Ježto osnovou budou konečně upraveny poměry naše národní hospodářství nemálo tížící, navrhuje zahraniční výbor schválení této úmluvy i s příslušnými dodatky v plném znění a přijetí schvalovacího usnesení, jak se vám navrhuje.

To je prvá úmluva.

Druhá úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou týká se vzájemných pohledávek z vyúčtování nositelů pensijního pojištění a jeví se býti jednak dalším provedením mírové smlouvy St. Germainské, jednak provedením článku 45. úmluvy ze dne 18. června 1924, o které právě byla řeč.

Jedná o úpravě nelikvidujících náhradních ústavů, jakož i náhradních smluv s pojišťovnami, týkajících se pensijního pojištění.

Pokud jde o ony smlouvy náhradní, kterýmiž zaměstnavatel sám zajišťoval pensi svým zaměstnancům, trvaly naše úřady na stanovisku uznaném též nejvyšším správním soudem, že je to věc interní a že se to týká vlastně interních poměrů v našem území mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kdežto Rakousko odvolává se v té příčině na mírovou smlouvu a žádá, aby podle čl. 215. úprava stala se mezistátní dohodou.

Když pak jednáno bylo o úmluvu ze dne 18. června 1924, upravena i otázka tato v rámci jejím, a to tak, že nositelé pensijního pojištění, kteří před úpravou hranic mírovou smlouvou měli pojištěnce v obou státech nově utvořených, povinni jsou převésti část svých prémiových reserv a úhradních kapitálů na pojištěnce resp. důchodce druhého státu připadající na tento stát, a to od 1. ledna 1919, z čehož vyňat však Pensijní ústav průmyslu cukrovarnického, ohledně něhož učiněno zvláštní ujednání.

Za tím účelem zřídí se v obou státech zvláštní odúčtovací místo, a to tak, že českoslovenští nositelé odvedou československému místu odúčtovacímu dotčené podstaty za rakouské, rakouští nositelé pojistné podstaty rakouskému místu odúčtovacímu za československé pojištěnce, částky ty tvoří pak československý případně rakouský konečný zůstatek a rozdíl, o který rakouský konečný zůstatek převyšoval československý, tvoří konečnou částku, kterouž až do 4,000.000 Kč rakouské odúčtovací místo poukáže československému místu odúčtovacímu ve měně československé.

Za tím účelem zavedeno bude zvláštní přihlašovací řízení, o kterém zde také bylo mluveno.

Pro případ, že pojištěnec platil příspěvky i po 31. prosinci 1919, zaúčtuje se toto pojištění ve prospěch nositele pojištění, jenž jest od 1. ledna. 1919 k dalšímu provádění příslušným.

Pokud se pak týče kaucí - my víme, že i v pojišťovnách musejí býti kauce - kteréž zaměstnavatelé, kteří jak 31. prosince 1918, tak i 18. června 1924 měli své řádné bydliště v Rakousku, podle § 67, odst. 2. pensijního zákona k zajištění nároků svých zaměstnanců skládali, zůstanou tyto Rakousku, kdežto kauce zaměstnavatelů, kteří 31. prosince 1918 měli své řádné bydliště v Československu, případně sem do 18. června 1924 přesídlili, vydá Rakouská vláda Československu devinkulované a dá povolení k vývozu jejich bez útrat, čímž současně bude dán podklad pro nostrifikaci dotčených cenných papírů.

Celkem jeví se tato dohoda účelnou a navrhuje se jménem zahraničního výboru také schválení této úmluvy.

Druhá úmluva, kterou se mám zabývati a o které také první zpravodaj již mluvil, týká se dodatkové úmluvy.

V době, kdy bylo jednáno o úmluvě mezi Rakouskem a Československem o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ze dne 18. června 1924, nebylo pamatováno na případnou valorisaci, ježto se strany Rakouska bylo dáno určité prohlášení, že k valorisaci nedojde.

Když pak snahy o valorisaci v Rakousku po příkladě řešení otázky této zvláště v Polsku nabývaly určitějších forem, zaujato naším státem též k této možnosti valorisace stanovisko, o kterém již mluvil první pan zpravodaj a o kterém se nechci více zmiňovati. Jako další důsledek této dodatkové dohody ustanoveno, že též pro případ valorisace cenných papírů v Rakousku, jichž způsob výplaty určen v oddílu B depositní smlouvy ze dne 2. srpna 1920, čís. 513 Sb. z. a n., účastnými valorisace se stanou stejně majitelé českoslovenští jako rakouští.

I v této příčině navrhuje zahraniční výbor schválení této dohody.

Konečně přicházíme k třetí úmluvě. Tato jeví se vlastně provedením veškerých těchto úmluv. Kdežto dvě předcházející úmluvy měly za kontrahenty státy jako takové mezi sebou, bylo potřebí, aby také občané jednotlivých států byli zavázáni plniti to, k čemuž se oba státy zavázaly. Poněvadž ustanovení v našem občanském zákoně v této příčině nejsou dostačující, nejsou úplná, a bylo potřebí, aby naši státní občané byli zavázáni k plnění toho, co bylo umluveno, připojuje se tato úmluva k té první a druhé za tím účelem, aby naši státní občané měli jakýsi zákon, podle kterého by si měli počínati a podle kterého by se tyto úmluvy měly realisovati.

Ježto i tato úmluva jeví se účelnou, navrhuje zahraniční výbor její schválení. (Souhlas.)

Místopředseda Valoušek: Za výbor ústavně-právní je zpravodajem pan sen. Lukeš, prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Vzhledem k tomu, že oba referenti, jak za výbor zahraniční, tak i za rozpočtový, pojednali dosti obsáhle jak o úmluvách s republikou Rakouskou, tak i o osnově zákona, o níž se jedná, budu, pokud se týká zprávy výboru ústavně-právního, co nejvíce stručným. Úmluvy mezi republikou Československou a Rakouskou z 18. června 1924 a 12. července 1924 i s dodatkem k těmto úmluvám jsou výsledkem, jak je ve zprávě uvedeno, víceletého obtížného vyjednávání mezi zástupci státu našeho a rakouského. Obtíže, jak jsme již slyšeli, vyplynuly hlavně z velkého rozpětí mezi korunou naší a rakouskou, což má za následek, že rakouský dlužník zpravidla není schopen zaplatiti staré dluhy naší korunou a že následkem toho československý věřitel může dojíti jakéhosi uspokojení hlavně z platů, které dojdou zúčtovacímu ústavu od československých dlužníků a z platů rakouských dlužníků jen potud, pokud něco zbude po uspokojení věřitelů rakouských.

Celkem je postavení věřitelů rakouských poměrně výhodnější než věřitelů československých, neboť rakouští věřitelé obdrží násobky, kdežto naši věřitelé českoslovenští pouze zlomky. Věřitelé rakouští obdrží totiž pouze při lombardních dluzích za jednu rakousko-uherskou korunu jednu rakouskou korunu, při dluzích hypotečních však za jednu starou rakousko-uherskou korunu deset haléřů československých a, platil-li dlužník úroky a anuity v československých korunách bez výhrady do 15. září 1922, za jednu starou rakousko-uherskou korunu třicet haléřů československých; při závazcích akciových bank za jednu starou rakousko-uherskou korunu pět haléřů československých a při všech ostatních závazcích tři a půl haléře československého. Více nebude též rakouský dlužník platiti. Naproti tomu však zaplatí československý dlužník za každou starou rakousko-uherskou korunu jednu korunu československou a věřitel československý neobdrží, jako v Rakousku, násobek nebo aspoň československou korunu celou, nýbrž pouze zlomek, dvacet až osmdesát procent, jak bude teprve na základě zákona, který současně též projednáváme a který má připraviti prováděcí nařízení, ustanoven.

I když si rakouský věřitel vypůjčil na území československé republiky na hypotéku a i když je do našeho státu příslušný, avšak 26. února 1919 měl své řádné bydliště jen v republice Rakouské, nemusí zaplatiti svůj dluh v československých korunách, nýbrž pouze 10, resp. 30 %, podle toho, zdali do 15. září 1922 platil úrok a anuitu v československých korunách, nebo vůbec neplatil. Stejně tak, pokud se týče úroků.

To je jistě ustanovení pro naše hypotekární ústavy tvrdé a přijde hlavně k dobru zámožným šlechticům, kteří si na své statky zde vypůjčili a po převratu se zdržovali v Rakousku. Naproti tomu musí naši dlužníci, kteří si vypůjčili na realitu, která je v Československé republice, u peněžních ústavů nebo věřitelů v Rakousku, platiti plnou korunu, a mimo to, ježto dluh v krátké době musí splatiti, budou nuceni ještě si obstarati novou zápůjčku na vysoké úroky.

Z toho vidíme, jak již bylo v některých jiných případech, že právě vyšší kurs naší koruny při provádění mírových smluv nám někde je na škodu. Je to též následek, že pohledávky československých věřitelů vůči rakouským dlužníkům jsou asi 4kráte větší než naopak rakouských věřitelů vůči československým dlužníkům, činí totiž, jak jsme již slyšeli, pohledávky československé vůči Rakousku asi 970 milionů a naopak dluhy československé vůči Rakousku asi 250 milionů korun.

Všechny tyto platy poplynou do zúčtovací masy, ze které nejprve budou uspokojeni rakouští věřitelé, a to multiplem, násobkem, který budou platiti rakouští dlužníci, a pokud se týče našich věřitelů, obdrží pouze poměrnou část kvóty, která na ně připadne na základě připravovaného prováděcího nařízení.

Sjednané úmluvy vyplývají ze smlouvy St. Germainské, podle níž veškeré finanční poměry mají býti mezi naším a rakouským státem uspořádány dohodou se zřetelem k úpravě dluhů a měny. Kdybychom této dohody s Rakouskem nebyli učinili, byla by reparační komise povolala rozhodčí a tím by jednání se bylo protáhlo a je ještě otázka, zdali by bylo ve prospěch našich věřitelů tak rozhodnuto, jak se to podařilo zástupcům naší vlády.

Úmluva o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsaná dne 12. července 1924 i Dodatek k ní, rovněž plynou z provedení mírových smluv.

Jak již páni referenti řekli, zpráva týkající se Dodatečného zápisu k úmluvě mezi československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách z 18. června 1924, podepsaná dne 14. května 1925, má za předmět pouze možnou valorisaci u nás nebo v Rakousku, aby v případě zhodnocení měny u nás nebo v Rakousku též při pohledávkách, resp. závazcích, vzal se na tuto valorisaci přiměřený zřetel. I této dodatečné úmluvy bylo z opatrnosti potřebí.

Třetí zpráva týká se vládního návrhu zákona o provedení úmluv mezi československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách a ze dne 12. července 1924 o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění.

Zákon tento je pro naše věřitele velmi důležitý. V prvé řadě se zákonem tímto uzákoňují pravidla obsažená v úmluvách, z nichž tímto se vlastně dělají pravidla zákonná.

Ve druhé řadě však má zákon tento za předmět upravení uspokojení věřitelů československých. Poněvadž by nebylo spravedlivo, aby všichni věřitelé českoslovenští byli z kvóty, která zde zbude z masy po uspokojení věřitelů rakouských a zaplacení režie, stejnoměrně zaplaceni, a je potřebí, aby se bral náležitý zřetel na ústavy hypotekární, zejména emisní a všechny ty, jichž vklady požívají sirotčí jistoty, a rovněž na sirotky, vdovy a malé střadatele, tedy aby zde bylo umožněno spravedlivější, se zřetelem na zájmy veřejné uspokojení věřitelů, zmocňuje se vláda tímto zákonem, aby podle hospodářských poměrů a podle povahy pohledávek jednotlivé věřitele uspokojovala. Nebude to úloha snadná. Myslím naopak, že bude velmi obtížná, ale přece je v zájmu československých věřitelů tento postup nutný. Víme, že ministerstvo financí bude míti k ruce též poradní sbor a tím bude jeho těžká práce usnadněna. Vzhledem k tomu, že zástupcové ministerstva financí výslovně prohlásili při projednávání tohoto zákona, že bude vzat náležitý zřetel na pohledávky hypotekární a emisní ústavy, aby důvěra v ně nebyla poškozena a též aby odpovídalo uspokojování pohledávek hypotekárních jich povaze, jest ústavně-právní výbor, který je povinen hájiti ústavy se vklady požívajícími sirotčí jistoty, se zněním osnovy zákona, jak je navržena, srozuměn.

Z těchto důvodů navrhuje ústavně-právní výbor slavnému senátu, poněvadž jak úmluva, tisk 2188 i se závěrečným zápisem a Dodatkem, tak i Dodatečný zápis, tisk 2189, i osnova zákona o provedení úmluvy mezi Československou republikou a Rakouskou republikou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách a ze dne 18. července 1924 o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, tisk 2197, jsou potřebny a účelny, aby úmluvy, tak i osnovu zákona schválil ve znění ve zprávě navrženém. (Souhlas.)

Místopředseda Valoušek: K slovu se přihlásil pan sen. dr Horáček. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Horáček: Slavný senáte! Pokládám za svou povinnost několika slovy zúčastniti se debaty o této záležitosti, týkající se schválení úmluvy uzavřené mezi naší republikou a Rakouskou ohledně vyrovnání pohledávek v předválečných korunách cestou známého clearingu, a to proto, poněvadž ta věc není tak nevinná, jak se na první pohled zdá, ani není pro náš stát tak výhodná, jak by snad z některých vývodů, zejména prvých dvou pánů zpravodajů vysvítalo. Podotýkám zejména, že hypoteční věřitelé našeho státu zde přicházejí k značné škodě. Jsou to věřitelé, jichž pohledávky vězí na hypotékách, tedy nemovitostech, které leží zde v naší republice. Je známo, že již u nás doma nastal velký přesun mezi věřiteli a dlužníky. Dlužník, který má na př. nějaký dům a na něm hypotéku, tu ten jeho dům zůstal stále v té ceně, kterou měl před válkou, vyjádřené dnes jistým násobkem naší znehodnocené valuty; naproti tomu může spláceti ten svůj dluh v znehodnocených korunách a věřitel musí to přijmouti. Tedy vidíme, že ten věřitel je zkrácen a ten dlužník že získal.

To již je v našich domácích poměrech. Ale teď si ještě představme, když ten věřitel a ten dlužník nejsou obyvateli naší republiky, nýbrž když ten dlužník je v Rakousku, kde valuta byla tak úžasně znehodnocena. Tyto poměry vedly k této úmluvě, aby zde nastalo alespoň jakési částečné vyrovnání a uznávám, že naši jednatelé s Rakouskem se nalézali při tom ve velmi obtížné situaci, ale přece jenom na druhé straně musíme doznati, že to, čeho bylo docíleno, je velmi málo. Vážení pánové, račte uvážiti, že rakouští dlužníci budou za každou korunu platiti jenom 10 haléřů, a i tam, kde původně uznali, že mají platiti v našich korunách a skutečně platili v našich korunách, nebudou platiti více nežli 30 haléřů, a jestliže zaplatili více, snad to dokonce dostanou zpátky.

A ta věc je proto taková - řekl bych - odiosní, že ti mnozí rakouští dlužníci jsou našimi státními občany a jenom proto se pokládají za rakouské dlužníky, že náhodou dne 26. února 1919 bydlili někde v Rakousku, ale mají svoje nemovitosti zde u nás.

Teď si, pánové, představte, prosím, že na př. takový dlužník, který má svůj dům anebo svůj velkostatek - jsou to hlavně velkostatkáři - vypůjčil si na př. v zástavních listech a že ty zástavní listy dostal in natura, že ten náš emisní ústav, na př. Hypoteční banka, z těch zástavních listů musí platiti úroky v našich korunách, kdežto bude dostávati úroky a kapitál v jedné desetině naší měny. A je to jakási ironie osudu, že mezi těmi, kteří právě tuto výhodu budou míti, jsou někteří "přátelé" našeho národa: je tam na př. pan hrabě Otakar Czernin, který má zapůjčeno na Vinoř několik milionů. Je tam také náš "přítel" hrabě Clam-Martinic, který měl na Smečně milionovou zápůjčku a jiní. Pánové, na to jsem chtěl ještě poukázati.

Nám dnes ovšem nezbývá nic, poněvadž úmluva se musí schváliti en bloc, nebo zamítnouti en bloc, ježto se nemůžeme odvážiti nějakého nového vyjednávání s Rakouskem, než že to ujednání musíme schváliti. Ale na druhé straně je snad zde přece jisté východisko. Vláda totiž vyhradila si zvláštním nařízením aspoň částečně napraviti křivdy, které se stanou naším věřitelům, zejména hypotekárním věřitelům. V té věci chtěl jsem podat zvláštní resoluci, ale dostal jsem ujištění od pana zástupce ministerstva financí, že skutečně vláda v tom nařízení pomýšlí na takovou jistou spravedlivou úpravu. Já tedy to konstatuji - konstatoval to ostatně také již pan zpravodaj rozpočtového výboru - béřu pana zástupce ministerstva financi za slovo a doufám, že skutečně aspoň částečná náprava této křivdy, která se našim hypotečním věřitelům děje, bude zjednána! (Souhlas.)

Místopředseda Valoušek: Nikdo není více k slovu přihlášen. Uděluji slovo panu zpravodaji sen. dr. Krupkovi.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Poněvadž se nám oběma předcházejícími zpravodaji řeklo, jako bychom na tyto věci nebyli pamatovali, poukazuji na to, že totéž, co pan řečník přede mnou uvedl, uvedl jsem aspoň já, nevím, bylo-li o tom také ve výboru rozpočtovém nebo zahraničním jednáno. A právě ohledně toho, co řekl pan sen. dr Horáček, bylo nám dáno ujištění v tom smyslu, že v této příčině stane se náprava, jak právě bylo vyloženo. Tato náprava nemůže se státi zvláštním zákonem, poněvadž nelze všecky případy obejmouti všeobecnou klausulí, nýbrž zvláštním nařízením. Po ujištění se strany pana sekčního šéfa Vlasáka, že se také tak stane, byli jsme také pro to, aby úmluvy tyto byly schváleny. To jsem chtěl jen na vysvětlenou uvésti.

Místopředseda Valoušek: Debata jest skončena, budeme hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Přistoupíme k hlasování, a to nejprve o bodu 2. dnešního denního pořadu.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je vyznačeno ve zprávě výborové, tisk 2188, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové, tisk 2188, ve čtení prvém.

Dále budeme hlasovati o bodu 3. dnešního denního pořadu.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je vyznačeno ve zprávě výborové,

tisk 2189, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové, tisk 2189, ve čtení prvém.

Konečně budeme hlasovati o bodu 4., totiž o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu, návrhu zákona o provedení úmluv mezi republikou Československou a republikou Rakouskou č. t. 2197.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.

Má někdo námitky proti tomu? (Nebyly.)

Nejsou. Budeme tudíž tak hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve znění usnesení poslanecké sněmovny, tisk 2184, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se podle znění usnesení poslanecké sněmovny, vyznačeného v tisku 2184, ve čtení prvém.

Dalším bodem pořadu je:

5. Druhé čtení zprávy I. výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 2123) zákona, kterým se upravuje soudnictví v hlavním městě Praze. Tisk 2172.

Zpravodajem za výbor ústavně-právní a za výbor rozpočtový je pan sen. dr Procházka.

Táži se pana zpravodaje sen. dr Procházky, zda navrhuje nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Navrhuji tyto tiskové opravy:

V §u 4, odst. 2., v páté řádce za slovem "Praze" nemá býti čárka a v témž odstavci na konci za slovy "v Praze" má býti tečka. Dále v §u 5 v poslední řádce za slovy "č. 217 ř. z." má býti čárka.

Místopředseda Valoušek: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, jakož i úvodní formulí, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém i s opravami navrženými panem zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s resolucemi výboru ústavně-právního a rozpočtového, otištěnými ve zprávě výborové tisk 2172, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Zmíněné resoluce, otištěné ve zprávě výborové, se přijímají.

Na programu dále je:

6. Druhé čtení zprávy ústavno-právneho výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 2168) ku vládnemu návrhu zákona, ktorým sa zmeňujú niektoré ustanovenia uh. obchodného zákona zák. či. XXXVII: 1875 o poistení proti škodám a o životnom poistení. Tisk 2181.

Zpravodajem je pan sen. dr Daxner.

Táži se pana zpravodaje, zda má nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr. Daxner: Navrhujem túto tlačovú opravu. V čl. II., odst. 5., riadok třetí má byť vo slově "poisťovateľ" mäkčeň.

Místopředseda Valoušek: Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Navržená osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Dalším bodem jest:

7. Druhé čtení zprávy I. zahraničního výboru, II. národohospodářského výboru o vládním návrhu (tisk 2165), kterým, se předkládá Národnímu shromáždění obchodní a plavební úmluva mezi republikou Československou a Švédskem, sjednaná a podepsaná ve Stockholmu dne 18. dubna 1925. Tisk 2182.