Schůze zahájena v 10 hodin a 20 minut.
Přítomni:
Místopředsedové: Klofáč, Niessner, dr Soukup.
Zapisovatelé: dr Přikryl, Löw.
72 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády ministři: Malypetr, Šrámek; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zahajuji schůzi.
Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen, dr Ledeburovi-Wichelnovi, dodatečně pro včerejší a pro dnešní schůzí sen. Jesserovi, pro dnešní sen. K. Fridrichovi, Spiesovi, Zulegerovi; Holému, dr Koperniczkymu.
Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):
Tiskem rozdáno:
Tisk 1864. Zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se upravuje užívání některých pastvin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v ročních pastevních obdobích 1924-1929 (tisk 1859).
Místopředseda dr Soukup: Přikročíme k projednávání denního pořadu, jímž je:
1. Návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu zkráceným řízením projednána byla zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1859) o vládnom návrhu zákona, ktorými sa upravuje užívaní niektorých pastvín na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi v ročných pastevných obdobiach 1924-1929.
Příčiny národohospodářské a sociálně-politické vyhledávají naléhavě, aby záležitost tato v době nejkratší parlamentně byla vyřízena.
Navrhují, aby záležitosti této přiznána byla pilnost ve smyslu §u55 jedn. řádu. Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se).
To je většina. Návrh tento je tím přijat.
Dalším bodem je:
2. Zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1859) o vládnom návrhu zákona, ktorým sa upravuje užívanie niektorých pastvin na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi v ročných pastevných obdobiach 1924 - 1929. Tisk 1864.
Zpravodajem je pan sen. Hybš. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. Hybš: Slavný senáte!
Předložený vládní návrh přijatý poslaneckou sněmovnou, kterým neupravuje užívání některých pastvin na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, má neobyčejnou důležitost nejen pro malé, drobné zemědělce na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, ale i také pro zásobování celé republiky.
Jak se vyvinuly poměry pokud se týkají užívání pastvin na Slovensku po převratu? Drobní zemědělci slovenští neznají vlastní půdy, na které by mohli pásti svůj dobytek. Proto jsou nuceni najímati půdu cizí, od cizích velkostatkářů, hlavně maďarských. Mimořádné poměny, které nastaly ve válce, měly neblahý vliv také na užívání pastvin, poněvadž cizí velkostatkáři maďarští odpírali drobným zemědělcům pronajímání těchto pastvin, a když byli ochotni pronajmouti tyto pastviny, požadovali za užívání jich příliš veliký poplatek.
Vláda, aby vyřešila tuto otázku užívání pastvin, vydala již v r. 1919 první vládní nařízení.Vydal je ministr s platnou mocí dr Šrobár. Toto vládní nařízení bylo opraveno opět vládním nařízením z roku 1921 a pak bylo prodlouženo roku 1922-1923. Tato vládní nařízení, ač vycházela aspoň částečně drobným zemědělcům slovenským a karpatoruským vstříc, přece měla velice stinnou stránku hlavně v tom, že pronajímala tyto pastviny pouze na jeden rok. Kdo zná zemědělské a hospodářské poměry, kde pachtuje se pozemek na jeden rok, jistě musí uznati, že jest to škodou nejen pro majitele, ale hlavně pro toho pronajímatele. Škodou hospodářskou proto, protože takový pozemek, který je pronajat jen na rok, není tak obděláván, nehledí se tak k němu, neudržuje se v takovém stavu, jako pozemek, o kterém vím, že mi bude ponechán na další řadu let, a že když dnes něco do něho dám, budu moci z toho alespoň v příštích letech bráti také užitek.
Proto vládní návrh přichází v této věci vstříc a ustanovuje - a to jest zásadní stanovisko nového vládního návrhu a jeho zlepšení - že tyto pachty neuzavírají se pouze na jeden rok, nýbrž na šest roků po sobě jdoucích. Zákon tento o užívání pastvin bude míti platnost od roku 1924 až do konce noku 1929. To je se stanoviska hospodářského, jak jsem řekl, neobyčejně správné a neobyčejně vítané.
Zákon upravuje ještě některé jiné věci, které jsou důležitostí dosti značné; hlavně je to ustanovení, které pozemky mají býti dány jako pastviny, a v tom ohledu určuje, že se to týká těch pastvin, které byly v užívání roku 1923. Zákon tento chrání také i lesy, poněvadž podle dosavadního stavu, jaký se jevil na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, páslo se na jedné oblasti obyčejně to bylo na vymýtěných lesích a když se to vypáslo za ten rok, žádali tamější obyvatelé, aby jim byla dána zase prostora jiná. O zlepšení dosavadní oblasti se žádný nestaral a tak se rozšiřovala stále táto oblast pastvin, což znamenalo přece jen do jisté míry extensivní hospodaření, a my a jistě i zemědělci slovenští a podkarpatoruští, kteří také nejsou naklonění k extensivnímu hospodaření, budeme chtíti, aby k spasení byly dány ony pozemky, které obdělávání schopny nejsou. Dále byly upraveny také i poměry, pokud se týče poplatků. Doposud nebyl poplatek určen definitivně. Nyní v tomto zákoně se i poplatky za užívání pastvin stanoví a řeší definitivně.
V prvém roce 1924 určuje se tento poplatek podle sazby, která je v zákoně uvedena. Může předcházeti také dohoda, ale to, co se dohodne, platí i bez ohledu na sazby. Kdyby k dohodě nedošlo, platí sazba v zákoně vytčená. To platí však jen pro rok 1924; pro leta další určuje poplatek ministerstvo zemědělství.
To jsou asi v zásadě všechny změny, které tento vládní návrh zákona oproti dosavadním nařízením určuje, a já chci jen podotknouti, že ani tento zákon, který je na delší dobu, na 6 let, není ještě definitivním zákonem, nýbrž jen provisorním, poněvadž otázku užívání pastvin musí řešiti pozemková reforma. Pozemková reforma určí nejen příděl, ale i užívání pastvin potom definitivně.
Přáli bychom si jistě, a hlavně zemědělci slovenští a podkarpatští, aby pozemková reforma byla tam provedena v zájmu tamních zemědělců a hlavně zemědělců drobných co nejdříve, (Tak jest!)
Chci jen ještě podotknouti, že tato otázka čistě hospodářská nemá jenom význam pro tamní zemědělce, nýbrž pro celou republiku. (Tak jest!) Pastviny, to jsou oblasti, které se nejlépe hodí pro chov dobytka, a my musíme míti také v naší republice dobře rozděleno naše dobytkářské hospodářství, abychom měli oblastí chovné a potom, řekl bych, oblasti vykrmovací. Za oblasti chovné považujeme v prvé řadě tyto oblasti vrchovin jak na Slovensku, tak i v Podkarpatské Rusi. (Sen. Marušák: Na Slovensku pozemková reforma vyhlíží velmi špatně!) Ona přijde.
Chci ještě sděliti, kolik cizího dobytka se k nám dováží. Za rok 1923 bylo nám dovezeno 121 tisíc kusů hovězího dobytka v ceně 343 miliony Kč, vepřového dobytka 229 tisíc kusů v ceně 270 a 1/2 milionů Kč. To je jistě cifra veliká. My ovšem jsme již na dosti značném stupni chovu dobytka, poněvadž připadá již 321 kusů hovězího dobytka na tisíc obyvatel. Podle poslední statistiky v tomto počtu je nejvíce krav. Čím více drobných zemědělců, tím právě tohoto chovného dobytka a krav je více. Je dokázáno, že na jednu osobu připadá 0,40 1 mléka denně. Kdyby bylo všude dováženo mléko dobré, dovoz by se jistojistě neobyčejně zvýšil do těch středisk, kde mléko potřebují. Pokud se týče másla, podle poslední statistiky přichází u nás 6 kg másla na jednu osobu ročně. Tolik se vyrábí, ale přes to přese všecko je potřebí, aby chov našeho dobytka byl stále nejen zvětšován, ale hlavně také zlepšován. Zlepšení může býti na těch prostorách a oblastech, kde jsou dány nejlepší podmínky, a to jsou právě pastviny. Proto vítám tento zákon, že přišel včas. Národohospodářský výbor se usnesl jednomyslně doporučit slavnému senátu tento vládní návrh usnesený poslaneckou sněmovnou k přijetí. (Výborně! Potlesk!)
Místopředseda dr Soukup: Navrhuji, aby celková doba k projednání stanovena byla na 1 hodinu a lhůta řečnická na čtvrt hodiny.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se).
To je většina. Návrh můj je přijat.
K slovu se přihlásili pp. kolega Roháček, Lisý, Bodnar a Petřík.
Uděluji slovo prvnímu řečníku panu sen. Roháčkovi.
Sen. Roháček: Vážený senát!
Slovensko, ako je vám známo, je viac - menej hornatou krajinou a preto dosť bohatou na pašienky, zvlášte pašienky horské. Lúkarstvo je na južnom Slovensku. Lenže ako dobre viete, ani pôda slovenská ani pašienky neboly vlastníctvom slovenského ľudu, ale jeho otročitelov zemských pánov, maďarských grófov a židovských árendátorov a maďarského štátu. Títo slovenskému ľudu nepriali a kto nemá pôdy, hory a vody - ten nemá ani vlasti. U nás treba urýchlene prevádzať pozemkovú reformu a s ňou v spojení i pašienky - aby tak slovenský ľud mohol raz skutočne menovať to Slovensko svojím.
Máme dnes odhlasovať zákon o prídele pašienkov na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi. My, ktorí milujeme náš ľud, vítame s radosťou tento zákon, lebo on istotne napomôže blahobyt slovenského gazdu. U nás, ak sa nezgazduje nejaký groš na dobytku, tak ináč ho nemožno usporiť. Preto chov dobytka musí byť u nás zveľabovaný dobrými druhmi, ale hlavne pastvinami. Keď budeme mat pastviny, budeme mať aj dobytok, budeme mať aj groš na dane a na živobytie. Darmo sa nehovorí: Kravička - mamička. My musíme rozšíriť chov dobytka i na toho najchudobnejšieho, aby mol z čoho žiť, aby sme nielen boli sebestační, ale mohli aj vyvážať. Preto voláme: Dajte nám pašienky! A vláda naša, hlavne ale náš drahý rodák minister zemedelstva dr Milan Hodža urobili tímto zákonom koniec handlovačkám o pastvinách. A tu by som si dovolil upozorniť vládu, aby zákony a nariadenia, týkajúce sa stavu roľníckeho a pôdy, pastvin, boly vynášené v jesennom období, aby sa taká otázka v spechu neodhajduchovala, ako i tento zákon o pridelení pašienkov. No, ale lepšie niekdy, ako nikdy.
Dočasne bolo užívanie pastvin na Slovensku upravované nariadením ministra Šrobára, č. nar. 68 z r. 1919 a nariadením pod č. 2708. Týmito nariadeniami dostalo sa slovenskému ľudu do užívania za malý poplatky v celku asi 158.000 kat. jutár, z toho hlavne horských pastvín asi 118.000 kat. jutár, do toho spadá i 52. 500 kat. jutár na záborovom podklade. Nezáborový majetok je vačšinou majetkom štátnym.
Poneváč nariadenie ministra Šrobára bolo povahy dočasnej, muselo sa z roka na rok predlžovať r. 1921 č. 226, r. 1922 č. 105 a r. 1923 č. 12 Sb. z a n. Predlžovaní užívania pastvín z roka na rok malo veľké nevýhody hospodárske, zvlášte ale pre majiteľov dobytka, ktorí sa nevedeli prispôsobiť pridelenej ploche nových pastvin na trvalo, lebo boli vždy v neistote, či im bude i tento rok užívaná pastvina ponechaná v užitku i pre rok budúci. Preto z obavy nechávali pastviny neupravené a nevyhnojené. Tento stav tak ostať nesmel a nemohol.
Ministerstvo zemedelstva po uvážení týchto okolností prikročilo k vypracovaniu zákona, ktorým sa užívanie pastvin upravuje na 6 rokov, t. j. do konec roku 1929, kedy budú môcť byť konečne pridelené dosavádnym uživateľom do vlastníctva, a síce môže sa to stať:
1. u pôdy záborovej v smysle zákona o pozemkovej reforme, čo prevedie Pozemkový úrad dľa programu behom 5 rokov,
2. u pôdy štátnej po uzákonení návrhu zákona kolonizačného.
V mnohých prípadoch, kde sa parcelácia už prevádzala, boly pastviny do vlastníctva pestovateľom dobytka vydané. Krivdy sa dejú miestami na rozličný spôsob. Napríklad v Bojniciach má nitrianska kapitula niekoľko sto jutár pastvin, ktoré mal v užitku ľud už od 30 rokov a dnes ich z toho vyháňa pod titulom, že to ide zalesniť a keď im to sebere, v Bojniciach nikto ani kozu nevychová, lebo dookola je Pálffy a kapitula. Takto sa slovenský ľud nepodporuje!
Pravda, vážnou otázkou bude vzhľadom na veľkú výmeru užívaných horských pastvin premena horskej pôdy na pastviny, lebo nemožno trvale spojiť pasenie dobytka s reálnym horským hospodárením. Dľa tohoto zákona ešte to ide na 6 rokov, kde to neide na úkor kultúr podľa zákona lesného. Pastviny nemožno tvoriť, kde to hrozí smytím pôdy prívaľmi; často treba vziať do povahy tiež tok a sílu vod tečúcich do Maďarska.
Na pastviny má každá politická obec a každý jednotlivec, chovateľ dobytka, nárok. Pri pozemkovej reforme treba uplatniť zo strany obce nárok na spoločné pastviny.
Ceny za pasenie v tomto zákone uvedené, sú primerané a prijateľné. Strana naša istotne vykonala mnoho, keď sa pre náš hornatý Zemplin, Šáriš, Gemer, Spiš, Liptov, Zvolen, Turiec a Trenčín domohla tohoto zákona. Bude istotne odpomožené mnohej biede a preto tento zákon rádi odhlasujeme, aby čím skôr jeho platnosť nastala. Že je to zákon roľníckemu ľudu dobrý, vidíme i z rezolúcie, ktorá bola podaná v snemovni, aby podobný zákon bol platný i v zemiach historických. (Výborně! Potlesk!)
Místopředseda dr Soukup: Dále slovo má pan sen. Bodnar.
Sen. Bodnar (rusky): Slavný senáte! Senáte vysvětlím pastevní poměry naší chudobné Podkarpatské Rusi a Slovenska. Náš ubohý lid má jedinou radost v tom, že si chová dobytek a z toho si platí chléb, oděv a veškeré daně i vydržuje sebe a svou rodinu. Avšak s lítostí musím říci, že dobytek je nutno chovati, avšak k tomu nemáme dostatečných pastvišť, neboť nejlepší půda pastevní je v rukou Schönborna, státního eráru, bohatých židů a pánů. A vidíme, že na pastvinách, kde jsou jen hory a skály a jež po větší části jsou v rukou státních, a zakládají se na tak velikém normále, že pastvy tam není a chudý člověk musí bráti svůj dobytek domů, a pakli nemusí jej dáti židovi nebo pánovi na soukromé pastviště, kde pak dvojnásobně třeba platili, bez zřetele na zákon, kolik žádají, a tak toho ubohého člověka dobytek stojí mnoho peněz, a když dobře propočteme to, za tu práci, že dobytek miluje, nemá nic. Avšak třeba platiti velikou daň, takže nejsme s to, neboť nemáme výdělku z žádného pramene. Žádáme, abychom za nízký poplatek mohli pásti svůj dobytek, jak bylo dosud.
Dále do zákona třeba pojmouti, že majitel pastvišť jest povinen se starati o to, aby pastvy byl dostatek. Žádáme, aby při dobytku na pastvě byla střelná zbraň, aby panská zvěř dobytka neničila a škodnou, jako vlka, medvěda, lišku bylo lze kdykoliv zastřeliti. Jestliže ne, pak majitel zvěřiny má zvěří zničený nebo poškozený dobytek zaplatiti.
Pánové. Náš bratr, když dobývá naši zem, tu místo kouska chleba četníci dávají mu bodla, takže ruská krev teče potoky a každé vězení je přeplněno ubohým lidem tak, že stěny praskají. Pozemková reforma není spravedlivě provedena ani do dneška. Za náš les, za to, že náš ubohý, hladový a v roztrhaném oděvu bratr si přinese dříví, aby si zahřál trochu vody, četníci to zabavují, a třeba jim platící, a i do vězení uvrhnou. Ejhle svoboda!
Zákon, vydaný v roku 1920 praví, že kdo od statkářů najímal zemi na polovic, na třetinu nebo jako pacht, a kdo to prohlásil v soudě, soud mu přiznal právo. Ale co z toho? Kdož mají peníze na advokáty, udělali na chudém člověku dobrý obchod - takže každý den exekvují chudé na celé Podkarpatské Rusi, jak to dosvědčuje věc tereševských soudruhů v Tiačevě, v okresním soudě - C II 345/24. Země byla přihlášená, podle zákona, avšak pastavební výbor nařídil nájem platit penězi. Žalovaný platil, avšak žid nechtěl přisouzeného nájemného a žádal, kolik sám chtěl. Žalovaný však deponoval peníze v obecním úřadě, v soudě, aby si žid vzal. A jak je zřejmo z výše uvedeného jednacího čísla, žid žaloval pozvaného advokátem a provedl exekuci do třech tisíc českých korun, takže chudý se stal zákonitě ještě chudším - a žid bohatším. I zde lze písemně dokázati mnoho takových věcí.
Invalidé, vdovy, sirotci svojí pomocí nedostávají, jedněm odebrali, druhým jí vůbec nedali, a mnohé vdovy i sirotci, kterým patřily nedoplatky ad r. 1920-21, dodnes jich neobdrželi. Marně píší, chodí do Užhorodu k sociální péči. Tam pěkně slibují a vpraví: >Jen jděte domů, my vám to tam pošleme<, ale z toho není nic.
Chudobní naši Rumuni v Seradné mají ten jediný výdělek, že po vodě Tise plaví dříví z našeho státu do Maďarska za hranice. K tomu potřebují cestovní pasy. Avšak notář a i župan v Sevljuši nechtějí jim pasy dáti. Notář praví: "Když hlasovali pro komunisty, nedostanou." A tak ti chudí lidé zemí nemají, žijí z výdělku, veliké daně je třeba platiti a vláda neposkytuje" chudému možnosti k výdělku, a sezona již nastala. Proto žádám, aby tito chudí lidé dostali pasy.
Pánové! Vdově Kovačové v Hruševě, jejíž muž přišel z války nemocen a zemřel, zůstalo 6 dětí. Nemá kouska své země a prosila o státní podporu jak i jiné vdovy. Slibovali, avšak nedali, a ubohá padla do těžké nemoci, takže obecní úřad dal děti pod státní ochranu, co je zaprotokolováno v Tiačevě v okresním soudě. Obec dala děti v tom úmyslu, aby chodily do školy, avšak nestalo se tak. Po roce, když vdova trochu se zotavila, srdce jí planulo za dětmi, šla své děti navštíviti. Avšak co se stalo. Sotva nalezla dvě děti - jedno v Užhorodě, a druhé v Mukačevě u cikána, docela do hola otrhané, a po rusku neumělo ani slova. Dítě poznalo svoji matku a začlo plakati: >Maminko, nenechávejte mě zde, ale vezměte domů.< Ale matka poznávala své dítě, jen nerozuměla, co hovoří, neboť mluvilo maďarsky. A ubohá vdova, když to uviděla, z lítosti málem nezemřela, že ruské dítě pod bratrskou českou správou za rok se stalo Maďarem. A nás ani Maďaři za tisíc let, ač nás utiskovali, nemohli udělati Maďary. I tak matka nalezla dvě děti, a ve škole nebyly, a o dvou dodnes neví, kde jsou. A stát žádá od obce Hruševa, aby za dětí za školu zaplatila do 4000 Kč. Proti takovému škaredému pořádku protestuji.
Pánové! Jsem onen, jenž trpěl svým životem pro sjednocení Slovanstva. Dobře se pamatuji na ona pěkná slova v r. 1920 na audienci u pana presidenta Masaryka se soudruhem Polovkem, Nasylem a jinými. Bylo nás tenkráte pět v delegaci. Pan president ve své pěkné řeči pravil, že Karpatskou Rus budujeme na silných základech, aby Podkarpatská Rus byla neporušená, neboť má sloužiti všemu Slovanstvu jako most, přes který podáme ruku bratrskému Rusku. A s tím idealismem jsem šel i dnes jdu se svými soudruhy. A co jsem za to dosáhl, jakou náhradu se svými soudruhy, kteří se mnou několikráte trpěli ve vězení? Zvláště já jsem byl úplně zničen, neboť za Maďarů jsem byl 18 let úředním urbariálním lesním hospodářem a též i notářem. Bratři Češi mne suspendovali a vydali všanc hladové smrti celou mají rodinu bez viny, a kromě toho pětkráte dali mne do vězení. Dostal jsem 150 dní vězení a četníci vzali mé šatstvo z domu, co bylo mé vlastní a soudně dokázané, zpátky jsem z toho nedostal nic. Nesplnili našich požadavků ani Maďaři ani Rumuni, a teprve teď vidíme, jak bratři Češi nám dokazují lásku.