Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: inž. Dostálek,
Slavíček, dr Spina, Stivín.
Zapisovatelé: Vávra, Zierhut.
270 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda dr Švehla;
ministři Bechyně, dr Beneš, dr
Dolanský, inž. Dvořáček,
dr Hodža, Mlčoch, dr Nosek, dr
Srdínko, Stříbrný, Šrámek,
Tučný, dr Viškovský, dr
Winter; za ministerstvo spravedlnosti odb. přednosta
dr Polák.
Z kanceláře sněmovní: sněm.
tajemník dr Říha, jeho zástupci
Nebuška, dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 6. schůzi
posl. sněmovny.
Pan posl. dr E. Beneš dostavil se do dnešní
schůze.
Dosud měl dovolenou, neboť ve funkci ministra zahraničí
zdržoval se v cizině, a nemohl se účastniti
schůzí a složiti poslanecký slib.
Ježto před tím podle §u 6 jedn. řádu
v kanceláři sněmovní podepsal slibovací
formuli, přikročíme ke slibu podle §u
22 úst. listiny a §u 6 jedn. řádu tím
způsobem, že přečtena bude ústavou
předepsaná formule slibovací jazykem českým,
pan posl. dr E. Beneš ke mně přistoupí
a slovem "slibuji" a podáním ruky vykoná
předepsaný slib.
Žádám pana tajemníka sněmovny,
aby přečet formuli slibu, a pana posl. dr
E. Beneše, aby přistoupil ke mně vykonat
slib. (Poslanci povstávají.)
Sněm. tajemník dr Říha (čte):
"Slibuji, že budu věren republice Československé
a že budu zachovávati zákony a mandát
svůj zastávati podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí."
Posl. dr E. Beneš (podávaje předsedovi
ruku): Slibuji. (Poslanci usedají. Potlesk poslanců
čs. strany socialistické.)
Předseda: Udělil jsem dovolené: dodatečně
na minulou schůzi dne 19. prosince 1925 p. posl. Burianovi
pro neodkladné zaměstnání; na
dnešní schůzi posl. inž. Kallinovi
z rodinných důvodů.
Došlo oznámení o změnách ve výboru
imunitním. Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Do výboru imunitního vyslal klub poslancov
slovenskej ľudovej strany posl. dr Kubiše za
posl. dr Ravasza; klub poslanců čsl. nár.
demokracie posl. dr Samka za posl. Votrubu.
Předseda: Došel tento návrh. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Návrh posl. Čermáka, Cibulky a soudr. na
úpravu služebních, odpočivných
a zaopatřovacích požitků civilních
a vojenských státních zaměstnanců.
Předseda: Došel mne dotaz.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte): Dotaz posl. Bolena, Kršiaka, dr
Gátiho a soudr. předsedovi posl. sněmovny
o případu posl. Tausika.
Předseda: Výboru imunitnímu
přikazuji tyto žádosti:
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška
(čte):
Žádosti:
zem. trest. soudu v Praze ze dne 15. prosince 1925, č.
Tl XIV 402/25/16, za souhlas s trest. stíháním
posl. Brodeckého pro přečin proti
bezpečnosti cti spáchaný tiskem obsahem 1.
odstavce článku "Od nacionalismu k bestialitě
je jenom krok", uveřejněného v čísle
17. časopisu Železniční zřízenec
z 10. června 1925 (č. J 15-II);
kraj. soudu v Litoměřicích ze dne 19. prosince
1925, č. Tl 91/25, za souhlas s trest. stíháním
posl. L. Wenzela pro přestupek urážky
na cti spáchaný tiskem (letáky) proti Jindřichu
Gabrielovi (č. J 16-II);
okres. soudu ve Zlíně ze dne 15. prosince 1925,
č. T 381/25/11, za souhlas s trest. stíháním
posl. Mikulíčka pro přestupek proti
bezpečnosti cti podle §u 487 tr. z. ca Čmelák,
Šafář a Hřebíček (č.
J 17-II);
kraj. soudu v Liberci ze dne 18. prosince 1925, č. Tk 201/25,
za souhlas s trest. stíháním posl. Neuratha
pro přečin rušení obecného
míru podle §u 14, č. 1 zákona na ochranu
republiky (č. J 18-II);
soudní stolice v Hustu ze dne 23. října 1925,
č. Nt III 184/25/2, předloženou hlav. stát.
zastupitelstvím v Košicích ze dne 17. prosince
1925, č. 15.115/25, za souhlas s trest. stíháním
posl. Sedorjaka pro přečin rušení
obecného míru podle §u 14, č. 5 a pro
přečin podle §u 18, č. 1 a 2 zákona
na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č.
50 Sb. z. a n., jichž se dopustil výroky na schůzi
ve Veljatýně dne 21. června 1925 (č.
J 19-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání prvého odstavce pořadu
schůze, jímž je:
1. Zpráva výboru ústavně-právního
o usneseni senátu (tisk sen. 1 a 6) k vládnímu
návrhu zákona (tisk 15), jímž se platnost
zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a
n., o změně některých ustanovení
trestního práva a ustanovení tento zákon
doplňujících prodlužuje a současně
některé jeho předpisy rozšiřují
na obor soudnictví vojenského (tisk 23).
Zpravodajem výboru ústavně-právního
je p. posl. dr Jos. Černý. Uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr J. Černý: Slavná
sněmovno! Předmětem jednání
je usnesení senátu o vládním návrhu
zákona, jímž se platnost zákona ze dne
22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., jakož i ustanovení
zákon tento doplňujících prodlužuje
a současně se některé jeho předpisy
rozšiřují na obor soudnictví vojenského.
Citovaný zákon, jakož i zákon ze dne
18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 mají
za účel umožniti nerušený průběh
výkonu trestního soudnictví u soudů
porotních a soudů sborových a zabrániti
tak úplnému ochrnutí v tomto důležitém
odvětví státní správy, jehož
agenda oproti letům předválečným
vzrostla měrou netušenou. Ulehčení toho
dostává se trestním soudům v prvé
řadě podle zákona z 18. prosince 1919, t.
zv. restrikcí senátů sborových soudů
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a sice
v tom smyslu, že počet členů trestních
senátů u sborových soudů I. a II.
stolice snižuje se o jednoho a zavádí se dále
instituce samosoudců ve věcech trestních
u sborových soudů I. stolice na celém území
republiky.
Další úleva ve výkonu trestního
soudnictví dosažena byla tím, že jednak
odstraněn byl vliv poválečného znehodnocení
měny na trestné činy proti majetku, jejichž
kvalifikace i trestní sazby jsou namnoze odvislými
od pevných peněžních hranic, jednak
odstraněny důsledky, které z toho a z poválečného
vzestupu kriminality pro příslušnost a zatížení
soudu vůbec vzešly. Podle zákona ze dne 22.
prosince 1921, č. 470 Sb. z. a n., je oprávněn
veřejný žalobce navrhnouti, aby trestní
čin, přináležející podle
majetkové hodnoty před soudy porotní, byl
vzhledem ke znehodnocení hodnoty peněžní
projednán před soudy sborovými I. stolice.
Trestní čin, který náleží
k příslušnosti sborového soudu I. instance,
může býti přikázán jednomu
členu onoho soudu, jako samosoudci, jestliže veřejný
žalobce navrhne pro obviněného jako hlavní
trest ztrátu svobody do 6 měsíců,
a to buď samu o sobě, buď vedle trestu peněžitého,
anebo jedině trest na penězích. Konečně
je podle téhož zákona dána veřejnému
žalobci možnost, aby u majetkových trestních
činů navrhl, přihlížeje k povaze
činu, ke znehodnocení peněz a k malé
nebezpečnosti pachatele pro cizí majetek, mírnější
potrestání, místo pro zločin jen pro
přestupek (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pro
přečin) a tím založil příslušnost
soudů okresních.
Konečně navrhuje vláda, aby účinnost
čl. 1. §§ 9 a 10 zák. č. 471 z
r. 1921 Sb. z. a n., byla rozšířena i na soudy
vojenské, pro než ustanovení tato dosud neplatila.
Vojenský prokurátor může totiž
navrhnouti, aby při trestních činech majetkových
místo pro trestání pro zločin nastoupilo
potrestání pro přečin, což bude
míti zřejmě za následek ulehčení
soudům divisním oproti malé celkem agendě
soudů brigádních. Opatření
tato, která projednávanou vládní osnovou
se navrhují, stala se nutnými, poněvadž
účinnost zákonů, kterými soudnictví
trestní se ve smyslu naznačeném upravuje,
vyprší dnem 31. prosince 1925.
Podle návrhu senátu stanoví se doba, na kterou
se platnost zákona tohoto má prodloužiti, do
31. března 1929.
Ústavně-právní výbor navrhuje,
aby poslanecká sněmovna přijala usnesení
senátu beze změny. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Oznamuji, že
za ministerstvo spravedlnosti se dostavil do schůze k projednávání
této osnovy pan odb. přednosta dr Polák.
Ježto k rozpravě není nikdo přihlášen,
přikročíme ihned k hlasování.
Osnova zákona má 3 články, nadpis
a úvodní formuli. Jelikož mně nebyly
podány pozměňovací návrhy,
dám hlasovat o celé osnově zákona
najednou podle zprávy výborové.
Námitek proti tomu není? (Nebylo.)
Není jich. Prosím pány poslance, aby zaujali
místa. (Děje se.)
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, t. j.
s jejími třemi články, nadpisem a
úvodní formulí, a to ve znění
navrženém p. zpravodajem, které je shodné
s předchozím usnesením senátu, prosím,
aby pozvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím je schválena osnova
ve čtení prvém podle zprávy
výborové, a to ve znění shodném
s předchozím usnesením senátu.
Bude-li schváleno zkrácené řízení
podle §u 55 jedn. řádu, přikročíme
později ke druhému čtení jejímu.
Nyní přistoupíme ke druhému odstavci
pořadu schůze, jímž jest:
2. Pokračování v rozpravě o vládním
prohlášení.
Ke slovu přichází pan posl. Hlinka.
Posl. Hlinka: Slávna snemovňa! Ctení
páni a vznešené dámy! Voľby 15.
novembra 1925 ukázaly, že cesta, po ktorej ide slovenská
ľudová strana, je cestou správnou. Keď
v minulom Národnom shromaždení vystúpil
rečník slovenskej ľudovej strany na tomto mieste,
proti nemu nepovstal nikdy člen Národného
shromaždenia národnosti českej, nemeckej alebo
maďarskej, ale vždy povstal Slovák, ktorý
hovoril, že slovenská ľudová strana nemá
práva hovoriť menom národa, že slovenská
ľudová strana reprezentuje tu len 24% a niekoľko
stotín procenta národa. Dnes, vznešená
snemovňa, je toto tvrdenie podvrátené. (Tak
je!)
Nakoľko dnes ja z poverenia mojej slovenskej ľudovej
strany hovorím, hovorím nie už ako jednotka,
nie už ako zástupca slovenskej ľudovej strany,
ale hovorím tu ako jediný reprezentant slovenského
národa. Slovenský národ 15. novembra môjmu
programu a pokračovaniu dal za pravdu. 61,2% Slovákov
hlasovalo na slovenskú ľudovú stranu, 498.000
čistých slovenských voličov išlo
s čistým svedomím pred urny a odsúdilo
tých pánov, ktorí sa hlásili k národnosti
československej (Tak je!) a preto, pánovia,
tuná nebude hovoriť dnes jednotlivec Hlinka,
ani týchto 23 mužov, ale bude hovoriť slovenský
národ. (Tak je!)
Pánovia a dámy! Ja sa nebudem zaoberať malichernými
otázkami incidentov posledných dvoch-troch dní,
ja nebudem vzpomínať všetkých krívd,
ktoré boly za 7 rokov na Slovenskom národe popáchané.
Keby som o tomto mal hovoriť, to by som musel napísať
celú knihu a musel by som nie mne danú lehotu dvoch
hodín, ale dobu jedno- alebo dvojročnú vyčerpať.
Ja nechám maličké príčiny,
nebudem vzpomínať tie krivdy, ktoré sa páchaly
od 15. novembra, to ukáže iný rečník,
čo sa dialo. Ja pôjdem len vo veľkých
rysoch. Ja chcem len to dokázať menovite a špeciálne
drovi Kramářovi, ktorý tvrdil v sobotu
tuná, že keď my hovoríme, že slovenský
národ nebol nikdy československým národom,
naše tvrdenia sú utopické, že nemá
pravdu a myslím, že keď to dokážem
historiou, životom i politikou, pánovia moji, potom
zmeníte vašu mentalitu a pristúpite na naše
náhľady, a pristúpite i na to, že my ideme
tou cestou. ktorá je daná českému
a slovenskému národu ku konsolidácii pomerov
v Československej republike. (Tak je!)
Dr Kramář hovoril, že sú to utopistické
snahy a utopistické tvrdenia, ako by slovenský národ
nebol býval kedysi československým. Ja myslím,
že najmúdrejším a najlepším
je, keď človek zo svojho domu donesie najprv dôvody
V knihe "Zákony spisovnej reči slovenskej a
pravidlá slovenského pravopisu", ktorú
napísal Kamil Suchý, tedy Čech, lektor jazyka
slovenského na Jagellonskej univerzite v Krakove, lektor
jazyka českého na tejže univerzite, doktor
filozofie a magister slobodného umenia na Albertovej univerzite
v Královci, doktor filozofie na univerzite vo Viedni atď.,
na str. 197, pánovia moji, sa tvrdí: "Keď
p. Albert Pražák, profesor univerzity Komenského
v Bratislave, uverejňuje sto alebo tisíc mienok
(ale neuverejnil doposiaľ ani jediného dôkazu,
a to je rozdiel), sto alebo tisíc jednotlivcov o tom, že
vraj jestvovala kedy jednota obidvoch jazykov, slovenského
a českého, tedy to má význam čiste
literárny. Pre jazykozpyt je to celkom bez významu.
Jazykoveda učí, že takej jednoty od prvých
počiatkov tých obidvoch slovanských jazykov
až po dnes nikdy nebolo ani po dobu jednej jedinkej minúty.
Keby pán profesor Pražák chcel, tedy by tou
istou vedeckou metodou mohol posbierať a uverejniť sto
alebo tisíc alebo desaťtisíc, alebo stotisíc,
alebo ešte viac písaných alebo tlačených
dokladov o tom, že si raz celé ľudstvo myslelo,
že Slnko obieha okolo Zeme. Výsledok by bol ten istý.
- Podali sme dôkaz o tom, že takej jednoty nebolo a
v nasledujúcich odsekoch podáme ešte mnoho
iných dôkazov".
Hovorí to profesor. Slávna snemovňa! O tom
hovoríte, že by československá jednota
bola bývala v predhistorickej dobe. To je vecou zbytočnou
a jalovou. Snáď táto jednota bola v deviatom
a desiatom storočí, tedy keď sme mali tú
veľkomoravskú ríšu, v dobe Cyrilo-Metodejskej,
ale vieme, že vtedy nebolo ešte národov, vtedy
boly kmeny a keby tomu i tak bolo bývalo v jedenástom
století, práve to boli Česi, ktorí
sa odtrhli od tej veľkomoravskej ríše a oni by
bývali tí, ktorí by tú jednotu boli
naštrbili a roztrhli. Doba prebudenia národov, vznešená
snemovňa, prišla teprve za časov francúzskej
revolúcie a dobre viete vy, páni moji, a vieme aj
my, ako vyzeral stav a osud českej reči práve
tu v Prahe a v českom národe. O tom vám nebudem
hovoriť, o tom nám povie lektor a profesor pražskej
univerzity Jaroslav Vlček, ktorý v "Dejinách
slovenskej literatúry" na stránke 27. a 32.
píše toto: "Čeština, ešte v
šestnástom storočí a počiatkom
sedemnásteho panujúca reč v štátnom
verejnom i domácom živote v Čechách,
na Morave a v Sliezsku, po "Obnovenom sriadení zemskom"
z r. 1627 a úpornej protireformácii slovom i skutkom,
bola na počiatku osemnásteho veku osihotená
už iba na robotujúcu sedľač; - .... jasná
doba Kralickej biblie stemnela; český jazyk i doma,
vo svojích vlastných sídlach, ostal bez vlády,
veľadenia a záštity.
Niekdajší spisovný jazyk Slovákov, čeština
biblie Kralickej, v domove svojom v Čechách i na
Morave a v Sliezsku temer vymierala, a von zo svojích hraníc
slabo účinkoval už iba tieňom dávnej
minulosti ako evanjelická reč obradná".
U Slovákov, slávna snemovňa, národné
prebudenie a národné povedomie sa začínalo
teprv osemnástym storočím, 1780, vtedy keď
Bernolák a jeho škola, jeho učenie, tovarišstvo
začalo hlásať, že Slováci potrebujú
svoju slovenskú spisovnú reč, literárny
jazyk, vtedy boly položené základy, že
Slováci sú svojrázny, suverénny a
neodvislý národ, bratský slovenský
národ, ale celkom rozdielny od českého národa.
Pravda, že jeden zlomok národa slovenského
- asi 1/5, 18 až
20% - evanjelici i ďalej podržali úradnú
reč ako svoju liturgickú, ako svoju cirkevnú
reč, ale, pánovia moji, táto reč Čechov
nebola rečou slovenskou, rečou evanjelických
Slovákov, ale bola to reč slovenskej evanjelickej
úradnej cirkvi, a ako to Jaroslav Vlček hovorí:
"rečove prúd ľudový nevnikajúci
do písiem a kníh tiekol široko a životom
hovorená slovenská reč nikdy nebola zamenená
českou rečou". R. 1840 Slováci tým
skutkom všetci až na nepatrný zlomok prijali
spisovnú slovenskú reč.
Že je tomu tak, vznešená snemovňa, to
netvrdíme len my, ale tvrdí to náš najväčší
politický odporca, najväčší hlásateľ
čechoslovakizmu dr Hodža, ktorý vo svojej
knihe "Rozkol" píše toto: "Slovenskí
mladíci - ktorých Praha tak rada mala, lebo sálala
z nich slovenská srdečnosť - doviedli vzletným
prienosom ohnivých svojich myšlienok uchvátiť
- toto naše mladé Slovensko vstupovalo do svojej veľkej
doby. (Na strane 112.)
V auguste roku 1845 začaly vychodiť Štúrove
Slovenskje Národnje Noviny a ako by sa princ z pohádky
bol dotknul Slovenska čarodejným prútom.
Ako by tlumenej spisovateľskej plodotvornosti boly praskly
nastavené hate, tak zaplavila razom Slovensko ľudová
spisba neslýchaného bohatstva i pestroty. Spisba
cirkevná je šmahom zatisnutá do úzadia,
jej polia podmanila si báseň, rozprávka,
ľudová povesť, poučný spis hospodársky,
kalendár, výchova i politika. Sládkovičovou
Marinou a Detvanom dostáva sa novej slovenčine básnikovho
posvätenia.
Terajšie Slovensko a Slovensko len pred troma rokmi sú
dve k nepoznaniu rozdielné veci. Mladšie pokolenie
a zo staršieho to, ktoré nemalo nároku na slávu
spisovateľstva českého, sú za slovenčinu."
Toto hovorí dr Hodža.
Čo hovorí o tom Vlček, ráčte,
slávna snemovňa, počuť. Znateľ
zlatej slovenskej literatúry, ktorý s opravdovou
láskou sa túli k spisovnej reči slovenskej,
čo hovorí? "Čo sa do tých čias
nepodarilo nijakému skutku literárnemu na Slovensku,
to spravila slovenčina. Všetko sa pohýbalo.
I náruživosti sa rozputnaly síce a nemilobohu
vzrástla veľká polemická literatúra,
ale zkrsol i rezký život a rozvily sa najkrajšie
kvety našej poezie".
Tedy takto hovoria tí páni. Hovoril teda národ
a ako jednotlivec má právo povedať, kto som
a čo som, má právo voliť si meno, keď
prišiel k plnoletosti, tak aj slovenský národ,
či je on slovenským, či slovenský
národ je československým, jedon a ten istý
názov, o tom, pánovia moji, nemá právo
rozhodovať ani Národné shromaždenie, ani
jednotliví Česi, o tom nemôže rozhodovať
nikto iný než suverénny svojrázny slovenský
národ. (Tak je! - Potlesk ľudových
poslanců slovenských. - Výkřiky:
A co moravští Slováci, to je něco jiného?)
Na podopretie toho donesiem zase len dáta. Historické
veci sa nedajú, pánovia moji, ani sympatiami, ani
antipatiami, ani poznámkami odbyť... (Hlas: Ani
politickým interesom!)
My zahynieme, ak neprelomíme, ľad spisovného
jazyka českého, poneváč pod úradným
jazykom národný život mrzol, národ prebudiť
bolo potrebné, jeho jazyka bolo potreba, aby sme sa k národu
v jeho mluve, v jeho jazyku blížili. (Posl. Špaček:
Vždyť užíváte českých
výrazů!) Ráčte trochu poshovieť,
nebudem vás presvedčovať mojimi dátami
a dôkazy, poviem, čo hovoria vaší vlastní
štátotvorní politikovia.
1. januára roku 1922 - možná, že je tu
prítomný Samuel Zoch, dnes poslanec republikánskej
strany - počujte, čo vám píše
o československom národe a o vašom systéme.
"Niet väčšej nespravodlivosti, ako hanu
kydať na Štúra, že zapríčinil
rozkol. Slovenská spisovná reč bola dejinnou
potrebou a bez nej by sa Slováci neboli mohli zachovať.
A preto mal Štúr po dnes pravdu, lebo jedine slovenská
reč umožňovala kultúrny život na
Slovensku. Bez nej by nás bol stihol osud Rusínov
a zadunajských Vendov."
Slávna snemovňa! Hlása to i dr Hodža,
keď píše v "Rozkole" toto:
"Proti Bernolákovým subjektívnym pohnútkam
pri pokuse o slovenskú samostatnú spisovnú
reč sa jednako nelzä stavať zásadne odmietave.
Čo on mohol videť okolo seba, to bola duchovná
púšť a politická zastrčenosť
ľudu, a to v dobe, keď západný individualizmus
napospol začal vnikať do duchovného stroja
národných jednotiek, preberať ich k povedomiu
a určovať ich politický ruch." Takto píše
dr Hodža.
A napriek tejto skutočnosti a udalosti roku 1840 Slováci
si ustálili svoj spisovný jazyk, svoju literárnu
reč, a to svoju slovenčinu. Čo sa dialo vtedy
v Čechách? Veď padaly hlasy: "Vždyť
my Slováků nepotřebujeme", a Havlíček
predsa len povedal to, vyjadrujúc heslo: "Ja som nie
Slovan, ale Čech".
Len tejto ľahostajnosti môžeme pripísať,
vznešená snemovňa, že nedošlo k splneniu,
čo žiadal Manifest Slovákov z 19. marca r.
1849. Žiadal, aby tie kraje uhorské, kde Slováci
kompaktne bývajú a kde hovoria svojou slovenskou
rečou, boly vykrojené z Uhorska. Na to, pánovia,
čo sa stalo? Keď bol cisárovi manifest predložený,
sľúbil splnenie jeho. Ale federalistickí politikovia
českí s Maďarmi sa spojili a povedali toto
- ráčte počuť. Žiadali federáciu
národov historicky oprávnených, samosprávu
zemí a korún s bývalou štátnou
existenciou, medzi ktorými, pravda, pre Slováka,
Rusína, Srba nebolo miesta: zaň hovorily iba národopis,
živá prítomnosť, právo ľudské.
A tak potom čo sa stalo? Roku 1848 a 1849 chopili sa Slováci
zbrane. Hurban a jeho pomocníci-gardisti povstali do boja
za slobodu slovenského národa - a čo sa stalo?
Píše jeden Slovák-národovec tej doby
do "Slovana" Havlíčkovho, že "Slováci
neboli vtedy tak podporovaní od toho jednotného
národa československého, ku ktorému
mali patriť i Slováci, ako by si boli zaslúžili.
Bloudkovi bolo naložené, aby nebolo dovolené
mu tiež českú mládež za slovenské
práva mobilizovať." K tomuto odpovedá
potom redakcia "Slovana": "Po porážke
Austrie pri Solferine počaly vanúť nové
vetry. Maďari začali sľubovať národnostiam
rešpektovanie ich práv, že im dajú to,
čo im patrí a čo majú dostať."
A čo sa stalo? Slováci 6. a 7. júna r. 1861
sa sišli v Turč. Sv. Martine a sostavili "Slovenské
Memorandum". Čo žiadali v tom Memorandume? Žiadali,
"aby osobnosť Slovákov a vlasteneckosť ich
reči bola uznaná a zabezpečená zákonom,
aby osobnosť tá v priestore, ktorý zaujíma
ako celistvá národopisná massa, bola uzákonená
pod menom "Slovenského Okolia"; aby národné
a rečové práva boly vymerané podľa
zásady úplnej rovnosti národov uhorských:
teda v hraniciach Okolia slovenčina uznaná za orgán
života verejného, školského, cirkevného..."
A čo sa stalo? Na to nám tiež odpovie Vlček:
"Len čo sa však rozišli zástupcovia
národa, na všetkých stranách krajiny
zblčala žravá agitácia proti Memorandu,
zahraničie, novinárstvo, menovite i bratské,
zastupujúce historicko-politické individuality a
neuznávajúce práva prostej živej národnosti,
písalo proti nemu a na krajinskom sneme ho umlčali."
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)