Schůze zahájena v 10 hodin.
Přítomni:
Předseda: Donát.
Místopředsedové: dr. Franta, Klofáč, dr. Soukup, Valoušek.
Zapisovatelé: dr.Přikryl, Löw.
100 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Šrámek; odborový přednosta ministerstva vnitra dr. Bobek, odborový přednosta ministerstva financí dr. Groš.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 14 dní panu sen. dr. Kovalikovi.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je přijat.
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Z předsednictva přikázáno:
Výboru sociálně - politickému:
Tisk 2026. Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona (tisk 4927) o prodloužení účinnosti a doplnění zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (tisk 4939).
Předseda: Navrhuji, aby bylo uloženo výboru, aby o shora uvedeném usnesení poslanecké sněmovny podal zprávu ve lhůtě čtyřdenní.
Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj se přijímá.
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Na základě usnesení iniciativního výboru ze dne 11. prosince 1924 přikázáno:
Výboru kulturnímu:
Tisk 1996. Návrh sen. dr. Krejčího a spol. o umístění Husovy fakulty evangelické v novostavbě universitní u mostu Sv. Čecha.
Výboru národohospodářskému a rozpočtovému:
Tisk 1997. Návrh sen. Franke a soudr. na provedení nouzové akce v politickém okresu Šumperku.
Tisk 1999. Návrh sen. Franke a soudr. na provedení nouzové akce pro větší počet obcí politického okresu Zábřehu.
Tisk 2004. Návrh sen. Hrubého, Zavorala, Pánka a spol. na poskytnutí státní pomoci pohořelým v obci Utěchvosty na okresu Uhlířské Janovice.
Výboru sociálně-politickému:
Tisk 2005. Návrh sen. dr. Herzigové a soudr. na vydání zákona o soudnictví mladistvých a zákona o ochranné výchově.
Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu.
1. Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2015) o vládním návrhu státního rozpočtu republiky československé a finančního zákona pro rok 1925. Tisk 2020.
Prosím pana sen. Svraku, aby se ujal slova.
Sen. Svraka (německy): Slavný senáte! Povolení indemnity anebo svolení k rozpočtu má pro stát nejen finanční účinky, nýbrž jest hlavně také výrazem důvěry k vládě. Bude charakteristickým pro dějiny, že my komunisté jakožto strana dělnická musíme hlasovati proti vládě, ve které mají účastenství také zástupci dělnictva. Poněvadž však sociální demokracie jest oporou buržoasie, se kterou pod pláštíkem demokracie proti dělníkům dále provozuje svoji diktaturu, jest vysvětlitelno, že nejen s toho stanoviska, že k žádné měšťácké vládě nemáme důvěry, nýbrž že také zejména vládě tohoto státu vyslovujeme nedůvěru.
Otázka nezaměstnanosti, která již svrhla vlády větších států a kterou se celý svět zabývá, odstraniti strašidlo armády nezaměstnaných, jež pro měšťácký společenský řád znamená nebezpečí, nehraje u nás žádnou úlohu. Je zvláštní, že v rozpočtu na rok 1925 oproti rozpočtu předešlého roku je preliminována na podporu nezaměstnanosti suma o 40 % nižší. Loňského roku bylo pro to preliminováno 70 milionů. Oproti tomu, jak již zmíněno, zařaděná byla do letošního rozpočtu suma o 40 % nižší, ačkoli loňského roku musil býti dvakráte povolen dodatek asi 200 milionů pro nezaměstnané. Pánové! Buržoasie rozuměla tomu odedávna, přesunovati břemena na dělnictvo, a je zvláštní, že dnes, kdy nezaměstnanost stoupá, vláda pro nezaměstnané nepreliminuje ani sumu, která by postačila pro 2 měsíce. Patrně si vláda myslí, že těchto 20 milionů až do března postačí, ačkoli máme zkušenost, že této sumy bylo potřebí v jednom měsíci pro podpory v nezaměstnanosti. Ostatních 20 milionů, které ještě jsou zařaděny, má postačiti na 9 měsíců, a tu právě vláda počítá na gentský systém. Tímto systémem který přece znamená největší bezpráví, zvláště pro stát, který se navenek vždy vychloubá svojí demokracií, kterému zde také přisvědčily strany dělnické, mají býti finančně zničeny hlavně odborové organisace. Situaci těchto odborových organisací, ve kterých dělnictvo má vésti svůj hospodářský boj proti jednostrannému nadržování buržoasii, seznáváme na př. nejlépe v Trenčíně, kde dělníci jsou v tak nízké mzdové třídě, že musili zahájiti stávku. Úřady a měšťácká společnost mají místo ochrany pro dělnictvo vždy bajonety a kule. Tato politika neznamená dnes nic jiného, nežli jedině a pouze zničení dělnických organisací, aby dělníci byli učiněni předmětem volného vykořisťování. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)
V Anglii provozovala velká konservativní strana agitaci proti Macdonaldovi, poněvadž vláda jeho nedovedla řešiti otázku nezaměstnanosti. Macdonald, jak víte, padl a konservativní strana, které otázka nezaměstnanosti leží nejméně na srdci, byla svojí agitací posílena. Musím ještě zdůrazniti, že otázka nezaměstnanosti se u nás projednává macešsky a následek toho bude, že v massách nezaměstnaných následkem této indolence vypukne jitření a že bude musit dojíti k výtržnostem. Obzvláště chtěl bych zde promluviti o postavení zemědělských dělníků, dělníků na poli, mezi nimiž v roce 1919 a 1920 panovalo takové jitření, že se měšťácká společnost obávala, že třída utlačovaných svrhne jednou svá pouta a že by mohla zničiti diktaturu buržoasie. Když buržoasie pod tlakem tohoto revolučního jitření vytvořila zákon o nuceném pachtu, byl tento zákon určen vlastně k tomu, aby odvrátil revolučního ducha mezi zemědělským dělnictvem. Ale zemědělské dělnictvo neobdrželo žádné podpory v nezaměstnanosti. Pro zemědělské dělníky, pro nejproduktivnější živel obyvatelstva, neměl měšťácký stát po ruce ani haléře, nýbrž místo toho přišel se zákonem o nuceném pachtu, aby zemědělští dělníci, kteří přece zde v Československu a obzvláště na Slovensku jsou často 9, ba 11 měsíců bez práce, neobdrželi ani haléře podpory. Z tohoto jednoho jitra půdy, jež zemědělským dělníkům tímto zákonem bylo přiznáno, nemůže zemědělský dělník žíti. Ale mohl pěstovati alespoň trochu bramborů, aby se tím přes zimu a přes dobu nezaměstnanosti nuzně živil. Ale i tento malý dar měšťácké společnosti, který mu z donucení dala, byl zase zničen a dnes stojí zemědělský dělník zase tam, kde stál před převratem. Zákon pozbyl již právní moci a pole, jež zemědělský dělník kdysi obdržel, zase se mu bére a vrací se velkoagrárníkům jakožto dar.
Tak jest tomu také s pozemkovým úřadem. Pozemkový úřad svého času po silném revolučním jitření mezi zemědělským dělnictvem prováděl tento zákon, nyní však, kdy zákon o nuceném pachtu pozbyl právní moci, napomáhá potlačovati zemědělské dělnictvo. Pozemkový úřad byl by měl na základě zákona a na základě demokratické ústavy republiky půdu parcelovati a dávati ji také nemajetným. Na místě toho pěstuje na poukaz vlády politiku, která, jak jsme již slyšeli, musí býti považována za počešťovací politiku. V Ize na příklad, v uzavřeném maďarském území je dvůr o 600 jitrech. Obyvatelstvo, malorolníci a zemědělští dělníci, chtěli tento dvůr, když již ne pachtovati, tož alespoň koupiti. Obec Iza je tak velká, že požadavkům obyvatelstva nemohla jinak vyhověti, nežli že toto hnutí o nabytí dvora podporovala. Ale co se stalo? Půdu obdrželi nikoli malorolníci, nikoli nouzi trpící dělníci, nýbrž byli tam dáni dva legionáři, kteří pole v této krajině vůbec nemohou obdělávati, a to z pouhého národnostního šovinismu, aby bylo lze uzavřené maďarské území rovněž počešťovati. Tak tedy zemědělští dělníci nedostali ani podporu v nezaměstnanosti, aniž se jim dostalo možnosti nabýti půdy. Zemědělské dělnictvo v kraji bratislavském není sice nacionalistické, poněvadž se již za uherského režimu poučilo o tom, že se maďarská měšťácká společnost právě tak málo o ně starala jako dnes česká; ale s plným vědomím, že tato měšťácká společnost podporuje jen bohaté, a chudé, obzvláště zemědělské dělníky, utiskuje, podstoupilo nejostřejší zápas až do odstranění panující třídy.
Je charakteristické, že se zde v tomto domě vždy znovu vznáší výtka, že v sovětském Rusku není žádné svobody, nýbrž diktatura, a že tam není žádné demokracie, ani pro dělníky. Oproti takovýmto výkřikům a poznámkám mohu jen konstatovati, že také zde, v této republice, nemáme ničeho jiného, nežli diktaturu, diktaturu buržoasie. Zde můžeme nejméně mluviti o demokracii, obzvláště nikoli na Slovensku. Uvádím na paměť jen zprostředkování práce a nemocenské pokladny. Na Slovensku měli jsme za maďarského režimu v těchto obou korporacích plné právo a bylo nám na základě demokratických zařízení při obou těchto korporacích možno, abychom je spravovali sami. Za dnešního režimu však, v Československé republice, je nám tato možnost vzata. Zprostředkování práce spravovali za absolutistického maďarského režimu dělníci na základě spravedlivých voleb a na nejširším demokratickém podkladě. Nyní po 6 roků vedou zprostředkování práce jen jednotlivci, a to úředník, a po mnohém naléhání přistoupil úřad v posledním čase k tomu, že jmenována byla dozorčí rada. To zajisté neodpovídá demokracii. Jestliže jsme v absolutistickém Maďarsku v této hospodářské otázce měli více demokracie, nežli dnes v demokratické republice, pak zajisté nelze říci, že je zde více svobody a že nepanuje žádná diktatura. Toto zprostředkování práce mělo zde býti k tomu, aby neodvisle od úřadů upravovalo zájmy dělnictva a hospodářské boje mezi kapitálem a prací. Nyní toho nelze říci, poněvadž dělnictvo již nemá žádného vlivu. Tu děje se, na př. v Bratislavě a patrně také v jiných městech, že zprostředkování práce přibírá cizí dělnictvo na škodu domácích nezaměstnaných dělníků. Tímto zprostředkováním práce podporují se právě nacionalistické cíle. U nemocenských pokladen jest tomu jistě již 6 roků, co měla býti nově zvolena ředitelstva. Na místě aby se provedly volby, jak to žádala zásada demokracie, o které se stále mluví, jmenují se zde ředitelství. Samospráva byla nemocenským pokladnám úplně odňata. Zúčtování, jež ředitelství a správa mají každoročně podávati, také se znemožňuje. Nedostává se kontroly se strany zájemníků a dělnictva. Nemocenská pokladna stává se rovněž stále více útočištěm nacionalistických proudů. Mluví-li se tedy o demokracii, vychloubá-li se vláda a jisté strany stále demokracií našeho státu, pak musíme trvati na tom, aby také dělnictvu skutečně odevzdaly korporace, které výhradně byly vytvořeny pro dělnictvo.
Chci se ještě zmíniti o živnostenském inspektorátu, živnostenský inspektorát jest zajisté jedním z nejdůležitějších úřadů pro dělnictvo. Mají-li živnostenští inspektoři býti neodvislými, musí míti alespoň výdělek, kterým skutečně jsou neodvislými. Mají společně s organisacemi kontrolovati poměry v závodech. Ale když takovýto živnostenský inspektor jest odměňován, hluboko pod existenčním minimem, když, můžeme to klidně říci, má menší služné nežli dělník, tu předně nemá žádného zájmu na svém úřadě, za druhé však lze ho také snadno podplatiti, i nemůžeme se diviti, jestliže podniky, které podle zákona by měly býti nuceny nechat pracovati 8 hodin, pracují 9 a 10 hodin, a jestliže učedníci bez ohledu na zákonitou dobu pracovní jsou využitkováni a vykořisťováni. Proto myslím, že částka pro tento obor preliminovaná je příliš malá, poněvadž od úředníků lze žádati poctivou práci jen tehdy, mají-li také přiměřený plat.
Nyní o školství. Jest ještě dnes na Slovensku alespoň 80 obcí, kde není žádných škol. Jestliže jsme za režimu maďarské vlády vždy zdůrazňovali, že maďarská vláda pro kulturu ničeho nečinila, anebo že na útraty kultury živila militarismus, pak musíme to zde obzvláště kritisovati, jestliže dnes ještě nejen v maďarských, nýbrž také ve slovenských obcích není žádných škol. Říká-li se tedy stále, že bolševismus na Slovensku jest jen proto tak silný, poněvadž lid jest nevzdělaný, pak právě vy sami máte na tom největší vinu. Po šesti letech zůstalo ještě 80 obcí na Slovensku bez základního vychování.
Obzvláště dlužno poukázati na nacionalistickou politiku československé vlády. Obec Čeklýs na př. je ryze maďarská obec. Tato obec dostala slovenského učitele a obci se řeklo: to byla slovenská obec a ať již chcete či nic, ať již umíte slovensky či nic, musíte posílati svoje děti do slovenské školy. Ačkoli obyvatelstvo Čeklýse po celý rok neposílalo ani jedno dítě do školy, ačkoli v celé škole nebylo více nežli celkem 5-6 dětí, nebylo vyhověno spravedlivému požadavku obyvatelstva, nýbrž škola byla udržována dále, bez ohledu na to, zda se dětem dostane nejzákladnějšího vyučování či nic. Takovýchto obcí jest v uzavřeném maďarském území více. Ale není také žádným šířením osvěty, co se v Bratislavě děje. V Bratislavě byla odborná škola. Tato odborná škola měla dobré německé a maďarské učitele, byla dobře zařízena, na této odborné škole mohly děti maďarských a německých dělníků býti odborně technicky vzdělávány. Tato odborná škola byla nyní jednoduše prohlášena za slovenskou. Maďaři a Němci nemohou přece ničeho za to, že byli vzati do Československé republiky. Byli sem jednoduše vzati, byli sem vzati z donucení, a nyní se jim berou školy, patrně zase s odůvodněním, že musí znáti slovensky, ať již chtějí či nic. Tato politika vlády je hodná největšího zavržení, a přivádíme-li to my jakožto komunisté zde na přetřes, pak neděje se to zajisté z důvodů, že jsme iredentisté. Co bylo bezprávím v Maďarsku, poněvadž Maďarsko slovenské školy pomaďaršťovalo, jest také zde bezprávím, chcete-li německé nebo maďarské školy počešťovati, anebo činiti je slovenskými. My komunisté díváme se na školskou otázku se stanoviska zcela jiného. Nemá-li maďarský anebo německý dělník příležitosti, aby se vzdělával, pak padá to - Maďar anebo Němec jest právě tak Čechoslovákem jako Čech anebo Slovák, i když do státu byl vnucen - na vrub československého státu. Skutečnost, že československý stát činí zcela totéž, co činil maďarský stát, bude míti své následky. Maďarské dělnictvo dnes jen proto jest označováno jako bolševické, poněvadž se staví proti národnostnímu útisku se strany všech měšťáckých vlád, i povede tento boj dále, poněvadž se z událostí poučilo, že všechny vlády měšťáckého společenského řádu stejně utiskují národnosti a mezi dělnictvo vnášejí národnostní otázky, aby je rozdvojily. Toto vědomí německého a maďarského dělnictva povede k tomu, že povedeme zápas za nový společenský řád, a to za diktaturu proletariátu.
Chci se zmíniti ještě o otázce válečných invalidů. S válečnými invalidy, kteří se v boji za měšťácký společenský řád stali invalidními, zachází se zde právě tak macešsky jako v Horthyově Maďarsku, anebo v jiných absolutistických státech. Znám sta případů, kde váleční invalidé, kteří již v letech 1921 a 1922 uznáni byli 30 až 50% invalidními, dodnes nemají ani haléře důchodu. U jednoho se řekne, že má životní existenci, poněvadž má jedno nebo dvě jitra pole, druhému se nedostane ničeho proto, že jeho rodiče něco mají. Takovýmto způsobem byrokracie Zemského úřadu udržuje válečné invalidy po 3 a 4 léta v bídě a tito nemohou dojíti svých práv. Nehledě k těm, kteří to již na sobě zkusili a viděli a kteří, ať se již roku 1921, 1922 hlásili a uznáni byli invalidními, kteří však ničeho neobdrželi, řekli si velmi mnozí: "Vždyť všechno je marné, československý stát nedá ničeho pro svoje invalidy." A tak se nehlásili. Poněvadž nyní zákon přihlášky zastavil, stojí zde váleční invalidé, v samotném našem kraji na tisíce, jako mrzáci bez jediného haléře, kde přece za svoje zmrzačení vděčí měšťáckému společenskému řádu.
Také otázka stavebních družstev se projednává právě tak jako otázky, o kterých jsem se již zmínil. Následkem velké bytové nouze, která panuje v celém státním území, utvořilo se nesmírně mnoho dělnických stavebních družstev. Ta si řekla: "Když již měšťácká společnost anebo velkokapitál nechtějí stavěti, poněvadž jednak na základě zákona o ochraně nájemníků nemohou hnáti nájemné do nekonečna a poněvadž nechtějí za druhé zmírniti bytovou nouzi, aby vždy měly výhodnou možnost zvyšovati činže, chceme my sobě sami pomoci." Družstva se domnívala, že vláda poskytne alespoň záruku, když již sama nemá hotových peněz, ježto v šesti letech nahromadila tolik dluhů, že hledí vstříc krisi. Stavební družstva dělníků doufala, že aspoň zde v Československé republice domohou se svých práv, že jim zde bude spíše pomoženo, než v absolutistické monarchii. Ale velice se zmýlila. Tato dělnická stavební družstva, která nakoupila pozemků pro stavbu 500 domů, nemohou dnes stavěti, nemohou zmírniti bytovou nouzi, poněvadž vláda nepřevezme ani záruku, ačkoli by banka peníze dala, ačkoli zde máme výpočty a celá věc by vládu nestála ani haléře.
Pánové, jestliže my tedy jakožto komunisté zásadně vyslovujeme každé vládě nedůvěru, máme nejméně příčiny hlasovati pro tento rozpočet československé vlády, naproti tomu máme důvod a příčinu vésti zostřený revoluční boj proti tomuto společenskému řádu, také proti československým zařízením, dokud nebude zřízena diktatura proletariátu. (Souhlas stoupenců.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Dále je přihlášen pan sen. dr. Reyl. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! K udržení politické samostatnosti potřebujeme nutně hospodářské soběstačnosti a mravní síly lidstva. O hospodářskou soběstačnost usilují všechny kapitoly státního rozpočtu, který jistě zasluhuje takové pozornosti, jakou mu věnuje cizina, která nám radí jakousi kuratelu našich státních výdajů. Ale myslím, že předčasně. Jisté zrnko pravdy v této radě přece spočívá, že bez hospodářské soběstačnosti svobodu politickou si neudržíme. V rozpočtové debatě nedá se ovšem již cifra měniti, ale lze mluviti o účelnosti výloh a nadhoditi počiny a návrhy pro příští rok.
Pro samou péči o založení a zvýšení blahobytu nesmíme zapomínati na prostředky, kterými lze blahobyt udržeti nejenom v přítomnosti, ale také v budoucnosti, protože samostatný náš stát má blažiti také i příští generace. Nejdůležitějším předpokladem k zachování svobody politické i hospodářské je mravní síla lidu, kterou lze získati jenom vhodnou výchovou jedince v rodině, ve škole a ve veřejném životě. Politickou a hospodářskou svobodu si udržíme jen tehdá, když naše činnost politická a hospodářská bude spojena s kulturním úsilím. Kulturní snahy národa musí podporovati také stát, protože do úkolů moderního státu patří také podpora kultury. My máme zvláštní ministerstvo vyučování a národní osvěty pro podporu osvětového pokroku, a lituji toho, že z úsporných důvodů musilo i toto ministerstvo ze svých požadavků sleviti.
Nesmíme se ovšem domnívati, že pro kulturní rozvoj národa učiní se dosti, když ministerstvo školství a národní osvěty dotuje vzdělávací prostředky, nýbrž každý jedinec musí ke kulturnímu pokroku přispívati svým vlastním i mravním vzděláním. Stát je zajisté pouhé abstraktum, něco neživotného a úkol jeho provádějí vlastně jeho občané. Zkušenost potvrzuje, že hodnota a síla státu závisí daleko méně od dobré jakosti jeho ústavy, než od dobré povahy jeho občanů. Národ i stát je souhrnem jedinců a pokrok vzdělanosti závisí od osobní ušlechtilosti mužů, žen a dětí, ze kterých se společnost skládá, a naopak, co nazýváme úpadkem státu a národa, není nic jiného než zvrácenost života jedinců.
Moudrá ústava i spravedlivé zákony mají zajisté vliv na povznesení veřejné morálky a kulturního pokroku, ale žádný zákon sebe lepší neučiní z lenocha člověka přičinlivého, z marnotratníka šetrného, z opilce střízlivého a z revolučního buřiče loyálního občana. Tuto mravní nápravu může učiniti pouze individuální počin a souhrn ušlechtilých návyků při rozumné a svědomité výchově dobrých charakterů. Bez svědomité a správné výchovy ušlechtilých charakterů není žádné kultury, bez mravní kultury není života člověka důstojného, není hospodářského podnikání a není ani vlasteneckých ctností. Existence státu je zajisté podmíněna oddaností občanů, ale, ačkoliv láska k národu a obětavá oddanost k vlastnímu státu jsou vlastenecké ctnosti, jsou ozdobou a povinností každého jedince, přece nejsou neodolatelným přirozeným pudem, kterým se vyznamenávají na př. včely nebo mravenci. To jsou mravní idee a musí se vypěstiti výchovou. Záleží-li život státu a sociální soužití, kulturní pokrok a rozvoj blahobytu na správné výchově jedince, pak nutno bedlivou pozornost věnovati výchovným zřídlům, kterými jsou rodina, škola, společnost. A každý státní občan má míti zájem na činnosti školy, která je důležitou spojkou mezi výchovou rodinnou a sociální.
Položme si nyní otázku, jak vyhovuje naše škola v přítomné době velkému svému úkolu výchovnému, úkol školy je zajisté vzdělati, vychovati a vypěstiti harmonický soulad všech rozumových a mravních sil v mladém Člověku. Rozumové vzdělání je zajisté nejlepší zbraní člověku v jeho životním zápasu s přírodou i ostatními lidmi a je také jistě nejlepším vděkem za dobro, které přijal od společnosti. Rozumové vědecké vzdělání uschopňuje člověka, aby život si uhájil, ale nečiní ho ještě ušlechtilým do té míry, aby jen o rozumné požitky usiloval a aby využíval vzdělaní svého ke prospěchu společnosti. K tomu potřebuje člověk ještě sebevlády, která tlumí přirozené tělesné pudy, aby nenabyly převahy nad vyššími ideálními a altruistickými snahami. Sebevláda je nezbytným doplňkem a předpokladem plného vzdělání a dodává teprve náležité ceny inteligenci člověka, poněvadž ho vede k tomu, aby vzdělání svědomitě využil ke svému vlastnímu i sociálnímu blahu svých bližních. Pravé vzdělání rozumové, vědecká inteligence a mravní sebevláda tvoří vlastně ušlechtilý charakter nejen jedinců, ale i charakter celého národa.
Výchovnému úkolu školy staví se mnohé překážky v cestu. Některé z nich leží v sociálních poměrech, jiné si zavinuje škola sama. Hospodářskými a válečnými poměry byl značně rozvrácen rodinný život, který je prvním výchovným ústavem člověka. Rodiče pro samou starost o výživu nevěnují dostatečnou péči svým dětem, které používají té volnosti, vrhají se do života, kdež spatřují zlý příklad, a ten podporuje již přirozený sklon dětské duše ke špatnosti. Pozorujeme, že bývalá prostota dětská se zvrhla v drzou vyzývavost a hrubost, a to nejen v městech, ale bohužel i na venkově.
Letošního roku v listopadu vládní list "Československá Republika" žaloval na znatelný úpadek dobrých mravů i ve školní mládeži. Příčina tohoto neblahého zjevu spočívá ve příliš zdůrazňovaném sebevědomí jedince, v přehnaném pěstování těla a sportu. Přemíra naturalismu, t. zv. zdravého těla vede téměř k hrubosti. Obří úkol připadá tedy nynější škole v době klesající mravnosti, aby zdolala škodlivé vlivy kalného života na dětskou duši. Než pohříchu moderní škola ten to svůj těžký úkol si ztěžuje svou vlastní vinou. Nebudu uváděti žádných konkrétních osobních případů anebo chyb pochybené školní methody. Domnívám se, že tikové konkrétní případy patří na jiné místo než do Národního shromáždění, a jsem přesvědčen, že osoby chybují ve školách jenom proto, že je k tomu svádí chybný školní systém. Jestliže se napraví kořen zla, dostaví se logickou důsledností také náprava methody vyučovací.
Vyučovací systém v naší škole je značně pochybný, škola naše trpí přemírou nacionalismu a intelektualismu, který se honí překotně jenom po vzdělání rozumu, pěstuje dresuru paměti na úkor cviku v mravní sebevládě, případně na úkor tělesného zdraví. Upřílišněný intelektualismus vypěstuje inteligenci, která si libuje jen v suchopárném rozumování a pro nezažité filosofické teorie nemá smyslu pro potřeby života a lidu. Ale i zdraví dítek trpí přemírou učebných předmětů. Malé děti tráví dnes celý den téměř v uzavřené učebně, vzduch a slunce jsou jim vzácností. Učí se i věcem, které budou až hodně pozdě v životě potřebovat, na př. jednacímu řádu sněmovny. Ještě hůře jsou na tom středoškoláci, kteří dlouho do noci musejí pracovat školní úkoly po celodenní únavě ve škole. Tím se podle mého názoru láska k vědě neprobouzí, spíše nechuť. Zapomíná se na starou zásadu: Multum, non multa, t. j. jádro věci je prospěšnější mládeži, než sebeobsáhlejší učenost učitele.
Když jsem se dotkl vědy, musím vysloviti stesk, že vyučování školní neodpovídá namnoze současnému stavu vědeckého badání, jak to předpisuje ústava republiky. Ještě dnes mnoho učitelů a profesorů přisahá na krédo evolučního materialismu, ačkoli týž už je dávno překonán vitalismem a nejnověji i uznáním nadpřírodního činitele ve světovém a společenském dějství. Překonán je i positivismus novoidealismem. Povinností ministerstva školství a národní osvěty je, aby uvedlo školní osnovu v soulad s pokrokem vědy a netrpělo pohodlné papouškování zastaralých teorií.
Škola naše trpí jednostranným pěstováním rozumu na úkor výchovy, vůle a citu, ale na tom není dosti. I tu skrovnou výchovu mravní založila naše škola na t. zv. vědecké morálce s vyloučením norem náboženské mravnosti. Když někdo chce předpisy náboženské mravnosti podpírati filosofickými a sociologickými poznatky, to je zajisté rozumné a je to jak jednotlivci, tak i celé společnosti užitečné. Ale když školní systém hodlá normy věčného mravního řádu nahraditi pouze vědeckou morálkou, vězí v tom kus omylu, protože věda a morálka jsou zcela různé pojmy. Věda pozoruje jevy a popisuje co je, morálka však podává normy pravidel jednání a učí, co býti má. Věda a její poznatky o zákonité pravidelnosti v přírodě a ve společnosti nemohou nikdy vytvořiti základnu pro mravní jednání, protože mravnost není snad nějakým dosud nerozřešeným problémem, který se teprve vyhledati a luštiti má na základě vědeckého pozorování zákonité příčinnosti, nýbrž mravnost je prostě skutečnost, je to sociální fakt, který existuje přirozeně v lidstvu jako právo, řeč, náboženství a jiné duchové hodnoty, na nichž společnost lidská je založena. Vědomí o mravnosti nabýváme s vědomím, to jest hlasem zákona přirozeného, který je člověku vštěpován původcem mravního řádu a uznáván je též rozumem ze zákonitosti života společenského, v němž dobro plodí zase dobro a zlo páše zase zlo a neštěstí. Netřeba se lopotiti marným hledáním norem mravnosti v sociologických poznatcích, poněvadž sociologie je poměrně věda mladá a nikdo snad se nebude domnívati, že lidstvo žilo před 100 lety bez mravních zásad. Zkušenost učí, že lidstvo i před Augustem Comtem, zakladatelem sociologie, mělo jasné vědomí, že trvá mravní řád se závaznou platností zcela nezávisle na řádech hospodářských, formách společenských a politických, poměrech klimatických i soustavách filosofických.