Letošní obnova zákona na ochranu nájemníků, mám za to, že neuspokojí nikoho. Neuspokojí nájemníky, jichž ochrana se zde v několika paragrafech odbourává anebo aspoň umenšuje, neuspokojí majitele domu, volající po rozšíření práva disposičního, abych tak řekla, práva disponování vlastním majetkem, a myslím, že ani státní správa nebude plně uspokojena, poněvadž odbourávání ochrany nájemníků způsobí nové potíže a hlavně nové zatížení soudnictví.

Ochrana nájemníků je odbourána ustanovením v §u l vložením odstavců 15. a 16., kde ochrana nájemníků se odbourává u majitelů, jakými jest obec, okres, župa, země, stát.

Se stanoviska sociálně-politického, vážení pánové, lze litovati, že nebylo možno dosíci lepší úpravy. Musíme si přiznati, že tito majitelé bytů měli býti vlastně velmi pevně přidrženi k tomu, aby šli dobrým příkladem napřed a aby ochranu nájemníků ve vlastnictvích domů obcí, okresů, žup atd., jak je to vysloveno v odst. 15., spíše udržovali, nežli se jí zbavovali, protože počet nebydlících a počet hrozně bydlících je sice neznámý od té doby, kdy vypršel zákon o zabírání bytů obcemi, ale počet ten, myslím, že se nijak neumenšuje, nýbrž že se v průmyslových střediscích jenom ještě zvyšuje.

Dovoluji si obrátiti pozornost slavného senátu k té okolnosti, že máme rodiny, kde dospělé 3 až 4. děti se provdaly, oženily a kde v takové Praze, Moravské Ostravě, Brně, Bratislavě, v Plzni tyto 4 nové rodiny bydlí pod rodinnou střechou ve dvou místnostech, ba i v jedné místnosti.

Pokud se týče ochrany práva disposičního nad vlastnictvím domovního majetku, bylo toto právo rozšířeno tím, že majitelům bytů a hlavně majitelům malých domků spravedlivě vyšlo se vstříc v odstavci 16. §u l, kterými se jim umožňuje, aby se trvale mohli nastěhovati do domků, které zakoupili před účinností tohoto zákona. Bylo to jistě nespravedlivé, jestliže malý člověk z těžce nastřádaných několika krejcarů zakoupil si domek, aby měl kde bydleti, ale zákon ho vylučoval z užívání tohoto jeho vlastnictví, musil platiti někde drahý byt, zatím co v jeho malém domku bydlel levně člověk mnohem bohatší, nežli byl sám majitel takového domku.

Na druhé straně se rozšiřuje právo disponovati domovním majetkem tím, že se z ochrany nájemníků při novém pronajetí vylučují byty větší než o 4 pokojích mimo příslušenství bytové. Bude při tom ovšem ochráněno disposiční právo majitelů domů, budou při tom ochráněny i hospodářské zájmy majitelů domů, ale zle při tom vyjdou nebydlící proto, že tito všichni nebydlící, budou-li chtíti cítiti střechu nad hlavou, budou pak musiti platiti - řekla bych - tržní ceny za tyto byty, které budou jistě při velkém nedostatku domů enormní. Nelze žádati jiného, než aby zásah státu, jako jednoho z činitelů, který při tísni bytové může zjednati odpomoc, byl co nejintensivnější proto, poněvadž od žádného odbourání ochrany nájemníků, od žádného zvýšení činží, nečekáme rozvíření stavebního ruchu jednotlivců. Stavební ruch podlamuje podle skromného mého soudu nejistota před znehodnocením, které může nastati při stabilisaci naší měny na nějaké vyšší jednotce, a na druhé straně enormní sumy, které postavení jednoho domu vyžaduje. Ještě stále jsou všechny hospodářské poměry takové, že spekulace na jiných polích pohlcuje všechny naše kapitály, a následkem toho tyto velké kapitály nezbývají k investicím pro stavbu nájemních domů. Jestliže stát, obec, země, okres nebude zde velmi vydatně spolupůsobiti, odbourání zákona o ochraně nájemníků mělo by za následek jen svízel bydlících i nebydlících, který by předčil všechny svízele vzniklé z hladu, nedostatku a nezaměstnaností, a vedlo by to opravdu k velmi intensivním poruchám v klidném rozvoji naší republiky.

Vážení pánové! Sociálně-politický výbor zabýval se při obnovování zákona všemi změnami na ochranu nájemníků, které jsem zde načrtla, a podrobil je věcné kritice, nemoha však riskovati vrácení zákona. Neočekávaje, že by vrácením zákona mohla býti přivedena situace bydlícím i nebydlícím příznivější, a jsa šťasten, že v zájmu klidu republiky, v zájmu spravedlnosti bylo dosaženo alespoň té úrovně v zákonu na ochranu nájemníků, která je vyjádřena předloženou osnovou, doporučuje vám, byste předložený zákon schválili tak, jak je obsažen v usnesení poslanecké sněmovny tisk sen. 1847.

Změny jsou obsaženy především v §u l, odst. 2., kde se rozšiřuje působnost příčin, pro které může býti nájemník vypovězen, vložením slov: >nebo pro trestný čin proti bezpečnosti cti, spáchaný na těchto osobách, zlým nakládáním<, totiž spáchaný na pronajímateli nelbo jeho choti v domě bydlící.

Dále § l, odst. 2., čís. 8., je nově přestylisován proti původnímu znění. Stará stylisace z r. 1923 zněla: >Dal-li si nájemník za místnosti dané do podnájmu i za dobu po soudním rozhodnutí platiti podnájemné, které soud podle §§ 21 nebo 22 uznal za nepřiměřené, a souhlasí-li podnájemníci s výpovědí.<

To bylo přestylisováno stručně a obsažně tak, že to zní:

>8. Dal-li nájemník najaté místnosti zcela nebo z části, se zařízením nebo bez něho, do podnájmu za úplatu, která jest vzhledem k nájemnému, které sám platí, nepřiměřeně vysoká.< Tedy také z tohoto důvodu může býti dána nyní výpověď.

V tomtéž paragrafu jsou vloženy 2 nové odstavce, totiž 15., jak jsem již řekla, na ochranu malých majitelů domů, který zní: >chce-li se vlastník domku o jednom neb dvou bytech nastěhovati na trvalo do svého domku, jehož vlastnictví nabyl před vyhlášením tohoto zákona<,

a odstavec 16. na ochranu obcí, který zní: >16. Jde-li o dům obce, okresu, župy, země nebo státu, opatřil-li vlastník domu nájemníkovi dostatečný byt náhradní.< Jest se co báti, aby tento odstavec nevedl k velmi neblahým následkům v těch obcích, kde došlo k přesunutí politické moci a váhy.

Dále v odstavci 18. téhož paragrafu je vysloveno naproti ustanovení zákona starého, že může býti vypovězen (také ten nájemník, ta fysická osoba, která podle zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku, má jmění nejméně l milion. V návrhu původním byly 2 miliony, které zákonem na rok 1923 byly sníženy na l a půl milionu, a tímto zákonem se snižuje částka na l milion, u společností z 20 na 15 milionů jmění. Rovněž byl do tohoto §u l vsunut odstavec zcela nový, znějící: >(3) Byla-li připuštěná výpověď z důvodů uvedených v odst. 2., pod č. 10. až 15., jest povinen pronajimateli vypovězenému nájemníkovi znovu pronajmouti byt nebo jinou místnost a nahraditi mu zaviněnou škodu, nebude-li jich do 4 neděl po uprázdnění použito k účelu, pro který výpověď byla povolena. Do této lhůty se nepočítá doba potřebná k úpravě místností, bylo-li s úpravou začato nejdéle do 14 dní po uprázdnění místností a je-li v ní řádně pokračováno.<

Další změna byla provedena v §u 6, kde v odstavci 2. byla vypuštěna slova >trvale nebo dočasně<, takže teď to zní: >opustí-li nájemník společnou domácnost<. Dříve to znělo: >opustí-li nájemník trvale nebo dočasně společnou domácnost, kterou sdílel se svou rodinou...<

Dále je provedena velmi pronikavá změna v §u 9, který pojednává o zvýšení nájemného. Nájemné bylo uchráněno pro malé byty v míře nezvýšené, jenom pronajme-li se místnost po počátku působnosti tohoto zákona znovu, je obecně připustilo zvýšení nájemného od nájemního, období následujícího po vyhlášení zákona u menších bytů - při novém pronájmu - a jednotlivých částí bytů atd. o 50 % naproti 40 % minulým, u bytů uvedených v odst. l. lit. b) a c) o 70 % a u jiných místností, uvedených v odst. l. lit. c) o 80 %. U místností užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou části bytů, lze základní nájemné zvýšiti o 40 % jde-li o malé provozovny, o 50 % jde-li o střední provozovny a o 80 %, jde-li o velké provozovny.

Mimo to je vloženo do toho paragrafu nové ustanovení, ve kterém se praví: >Mimo zvýšení uvedené v odstavci 1. je od 1. srpna 1924 obecně přípustno další zvýšení nájemného o 20 % základního nájemného u bytů o 5 nebo více obytných místnostech, je-li počet dospělých osob byt obývajících, nečítaje osoby služebné, menší než počet obytných místností zmenšený o jednu. Nedospělí členové domácností čítají se vždy dva a při lichém počtu také zbývající jeden člen za dospělou osobu. Za obytné místností nepokládají se kuchyně, spíže, koupelny, verandy, pokoje pro služebné a ostatní vedlejší příslušenství a místnosti, kterých majitel bytu potřebuje k vykonávání svého povolání.< Další, jen stylistická změna jest teprve v § 12, kde se praví: >Uzná-li okresní soud, v jehož obvodu je byt, zvýšení přípustným<, dále v §u 12, v odst. 4, kde se vkládá nově: > Pronajímatel může žádati před provedením oprav a obnov, aby soud vyslovil v nesporném řízení, že jsou nutny.< Je to na ochranu nájemníků, kteří byli přes míru zatěžováni zbytečnými opravami, kterými se sice domovní majetek velmi zhodnotil, ale které zatěžovaly nájemce bytů v té míře, že se jim staly při dnešních hospodářských poměrech a trvalé nezaměstnanosti namnoze břemenem, pod kterým nezbytně musili klesnouti. Tomu je položena tímto ustanovením mez, že každá větší oprava domu musí býti k žádosti nájemníka soudem přezkoušena, je-li oprávněna.

V §u 22, odst. 1. vynechává se tu ze zákona z r. 1923 tato věta: >Bylo-li soudem před účinností tohoto zákona rozhodnuto o přípustnosti zvýšení nájemného nebo jiné úplaty, může býti žádáno za přezkoušení rozhodnutí jen z toho důvodu, že výše nájemného není v souhlase s ustanovením §u 12, odst. 2.< To se vynechává a vkládá se nově: >O tom, je-li podnájemné neb úplata placená podnájemníkem za užívání zařízení bytu a jiná smluvená plnění, podle §§ 16 a 13 přiměřená, rozhoduje soud i k návrhu vlastníka domu.< Je to vloženo na ochranu podnájemníků, neboť až příliš je známo, že jako jsou nesvědomití majitelé domů, kteří dohánějí nájemníky bytů přímo k zoufalství, jsou také pronajímatelé bytů týchž kvalit, kteří přesunují všechna břemena z bydlení plynoucí na své podnájemníky.

V §u 23 je nově vloženo: >Vyslovil-li již soud, že zamýšlené opravy a obnovy podle § 12, odst. 2, č. 4, jsou nutny, nelze v řízení podle §§ 21 nebo 22 namítati, že nutny nebyly.< Tedy působnost zákona není zpětná, jde ku předu.

§ 28 byl rozšířen vsunutím slov: >nejde-li o činy přísněji trestné<. Tedy tento paragraf, mluvící o trestech pro toho, >kdo činí údaje, k nimž je podle tohoto zákona povinen atd.<, správně je rozšířen dodatkem: >nejde-li o činy přísněji trestné<.

§ 31 je přepracován velmi důkladně a praví se v něm, že >tento zákon na ochranu nájemníků nevztahuje se na přestavby, přístavby a na nástavby domů, jako se vztahoval zákon, který 30. dubna t. r. vyprší, a v jiných domech na místnosti, které byly teprve po vyhlášení tohoto zákona nově zřízeny a pronajaty<, kde se na př. z kůlen, chlévů a chodeb udělaly nové byty.

Dále nemá tento zákon platiti v obcích s méně než 2.000 obyvateli na části bytu vlastníka domu, které se po vyhlášení tohoto zákona pronajmou. Setkáváme se tu ovšem s protisociálním počínáním, že si někde vlastník domu za podpory státu postaví vilu a svůj byt pronajme za takovou tržní cenu, kterou určuje větší či menší tíseň bytová v obci.

Dále byl vložen odst. 5., který praví, že zákon tento se nevztahuje na byty, skládající se mimo kuchyně a obytného pokoje pro služebné ze 4 nebo více obytných místností, které se po počátku působnosti tohoto zákona pronajímají novému nájemníkovi, s výjimkou bytů zajištěných, podle § 13 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních bytové péče, ve znění zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 Sb. z. a n.

Je to ustanovení, na které jsem ve svém, řekla bych preludiu, ukázala, které velmi těžce postihne nebydlící. Uprázdní-li se někde byt, na př. tím, že některý zaměstnanec zemský, obecní nebo státní byl přeložen, nebo si vyhledal jiné působiště, nevztahuje se na tyto byty již zákon o ochraně nájemníků, může býti pronajat za tržní cenu, která zase bude úměrná bytové tísni příslušného místa. Budou jej musiti najímati nebydlící, kteří vytrpěli již ne svůj očistec, ale skoro své horoucí peklo na zemi, kteří budou znovu vydání na pospas novým utrpením, poněvadž bude žádáno nájemné tak vysoké, že na ostatní potřeby životní nezbude téměř ničeho.

Dále jest tento paragraf rozšířen přestylisací vzhledem na nově vložené odstavce a dále jest v odstavci 2. rozšířen o větu: >o místnosti, na které se jinak ustanovení tohoto zákona o výpovědi nevztahují<. Tedy osobám, kterým byly pronajaty náhradní byty nebo jiné místnosti podle tohoto zákona, může býti dána výpověď jen podle ustanovení §u l-3, i když jde o místnosti, na které se jinak ustanovení tohoto zákona nevztahují.

Dále jest nově vloženo: >,Osobám, kterým byly pronajaty náhradní byty podle ustanovení § 9 zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 Sb. z. a. n., smí býti zvýšeno původně smluvené nájemné jen podle ustanovení tohoto zákona. Jde-li o takové náhradní byty v domech, přestavbách, nástavbách nebo přístavbách, pro něž bylo uděleno úřední stavební povolení po 27. lednu 1917 na Slovensku a Podkarpatské Rusi po 12. listopadu 1916, jest pro obecně přípustné zvýšení nájemného rozhodné nájemné, které bylo původně smluveno; bylo-li smluveno teprve po 3. květnu 1920, je rozhodné původně smluvené nájemné snížené o 20 %.

Je vypuštěn starý paragraf 32 a vložen nový paragraf 32, kterým se stanoví vzhledem k novému zákonu pro Prahu, Brno a Bratislavu soudní příslušnost ve sporných věcech.

V §u 33 je stanovena doba trvání tohoto zákona do l. května 1925.

Vážení pánové, řekla jsem na počátku, že v té, řekla bych, poslední bídě, která se nám následkem válečných let věší na paty, v té bídě bytové, znamená tento zákon přivedení poměrů, které budou slučovati zájem bydlících, zájmy majitelů domů a zájem státu v té míře, v jaké toho bylo vůbec možno dosáhnouti. Sociálně-politický výbor doporučuje slavnému senátu schválení této osnovy, jak je obsažena v usnesení poslanecké sněmovny číslo sen. tisku 1847. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji za výbor ústavně-právní panu sen. dr Procházkovi.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Zákonem o ochraně nájemníků má vyrovnávající spravedlnost zákonodárců překlenouti zájmový rozpor dvou velkých táborů obyvatelstva naší republiky. Bez rozdílu politických stran, národností neb náboženství dělí se tu celý národ na dvě velké zájmové skupiny: Na jedné straně stojí zde majitelé domů a pronajímatelé bytů, na druhé straně nájemníci, podnájemníci a tak zvaní nebydlící.

Těžký je tedy úkol zákonodárců překlenouti tento zájmový rozpor. Dnešní poválečné poměry bytové nejsou dosud stabilisovány, je ještě nedostatek bytů, zejména malých, poptávka po bytech je větší, než je jich nabídka, a cenová hladina prázdných bytů je nedostižná průměru důchodů osob byty hledajících. Nemůže dosud nastati volná hra nabídky a poptávky, jež by regulovala poměry bytové. Obrovská námaha našeho státu, zaopatřiti milionovými náklady dostatek bytů, neměla dosud kýženého výsledku.

Jsme si toho vědomí, že absolutní upuštění od zákonné ochrany nájemníků vyvolalo by chaos v poměrech bytových, že by nastaly výpovědi z bytů a zvyšování činží, jež by měly za následek hluboké sociální znepokojení širokých vrstev obyvatelstva a hospodářskou tíseň osob, odkázaných na mzdy a pevné platy. Na druhé straně zákonné obmezovaní svobody majitelů bytu v nakládání a užitkování svého vlastnictví má také své hranice.

Jsme si též toho vědomi, že jen svoboda majetková může přivésti rozkvět stavebnictví a tím odsltranění bytové nouze a zároveň opatření výdělku širokým vrstvám obyvatelstva. Převládají však dnes zájmy početnější skupiny nájemníků, podnájemníků a t. zv. nebydlících. Bylo proto nutno prodloužiti zákonnou ochranu nájemníků a tím také vázané hospodářství bytové. Stalo se tak jen na jeden rok, neboť doufáme, že poměry celkové za rok se tak upraví, že bude možno ochranu nájemníků zákonně upraviti trvalým způsobem, odpovídajícím normálním dobám, aniž by dotčeny byly oprávněné zájmy pronajimatelů.

Po velmi obsažném referátu paní sen. Ecksteinové, jménem sociálně-politického výboru, ovšem mohu se omeziti jenom na několik slov, pokud se týká jednání v ústavně-právním výboru. O vládní osnově jednal k návrhu sociálně-politického výboru též výbor ústavně-právní. V poslanecké sněmovně jednal o osnově pouze výbor sociálně-politický.

Navrhovaný zákon týká se, jak jsem již uvedl, podstatně svobody majetkové, omezením soukromého vlastnictví, což je však podle §u 109 ústavního zákona přípustno na základě zákona, který opravňuje vládu omeziti soukromé vlastnictví.

Vláda zmocňuje se také k vydání nařízení ohledně směrnic - § 12, č. 9. - pro určení doby, která stačí, aby se umořil přiměřeně náklad na nutné opravy a obnovy domu, případně bytu nájemníkova. To však úplné odpovídá ustanovení §§ 55, 81 a 64, odst. 2. shora uvedeného ústavního zákona, jímž právě oprávněna je vláda vydávati nařízení k provádění určitého zákona a v jeho mezích. Není tedy žádné závady proti osnově zákona ve směru ústavním.

Právní ustanovení navrhovaného zákona pak co do výpovědi bytu, doby nájemní, zrušení má jemní smlouvy, soudního řízení a jeho útrat, přechodu nájemních práv, o nájemném, pak o trestních ustanoveních, jsou však přizpůsobeny nynějším, ještě trvajícími mimořádným poměrům bytovým a jsou proto též odůvodněny odchylky osnovy zákona oproti jinak platným ustanovením zákonným.

Mám za to, že toto úplně dostačí k odůvodnění návrhu ústavně-právního výboru, aby osnova konformně tak, jak jí navrhuje sociálně-politický výbor, byla slavným senátem přijata, ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou a obsaženém v senátním tisku číslo 1847. (Pochvala.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji sociálně-politického výboru o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužuje zákon čís. 86 Sb. z. a n. z r. 1923 o odkladu exekučního vyklizení místností (tisk 1862), panu sen. Slavíkovi.

Zpravodaj sen. Slavík: Slavný senáte! Předloha zákona prostě stanoví, že zákon o exekučním vyklizení místností ze dne 26. dubna 1923 má býti prodloužen ještě o rok, ježto zákon tento je jaksi doplňkem zákona o ochraně nájemníků.

Původně otázka tato byla upravena vládním nařízením, v němž stálo, že ten, kdo měl býti exekučně vystěhován, mohl žádati za odklad, který mohl býti opakován několikráte, pokud to vůbec bylo přípustno.

Právě toto vládní nařízení bylo neúplné, ježto jaksi rušilo samotný zákon o ochraně nájemníků. V důsledku toho byla vláda nucena předložiti roku 1923 návrh zákona na úpravu této otázky, ve kterém stojí, že odklad exekučního vyklizení místnosti může býti povolen pouze jednou, ve zvláštních případech dvakráte, a jestliže politický úřad I. instance uzná, že je ještě další důvod, může býti konečně povolen odklad ještě po třetí a naposledy.

Zákon tento, jak jsem řekl, se v ničem nemění, tedy neznamená to novelisaci zákona, nýbrž prostě prodloužení jeho o jeden rok, a proto sociálně-politický výbor navrhuje, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo schváleno v doslovném znění, jak je zde senátu předloženo. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Ke slovu jsou přihlášeni tito řečníci: pan sen. Hartl, Knesch a Löw.

Uděluji slovo prvému řečníku přihlášenému >proti< panu sen. Hartlovi. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Mé stanovisko k předloženému zákonu jest dáno názorem, že představuje pouze příštipek k zákonům téhož druhu z r. 1922 a 1923 a že tudíž také jest zatížen základními konstrukčními chybami těchto zákonů. Tyto chyby se zakládají v tom, že již při prvém projednávání problému ochrany nájemníků se nehledalo spravedlivé vyrovnání oboustranných zájmů, totiž nájemníků a majitelů domů, nýbrž že jsme se zcela jednostranně postavili proti každému, většímu zatížení nájemníků, aniž bychom se tázali, zdali se majitel domu nenalézá v právě tak velikém, snad dokonce ještě horším, tísnivém postavení nežli jeho nájemník. V úplném zneuznání anebo v úmyslném zastření daných skutečností byli líčeni všichni majitelé domů jakožto zámožní kapitalisté, všichni nájemníci jakožto hladoví proletáři. Z tohoto falešného názoru, jenž bez rozmyslu nedbá pravých poměrů, vyplývala veliká chyba, že vůbec nebyla dána, anebo podle zcela falešného kriteria zodpověděna otázka, zdali a do jaké míry nájemník skutečně má ochrany potřebí. To se stalo tím, že potřeba ochrany nájemníka ceněna byla zcela mechanicky podle počtu pokojů, jež obýval, a že podle toho odstupňována byla výše ochrany nájemníků. Majitel malého důchodu, který třeba má byt o 3 pokojích, kterého jednoduše nemůže zaměniti za menší byt, poněvadž takovýto byt nemůže dostati vůbec, anebo alespoň ne levněji, byl zásadně chráněn méně, nežli nájemník bytu o l pokoji i když tento podle okolností své příjmy zdesateronásobnil nebo zdvacateronásobnil, kdežto majitel malého důchodu, když na př. požehnán byl válečnými půjčkami anebo rakouskými předválečnými rentami, zápasiti musil s nejtrpčí nouzí. V tomto srovnání se již jeví, že pro spravedlivé odstupňování ochrany nájemníků nesměla se pustiti se zřetele změna příjmů nájemce. Již jednou jsem na tomto místě o tom promluvil a poukázal na to, že jsou malí majitelé domů, kteří ze svých pronajatých bytů mají důchod téměř vůbec nezvýšený, kdežto se příjmy jejich nájemníků někdy více než zdesateronásobnily. Spravedlivé projednávání problému ochrany nájemníků bylo by tudíž musilo vycházeti z lehce zjistitelné žíněný příjmů nájemníkových, jež dani podléhají, a bylo by musilo podle určitého klíče z rozmnožení příjmu odvozovati výši přípustného zvýšení. Na místě toho bylo toto zvýšení stanoveno jen podle velikosti bytu, tedy jak již řečeno, podle měřítka naprosto nevhodného. Životní zájmy majitelů domů však - myslím zde především na malé majitele domů, kteří věru nemají na růžích ustláno - zůstaly vůbec zcela nepovšimnuty.

Z takovéhoto projednávání celého problému, jež vycházelo z tak pochybených základů, musily se přirozeně vyvinouti následky velice neutěšené. Ty se především projevily ve stavebním úpadku nesčetných domů, jejíchž majitelé již nemohli z výnosu nájemného, jen nepatrně zvýšeného, opatřiti nejnutnější opravy a úpravy, ježto se jejich náklad zvýšil desatero až dvacateronásobně. Z toho vyplývalo další zostření bytové nouze, která hrozila ještě dalším vzrůstem. To vedlo nyní ke změně zákona v tom smyslu, že náklad za potřebné opravy možno v poměru nájemného rozděliti také na nájemníky, ustanovení to, jež samo sebou lze potírati a které se namnoze jeví mnohem tísnivějším, nežli kdyby již předem spravedlivým, nikoli jednostranně mechanickým projednáváním ochrany nájemníků bylo majiteli domu bývalo umožněno, opravu svého domu provésti včas. K tomu ještě přistupuje, že se tohoto ustanovení zneužívá v duchu čistě fiskálním, tím že se náklady za opravy, jež majitel domu a nájemníci nesli společně, a které přece beztak již jsou zatíženy daní z obratu, tam, kde nebylo zvláštní úmluvy, podrobují domovní dani činžovní a tím z valné části majiteli domu ve formě daní odnímají.

Ze všech těchto důvodů považuji také projednávanou předlohu za nezpůsobilou, řešiti spravedlivým způsobem problém ochrany nájemníků, i nemohu tudíž pro ní hlasovati.

Při této příležitosti dovoluji si ještě pro mluviti o jedné věci, která se týče podstatného poškozování zákonitých a ke zmírnění bytové nouze zamýšlených opatření. Míním způsob, jak obzvláště v poslední době praktikován byl zákon na podporu stavebního ruchu, jenž novelou ze dne 7. března. 1924 přece vlastně byl vyřízen. Tento zákon chtěl percentuelními, podle stavebního nákladu vyměřenými státními subvencemi pro stavbu bytů, povzbuditi a usnadniti stavební ruch a tím větší měrou čeliti bytové nouzi. Nyní ještě se projednávají žádosti za subvence z posledního pololetí 1923 pro stavby již započaté. Jest samozřejmo, že stavebníci, ke kterým také patřejí mnohé obce a obecně prospěšná stavební družstva, zakalkulovali stavební subvence podle zákonitých ustanovení vyměřené. Tyto subvence byly nyní v posledních měsících citelně zredukovány a to tím, že stavební náklad, sebe svědomitěji vyšetřený, nebyl uznán, nýbrž namnoze téměř na polovici snížen, což ovšem mělo za následek také poměrné snížení subvence. Činí to přímo dojem, jako by se státní správa tím chtěla z valné části zhostiti své zákonité subvenční povinností. Následek toho jest, že mnohým stavebníkům jest nemožno, započaté a již nad povrch země dospělé stavby prováděti dále, a že se musí odhodlávati k prodeji těchto staveb, což přirozené se daří jen za velikých ztrát, které u soukromých stavebníků, právě tak ale také u obecně prospěšných stavebních družstev, mohou míti za následek finanční zkázu. A i když lze stavbu prováděti dále, působí snížení subvence v tom směru, že ceny nájemného v nově postavených domech musí býti zvýšeny až dvojnásob. Vidíme tedy, že takovýmto jednáním při vyměřování stavební subvence celý účel státní podpory, stavebního ruchu, může se státi pochybným. Zcela obzvláště trpí tím hornaté krajiny státu. Drsné podnebí, delší a krutější zima, větší váha sněhu, kterou tam střechy musejí po mnoho měsíců nésti - to vše nutí v těchto krajinách ke mnohem solidnějšímu provádění staveb nežli na rovině. Střechy nutno silněji konstruovati a lépe pokrýti, nutno stavěti silnější zdi a zasazovati dvojí okna, zařizovati topení pečlivěji a ve větší míře, nežli v krajinách s mírnějším podnebím. K tomu přistupuje, že vyšší ceny uhlí a potravin v pohraničním území státu se projevují ve zvýšených cenách za vápno a cihly, jakož i ve značně zvýšených mzdách. Přes to však se také pro tyto krajiny stavební náklad stejnou měrou snižuje jako v krajinách s podmínkami mnohem příznivějšími. Lze to pochopiti tím méně, ježto přece vláda prostřednictvím stavebních oddělení okresních politických zpráv, tedy svými vlastními orgány, může dávat přezkoumávati rozpočet pro subvencionované stavby. Dnes však následkem neodůvodněného snižování subvencí vidíme namnoze dosti obsáhlé skupiny započatých subvencovaných staveb, které nelze dále prováděti a které ve své opuštěnosti poskytují bezútěšný pohled. Slyšíme, že vláda zamýšlí na podzim předložiti nový zákon na oživení stavební činností, i chci jen doufati, že přihlédne ke zkušenostem, jež učinila se starými zákony, a že se neobjeví zase nedostatky, které se projevovaly při jejich provádění. (Souhlas na levici.)