Úterý 13. října 1925

Jako pro mládež, tak také státu nezbývá ničeho pro jeho úředníky. Restringuje jejich počet, pokud beztoho nezhynou hlady. Proti restrikci nebylo by samo sebou ničeho namítati z důvodů, které uplatňovány byly tak často, že netřeba je opětovati. Tím více dlužno namítati proti způsobu, jakým se provádějí, jak podle method ve zdejší státní správě panujících také zde protekcionismus a nacionalismus toto opatření samo o sobě zdravé obrací v pravý opak. Především však nedostavil se samozřejmý korrelat restrikce: málo, ale dobře placených úředníků. Nesnesitelná a nedůstojná finanční situace úřednictva je neslýchanou skvrnou státní správy a politických stran, které za to jsou odpovědny, vládní koalice a její >Pětky<. To tito pánové cítí přece také zejména nyní, když toto zanedbávané a týrané úřednictvo stává se zase váženým panem voličem. Proto náhle toto ucházení se o lásku a přízeň roztrpčeného úřednictva návrhy na úpravu platů, z nichž jeden zní krásněji nežili druhý, které však vesměs patrně také jíž zase hrozí zmizeti jako fata morgana, poněvadž oproti požadavkům pana ministra národní obrany nelze sehnati půl miliardy, která by dovedla odvrátiti nejkrutější bídu úřednictva. Neboť úhrada, kterou by bylo lze nalézti v opětném zdražení nejnutnějších životních potřeb jako cukru atd. nebyla by pouze podvodem, poněvadž se jednou rukou dává, co druhá ruka béře, nýbrž opětovným ohrožením finanční rovnováhy našeho veškerého pracujícího obyvatelstva.

Protestujeme tudíž s veškerou rozhodností proti frivolnímu projednávání úřednické otázky se strany směrodatných kruhů a žádáme brzkou úpravu platů státního úřednictva takovým způsobem, který oprávněné požadavky úředníků uspokojuje, aniž by opětovně otřásl životní mírou spodních a středních stavů.

Orgie přímo slaví zvrácená spořivost státního hospodářství v oboru školství. Je téměř zbytečno vzhledem k poměrům, které bohudíky jsou již světoznámy, zdůrazňovati, že tato spořivost se především uplatňuje vůči Němcům. Poslední debata o školství v poslanecké sněmovně ukázala, co vykonal slepě zuřící národnostní šovinismus a co také dnes ještě se snaží dokázati. Uspořím si tudíž věc opakovati a chci jen opětovně energicky protestovati proti brutálnímu pronásledování a utiskování našeho německého školství vůbec a proti hrozícímu zmrzačení našich vysokých škol, které finančně neslýchaným způsobem jsou poškozovány, jejichž učitelské stolíce jsou ohrožovány bezohledným průtahem při jejich obsazování naprostým nedostatkem ochoty při povolávání učitelů a kterým se, jako zejména německé hudební akademií převážně ze soukromých prostředků zřízené a ze soukromých prostředků udržované, odpírají nejnutnější existenční prostředky.

Právě tak jako zvrácená methoda šetrnosti na straně výdajů, stejně nesmyslným je na straně příjmů hospodářsky zhoubný tlak berní. >Pětka<, která svůj čas maří neplodnými a neblahými theologickými disputacemi o Husovi a Janu z Nepomuku, nenalezla po 6 let času, aby provedla naléhavě nutnou berní reformu. Domnívá se však, že patrně nalezla tajemství, jak pomocí nekonečného berního šroubu lze stupňovati státní příjmy do nezměrna. Na klamnost této domněnky bylo poukázáno již dříve. Ale nedosti na tom, zdá se, že tento optimistický výpočet chce opětovně vyloučiti snížení přímých daní, již dlouho ohlašované, jejíchž nynější nesnesitelnost vláda sama opětovně uznala, ačkoliv daňové břemeno u nás již dosáhlo světového rekordu a zejména v posledních letech hrozivé, neustále stoupající výše.

Vypočítává přece státní úřad statistický zatížení na jednoho obyvatele roku 1919 ještě se 144, v následujících letech se 402, 631, 633 Kč, oproti zatížení předválečnému částkou více nežli desetinásobnou. Připočtením dávky z majetku a výloh samosprávy přichází statistický státní úřad dokonce k nesmírné sumě 1029 Kč na jednoho obyvatele. A přece je starou, více než jednou vyzkoušenou pravdou, že se přílišné napjetí berního tlaku vymstíti musí konečně na státním hospodářství samotném. V každém případě lze jen co nejostřeji odsuzovati finanční hospodářství, které, aby dosáhlo zdánlivé rovnováhy státního hospodářství přímo v šanc vydává blaho národního hospodářství.

Činíme-li tedy skutečnou bilanci předloženého rozpočtu, neukazuje se nám konsolidovaný aktivní rozpočet, nýbrž obvyklé pasivum, tentokrát jen uměle zastřené na jedné straně fantastickými aktivními položkami, na druhé straně vyřazením skutečné investiční potřeby a pasivních státních podniků. Co se nám praví: lež a klam, co shledáváme: nehospodářství.

Nejinak má se to s bilancí politiky tohoto Národního shromáždění, které sobě předloženým rozpočtem píše náhrobní nápis: Jak žilo tak zemřelo: jako hlasovací stroj politického systému, jenž tento stát oloupil o jeho vnější vážnost, zničil vnitřní jeho mír, sešíval jeho národy, zničil jeho hospodářství, podkopal jeho kulturu.

Narozen jsa jako miláček bohů versailleských a st. germainských dovedl si tento stlát svojí jednostrannou zahraniční politikou dopomoci v několika letech ke >splendid isolation<, která i větší a mocnější státy - a jsou takové, ačkoli to někteří pánové zde sotva mohou uvěřiti - přivedla do nepříjemné situace. Nevím, zdali kdo vepíše cestu pana ministra věcí zahraničních do Locarna jakožto aktivní položku jeho politiky. Ale tolik vím, že sobě tuto cestu a mnoho jiných mohl uspořiti, kdyby česká politika byla správně poznala úkol tohoto státu, nebýti totiž trabantem Francie, nýbrž zprostředkovatelem mezi Francií a Německem ke sjednání pravého míru. A právě tak vím, že bezpečnost státu nezaručují garanční a arbitrážní smlouvy, nýbrž že vnitřní mír, uspokojení jeho národů tvoří jedině spolehlivou bezpečnost státu.

Tohoto vnitřního míru máme potřebí. Tento mír zničil panující systém, systém panujícího státu většiny, která je vypočítána neméně uměle nežli cifry předloženého rozpočtu, a která se v krátkozraké zaslepenosti domnívá, že své panství zabezpečí tím, že menšiny potlačuje a znásilňuje. Justitia fundamentum netoliko regnorum, nýbrž také republik. Dejte národům tohoto státu, což jejich je, dejte jím samosprávu, především kulturní autonomii, jazykovou rovnoprávnost, spravedlivý podíl na půdě, patřičné účastenství na státní správě jejich vlastními úředníky, pak také národové tito nebudou se zpěčovati státu dávati to, což je státu.

Pak vezme konec štvaní národů, které dnes tvoří celý obsah vaší politiky, které ohrožuje německého občana v jeho existencí, přivádí ho o dům a majetek, vyhání z úřadu a z pracovního místa, jedině proto poněvadž je Němcem; štvaní, které pronásleduje a potlačuje poctivé německé slovo ochranným a tiskovým zákonem; které každý projev německého cítění při vážném a radostném shromáždění považuje a trestá jako veleradu a nepřátelství státu: které jedním slovem zničiti chce německé smýšlení a cítění, německou řeč a konání, duševní kulturní a hospodářský život Němců v tomto státě.

Jenom politika, která se vymaní z těchto chyb panujícího dnes systému, která se zřekne násilí a potlačování, která si naproti tomu vězíme za úkol dáti průchod stejnému právu pro všechny bude také s to, aby zhojila těžké rány, které jednostranný nacionalismus zasadil hospodářství tohoto státu. Uzavření zahraničního úvěru je dnes hospodářskou signaturou státu navenek. A vnitřní hospodářství? Bankám a finančním ústavům vzat je jejich národohospodářský úkol, vypraviti obchod a průmysl potřebným úvěrem, poněvadž stát musí přespříliš požadovati jejich služeb, od té doby, kdy hanebným svým jednáním v otázce válečných půjček úplně pozbyl finanční důvěry svých občanů. Obchod a průmysl netrpí však pouze nedostatkem úvěru, nýbrž ještě více nezdravým berním tlakem, nedostatkem příznivých obchodních smluv, bláhovou a krátkozrakou celní politikou.

Stojíme tedy dnes ve skutečnosti před novým zostřením hospodářské krise. Výrobě surového železa hrozí těžce uváznutí odbytu. Severočeský sklářský průmysl, průmysl lnářský a plátenický ve východních Čechách a na Moravě nalézají se již v těžké krisi. Nejhorší však je krise v uhelném průmyslu, která v posledních čtyřech létech vedla k restrikci 30.000 horníků, k zastavení 140 dolů a přes to v tomto roce donutila k zavedení svátečních směn. Ztratili jsme právě především následkem uhelné dávky a tarifů zahraniční trh, a značně zmenšili domácí trh kritickým omezením průmyslové činností.

Toho všeho následkem musí býti a je nedostatečná schopnost konkurenční na zahraničních trzích, oslabení beztak již nepříliš silného domácího trhu. To však znamená pro stát citelný úbytek daní a konečně zajisté také hrozící pasivnost obchodní bilance; pro národní hospodářství: ochuzení a nezaměstnanost. Státní zaměstnanci jsou zvrácenou a neupřímnou úspornou politikou vydáni v šanc nedůstojné bídě, která umrtvuje jejích chuť k prácí a činí pochopitelným, že státní stroj přese všechno příliš nákladný, běží na prázdno. Ostatní pracující stavy jsou částečně odsouzeny k nezaměstnaností, částečně tísnivým daňovým břemenem a neustálým stoupáním cen nejnutnějších životních potřeb vydáni nejtěžšímu zápasu o živobytí.

A jako hospodářství, tak i kultura. Řekni mně, jak to je s tvým školstvím, a já ti řeknu, jaký jsi stát. Zde však jest, jak jíž řečeno, právě bod, kde se stát domnívá, že může spořiti. Jak, o tom také jíž bylo mluveno. Jen jeden výrok pana ministra školství budiž zachráněn před zapomenutím, V poslední poradě o rozpočtu řekl jednomu zvlášť nadšenému bojovníku o českou kulturu: že není možno uspokojiti potřebu českých škol pouze zrušením přebytečných škol jiných národností. Je třeba ještě dalšího důkazu toho, co se u nás rozumí kulturou a že dnešní systém kulturu národů, alespoň menšinových národů státu ničí a že proti tomu je jen jeden prostředek: kulturní autonomie, kterou proto nedávno dokonce jistá česká většina v obci učinila svým požadavkem.

Slyšeli jsme nedávno hlas jednoho z vašich nejlepších lidí z onoho světa. Profesor Bráf, jeden z vašich nejznamenitějších učenců, pravý Čech a rakouský ministr tvrdí, že se Čechům ve starém Rakousku nevedlo vůbec tak špatně. Potvrzuje tím jenom, co jsme vždy říkali, a co také mezi vámi uznalí lidé alespoň in camera caritatis přiznávají, srovnávají-li dnešní poměry. Ale nechť má Bráf pravdu čili nic. V každém případě se vám nikdy tak špatně nedařilo, jako se daří dnes nám a jako se vlastně daří také těm Čechům, kteří nemají štěstí seděti u státního žlabu. Nedivte se tedy, že se dnes vše s ošklivostí odvrací od systému, jenž stát přivádí k záhubě a svoje národy týrá, jenž domov i cizinu stejnoměrně odpuzuje. My, kteří jsme tento systému od počátku odsuzovali a jimž události hrozícím způsobem daly za pravdu, my proto vítáme úmrtí tohoto parlamentu s radostným zvoláním: starý parlament je mrtev. Nechť žije nový parlament, parlament sjednoceného rozhodného a bezohledného boje všech dobře smýšlejících proti národnostnímu šovinismu, hospodářské korupci a kulturnímu útisku. Tímto duchem prodchnuti odmítáme předložený rozpočet. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Seifert.

Sen. dr Seifert: Slavný senáte! Jsem zde jen chvilku a také jen na chvilku a proto chci promluviti od plic a chci promluviti tak, jak se dívá na celou činnost parlamentu a také senátu, naše veřejnost dnes a zejména, jak se dívá na poslední události, kterých jsme svědky. A mohu říci a všichni to cítíme, že veřejnost naše neschvaluje tyto poslední události, je proti nim a shledává, že ani parlament, ani senát nedovedly si uchrániti tolik autonomie a tolik svéprávnosti, aby se těmto posledním událostem ubránily.

Vládu koalice a princip koalice uvítal český člověk s uspokojením a s ulehčením. Každý cítil, že nyní nastala doba společné práce, že nyní teprve vrátily se do českých rukou věcí českého národa. Každý cítil, že už je pryč doba těch skoků jak zákonodárných, tak hospodářských a zejména finančních, které jsme prodělali po převratě ve svých dětských nemocech, každý cítili, že nyní musí nastati vzájemné spolužití jiné, než jaké bylo v prvních létech republiky, a každý to cítil nejen v parlamentě, nýbrž i v obci, okresu a vůbec všude tam, kde se provozuje praktický politický život.

Musíme si říci, že první léta vlády koaliční byla z tohoto hlediska bezvadná. Koalice dala si program a tím programem uzavřely státotvorné strany smlouvu, že tento program bude také dodržován. Ale smlouva ta bohužel dodržena nebyla, neboť jestli všechny složky koaliční loyálně podporovaly všechny předlohy podané stranami socialistickými, neučinili sociální demokraté totéž, nýbrž naopak, když došlo k předlohám, které byly pro celý stát po našem názoru nejdůležitějšími, když přišilo k předlohám, které zejména ve svém štítě má strana národně-demokratická, pak najednou sociální demokraté couvli. To shledáváme neloyálním, poněvadž bylo v zájmu všech, aby se sloužilo všem a aby bylo vypracováno zákonodárství pra všechny složky českého národa. (Sen. Walló: A slovenského také!)

A co nastalo? Nastala nedůvěra, to je nejhorší, co může nastati ve společenském životě rodiny, ve společenském životě obce a v životě politickém celého státu.

Důvěra jednou oklamaná se tak snadno nevrátí a budeme jistě dlouho pociťovati zklamání, se kterým se parlament rozchází. Jsem přesvědčen, že nepůjde tak snadno v novém parlamentním složení prosaditi ony předlohy, které dnes byly odstaveny. Než se hrany obrousí, než se najde vzájemná důvěra, než se lidé poznají, to bude dlouho trvati.

My jsme měli v prvé řadě 2 předlohy, za kterými jsme stáli a které nebyly snad pouze pro národní demokraty nebo pro občanské stony, nýbrž které byly stejně důležité pro celý národ a řeknu pro celý stát. Je to předloha úřednická a daňová. Obě tyto věci nebyly provedeny a vy, pánové, kteří zde budete v příštím zasedání, budete svědky toho, že to bude dlouhou dobu a já myslím dokonce léta trvati, než tyto předlohy budou vypracovány právě proto, poněvadž byla ztracena důvěra a proto, poněvadž nový parlament má vždy celou řadu jiných věcí, než zkoncovati to, co mělo býti zkoncováno parlamentem předchozím.

Tedy úřednické předlohy! Velectění pánové! Kdo to myslí a cítí poctivě se státem, musí cítiti s úřednictvem, poněvadž úřednictvo je dnes za tohoto složení státu jeho páteří. A je to skutečně bolestné, když vidíme, jak náš úředník žije a je do přímo trapné, když se úřednictvu nedává jistota. Úředník chce věděti jistotu, chce věděti, na čem je, a to se mu říci musí, poněvadž dokud nebude míti jistotu, vypadá to právě tak, jako když se dávají prezenty nějakému příručímu k Vánocům a Novému roku, ale to není nic stabilního, nic, na čem by si úředník mohl založiti existenci, co by lákalo úředníka ke vstupu do státní služby. (Tak jest!

Velectění pánové! Ani jedna ze stran neříká, že nepřeje úřednictvu. Naopak, všechny strany z důvodů agitačně volebních říkají, že přejí úřednictvu, ale ten, kdo maří úřednické předlohy, nejlépe odpovídá, jak úřednictvu přeje. (Sen. dr Witt: Kdo je maří, pane kolego?) Velectěný pane kolego, v prvé řadě vaše strana, poněvadž vy jste řekli své veto, vy jste vetovali tyto předlohy, vy jste řekli: nechceme jednati, chceme skončení parlamentu, my jsme nejsilnější strana a proto musíme prosaditi svoji vůli. To jste řekli. To je to bolestné. Víme, že.... (Hlas: Co je s obecním statkem? - Hlas: Proč jste to zmařili?) Obecní statek je justament z vaší strany a na tom se musí ukázati, jakým způsobem vy bojujete. (Sen. Dúrčanský: Správně! Vytrvat!)

Velectění pánové! Úřednická otázka musí býti rozřešena, jinak ženeme úředníky do všech těch nových nespokojených stran, které se tvoří a které právě chtějí z této úřednické bídy a nespokojenosti těžiti, ačkoliv ty strany budou velmi málo s to, udělati pro úřednictvo něco jiného. Ale nynější sněmovna byla s to, všechno bylo připraveno a proto je to ohromná, neodpovědná, přímo - nechci ani toho slova užíti - ale je to přímo odvážlivost vlády, když nechce připustiti nyní tyto úřednické předlohy, které byly hotovy k projednání, ještě před koncem tohoto zasedání. (Tak jest!)

Velectění pánové! Otázka daňová musí býti rozřešena, poněvadž dnes nikdo neví, na čem je. Jednou musí býti provedeno správné rozdělení daní, aby mohl žíti stát, ale aby mohlo žíti také jeho poplatnictvo a občanstvo. (Hlas: Máte tu ministra financi!) Ano, ministr financí všechno připravili, ministr financí má úplně vypracovaný projekt, ale jen toto předčasné skončení zasedání znemožnilo provedení projektu. To je vina vaše, velectění pánové, kteří jste to předčasné zasedání skončili a toto předčasné zasedání nám nadiktovali. Velectění pánové, je jisto, že občanstvo předčasné skončení parlamentu nevítá. Jestliže myslíte, že se někomu zavděčíte novými volbami, jste na omylu. Občanstvo je rádo, když volby nemá, poněvadž ví, že je to vřava nedůstojná těch, kteří kandidují a vřava nedůstojná řádného státu. (Sen. Polach [německy]: Vy nepřejete si parlamentu, to je zajímavé!) Chceme parlament, ale nechceme volby, poněvadž parlament končí na jaře 1926. Nebylo naprosto žádného důvodu, a bylo přímo neústavní, parlament předčasně rozpouštěti proto, že jedna strana řekla, že dále nechce pracovati. Nikdo jiný neřekl, že nechce dále pracovati, jen sociální demokracie a důvod měli k tomu ten, že jsou v koalici ve většině. (Sen. Havlena: Vy jste nechtěli, aby se provedlo to, co se provésti mohlo!) Trvali jsme na úřednické předloze a opravě daňového systému. To všechno se znemožňuje tím, že volby byly předčasně vypsány. To je situace, v jaké se ocitl parlament a v jaké se ocitl senát. (Sen. Havlena: Ostatně se divím, že takto mluví koaliční senátor!) Chceme jednou také říci pravdu. Senát nemá na tom rozpuštění naprosto žádné viny. Za to rozpuštění nemůžeme a proto si musíme alespoň ke konci říci pravdu. Ta pravda, je zde a já myslím, že to všichni velectění pánové cítíte. Vy všichni cítíte, že zejména jednání senátu neodpovídá důstojnosti senátu. Vždyť to je tak, jako by si s vámi hráli. Jakými způsobem vás rozpouštějí, kde to stojí v ústavě? (Sen. dr Heller [německy]: Ten paragraf je v ústavě: President má to právo!) Ano, ale musí to býti odůvodněno, musí zde býti k tomu vážný důvod, proč se senát rozpouští. Ale o tom bylo již mluveno a psáno velice mnoho a jistě, velectění pánové, všichni ve svém nitru s tím souhlasíte, poněvadž cítíte, že jste zde bezmocnými. To byla povinnost předsednictva senátu, aby v této věcí zakročilo a pokud se nemýlím, bylo to již také usneseno, ale nebylo to vykonáno, poněvadž předsednictvo senátu podlehlo diktátu pana ministerského předsedy, který si nechce dáti ani od sněmovny, ani od senátu mluviti do svých disposic. To je nezákonné a neústavní. Kdo zmocnil předsednictvo senátu, aby od toho, co bylo již jednou usneseno, že má býti v této věci mluveno s panem presidentem, bylo upuštěno? Senát byl krásně myšlen. Ta celá instituce senátu zračí se již v tom slově >senát<, a to slovo >senátor< má ještě venku tak krásný zvuk, že by si každý představoval pán bůh ví, co to je, ta instituce senátu. Když to vidíme však ve skutečností, vidíme, že senát nedovede si zde hájiti a ochraňovati svá práva. Nedovedu si vysvětliti, proč ani jeden ministr nebyl ze senátu. Kde je to psáno, že ze senátu nesmí býti ministr republiky? To se vytvořila taková praxe a senát klidně mlčel a souhlasil. To je chyba, která se bude mstíti a která na slovo >senátor< a institucí senátu vrhá špatné světlo a seslabuje ji. Jestliže bylo složení senátu nešťastné, pak bylo nešťastné dvojnásob proto, poněvadž senát nedovedl se brániti. A jakým právem se senát rozpouští? Bylo o tom mnoho mluveno. Proč byla stanovena lhůta 8letá pro senát a 6letá pro sněmovnu? A tu se nikdo neozval, jako by se ozvat nesměl. Aby senát se usnesl zásadně, že trvá na ústavě, to se nestalo.

A toho je dlužno želet, poněvadž takovým způsobem se celá instituce přivede v niveč, stane se zaopatřovacím ústavem pro ty, kteří nenašli místa v parlamentě a kterých se chce parlament zbaviti a strčí je proto do senátu. Tak jsme si to nepředstavovali. Představovali jsme si senát jako korekturu unáhlených usnesení sněmovny poslanecké, kde vášně politické a rozbroje jsou ještě daleko ostřejší. Právě proto má býti to sbor mužů starších, kteří mají klidnou rozvahu a věhlasnost a vážnost, kteří mají přivésti nápravu toho, co by se tam bylo stalo nesprávného, kteří by měli právě tím, že jsou starší, krotiti lidské vášně, které se přirozeně v politickém životě tak často a bezohledně vyskytují. To se nestalo. Senát této úloze nedostál. Nedostane jí tím méně, čím méně bude chrániti svých práv. Já apelují na senát, aby si to nedal líbiti, aby se proti tomu ozval v poslední chvílí. Třeba bylo jíž usneseno o senátu, přece jest potřebí, aby senát řekl, že s tím nesouhlasí, že je to nezákonné a neústavní.

Vím, že tato slova jsou hlasem volajícího na poušti, ale jsem již takový, že to musím říci, co si myslím. To není zrada na principu koalice. Jsme si pevně vědomi, že princip koalice musí zde býti, že se bez něho nedá vládnouti a jsme si také vědomi toho, že mlčení k chybám koalice má za následek, že se mezí členy koalice vzbuzuje nedůvěra a nedůvěra nesnese spoluvládu.

Koalice možná jen tehdy, když jeden druhému důvěřuje, že jeden druhému ustoupí v tom, čeho celý národ potřebuje.

Nechtěl jsem ničeho jiného říci a končím slovy: >Dixi, et salvavi animam meam.< (Výborně!)

Místopředseda dr Soukup: Pane kolego Walló, prosím o zachování klidu. Další slovo má pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Pět a půl roku čekali jsme zde všichni, čekalo 150 lidí zde na to, aby jednou slyšeli pravdu, a musil pan kolega dr Stránský složiti svůj mandát a musil přijíti jeho nástupce, aby po prvé v této sněmovně pronesl pravdu. Zdá se, že na tento mandát takřka je vázáno mluvení pravdy, neboť pan kolega Stránský se s oposiční řečí rozloučil a pan kolega dr Seifert s oposiční řečí začal. (Hluk. Veselost.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím pány o zachování klidu.

Sen. dr Heller (pokračuje): Ale můžeme ho již ubezpečiti, že zde v této síni jsou také jiní lidé, že se mezi 150 muži na všech stranách této sněmovny nalezlo přece několik, kteří také mluvili pravdu, a že bychom to byli vydrželi také bez této nové pravdy, kterou zde nový kolega hlásal. (Výkřiky sen. Walló.) Obzvláště pan kolega Walló byl by měl častěji příležitost zde tuto pravdu hlásati, zdá se však, že k tomu potřeboval jiné a že dnes svůj vstup do budoucí koalice oznamoval prudkým a silným souhlasem. (Místopředseda dr Franta převzal předsednictví.)

Myslím, že dnes několik dní před rozpuštěním senátu, kterého se dovolím ještě dotknouti, je přece nutno pohlédnouti trochu zpět na těchto 5 ½ roku. I když jsme také všichni po celou tuto dlouhou dobu nikdy nemluvili pravdu, bude snad přece potřebí, abychom si předložili otázku: čeho bylo, od té doby co stává parlament, od té doby co existuje stát, v tomto státě dosaženo, co je takřka bilancí této zákonodárné periody 5 ½ roků, jak si stojíme dnes a s jakými úspěchy anebo neúspěchy můžeme dnes opětně předstoupiti před voličstvo?

Chci však přece především promluviti o námitkách pana kolegy dr Seiferta proti rozpuštění senátu. Pokusil se dnes vylíčiti toto rozpuštění tak, jako by rozpuštěními senátu bylo bývalo zabráněno vyříditi úřednický zákon. Nuže, mám za to, že pánové na straně většiny měli 5 ½ roku času, aby vypracovali úřednický zákon, a že, není-li vyřízení úřednického zákona nyní jíž možné, ve skutečnosti příčinou je to, že předloha vládou vypracovaná byla úřednickými organisacemi jednohlasně zamítnuta a že právě proto úřednická předloha nemohla nyní více býti projednána. Chceme však právě stranu, ke které patří kolega dr Seifert, upamatovati na to, že zabránila jinému pro veškeré obyvatelstvo právě tak důležitému zákonu, to byl zákon o stavebním ruchu. Dovolím si vrátiti se také ještě k této věci. Je těžkými opomenutím, že většinové strany téměř po celý rok připustily, že zde stojíme bez zákona, o podpoře stavebního ruchu a je - prosím pravím to v plném vědomí - těžkými zločinem, jehož se dopouštíte, že se rozcházíte, aniž byste obyvatelstvu úpícímu pod nesmírnou bytovou nouzí, dali možnost, aby se mu dostalo jiných bytů. O tom ještě promluvím.

Pánové! Tážeme-li se, co bylo vykonáno zde v parlamentě, ke kterému musím počítati obě komory, pak musíme tento výkon, tyto výsledky měřiti na tom, co jste vy, kteří v tomto státě dnes vládnete, lidu a obyvatelstvu našeho státu slibovali, a co bylo splněno z těchto slibů, které jste činili ve válce a po válce. Žádali jste ve válce jak doma, ale ještě více v cizině, samostatný stát na základě hesla Dohody, hesla o sebeurčovacím právu národů. Bojovali jste oň mimo stát mnohem více, než ve státě a konečně jste si ho také vybojovali. Ústava, litera přece dnes již byla citována. Vyhovuje tomuto vašemu programu, tomuto vašemu boji, řkouc: >Chceme usilovati, aby tato ústava naší země prováděna byla v duchu naších dějin a v duchu hesla sebeurčení, neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.< Dali jste tedy v ústavě tomuto státu takřka program, který spočívá na sebeurčovacím právu národů a na zásadě demokracie. Přistupujeme-li nyní k tomu, abychom učinili bilanci, a zkoumáme, jak daleko jste pokročili ve splnění tohoto programu, jenž obsahuje sebeurčovací právo národů a demokracii, tož obávám se, pánové, že tato bilance skončí velikým pasivním saldem, pasivním saldem, které daleko bude převyšovati domnělé aktivum našeho rozpočtu.


Související odkazy