Účelem této osnovy jest stanoviti především služební řád pro ony zaměstnance státní, kteří pojati jsou do zákonu o služební pragmatice, aby však docíleno bylo jednotného práva pro veškeren státní personál vůbec, pojato do jednotlivých článků ustanovení, že pro ten který stav vydá se obdobný zákon s příslušnými odchylkami.

Jest zajisté pochopitelným, zdůrazňuje-li se, že na hlavních zásadách, zejména však právech, tudíž i systému požitků nesmí býti podstatně ničeho měněno, až ovšem na různé výjimky, platné u některých stavů již dnes, na př.: u vysokoškolských a středoškolských profesorů, učitelů, železničních zaměstnanců, důstojníků a p. Osnova tato má býti tudíž jakýmsi rámcovým zákonem a bude jen ku prospěchu věci, stane-li se jím, aby rázem učiněna byla přítrž stálým vzájemným výčitkám, jakož i nevraživosti plynoucí z různého hodnocení jednotlivých stavů.

Je-li třeba hodnotiti vyšší výkon, a ta potřeba tu jistě jest, nechť stane se tak způsobem mimořádným mimo okruh hlavních zásad.

Pro příslušníky stavu soudcovského nutno vydati zvláštní zákon, poněvadž jich postavení ve veřejném životě jest značně odchylným od postavení ostatních státních zaměstnanců vzhledem k moci soudcovské zaručené stavu soudcovskému ústavní listinou (zákon ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.). V § 97 téže listiny dočítáme se, že služební poměry soudců upraví zvláštní zákon a kromě toho v § 99 činí se zmínka o ustanovení soudců, jich disciplinárních a výslužebních pravidlech.

Tím praeiudikuje ústavní listina zvláštní služební pragmatice příslušníků stavu soudcovského.

Státní osoby učitelské, k nimž dlužno připojiti také i učitele škol obecných a občanských, vzhledem k tomu, že byli zákonem ze dne 23. května 1919, čís. 274 sb. z. a n., quasi zpragmatisováni, bylo nutno pojati do zvláštního zákona, poněvadž jich služební poměr líší se ve svých základech od služebního poměru ostatních veřejných úředníků.

Bude záhodno stanoviti jednotný služební řád pro veškeré osoby učitelského stavu, při čemž musí býti přihlíženo k zvláštnímu postavení učitelů vysokoškolských zaručených jim zákonem ze dne 13. února 1919, čís 78 a 79 sb. z. a n.

Pokud se týče zaměstnanců státních drah, jest nutnost vydati pro ně zvláštní zákon, dána již tím, že ani dnes nepodléhají zákonu o služební pragmatice a jich služební poměr upraven jest zvláštním nařízením Při velké různosti panující v tomto stavu, jak pokud se týče kategorií, tak i požitků a služebních výkonů, jeví se potřeba zvláštního zákona nevyhnutelnou.

Pro důstojníky, gážisty a příslušníky četnického stavu, kteří byli zákony ze dne 19. března 1919, č. 195 a 186 sb. z. a n. až na jisté výjimky platově zrovnoprávněni s úředníky veřejnými, budiž vydán zvláštní zákon, kde by se přihlíželo pouze k hmotným zásadám plynoucím z tohoto zákona, jinak však v ohledu kvalifikačního a disciplinárního práva ponechávajíc volnost zvláštnostem tohoto stavu.

Také i pro zaměstnance obcí nechť vydá se zvláštní zákon, kde by se přihlíželo k platným ustanovením zákona ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n.

Pokud se týče zaměstnanců, kteří posud nepodléhají zákonu o služební pragmatice, jako jsou volné pracovní síly, výpomocní zřízenci a jiné podobné kategorie, budiž zvláštním nařízením stanoveno, za jakých podmínek a za jakou dobu má dojíti k jich převodu do stavu zaměstnanců státních. Přirozeně, že může se tak státi pouze postupně. Těmto zaměstnancům budiž po smyslu hmotných zásad tohoto zákona upravena mzda.

V článku IX. tohoto zákona má se na mysli úprava hmotných poměrů všech státních zaměstnanců, kteří před uzákoněním toho služebního řádu vstoupili do výslužby a to podle zásad tam stanovených, aby jich požitky doznaly jednotné úpravy a tak konečně odstraněna byla bolestně pociťovaná nesrovnalost způsobená rozlišováním t. zv. staro- a novopensistů.

Zákonem tímto ruší se dosavadní služební pragmatika v celém svém rozsahu, rovněž i zákon ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., až na článek IX. ohledně drahotních přídavků vyplácených po dobu mimořádných poměrů. O přídavcích těchto bude třeba zvláštního rozhodnutí vzhledem k tomu, že část jich byla přeměněna v přídavky rodinné.

Zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení, aby však ohledně ostatních zaměstnanců, o nichž jest v prvních šesti článcích zmínka, nenastalo vacatiolegis, jest třeba, aby započato bylo v přiměřené době s přípravnými pracemi pro vydání příslušných zákonů.

Pokud se týče pensijního zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 2 sb. z. a n., na rok 1920 nutno upozorniti, že se pouze částečně touto osnovou mění a že bylo by záhodno vydati zvláštní zákon o pensijním zaopatření všech státních zaměstnanců podle jednotných pravidel a zásad. Svrchu citovaný pensijní zákon jest vlastně pouhou obměnou dřívějšího zákona ze dne 17. května 1896, č. 74 ř. z.

Konečně se připomíná, že z dosavadní služební pragmatiky vyloučeni byli členové uniformované stráže bezpečnostní, kteří patří k mužstvu, dále členové civilní stráže bezpečnostní a policejní agenti, což se v této osnově neopakuje, neboť nejeví se toho zvláštní potřeba.

Objeví-li se nutnost tyto zaměstnance jinak zařaditi vzhledem k jich zvláštním služebním výkonům, muže se tak státi v zákoně platném pro vojenské gažisty a četnictvo.

§§ 1. 2.

Požadavky stanovené pro dosazení v úřad mohou býti v rámcovém zákoně pouze všeobecnými a zvláštním nařízením musí býti vyhrazeno, za jakých bližších podmínek může nastati ustanovení pro jednotlivá služební odvětví.

Státním zaměstnancem může se státi pouze občan Československé republiky, ačkoliv tato kardinální podmínka byla v ústavní listině opomenuta.

K podmínkám jinak již platným druží se v osnově podmínka nová: znalost státního (oficielního) jazyka.

V jazykovém zákoně ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., stanoví se sice, že podrobnější předpisy ohledně povinnosti úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením, leč ustanovení toto nemůže míti přirozeně vliv na tento zákon, jímž se určuje povinnost ovládati státní jazyk vůbec. Podrobnější předpisy, o nichž je v svrchu uvedeném zákoně zmínka, mohou se vztahovati pouze na úředníky již ustanovené.

Výjimky z podmínek platných pro přijetí zaměstnance do služeb státních vyhraženy jsou ústředním úřadům a v případech zvláště důležitých i presidentu republiky.

Jestliže zaměstnanec neoprávněným způsobem dosáhl úřadu, mohl býti propuštěn pouze v cestě administrativní, v návrhu určuje se však, že v podobných případech má se vysloviti příslušná disciplinární komise. Dřívější důvod, jakoby čin spadal ještě do doby, kdy nestávalo služebního poměru, nezdá se býti správným, vždyť slibem anebo přísahou vstupuje zaměstnanec do trvalého poměru ku státu, jenž může býti zrušen toliko výrokem disciplinární komise.

§ 3.

Ohledně příbuzenského svazku nebylo třeba podstatných změn.

§ 6

O přípravné služební době, jmenování v trvalé vlastnosti a vydání jmenovacích, přidělovacích a přesazovacích listin promluveno bude na jiném místě.

§ 13.

Spornou byla také otázka, má-li se od státního zaměstnance při trvalém dosazení do úřadu žádati na místě přísahy pouhý slib. V návrhu mluví se o přísaze, poněvadž byla stanovena nařízením veškerého ministerstva ze dne 30. ledna 1919, č. 55. sb. z. a n.

V ústavní listině není o přísaze veřejných zaměstnanců zmínky, pouze u soudců mluví se v § 98 téže listiny výslovně a přísaze: >Přísahou služební soudcové přislibtež, že budou zachovávati zákony.<

§ 14.

Další odchylku nalézáme v povinnosti každého zaměstnance, osobně vyplniti osobní výkaz, kdežto nyní děje se tak úředně. Stačí, když nejbližší představený porovná záznamy v osobním výkaze s prvopisy, jinak se ovšem doplňuje osobní výkaz cestou úřední.

§ 15.

Oprávněným požadavkem státních zaměstnanců jest, aby každý byl opatřen úřední legitimací (průkazenkou), kdežto nyní děje se tak pouze za účelem získání slevy při použití železnice či jiných dopravních prostředků.

Kvalifikační pravidla doznávají oproti dosavadní praxi podstatných změn. Není také choulostivější a důležitější části v úřednickém právu nad tuto. Od veřejné kvalifikace, které bylo docíleno dosud platnou služební pragmatikou, očekávalo se mnohem více, než se ve skutečnosti dostavilo. Po krátkém jejím trvání nescházelo dokonce ani hlasů, že prý dřívější způsob tajného posouzení úředníka byl po mnohé stránce příznivějším. Podobné výroky nutno uvésti na pravou míru. Jedno jest však jisto. Kvalifikace úředníka závisí jako dříve z velké části jedině od nejbližšího představeného. Může kvalifikační komise sestávající výhradně z administrativních úředníků příslušného zemského služebního úřadu znáti výkony všech úředníků téhož obvodu, aby mohla z autopsie je posouditi? Vždyť jedná se nezřídka o několik tisíc zaměstnanců! Pro kvalifikační komisi jest směrodatným takořka výhradně kvalifikační popis, jejž podává nejbližší představený podle svého volného uvážení a podle něho určuje vlastně kvalifikační komise teprve celkový posudek o způsobilosti úředníka. Z valné části jest, jak vidno, komise pouhým aprobačním místem toho, co nejbližší představený o úředníku napsal. Nynější způsob určování kvalifikace liší se od předešlého pouze jednotnými formuláři a známkami a hlavně tím, že se celkový posudek úředníku oznámí. V tom spočívá ona >veřejnost< od níž si úřednictvo tolik slibovalo. Zatím prý vede k vzájemné nevraživosti v úřadech, kde posudek jednotlivých úředníků přirozeně nezůstane utajen. A spočívá, to již v lidské povaze, že každý dívá se na vlastní výkony shovívavěji než na výkony svých spolubližních. Při tajné kvalifikaci nikdo svůj posudek neznal, leda že se jednalo o jmenování a úředník byl diskvalifikován.

Přirozeně, že nikdo nebude horovat pro tajnou kvalifikaci, avšak tato veřejná kvalifikace neskytá nikterak záruku objektivního posudku, neboť její systém jest, jak bylo svrchu naznačeno, úplně pochybným. Jedině tehdy, bude-li úřednictvo při určování kvalifikace jedním ze zúčastněných činitelů, možno se nadíti relativně nejspravedlivějšího a nejobjektivnějšího posudku.

Požadavek, aby úřednictvo spolupůsobilo při určení způsobilosti úředníka, není novým, již před lety se za Rakouska ozýval, byl však oslyšán, poněvadž by prý do organismu státního přibyl nezodpovědný činitel a vláda nemohla by prý převzíti zodpovědnost za zákonné vykonávání státní exekutivy. Byla by prý oloupena o právo volného výboru úřednictva a o bezprostřední moc nad podřízenými úředníky. Co věta, to nesprávný předpoklad! Jaký nezodpovědný činitel? Vždyť volení členové kvalifikační komise byli by zodpovědni svým voličům a to tak zodpovědni, že k jich ochraně bylo třeba v návrhu pamatovati na to, aby hlasovací akt byl přísně důvěrným a tajným! Nikdo nechť nezví, jak člen komise o způsobilosti jednotlivců hlasoval! Kdo se pak domnívá, že takto sestavené komise počínaly by si příliš liberálně, nezná pravou mentalitu úřednictva. Není přísnějšího posuzovatele úředníka jako jeho spolupracovník, tudíž úředník sám, vždyť nedostatečným výkonem, přílišným pohodlím nebo nesvědomitostí svého spolupracovníka trpí především sám!

Lze míti bezpečně za to, že do kvalifikačních komisí vysíláni budou nejlepší lidé (opak by asi sotva snesla úřednická veřejnost), kteří budou pojímati svůj nejvýš zodpovědný úřad přísně svědomitě a nepředpojatě a kteří by sotva strpěli, aby úředníci velmi dobře kvalifikovaní, výborně způsobilí směšováni byli s úředníky prostředními nebo dokonce podprůměrnými! Po té stránce možno se nadíti skutečně relativně nejlepších výsledků. Volitelné kvalifikační komise jsou nezbytností, má-li se za účelem povznesení výkonnosti a povzbuzení ambice zavésti kvalifikační přídavek, jak bude ještě později vysvětleno. Jedině k takto složeným komisím bude míti personál důvěru.

Námitka, že ani zvolení členové komise nebudou moci personál posuzovati z autopsie, není dosti opodstatněna. Předně okruh působnosti kvalifikační komise musí býti pokud možno nejužším, proto se navrhuje zřízení komisí také při úřadech I. instance a při ostatních úřadech podřízených přímo zemským úřadům. Při župním zřízení projeví se tato okolnost nejlépe. Za druhé 16 zvolených členů komise z různých působišť a z různých kategorií personálu budou daleko spíše znáti úřednictvo z vlastního poznání než několik přednostou služebního úřadu jmenovaných administrativních úředníků, jichž působnost omezovala se téměř výhradně pouze na jediné působiště a pouze na nejužší okruh úřední činnosti.

Konečně je tu další záruka spočívající v tom, že kvalifikační posudek sepsaný nejbližším představeným, spolupodepisuje zástupce představeného nebo služebně nejstarší úředník a kromě toho personálem zvolený důvěrník (z příslušné skupiny). O takto ověřeném kvalifikačním posudku vyjádří se teprve komise, takže jest tu všestranná záruka pokud možno nejobjektivnějšího posudku.

§ 20.

Do kvalifikační komise má býti voleno kromě náhradníků 16 řádných členů na 3 léta a to vždy po 4 z každé skupiny státních zaměstnanců, tudíž

4 ze skupiny úředníků administrativních, technických a p.,

4 ze skupiny přednostů a jich zástupců, úředníků dozorčích a p., 4 ze skupiny úředníků výkonných, kancelářských a p.,

4 ze skupiny nižších úředníků - zřízenců.

Pojítkem tohoto autonomního sboru s administrativou má býti předseda a místopředseda, kteří jsou rovněž na 3 léta jmenováni přednostovu ústředního úřadu.

Každá kvalifikační komise tvoří sama pro sebe svůj vlastní volební obvod, aktivní i passivní volební právo požívá každý zaměstnanec, pokud není z volebního práva vyloučen, pouze v onom obvodu, kde jest trvale služebně přidělen.

V zájmu kázně bylo třeba z volebního práva vyloučiti zaměstnance, kteří jsou disciplinovaní nebo pouze dostatečně způsobile posouzeni.

Volby jsou projektovány podle zásady většiny a nikoli podle zásady poměrného zastoupení, neboť lze míti důvodně za to, že nedojde k volebním zápasům, aby bylo třeba zvláštní ochrany menšiny. Do úřednického života po této stránce, kde jistě nebude sporů, vždyť jedná se tu o existenční otázku všech, není třeba uměle zaváděti politiku.

§ 23.

Kvalifikační komise jednají v senátech, jež předem na rok sestavuje přednosta služebního úřadu, kde jest komise zřízena, ze zvolených osob a to tak, aby každá skupina byla kvalifikována sama pro sebe.

Senátu předsedá přednostou ústředního úřadu jmenovaný předseda nebo místopředseda kvalifikační komise za účasti osobního referenta, úředníků odborných nebo i jiných, je-li toho třeba, kteří mají ovšem pouze poradní hlas.

Předsedající senátu jest podle návrhu ušetřen odiosní povinnosti, aby při rovnosti hlasů dirimoval, v podobném případě rozhodne mínění úředníku příznivější.

§ 16.

O posudku každého zaměstnance založí se kvalifikační listina pokud se naň vztahuje časový postup s určitými nařízeními přesné stanovenými rubrikami.

§ 17.

Pokud se týče posudku samotného, nepřihlíží se podle návrhu k chování úředníka jak je tomu dosud a poněvadž, je-li chování úředníka závadným, projevuje se to příslušnými disciplinárními tresty. Stávalo se totiž nyní, že úředník, jsa potrestán prvním stupněm disciplinárního trestu >důtkou<, byl pravidelně z chování nepříznivě posouzen, což mělo za následek, že byl celkově méně uspokojivě kvalifikován a v důsledku toho vyloučen z časového postupu. Byl tudíž za jeden delikt potrestán vlastně dvakráte: důtkou přímo a vyloučením z časového postupu nepřímo.

Z celkového posudku vyjmuta byla známka >výtečně<, poněvadž má přednosta úřadu vždy možnost o mimořádně vynikajícím úředníku vyjádřiti se mimo obvyklé známky, za to však byl mezi známku dobrou a méně uspokojivou vsunut posudek >dostatečně< způsobilý, a to z těchto důvodů: Známka >méně uspokojivá< vylučuje úředníka z časového postupu a dává se tudíž tento posudek v zcela mimořádných případech notorické lenosti, neschopnosti nebo nespolehlivosti.

Jsou však jednotlivci, kteří pracují sice podprůměrně, avšak ne tak, aby mohli býti diskvalifikováni méně uspokojivým posudkem a v důsledku toho vyloučeni z časového postupu a tak hmotně značně poškozeni.

Poněvadž podobní jednotlivci, o nichž možno jaksi říci, že z těch či oněch důvodů byli pardonováni, musí býti posouzeni alespoň >dobře<, nemá-li dojít k jich vyloučení z časového postupu, cítí se úředníci, kteří skutečně jsou >dobře< způsobilí, plným právem dotčeni, že směšují se s jednotlivci, jichž kvalifikace stala se pochybnou. Tím se diskreditoval celkový posudek >dobrý< tou měrou, že pokládán jest téměř za nepříznivou kvalifikaci, ačkoliv to jistě tak míněno nebylo. Mnozí přednostové úřadu, aby se případným výtkám vyhnuli, kvalifikovali šmahem všechno velmi dobře< a tím byla zase diskreditována kvalifikace >velmi dobrá a postrádala v důsledku toho onoho účinku, jaký se od ní ve skutečnosti očekával.

A výtečná kvalifikace vyžadovala zvláštního odůvodnění a sáhalo se k ní pouze ve výminečných případech.

Tací jednotlivci, jichž způsobilost kolísá, mezi dobrým a méně uspokojivým posudkem, nechť jsou kvalifikováni pro výstrahu pouze >dostatečně<, čímž nejsou vyloučeni z časového postupu a z normálních požitků, ztrácí však po tu dobu, pokud tato kvalifikace trvá, nárok na kvalifikační přídavek.

§ 29.

Úředníci, kteří jsou pověřeni dohlédací službou (inspekcí) mají za povinnost přesvědčiti se, zda-li zjišťování kvalifikace dělo se zákonným způsobem.

Zaměstnanec má možnost odvolati se proti každému posudku, kdežto nyní měl stížnostní právo pouze proti posudku méně uspokojivému. Jest jisto, že tohoto práva bude velmi často použito a že to znamená značné zatížení agendy odvolávací stolice, přednosty ústředního úřadu a personální komise, avšak není jiného vyhnutí, má-li úředník nabýti pocitu, že byl skutečně spravedlivě posouzen.

Úředník i nadřízený úřad má kdykoliv právo žádati přezkoušení kvalifikace.

Předpisy týkající se povinností státních zaměstnanců byly před uzákoněním dosud platné pragmatiky předmětem nejprudších útoků jak se strany úřednictva, tak i jisté pokrokové části bývalého parlamentu a to pro jich tendenci, směřující k omezení občanských práv státních zaměstnanců, jak bylo v úvodu již případně naznačeno.

Žádati na zaměstnanci, aby v důsledku svého poměru ku státu podřídil tomuto i svůj mimoúřední, soukromý život, nelze odůvodniti zajištěním hospodářské existence jemu i rodině pro případ neschopnosti nebo úmrtí, neboť těchto výhod požívají i jiní zaměstnanci veřejní a soukromí bez jakýchkoliv výhrad; uložiti státním zaměstnancům jistou reservu v mimoúředním životě, mohlo by se odůvodniti pouze vyššími zájmy státními. Je samozřejmým, že státní zaměstnanec nemůže přináležeti sdružení, které by usilovalo násilnými prostředky o změnu platných řádů nebo přímo pracovalo proti existenci státu, právě tak nutno nejpřísněji dbáti, aby úředník zneužíval své úřední moci k vykonávání politického vlivu. Uložení podobné reservy neznamená však omeziti úředníka v jeho politických právech nebo v kritice zákonů či úředních nařízeních a předpisů. Úředník jest povinen v úřadě zachovávati zákony, nařízení a předpisy a přesně jimi se říditi, to však neznamená, že by je nemohl v mezích zákona podrobiti kritice.

§ 31.

Proto nemůže býti státnímu zaměstnanci uloženo za povinnost, pokud se týče jeho úřední i mimoúřední činnosti, více, než aby přesně se řídil a dbal zákonů a nařízení, jakož i úředních předpisů, tak jak to přísahou či slibem činiti byl se zavázal.

S podobným samozřejmým závazkem shledáváme se v služebních řádech všech států a i naše ústavní listina se o něm v § 93 zmiňuje.

§ 32.

Základem každé spořádané společnosti jest kázeň, že jest této třeba i ve státní správě a to snad v daleko zvýšené míře, než kdekoliv jinde, jest věcí samozřejmou a snadno pochopitelnou. A kázeň spočívá přede vším na poslušnosti. Jest to opětně choulostivá kapitola, kde nutno hledati onen >juste milieu< - pravý střed, aby neutrpěly zájmy státní a veřejné, ale aby také přikazovaná poslušnost nezvrhla se v otroctví. Jestliže se zaměstnanci ukládá, aby plnil zařízení svých představených, neznamená to ještě, že by o nich neměl přemýšleti. Proto bylo nutno stanoviti právo úředníka, aby mohl v pochybných případech dovolávati se rozhodnutí vyšších úřadů.

Svrchu bylo již podotknuto, že nesmí býti úředníku vzata možnost volné a svobodné kritiky zákonů, nařízení a předpisů, ovšem v mezích zákona, neboť má-li toto právo každý občan, nesmí se upírati ani státním zaměstnancům. Tu nelze se vymlouvati na poslušnost či kázeň, neboť obé nemá nic společného s kritikou. Občan musí se přes to, že zákon kritisuje, jemu bezpodmínečně podříditi, jinak uvalí na se následky. Právě tak byl by i úředník pro neuposlechnutí zákona, nařízení či předpisů trestán, nelze jej však trestati pro v mezích zákona přípustnou kritiku. Rovněž nelze se tu vymlouvati na úřední tajemství.

§ 34.

Zachovávati úřední mlčelivost jest zaměstnanci uloženo pouze ve věcech, které v zájmu státu nebo občanů, ovšem v zájmu oprávněném, nesmí býti prozrazeny. Krýti však úředním tajemstvím vady a nedostatky státní správy, zákonů, nařízení či předpisů, nelze!

Že se při této kritice, jakož i vůbec v chování zaměstnance v úřadě i mimo úřad musí zachovati slušnost a takt, aby netrpěla vážnost a důstojnost úřadu a stavu státních zaměstnanců újmu jest věcí přirozenou; právě tak nutno zaměstnanci účastňujícímu se veřejného života uložiti, aby svojí činnost uvedl v soulad se svými služebními povinnostmi. Je-li úředník veřejné činným, nesmí proto opomíjeti či zanedbávati svoje služební povinnosti!

§ 38.

Povinnost zachovávati služební hodiny či pracovní dobu jest nutno a pokud to vzhledem k povaze služby jest možným, přizpůsobiti jí zákonu o osmihodinné pracovní době. Jsou však jednotlivé pracovní výkony, kde nutno vzíti docela jiné měřítka při stanovení služebních či pracovních hodin, než jaké ukládá posléze uvedený zákon. Úředníkům pracujícím duševně nutno vyměřiti pracovní hodiny jinak než těm, kteří vykonávají službu pouze nebo z velké části manuelní. Ale i v této nutno činiti rozdíl, krátce počet služebních či pracovních hodin nedá se určiti podle šablony, nýbrž nutno tu postupovati podle povahy služby samé, která jest ve státních úřadech nebo ve státních podnicích tak rozmanitou a tak složitou, že stanoviti jakési jednotné měřítko nelze.

To snad měl také na mysli zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 sb. z. a n., neboť v § 1. v odstavci 2. nalézáme toto:

>Předpis tento (zásada 8hodinné doby pracovní v podnicích živnostenskému řádu podrobených a pod.) platí také pro podniky, závody a ústavy provozované státem....< Státní úřady podniky však nejsou.

Ve výnosu ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, č. 475/III nalézáme k této věci vysvětlení, jež zní:

>Od ústavů státních třeba rozlišovati úřady vykonávající veřejnoprávní funkce státní, jež tímto zákonem dotčeny nejsou.<

Naproti tomu v témže výnosu dočítáme se, že pod tento zákon spadají také podniky poštovní, telegrafní a železniční, podniky státního monopolu, nemocnice a pod. Podle dosud platných zásad nejsou na př. pošty, telegraf nebo telefon pokládány v pravém toho smyslu slova za podnik, nýbrž za státní úřad.

Zákon o 8hodinné pracovní době rozlišuje tudíž úřady státní vykonávající veřejnoprávní funkce od státních podniků a podle toho chce určovati pracovní dobu. Poněvadž však tento návrh vztahuje se jak na úřady vykonávající veřejnoprávní funkce, tak i na podniky samé, byla nutno stanoviti, že služební hodiny či pracovní doba mají se podle povahy služby pohybovati mezi 6-8 hodinami denně.

Dosud platná služební pragmatika nestanoví počet služebních hodin, a odůvodňuje to tím, že úředník jest povinen úplné oddati se zájmům služby a že v důsledku toho nemá nároku, omezovati denní práci na kvantum, k jehož vypracování jest určen jistý počet pravidelných úředních hodin; naopak státní správa jest prý oprávněna, vyžaduje-li toho veřejná služba, žádati na úředníku, aby prodloužil svoji činnost přes stanovené úřední hodiny, aniž by mu za to musela býti poskytnuta zvláštní odměna. Toto stanovisko bylo by nyní vzhledem k zákonu o 8hodinné době pracovní neudržitelným. Jestliže pro úředníky a dělníky v soukromých podnicích vymezuje se přesně doba pracovní a práce přes čas připouští se pouze v zcela mimořádných případech, na př. byl-li provoz přerušen živelními událostmi, nebo nehodami, či nastala-li ve veřejném zájmu nebo z jiných naléhavých příčin zvýšená potřeba práce (§ 6. zákona ze dne 18. prosince 1918, č. 91 sb. z. a n.) a jestliže se zákonem tímto stanoví, že práce tato musí se zvláště platiti, není možno, aby se u zaměstnanců státních měla činit výjimka.

Vzhledem k tomu, že podle zákona o 8hodinné době pracovní (§ 4.) musí se zaměstnancům poskytnouti jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin a dále vzhledem k již citovanému výnosu ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, č. 4751/III, podle něhož tato přestávka kryje se pravidelně s nedělním klidem, bylo nutno stanoviti, že práce v neděli a o svátcích státem uznaných pokládá se za práci přesčas.

Práci v noční době bylo nutno pro tělesnou i duševní námahu s ní spojenou omeziti pouze na 6 hodin a pouze tam, kde povaha služby zkrácení její nepřipouští, dovoliti výjimku, ovšem zvláště placenou. Po noční službě musí býti den volným a nesmí býti počítán do normálního odpočinku.

Stále vzrůstající nouze o byty, jež jeví se ve všech čelnějších místech a která jest pociťována nejvíce státními zaměstnanci, nutká tyto, aby vyhledávali obydlí značně vzdálená od působišť, což jest pro ně spojeno nejen s fysickou námahou a značnou ztrátou času na úkor jejich odpočinku, ale i se ztrátou hmotnou. Bylo proto nutno v takových případech, kde zaměstnanec nucen jest z ohledů svrchu uvedených bydleti ve vzdálenosti činící více jak hodinu od úřadu či pracovního místa, kde jest přidělen, poskytnouti mu náhradu za výlohy spojené s hromadným dopravním prostředkem, je-li tu jaký k disposici.

V mnohých úřadech vyžaduje se od zaměstnanců dvojitá docházka do úřadu a tu jest třeba, aby v případě svrchu uvedeném, kde obydlí vzdáleno jest více jak hodinu od působiště, a kdy zaměstnanec nucen jest z téhož důvodu stravovati se částečně mimo domov, hraditi mu tyto mimořádné výlohy spojené se stravováním.

§ 40.

Vojenská presenční doba započítá se zaměstnanci pokud byla konána v činné službě plně do výslužby i pro postup, u praktikantů (čekatelů) ovšem teprve dosažením definitivy, neboť přípravná služební doba nemůže býti zkrácena.

§ 42.

Úředník jest povinen sděliti s představeným všechny změny nastalé v rodině, poněvadž podle počtu členů rodiny vyměřuje se mu rodinný přídavek.

§ 43.

Pokud se týče vedlejšího zaměstnání, jest dosud platnou pragmatikou zakázáno státním zaměstnancům súčastniti se při správě akciových nebo jiných podobných výdělečných společností buď v představenstvu nebo ve správě či dozorčí radě. Rakouská vláda odůvodnila to tím, že zákaz ten odpovídá dosavadní praxi, k níž se přihlíží již od roku 1860 a která se zachovává i v cizozemském úřednickém právu.

To značí do jisté míry omezení občanské svobody a konečně při stálém vybudování družstevnictví pro státní zaměstnance i jakousi anomalii, čemuž možno se vyhnouti tím, že stanoví se zákaz vedlejšího výdělečného zaměstnání, pokud by řádné konání služby nebo spolehlivost a nestrannost byly porušeny.

Nejlepším prostředkem proti výdělečnému zaměstnání státních zaměstnanců jest řádná odměna za práci, což za panujících poměrů o požitcích jejich říci nelze. Tím se také stává, že úředník jest poměry donucen vyhledávati vedlejší výdělečné zaměstnání, které mnohdy koliduje buď s jeho úředními povinnostmi nebo příčí se přímo vážnosti a dobré pověsti úřadu i zaměstnance.