Sokratovi již bylo známo, že není člověka důstojno, aby jen žil, nýbrž aby žil život mravní. Plato pravil, že všechno zlato na zemi a pod zemí nemůže vyvážiti cenu ctnosti, a filosof Kant vyslovil názor, že kdyby měla ve světě zahynouti spravedlnost, že by život lidský nestál za to, aby byl vyžíván. Jestliže lidstvo se neřídilo vždycky předpisy odvěkého mravního řádu, nevězí příčiny toho v neúčinnosti mravního řádu, nýbrž ve slabosti lidského rozumu, který na srázných cestách života neužíval vždycky pravého světla osvěcujícího propasti života. Věda sice také ozařuje cesty našeho života, ale nejspolehlivějším vůdcem ve snaze po mravní dokonalosti je zákon Boží, hlásaný svědomím a vysvětlovaný evangeliem Kristovým. Dovolávám se autority prof. Masaryka, že věda sama nestačí za základnu mravnosti. Týž učenec v "Ideálech humanity" - na stránce 54. - praví: "Náboženství má býti mravnosti základem. Nedovedu si představiti posledního rozřešení i mravní otázky bez náboženství", a ve spise "Sebevražda" - na str. 264 - charakterisuje bezmocnost vědy na mravní jednání: "Věda může uspokojiti jen hlavu, nestačí pro život a pro smrt. Proto uspokojuje jen z polovice, nedává mravní opory a nedovede vésti masy."
Jestliže nelze vědu učiniti základem mravního jednání, není to správné, když v moderní škole má se státi vědecká morálka základem mravní výchovy mládeže s vyloučením náboženské morálky. Přiznávám, že učený, filosoficky vzdělaný muž může dospěti k mravnímu životu a jednání také na základě vědeckých poznatků, ale to se nemůže říci o dítěti. Tomu schází jistě tento přehled života i filosofických soustav. To je ten spor, že mravnost lze sice také založiti na vědě u člověka vzdělaného, ale ne u člověka, který ještě vzdělání vůbec nemá. Ovšem mohl by mně někdo namítnouti, že vědecká morálka není vlastně ve škole zavedena. V tom je však právě ta chyba, že, ač není školním řádem zavedena, přece se otevřeně praktikuje při hodinách určených k výkladu občanské nauky. Ve schválené učebnici pro školy měšťanské - Občanská nauka na str. 62. - je prostě poučení o svobodě svědomí a náboženského vyznání. Tam se seznamují mladí občané s právy, které jim zaručuje ústava. Pro obecné školy není však žádné schválené učebnice, nýbrž jsou jen pomocné knihy. Tak v Cahově příručce, která doznala 10. vydání, takže je jistě rozšířena ve všech školách, už na str. 53. je přímo stranická agitace pro bezkonfesijnost a odsouzení pro zbožnost t. zv. řemeslnou.
Tato volnost při výkladu občanské nauky svádí k útokům na náboženské přesvědčení dítek a jejich rodičů, jak o tom svědčí nesčetné stesky a žaloby. A tato práce výchovná není vlastně žádnou vědeckou morálkou, naopak je to nepedagogická a morálka, protože místo, aby naváděla k náboženské snášenlivosti, probouzí náboženskou nesnášenlivost. Tento stav anarchie a hříchů proti pedagogice volá po zavedení pevné normy pro mravní výchovu naší mládeže, která nesmí vycházeti ze školy do života s rozpolteným nitrem bez určitých názorů životních.
Ministerstvo školství a národní osvěty mělo by již jednou vydati prováděcí nařízení k Malému školnímu zákonu, aby nastal konec libovolného jeho výkladu, každým školním úřadem zvlášť. Každý občan republiky má právo na svobodu svědomí, jenom bezbranné dítě nemá tohoto práva míti? Kde se má naučiti dítě úctě k státní autoritě a zákonům, když se ve škole podlamuje úcta dětí k bohu, rodičům, jako klerikálům, tmářům atd.? Jaké dojmy si odnáší dítě ze školy, když v učebně nesmí býti na stěně kříž, který se stkví ve znaku republiky! Kříž ve státním znaku je výrazem křesťanského smýšlení občanstva republiky a proto může býti trpěn i ve škole, která má vésti mládež k úctě státního znaku a respektu k celistvosti všech zemí Československé republiky. V zájmu prosté duše dítěte, prosím, aby nebylo dětství olupováno o poesii mládí a správný životní názor křesťanský. První zásada pedagogiky, která velí naprostou součinnost všech výchovných činitelů, jakož i prostý požadavek humanity, velí, aby škola nepodnikala laickou morálkou nebezpečný experiment na dětských duších. Prof. dr. Krejčí ve své "Psychologii" varuje před tím počínáním. Píše: "Velký hřích proti humanitě páše ten, kdo hrubou rukou trhá představy, z nichž zbožnost a důvěra v boha vyplývají, ať jsou jakékoliv. Zušlechťovati je, jest pravou úlohou vzdělance, ale běda tomu, od koho pohoršení pochází. " - škola vedle všeobecných a odborných vědomostí má člověku pro život podati mravní oporu pro úskalí života a touto oporou je nesporně úcta k náboženství, které podle prof. Masaryka "poskytuje člověku věrou v osobního boha a nesmrtelnost duše za všech životních poměrů útěchu ve všech protivenstvích naději a posiluje jeho lásku k lidstvu".
Jestliže škola přetrhá náboženské představy v duši dítěte, kterému byly vštípeny výchovou rodinnou, na nichž spočívá blaživý životní názor i láska k lidstvu, pak zbytečně se namáhá ministerstvo školství a národní osvěty o povznesení lidové osvěty. Osvěta, kultura je jen tam možnou, kde je určitý a pravdivý světový a životní názor. Kulturou rozumíme jednak duševní úsilí, kterým dovedeme ovládati duševní, mravní síly, jednak rozumíme kulturou též výsledky a plody kulturní práce. V tom druhém pojmu je kultura souhrnem všech hodnot, které zdokonalují člověka a zabezpečují mu vládu nad přírodou. Složkami, které kulturu tvoří, jsou: náboženství, mravnost, věda a umění. Všechny tyto uvedené složky působí vzájemně a nerozlučně na rozvoj kultury tou měrou, že, když některá složka je zanedbávána, chřadne celá kultura.
Dnešní doba prožívá soumrak kultury, protože základní její složka, totiž náboženství je zlehčována, čímž harmonický soulad všech ostatních složek je roztříštěn. Neschází na projevech sociologů, kteří píší již o zániku evropské kultury. Poukázal jsem na to, že tragika kultury jeví se již ve školství, ve všech jeho stupních, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích evropských. Soustavný boj proti křesťanskému názoru životnímu vyvolává všude snahu po zavedení konfesní školy, ve které by všecky učebné předměty a veškerá výchova byly řízeny a položeny na základ jednotného názoru světového. Konfesní tato škola nebude snad školou církevní. Církvi schází vůbec možnost, aby mohla obstarávati vyučování moderního lidstva. Schází k tomu prostředky. Také nebojme se, že by tato konfesijní škola mohla býti školou církevní, to bude škola národní, kterou zavede sám národ, aby udržel poklady staré kultury před zkázou a zachránil dítě, jež je nejdražším pokladem jeho. Nikoho není tajno, že všechny složky ideální kultury jsou také u nás od sebe odtrženy, a proto ministerstvo školství a národní osvěty pracuje velmi obtížně na poli lidovýchovy, která uvázla dnes v holém pokusnictví i při veškerém subvencování. Chybný nástup lidovýchovy byl učiněn hned po převratu. Bylo vydáno heslo podvrátiti vliv Říma, odstraniti náboženská hesla a zdolati lidovou stranu atd. V duchu tohoto hesla rozešli se nositelé tohoto pokroku z osvětových středisek i do všech venkovských dědin ponejvíce se světelnými obrazy, kde se předváděla španělská inkvisice, spalování mrtvol a jiné takové důležitosti. Výsledky takové lidovýchovy jsou žalostné, subvence se utratily, ale lid byl znechucen dryáčnictvím a dnes vážné schůze trpí nepřítomností posluchačů. Je to trapné, že i dnes, když se projednává důležité thema lidové, že se s bídou sežene 50 lidí, kteří s počátku daleko ve větším počtu plnili síně, než se začalo s lidovou výchovou. Lituji, že se lid znechutil takovou výchovou. Zkrachoval tento způsob lidovýchovy a dlužno říci, že daleko jiným způsobem lidovýchovu pojímá ministerstvo národní obrany, které, jak statistika ukazuje, založilo 394 knihoven s 284. 000 svazky, 272 čítáren a za 3 léta vyučilo čísti a psáti 6500 negramotných vojáků. V útulcích vojenských se pěstuje zpěv, hudba, deklamace a jiné. Jen bych si přál, aby také nestrannost byla pěstována v těchto útulcích. Tento postup lidovýchovy ministerstva národní osvěty by měl ukázati, jakou cestou by se měla lidovýchova bráti.
Poukázal jsem na to, že výdaje ministerstva školství a národní osvěty mohly by býti účelněji využity ve prospěch lidu i státu, a mám naději, že vývoj a postup poměrů přinutí nás k vyhledávání lepších method vzdělávacích lidu i mládeže.
Zbývá mně ještě se dotknouti položky, která nebývá vždy objektivně ve veřejnosti posuzována. Míním tím položky věnované kultovým potřebám. Včera pan sen. Babka mluvil o poměrech slovenských tak povšechnými výroky, že se dotkl i náboženských poměrů celé republiky. Tak činil výtky lidové straně, že ji váže vlastně čestný závazek, aby se postarala o rozluku církve od státu. My jsme vstoupili do vlády se závazkem, že budeme spolupůsobiti na úpravě poměrů mezi církví a státem, ne však na naprosté rozluce církve a státu, poněvadž tuto rozluku podle programu, jak byla podána na příklad v návrhu Bartoškově, považujeme za velmi škodlivou pro stát. (Hlas: Pro vás!) Kdo si přečetl ten návrh, musí pochopiti, že to je nesmysl, co se tam žádá. 80 % katolíků uvésti, a vůbec církevníků máme 95 %, do takového poměru, že by byli na tom hůře postaveni než jsou zločinci, nevím, zda by si to dali líbiti. My máme, pánové, dosti jiných důležitých starostí, než abychom vyvolávali náboženské boje. (Hlas: To není náboženský boj!) To by byl náboženský boj. My víme, že církev nezávisí na přízni státu. Církev, zejména katolická, působila za pronásledování Césarů a za jiných nesnází a bouří a ve státě se udržela, tedy by se udržela i bez Československé republiky. Ale, co my chceme, je, aby stát poskytoval občanům svým plnou svobodu náboženskou. Tak si představujeme tu úpravu. (Hlas: Ano, ano pro to jsme!) O těch privilegiích hned také promluvím. My si přejeme, aby církev, kterou považujeme za důležitou pro sebe jako útvar kulturní, těšila se právě takové ochraně státu, jako každá morální osoba. (Souhlas. ) Tož v tom tedy jsme v souhlase. My jsme také přesvědčeni, že bude státu prospívati spojení a přátelské styky s církví, když církev zesiluje základ ideální kultury, totiž náboženské přesvědčení a odpovědnost. V tom ohledu jsme pro to, aby přátelské poměry byly mezi církví a státem. My toužíme po úpravě. My bychom si nepřáli, aby byly takové poměry jako za starého Rakouska, kdy stát zneužíval někdy církve k svým zájmům. My netoužíme po tom katolicismu vídeňském, čímž vás plně ujišťuji, ale úplnou rozluku si nepřejí ani naši lidé. (Hlas: Ale, ale!)
Jen si všimněte, že 95 % lidí mají určitou konfesi a pouze 5 % jest, kteří nemají vůbec žádného vyznání a církve nepotřebují. (Hlas: To není tak!) Vezměte si statistiku. Já neříkám nic z paměti, počítám s ciframi, holou skutečností. Jest 95 % lidí, kteří mají nějaké vyznání, ne jen katolické. Jsou evangelíci, přívrženci církve československé, Nového Jeruzaléma a Bůh ví, jak se jmenují ty církve, které se založily. Jen v Čechách máme 16 církví! A jen 5 % lidí říká, že církve nepotřebují. Těch 5 % nebude vnucovati 95 %, budou-li se starati o jejich budoucnost nebo ne. Pánové, my jsme v demokracii, tam rozhoduje vůle lidu, a té se podrobíme. Až lid odhlasuje referendem národním, že si nepřeje spojení státu s církví, podrobíme se všichni. My se musíme hlasu lidu podříditi. Ale vždyť ani stát tak nepospíchá s tou rozlukou. Stát, místo aby se rozloučil se starými církvemi, sám znova zakládá církve. Vždyť v r. 1920 založil církev československou. (Odpor. - Sen. Babka: Stát je nad církev! - Hlas: To je omyl!) Vždyť je to státní církev. V tom ohledu vidíme, že ani státu na tom nezáleží, aby se od církví odloučil. Pánové, my jsme přijali závazek úpravy těch poměrů. Tomu závazku chceme vyhověti a přejeme si, že se to ovšem musí díti rozumně, opatrně, ne zbrkle, že se to musí díti se zřetelem na vývoj poměrů.
Padla zde slova, že si nepřejete nadpráví. Já nevím, kde a v čem je to nadpráví. Snad ho vidíte v těch kultových potřebách. Podíváme se na statistiku. V republice je 76,2 % katolíků. Pro ně připadá.... (Hlas: To jsou jen na papíře!) Všude jsou jen na papíře i ti ostatní bezkonfesijní také, to my víme. Ono se to nevedlo tak přesně při sčítání. I sčítací komisaři spíše nám odepsali, než připsali. Držím se statistiky a musíte všichni statistiku respektovati. 76,2 % je římských katolíků. Těm se na kultové potřeby dává, když se odpočítá výnos majetku náboženské Matice právě 50 a půl milionů. (Hlas: To je hodně!) Ano, je to hezký počet, ale když srovnávám příspěvek, který se uděluje evangelickým církvím, těch je právě 61 %, a dostávají 98 mil. Poněvadž je nás 12 a půl krátě více než evangelíků, měli bychom spravedlivě dostati 123 miliony. Pak by byla spravedlnost, pak mluvte o nějakém nadpráví! (Výkřik sen. Babky.) Ano, vidíte, pane kolego, měl byste říci, že má katolická církev býti jinak respektována a to byste byl spravedlivý. My nechceme žádného nadpráví, my bychom si přáli jen, aby se s námi stejně zacházelo jako s ostatními občany, ale bohužel katolické vyznání je vlastně na škodu, když se někdo hlásí o úřad ve státě. Když někdy ke mně přišel nějaký učitel a žádal, abych se přimluvil, aby dostal místo řídicího, řekl jsem mu: Pane, to ode mně nechtějte, to bych vám ublížil. Kdybych se za vás přimlouval, řeknou: To je klerikál, ten tam nesmí. (Výkřiky odporu. ) Prosím, to jsou skutečnosti. Pane kolego neznáte tedy všecky poměry a celou praksi.
Mohl bych uvésti případ, kdy katolická učitelka, která měla 36 služebních let a výbornou kvalifikaci, byla přeskočena, a to tak, že musil inspektor ji přepsati kvalifikaci horší a dostala ono místo učitelka s osmi služebními lety. To pak je velká spravedlnost! My vlastně, pánové, jsme ještě moc tiši, právě že máme ohled na zdravý rozvoj státu, neděláme ten rámus, který bychom měli dělat. Bohužel, že u nás v republice je to jako v rybníce: Ryby mlčí a žáby dělají rámus! To je chyba! My bychom se měli naučiti většímu rámusu, pak by to s námi jinak.... (Hlas: Vy umíte dělat dobrý rámus!) žádné zakřikování, to my jsme umírněni. (Hlas: Ještě teď!) Ano měli bychom vystoupiti ostrej i trochu, pak by to jinak vypadalo.
Pánové, musím protestovati proti tomu mylnému názoru, když se někdo domnívá, že vydáním kultovým se prospívá církvím. To by bylo smutné, kdyby církve stály jen na té podpoře. To bych v takové církvi ani nebyl, která by se musila spoléhati na almužnu státu, kdybych nebyl přesvědčen, že má církev jiný základ. (Výkřik sen. Babky.) To ukáže budoucnost! To se neprospívá církvím, to se prospívá duchovním potřebám občanstva a zesiluje to základní složky kultury, totiž náboženské cítění, bez něhož vůbec žádná pravá kultura není možná. Promiňte, pánové, že o kultuře jsem přečetl vážné autory, takže povídám také to, co jsem tam vyčetl. Kdo je nábožensky založen, najde v kultu zajisté útěchu, srdce a posilu v nesnázích života.
Každému věřícímu človeku je kult zdrojem vnitřní vyrovnanosti, ale prostému člověku je jediným zdrojem, neboť tu nedělní návštěvu kostela mu nenahradí žádné museum, žádná čítárna, žádné kino, ani divadlo. Jestliže subvencuje stát jiné kulturní složky obnosem asi 40 mil., jestliže subvencuje na příklad studentské koleje, kde se někdy ani nestuduje a kde se demonstruje docela proti státu, jestliže podporuje literaturu a umění, tím přispívá ku podpoře kulturních potřeb inteligence, ale také lidové vrstvy mají zajisté nárok na kulturní potřeby a proto stát nesmí býti k jejich požadavkům naprosto nevšímavý. Ostatně při vydáních kultu značná část státních příspěvků je odůvodněna právní povinností, kterou republika převzala, po starém Rakousku. To by si měli ujasniti všichni, kteří věnují zvýšenou pozornost jenom výdajům kultovým a přehlížejí při tom 100 mil. podpory nezaměstnaným, těm, kteří dobře nevidí, a zadluženým družstvům. (Sen. Hnátek: Rozdejte církevní statky nezaměstnaným a oni nebudou potřebovati podpory!) Nemáte, pane kolego, ponětí, jakou hodnotu mají církevní statky, ale víte jistě, že na podporu nezaměstnaných jsme vydali skoro 1200 mil. Kč. Já to neříkám proto, že bych to nepřál, já jsem vždy hlasoval pro. (Hlas: Vždyť ti vaši lidé jsou také nezaměstnaní!) Ano, vždyť říkám, že jsem vždy hlasoval pro a proto to také přejte našim horalům, udřeným, kteří nemají jiné duchovní potěchy než ten svůj kostelíček a tu nedělní mši. Takový horal nemůže sem do divadla nebo do biografu, musíte jim to také přáti. (Hluk. - Různé výkřiky.) Kdyby to nikdo nekritisoval, já bych o tom vůbec nemluvil. (Hlas: O to se nejedná!) Oč vlastně jde? Je viděti, že si dobře nerozumíme. Jestliže těch 5 % lidí, kteří jsou bez konfese, nepotřebují kostela, na druhé straně.... (Hlas: V kostele se dělá politika!) že by se politika prováděla v kostelích, tomu nevěřím, vždyť je na to zákon. (Hlas: Který se neprovádí!) A jak přísně se provádí. Já bych si ostatně ani nepřál, aby se v kostele dělala politika. (Hlas: je mnoho těch, kteří to dělají!) Já bych nepaušaloval, já bych uvedl konkrétní případy a věřte, že by si to každý farář rozmyslil prováděti politiku. Ostatně, my toho nepotřebujeme, my máme přívržence, ti jsou samí katolíci a s těmi mluvíme na schůzích. My jsme přesvědčeni, že naše lidová strana potřebuje vedle politiky také vnitřního náboženského vzdělání a to musíme v kostele prováděti.
Pánové, výdaje na kult a na posilu ideální kultury nejsou zbytečným plýtváním penězi, nýbrž jsou nutnou pojišťovací prémií k udržení hodnot hmotných národního blahobytu, společenského soužití i základních pilířů státu. Sociolog Gustav Schmoller učí, že vedle technických stavitelů hmotného blahobytu je potřebí také apoštolů duchových hodnot, aby společnost lidská dovedla pokladů hmotných používati rozumně k prospěchu všech svých občanů.
Přesvědčení toto o státotvorném významu ideální kultury a zvláště náboženské víry a odpovědnost jedince k normám věčného zákona neměl jen veliký zakladatel svobodné republiky Americké Jiří Washington před 150 lety, ale zachoval si toto přesvědčení i v moderním století elektřiny, páry a skvělých pokroků technických, nynější president Coolidge, který právě letos v září na sjezdu mezi jiným pravil: "Naše ústava spočívá na vyznání, že pozemská autorita nestačí, není-li podepřena autoritou boží. Základy naší neodvislosti, jakož i vládní soustava jsou postaveny na našem náboženském přesvědčení. Za autoritou našich zákonů stojí autorita nejvyššího soudce světa, na kterého se odvoláváme, abychom ji odůvodnili. Amerika neopustí svých ideálů, majících základ v úctě k Bohu." (Sen. Babka: Ale odluka církve je tam!) Je, ale takovou bychom si přáli, jako je v Americe. Ano, takovou bychom si přáli. Amerika se neodloučila od náboženství - to je ten veliký rozdíl. (Sen. Babka: Náboženství není církev a církev není náboženství!) Pánové, každá idea potřebuje zajisté také pěstění. Socialismus srovná tak. To je idea, že ano, a potřebuje také organisaci. Kdybyste neměli organisaci sociální, tak socialismus by se vytratil, zůstal by jen v knihách, v "Kapitálu" a "Manifestu". Tedy potřebuje rozhodně také organisace každá idea, i náboženská, a to je církev. (Místopředseda dr. Franta ujímá se předsednictví.) Prosím, náboženství není nijaký pomysl vzduchový, to jest životnost, to je život. (Sen. dr. Soukup: Pane kolego, máte jen vy právo mluviti jménem Boha a náboženství? Proč to uzurpujete pro sebe a svou církev? Není pro to žádný podklad! My máme totéž právo dovolávati se těchže intencí a cílů jako vy!) Já, pánové, nenamítám, že nemáte to právo, z mé řeči jistě nevyplývalo, že bych to právo přisvojoval jen pro sebe. (Sen. dr. Soukup: Mně jen jde o to, aby nebylo zneužíváno jméno Boha k jiným cílům! Kolik církví máme na světě, jménem kterého boha mluvíte?) Toho pravého. My mluvíme jménem pravého Boha. (Sen. dr. Soukup: Všecka pravda je subjektivní. - To říkají v Číně, Indii, Tibetě atd. také!) Pane kolego, my máme Boha zjeveného, pravého. Pravda je pouze jedna. Pravda je jedna, to je naše přesvědčení. (Sen. dr. Soukup: To je ten problém!)
Odpusťte, já se nemohu dávati do theologických sporů, abych vykládal, máme-li my pravdu nebo ne. O tom my jsme přesvědčeni, za to přesvědčení také trpíme, jak jest viděti. (Sen. Babka: Jak jste se o tom přesvědčili?) To nám musíte nechati, náboženství v tomto směru je věcí soukromou, toho se nesmíte dotýkati. (Sen. dr. Soukup: Prosím, já se toho nedotýkám! Ale nemůžeme souhlasiti, aby určitá církev jen sama říkala, že jediná ona je legitimována mluviti jménem Boha!) Církev katolická o sobě prohlašuje, že jest samospasitelná, to jest, že je církev pravá, ale učí nás také snášelivosti a praví: Ti lidé, kteří žijí v přesvědčení, že podle svých zásad docela správně jednají, patří také do církve.... (Výkřiky!) do církve neviditelné. (Výkřiky.) Prosím, nechte osob.
Místopředseda dr. Franta (zvoní): Prosím, aby se nechalo rozmluv a aby pan řečník pokračoval.
Sen. dr. Reyl (pokračuje): Prosím, já jsem četl, co president Coolidge vyslovil o americkém názoru na náboženství. To hlava republiky, která se neobává výtky zpátečnictví a klerikalismu, když veřejně přiznává, že základ její nezávislosti i jejího trvání spočívá na náboženské víře v Boha a věčnou odplatu. A kdybychom se chtěli poučiti, jakou důležitost má náboženský světový názor v udržení národního vědomí, tak bychom si mohli povšimnouti listu kanadského ministerského předsedy Tascheraua, který zaslal francouzskému ministerskému předsedovi Herriotovi letošního listopadu, a píše mezi jiným - já to jen krátce uvedu: "Po dvě století jsme od Francie odloučeni. Věřte mi, existuje-li dnes francouzská Kanada, mluvíme-li vaší řečí a užíváme-li vašich práv, je to jen tím, že jsme zůstali věrni náboženství, kterému nás naučili vaši misionáři a vaši mučedníci, jest to tím, že jsme uchovali s Římem styky, které vy chcete přerušiti." A list končí: "Dejž Bůh, aby Francouzové ve Francii nepřetrhli svazky, jimž zdejší Francouzové děkují za svou záchranu." (Sen. dr. Soukup: Už se stalo!)
Republiky americké jsou o 1 1/2 století starší než republika naše. Demokratická ústava jejich je nám vzorem a jejich hospodářský a kulturní pokrok je naším ideálem. Jestliže chodíme do Ameriky si vypůjčovat dolary, mohli bychom si vypůjčiti i její noblesu a demokratickou úctu k náboženskému přesvědčení svých občanů a státního zřízení. (Sen. dr. Witt: Vy nerespektujete náboženské cítění! Přijďte se podívati do Moravské Ostravy na plakáty volební a jiné a píší to katoličtí knězi! Styděli byste se za to!) Pane doktore, rozeznávám mezi církví a lidem. (Sen. dr. Witt: A mezi vaší partají, vy nejste katolická partaj!) To jsem rád, oni beztak říkají, že jsme klerikální partaj. (Sen. dr. Witt: Ne, klerikální, ale křesťanská partaj tedy nejste!) Musíte si všimnout, že v naší partaji, abych toho slova užil, není nikdo jiný než katolíci, ale katolická církev se prosím neztotožňuje s naší partají a my se neopovažujeme mluviti jménem církve. (Hlas: Ale chodíte mezi lid a vábíte jej z důvodů náboženských!) Nevábíme, prozradím vám tajemství, proč vlastně lidová strana vzrostla. Tomu děkujeme, abych tak řekl, vám a tím způsobem, poněvadž jste proti nám začali útočiti, totiž proti náboženskému přesvědčení, lidu je to drahé. Neposuzujte lid podle Prahy, lid je hluboce věřící a říká: chraňte naši náboženskou svobodu. (Sen. dr. Witt: Tu vám nikdo nebere!)
Místopředseda dr. Franta (zvoní): Prosím po druhé, aby nebyl řečník vyrušován.
Sen. dr. Reyl (pokračuje): V tom ohledu buďte ubezpečeni, že se neztotožňujeme s církví a proto to není správné, když za chyby lidové strany obviňujete církev, ta je tak opatrná, že se neztotožňuje s nimi. My jsme občané republiky, máme právo na své přesvědčení, to je základní zákon a ten si uhájíme proti každému. A právě proto, že ctíme své přesvědčení, respektujeme také přesvědčení druhé. Kdybyste, pane doktore, četl někdy socialistické letáky a útoky na naše náboženství, nedělali byste nám výtek. Znám veřejný život 35 roků, vím dobře, že jsme nikdy neužili tak silných výrazů, jaké bývají často v těch letácích a spisech socialistických. V tom směru nezasluhujeme takové výtky. Ale nedivte se, když člověku, který jest orientován čistě jen nábožensky, někdo mu to bere, že se pak rozlítí a provádí to, co se nesrovnává někde s tolerancí a snášenlivostí. To není chyba naše. My jistě vedeme každého ke snášenlivosti. (Sen. dr. Witt: Vaše noviny svědčí o opaku, vaše letáky jsou hrubé, nízké, sprosté! Konstatuji to jako gentleman a čestný člověk! Byl jsem katolickým lidem tupen pro náboženskou příslušnost!) Já jsem pro své náboženství trpěl nejvíce. To byla celá léta, kdy jsem byl na pranýři. Ne, že jsem něco špatného udělal, ale že jsem byl klerikál, že podle svého náboženského přesvědčení chci také žíti a že chci, aby náboženství bylo ve veřejném životě respektováno. Proto jsem trpěl.
Kdo začal provokovati, jest někdo jiný, a já to neschvaluji a nikdy nikoho nenapadám takovým způsobem. Já stavím své zásady a přeji každému, aby měl své vlastní přesvědčení, poněvadž jsem jist, že člověk, který byl získán násilím, zase nám uteče. To se mohlo někde státi, ale osobně to nesmíte generalisovati.
Pánové, já jsem citoval hlasy dvou amerických presidentů a jsem toho přesvědčení, že kdybychom se naučili od Amerikánů náležité úctě k základům ideální kultury, vychováme svou mládež správně, vybudujeme si hmotný blahobyt k prospěchu všech svých občanů a zajistíme si také trvale svůj mladý stát. Pak ovšem výdaje ministerstva školství a národní osvěty budou účelně využity. (Výborné! Potlesk u stoupenců.)
Místopředseda dr. Franta (zvoní): Slovo má dále pan sen. prof. dr. Mareš.
Sen. prof. dr. Mareš: Slavný senáte! Naše ústava staví senát vedle a mimo aktivní politiku. Následovně je senát politicky malomocný. Nemůže otřásti vládou ani koalicí, jestliže tuto vládu a koalici pevně drží poslanecká sněmovna. To je slabost, která může býti také zdrojem síly. To ovšem není síla aktuálna, která by mohla něco způsobiti, ale to je síla mravní. A ta by záležela v tom, kdyby senát podle pravdy opravdově a přísně kritisoval vše, co se v našem státě děje. Tato kritika má odhalovati vady, abychom se jich vystříhali Přece koalice není k tomu, aby chyby a vady kryla, nýbrž, aby je napravovala. Senátu bylo v této úloze, kterou jedině mu ústava vyměřuje, všelijak překáženo. Předně tím, že sem byly dodávány předlohy s poukazem, že se na nich nesmí státi žádná změna, nebo, že byly dávány sem na tak krátkou lhůtu, že vůbec nemohly býti projednány. Ano, překáželo se senátu i v tom, aby se v něm nekonaly žádné debaty. To stalo se na př. při jednání o zákoně na ochranu republiky, stalo se to při zákoně o příslušnosti soudů v otázkách urážky tiskem, kde bylo přímo řečeno, že všecko musí býti přijato tak, jak to sem přišlo, a nic se na tom nesmí změniti. Ty věci se začínají měniti a to z té příčiny, poněvadž potřebujeme státu věrné oposice. Máme u nás oposici státu nepřátelskou, tedy nevyhnutelně a nutně potřebujeme oposice státu věrné a v tom smyslu bych také svou kritiku přednesl. Zasloužili se o to naši němečtí spoluobčané, že zde nejsou přítomni, že máme více volnosti slova. Upozorňuji, že jsou na stopě mnohým věcem a že by mohl přijíti čas, že by jich užili proti nám, a již také jich užívají proti nám. Musíme ledy dobře věděti, v čem chybujeme, abychom se mohli dobře brániti. Dovolte tedy, abych vám přednesl několik velmi důtklivých kritik. Ne, že bych tím chtěl otřásti naší aktuální politiku, nýbrž proto, aby se stala náprava. Nač mnozí řečníci již zde poukázali, je to, že na mnohých místech u nás je velký přepych, nádhera, okázalost, která nesmírně roztrpčuje občanstvo, poněvadž to vidí. Je utištěno daněmi, žije v nouzi. Mnohým u nás se žije jako v pohádce, jako ve snách se jim jeví křišťálové paláce. Máme u nás úřady s ohromným množstvím personálu, jichž působnost je málo zřetelná. Také naše zahraniční representace je okázalá. Máme o tom ve zprávě rozpočtového výboru resoluci, aby ta okázalost byla trochu zmírněna. Okázalá je také naše zahraniční politika. Naše zastupitelstvo zahraniční chová se tak, jako kdybychom byli velkým státem, na kterém záleží poměry v Evropě. Hned prostředkujeme mezi Anglií a Francií a nyní budeme prostředkovati také mezi Německem a Francií. Musíme si pospíšiti s uznáním sovětské vlády v Rusku. Ta sovětská vláda v Rusku sice za dva roky skončí, ale musíme si pospíšiti, abychom nezmeškali tento konec. (Sen. Chlumecký: Jen počkejte, pane profesore, já sám jsem pro to neplaydoval!) Já jsem také komunista, poněvadž máme velmi mnoho společných věcí. Plno věcí, které by jednotlivý z nás nepořídil, ke kterým se musíme všichni spojiti: školy, dlažby, světlo, vodu, čím dále, tím více toho bude, ale to je jiný komunismus, než který si zakládá na násilí a vraždě. To je komunismus, který se zakládá na rozumné úvaze a dobré vůli. To je něco jiného. (Tak jest!)