Kdežto senát po bedlivé úvaze, bedlivém prozkoumání námi předloh o stavebním komisaři a stavební povinnosti přišel k názoru, že bytová krise jako krise mimořádná má se také řešiti zcela mimořádnými opatřeními, poslanecká sněmovna došla k opačnému názoru a počala hájiti názor, že třeba dáti přednost dobrovolnému soukromému podnikání, ovšem, jak jsem řekl, za vydatné, až příliš vydatné podpory státní, tedy z veřejných prostředků. Je přirozeno, že některým kruhům zákon o stavební povinnosti nebo stavebním komisaři se nezamlouval, je přirozené, že byl velmi nepopulární v některých kruzích, vždyť ukládal mnohé nepříjemné povinnosti zejména výrobcům stavebních hmot a ovšem i těm, kteří měli v důsledku toho zákona stavěti a tehdy ovšem stavěti mohli, poněvadž byla pro ně velmi příznivá konjunktura, což bohužel dnes říci nemůžeme. Poslanecká sněmovna měla za to, že stavební ruch a vůbec celé to bytové hospodářství možno, právě tak rychle a právě tak snadno postaviti na zdravější nohy volnou soutěží, jak jsme to učinili s obchodem, když jsme odstranili státní vázané hospodářství se životními potřebami, ale myslím, že se docílil pravý opak, že jsme se v této věci velmi zmýlili a nejen to, že jsme se zmýlili, ale ze stavebního problému, který v roce 1920 byl ještě problémem hospodářským a sociálním, dnes, v roce 1924, stavební problém stává se velmi ožehavou otázkou státních financí. Státní podpora stavebního ruchu způsobila státu závazky, které velmi povážlivě dotýkají se již dnes našeho rozpočtu stáních financí, takže počíná se pomýšleti vůbec na zrušení nebo na značné snížení těchto podpor státních, což by ovšem. znamenalo úplné podlomení stavebního ruchu, neboť asi sotva by soukromí podnikatelé chtěli na vlastní risiko stavěti, když nestavěli nyní, když je stát velmi vydatně podporoval. Ti by nestavěli, ani kdyby se sebe více zvýšily činže ve starých domech, poněvadž tyto činže s novostavbami nemají nic společného. Mám za to, že činžovní problém je vyřešen v novostavbách, a přece se nestaví. Tam přece může se kapitál do stavby vložený rentovati. Jestliže záruky, které převzal stát za novostavby, dnes dosahují více než dvě miliardy, jestliže splátky, které stát musí ve formě úroků a amortisace ročně platiti, dosahují již asi 215 milionů korun, kterážto částka se bude teprve postupně snižovati, pak ovšem jsou to takové cifry; které nutí k přemýšlení, možno-li na této cestě dále postupovati, aniž by se to dotýkalo skutečně katastrofálně našeho rozpočtu a aniž by to snesla poplatní síla našeho občanstva. Tedy o této věci musíme přemýšleti a v tom spočívá, řekl bych, ta kardinální otázka: bylo těchto ohromných sum skutečně náležitě a úsporně použito, abychom co nejrychleji odstranili bytovou tíseň, bylo těchto sum skutečně hospodárně použito? A to je vlastně, řekl bych, ta hlavní otázka punctum saliens celé té bytové krise, která stále ještě tu jest. Jestliže ve Velké Praze bylo, jak jsme se mohli dočísti z úředních dokladů, vystavěno 16.000 domů, ale pouze se 30.000 byty, tedy jestliže na jeden dům připadají ani ne dva byty, pak nemožno tu mluviti, promiňte mi, o nějaké úspornosti a účelnosti. Co dokazuje tento způsob stavění? Že jsme z veřejných prostředků podporovali sice bytovou kulturu, kde jsme dokonce i podporovali jednotlivce, kteří to tak naléhavě nepotřebovali, ale že jsme neodstranili bytovou krisi, alespoň jsme ji neodstranili žádoucím tempem. My jsme v pravém slova smyslu stavěli velmi nákladně, luxusně, zakládali jsme vilové čtvrti, místo abychom stavěli činžáky, které jedině mohou zmiňovati co nejrychleji bytovou tíseň a odstraniti ji. I kdyby snad po stránce hygienické, po stránce pohodlí nebylo vždycky všechno v nejlepším pořádku, naší zásadou mělo býti nejrychlejší odstranění bytové krise. Myslím, že trochu nepohodlně bydliti je lepší, nežli nebydliti vůbec. Jestliže, jak jsem se dočetl, a již také zde to bylo řečeno, ze zprávy městského fysika dra Procházky, bývalého ministra, veřejného zdravotnictví, že na př. na Starém Městě bydlí v jedné sklepní místnosti bez světla 8 obyvatel, jestliže v Praze na Malé Straně v jedné místnosti, nemožné k obývání, bydlí šestičlenná rodina se 4 dětmi, které jsou vesměs nemocné, jestliže na Starém Městě v č. 713 bydlí dělník se svou ženou a dvěma dětmi v nemožné místnosti s pěti podnájemníky společně, jestliže na Můstku bydlí v jednom domě posluhovačka se svým synem a 14 podnájemníky, jestliže v tomtéž bytě, zřízeném z bývalého záchodu a předsíně bydlí 6 osob, kterým nestačí ani místo na spaní, jestliže v jednom sklepním bytě bez komínu a bez oken bydlí pekařský pomocník s několikačlennou rodinou, jestliže v Praze na Starém Městě č. 451 v bytě bez oken a podlahy bydlí žebračka, jestliže z bytu 3 m dlouhého a 2 m širokého platí malířský dělník z Prahy-Starého Města 1000 Kč ročního nájemného obchodníku ovocem J. Polákovi, jestliže v Praze II. v jedné místnosti bydlí 16 osob, takže připadají na 1 osobu 2-3 m3 vzduchu a tak bych mohl pokračovat. Promiňte, sit venia verbo, jestliže dnes bydlí lidé jako zvěř a jestliže dnes v samotné Praze potřebujeme 5000 pouze jednopokojových bytů, žádných luxusních bytů, pak prominete, jestliže řeknu, že nebylo ani času ani peněz a tím méně veřejných peněz k tomu, abychom zakládali vilové čtvrti. Nečiním výtku ministerstvu sociální péče, to vykonalo velmi mnoho a ani ministerstvo veřejných prací. A pokládám za svou povinnost, abych poděkoval úřednictvu těchto ministerstev za jejich velkou práci. (Výborně!) Ale komu činím výtku, to je zákonu o stavebním ruchu, který tento způsob stavění podporoval a umožňoval.
Také vytýkám, jak mi bylo řečeno, nevím, odpovídá-li to skutečnosti, že dosud nebyla provedena regulace Velké Prahy. Mluvil jsem před několika dny s předsedou regulační komise, který tvrdí pravý opak. Jestliže nebyla provedena regulace Velké Prahy, pak se ovšem musil vystěhovat stavební ruch na periferie, které lákají přímo ke stavbě rodinných domků. Jestliže člověk musí bydlet od vzdáleného centra, chce bydliti alespoň pohodlně a chce si to bydlení alespoň zpříjemnit. Také tím nechci říci, že by snad stavba rodinných domků vyžadovala větší finanční oběti, na opak stavba rodinných domků byla levnější pro stát, poněvadž ta podpora nebyla tak veliká. Ale je jisto, že kdybychom z prostředků, kterých jsme použili na stavbu těchto vil, rodinných domků, použili jinak, mohli jsme vystaviti celou řadu velkých činžovních domů; kde by bylo bývalo poměrně mnohem více bytů nežli jsme toho docílili tímto způsobem. Kromě toho by se ušetřilo při stavbě velkých činžovních domů i na veřejném statku. Představte si na př. ulice, plynovod, vodovod, elektrické světlo a pod. Z toho, co jsem v krátkosti řekl, vysvítá toto: Že není možno, abychom již dnes zastavili podpory stavebního ruchu anebo je tak snížili, že by se rovnaly úplnému zastavení. A dále není možno, abychom pokračovali na dosavadní cestě, abychom stejným způsobem jako dosud udělovali podpory stavebnímu ruchu. Kdybychom přenechali stavební podnikání výhradně soukromým podnikatelům, pak je jisto, že by tu v prvé řadě přišla na potaz výnosnost investovaného kapitálu do novostavby. Výnosnost řídí se stavebními náklady a výší činže. Podnikatel stavby přirozeně chce z činže docíliti úrok a amortisaci investovaného kapitálu. Poněvadž při stavbě jde o dlouhodobé investice, závisí její rentabilita od toho, jak se budou v budoucnosti vytvářeti cenové poměry, to znamená; jak bude stoupati kurs naší koruny. Na té věci by se také nic nezměnilo, kdybychom sebe více zvýšili činže. Je jisto, že kdybychom pokračovali v deflační politice, to znamená, kdyby se zvedal kurs naší koruny, v tom okamžiku by investovaná hodnota klesla a klesla by také činže, to je věc samozřejmá, takže by později. mohl nastati případ, že by se vůbec nerentoval do stavby vložený kapitál. Tudíž kdybychom sebe více zvedali činže, sotva by se dnes našel soukromý podnikatel, který by chtěl podniknouti stavbu na vlastní risiko, poněvadž mu nikdo nemůže do budoucnosti zaručiti, že se jeho kapitál bude rentovati. To bude možno teprve tehdy; až provedeme zaručenou stabilisaci naší měny, až budeme míti pevný finanční program a zejména pevnou měnovou politiku, kterou dnes ještě nemáme.
Tudíž musíme stavební ruch tak dlouho podporovati, dokud bude panovati bytová krise. Ale musíme změniti systém podpor. Ten způsob podpor musí býti docela jiný. Tak především: Pozemky, jež mají býti použity pro stavbu domů státem podporovaných. Tyto pozemky musí odpovídati určitým základním podmínkám. Tak především staveniště musí míti volný přístup. Co jsme viděli na naší periferii, to je paskvilem. na tuto první hlavní podmínku. Musí míti výhodný terén. To je největší závadou. Zatěžování stavebních objektů děje se tím, že staveniště nemá komunikační úpravy, nemá kanalisace, vodovodů, plynovodů. Jest bez elektrického proudu a jiných přípravných prací, které značně zatěžují stavební náklad. Staveniště, která mají tyto závady, zdražují stavební náklad o 10-20 až 50 %.
Proto by se neměly na těchto staveništích vůbec povolovati podpory stavebního ruchu. Tím bychom ušetřili také družstvům doplatky za vícepráce, které není možno hraditi ze státních finančních prostředků. Dále musíme podporovati pouze vysoké pětipatrové obytné činžovní domy, ve kterých možno umístiti okamžitě desítky a desítky nebydlících osob, aniž by tím stavební náklad byl značně převýšen. Naopak poměr nákladu novostavby k poměru bytovému, tedy k počtu získaných bytů, je spíše nahraditelným. Přirovnáme-li náklady stavební na rodinný dům, na příklad na Vořechovce, kde možno umístiti nejvýše 3 až 4 rodiny, vidíme, do jaké stavby se tu investuje oproti stavbě pětipatrových domů, kde možno okamžitě umístiti 18 až 22 rodin. Tato diference činí mnohdy až 50 %. Z kalkulace těchto obou objektů vyplývají různé finanční nesrovnalosti. Na příklad při stavbě pětipatrového domu ve vnitřní Praze, ovšem ne na Václavském náměstí, anebo na Vinohradech, ve které možno umístiti přes 20 rodin, připadne 1 metr obývaného prostoru na 170 Kč. V tomto obnosu je prvotřídní provedení stavby. Do tohoto obnosu je započítán také pozemek, oplocení a investice podniku, takže takový činžovní dům přijde na 1 milion Kč. Naproti tomu stavba rodinných domků na periferii, na vzdálené periferii, řekněme na Vořechovce, kde jej možno umístiti nanejvýš 3-4 rodiny, na 1 m3 obstaveného prostoru připadá 360 Kč, tedy dvakráte tolik. Tento obnos se zvyšuje ještě nevyužitkováním stavební plochy, oplocením, úpravou ulic, kterých jest v takové kolonii mnohem více, zřizováním chodníků a položením spodní práce stavební. Kalkulace těchto staveb, jak jsem naznačil, dosvědčuje, jak draho jsme stavěli na bytovém poměru, t. j. počtu získaných bytů. Bude třeba, abychom napříště podporu stavebního ruchu omezili pouze na činžovní domy a pouze výminečně při pustili také podporu na stavbu rodinných domků, zejména na venkově, protože na venkově jest způsob stavby jiný, nežli ve velkém městě. Také snížení státní podpory nesmí býti příliš radikální, jak se zamýšlí, abychom nepodvázali ruch stavební vůbec, poněvadž materiál stavební ve skutečnosti nezlevnil, to jest pouze fikce, musíme doznati, že některý dokonce v ceně stoupl, a také není možné, abychom snad snižovali stavební náklady snížením mezd stavebnímu dělnictvu, když víme, že hladina cenová nejeví naprosto nějakou sestupnou tendenci. Nemůžeme zastaviti podpory stavebního ruchu, nemůžeme likvidovati stavební ruch, to by znamenalo velkou krisi v celém našem národohospodářském životě, to by znamenalo rozmnožiti počet nezaměstnaných, to by znamenalo vyvolati katastrofální krisi v celé řadě stavebních živností.
Nejhlavnější otázkou ovšem jest a byla otázka opatření úvěru. Nelze upříti, že peněžní ústavy, které poskytovaly dlouhodobý stavební úvěr, mají své prostředky vyčerpány a nejeví dnes chutí dále se exponovati. Tato otázka jest nejdůležitější, této otázce musíme věnovati tu největší pozornost, a já bych prosil, abychom znovu uvažovali o staré myšlence, které jsme dali bohužel padnouti před 4 lety, to jest nucené koupi státních stavebních losů těmi občany, kteří pohodlně, dobře a poměrně levně bydlí. Tím by se získal kapitál, abychom mohli nejchudším a nejubožejším vystavěti aspoň jakés takés příbytky. Myslím, že není možné, aby se pomýšlelo na úplnou likvidaci stavebního ruchu, a mám za to, že nestává žádného junctim mezi zákonem o stavebním ruchu a zákonem na ochranu nájemníka. Také tento zákon nemůžeme rázem likvidovati, neboť tímto zákonem a ochraně nájemníků byl vytvořen jistý právní stav, který musíme respektovati. Co by si na př. počali naši lidé, zejména v menšinách, kdybychom rázem anulovali tento zákon, jak si to přejí někteří - pravím, jen někteří - majitelé domů. A také nemůžeme souhlasiti s nějakým neúměrným, příliš velkým zvýšením činží. To by také nesnesly široké vrstvy lidové, zejména, jak jsem pravil v této dnešní krisi, kdy cenová hladina jeví spíše vzestupnou tendenci, nežli tendenci sestupnou. Také v této věci bude potřebí opatrnosti a obezřetnosti, nežli uděláme to, co se zamýšlí, nežli bychom sáhli k. nějakému příliš velikému zvýšení činží.
Přes to přese všechno, že jsem si dovolil přednésti některé výtky k zákonu a stavebním, ruchu a způsobu udílení podpor, jsem zplnomocněn prohlásiti jménem klubu strany, k níž náležím, že budeme hlasovati pro tuto předlohu zákona. (Pochvala.)
Předseda: Prosím aby byla přečtena resoluce pana sen. Löwa.
Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):
>Resoluce sen. Löwa a soudr.:
Vzhledem k opožděnému, projednávání a usnášení se o zákonu o stavebním ruchu, vybízí se vláda, aby lhůty v §u 4 zákona stanovené přiměřeně prodloužila.<
Předseda:Přeje si paní zpravodaj slovo?
Zpravodaj sen. Ecksteinová: Prosím, vážení pánové, vzhledem k podané resoluci pana sen. Löwa bych chtěla upozorniti na to, co jsem řekla již ve svém referátě, že totiž vláda již sama pomýšlela vzhledem k tomu, že zákon přichází pozdě k projednání, a vzhledem na letošní brzy započavší a dlouho se udržující zimu, by tento nedostatek zákona byl odstraněn a to prováděcím nařízením, které bude vydáno k tomuto zákonu a ve kterém pojem zahájení prací nebude definován podle starého nařízení vykopání, vyzdění základů až po první podlahu., nýbrž ve kterém bude pojem zahájení definován tak, že bude se považovati za zahájenou stavba, budou-li vykopány základy, nikoliv vystavěny, vyzděny. Po slyšení kruhů stavitelských tato úprava prováděcím nařízením úplně stačí, aby ten 30. duben nevadil jinak stavebnímu podnikání a udílení podpor podle tohoto nového zákona. K řeči pana sen. Löwa bych upozornila, že tento zákon není žádným zhoršením zákona starého, že tímto zákonem se obnovují všechny hlavy zákona starého, že se vynechává jen hlava o cenových soudech, které se neosvědčily, a že se opravuje jen hlava V. a VI. o výši podpor. A výše podpor státních je v této době opravdu úměrnou poklesu cen stavebních hmot, který se pravděpodobně udrží. Docela souhlasím, jestliže jednotlivým stavebníkům se na státní podpoře vzhledem k poklesu stavebních hmot ubírá, ale jestliže na druhé straně stát sám investuje 4krát tak velký obnos k podnikání staveb, jestliže z losové výpůjčky loňského roku se poskytlo k podpoře stavebního ruchu na stavby státních zaměstnanců 150 milionů a jestliže z losové výpůjčky se nyní poskytuje 600 milionů, tedy to považuji za příznivý moment pro stavební podnikání právě tak, jak považuji za příznivý moment, když se spravedlivě rozděluje státní podpora, která se poskytovala 4 roky. Ti, kdož dostali první a druhý rok podporu podle zákona vyměřenou, kdyby měli býti postaveni na roveň dnešním žadatelům, kteří by dostali právě tak vysokou podporu, tedy by to byla věc velmi nespravedlivá se strany státu. Tato podpora musí býti snižována rok od roku podle sestupu cen stavebních hmot. To je jen věc velmi spravedlivá, a řekla bych, to je pokrok. S paní sen. dr Herzigovou úplně souhlasím, že otázka bydlení, je otázkou zdraví, kultury a mravnosti, ale nesouhlasím s jejím názorem na stavbu rodinných a malých domků a nesouhlasím s jejím názorem o stavbě činžáků. Právě v úvodu své řeči jsem řekla, co znamenaly pro mravnost, zdraví a kulturu ty činžáky, které zde za rakouského stavebního zákona vznikly v pražských předměstích, kde na jedné chodbě v každém poschodí ústilo 10-15 a také 20 dveří z jednotlivých děr, kterým se říkalo pokoje s plotnou, a kde bydlily rodiny 4-6ti členné na ploše 12, 14, 16 nejvýše 20 m2. Rodinné domky, zvláště pro dělnickou třídu a dělnické hospodyně jsou pokrokem, poněvadž to, co v těch činžovních domech vznikalo z nedbalosti, nečistoty, nepořádku, všechen ten hmyz atd. to potom všecky ty hospodyně velmi tížilo.
Doporučuji vzhledem k tomu, co jsem řekla o prováděcím nařízení k tomuto zákonu, aby resoluce pana sen. Löwa, která se tímto usnesením a tímto opatřením stává bezpředmětnou, nebyla přijata. Návrh doporučuji ke schválení. (Souhlas.)
Předseda: Prosím, aby páni senátoři zaujali svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.
Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou, budeme tedy tak postupovati.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Navržená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou a vyznačeném v č. t. 1798, ve čtení prvém.
Přikročuji k bodu dalšímu, jímž je:
2. Zpráva I. technicko-dopravního výboru, II. živnostensko-obchodního výboru a III. rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1799) o vládním návrhu zákona, jímž se upravuje poměr československé státní správy k Československé plavební akciové společnosti Oderské. Tisk 1811.
Zpravodaji jsou: za výbor technicko-dopravní sen. Štastný, za výbor živnostensko-obchodní sen. Lisý, za výbor rozpočtový sen. Havlena.
Prosím pana sen. Štastného, aby přednesl referát.
Zpravodaj sen. Šťastný: Slavný senáte! Přítomná předloha je pokračováním vládního programu o využití vodních cest, pokračováním onoho začátku, který byl učiněn definitivní úmluvou o statutu dunajském s jeho přítoky. Poněvadž považujeme využití vodních cest za jeden z nejdůležitějších hospodářských předpokladů pro povznesení průmyslu a obchod, je tedy pochopitelno, že i tato záležitost má svůj interes. Vláda pokračujíc v tomto programu, předložila tuto předlohu, kterou má býti zmocněna, aby pořídila, z dvou kontrahentů a to z Vítkovické horní a hutní společnosti těžařské ve Vítkovicích a z Báňské a hutní společnosti v Brně Československou plavební akciovou společnost Oderskou za účasti státu. Tato společnost má býti založena kapitálem 10 milionů korun. Má to býti 10.000 akcií t. zv. prioritních a 15.000 kusů akcií kmenových.
Účastníky jsou dvě soukromé společnosti, které jsem již jmenoval. Podle programu této předlohy mají převzíti 7.000 akcií prioritních za 2,800.000 Kč, stát ostatní, 3.000, a všech 15.000 akcií kmenových. Poněvadž ale stát přináší do této společnosti obnos větší, totiž celý park, který byl arbitrem přiřknut podle mírové smlouvy Versailleské, obnosem 12,000.000 Kč, tedy zbývají zde 2,000.000 Kč, které stát nechává si jako dluh této společnosti, který má býti zúrokován pouze 2 %. Stát vnáší do společnosti všechny předměty a práva z rozhodnutí arbitrova. Předměty sestávají z těchto položek: 10 vlečných parníků a úhrnné síle 5.414 koňských sil. 2 přístavní parníky o úhrnné síle 255 koňských sil, tedy úhrnem 12 parníků o 5.669 koňských silách. Dále lodi nákladní a čluny skladní o úhrnné nosnosti 35.668 tun. Tedy park jistě pozoruhodný, uvážíme-li, že Odra sama od svého vzniku z hor Oderských až k Baltu na celé své cestě obnáší 861 km a že, když přijala potom Opavu, Olšavu, Osoblahu a Ostavici u Bohumína, opouští republiku, urazivší pouze cestu 90 km. To znamená, že na území Československé republiky obnáší její tok pouze 6 % celkové délky. Dále je třeba uvážiti, že Odra je splavná přirozeně až od Ratiboře. Ovšem uměle upravená splavnost je už od Hrušova, ale co to znamená? To jest několik kilometrů k Bohumínu, kde Odra už opouští republiku Československou. To znamená pro nás v tomto případě, že zde více přichází v úvahu železnice, nežli ona vodní cesta sama. Tato vodní cesta potom podle upotřebení může míti ovšem význam, řekl bych, mezinárodní pro naši republiku samu. Na tuto věc je ovšem pamatováno. Je to článek 11. smlouvy, která tvoří integrál zákonu, která výslovně praví: >Společnost se zavazuje, že vejde s československými státními železnicemi v trvalé dopravně-politické společenství, aby se zajistila co největší výkonnost spolupráce československých dopravních podniků. Zvláště je účelem tohoto společenství:
a) umožniti přímé dopravní dokumenty v československé dopravě mezinárodní, zvýšiti její právní a hmotnou bezpečnost a docíliti všech jiných výhod technicko-dopravních spoluprací uskutečnitelných;
b) umožniti přímé dopravní sazby mezi oblastmi obou sdružených podniků;
c) pečovati o dopravně-politickou výkonnost sdružených podniků a jich soukromohospodářskou výnosnost společnou politikou sazební a akvisiční.<
Týž článek 11. dále praví: >Stát vykonává právo tarifní svrchovanosti, nepřehlížeje při tom obchodních zájmů a konkurenční schopnosti společnost. Společnost je povinna aaa atd., což nepovažuji za důležité, abych citova1. Proč jsem tyto věci citoval? Abych dokázal, že celý ten podnik má povahu pouze transitní, a má býti pamatováno na to, že zde musí následovati ihned dohodnutí, dobré smlouvy s československými státními železnicemi, jinak by neznamenal ten podnik pro naší republiku mnoho, už proto ne, že, jak jsem řekl, řeka jest splavná od Ratiboře, to je v Německu, a uměle poněkud je splavná od Hrušova, což je několik kilometrů od Bohumína.
To všechno znamená již samotná smlouva, která je připojena, a zákon sám, který mluví o kontrahentu, vítkovických železárnách, že bude poslouženo jen tomuto podniku. Nechci mluviti o finanční a hospodářské stránce věci. Poněvadž mluvím za technicko-dopravní výbor, náleží mně mluviti pouze o technické části. Ale řekl bych, že je zde poslouženo společnostem, které jsou vyjmenovány jako kontrahenti na této smlouvě, zejména Vítkovicům, které jedině budou mocí účelně tohoto plavebního podniku využíti, a to právě směrem k Baltickému moři, ne tak do Německa., poněvadž s Německem obchod železářský se nám nebude nikdy dobře dařiti, někde však dále k Ba1tickému moři. To znamená, že je tato smlouva pro vítkovické železárny velmi výhodná a zákon sám také, ale je ještě několik jiných výhod, poněvadž stát přináší 12 milionů svým inventářem. Podnik sám bude obsahovati za 10 milionů korun akcií. 7000 prioritních akcií převzaly Vítkovice a 3000 stát. To znamená, poněvadž prioritní akcie, pokud to hospodářské poměry dovolí, musejí býti zúročeny co možná vydatně, ne však jako kmenové, že tyto soukromé společnosti budou míti nejvýhodnější účast na zisku, který je prioritním akciím přímo vyhrazen, zvláště když kmenové akcie si všechny ponechal stát, - 15.000 kusů - poněvadž jsou zúročeny menším obnosem, po př. nemusejí býti vůbec zúročeny. Ony 2 miliony, které zůstávají státu jako dluh v této společnosti, poněvadž nejsou zahrnuty v celkové sumě 10 milionů mají býti zúročeny 2 %; ale až tenkrát, až budou moci býti zúročeny dobrou dividendou prioritní akcie.
To všechno znamená značný prospěch pro vítkovické těžařstvo. Nevím, jestli se to dá říci také o brněnské společnosti, která jest jedním z kontrahentů, ale o Vítkovicích to musím říci proto, poněvadž se mi zdá, že to bude velmi vážnou konkurencí a zatížením středočeských a středomoravských železáren, když se jedné z nich, která je na enklavě ve státu, právě v Bohumíně, která leží na uhlí, což znamená velký profit a ulehčení hospodářského provozu, tímto způsobem pomáhá.
Když jsme postaveni před tuto nutnost, využití vodní cesty a když vodní cesty jsou mezinárodními úmluvami zmezinárodněny - také na úmluvě naší bylo jednáno mezinárodním způsobem - nezbývá nežli výhodně této cesty použíti. Kdyby stát sám bez těchto přidružených společností provoz tento zahájil, myslím, že by ho nevyužil tak plně, poněvadž víme, že soukromé podnikání je přece jen poněkud pohyblivější než í každé podnikání státní. Prozatím je to, bohužel, pravda a mám za to, že jen tato skutečnost vedla ministerstvo obchodu k vyřízení a upravení věci tímto způsobem.
Technicko-dopravní výbor o předloze samotné jedna velmi podrobně a až na to, že v 5. větě 4. článku vysvětluje smysl slova >jinému< - rozumí se >druhému< a že v témže článku 4. v 7. větě vysvětluje jak se rozumí onen možný prodej akcií snad i do ciziny, celou předlohu, jak byla usnesena v poslanecké sněmovně, doporučuje slavnému senátu k schválení. (Souhlas.)
Předseda: Slovo má pan. sen. Lisý za výbor živnostensko-obchodní.
Zpravodaj sen. Lisý: Slavný senáte! Československý stát získal rozhodnutím amerického arbitra ze dne 6. července, 21. a 24. srpna 1922 na základě ustanovení čl. 339 mírové smlouvy Versailleské příděl plavebních prostředků na řece Odře, totiž 12 parníků o 5.669 k. s. a 84 vlečné a skladní čluny o nosnosti 35.688 tun. - V tištěné zprávě živnostensko-obchodního výboru je omylem uvedeno jen 47 vlečných a nákladních člunů o nosnosti 34.719 tun. - Přídělem tímto nastala vládě republiky Československé povinnost učiniti hospodářská opatření, jak loďstva přiděleného co nejhospodárněji nejúčelněji při nejmenších obětem finančních se strany státní správy využíti. Vyřešení této otázky musilo se státi způsobem odpovídajícím československému zájmu na dopravě oderské i veřejné jeho povaze. Aby co nejvíce bylo vyhověno současně všem těmto hlediskům, rozhodla se vláda podobně jako v případě Labe a Dunaje zříditi novou československou plavební akciovou společnost.
V tomto případě má býti utvořen nový plavební podnik se dvěma osvědčenými železářskými podniky československými, protože chce státní správa získati jejich zájem a tím i jejich dopravu rud, která činí většinu dnešní československé dopravy oderské, a zároveň chtěla novému podniku zajistiti odborné a na úspěšném provozu interesované obchodní vedení.