Stát by však získal mnohem více peněz, kdyby se zabýval také těmi, kdož po roce 1919 nahromadili často báječné majetky. Kdyby je mohl stát zachytiti, pak by mu plynuly zcela značné peníze, zajisté více, než drancováním těchto mladých zemědělců, těchto ubožáků, kteří se beztoho, jelikož převzali s hospodářstvím dluhy, za klesajících cen našich zemědělských výrobků velice těžce zapracovávají. I u tohoto zákona znovu platí: Malí věšejí, velkým dávají utéci.

Ještě jedna nespravedlnost musí býti odstraněna prováděcím nařízením k tomuto zákonu. Nelze připustiti, aby část státních občanů musila platiti splátky již od r. 1921, kdežto jest ještě mnohem více jiných - a to již dnes několikráte bylo zdůrazněno - jimž do dneška nebyl ještě vůbec dodán předpis dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. Ti, kdož zaplatili již nějaké splátky, jsou v značné nevýhodě proti těm, kdož teprve dnes dostanou platební příkaz. Jsou proto v nevýhodě, poněvadž, když zaplatili splátky, ztratili úroky - kdyby byli peníze uložili, byli by dostávali úroky - jestliže však splátek neplatili, bylo jim připočteno 10%, později 6% úroků z prodlení. A to nečiní málo. Při částce 100.000 Kč činí úroky z prodlení dnes asi 17.000 Kč. To přece nejde. Dlužno přece připustiti, že před zákonem jsou všichni občané rovní, a že není nestejného zdanění. Jest tedy nutno, aby úroky z prodlení byly počítány teprve ode dne, kterého také všichni ostatní, průmysl jakož i obyvatelé Slovenska a Podkarpatské Rusi obdrží daňový předpis. Těm, kteří již zaplatili, musejí jelikož peníze leží u bankovního úřadu ministerstva financí, býti připsány přiměřené úroky, kdežto úroky z prodlení dlužno počítati teprve ode dne, v němž na celém státním území bude ukončeno rozesílání platebních příkazů, resp. kdy se stala splatnou první splátka u všech.

Chci skončiti. Přes tyto mnohé nedostatky, jež jsem krátce vylíčil - splnil jsem svůj slib a držel jsem se přísně věci - jež zákon a novela ještě obsahují, ačkoliv uznáváme zákon za nepostačující, bude moje strana hlasovati pro zákon, aby drobní zemědělci nepřišli o to málo, co jest v zákoně obsaženo. Neboť konečně jest vždy malé zlo lepší než velké. Hlasujeme proto v naději, že zákon prováděcím nařízením bude důkladně změněn k dobrému.

Dovoluji si ještě sděliti vám dva resoluční návrhy: Resoluce zní: >Vláda sevybízí, aby cestou nařizovací ustanovila, aby se při opravě platebních příkazůvyloučily částky válečných půjček, pohledávky v cizích měnách, pohledávky vestarých korunách a u vídeňské poštovní spořitelny, aby se dále z vyměřovacízákladny vyloučil majetek členů rodiny, pokud nepodali zvláštních přiznání, abyse dávka z přírůstku na majetku promíjela těm občanům, kteří jako dědicové převzalimajetek za války a aby se bral zřetel na námitky proti jednotlivým vysokýmodhadům uvedené v odvolání, a aby se odvolání vyřizovala v nejkratší době.<

Druhá resoluce zní: >Vláda se vybízí, aby cestou nařizovací ustanovila, žepřipočítávání úroků z prodlení, aby se dosáhlo stejnoměrného zatížení všechstátních občanů, má nastati teprve po skončeném ukládání a po doručení veškerýchplatebních příkazů o dávce z majetku. Těm, kdož již dříve platili, buďtežpřipadající úroky připsány ve prospěch a budiž jich užito jakožto splátek aconto pro další splátky.<

Prosím, aby tyto resoluční návrhy byly schváleny. (Potlesk na levici).

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Udělují slovo panu senátoru Meissnerovi.

Sen. Meissner (německy): Slavný senáte! Není nám mnoho platno, když nás pan zpravodaj ubezpečoval, že finanční správě z technických důvodů nebylo možno dříve provésti zákon, resp. docíliti placení dávky z majetku. Je nám také velmi málo platno, chceme-li nyní provésti novelisaci, která vlastně vyhovuje jen ve velmi řídkých případech. Mělo by to býti zlepšením zákona, ale není to vlastně žádným zlepšením. Kdo při novelisaci zákona o dávce z majetku očekával zmírnění mnoha krutostí tohoto zákona, byl v této naději trpce zklamán, poněvadž ocenění objektů jakožto počátečního jmění v roce 1914 a pak jakožto konečného jmění v roce 1919 jest ve valutárním ohledu falešné a nesprávné. Jest to základní vadou celého zákona, na kterou se novelisace nikterak neohlíží. Přehlíží se docela, že se zde ve skutečnosti jedná o dvojí cenu. Počáteční jmění bylo přece myšleno ve zlaté měně, kterou jsme tehdy při rakousko-uherské koruně ještě skutečně měli, konečné jmění však jest vyjádřeno již ve zhoršené české koruně, a tím vznikl nesmyslný přírůstek hodnoty. Při ocenění nemovitostí v roce 1914 sloužila rakousko-uherská koruna jako měřítko ceny, kdežto při vyměření konečného jmění v roce 1919 byla vzata za měřítko česká koruna, osminásobně znehodnocená. Zde, při tomto zjevném bezpráví, měla novelisace nasaditi páku. V tom leží celá krutost zákona, že způsobem, jenž jest na posměch jakékoli spravedlnosti, vypočítán byl fiktivní přírůstek na majetku. Kdybychom při novelisaci chtěli skutečně projeviti poctivy úmysl, pak bylo přece lze zcela, snadno vzíti za měřítko pevnou dobrou valutu, aby se přiměřeně ocenilo počáteční a konečné jmění. Ale tak vydáni jsme bohužel šikanám berní správy a víme přece všichni ze zkušeností, že berní správa provádějíc zákony jde svými vlastními cestami a že má v moci, obyvatelstvo podle svého uvážení vykořisťovati anebo nevykořisťovati.

Přírůstek na majetku, zejména u pozemků a k nim příslušejících staveb, ve skutečnosti vůbec nenastal. To dokazuje okolnost, že v době poválečné bez výjimky všech pohotových prostředků užito býti musilo k doplnění a k opravám, aby vůbec bylo lze podnik dále provozovati. Zemědělství mezi všemi stavy nejvíce bylo přibráno k válečným úkonům, a právě zemědělství očekávalo v novelisaci tohoto zákona povinné ohledy, poněvadž o přírůstku na ceně prokazatelně nemůže býti řeči. Oproti tomu jsou nynější směrodatné vládní kruhy úplně nepřístupny objektivnímu posouzení nynějšího hospodářského stavu. Nakládají naopak na bedra poplatníků vedle dlouhé řady dávek, co nejvýše vyměřených, za omezené výrobní možnosti ještě dávku z fiktivního přírůstku na ceně, kterouž ani strana t. zv. hospodářsky silných více snésti nemůže. Poukazují jen k tomu, že zmíněný 200% ní přírůstek na ceně zde zase jest úplně v moci berních velikánů. Zde jest v zákoně skutečně obsažena krutost, kterou novela nikterak ne odstraňuje.

Jestliže stát ve svém širokém založení již musí sahati k takovému zatížení, pak nechť si také podle své povinnosti vzpomene na ubohé zapomenuté válečné a revoluční zbohatlíky. Míním tím známé povýšence čili nové aristokraty, kteří se dnes pod jistou patronancí čítají k finančním velikánům.

O této celé novele, poněvadž celkem našim, hospodářským vrstvám nevyhovuje, nelze vůbec diskutovati. Kdyby se bylo chtělo projeviti dobrou vůli, pak byla by se zcela lehce, jak jsem již řekl, vzala za základ pevná stálá valuta, která by byla musila platiti jak pro počáteční jmění, tak pro přírůstek na ceně. Pak by byla věc jinak dopadla. Tak ale nelze o nějaké spravedlnosti vůbec mluviti. (Potlesk na lavici).

Místopředseda Kadlčák: Další slovo uděluji panu sen. Spiesovi.

Sen. Spies (německy): Slavný senáte! Když vláda na jaře 1919 předložila program samostatné měnové politiky, přiznala se zcela zřejmě k zásadě deflační politiky, a tato zásada se projevila jasně a plně tím, že byl utvořen v největším spěchu zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku. A když § 3 tohoto zákona výslovně praví, že dávky z majetku a z přírůstku na majetku má býti použito v prvé řadě k zaplacení nezúročitelného státního dluhu, tu jsme se všichni v tomto předpokladu důkladně zklamali a tvůrcové tohoto zákona sotva počítali s tím, že lze podobným zákonem utvořiti také současně novou měnu. Neboť tímto zákonem měli býti postiženi v prvé řadě kapitalismus a váleční zbohatlíci a měli býti přinuceni k zvýšeným výkonům. Místo toho nastal opak. Oni své rychle nahrabané jmění uschovali v bezpečí. Co zbylo nelze částečně dobře zachytiti, z druhé strany ale to bylo rychle nastavší hospodářskou krisí úplně znehodnoceno, takže stát u těchto činitelů vyšel nyní na prázdno. My všichni vycházeli jsme z předpokladu, že jest dávka z majetku prvním prostředkem ke snížení státních výdajů, a to by bývalo také zcela dobře možným, kdyby se jejího výnosu nebylo použilo k zaplacení čistě fiktivního státního dluhu, nýbrž v první řadě k umořování zúročitelného státního dluhu, a tímto způsobem bylo by se došlo konečně k tomu, zaříditi dávku z majetku tak, aby tím nastalo zároveň snížení státních výdajů. Chce-li však stát vybudovati svou existenci a svou měnu tím, že chce tuto měnu vyhnati hodně vysoko a míti hodně velkou hromadu zlata, tu se mýlí, domnívá-li se, že tím pěstuje zdravou hospodářskou politiku. Blaho země nezáleží v tom, míti velké množství zlata, týti z této hromady zlata den ze dne, nýbrž měna každého státu závisí od toho, zdali jeho obyvatelé skutečně stojí na výši doby, zdali se národy v tomto státě snášejí, zdali tam panuje mír a jsou-li pilni, šetrni a přičinlivi. (Sen. dr Horáček (německy): Tak tomu u nás je!) Je-li tomu tak, pane zpravodaji, pak také neselžou zdroje příjmů takového státu. Můžeme konstatovati všude, že ve všech státech, které válka strhla do stejného utrpení, které pádem celé Evropy se ocitly na pokraji propasti, nastalo velké, silné finanční zatížení a že v těchto státech, ba u celého obyvatelstva těchto států prorazil názor, tato břemena nebo aspoň jejich část setřásti, a tím zmenšiti břímě daní. A když jsme se u nás dali rovněž vésti při utvoření zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku touto myšlenkou zmenšiti daně, břemena, pak myslím, bylo by úplně postačilo zavésti u nás jednoduchou progresivní daň z majetku, jako byla zavedena ve většině evropských států což by bylo přece sledovalo týž účel. Místo toho vnucuje se nám úplně nesmyslná dávka z přírůstku na majetku, která nyní poutá všechno naše hospodářství a zabraňuje každému pokroku a každému dalšímu vývoji. Neboť celá tíha tohoto zákona spočívá na bedrech zemědělského a lesního hospodářství a domovního majetku, a ty to jsou, jež přes všechny změny tohoto zákona nadále mají nésti celé břímě této obrovské milliardové daně. A když se vláda nebo většina této sněmovny domnívá, že novelisací tohoto zákona napraví křivdu, pak se to tím nikterak neděje. Neboť křivda trvá, dokud z tohoto zákona nebudou vymítěny tyto konfiskační choutky.

Kdyby tento stát byl skutečně demokratickým státem, pak by nebylo nikdy došlo k podobnému zákonu, neboť opravdu demokratické státy chrání své občany zcela jiným způsobem. To dokazuje nám svobodné a neodvislé Švýcarsko. Když se tam jednalo o úpravu této otázky, zeptali se prostě na to celého národa, a následek toho byl úplné zamítnutí podobné daně. U nás však nastal právě opak, zde se o tak důležitém zákoně jednalo za zavřenými dveřmi t. zv. revolučního parlamentu a milionové národy tohoto státu k této poradě nebyly ani připuštěny, natož pak slyšeny a po svém mínění tázány. Jest ale také přímo nepochopitelným, jak mohly české měšťácké strany při takovém zákoně vůbec spolupůsobiti. Účinky tohoto zákona lze přece všude pozorovati, a když jsme jakožto zástupcové zemědělského lidu již od prvopočátku zaujali stanovisko proti tomuto zákonu a velitelsky žádali jeho změnu, pak činili jsme to z toho důvodu, poněvadž jsme ihned od prvopočátku viděli, že těmito předpisy dávky z majetku a z přírůstku na majetku musí přijíti zemědělství o všechno své jmění a že přes všechno přičinění i nejpilnější a nejšetrnější hospodář je tímto zákonem zasažen ve svém nejvnitřnějším životním nervu.

Úplně připouštím, že stát snad uznal za nutné zavésti dávku z majetku k zlepšení své měny, ale jest a zůstává nepochopitelným, podrobovati přírůstek na majetku zdanění, dávce. Neboť přírůstek na majetku lze konstatovati jen tam, kde přichází nějaký objekt nebo nějaká realita na prodej, a tu lze pak mluviti o jistém přírůstku a lze tento přírůstek podrobiti zdanění. Odkud však v zemědělství přichází přírůstek na hodnotě? Budovy jsou zanedbány, pozemky jsou válečným hospodářstvím vydrancovány a sešlé; a když jako malorolník obdělávám 15 ha půdy, pak zůstalo to stále 15 ha půdy, jejich hodnota nestoupla. Tato půda zůstává stále touž, nemá žádné vyšší ceny, z té jednoduché příčiny, protože ji nelze prodati, a již z toho důvodu, poněvadž není žádného kupce, poněvadž každý dobře ví, že je každé hospodářství pasivním, poněvadž vůbec nikdo nechce více v zemědělství pracovati. A za to vše vděčíme přece naši krásné vysoké měně, která brání každému dovozu. A je-li zde snad dalším úmyslem přivésti pomocí dávky z majetku naší měnu na stupeň ještě vyšší, pak může skutečně dojíti ještě tak daleko, že vám každý hodí své jmění k nohám, neboť nezničí-li ho úplně dávka z majetku, pak kope mu hrob stav naší koruny, protože dobrá naše měna národní hospodářství úplně zabíjí. Dávka z majetku byla stanovena a vyměřena podle stavu ze dne 1. března 1919. Dnes, po čtyřech letech, přicházíte s novelisací tohoto zákona, jež se všeobecně zabývá slevou. Ale dnes se již poměry ze základů liší od poměrů, které tehdy byly směrodatny při tvoření zákona. Dnes již na to nelze vůbec pomýšleti, aby se tato dávka vybírala v tom smyslu, jak byla zamýšlena. Nechali jste bez užitku uplynouti tři a čtyři roky. V roce 1919 byl bych svoji dávku z majetku zaplatil jedním kusem dobytka, nyní musím prodati již tři, čtyři, dokonce pět kusů dobytka, abych kryl tuto dávku, a nyní nemůže také hospodář vysypati své kusy dobytka z rukávu. Neboť také náš chov dobytka nevzpamatoval se ještě z válečných škod. Přes to však dovedli jste mistrovsky podrobiti zvířata, která tu byla ještě v roce 1919, mnohem vyššímu ocenění než zvířata roku 1914. Pan kolega Luksch to případně ilustroval. V roce 1914 byly tu zcela jiné kvality a kvantity.

Tímže způsobem postižen byl také, domovní majetek; bylo zde stanoveno 60%ní zvýšení ceny a zapomnělo se při tom úplně na to, že skoro na všech domech již od let nebyly provedeny žádné opravy, že u mnohých obytných domů úpadek byl skutečně patrný a že zvýšení nájemného nastati nemohlo. To vše uspořádáno bylo z toho důvodu, aby bylo lze předepsati hodně vysoké dávky z přírůstku na ceně. Aby se však rolnictvu všeobecně byla přiznala snad nějaká výhoda, na to nebylo lze pomýšleti, ačkoli cena všech zemědělských výrobků značně klesla, ačkoli hospodaření na půdě jest nyní zcela jiné nežli před válkou, ačkoli nyní zemědělství počítati musí se zcela jinou režií nežli tehdy. Neboť mzda pro čeleď, pro dělníky, a režie, cena za nářadí a stroje zůstala stejná, jen v ojedinělých případech nastalo zmenšení, naproti tomu byl pokles cen zemědělských výrobků a dobytka přímo katastrofální. Odkud tedy má se vzíti 75%ní zvýšení ceny půdy?

Nechci se dotknouti všech chyb zákona, nechci probírati rozdíl mezi nominálním přírůstkem a přírůstkem reálního jmění, neboť kdyby finanční úřady chtěly všechny tyto chyby odstraniti, musily by stanoviti pro dávku z přírůstku na majetku nové vyměřovací základy anebo nechati přírůstek na majetku úplně padnouti. Praví-li však zákon, že dlužno vzíti za základ předválečnou cenu podle 1. července 1914 a jsou-li skutečně obce, kde skutečně nebylo žádných prodejů, a není-li po ruce jiných pomůcek, pak dlužno použíti t. zv. Brdlíkových tabulek, a my můžeme ve všech německých okresech konstatovati, že právě tato pomůcka sloužila namnoze ke zcela nelidskému zvýšení základních cen, a že někdy byli zde směrodatnými činitelé, kteří neměli vůbec potuchy o oceňování půdy. Vzal se jednoduše nějaký paušál, počítalo se, a vyšly při tom číslice, které nevzaly naprosto žádného zřetele k poměrům, jež přece všude jsou jiné. Když se však jednalo o ocenění podle stavu ze dne 1. března 1919, tu se nekonalo vůbec žádné šetření, nedbalo se také ani přiznání, nýbrž nadiktoval se rolníkovi jednoduše stav jeho dobytka a jeho ceny. Má-li tedy předložená novela nám sloužiti jako doplněk zákona z 8. dubna 1920, pak to popírám, neboť považuji tuto předlohu za pouhý pokus k odstranění několika nedostatků. Veliký problém vysokých číslic ocenění majetku nechává novela úplné stranou. Proto nechává nás tato předloha úplně v klidu a jestliže finanční správa prohlašuje že nelze hýbati vyměřovacími základnami, pak hájím já stanovisko, že tento problém dávky z majetku, pro nás tak důležitý, nelze řešiti tak dlouho, pokud zároveň také nenastane rozřešení otázky válečných půjček, a pokud také nebude rozřešena otázka vídeňských kont a kont u poštovní spořitelny. Přes všechny tyto otázky, nebude lze tak lehko se přenésti a narazí se na obtíže všeho druhu.

Co se však týče §u 1 této novely, tož musím se obrátiti se vší rozhodností proti němu, neboť stanoví pouze slevu 50% z dávky z majetku a z dávky z přírůstku na majetku při konečném jmění 50.000 Kč, což považuji za zcela nepostačitelné, neboť jakou cenu představuje dnes 50.000 Kč? Každý domkář representuje následkem přehodnocení svého jmění tuto částku. Proto přichází tato úleva k dobru jen úzkému kruhu lidí i bylo by úplně na místě, kdyby se za konečné jmění přijala částka 100.000 Kč. Právě tak se to má s § 3, jenž přiznává úlevy daně z přírůstku na majetku jen tam, kde dávkou povinný přírůstek na majetku nečiní více nežli 200% počátečného jmění, poněvadž však finanční správa často libovolně vypočítává rozpětí několika set procent, bude moci této úlevy použíti jen velmi málo lidí, poněvadž se sečítá jmění všech příslušníků domácnosti, kteří žijí ve společné domácnosti. Bezohledně se hodilo do jednoho koše jmění nejmladšího kojence až k nejstaršímu výměnkáři a celého příbuzenstva, aby se jen docílilo hodně vysoké konečné sumy, a následek toho jest, že se při tom jednati bude o zcela malý počet lidí, jenž spadati bude pod těchto 200 procent. Zcela oprávněným by však bylo bývalo, kdyby se toto procento bylo stanovilo na 300 až 400.

Při tom všem musím však kritisovati ještě toto. Zapomnělo se zcela na ty, kteří v roku 1914 neměli žádného jmění, kteří však před rokem 1919 dědictvím anebo převzetím otcovského hospodářství získali jmění. Ti byli tím nejtížeji postiženi, poněvadž se jim cena celého hospodářství započítává jako přírůstek na majetku, a poněvadž se jim v tomto smyslu dávka předpisuje. Takoví lidé nemohou dávku zaplatiti. Zdali podané rekursy budou míti úspěch, jest otázkou, ale když se již provádí změna zákona, pak se měly tyto případy projednati zároveň s sebou. Neboť není přípustno, aby se mladému majiteli hospodářství uložila také ještě břemena, kterých jednoduše nemůže nést, ježto beztak jest přetížen převodními poplatky a výměnkem.

Tímže způsobem však postiženi jsou krutostí zákona také všichni ti, kdož ve smyslu pozemkové reformy nabyli půdy, jak tomu jest u dědičných pachtýřů na Šumavě a také jinde. Právě tímto ustanovením nejtížeji jsou postižena malá a střední jmění. Když však dále v §u 5 vyhrazeno jest finančnímu zemskému úřadu právo, ve výjimečných případech poskytovati úlevy na dávce z majetku, žádají-li o to jednotlivé strany, pak bohužel dlužno jen litovati, že nebyly hned v předloze samotné stanoveny přesné pokyny, které by finanční správě ukládaly za povinnost za jistých předpokladů poskytovati úlevy, jestliže dotyčný prokáže, že alespoň 20 až 30% jeho čistého jmění v určité lhůtě od rozhodujícího dne počítaje doznalo zmenšení ceny o více než polovinu zničením, znehodnocením a pod.

Předloženou osnovu změny zákona o dávce z majetku dlužno označiti sice za pokrok, zmírňuje do jisté míry krutosti tohoto zákona, ale neuspokojuje nás. Reforma celého zákona jak v hlavě tak v údech by byla naléhavě nutnou, a my považujeme tuto osnovu jen za zcela nepatrný náběh, a z tohoto hlediska také budeme hlasovati. (Souhlas a potlesk na levici).

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Udělují slovo panu sen. Dúrčanskému.

Sen. Dúrčanský: Slávny senáte! Prve než by som pohovoril o nastolenej predlohe usnesenia Národného shromaždenia na zmenu zákona o dani z majetku a zprírastku na majetku, dovoľujem si upozorniť slávny senát na to, že už viacekráť sa dal výraz s tohoto miesta tomu prianiu, aby neboly vyrábané zákony tak nervôznym a prekotným spôsobom, ako sa to de facto robí a aby Národne shromaždenie nebolo považované za fabriku na zákony a sbor zákonodárny za hlasovací stroj. Avšak tohoto upozornenia všímané nebolo a ako dosiaľ, tak aj teraz hodí sa na stôl parlamentu cely rad návrhov veľmi dôležitých zákonov a to priane pred svátky, keď by každý človek chcel byť v kruhu svojej rodiny. Myslím, že sa to len z tej príčiny robí, aby chyby a nedostatky v osnove zákona zbadané neboly a aby sa zákony rychle prehnaly, čo je vyrábäcí stroj na zákony. Toto, slávny senáť, je neudržiteľný stav, lebo človek pri tej najlepšej vôli nemá času, povedal bych, ani nadpisy předlôh prečítať, nie aby sa aj obsahom zákona do podrobna zaoberať a dôležitej kritike a potrebnej úvahe návrh podrobiť sa mohol. Z tej príčiny bych si prial, keby na budoucne návrhy zákonov pomocou tlače aj verejnosti boly sdelené tým cieľom, aby táto tiež mohla prehovoriť a dobré rady dať osnove toho alebo oného zákona a aby sa vyvinula polemika, z ktorej by sa vytvorila kostra a rozvrh toho obsahu, ktorý by sa v patričnej osnove zákona zpracovať mal. >Viac očí viac vidí, viac hláv viac vie<, je osvedčené príslovie, ktoré sa môže dobre uplatniť i pri utvorení našich zákonov a poslúži aj mnohokrát mladým, nezkúseným, a materiál neovládajúcim osnovateľom našich zákonov. Ďalej bych si prial, keby odborne sostavené osnovy jednotlivých zákonov a návrhov boly postúpené reč dobre ovládajúcemu, tedy jednému štátnému kodifikátorovi, ktorý by matematičné hádky, to jest chyby týchto osnôv odstranil a vytriebil a jasnou, tedy kodifikačnou rečou odstránil všetky nejasnosti, ktoré sa bohužiaľ v mnohých předložených osnovách zákonov nachodia. Ja tomuto prianiu dávam preto výraz, lebo aj teraz pojednávaný návrh poťažmo usnesenie poslaneckej snemovne obsahuje tiež také nejasnosti, ktoré sa porozumieť vôbec nedajú. Takúto nejasnosť obsahuje na príklad 2 odst. §u 2., ktorýžto odstavec si ja tak vysvetľujem, že čo nastolený návrh zákon úľavy alebo výhody jednou rukou poskytnúl, to podľa tohoto odstavca obidvoma rukama zpiatky berie. Čo sa vskrsnutia nastolenej novely týka, zpráva rozpočtového výboru hovorí, že hlavný dôvod, prečo muselo byť vážne uvažované o novelizácii dávky z majetku a z prírastku na majetku, je ten, že od 1. marca 1919 do dneška pomery hospodárske a majetkové sa natoľko zmenily, že nebolo by možné podľa vtedajšieho stavu vymeranú dávku z majetku buď zinkasovať alebo že jej zaplatením by bola ohrožená hospodárska existencia poplatníkov a hlavne roľníkov. (Místopředseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

Ja tento dôvod si úplne osvojujem a moja strana tiež len z tohoto dôvodu volá po novelizácii zákona, že sa majetkové pomery od roku 1919 veľmi zmenily, ale zároveň popierám, že by tento dôvod v nastolenej novele zákona úplne bol uplatnený. Tvrdenie svoje podopriem následujúcim príkladom: Pri súpise počiatočného majetku jedného roľníka cena jednej kravy bola stanovená v roku 1914 od 100 do 200 K. Tá istá krava v roku 1919 stála už 6.000-7.000 ba až 8.000 Kč. A to nie snáď, že by bola tak hodnotná, ale zo strachu, že budú rekvizície a že dotyčnú kravu by bolo možno im sobrať a že by nedostali ani toľko, jačo bola ocenená. To robili zo strachu. (Sen. Holý: Valuta!) Ano. Aj valuta. Tak tedy prírastok na tej krávě bol 6800-7800Kč. Avšak tá istá krava stojí dnes jen 1200,- až 1400,- Kč leboť ceny klesly a aj krava tedy je menej hodná, tedy ten prirastok na tej krave dľa terajška mal by činiť 1.000 alebo 1200 Kč, z ktorého obnosu dľa nastolenej novely zákona malo by sa platiť len od polovice, to jest od 550 do 600 Kč prírastku. (Odpor. Výkřiky). Ale, máte pravdu, lenže ten gazda z tej kravy nič nemal, len trochu mlieka, za to snáď dostal o niečo viac, keď mal od nej tie dva alebo tri litry mlieka, ale za to, že stála kedysi 8.000, nič nedostal, kdežto gazda nemohol byť bez kravy a krava bez gazdu, to musí byť jedno s druhým, kdežto dľa tohoto faktične podliehať bude dani obnos 3450 až okrouhle 4000 tedy asi o 3000 Kč, bola-li krava ošacovaná na 4000, bude platiť viace, takže keď odpočíta, čo bola tá odhadnutá hodnota od 3000, tedy bude odanená tak, že dávka z prírastku bude činiť viac, než čo stojí dnes celá krava. A to je nielen pri jednej krave, ale pri všetkých hospodárskych statkoch, ako pri koňoch a vo všom chovnom dobytku.

Ďalej vážení pánovia, takto sa vec má aj pri majiteľoch domov. Na pr. chcem len krátko uviesť jeden kriklavý prípad. - V Trenčíne jeden dom bol v r. 1919 kupený za 185.000 Kč. Ten chudiak, ktorý ho kúpil, zostal nám v banke dlžen asi 25.000 Kč, nemohol platiť úroky pre veľké dane, poneváč sú majitelia domov tam příliš zaťažení a tak prišiel tento človek na mizinu. A viete za čo sa predal tento dom v Trenčíne, ktorý je postavený neďaleko sedrie, dnes? Za 28.000 a nikto ho nechcel kúpiť, jednine preto, že sú veľké dane z tých domov a vzala si ho sama banka. (Sen. Holý: Za rok snad bude za polovičku?) Tedy vidíte vážení pánovia, že ani majitelia domov by nezostali bez krivdy pri tejto dávke, keby sa mala platiť dávka celá.

Že roľnictvo nebude v stave ani pri odpuštení tých 50% dávku z prírastku zaplatiť, ak sa odhadnutie prírastku dľa terajších pomerov neprevedie, je samozrejmé. Chyba je tam, že vyrubovanie daní vybralo sa z rúk notárov a obecných komisí. Toto na vlas poznaly majetkové pomery každého občana tejže obce a preto mohly daň dobre, spravedlive a tak rychle vyrúbiť, že sa ihneď vyberať mohla. Dnes nielen, že nemáme všade vyrubenú daň z majetku a prírastku na majetku, ale ani riadne dane na minulé 2 roky nie sú ustálené a nikto nevie, čo má platiť, lebo pomery neznajúce úradníctvo finančných riaditelstiev len veľmi zdľhave svojej úlohe odpovedá a len v jednom prípade zo sta je daň dobre a správne vyrúbená, ponevač nezná pomery občanov a preto není možné, aby dane mohlo na základe pravdy a spravedlnosti vyrúbiť, ako sa to v minulosti obecného představenstva a komisie obecnej vyrúbiť mohlo. Nepopieram, že by predložená novela zákona najchudobnejšiemu poplatnictvu nebola chcela uľaviť na bremenách daňových. Ale práve preto, že vláda starý a vyprobovaný spôsob vyrubovania daní zničila, s tým znemožnila aj spravedlivé a rýchle exekvovanie celého dávkového zákona. Koľko pádov ja takých, že niektorému roľnikovi sú dvakrát spisané, ba potažne exekvované niektoré složky jeho majetku. Na príklad roľnik predal kravu, prišlo okolkovanie peňazí, sobrali mu polovicu majetku, kravu si musel ubožiak kúpiť a on si musel vypožičať. Koľko je takových pádov, že uhynúl kôň v ceně 8.000-10.000 korún a dnes to má v súpise a má za to platiť dávku. To by bola vec veľmi nesvedomitá a preto by mal tento zákon jasne hovoriť a týchto ľudí brániť. Na príklad 5. odstavec tohoto zákona mal by brániť len tých ľudí, ktorí by mali byť zničení existenčne s ich celou rodinou. Ale, veľactení pánovia, ten zákon není veľmi prajný ubohým ľuďom a zvláště ľuďom na našom vonkove. Kdežto zákon praví, že po uplynutí možno apelovať a keď premešká jeden deň - ako máme konkrétné pády - na raz sa mu riekne, že neskoro podal žiadosť a nemá sa ubožiak čím zachrániť. Najprospešnejšie by bolo, keby prezkúmalo obecné predstavenstvo, starosta obce alebo tak zvaný prísažný obce, a títo aby uvážil, či by ten člověk bol tým existenčne zničený a to udali finančnému riaditelstvu. Tak by sa vec chytrejšie spravila a správnejšie riešila.