Celá tendence tohoto návrhu směřuje, jak jsem již uvedl, k těmto dříve naznačeným účelům, a rozpočtový výbor také proto přijal tento návrh s povděkem, jelikož zajisté bude provedení tohoto návrhu míti za následek úspory pro finance. Je zřejmo, že zařízení budov pro epileptiky, slabomyslné, na venkově, bude vyžadovati určitého nákladu. Také nutno uvážiti, že v historických zemích ústavy pro choromyslné a náklad na vydržování osob, je hrazen z peněz zemských, kdežto na Slovensku a Podkarpatské Rusi z peněz státních.

Aby státní pokladna přímo, pokud jsou podporovány státem, anebo nepřímo, pokud jsou ústavy podporovány a vydržovány zeměmi, které obdrží svoje příděly, nebyla státní pokladna zatěžována nad rozpočet již povolený, připojil rozpočtový výbor k resoluci, jíž přečetl pan kolega dr Malinský, ještě dodatek, totiž, že zřizování ústavů vyhrazených pro choromyslné a zřizování všeobecných ústavů pro epileptiky a slabomyslné má se státi pouze v mezích úvěrů rozpočtových toho kterého roku.

Dovoluji si ještě na to poukázati, že podle návrhu náklad na ošetřovance omezuje se částečné používáním řeholních ošetřovatelek k ošetřovatelským službám a byl by větší, než uvedeno v návrhu, kdyby ošetřovatelskou službou byli pověřeni jen občanští ošetřovatelé. Zajisté nutno jen s povděkem vzíti na vědomí, že jsou to ošetřovatelky řeholnice, které při veškeré péči o ošetřovance ještě působí na snížení výdajů, což se obzvláště jeví na Moravě.

S tímto odůvodněním navrhuji, aby resoluce s doplňkem rozpočtového výboru byla přijata.

Předseda: Stanovená lhůta řečnická je na čtvrt hodiny. Není námitek? (Nebylo.)

Není, Prosím pana sen. Lukeše, aby se ujal slova.

Sen. Lukeš: Slavný senáte! Podle statistiky ústavů pro choromyslné stoupá stále počet těch, kteří jsou do ústavů přijímáni, a zejména zvýšil se počet jich značně po válce. Proto zase potřebují ústavy tyto nové budovy, nové lékaře a zejména, počet zřízenců byl valně zvětšen. V posledním roce sice rozpočty na ústavy pro choromyslné, jako u všech veřejných ústavů poklesly, avšak toliko proto, že poklesly ceny potravin, uhlí, šatstva a prádla, jinak však poměrný náklad v ústavech pro choromyslné se zvyšuje.

Dosud vlastně není žádným zákonem stanoveno, kdo do ústavu pro choromyslné patří a kdo nepatří. My máme pouze císařské nařízení z 28. června 1916, č. 207 ř. z., které jedná o zbavení svéprávnosti, a toto stanoví v §u 8, že okresní soud, který svéprávnosti zbavuje, rozhoduje o tom, zdali určitá osoba má býti chována v ústavě pro choromyslné, nebo v podobných ošetřovacích ústavech. Kriterium však choromyslností, ne tak snadné, nikde stanoveno není. Soud rozhoduje sám, po slyšení s lékaři, kteří někdy bývají psychiatři a někdy jimi nejsou, jestli dotyčný, který do ústavu byl dodán, má tam dále býti držen, nebo nikoli. Této doby dávají se do ústavu pro choromyslné jednak osoby, které jsou nebezpečné jako duševně choré spoluobčanům, jednak duševně onemocnělí na vyléčení, anebo kteří vyléčitelní nejsou a jednak ti, kteří sice nejsou v užším slova smyslu choromyslní, avšak vyžadují určité veřejné péče a nejsou schopni uhájiti svou existenci v konkurenčním boji.

Zdálo by se, že tato otázka nepatřila by zákonodárnému sboru k projednání, poněvadž náklad na ústavy pro choromyslné nenese stát - přispíval poslední léta, pravda, zemím - ale nyní, když příděly byly odepřeny, přestal přispívati - byli a jsou ošetřovanci v ústavech pro choromyslné vydržováni jednak ze svých prostředků, jestli je mají, nebo jsou vydržováni zemí, po případě příslušnými obcemi, kde tak stanovil zemský zákon.

Avšak, pokud se týká vrchního dozoru nad ústavy pro choromyslné, ten naleží státu, a proto jsem toho mínění, že stát má právo a povinnost rozhodovati o tom, kdo by do ústavu pro choromyslné měl býti přijat a kdo by tam neměl býti. Citovaným nařízením císařským zamezeny byly různé nepřístojnosti, neboť jest snad všem nám známo - nejen z novin, nýbrž i jinak jsme se toho dověděli - že do ústavů pro choromyslné se dostávaly též osoby, které vždy nebyly choromyslné, v užším smyslu, byly tam dávány někdy osoby z důvodů rodinných, finančních, ba někdy i trestně stíhané, jak je mi z vlastní zkušenosti známo, aby ušly trestnímu stíhání, anebo proto, aby se jich někdo zbavil aspoň na čas, protože byly nepohodlné, měl-li k tomu náležité moci.

Za války se posílali do ústavů pro choromyslné též mnozí, aby se skryli a unikli trampotám válečným. Než ty doby minuly a nyní, když je zde okresní soud, aby dbát na to, smí-li kdo býti držán v ústavech pro choromyslné, bylo by přikročiti ještě dále a bylo by přesně stanoviti, kdo skutečně do ústavu pro choromyslné má býti posílán a kdo tam posílán býti nemá. Předešlí páni řečníci již šíře o této otázce pojednali. Je to věc lékařská, nedá se to jednoduchým nějakým rčením vyřešiti. Bude věcí ministerstva pro veřejné zdravotnictví, aby se otázkou touto zabývalo a stanovilo, že do ústavů pro choromyslné mohou býti posláni pouze ti, kteří skutečně jsou choromyslnými, a aby nebyli tam posíláni ti, kteří dnes často jdou tam jen z důvodů sociálních, poněvadž nemohli nalézti, řekl bych, dosti ošetřování u svých rodin nebo u veřejnosti. Ale na druhé straně tito tam nejsou v nějaké zvláštní péči, nýbrž konají tam služby pomocné, jako služky, dělníci a hospodáři, čímž nahrazují jiné pomocné síly a zmenšují celkovou režii pokud se pomocného personálu týče.

Proto je pochopitelné, že správy ústavů mají zájem na tom, aby pacientů takových bylo co nejvíce a zejména, těch, kteří mohou pracovati, a se kterými není mnoho práce.

Poněvadž však náklad je příliš veliký na jednu osobu, nemůžeme hleděti na to, jestli je to správám milé nebo ne, nýbrž musíme tu otázku řešiti s hlediska vyššího, a s hospodářského. Proto je potřebí určiti hranici, kdy a kdo a za jakých okolností smí do ústavu pro choromyslné býti dán a kdo nikoli, a ovšem potom bude potřebí též nějak vyřešiti otázku, které ústavy mají nahraditi ústavy pro choromyslné, pokud se týče lehkých pacientů.

Dosud starala se o ně péče soukromá, hlavně sestřičky, které přijímaly jednak dítky a jednak ženy, ale celkem bych řekl, že soukromá péče v našem státě i v dřívějším Rakousku byla velmi skrovná. Bude potřebí i tuto otázku upraviti.

Účel návrhu, který jsem podal se svými soudruhy, nebyl jiný, než aby státní správa, a to ministerstvo pro zdravotnictví, otázkou touto se zabývaly, z důvodů úsporných ji hleděly vyřešiti tak, aby náklady, které dosud stále stoupaly, přestaly stoupati a pokud možno byly pro budoucno zmenšeny, zmenšením počtu ošetřovaných v ústavech pro choromyslné a převedením lehkých pacientů do ústavů jiných, kde vyžadují daleko méně ošetřování a tedy též nákladů. (Pochvala.)

Předseda: Žádám pana tajemníka senátu aby přečetl podanou resoluci sen. Perthenové a soudr.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

>Návrh Perthenové a soudr. k bodu 2. denního pořadu.

K navržené resoluci navrhujeme tento dodatek:

>Pokud o epileptiky, nikoliv duševně choré a o slabomyslné nebude jinak postaráno, buďtež tyto osoby ponechány v ústavech již stávajících.<<

Předseda: Přeje si pan zpravodaj doslov?

Zpravodaj sen. dr Malinský: Slavný senáte! Ačkoliv v důvodové zprávě je výslovně řečeno, že návrhem sen. Lukeše nikterak nemá býti obmezováno příjímání do ústavů pro choromyslné a nemají býti vylučováni epileptikové, kteří jsou skutečně choromyslní, a jak jsem řekl, jako bývalý praktický lékař vím to z vlastní zkušenosti, že epileptikové bývají velmi nebezpeční. Dále v resoluci také výslovně stojí, že nemají býti přijímání pouze ti, kteří nejsou epileptikové, kteří nejsou choromyslní. Tedy ve věci samé, jak v důvodové zprávě, tak i v resoluci je obsaženo totéž, co paní sen. Perthenová navrhuje, ale poněvadž zde je jistý pasus, pokud >nebude jinak o tyto osoby postaráno, aby tam byly ponechány, navrhuji slavnému senátu, aby tento dodatek byl schválen.

Předseda: Prosím, aby páni zaujali místa. (Děje se.)

Přistupuji k hlasování. Kdo souhlasí s resolucí tak, jak je vytištěna ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Kdo souhlasí s podanou resolucí sen. Perthenové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Přikročíme k dalšímu bodu programu, jímž je:

3. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru národohospodářského o návrhu sen. Horáka a soudr. (tisk 1450) na změnu zákona ze dne 22. března 1920, č. 197 Sb. z. a n., o hornickém vyhledávám a těžení živic (bitumen). Tisk 1760.

Zpravodajem je pan sen. dr. Krupka. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Kolega Horák a soudr. podali zde návrh na změnu zákona ze dne 22. března 1920, čís. 197 Sb. z. a n. Návrh tento měl změniti částečně posavadní tento zákon týkající se hornického vyhledávání a těžení živic. Zákonem totiž změněným zaveden byl u nás monopol naftový a mělo jím býti zejména docíleno oživení podnikání za živicemi. Účel, kterého tím hleděno býti docíleno, dosažen nebyl, neboť krátkými lhůtami pro přechodnou dobu v zákoně tom uvedeným, jakož i zejména ustanovením §u 17, který umožňuje státu, aby při výhradných kutištích ohlášených před působností zákona toho dne 9. dubna 1920 nastalou, stát vůči soukromému kutéři byl oprávněn žádati, aby mu byla propůjčka za náhradu přiznána a tím stalo se každé soukromé podnikání ilusorním. Účelem přítomného návrhu je, poskytnouti delší dobu pro volnost soukromých propůjček a umožniti takto též soukromníkům, aby využili účinněji vrteb na živice.

Jelikož však stát náš sám s monopolem naftovým učinil smutné zkušenosti, přejav jím nesmírně nákladné risiko při dobývání živic, prohlásila vláda již dne 9. dubna 1923, že monopol tento je ochotna zrušiti, a postaví dobývání živic pod ustanovení dosavadního horního zákona s jistými obměnami pro dobývání živic nutnými.

Jelikož předložený návrh zákona omezuje se pouze na určitou a to dosti nepatnou část posavadního monopolního zákona z r. 1920, úplné uvolnění dobývání živic však jeví se vzhledem k neblahým národohospodářským důsledkům nanejvýš nutným, usnesl se ústavně-právní výbor na tom, aby monopol zavedený zmíněným zákonem byl úplně zrušen a aby tím poskytnuta byla možnost soukromému podnikání těžiti živice v míře horním, zákonem omezené.

Vzal tudíž z denního pořadu návrh pana kolegy Horáka a druhů a usnesl se na resoluci, se kterou také vládá vyslovila svůj souhlas. Resoluce ta zní takto:

>Vláda se vyzývá, aby předložila do 2 měsíců Národnímu shromáždění osnovu zákona, kterýmiž monopol státu v zákoně ze dne 22. března 1920, č. 197 Sb. z. a n., se zrušuje a příslušné předpisy podrobují se zákonu hornímu.<

Navrhuji jménem ústavně-právního výboru resoluci tuto ke přijetí. (Souhlas.)

Předseda: Slovo má zpravodaj výboru národohospodářského pan sen. Hybš.

Zpravodaj sen. Hybš: Slavný senáte! Národohospodářský výbor jednal ve 2 schůzích o návrhu kolegy sen. Horáka na změnu zákona ze dne 22. března 1920 o hornickém vyhledávácí a těžení živic. V prvé schůzi usnesl se na resoluci, která v zásadě shoduje se s resolucí přijatou v ústavně-právním výboru, která vymezuje časově, kdy zákon tento má býti vydán, totiž do 2 měsíců.

Ve druhé schůzi jednal národohospodářský výbor o této resoluci národohospodářského výboru a usnesl se, jednomyslně navrženou resoluci ústavně-právního výboru doporučiti slavnému senátu ke přijetí. (Výborně!)

Předseda: Řečnická lhůta je stanovena na ¹/₄ hodiny. Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Není jich, uděluji slovo panu sen. Horákovi.

Sen. Horák: Slavný senáte! Dne 22. března 1920 byl Národním shromážděním schválen zákon o monopolisaci přírodních živic. Pro soukromé kutéře, kteří již v té době kutání za naftou prováděli, anebo, výhradní kutiska ohlásili, byla zákonem stanovena tříletá přechodní doba, během níž mohli na tento tekutý nerost kutati a na základě těžitelných nálezů o propůjčku dolových měr zažádati. Snad i ta krátká tříletá lhůta nebyla by mnohé soukromé podnikatele odstrašila. Vždyť v r. 1920 měli jsme v každém průmyslovém odvětví vysokou konjunkturu, všude se o překot investovalo, nové společnosti rostly jako houby po dešti a i o naftové podnikání byl ohromný zájem. Obyvatelstvo jihovýchodních oblastí moravských právem se domnívalo, že prorocké věštby některých zasvěcených geologů se uskuteční, a že u nás vskutku se rodí jakási mladá Pensylvanie, která přinese určitý blahobyt domácímu obyvatelstvu a značné zisky státu i obcím našeho kraje.

Bohužel, nešťastné ustanovení §u 17 naftového zákona, kterým státe přiznáno bylo právo, zabírati pro sebe podle své volby každý positivní nález, který soukromými podnikateli během zmíněné již přechodní doby bude učiněn, zarazil každého podnikavého jedince i kapitálově silné společnosti, a kdo právě neměl již značnější obnosy do naftových podniků investovány, nechal svá kutiska raději propadnouti, než aby své peníze riskoval ve prospěch státu nebo některé zahraniční společnosti, které stát tento monopol zadá. A tak soukromá činnost zůstala státi na mrtvém bodě, kdežto stát, pokud hlubinné vrty zakládal, omezil svoji činnost jen na nejbližší okolí gbelských dolů. Ostatní oblasti republiky, nechť jedná se o Moravu, Slovensko nebo Podkarpatskou Rus, zůstaly prostě ležeti ladem. Ústřední báňská správa, která provádí hlubinné vrty v okolí Gbel, nemá prostě prostředků, aby se exponovala i jinde a aby učinila zadost svým povinnostem držitele naftového monopolu a rozšířila účelné kutání i na jiné nadějné oblasti.

Jako zástupce jihovýchodní Moravy sleduji se zájmem vývoj tohoto nejmladšího našeho hornického průmyslu a ač laik, mám dojem, že bude-li se dosavadním tempem pokračovati, pak ani pravnukové našich pravnuků nedočkají se toho, co celá řada renomovaných naftových geologů po převratu nám slibovala, tj. vybudování vlastního průmyslu petrolejového. Gbely objevili a otevřeli Maďaři. Naše státní správa neobjevila a neotevřela doposud žádnou další oblast, a jak se zdá, není mnoho naděje, že ty miliony, které každoročně na prozkoumání gbelského okolí se riskují, nakonec přinesou žádoucích positivních výsledků. Že ani ty 2 nebo 3 soukromé společnosti, které na Hodosku v těsně vymezených okrscích své štěstí zkoušejí, nedodělaly se výsledků skvělých, nemůžeme se příliš diviti, vždyť stát byl by každý slibnější výsledek reklamoval pro sebe a soukromník, který riskoval miliony, byl by vyšel na prázdno.

A proto věci dospěly tak daleko, že stojíme před rozhodnutím: Buď ponecháme vše svému osudu, necháme v platnosti naftový monopol se všemi jeho vadami a nedostatky, buď ponecháme ústřední státní správě celé risiko hlubinných vrteb a budeme jí povolovati každoročně miliony, aby svým povinnostem výhradního kutéře a držitele monopolu mohla učiniti zadost, nebo odhodláme se doznati upřímně, že monopol za dnešních poměrů a okolností v té formě, jak byl uzákoněn, není způsobilý k vybudování velkorysé naftové industrie v naší republice. Jsem přesvědčen, že za těchto okolností nebude v tomto slavném sboru ani jediného zástupce, který by byl na rozpacích, pro kterou z obou eventualit se rozhodnouti.

Jest přirozeným a logickým důsledkem, že dojdeme-li k poznání, že zákon o naftovém monopolu, se nehodí do rámce dnešních poměrů, které, jak se zdá, dospěly určité mety stabilisace, ba že ponechání nynějšího právního stavu bylo by s to, naftové podnikání u nás úplně zardousiti, jest naší povinností, buď tento škodlivý a neúčelný zákon úplně odstraniti, anebo jej alespoň tak upraviti, aby po stránce národohospodářské změněným poměrům vyhovoval a vybudování našeho vlastního naftového průmyslu hornického na zdravých základech umožnil.

Hornická industrie naftová jest u nás doposud v plenkách, o tom nelze pochybovati. Každý nový druh podnikání, nechť jedná se o průmyslový nebo hospodářský, vyžaduje nezbytně určitých údobí vývoje. Jest potřebí odstraňovati mnohé nedostatky, které praxe ukáže, vychovávati zdatný technický i administrativní dorost atd. Tyto zásady musí býti zejména uplatňovány při provozu hlubinných vrteb za naftou a správném a opatrném hodnocení geologických posudků. Výroky a posudky našich geologů jsou dnes již mnohem opatrnější než bývaly před 3 roky, kdy sebe nepatrnějších stop přírodní nafty, které byly objeveny, bylo používáno jako důkazů o nesmírném bohatství přírodní nafty u nás. Zatím neúspěchy se hromadí jeden za druhým a jsou nejen pro geology, nýbrž i podnikatele dobrou, bohužel draze zaplacenou školou a při tom nejedná se prozatím o nic více, než o prozkoumání nejbližšího okolí Gbel. V jiných oblastech budou geologické poměry zase jiné, protože tento druh podnikání nedá se prostě naraziti na jedno kopyto, a nikdy nelze předvídati, jaké obtíže a překvapení při zdolání velkých hloubek na praktického horníka číhají, kdy milionové náklady na hlubinný vrt v terénu neznámém založený, v jediném okamžiku mohou býti pochovány.

Za tohoto stavu, kdy nikdo nemůže předvídati, zdali i v mimogbelských oblastech přírodní nafta v těžitelném množství jest uložena, kdy na prozkoumání všech těch, tak zvaných nadějných okrsků, bylo by potřebí snad stamilionových nákladů, bylo rozhodně kardinálních chybou, bylo-li monopolovým zákonem soukromému kapitálu zabráněno, aby v tomto oboru zkusil své štěstí a přispěl svou hřivnou k prozkoumání nitra naší půdy. Bylo pak ještě větší chybou, že celé risiko bylo převalenou na stát.

Můžeme se nadíti, že stát, který - přiznejme to poctivě - není s to, hospodařiti úspěšně v podnicích již zařízených, ve kterých není exploračního risika, můžeme očekávati, že tento stát, při těžkopádnosti své administrativy jest schopen vyřešiti správně úlohu tak složitou, nákladnou a odpovědnou? Já tomu nevěřím! Jako zástupce tisíců poplatníků, nemohu klidně přihlížeti k tomu, jak miliony státních peněz jen proto se zakopávají, aby zásada monopolisace nafty i pro budoucí časy ke škodě státu a jeho poplatnictva byla nadále pěstována.

Při této příležitosti dovolím si poukázati na to, jak jiné státy, na příklad Italie, Maďarska, ba i Rusko všemožným způsobem se přičiňují, přilákati soukromý kapitál k exploraci svých neprozkoumaných naftových oblastí, jak snaží se, cla prostým dovozem vrtebních souprav, hmot a přístrojů, ba i značnými subvencemi ze státní pokladny a jinými úlevami a zvýšiti počet soukromých pionýrů naftových.

U nás naproti tomu nejen že v tom směru neděje se ničeho, nýbrž naopak kutební činnost soukromých podnikatelů různými, zbytečnými požadavky a předpisy se strany ústřední správy státních báňských podniků byla brzděna, až téměř úplně zanikla.

Jak u nás vrtební činnost jest přímo podkopávána, vyplývá z následujícícho: Jest obecně známo, že nejlepší potrubí vyrábí u nás Manesmannovy závody v Chomutově. Chomutovská rourovna vyváží každoročně značné množství potrubí do Polska, Rakous a Rumunska. Dalo by se očekávati, že československé podniky mají levnější roury alespoň o dovozné a clo. Tomu není tak. Objednal-li by československý podnik Manesmannovy vrtací roury na př. k dodání z Vídně, dostane je asi o 25% levněji, než kdyby je objednal přímo v Chomutově, předpokládaje ovšem, že by obdržel dovozní povolení.

Tedy prosím: Vídeňský překupník, nebo průmyslník koupí vrtací potrubí v Chomutově, zaplatí dovoz do Vídně i clo a mohl by pak dodati toto potrubí, včetně zpětného dovozu z Vídně k nám, za levnější cenu, než továrny domácím podnikům účtují. Není to prosím přímá sabotáž domácího podnikání ve prospěch okolních států?

Máme-li opravdově dobrou vůli v dohledné budoucnosti státi se soběstačnými, musíme i v těchto otázkách býti pány ve svém domě a nedopouštěti, aby náš domácí průmysl byl doma takovým neslýchaným způsobem ubíjen a sabotován a aby okolní, naftu produkující země byly favorizovány na úkor náš vlastní.

Jak všeobecně známo, uzavřela naše vládla loňského roku pověstnou explorační smlouvu s franko-americkou, odbočkou petrolejového veletrustu Standard - Oil - Company. Smlouva tato byla uzavřena jen na oko a stylisována tak, aby náš stát za všech okolností byl vázán, Standard však aby, kdykoliv se jí zlíbí, mohla ji hoditi přes palubu. Účel smlouvy byl prostě ten, aby Standard za patronace naší vlády se u nás pohodlně usadila a nás americkými výrobky zaplavila.

Zajímavé však jest, že americký geolog Heynes, který na rozkaz Standardu naše naftové oblasti studoval, nechával se provázeti polským geologem. Tu pak arci nemůžeme se diviti, vyzněl-li posudek nepříznivě, vždyť jak Polsko tak i Amerika, resp. Standard-Oil-Company jakožto světoví producenti petroleje mají eminentní zájem na tom, aby československo, které mimo Německa jest největším konsumentem petroleje, benzinu a olejů ve střední Evropě, nestalo se soběstačným, nýbrž zůstalo trvale odvislým od cizích rafinád a tvořilo i nadále znamenité odbytiště pro jejich vlastní naftové výrobky.

V naší republice jest celá řada rafinerií petroleje a olejů, jichž provoz následkem nedostatku surové nafty z největší části stojí, a které své dělnictvo propustily. Cizina nemá totiž zájmu na tom, dodávati nám surovou naftu. Tuto zpracuje doma, zaměstná vlastní své rafinerie, získá na daních a vývozních prémiích a docílí větších zisků prodejem rafinády. Z toho důvodu naše rafinerie po většině přestaly již sloužiti svému původnímu účelu, stroje rezaví, dělnictvo dostává hubené státní podpory a rafinerie byly nuceny převzíti z nouze rob překupníků rafinád původu haličského a amerického. K tomu nemůžeme netečně déle přihlížeti.

Nepříznivý posudek amerického geologa Heynesa o našich nadějných oblastech naftových, na kterých naše státní správa tolik si zakládala, dostal se bohužel do různých odborných časopisů cizozemských patrně za tím účelem, aby pozornost těžkého zahraničního kapitálu od našich terénů navždy byla odvrácena. Porovnáme-li přímo servilní ochotu naší vlády, která Standardu v každém směnu přicházela vstříc, tu nazval bych jednání plnomocníka této společnosti při nejmenším politováníhodnou neloyálností.

Bohužel žádné politování nezmění fakt, že naše vlastní zájmy byly Standardem bezohledným způsobem poškozeny a naše terény nezaslouženě znehodnoceny. Pro nejbližší budoucnost nemůžeme doufati, že vyskytne se kapitálově silná skupina která by se odhodlala riskovat své peníze pro věc, která povolaným americkým geologem Heynesem, ať právem nebo neprávem, byla odsouzena. Z toho důvodu jest naší povinností, tím usilovněji pracovat a vycházet všemožným způsobem vstříc těm ojedinělým společnostem, které, nedávajíce se nepříznivým posudkem amerického geologa odstrašiti, k pionýrským pracím v našich neprozkoumaných, doposud panenských oblastech se odhodlají a takto stanou se spoluprůkopníky na cestě k naší hospodářské soběstačnosti na poli naftového průmyslu hornického, který povede nejen k průmyslovému rozkvětu Slovenska, nýbrž i jižní a východní Moravy.

K našemu návrhu vítám usnesení výboru národohospodářského a výboru ústavně-právního a přimlouvám se za jeho přijetí. (Výborně!)

Předseda: Přeje si slova některý pan referent?

Zpravodaj sen. dr Krupka: Ne.

Zpravodaj sen. Hybš: Nikoliv.

Předseda: Není tomu tak. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí s resolucí tak, jak je vytištěna ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh se přijímá.

Sděluji, že do výboru národohospodářského nastupuje na místo sen. Donáta sen. Rozkošný, do výboru rozpočtového za sen. Ferd. Jiráska sen. Jaroš, do výboru technicko-dopravního za sen. Měchuru sen. Jakubka, do výboru kulturního za sen. Časného sen. Havlena, do výboru rozpočtového za sen. Jarolima sen. Stark.

Navrhuji, aby se přišití schůze konala za 10 minut po této za účelem přikázání došlých spisů.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Není jich.

Končím schůzi.

(Konec schůze v 18 hodin 50 minut.)