Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo má dále pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Byly zde promluveny řeči zajímavé i méně zajímavé a je jistě mnoho podnětů, na které bych chtěl reagovati. Nevidím tu dnes jen tu milou sympatickou hlavu kol. Smrtky, ale cítím tu také smrt. Snad i o této věci si trošku promluvíme. Rozpuštění poslanecké sněmovny a senátu je činem předčasným, po mém hlubokém přesvědčení ničím vážně neodůvodněným. I senát má právo se ozvati. Nejedná se o naše mandáty. To je otázka naprosto podřízená. Ale jestliže v ústavě bylo výslovně prohlášeno, že trvání senátu je osmileté a poslanecké sněmovny šestileté, tak jistě ti, kteří tvořili ústavu, byli si vědomi toho, proč to činili. My jsme nemlčeli k tomu rozhodnutí rozpouštěti senát a také nikdo nás neochočí, abychom k tomu mlčeli. Je to hazardérství po mém přesvědčení a bál bych se, aby se hazardérství nevymstilo na něčem jiném než na mandátu a aby nepoškodilo stát. Kdyby bylo dosti času, bylo by dohře reagovati na hlasu některých oposičníků. Oposice je velmi dobrá věc a mne mrzí, že nejsem sám v oposici, já jsem vychován ve škole oposiční a není mně to zrovna milé, mám-li mluviti jako řečník vládní majority. (Hlas: Udělejte se pro sebe!) Ale já bych si přál takovou oposici, jaká byla ve Vídni. My jsme bývali ve velmi ostré oposici, ale jestliže se jednalo o jisté positivní úkoly, na př. o otázky pokroku kulturního nebo o řešení vážných hospodářských nebo sociálně-politických problémů, mám za to, že naše oposice ve Vídni stávala se okamžitě součástkou celého toho parlamentu, který chtěl positivně tvořiti, spolu jsme působili ve výborech, hlasovali jsme, ale nikdy zásadně proti, nýbrž pro a pomáhali jsme zlepšovati to, co po našem přesvědčení bylo nedokonalé.

Jestliže vy pánové z oposice mluvíte o tom, že nemáme dostatek konstruktivního života a klademe důraz na to, že není dosti... (Hluk. - Výkřiky.)..., jenom vy jste spolu odpovědni za to, že my jsme se nedostali tam, kde bychom rádi byli. Vy jste pomáhali odpůrcům pokroku, odpůrcům demokracie, vy jste odpovědni za to, že jsme na cestě pokroku kulturního a hospodářského tam, kam jsme se dostali. Prosil bych, abyste dělali to, co my ve Vídni. Tam, kde dnes se jedná o dobrou věc, nestačí pořád principielně proti, nýbrž pro a pomáhati nám. Vezměte si náš zápas, který jsme měli. [Sen. Niessner (německy): Podali jsme dosti positivních návrhů!] Ale vy nás nepodporujete v našem postavení. Vy nevedete s námi ten boj ve společné frontě. Když německá sociální demokracie ve Vídni vedla ten kulturní boj ve vídeňském parlamentě, tak jsme netáli vedle, nýbrž my jsme stáli s německo-sociální demokracií v řadě. Když vedla boj za dnešní požadavky, za sociální spravedlnost, stáli jsme ne vedle, nýbrž s ní, s ní jsme se bili a měli jsme radost z každého úspěchu jejího, poněvadž úspěch německé strany sociální demokracie a pokrokových stran byl také naším úspěchem. (Sen. Niessner: Proč to neděláte dnes?) Poněvadž majorita je zde, musíte vy nás podporovati. I to slovo demokracie: je veliký rozdíl: demokracie a demagogie. Nemůžeme přirozeně podporovati každý návrh, který je líbivý. Jestliže je návrh spojen s finanční úhradou, musíme se ptáti, zdali jste ochotni hlasovati s námi pro ty finanční úhrady. Já bych si přál, kdybyste se s námi sešli na této půdě demokracie a pak poroste strom demokracie daleko rychleji, než teď roste. Vy máte námitky proti koalici. Obraťte se na pravo, do stredu, všude je uslyšíte. Koalice jak nyní je, není žádným našim ideálem, ani sociálních demokratů, ani národních demokratů, ani agrárníků, ani naší strany, ale prosté situace byla taková, že někdo za ten stát, který tak těžko byl získán, musil ručiti. Máme všichni se postaviti zase tam do vašich lavic a všechno potírati? Za tento stát musíme ručiti.

My při tom musíme často, jak se lidově říká, polykati různé nepříjemné věci tu kozu opravdu jísti i s chlupama, a to je pro žaludek velmi nepříjemná věc. Koalice není ideálem pro nikoho, ale je nezbytností. Mám mnoho svých stesků - také některé povím - ale ta koalice nedělala jen špatné věci, nýbrž také mnoho dobrých věcí udělala. Kdybyste mně, pánové z oposice, jmenovali stát - nota bene nový, mladý stát bez tradice - který by byl udělal za tuto krátkou dobu více než my na dráze pokroku od listopadu 1918, prosím já bych cítil v sobě takovou jistou ctižádost, že se nesmíme dáti tím státem překopati. Ale vy jste mi nejmenovali žádný takový stát, (Hlas: Rakousko!) ani Rakousko. V péči o mládež a v takových drobných úkolech sociální politiky, to přiznám. A ještě vám něco řeknu, co se mi líbí ve Vídni. Vy jste tam vykonali mnoho ve školství. My jsme jistě všechno nevykonali, ale když se díváme tak na kterýkoliv stát v Evropě, žádný stát nevykonal více než my a není pravda, že se to ve světě neuznává.

V loni jsem mluvil se socialistickými poslanci v Anglii a s francouzskými poslanci - vy se s nimi stýkáte na svých sjezdech - ale když se mluví objektivně o poměrech v naší republice, nikdo spravedlivý nemůže neviděti, že my jsme se dostali na dráze pokroku za pár let dál, než jiné státy za celá desetiletí. (Tak jest!)

(Předseda Donát ujímá se předsednictví.) Máte své stesky národnostní zejména jsem slyšel ohromné stížnosti na útisk ve školství atd. Kdyby se v naší republice skutečně dálo to, co vy říkáte, že by bylo školství kteréhokoli národa rdouseno, půjdu k vašemu boku. Já to považuji za to nejkrásnější v historii našeho národa, v boji osvobozenském, že jsme svůj osvobozenský zápas vedli pod praporem ideálů kulturních a my se tomuto poslání nezpronevěříme. Ale vzpomínám si na minulost, na tu dobu, když naši dělníci a horníci podepisovali že dost za zřízení české školy na Duchcovsku a Mostecku, co se jim dělo. Byli propouštěni z práce, byli ničeni existenčně, musili utíkati do ciziny, do francouzských dolů a nevím, že by se byl ozval protest z vašeho tábora, když naši lidé byli rdouseni, žádajíce pouze o zřízení české škody.

Byl jsem 4. října v Brně a vzpomínali jsme událostí před 20 lety, když náš národ volal po své druhé universitě. Mluví se stále o kultuře a kultura se zdůrazňuje. A právem. My voláme po druhé universitě, vláda to už slíbila a baron D'Elvert to zakázal, když to Gautsch zajistil. Celé Rakousko bylo svoláno do Brna. Jsou tu ještě osobní pamětníci událostí v Brně před 20 lety. My voláme po druhé universitě české a proti nám jde vojsko, tekla také krev. Vzpomínali jsme 4. října památky nebohého dělníka Františka Pavlíka, který zákeřně byl tam probodnut. Prosím právě proto, že víme, jak je to strašné kulturně utiskovat kterýkoliv národ, nejsme schopni té politiky o které se tu mluvilo. Pánové, buďte opatrni ve výrazech. Když slyším: Msta a nenávist, pánové, říkám si: náš národ, že je schopen nenávisti a mstivosti? Dny 28., 29. a 30. října 1918 jsou nejpádnějším dokladem, že náš národ vůbec není schopen pomstíti se někomu a někoho nenáviděti. My jsme těžce prožívali léta od r. 1914 do 1918 a v našem národě vyskytli se lidé nízcí, sprostí, ne naší národnosti, ale v naši zemi, kteří naše lidi denuncovali, dostávali do kriminálu a, na šibenice a při nejmenším je dostávali na frontu. To bylo tenkráte denunciantů a nízkých lidí, že kdyby v našem národě, řekl bych, byla jen stopa toho, čemu se říká touha po pomstě, pak se to u nás po 28. říjnu všecko ozývalo hromovým křikem nenávisti. Ona nenávist byla by se byla vysvětlila jako vlna pomsty a nevím; co by se bylo dálo s různými příteličky našeho národa tenkrát, když národ si pomohl k svobodě, kdyby u nás tato vlastnost nenávisti bývala byla. Ale vlastnost tato je nám úplně cizí a nejméně bychom ji dávali najevo ve školství. Ať se mi řekne konkretně, kde německé dítě nemůže býti v německém jazyku vychováváno a vzděláváno. Ať se mi to řekne konkretně kde? Neznám žádného případu. Stát, který Němcům zakládá nové střední, obecné i měšťanské školy na Slovensku, tam, kde jich nikdy nebylo, ten stát si nezaslouží výtky, že chce někoho obírat o školství. Zcela přirozeně dnes se redukují naše školy české i německé. Jakmile slyšíme, že za posledních 10 let máme redukci mládeže, 600 tisíc nebo jak ta cifra je, je zcela přirozeno, že se redukují školy. Slováci nemají techniky, a upozorňovali na to. Oni k tomu přijdou vývojem, ale Němcům jsme přirozeně - a neříkám ani přirozeně - ponechali ty techniky, které mají, ačkoliv, myslím, by jim stačila jedna. Nebereme nikomu jeho vysoké školy, nebereme nikomu gymnasií a středních škol, ale řeknu hned, že bych si přál, kdyby gymnasia a střední školy vůbec byly všeobecně redukovánu, poněvadž se bojím následků, kterých za chvilku budeme velmi pociťovati, poněvadž jsou spojeny hyperprodukcí naší studované neprakticky vychované mládeže. (Soualas.) A nebudeme proto snad volati, že to je útok na kulturu a vzdělání. My víme, co to je, proč tak mluvíte. Dobře víte, že vzdělaný svět je choulostivý právě v kulturních otázkách. Anglii a Americe nenamluvíte, že jste politicky utiskováni, když Anglie, Amerika ví, jakou máme ústavu. Ale to, že bychom nikomu brali školy, to by jistě působilo v Anglii a v Americe. Proto nemůžeme mlčeti k těmto výtkám a je potřebí, aby světový tisk, politické kruhy a kulturní kruhy, universitní kruhy byly náležitě informovány, aby cizina věděla, že to je bohopustá lež, že připravujeme někoho o jedinou školu, která mu patří. ToŤ se rozumí, že nebudeme ani pro sebe držeti zbytečnou školu. Já bych také rád věděl, proč máme držeti školu pro dvě děti, když to jsou k tomu ještě děti toho řídícího učitele. Jistě by oposice mohla nám vytknouti všelicos a řeknu, že oprávněně. Koalice není netýkavkou, koalice má vady, vláda má vady a já bych řekl, že i metody koaliční mají nesporně velké vady, a bylo by chybou, kdybychom toho nechtěli viděti a kdybychom strkali hlavu do písku a nechtěli se starati o nápravu.

Jistě mají právo Slováci k různým stížnostem. Jen nerad slyším někdy ten tón, nenávisti také z jejich úst. Nemohu si pomoci, ale mezi námi není českého člověka, který by byl schopen jediného slova nenávistného říci Slovákovi, který by mohl cítiti nenávist proti Slovákovi. Slováci byli vždy naší láskou od dětských let. Já sám jsem zakladatelem Československé jednoty; říci u nás "Slovák" a měli jsme srdce hned na dlani. Ale prosím, kdyby Slováci řekli tohle a tohle není správné, co se děje, my jistě bychom uvážili ty věci a musí se státi náprava.

Jestliže jeden mluvčí lidové strany na př. řekl, že my ve státních lázních nedáváme slovenských nápisů, říkám: To je hloupost. Proč bychom tam nedali slovenské nápisy? Mně je slovenština neobyčejně milá, já bych ty háčky nad tím "r" hned škrtl, (Sen. dr Kovalik: Brávo!) abychom si byli bližší, poněvadž nás beztak nic jiného nedělí, než ten háček nad "r". (Hlučný souhlas.) Slovenština má tolik krásného ve své lidové mluvě, má tolik bohatství pro literární tvorbu - vždyť naše literatura bude z ní čerpati. (Hlas: I hudba a umění!) Podívejme se na vývoj jak je. (Sen. dr Kovalík: Prosím, sednút ke stolu a začiť pojednávať!) Ano, vždyť jistě nebude u nás žádných překážek. U nás vývoj od tisíciletí byl odchylný než na Slovensku a je tudíž přirozeno, že zde budou jisté diference, jistě je jiná mentalita, ale nepřál bych si a řekl jsem to již jednou, aby nám do tohoto sporu, když se říká, že jsou extra Češi a extra Slováci nechodili - neříkám Němci nebo Maďaři - nýbrž ještě třetí, pražská národnost, poněvadž zde velmi často v centrálních úřadech není pochopení pro jisté odchylky, není dosti často jemného taktu, a řekl bych takové jemné píchání špendlíkem, že poškozuje společný náš styk a vzájemnou důvěru více než cokoliv jiného. (Souhlas.)

My pod vlivem Němců byli jsme více vychovávám, řekl bych kriticky, k intelektualismu, řekl bych až i hyperintelektulismu. Tam u vás na Slovensku byly jiné poměry. Zaplať pán bůh, že slovenský lid nepodlehl tolik vlivu té maďarské gentry, možná, že jistá nekulturnost byla zde štěstím, že byl Slovensku zachován lid citově neporušený s uměleckým smyslem. Duše Slovenska ke mně mluví z těch písní, výšivek a z čeho chcete. (Sen. dr Seifert: Podívejte se na naše nynější příbytky, čím je krášlíme!)

Tedy je nesparné, že ten odlišný vývoj zde působil. Ale jako si přeji, aby Slovensko čerpalo, bych řekl, z naší zkušeností, z naší školy, kde bylo hodně intelektualismu a smyslu pro praktický život, tak si také přeji, abychom my u nás v Čechách hodně se napájeli z té čisté studnice neporušení citovosti slovenské, a my si potom porozumíme. Ale jedno si musíme říci.

Jako my zde jsme ochotni přinésti veškeré oběti, abychom nikdy více nepropadli Němcům, Habsburkům a Hohenzollernům - a o to tu jde, ale ne o boj s Němci a německou kulturou - tak prosím také vás: Mějte Slováci tutéž odvahu postaviti se s námi do jedné a téže řady, jakmile by z Budapješti sáhla opět chtivá pěsť po Slovensku. (Sen. dr Kovalik: Nechceme míti nikdy nic s Budapeštěm!) Jako my, když mluvíme o němectví, máme na mysli nenávist k Habsburkům a Hohenzollernům a ne k německé kultuře, tak také nehlásáme tím nenávist k Maďarům. Ať si žijí dále svým životem, ale ať dají Evropě a střední Evropě pokoj. Byli neštěstím celé monarchie rakousko-uherské před válkou a bojím se také, aby ten duch maďarské gentry, té oligarchické, nedemokratické, smutně proslulé, brutální gentry otřásal atmosférou střední Evropy dále. V tom ohledu mne nepřekvapují ani ta poslední odhalení budapešťské policie, poněvadž mé skromné mínění je, že je to objednáno, všecko to s tím Rákoczym. To je jen methoda reakce, reakce je ta tam a nic jiného.

Tedy my si porozumíme, bratři Slováci, když budeme si citovati toho norského básníka: U nás i u vás je zaplať pán bůh půda, na nás i na vás sluníčko svítí, ale lásky mezi námi, aby bylo více. Pro nás jest heslem: stát a republika. Vzpomeňte si, že když Slovensko bylo ohroženo, že naši hoši šli dobrovolně a umírali, a že budou umírati, kdykoliv by Slovensko bylo ohroženo.

Říkalo se: autonomie a centralisace. Nejsem nikdy přítelem upřílišněné centralisace. Je to také všechno vývoj. Máte mnoho věcí, na které přirozeně vy, Slováci, zanedbávaní Maďarskem nestačíte, ale stačíte; když vám pomůžeme. To není invase českých profesorů a učitelů na Slovensko, o čem se mluví. Prostě byla zde alternativa buď Maďar nebo Čech. Vždyť víte, že byli to čeští profesoři, kteří komponovali slovenské gramatiky, učebnice atd. Tedy naše dobrá vůle je patrna ve všem a všudy.

Mluví se o náboženství a urážkách náboženství. Přátelé, jako si přeji, když se mluví o nacionalismu, abychom tomu rozuměli, že zde žije národnost vedle národnosti a že všichni mají pracovati ve prospěch celku, tak také pokud se týká náboženství, prosím, aby každý u nás byl vzdálen toho, urážeti náboženský cit kohokoliv. To je samozřejmé, ale náboženství nesmí se také zapřahati do politické káry, a jakmile se zapřáhne do politické káry, přestává býti tím, co chtěl mít z náboženství Kristus. Mezi námi nebude nikdy o této věci sporu. Přeji si, aby vládly u nás takové poměry, jako v Americe. Ví se, že Američané jsou hluboce náboženský národ. Ve Spojených Státech je přes 200 náboženských církví a každý má právo svobodně vyznávat svoji víru, svobodně hlásiti se ke svému Bohu. Mám za to, že může býti konkurence jen v křesťanské praksi: čím kdo má více lásky k lidu a více pro lid pracuje, tím více slouží Bohu a lává na jevo, že pochopil Krista. Nebudu znásilňovati nikoho a nijakým způsobem, každý ať si vyznává svého boha, ale častokráte se mi zdá, že nejvíce antikristů je v církvích a že je potřebí, abychom se nad touto věcí zamyslili a k etickým pravdám křesťanství stavěli se vážněji a poctivěji, abychom prapor Kristův nevystrkovali a čertu nesloužili. Ať se nám tedy ani tyto výtky nedělají, že bychom chtěn znásilňovati kohokoliv, pokud se týká náboženského přesvědčení.

Podkarpatská Rus by se mohla ozvati poněkud důkladněji. Nesouhlasím s režimem, který máme na Podkarpatské Rusi. Je to systém nešťastný a říkám, prokletý. Ten lid se tam k nám přihlásil, nešťastný, a kdo zná Podkarpatskou Rus a zejména oblasti Verchoviny, ví, jakou bídu fysickou i mravní tam zdědili po Maďarsku. Byl bych býval očekával, že náš režim bude míti jen jednu tendenci: pomáhati lidu, povznésti jeho vzdělání, naučiti jej čísti a psáti, emancipovati jej z jeho otroctví hospodářského, sociálního i kulturního. Ale, přátelé, takhle koalici nerozumím, aby najednou stala se Podkarpatská Rus, řekl bych, jen objektem pro jednu stranu. Nemluví ze mne žádný straník, jen strach o stát. Ty volby na Podkarpatské Rusi vždy dosud špatně dopadly a dopadnou i příště, poněvadž metody naše jsou nesnesitelné. Bude-li koalice, bude obnovena přirozeně v té neb oné formě, doufám, že v lepší, přirozeně o těch věcech budeme musit mluviti. Za Podkarpatskou Rus odpovídá celá vláda a není možné, aby viceguvernér po jakési důvěrné poradě podléhal jen ministerstvu vnitra. Celé vládě musí podléhati a celá vláda ho bude kontrolovati. Přišel nešťastný Žatkovič, přišel nešťastný Ehrenfeld, ale ono je to pořád stejné. Máme tam Rozsypala, ale přál bych si, abych mohl říci "Vysypal". Vy se nedovoláte žádné pomoci. Co je platno, že jste členem strany koaliční, když se nedovoláte pomoci. Váš hlas, dojde do jisté komise více méně důvěrné a pak dosti. Vyloučeno, že bychom k tonuta hospodářství na Podkarpatské Rusi hodlali dále mlčeti.

Není dnes na čase, abych ukazoval na některé detaily. Přál bych si, abych k tomu měl čas a řekl vám, o jaké miliony byla města oloupena jen pro krásné oči, které byly ale ve spojení s méně krásnými částmi, na př. s kapsou. Jak byla na příklad oloupena města o 12 milionů s tou t. zv. elektrisací. Takhle koalici nerozumím, že bych měl ke všemu mlčeti, když je něco nesprávného a nesměl bych se ozvat. Moje chápání koalice je: "Jestli koalice, tak vzájemná kontrola!" Ten stát není k vůli tomu, on musí býti nade všechno. (Sen. dr Witt: A který resort za to odpovídá?) To je zajímavé. Jistě podle práva podléhal by viceguvernér vládě. Ale stala se důvěrná porada a podléhá panu ministrovi Malypetrovi. (Hlas: A pro koho pak? - Jiný hlas: Pro Černého Petra!) Není to nevtipně řečeno. Nemyslete, že mne vede stranická vášeň. Ani pomyšlení, ale on nepracuje ani pro zájmy své strany, Malypetr, jak správně řečeno, pracuje pro Černého Petra. To není myslím ve směru koaličním, nebo podobně, to je reakce všeobecná. Tamhle tovaryši, komunisté (ukazuje), mají největší radost z tohoto režimu a systému. Přirozeně každý nepořádek... (Sen. Průša: Ať přijde kdokoliv na Podkarpatskou Rus, kdo má smysl pro pořádek, může si odplivnout!) Pomaloučku budeme souhlasiti spolu. Právě proto se pracuje snadno do vašich rukou. (Sen. Průša: My o takový způsob spolupráce nestojíme!)

My jsme v koalici a koalice bude zase přirozeně zde v budoucnosti sdružení stran, které milují stát. Říkám tolik: byli jsme často roztrpčeni; ale jestli nás něco v koalici drží, pak to byl strach, jak bude po nás. Kdyby byla oposice, která by mohla převzíti vládu, bylo by to nejzdravější. Poněvadž není takové oposice, musíme sami ručiti za další vývoj státu. Mám za to, že naše positivní účast nebyla neštěstím pro pracující lid. V tom, co kolega Havlena takovým způsobem před smrtí senátu tady přednesl, ve své řeči, je mnoho poučného a bylo by dobře, kdyby dělníci četli jeho řeč, co jeho zástupci za této účasti v koalici provedli pro pracující lid, ale myslím, že příště s tímto utvořením koalice nevystačíme. Není možno, aby u nás byl systém polského "niepozwolám" - veta. Jakmile jedna strana řekne veto, nemůže se nic státi. Koalice nebyla původně založena na tomto základě, ona byla na základě té, řekl bych, volné ochoty spolupůsobiti, když se jedná, o stát. Prosím, kam bychom přišli, kdyby nám nebylo dovoleno podávati interpelace a návrhy? Kam bychom to došli? To nás ani nenapadá, abychom my koalici zřizovali dále na tomto základě, který skutečně porušuje individuálnost každé strany, ano každého poslance, nebo senátora, a senátu jako celku.

Ano, oproti senátu hrála se velmi nepěkná hra od začátku a řekl bych, těmi, kteří s velkou vehemencí vystupovali proti existenci druhé komory. Já vůbec nejsem stoupenec vázaných kandidátních listin a lituji, že není času, abychom mohli projednati návrh sen. dr Krouského, který vrací právo volební zase voličům i při respektování této ústavy kterou máme a která abych řekl, jistou naši iniciativnost, pokud se týká návodu dr Krouského, omezuje. Tento návrh nezmizí již z denního pořádku. Voličům budeme musiti vrátiti jejich právo, aby si vybírali své poslance.

Dnešní systém vede k demoralisaci i uvnitř stran. Leckdo by nesměl vystupovati jako kandidát, kdyby byl musil přijíti sám. Jestliže potom je přívěskem, řekl bych, silnější a populárnější osobnosti na druhém, třetím místě, přirozeně se děje to i ono, co není zdrávo ani demokracii, ani státu, a také ne stranám. Strany musí býti, a nerad slyším ty výčitky: strany, strany, strany! Pro pána Boha, kdo v těch letech držel ten stát? V těžkých převratových dobách to byly strany; neměli jsme nic. Rakouská a každá monarchie má toho plno, ten dvůr s tou pompésností a starou tradicí sugestivní moci a vlivu každého panujícího rodu, byla zde aristokracie, byla zde armáda, a my neměli nic a nemáme nic, jen ty strany. Přál bych si, když už strany, aby byl proveden i ten návrh prof. Vejra, aby dostávaly právní základ tyto strany. Nejsem toho přesvědčení, že je štěstím pro národ dělati nové a nové strany. Jsme-li nespokojeni, musíme tu nespokojenost uplatňovati v rámci své strany a strana v rámci koalice.

Také mně neimponuje mluvení o pokroku a pokrokovosti. Mně skutečně bude jedině ten člověk pokrokovým, když pracuje. Když pracuji pro hospodářský a kulturní pokrok svůj a těch, kteří jsou v mém okolí. Jsem-li ve vesnici, je mou povinností věnovati se drobné, trpělivé práci ve prospěch té vesnice. To platí i o národě. V té práci dokazuji, že jsem pokrokovým člověkem. Nestačí mi přišpendlovati si kokardu té pokrokovosti. Okaž, co děláš, tvá práce dokazuje, jsi-li pokrokovým či ne. Jen v té stálé neúnavné práci poznávám pokrokovost.

A teď, přátelé, věc, která mne nejvíce bolí v této chvíli! To je osud našich státních zaměstnanců, ať civilních, ať vojenských. Styděl bych se sám za sebe, kdybych měl upadnouti i v podezření, že to povídám proto, poněvadž jsme před volbami. Konečně státní zaměstnanci jsou nejméně spolehlivým živlem, pokud se týká, řekl bych, toho volebního aparátu. Dělník je velmi spolehlivý, o úředníkovi to říci nemohu. Nebudou jistě má slova vykládati jako řeč předvolební. Má-li kterýkoli stát existovat, musí míti spolehlivé úřednictvo, spolehlivou armádu a dobrou školu. To je základ. To znamená uspokojené státní úřednictvo, uspokojenou armádu a klidnou školu, která se může věnovati poctivě svému velikému poslání. Vytýkám těm, kteří jsou odpovědni za dnešní vládu, že nevykonali svého poslání, které jsme jim svěřili, řádně. Když jsme se usnesli na tom, a dali to do zákona, že požitkový systém má býti proveden, má býti uveden v život 1. lednem 1926, tak měl ministr Malypetr, kterému to bylo svěřeno, dosti času, aby celá věc byla řádné prozkoumána i s otázkou úhrady. To nejde, aby se nám v poslední chvíli házely předlohy nedomyšlené, špatně propracovaně. To absolutně nejde. Víme, že v koalici se dařily věci, když za nimi šel ministr, poněvadž za těmi věcmi stála osobnost silného ministra. A teď jsme měli tuto předlohu. Uvažte, kolik set tisíc lidí na to čeká, a to nejsou jen ti státní zaměstnanci, to jsou také jejich rodiny. Nebudu mluvit sentimentálně, všichni cítíme a víme, jaké jsou poměry mezi státními zaměstnanci, mezi důstojníky a rotmistry. Já jsem ještě pořád přesvědčen, že se přece snad dojde k cíli, že se dohodneme ještě i o té úhradě, poněvadž, kdybych měl ztratit tuto víru, ztrácím i víru ve schopnost některých vynikajících koaličních mužů, ztrácím víru v jejich schopnost, ztrácím víru, že u nás zájem státu je nadevšecko. Nejde dnes jen o hospodářský a sociální problém, upraviti poměru státních zaměstnanců a těch vojenských osob. Dnes, to se neklamte, jde o stát. (Výborně!) Vezměte důvěru těch statisíců lidí, že tento lidový parlament jím nedovede pomoci, vezměte důvěru a nepotřebujeme býti velkými psychology, abychom si mohli přiznati, jaké to bude míti následky mravní a politické. To není již hospodářská otázka, to je ohromně vážné politikum a jen z tohoto hlediska se na to dívám. Jde o stát. My jsme zanesli úžasný neklid do řad bez toho již dosti zneklidněných. Když se věc jednou začala, musí se dodělat. Když se řeklo slovo, musí se splnit. Nemohu při veškerém ostatním respektu ubránit se tomu, abych řekl výtku ministerstvu financí a ministru financí. Pánové, to také nejde, abychom my byli zde volni k odhlasování předloh, aby se řeklo: Tato předloha je pro to a pro to a pak by to nebylo plněno. Nikdy bychom nebyli odhlasovali restrikci, kdybychom nebyli měli ujištění ministerského předsedy, že to je na úhradu platu státních zaměstnanců, nikdy bychom nebyli odhlasovali účelové daně - víte, jaké pochybnosti jsme měli o formě účelových daní - kdyby se nám nebylo řeklo, že je to ve prospěch státních zaměstnanců. A my jsme odhlasovali jiné věci, které vynášely a budou vynášeti. Já si přeji, aby měl ministr financí zdroj příjmů. My musíme míti také kuráž ne jen dávat, ale také brát. Strany, které odhlasovaly restrikcí, jsou povinny státi na stráži, aby se těch příjmů užilo jen na prospěch toho zaměstnanectva, poněvadž jinak bychom nemohli vícekráte odhlasovati žádnou předlohu i kdyby se dušoval pan ministerský předseda - a ten to dovede - a pan ministr financí, naši vůdcové - ne! My bychom ztratili víru v jakékoli vládní slovo. My jsme také měli co dělati s vídeňskými ministerskými předsedy... (Sen. Šťastný: Byli také takoví?)... oni dodrželi dané slovo. Oni nás napalovali jinak, ale slovo se dodržovalo. To musím beze všeho říci, ten dnešní systém vzájemného napalování musí přestati! Systém vzájemného napalování podporovati nebudeme. Jsme pro koalici, ale ne pro vzájemné napalování. (Sen. dr Witt: Pak souhlasím! Já jsem ještě nikoho nenapálil. Na tu adresu bych něco prosil. Těm obrboncierům té koalice!) Všichni jsme mužové a, všichni jsme povinni si vybojovati lepší koalici napřed ve svých řadách a potom přirozeně strany ve vzájemném poměru. Já jsem řekl, že ta koalice musí býti. To je ta vzájemná záruba za stát a republiku, ta musí býti, tu není žádné pochybnosti. Ale nemůže to už býti právo, když napadne jednomu pánovi veto a vetuje, a jsme hotovi se všemi nejlepšími svými snahami. Pracujeme a najednou přijde veto a všechno leží pod stolem. Když si myslím na ty pány, kteří pracovali v té úřednické desítce celý den a noc, když myslím, že ještě dnes seděli do 1/4 6 do rána; včera od 9 hod. ráno, jak ti lidé jsou dnes vysíleni, a teď, když se řekne, že ze všeho nebude nic, poněvadž někomu napadlo, že z toho nebude nic. To bych se poděkoval za takový společný postup. To se rozumí, že to musí býti silná vůle, a pak si musíme říci poctivě mezi námi, my to projednáme, neodhlasujeme jen to, co mají dostati státní zaměstnanci a vojenské osobnosti, ale najdeme také pro to úhradu. K tomu je potřebí jisté kuráže, ale všichni, kteří jste v koalici, prokázali jste statečnost tím, že jste skoro po 6 let nesli odpovědnost. K tomu bylo někdy potřebí dosti kuráže. Když uvážíte, jak vlna demagogie řádila, uznáte, že tuto odpovědnost musíme nésti dále, musíme míti odvahu přihlásiti se k výdajům a nalézti úhradu. Doufám, že jsme zde zcela v jedné linii. (Sen. dr Heller [německy]: Myslím, že vy všichni nemáte do toho co mluviti! - Sen. Niessner [německy]: To dělají přece ti obrbonciéři!) Kolega dr Witt vám našel nové slovo, nový titul, ale prosím, my jsme nikdy neměli tuto otrockou náturu, abychom mlčeli k něčemu, co není správné. (Sen. Niessner [německy]: Mluviti se vám dovolí, více však nikoli! - Sen. dr Heller [německy]: Mluviti to smíte!) Bylo by zbytečné, kdybychom dnes, když jedná se o dodělání požitkového zákona, kdybychom ten luk přepínali. To je jen mírněno ohledem na předlohu, na které nám tolik záleží. Kdyby nebylo této předlohy požitkové a kdybych si neříkal, co bude také dál a příště, užíval bych daleko ostřejších slov než vy. Zdá se mi, že bych vám mohl dáti ještě školu pro to, jak se oposice má dělat. (Sen. dr Witt: Třeba říci, kdo prohlásil desinteressement koaličního programu toho všeho!)

Strany, které rozbijí požitkový systém, musí také přirozeně nésti odpovědnost nejen tu politickou, ca se týče pak voleb atd., ale co bude se státem dále. Toho se bojím a ten zájem mne vede, že o této věci dnes tak mluvím. Jsme povinni dnes, my socialisté, přihlásit se k armádě. Kdyby někdo mně mluvil o militaristickém vojsku, které slouží jiným zájmům, než je republika a naše vůle, tak budu starý antimilitarista, jako jsem jíte býval. Ale dnes naše armáda je instrumentem pacifistu a v rukách pacifistů, poněvadž president je jistě pacifista, naše zahraniční politika, a my také. My jsme neprovozovali žádnou politiku výbojnou za žádných okolností, ale nejsme slepými a vidíme, co se děje v Evropě. Bylo by trestuhodnou lehkomyslností, kdybychom z rukou vydávali zbraň, kterou musí míti každý, kdo má strach, že bude v lese přepaden. Máme-li armádu, musíme se přihlásiti k těm, kteří jsou duší armády, to jsou důstojníci a rotmistři. Přál bych si, aby ministerstvo národní obrany nedalo si brát právo mluviti velmi energickým způsobem, když se tvořila předloha, o požitcích důstojníků a rotmistrů. Stalo se na příklad, že na dvě kategorie se zapomnělo úplně. My teď máme rotmistry rozděleny na tři kategorie. Mnozí z kolegů mají za to, že jsou to tak zvaní déle sloužící poddůstojníci. To je něco jiného. Rotmistrů jsme udělali 3 kategorie: Rotmistr, štábní rotmistr a praporčík. A na tyto poslední dvě kategorie se zapomnělo úplně. Zapomnělo se, že máme štábní rotmistry a praporčíky. Když se díváte dnes na situaci, ve které žijí naši důstojníci a naši rotmistři - vy to všichni znáte - je vám přátelé úzko. A kdo z vás byl přítomen na anketě svolané Svazem rotmistrů a důstojníků a poslouchal tam generála dr. Fischera o tom, jak tuberkulosa dnes řádí v řadách důstojnických a rotmistrovských, řekl si, že je to už věc lidskostí a svědomí, abychom nenechali tyto lidi podléhati tuberkulose, neplatíce jim ani tolik, aby se mohli uživit se svými rodinami.

Budeme na stráži a musíme býti na stráži své mladé armády. Nemůžeme ji nechat hladověti. A prosil bych kategorie státních zaměstnanců, aby přestala tam ta vzájemná žárlivost, aby se nedíval každý na to, co on dostal, nýbrž hlavně co ten druhý dostane, aby přestala ta vzájemná žárlivost. Jako jsme my otevřeně vystoupili pro úpravu platů četníků - a víme zajisté, že k tomu jsou ty nejvážnější důvody - nebo finančních dozorců a stráže bezpečnosti, tak musíme se angažovati, když milujeme svůj stát, i pro úpravu hmotných zájmů rotmistrů a důstojníků.

Ta předloha, jako dnes je, je velmi nedbale dělána, ale říkám lepší něco, než nic, to můžeme všechno ještě zlepšit. Je-li to zlepšení jakés takés, přijmouti ji, to je naše stanovisko. Do poslední chvíle, dokud můžeme, držíme tuto předlohu o úpravě platů státních a vojenských zaměstnanců a jsme ochotni všecko možné udělat, aby úhrada zde byla a budeme pro ni hlasovati, musíme se dohodnout. Ovšem říkám, že také ministerstvo, které bylo pověřeno celou věcí, mělo se o otázku úhrady současně starat a ne aby pan ministr Malypetr řekl, když ve čtvrt na šest jsme v celku hotovi: "To je hezké, ale ta úhrada? Když nemáte úhrady tak je to hotovo." Tak to nepůjde, aby se takto námi mluvilo. Tu jsou páni povinni zaříditi, aby se také mluvilo současně o otázce úhradu, aby byl paralelně sbor finančníka, který by tu věc promýšlel. Zkrátka sabotovat otázku úpravu požitků státních zaměstnanců a vojenských zaměstnanců nedáme si od nikoho a nikým. Máme-li přijíti do příští koalice - jako si to přejeme, neboť si koalice ohromně vážíme a musíme míti koalici - tak říkám, že musí míti jiný základ a jiné podmínku tato nová koalice. I volební řád musí býti změněn, aby se i voličům přiznalo právo do toho mluvit, když se jedná o volbu jejich zástupců. My nevstoupíme po volbách - když říkám my, tak nemyslím na sebe, vždyť mohu zde také nebýti - my nevstoupíme do žádné příští koalice - to také sen. Pánek říká - která by nám nepodala záruku že to, co jsme zajistili v zákoně státním zaměstnancům civilním i vojenským, bude splněno. Nevstoupíme do žádné koalice, která se nám nezaručí, že tento požitkový systém spravedlivě provede.

(Sen. Matuščák: Ale nemáte na to prach!) Budu právě proto vás prositi, pane kolego, abyste nás podporoval a hlasoval pro rozpočet. (Veselost.) Mějte také kuráž hlasovati pro ty nepopulární věci, když je toho potřebí.

Nejsme odhodláni sloužiti nikomu osobně. Jsme odhodláni - a to je samozřejmé - sloužiti jen svému drahému národu a své republice. To budeme dělat a doufám, že najde se v našem národě více stran, které po příštích volbách najdou si potom program spolupráce jen pod tímto zorným úhlem práce pro národ a pro republiku. Tím končím. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Předseda: Byly mně podány pozměňovací návrhy sen. Reyzla, Jarolima a soudr. a resoluční návrhy sen. Jarolima, Reyzla a soudr., Reyzla, Jarolima a soudr., Löwa a soudr., Polacha, dr Wiechowskiho a soudr., dr Wiechowskiho a soudr., Löwa, Krepenhofera a soudr., Heckera a soudr., dr Krupky, Svěceného, Klečáka, Križka, dr Franty a spol.

Žádám pana tajemníka senátu, aby je přečetl.