Nyní přikročíme k dalšímu bodu denního pořadu a to ke

11. Zprávě výboru ústavně-právního a branného k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1649) o vládním návrhu zákona o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním. Tisk 1703.

Navrhuji, aby věc tato projednána byla v celkové době půl hodiny se stanovením řečnické lhůty na čtvrt hodiny.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Zpravodajem je za výbor ústavně-právní sen. dr. Prochá;zka, jemuž tímto uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Osoby vojenské, pokud jejich činy

nepodléhají pravomoci soudní neb případně pravomoci politických - policejních - úřadů, podrobeny jsou vojenské kázeňské pravomoci, jakož i gážisté též kárnému právu. Předložená osnova zákona upravuje jednak vojenské, kázeňské právo, jednak kárné právo a zabývá se též administrativním odnětím vojenské hodnosti, jakož i správním přeložením do výslužby neb propuštěním s odbytným. Máme před sebou moderním duchem nesený zákon, kterýž při veškeré nutnosti udržeti kázeň ve vojsku, šetří též práv jednotlivých osob vojenských a poskytuje všemožnou ochranu proti zneužití moci vojenské.

Vojenská kázeňská pravomoc je pravomocí, podle níž vojenští představení trestají podřízené za účelem zachování kázně pro jednání neb opomenutí, která se příčí vojenským služebním předpisům neb nařízením, pokud jich stíhání nenáleží soudům neb politickým úřadům, jakož i pro jednání neb opomenutí, jež sice tvoří skutkovou podstatu vojenského přečinu, při nichž však stačí kázeňské potrestání.

Zákon stanoví, které osoby jsou podřízeny kázeňské pravomoci, jakož i druhy kázeňských trestů, za něž jsou přípustny důtky, pořádkové tresty, tresty na svobodě a odnětí hodnosti. Pokud se týká trestu na svobodě, povstaly při projednávání osnovy ve výboru ústavně-právním pochybnosti, zda by vzhledem na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona ohledně nedostatku místa ve vojenských ubikacích v praxi nebylo jednáno proti ustanovením zákona, zakazujícím odpykání kázeňských trestů na svobodě v soudní trestnici neb věznici. Vláda svým zástupcem dala však ujištění, že nebudou kázeňské tresty na svobodě vykonávány v soudních trestnicích neb vojenských trestnicích, což nutno vyzvednouti. Vojenská kázeňská pravomoc přísluší představeným oproti podřízeným. Každý případ kázeňského poklesku má býti řádně vyšetřen a obviněný vyslechnut. Trest nesmí býti projevem osobního nepřátelství anebo chvilkové nálady. Představený musí bráti zřetel ke všem okolnostem skutku, trestů a k osobním poměrům podřízeného.

Zákon zavádí řízení kázeňské i moderní podmíněný odklad trestu a dokonce opravňuje představené, aby z důležitých důvodů trest zcela, nebo částečně prominuli. Poslanecká sněmovna vynechala původní odstavec 5. §u 6, podle něhož povolati potrestaného do činné služby k odpykání uloženého trestu nebylo přípustno.

Ústavně-právní výbor uznal, že není potřebí obnoviti tento vynechaný odstavec, ježto povolání do činné služby je přípustno jen z důvodů uvedených v branném zákoně, nikterak však k nástupu kázeňského trestu.

Podrobným způsobem upravuje zákon právo stížností do kázeňských trestů, stanovena tu druhá i třetí stížnostní instance - vyšší vojenský velitel - k níž lze si stěžovati, jest přípustnou i dohlédací stížnost, jakož i navrácení do předešlého stavu pří zmeškání lhůty k podání stížnosti. Do vojenských kázeňských rozhodnut í- nálezů - nelze si však stěžovati k nejvyššímu správnímu soudu, což jest odůvodněno zvláštní povahou kázeňského práva, jakožto vojenské kázeňské pravomoci.

Nepředložení stížnosti představeným trestá se jako přečin vězením až do šesti měsíců, čímž dána podstatná záruka proti případnému zneužívání vojenské pravomoci představených.

Zákon zná i možnost obnovy řízení kázeňského, takže i po kázeňském, potrestání lze způsobiti mírnější potrestání nebo beztrestnost.

Trestnost jednání a opomenutí podléhá promlčení, které se však za určitých předpokladů přerušuje.

Jelikož v zákoně nebylo výslovného ustanovení co do nového běhu přerušeného promlčení, uznáno ústavně - právním výborem za nutné vysloviti, že platí předpisy vojenského trestního zákona pro nový běh přerušeného promlčení.

Ostatní podrobnosti vojenského kázeňského práva, pokud není zde ustanovení zákonného, upravují v mezích zákonných služební předpisy.

Ústavně-právní výbor senátní je stejně jako branný a ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny toho názoru, že služební předpisy upravující podrobně vojenské kázeňské právo přísluší potvrzovati presidentu republiky jako vrchnímu veliteli veškeré branné moci podle §u 64 ústavní listiny, odst. 1. č. 10.

V druhé části zákona upraveno jest kárné právo pří porušení úředních, služebních a stavovských povinností vojenských gážistů. Je to moderní úprava uvedených poměrů vojenských gážistů a za vzor sloužila mu příslušná ustanovení služební pragmatiky civilních státních zaměstnanců, uzákoněná 25. lednem 1914, čís. 15 ř. z. Podle důvodové zprávy vládní osnovy uloženy jsou důstojníku přísnější požadavky v ohledu chování se a obzvláště jeho život mimoslužební podrobuje se přísnějšímu posuzování, ježto vojenský gážista má kromě svých povinností stavovských ještě povinností zvláštní, jež nese jako nositel nových poválečných ideí a úkolů.

Avšak zákonem podle důvodové zprávy vládní osnovy nemá býti vytvořena zvláštní důstojnická čest a žádná zvláštní kastovní morálka, jak to bylo za bývalého Rakousko-Uherska. Podle zmíněné důvodové zprávy důstojník a vojenský úředník mají v podstatě tytéž stavovské povinnosti, jako jiní zaměstnanci veřejní, a hlavní váha klade se na kvality mravní, které staré řízení čestné ponechávalo bez povšimnutí. Je to zřejmé, že v naší demokratické republice, v níž podle §u 106 úst. listiny platí rovnost všech obyvatelů republiky a neuznávají se žádné výsady povolání, nelze mluviti o žádné zvláštní důstojnické cti a morálce.

Avšak jinak nutno hleděti k tomu, aby vojenští gážisté dbali svých povinností úředních a služebních, jakož i dobrého jména vojska, jakožto svého stavu.

Zákon proto posuzuje v druhé části jednak porušení povinností úředních a služebních jakožto poklesek proti těmto povinnostem, jednak porušení povinností stavovských jakožto poklesek, jímž bylo poškozeno nebo ohroženo dobré jméno vojska.

Řízení, podle něhož děje se vyšetřování a posuzování porušení shora uvedených povinností, děje se před kárnými výbory, týká se všech vojenských gážistů, tedy nejen důstojníků a vojenských úředníků, nýbrž i vojenských gážistů mimo hodnostní třídy a děje se co do poklesků, jimiž bylo poškozeno nebo ohroženo dobré jméno vojska, i tehdy, když bylo způsobeno jednáním nebo opomenutím podléhajícím vojenské kázeňské pravomoci nebo trestním činem, jehož stíhání přísluší soudu.

Poklesky proti povinnostem úředním a služebním podléhají však řízení kárnému jen tehdy, když netrestají se podle vojenské kázeňské pravomoci.

Řízení kárné vztahuje se na všecky vojenské gážisty.

Avšak proti vojenskému gážistovi, který jest členem Národního shromáždění, může býti řízení před karným výborem zavedeno jen se souhlasem příslušné sněmovny. Ode-pře-li sněmovna souhlas, je stíhání navždy vyloučeno. Je to důsledkem ustanovení §u 24 ústavní listiny.

Tutéž zásadu nutno provésti i co do kázeňského, řízení podle I. části zákona, a to ohledně všech osob vojenských, nejen gážístů, o čemž výbor ústavně-právní navrhuje senátu přijetí resoluce.

Co do kárného řízení zákon upravuje rozdělení kárných výborů a jich složení. Jsou to kárné výbory I. stolice, a to rozhodovací kárný výbor pro závěrečné projednání věci a kárný výbor k usnášení se o návrzích a opatřeních mimo závěrečné projednání. Dále jest zde odvolací kárný výbor u ministerstva národní obrany, který funguje v instanci druhé a konečné.

Poklesky vojenských, gážistů, legionářů, spáchané před jejich návratem do vlasti, posuzují zvláštní legionářské kárné výbory I. a II. stolice.

Vzhledem k tomu, že ohledně vyloučení členů kárného výboru pro mimozávěrečné projednání nebylo v zákoně zvláštního ustanovení, výbor ústavně-právní navrhuje v tom směru zvláštní resoluci.

Zákon stanoví dále příslušnost kárných výborů, a jelikož co do místní příslušnosti při delegaci podle §u 14 odst. 4. nastaly pochybnosti, vyslovuje se ústavně-právní výbor, že ohledně příslušnosti kárného výboru podle §u 14 odst. 4. vychází ze zákona, že ministerstvo národní obrany nemůže určiti kárný výbor, který by nebyl věcně podle §u 13 příslušným a že jedná se tu pouze o změnu příslušnosti místní.

Zákonem stanoven dále způsob, jak se zavádí řízení před kárnými výbory a vytčeno tu právo aboliční presidenta republiky, podle něhož řízení před kárným výborem nemá býti zaváděno, aneb zavedené má býti zastaveno, jestli president republiky tak nařídí.

Podle kárného řízení zastupuje rozkaz ke stíhání a vykonává ostatní funkce obžaloby zvláštní kárný žalobce, úkoly vyšetřovací obstarává zvláštní zpravodaj, který podává též potřebná vysvětlení kárnému výboru, provádí různé další úkony řízení a funguje též jako zapisovatel při závěrečném projednání.

Další důležitou osobou v kárném řízení jest obhájce, kterým může býti vojenský gážista nebo obhájce zapsaný v seznamu obhájců ve věcech trestních.

Po skončených přípravách pro závěrečné projednání provádí se toto podle zásady ústnosti, bezprostřednosti a rovnosti stran.

Řízení před kárným výborem je sice neveřejné, pročež stanovena též povinnost zachování tajnosti, avšak obviněnému přísluší právo přibrati k závěrečnému projednám 3 důvěrníky vojenských gážistů. Při rozhodování kárného výboru platí zásada volného uvažování průvodních prostředníků a vydá se toto rozhodnutí ve formě konečného usnesení, podléhajícího odvolání se strany obviněného a vyžadujícího potvrzení představeného, který nařídil řízení před kárným výborem.

Konečné usnesení kárných výborů může na zastavení řízení, na zproštění obviněného nebo jeho uznání vinným. Tresty, jež lze uložiti na základě řízení před kárným výborem, mohou býti písemné výstrahy s různými účinky, přeložení do výslužby nebo do zálohy a odnětí vojenské hodnosti s příslušnými důsledky.

Dále zákon upravuje řízení před odvolacím kárným výborem a stanoví důsledky uložených trestů, při čemž vyznačuje též právo presidenta republiky na amnestii prominutím neb zmírněním trestů uložených. Zákonem stanoveno též navrácení k předešlému stavu, při zmeškání lhůty k odvolání. Podle zákona též lze povoliti obnovu v řízení před kárnými výbory pravoplatně skončeného a též mimořádnou obnovu. Opravným prostředkem jest zásadně jen odvolání proti konečnému usnesení, pří čemž lze též naříkati ostatní opatření kárného výboru. Avšak lze též podati stížnost dohledací.

Zákon má dále ustanovení ohledně doručování, co do lhůt nákladu řízení, kolků a poplatků.

V částí třetí upravují se předpisy ohledně odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby -propuštění s odbytným - řízením správním v případech uprchnutí do ciziny, vstupu do cizích služeb vojenských, neplnění povinnosti gážistů mimo činnou službu atd. Když vojenští gážisté po tři po sobě jdoucí léta mají kvalifikaci nevyhovující, čemuž se klade na roven ne-znalost služebního jazyka, mohou býti přeloženi do výslužby a propuštěni s odbytným řízením správním.

Část čtvrtá zákona obsahuje ustanovení všeobecná, a to ohledně vojenských soudců, vojenských gážistů mimo hodnostní třídy o poměru zákona k jiným zákonům, jakož i ustanovení přechodná a závěrečná.

Vzhledem na zvláštní postavení příslušníků četnictva, nekonajících činné služby v branné moci, pro něž platí proto disciplinární předpisy vydané ministerstvem vnitra podle §u 12 zákona o četnictvu ze dne 14. dubna 1920, čís. 229 Sb. z. a n., bude nutno, aby i pro ně - pokud ovšem za příležitosti zvláštních poměrů a služeb nepodléhají vojenské kázeňské pravomoci - bylo stanoveno zákonem jejich kázeňské právo a ovšem také jejích kárné právo, k čemuž směřuje též resoluce o tom navržená.

Jelikož shora uvedené právní poměry osob vojenských upravují se zákonem, staví se tudíž na pevný zákonný podklad, a poměry ty upravují se způsobem moderním podle požadavků nynější doby, navrhuje ústavně-právní výbor senátu, aby osnovu vládní přijal za své, usnesení ve znění, jak schválila návrh zákona i poslanecká sněmovna, a rovněž navrhuje, aby přijaty byly navržené resoluce. (Pochvala.)

Místopředseda dr. Soukup: Zpravodajem za výbor branný je p. sen. Dědic, jemuž tímto udělují slovo.

Zpravodaj sen. Dědic: Vážený senáte! V zastoupení pana zpravodaje branného výboru připojuji se k usnesení ústavně-právního výboru.

Místopředseda dr. Soukup: Zahajuji debatu. K slovu je přihlášen především p. sen. dr. Wiechowski. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Wiechowski (německy): Slavný senáte! Podle branného zákona z r. 1920 je systém obrany země v Československé republice milicí a až do zavedení této milice je prozatím na neurčitou dobu ponechán t. zv. systém kádrový anebo stálého vojska. Veřejnosti byla dána naděje, že toto přechodné stadium nebude trvati příliš dlouho, a bylo o tom mluveno, že již v r. 1925 bude zavedeno miliční zřízení vojska. Nic by nebylo pochopitelnějším, než kdyby se tohoto mezidobí použilo k tomu, aby toto vojenské zřízení ponenáhlu bylo odstraňováno, aby mohl nastati přechod k milicí. Z toho však nepozorujeme ničeho. Naopak. Při pozorování našeho veřejného života, vidíme, že vlastně stáváme se ještě více militaristickými. Vy ovšem mně vytknete, že již v říjnu t. r. nebudeme míti více dvouletou, nýbrž pouze osmnáctiměsíční služební dobu; a to zdá se vskutku býti již nesmírným pokrokem. Avšak toho, co zde se nám zdá býti velkým ulehčením, bylo i v té militaristické Francii dosaženo jenom s největším namáháním a v Belgii nějaké prodloužení služební doby přes 14 měsíců nebylo zastupitelskými korporacemi povoleno. Vy patrně ještě dále nadhodíte, že vzhledem k vykonávání vojenské presenční služby jsou v zákonu zamýšleny úlevy. To snad je pravdou, avšak v praxi tyto úlevy nejsou poskytovány nijak liberálně, nýbrž i tu opětně ve smyslu militaristickém. A přihlédneme-li blíže k vojenskému životu, vidíme, že se tu vlastně oproti času předválečnému téměř zhola nic nezměnilo, a že se právě, tak jako před válkou, zde i onde setkáváme s výstřelky brutality, jaké konečně souvisí s každým militarismem. Připomínám vám hrozné události z října minulého roku, kdy dal velitel vojína neschopného pochodu, který nemohl jíti dále, uvázati a k tomu ještě na ostatním mužstvu žádal, aby po dobu vykonávání tohoto trestu zpívalo státní hymnu. (Slyšte! Slyšte!) Mužstvo to odepřelo; zmíněný sice byl potrestán, avšak my vidíme na tomto případu, že se poměry ve své podstatě přece nezměnily. V tomto roce jsme ještě stále pod dojmem sebevražd v kadetní škole v Hranicích, které až doposud ještě nebyly objasněny, a já bych rád se otázal zde ovšem nepřítomného pana ministra vojenství, jak dlouho ještě budeme musit čekati na zprávu o vyšetření této věci.

Zdá se, že naše státní správa jest nejvyšší měrou nervosní v každé jednotlivosti, která se týká vojska a války.To zdá se býti jejím nejcitlivějším bodem a tato nervosita vede mnohdy k téměř groteskním antipacifistickým zjevům. Tak na př. se stalo, že mezinárodní liga žen pro mír a svobodu, která zde v Československu založila jak německou, tak i českou sekci, neobdržela povolení svých stanov dříve, než až když škrtla ze svých stanov odstavec, že spadá do úkolu ligy potírání války (Slyšte! Slyšte!). To nebylo dovoleno, nýbrž smělo býti mluveno pouze o podporování míru; aktivní potírání války, to je pro naši státní správu přece již trochu mnoho. Něco podobného stalo se opětně nedávno. Existuje totiž zcela nevinné a naprosto utopistické hnutí pro t. zv. odzbrojení, které ostatně plní své úkoly v připojení na Svaz národů. V žádném státě nebyly tomuto hnutí působeny potíže. Jenom zde příslušná osoba, která dala projev vytisknouti, byla pro tuto výzvu, která má stejné znění s výzvami, které byly povoleny ve Francii, Anglii a Holandsku, byla pohnána k odpovědnosti. Byla žalována pro přestupek §u 15 odst. 3. zákona na ochranu republiky.(Výkřiky.) To je také známkou militarismu, v němž nyní žijeme, že dnes ani poslancům není dovolováno jako dříve, aby docházeli do kasáren a tam na vlastní oči se přesvědčili, jak vlastně vojáci žijí a jak se s nimi zachází. Nehledě k tomu jest veřejné mínění při každé příležitosti militaristicky harangováno. Vzpomínám tu různých těch parád a připomínám i to, jak bylo zazlíváno pokrokovému studentstvu, že se nezúčastnilo uvítání maršála Focha. (Sen.Polach (německy): Pacifisty Focha!) Velkého pacifisty, jak oficielně je nazýván, a já, myslím, že musím se i k tomu vrátiti, že v branném výboru právě zástupce duchovního stavu, který přece měl bojovati za mír a usmíření národů, přijal referát o tomto čistě militaristickém předmětu. Nemohu než při této příležitosti upomenouti na to, že není tomu tak dávno, kdy duchovní veškerých konfesí žehnali zbraním. Na druhé straně vidíme snahy, které cílí k tomu, aby byla utvořena privilegia pro kastu důstojnickou, a jsme na nejlepší cestě k tomu, abychom i předstihli privilegia důstojníků doby předválečné. Připomínám vám tu, že pokud se týče přijímání řádů v Československé republice, jest každému příslušníku tohoto státu zakázáno, přijímati cizí řády, ba že i u nás nesmějí býti udělovány řády civilistům. Jenom vojsko je z toho vyňato, pro vojsko byly založeny zvláštní řády, vojenské osoby smějí přijímati také cizí řády. A když jsme nedávno četli v novinách, že vojenská správa vydala nařízení, které má upraviti poměry pří uzavírání důstojnických sňatků, z něhož vyjde na denní světlo zase kauce, kde jest naznačeno, že se má konati čestné řízení a šetření o dřívějším životě nastávající manželky důstojníkovy, tož směřuje to jen k tomu, aby zde byla vytvořena opět privilegia. Tím rovněž má býti řečeno, že čest důstojnická jest něco jiného, než čest obyčejných občanů, že musí býti výše ceněna a lépe chráněna. I v tomto ohledu nyní se nic nezlepšilo; co dříve bylo lepší, je nyní ničeno těmito ustanoveními, která vyznívají všechna ve smyslu militaristickém. Myslíte, že to ulehčí přechod k systému miličnímu, když budou tu takováto privilegia, která potom budou činiti jen obtíže při odstraňování militarismu?

Poukázal jsem již v této souvislosti k tomu, že při pečlivém počítání Československá republika poměrně více vydává na vojsko, nežli to vojensky strnulé Německo Viléma II. Ve skutečnosti všechno to, co jen nějak lze ušetřiti, dostává se vojenské správě, ba jde to již tak daleko, že rozpočet námi povolovaný vlastně je pouze na papíře, když finanční správa nařídila, že ve všech resortech musí býti uspořeno nejméně 20 %; ty nesmějí býti vydány, ačkoliv jsme je povolili. Nevím, dá-li se to uvésti v souhlas s ústavou. Rozhodně zde se škrtá. Proč? Protože vojenská správa jest nenasytnou. Když státní úředníci dnes, případně 1. července, musí si stěžovati do následků prosincových zákonů, které vedly k tomu, že universitní profesor - zmiňuji se proto o tom, ježto poměry na universitě jsou mi

nejlépe známy - který dostává plat II. platové stupnice IV. hodnostní třídy, tedy nejvyšší plat, kterého vůbec může dosáhnouti, když je svoboden, dostává v obyčejném měsíci pouze 1800 Kč a nic více, tu všechno to dá se jenom z toho odvoditi, že všechny peníze dávány jsou vojenské správě. Nechci vůbec o tom mluviti, že samozřejmě pro kulturní účely není vůbec peněz, jak se to právě zase ukázalo při rozdělování subvencí pro mezinárodní kongres fysiologický; to bylo v nedávném čase; nebylo na to žádných peněz, referenti řekli: >Bohužel nemáme ničeho; 20 % musíme uspořiti, tu se nedá nic dělati.< Avšak státní správa měla si přece říci že nejlepší propagandou jest, jsme-li dnes dobře zastoupeni na mezinárodním vědeckém kongresu. Jest přece samozřejmým, že dnes člověk, který není vskutku zámožný, nemůže si z vlastních prostředků hraditi tuto nákladnou dlouhou cestu. Že také tím trpí podpora v nezaměstnanosti, to jsme dnes slyšeli jíž od více řečníků. Když jsme dnes slyšeli, že jenom něco více nežli polovina nezaměstnaných může obdržeti podporu, tu také na tom jest vinen zase jen militarismus, který pohltí všechny peníze.

Předložený zákon jest dalším krokem na vývojové cestě militarismu. Na místo, aby militarismus byl odstraňován, zahnízdil se militarismus takřka a zařizuje se po domácku. (Sen. dr. Heller (německy): A okrádá ostatní!) To vidíme na každém jednotlivém paragrafu toho zákona. Dříve než promluvím o jednotlivých bodech předlohy zákona, poznamenal bych rád něco pouze formálního. V tisku 1703, v němž jest zpráva výboru ústavně - právního a branného, jest jmenován ústavně-právní výbor na prvém místě a teprve potom jest branný výbor, vlastně jeho zpráva jest otištěna na prvém místě. To zdá se mi býti přece poněkud divným. Branný výbor není jenom výborem odborným, v tomto případě také dříve zasedal, neboť odevzdal svoji zprávu 7. června. Ústavně-právní výbor měl zde podati jen podružně své dobrozdání, nespadá to také v jeho obor, a také zasedal teprve 2. července. Přes to jest ústavně-právní výbor jmenován na prvém místě. Rád bych se otázal kanceláře, která patrně má obstarávati úpravu tisku, zdali jest v tom systém, že ústavně-právní výbor - řekl bych jako důležitější - je zde považován za výbor prvého řádu, v němž přece zasedají právníci, kteří zde jsou nejdůležitějšími osobami, což také tak dalece i na venek má býti označeno, zatím co druhý výbor má význam více podružnější. Pročítáme-li zprávy, tu shledáváme toto umístění zprávy ústavně-právního výboru před zprávou výboru branného vlastně věcně úplně opodstatněným, neboť zpráva branného výboru - lituji, že zpravodaj branného výboru není tu přítomen - nepraví zcela ničeho. Tam se věc odehrála jen velmi krátce, mluvil vlastně pouze soudruh Link, jinak nikdo. Byl přijat jednoduše tento stylisticky kazatelským tonem znějící doprovod kol. Valouška. Samozřejmě nemohu nijak souhlasiti s nejdůležitější větou jeho referátu, kde se praví: >Tímto zákonem upravené vojenské právo kázeňské a kárné odpovídá nynějším požadavkům lidskosti.< To nemohu připustiti.

Pročítáme-li zákon, tu nemůžeme říci, že ve svém nynějším znění odpovídá názorům humanity a demokracie. Dýše tu veskrze protidemokratický duch a zákon jest pro nás naprosto nepřijatelný. My jsme proto také podali ve výboru návrh na přechod k dennímu pořadu. Odmítli jsme vejíti vůbec v projednávání zákona. Vzdáváme se toho zde v plenu, avšak chceme zde podati několik pozměňovacích návrhů, které mají vymýtiti největší útoky proti demokracii. Zde se mohu zmíniti pouze o nejdůležitějších. Tak nejprve jsou zde na četných místech útoky proti právu o rovnosti. Činí se zde rozdíl mezi mužstvem a gážisty. V §ech 13 a 15 přiznává se legionářům výjimečné postavení. U osob mužstva jest trest diktován jednoduše příslušným velitelem, kdežto u gážistů vyšetřuje celou věc disciplinární senát a potom pronáší svůj rozsudek. Přihlédneme-li oproti tomu k prováděcímu nařízení státní vlády ze 17. srpna 1920 v německém Rakousku o vykonávání disciplinární moci, tu čteme tam v §u 22, že jsou ustanoveny disciplinární senáty a tyto rozsuzují v tom případě, že jde o osoby mužstva, za přibrání dvou vojínů. Je tedy zcela dobře možno, ne jak se zde děje, že osoby mužstva jsou zplna vydány libovůli představených, nýbrž že téhož řízení se užívá jak u gážistů a důstojníků, tak také u osob mužstva. Také legionářům dostává se výjimečného postavení, ano, jde to tak daleko, že ani ministr národní obrany nemůže vystoupiti s obžalobou, nebyl-li dříve dán souhlas legionářské obce. Legionáři stojí tedy naprosto mimo tento zákon. Také to shledáváme zplna nepřístojným a úplně nedemokratickým, že soukromým osobám není dovoleno žádati o obnovu řízení.

Dále je tu téměř činěno ilusorním stížnostní právo mužstva, které je nesmírně důležito. Podali jsme k příslušnému §u 7 případný pozměňovací návrh. Jeví se to býti téměř směšným, že u téhož velitele, který pronáší trest, musí býti podána také stížnost, zrovna tak jako ve starém Rakousku. Oproti tomu navrhujeme, aby § 7 odstavec 1. podstatně byl v tom směru změněn, aby stížnost byla podávána tam, u toho úřadu, který má rozhodovati o trestu. Na toto právo stížnostní má býti potrestaný při oznamování trestu vždy upozorněn.

Naprosto nesnesitelným jeví se nám však ustanovení §u 3, který rozšiřuje disciplinární moc vojenskou, případně velitelství, také na neaktivní osoby a na pensisty. Nechci o tom mluviti, že nenarukovaní až do jisté míry, co právě se týká jich povinnosti k narukování, jsou již pod vojenskou disciplinou, avšak že lidé, kteří nejsou více v aktivní službě, kterou již mají za sebou a kteří byli přeloženi do zálohy a jenom od případu k případu jsou povoláváni k vojenským cvičením, že ti po celý ten čas, to znamená nejlepší dobu jejich života, ustavičně podléhají vojenské moci disciplinární, právě jako i vysloužilci a pensisté, to shledáváme jako naprosto nesnesitelný stav.

Také pokud se týká trestu, je tu mnohé, co se musí příčiti přirozenému citu. Je-li-mezi tresty uvedeno, že v určitých případech se zkracuje pense, anebo že může býti uznáno, že nemá býti poskytována žádná pense, nýbrž jenom odbytné ve ztenčené míře, tu příčí se to, opakuji to, přirozenému právnímu citu. Tito lidé platí si po celou služební dobu do pense, jak jest možno tuto jim za trest odnímati? To vypadá zrovna tak, jako by byli odsouzeni k nějaké peněžité pokutě.

Přímo proteskním je však § 18. § 18 mluví o tom, jak jednati s duševně chorými, kteří mají býti potrestáni, anebo o případech, v nichž se choroba duševní suponuje, anebo kdy může býti předpokládána, či kdy je podezření takové choroby. Tu se praví: Je-li znalci uznána choroba duševní, tu rozhoduje o tom, má-li býti řízení zastaveno anebo ne, velitel. (Výkřik: Halb-huber!) V tomto ohledu skutečně je tomu tak, jako v tomto výkřiku se o tom děje zmínka, že to upomíná na případ s Halbhuberem, na něhož máme hrůznou upomínku, a u něhož odborní lékaři konstatovali duševní chorobu, který však přes to byl ponechán na svém místě z vojenských důvodů, zatím co naopak na podatele dobrozdání, vědecké odborníky, byl uvalen proces. (Předseda Prášek ujímá se předsednictví.)

Samozřejmě, slavný senáte, neschází tu v zákoně paragraf, který má za účel potlačování národních menšin. Nebylo by to ani úplným, kdybychom se tu s tímto paragrafem nesešli. Příslušníci těchto menšin mají býti připraveni ponenáhlu o možnost státi se důstojníky, nebo aby se mohli věnovati důstojnickému povolání v československé armádě. K tomu slouží § 34, který stanoví, že neznalost státní řeči má býti označována jako důvod pro udělení nižší kvalifikace. Rozumíme tomu úplně a žádný spravedlivě myslící člověk nebude popírati, že je potřebí, aby důstojník a poddůstojník ve vojsku ovládal státní řeč; o tom není žádné pochybnosti, avšak k tomu namítáme: Předně toto ustanovení nenáleží vůbec do tohoto zákona, který jedná jen o disciplinárních přečinech a o ničem jiném, a za druhé jde tu o dosavadní důstojníky. Stanovíte-li pro budoucnost, že se má přísně k tomu hleděti, aby každý, kdo je ustanoven jako důstojník, ovládal státní řeč, á la bonne heure, proti tomu se nedá nic namítati. Avšak četné ty výborné důstojníky, jímž právě vaše armáda nesmírně mnoho vděčí, právě pro jejich odborné vědomosti, kterých vy však nyní více nepotřebujete, tímto způsobem chikanovati a vytlačovati, to jest nespravedlivé. A jak se to dělá? Pomocí zkoušek. Když již obstáli v prvé zkoušce, musí podstoupiti zkoušku druhou, ano, mluví se dokonce nejnověji o tom, že jest nyní v dohledu nová zkouška, třetí. A při tom nestačí jen konstatování, že zkoušený ovládá řeč i pro služební potřebu, nýbrž zkouší se tu také znalost české literatury a umění a zkouší se všechno možné, co není nijak ve spojení se službou. A potom přece víte, jak to u zkoušek jde. Zkoušející má vždy v moci výsledek zkoušky modifikovati si ve smyslu, jak si právě přeje. Po všem tom, co jsem zde uvedl, jest samozřejmým, že my zákon naprosto odmítáme. Přes to však nevzdáváme se toho, podati pozměňovací návrhy, abychom se pokud možno pokusili o to, aby osud mužstva, který tímto zákonem je těžce ohrožen, byl poněkud zmírněn. (Potlesk na levici.)

Předseda: Dále udělují slovo p. sen. dr Spiegelovi.

Sen. dr. Spiegel (německy): Slavný senáte! Velevážená vládo, velevážený pane ministře národní obrany! Jsem krátkozraký, pana ministra bohužel nevidím. Ujímám se slova po p. kol. dr. Wiechowskim, který opět zastupoval svého kolegu ve výboru branném, a konstatuji, že podle pořadí přichází na řadu člen výboru ústavního později než člen výboru branného. (Veselost.) Jsem pořadem, v němž byly >zprávy< tištěny, úplně nevinen. Mluvím ve dvanácté hodině tohoto zasedání a takřka v šedesáté minutě této dvanácté hodiny a musím se proto, že pozornost již podstatně klesla, omeziti pouze na nejpovšechnější okolností a momenty. Nechci vám také ubírati času.