Tato reforma daňová bude míti jistě za následek úbytek příjmů státních. Vidíme, že právě tento úbytek příjmů musí nás zase vésti k tomu, aby bylo naše hospodářství co možná úsporné. Musí nás vésti k tomu i to, pohlédneme-li na stav a výši našich státních dluhů. Co se týká té konečné cifry našich státních dluhů, mnoho v novinách o tom bylo, že jsou zde jakési kontroverse. Ale to bylo ministerstvem financí vysvětleno. Je jisto, že my úplnou a konečnou číslici naších státních dluhů, zejména pokud se týká dluhů zahraničních, ještě úplně nevíme. Vždyť, jak známo ještě se právě vyjednává v Americe o zjištění výše ciferné některých těch dluhů, ale povážlivá je nikoliv konečná výše našich dluhů, nýbrž spíše to, že, jak jsem ve své zprávě sestavil, až dosud ta číslice naších dluhů každoročně stoupá. To musí také jednou přestati a musíme se dostati tam, aby číslice našich dluhů nestoupala, nýbrž spíše klesala.

Tedy to všechno, slavný senáte, mluví pro to, že my musíme si to heslo nebožtíka ministra Rašína vzíti opravdu k srdci: spořiti. Já vím, že je to spojeno se značnými obětmi, že nemůžeme tím splniti mnohá ta přání, přání snad kulturního a sociálního rázu, která máme a která bychom měli rádi a co možno brzy uskutečněna. Ale již v latině bylo staré přísloví: primum vivere, deinde philosophari - napřed žíti a pak teprve filosofovati. Musíme napřed hraditi své nejnutnější a nejnezbytnější potřeby, musíme na př. naše státní úřednictvo uspokojiti tak, aby neživořilo, dříve než si můžeme dovoliti nějakých výloh, nějakých nákladných staveb, nějakých representačních výstav, výletů atd., které jsou sice velmi hezké a snad nám dělají ve světě čest, ale nesmíme zapomenouti, že to není tak, abychom myslili, bůh ví jak bohatým jsme národem a státem. Jsme dnes chudým národem a chudým státem a podle toho také musíme své hospodářství zaříditi.

Slavný senáte! Dnes, kdy se nalézáme na sklonku své parlamentní činnosti, bude snad dobře, když budeme trochu zpytovati své svědomí a použijeme toho okamžiku k jakémusi přehledu o tom, co jsme vykonali, a jaká je vlastně ta naše práce, zejména po stránce hospodářské a finanční. Nejsem, pánové, ten, který by pěl nějaké chvalozpěvy, který by všechno chválil a všechno nalézal nejlepším. Naopak, snad je to tím, že patřím k starší generaci, které se kdysi ani nesnilo o tom, že budeme míti samostatný stát, a kteří pod tím samostatným státem jsme si představovali něco tak ideálního, že nebylo by ve světě žádného státu, ve kterém by se občanstvu tak dobře vedlo, jako ve státě českém. Jak známo, politika je málo ideální a my musíme počítati s reální skutečností, třeba byla někdy trpkou, a musíme si doznati, že opravdu není všechno tak krásné, jak jsme si to představovali. Ale na druhé straně bylo by zase nespravedlivé kdybychom na všechno pohlíželi černě, kdybychom s ničím nebyli spokojeni a kdybychom tak, jak to činí některé oposiční strany, pokládali vše za špatné a celý nynější politický systém za pochybný.

Slavný senáte! Když uvážíme, za jakých obtíží a za jakých nesnází jsme počali budovati tento náš stát, jaký politický a sociální chaos vládl v celém světě, jaký rozvrat, jaké ochuzení následkem světové války a zničení všech hodnot, a když vidíme, kde nyní dnes jsme, musíme spravedlivě uznati, že jsme toho vykonali mnoho, že jsme toho vykonali dost. A když poukážu jen na to, že dnes máme u nás politický a sociální pořádek, že máme zabezpečený právní řád, který je základem každého řádného státu, když uvážíme, jak těžké krise hospodářské a finanční jsme překonali, když uvážíme, že máme ustálenou měnu, třeba to byla ještě měna papírová a třeba nebyla plnohodnotná v poměru k měně předválečné, když uvážíme, že naše obchodní bilance je stále aktivní, když uvážíme to velké dílo pozemkové reformy, které odčinilo tu křivdu, jež se stala před 300 lety a když víme, že dnes zase půda česká vrátila se v majetek českého lidu. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Loupeží!) Nikoliv, pozemkovou reformou legálně prováděnou - musíme tedy uznati, že skutečně se stal pokrok, který jednou historie spravedlivě musí ocenit, a že tyto vymoženosti naše jsou konec konců přece jen výsledkem činnosti naší tak přezírané koalice a té naší koaliční vlády. Víme, že dnešní naše soustava koaliční není žádným ideálem. Je to spojení různých politických stran s programy namnoze protichůdnými a musí tedy dělat politiku jen kompromisní. Ale přes to nemůžeme dnes jinak vládnout. Jestliže jsme si dali ústavu, demokratickou a svobodnou se všeobecným, rovným a poměrným hlasovacím právem, musili jsme býti také připraveni na to, že zde nebude nějaké jednotné většiny. A demokracie a svoboda vyžaduje ukázněnosti, nemá-li býti anarchií a korrupcí, a mně se zdá, že ta koalice a ta t. zv. >pětka< není nic jiného, než výrazem politické ukázněnosti. Myslím, že jednou bude uznáno, že saldo, které z činnosti této naší vlády a této naší koalice vyplyne, bude velice aktivní.

A pří této příležitosti zmínil bych se snad také o naší politice zahraniční. Já, slavný senáte bych ani tak neviděl - ovšem zde dávám výraz jen svému osobnímu stanovisku - úspěchy naší zahraniční politiky v tom, že dnes náš poměrně malý národ a stát může mluviti do různých otázek evropské zahraniční politiky na světových konferencích. Spíše bych byl pro jistou soběstačnost, poněvadž takové zasahování do velké mezinárodní politiky chová v sobě také někdy jisté risiko. Ale v čem vidím hlavní úspěch naší zahraniční politiky? Jednak v onom defensivním útvaru representovaném Malou Dohodou, která nás chrání proti útokům nepřátel; jednak v těch pacifistických snahách, které došly zejména výrazu v protokolu ženevském. Ten protokol nebyl pohříchu sice uskutečněn, ale víme, že dnes zase jinou cestou se tyto snahy mají uplatniti, totiž uzavřením zvláštních, tak zvaných záručních smluv neboli garančních paktů, a tu pokládám zejména za velice důležitý garanční pakt s Německem, o kterém se právě v Locarnu jedná. Jestliže, slavný senáte, nám hrozí nějaké nebezpečí zahraniční, pak by nám hrozilo jedině od toho mocného souseda našeho, který sice ve světové válce byl poražen, ale jehož sílu v budoucnosti nesmíme podceňovati. Těch ostatních nepřátel se nebojíme, s těmi bychom byli hravě hotovi. Jestliže nyní s tímto mocným sousedem na severozápadě uzavřeme takový pevný pakt, pak budeme chráněni proti všemu nebezpečí mezinárodnímu, pak můžeme se věnovati své vnitřní práci mírové. (Sen. dr Spiegel [německy]: Odzbrojíme potom?) Již staří Římané říkali: Si vis pacem, para bellum. (Sen. dr Heller: Si vis bellum, para bellum, si vis pacem, para pacem! - Hluk. Místopředseda dr Soukup zvoní.)

Vážení pánové z oposice! Myslím, že ten garanční pakt s Německem bude míti také na vás velíce dobré účinky. Myslím, že ten garanční pakt s Německem rozptýlí pak všeliké ty blouznivé naděje, že snad mírové smlouvy jsou jen kusem papíru, že ty mírové smlouvy budou zmařeny, a že zase náš stát stane se obětí všelikých nepřátelských útoků. Jestliže tyto naděje budou rozptýleny a nastane-li střízlivější mínění také na straně našich německých občanů, pak snad uznají, že ty naše pokroky a vymoženosti hospodářské a finanční také jim jsou ke prospěchu. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Dozajista!) Ovšem, páni se strany německé mají své jisté nacionální stesky a já konečné z lidského stanoviska se jim nedivím. Německý národ vedle maďarského národa byl v Rakousku zhýčkaným národem, národem panujícím. To dnes přestalo. Byli to >beati possidentes<, a nikdo se svých posic rád nevzdává. Ale není to do jista pravda, že bychom my nějak je utiskovali a utlačovali. My nebyli vynálezci theorie o národech superiorních a inferiorních. My jsme vždy byli pro rovnoprávnost a nějaké utiskování a odnárodňování nebylo nikdy v našem programu. (Výkřiky.) Nikdy ne! (Sen. dr Spiegel [německy]: Také nyní ne?) Ani nyní ne, ani v budoucnosti ne! Proto myslím, že ne-li dnes, aspoň v budoucích generacích to střízlivé nazírání i na německé straně nabude vrchu, a že pak bude možno mluviti - snad až ten okamžik nastane - o vzájemné spolupráci ve prospěch celého státu a všeho jeho obyvatelstva.

Slavný senátě! Rozpočtový výbor schválil svou většinou rozpočet a já jménem jeho navrhuji, aby tento rozpočet tak, jak poslaneckou sněmovnou byl usnesen, a rovněž tak finanční zákon a resoluce přitištěné byly také slavným senátem schváleny.

Slavný senáte! Je to jeden z našich posledních nejdůležitějších úkolů. Splňme tento úkol, vykonejme toto dílo s tím přáním, které odkažme svým nástupcům, s tím vroucím přáním - ať žije, ať roste, ať zkvétá naše republika Československá! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Navrhuji projednání věci v debatě jednotné, rozdělené na tři skupiny, a to

1. politickou.

2. finančně-kulturní a

3. hospodářskou.

Kdo s tím souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tím je přijat.

Udělují slovo prvnímu řečníku přihlášenému > proti < panu sen. prof. dr Mayr-Hartingovi. Prosím, aby se ujali slova.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Již pan zpravodaj mluvil velmi málo o rozpočtu, nesmíte se tudíž diviti, mluvím-li také já více o jiných věcech. Kdo sobě v naší smutné době zachoval trochu humoru, nebude zklamán ústavní listinou. Čtěme jen v §u 1: Lid je jediným pramenem veškeré státní moci, a pomysleme při tom na tajemné jednání >Pětky< v její temné komoře. § 2 praví: Československý stát je demokratickou republikou. Pan Švehla doplňuje: demokracie, ve které každý smí chtíti to, co chci já. § 3 jedná o autonomním území Podkarpatské Rusi, které se dostane dalekosáhlé autonomie. Doposud rovná se tato autonomie skrývačce, kterou můžeme točiti a obraceti jak chceme; nenajdeme ničeho. A tak to jde celou ústavou. Nadmíru veselý příspěvek k tomuto systému přehodnocení všech hodnot poskytuje také předložený rozpočet a jeho t. zv. projednávání. Veselý, kdyby věc nebyla tak příliš smutnou! Pokroky, kamkoli pohlédneme! Především projednávání: náš parlamentní aparát, který se vlastně po celou dobu 5 let podobal výbušnému motoru, poněvadž po dlouhém váznutí se vždy jen jednotlivými výbuchy po krátký čas pohybuje, tento aparát doposud zpravidla nepřipouštěl, aby rozpočet byl podroben řádnému projednávání, nýbrž pomáhali jsme si tím, že v posledním okamžiku byl parlamentu předložen a pomocí §u 55 našeho oktrojovaného jednacího řádu zkráceným řízeními vyřízen. A letos? S velkolepým gestem zříkáme se dokonce nouzové pomůcky zkráceného řízení, aby se ponechal volný průběh poradám a aby zastupitelstvu lidu konečně jednou byla dána příležitost, když jíž rozpočet ne změniti a zlepšiti - neboť to odporuje zdejšímu pojmu o demokracii, ježto u nás je demokracie jen diskusí, někdy díky zákonu na ochranu a tiskovému zákonu ani tolik, ale jistě nikdy více než to - pravím tedy, že bychom se byli měli domnívati, že se zástupcům lidu chtěla dáti aspoň příležitost, aby uplatnili svá přání a své stížnosti. Ale chyba lávky! Výklad zákona, který se řídil podle receptu Gotheova: >S výkladem se dlouho nepárejte; nevyložíte-li, něco podkládejte!<, dovedl ze zkráceného řízení učiniti řízení nejzkrácenější. Neboť jen zkrácené řízení zná jisté minimální lhůty, řádné řízení nezná žádných. Je tedy řádné řízení vyřízeno, když nikdo nemluví, i když je kratší nežli minimální lhůty, které žádá zkrácené řízení! Zdrcující to logika, jejíž smutný humor každý pravý demokrat ihned pochopí. Tvoří zároveň nový pojem to demokracii. Neboť demokracie u nás již není ani diskusí, demokracie je monologem. Neboť vděčíme skromné zdrženlivosti pánů zástupců vlády, pánů zpravodajů a členů koaličních stran, že t. zv. debatu v poslanecké sněmovně a ve výboru v podstatě obstaraly opoziční sírany samy. Tak vytvořuje tedy náš t. zv. ústavní život zase jednu parlamentní novotu, totiž nekritické přijetí desetimiliardového rozpočtu, který vláda diktuje, vládní koalicí, která poklesla na hlasovací stroj. A ještě druhá věc: povolávání daní a finanční kontrola jsou nejen historickým kořenem parlamentarismu, nýbrž až do dnešního dne páteří, podstatným obsahem politické mocí každého zastupitelstva lidu. Vláda, která má rozpočet v kapse, je nezávislou od parlamentu, jejž může každého dne poslati domů, jestliže neposlouchá, poněvadž jí kdysi pověstný § 14, dnes neméně pohodlný zmocňovací zákon, proti kterémuž se oposice díky vládní většině, vychované k mrtvolné poslušnosti, marně pokoušela bojovati, umožňuje býti bez parlamentu, jen když před tím dostala rozpočet pod střechu. A nyní se dožíváme toho, že tento umírající parlament, který věru plně si zasloužil svoji brzkou smrt, prokazuje svému přísnému vládci ještě poslední službu tím, že mu bez odporu povoluje rozpočet pro dobu, ve které sám již bude míti dokonáno, a ačkoli ví, že tím nový parlament již předem odsuzuje k bezmoci, že mu ubírá podstatné právo kontroly, že ho činí míčem absolutistických choutek neodpovědné vlády. Nevíme věru, čeho nutno více litovati, zda nevážnosti parlamentu anebo, řekněme, neohroženosti vlády.