Pánové, domnívám se, že jsem vám tím s dostatek prokázal, že by bylo bezprávím, dvojnásobným bezprávím, kdyby v tomto případě senát vyhověl žádosti za vydání. Musilo by se to vykládati jakožto důkaz, že zanikl pocit svobody a práva, pocit neodvislosti a politické svobody členů parlamentu.

Pravím ještě jednou, nebojujeme o sen. Linka. I kdyby byl uvězněn, přestál by zajisté ve zdraví trest žaláře nebo vězení a také potom bychom ho v každém případě s radostí uvítali. Nebojujeme o to, zdali někdo z nás padne za oběť politickému pronásledování, nýbrž bojujeme zde o základní právo parlamentu, o imunitu. Stojíme na stanovisku, že právě vy z většiny, kteříž jste za války musili snésti dosti politického pronásledování, musíte míti pochopení pro zachování imunity a že se musíte obrátiti proti prolomení této zásady. Doufáme tedy, že senát -my tak zajisté učiníme -nevyhoví žádosti za vydání. My ovšem budeme hlasovati proti tomuto návrhu. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr. Soukup: Slovo dále má pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Předložená imunitní záležitost patří k těm případům, které u nás vždy vzbuzují trapný podiv, poněvadž nám ukazují, jak křivě a nesprávně jest většinou této sněmovny posuzována imunita svobodně volených zástupců lidu. V každém státě, kde se vládne skutečně demokraticky, v každém parlamentě, jenž dbá vážnosti a důstojnosti a jenž dovede důrazně a svědomitě hájiti ústavní práva zákonodárství a tím záruky svobody, vysoce jest ctěna i chráněna imunita poslanců v otázkách politických deliktů jakožto záštita demokratické svobody. Zdá se, že zde v této příčině panuje jiný názor, neboť opětně jsme zakusili, že se imunitní výbor postavil na stanovisko, uznati imunitu jen tehdy, jestliže obviněný může prokázati, že se deliktu jemu za vinu kladeného skutečně nedopustil. Tak tomu bylo na příklad v případě sen. Oberleithnera, který byl obžalován, že jakožto předseda schůze, když ji vládní zástupce již prohlásil za rozpuštěnou, nechal řečníka ještě dále mluviti. Sen. Oberleithner byl předvolán před imunitní výbor, který se tvářil jako soudní dvůr, a měl prokázati, že vůbec neslyšel to, že vládní komisař schůzi rozpustil. Domníváte-li se, že senátor, anebo poslanec požívá imunity teprve tehdy, jestliže prokáže, že se vůbec nedopustil ničeho trestného, pak tento druh imunity nemá vůbec žádné ceny. Neboť kdo může dokázati, že je falešně obviňován, musí býti přece také osvobozen soudem, i nepotřebuje vůbec imunity. Skutečná imunita záleží právě v tom, že zástupce lidu za každý projev anebo čin, i když koliduje s trestním zákonem, právě touto imunitou jest chráněn, pokud tento delikt jest vysloveně politickým a pokud souvisí s povinným výkonem mandátu. Ve zvláštním případě Linkově, kterým se nyní zabýváme, napadá mně výrok, který podle sdělení pražských listů prý učinil sen. dr. Mareš v jisté schůzi ohledně zákona na ochranu republiky. Prohlásil prý, že podle jeho názoru měly by pod zákon na ochranu republiky spadati netoliko urážlivé, anebo ponižující výroky o státu nebo proti státu, nýbrž také ironické projevy chvály. Tento názor, vléci na soud netoliko slova, nýbrž také za nimi tušené myšlenky, zdá se, že našel následovníků. Vzpomínám si na případ, který se stal nedávno. Když posl. dr. Feyerfeil v jisté schůzi, prohlásil, aby mládež, když v případě mobilisace bude povolána, s radostí této výzvy uposlechla, přerušil ho vládní zástupce s poznámkou, aby zanechal veškeré ironie. Posl. Feyerfeil prohlásil, že mu nenapadlo míniti tato slova ironicky, v každém případě má sám rozhodnouti, jak tato slova cítil a mínil, a do jeho nitra že vládní zástupce vstoupiti nemůže, aby jeho skutečně mínění vyzkoumal. Vládní zástupce prý na to schůzi rozpustil. Případ, kterým se nyní zabýváme, zdá se, že má skončiti podobným způsobem. Slyšel jsem, že výroky, které se kladou za vinu sen. Linkovi, neučinil prý on, nýbrž účastník schůze a že komisař jen přeslechl. Bylo mně před chvílí sděleno, že se o tom imunitní výbor dozvěděl teprve v posledním okamžiku a že potom prý se pomýšlelo na to, odkázati věc zase výboru, To ovšem není řešením imunitní otázky.

To jest pouze konstatování, že sen. Link byl neprávem obviňován. Imunitní otázce se však tím vyhýbáme. Imunita poslance vyžaduje, aby i když to tak řekl, jak se tvrdí, imunitou byl chráněn. Neboť tím vlastně učinil jen politický výrok a to vykonávaje svůj mandát. Ale věc, jak již řečeno, také v tomto případě má se tak, že se snažíme trestně stíhati netoliko výrok jakožto takový, nýbrž také předvídané, tušené smýšlení, předpokládanou ironii atd. rovněž se odvažujeme stíhati podle trestního zákona.

Dovolte, abych naproti tomuto poblouzení parlamentu, pokud jde o ocenění imunity - a připojují se v této příčině zplna k slovům svého předřečníka - postavil výrok, který pan president republiky svého času učinil ve vídeňské poslanecké sněmovně. Řekl tehdy: >Stát, který se bojí svých vlastních občanů, který potlačuje volnýprojev mínění a tištěné slovo, nemá dnes práva na úctu.< Nuže, táži se vás, jak by to bylo s právem na úctu pro stát, který se pokouší pronásledovati netoliko promluvené slovo, nýbrž také vytušené smýšlení, které slovnímu znění výroku neodpovídá. Také v případě Linkově se o to pokoušíte, poněvadž inkriminovaná slova sama přece žádným způsobem nejsou zločinem. My nemáme zjišťovati, zdali sen. Link svá slova mínil jinak a jak je mínil; to jest jeho vlastní věcí, a to může zjistiti jen on.

Ze všech těchto důvodů budeme hlasovati proti vydání i dovoluji si navrhnouti: Slavný senát račiž se usnésti, že navržené vydání sen. Linka. zamítá. (Souhlas německých senátorů.)

Místopředseda dr. Soukup: Byly podány návrhy pp. sen. Hartla a Niessnera. Prosím za jejich přečtení.

Senátní tajemník dr.Šafařovič (čte):

Návrh sen. Hartla a soudr.:

>Slavný senát račiž se usnésti, že se odmítá vydání sen. Linka.<

V Praze, dne 7. června 1923.

Návrh sen. Niessnera a soudr.:

>Podepsaní navrhují, aby zpráva imunitního výboru č. t. 1656 byla výboruvrácena.<

V Praze, dne 7. června 1923.

Místopředseda dr. Soukup: Závěrečné slovo má pan zpravodaj sen. dr. Stránský.

Zpravodaj sen. dr. Stránský: Slavný senáte! Poněkud výstřední vývody pánů řečníků přede mnou vyžadují především toho, aby byly uvedeny na pravou míru. Je nám zde vytýkáno, že prý chceme oposici pro jejích řeči na schůzích pronásledovati. Tomu není tak. Velectění, je zde jistá rovnost mezi oběma stranami tohoto senátu, mezi menšinou a koaliční většinou. Ta rovnost pozůstává v tom, že koaliční většina smí býti, může býti a je vládní jenom potud, pokud toho vyžaduje zájem republiky. (Výborně!) A taktéž oposice má své meze ve vystupování. Ona smí kritisovati, jak jsme dokázali právě touto zprávou, ona smí mluviti, avšak meze těchto řečí spočívají v tom, že smí mluviti tak dalece, pokud to snesou zájmy státu. (Výborně!) Jakmile stát je ohrožen takovýmito řečmi, přestává možnost vytýkati nám, že se jedná jen o verbální delikt. Verbální delikt musí býti stíhán zrovna tak, jako delikt jiný, neboť verbálních deliktů je mnoho a mezi nimi jsou těžké delikty, nejen urážky na cti. Verbálním deliktem je na př. veřejné násilí spáchané nebezpečným vyhrožováním. Verbálních deliktů je mnoho a mnoho zločinů mezi nimi a bylo by to velice smutné, kdybychom měli říci, že když se někdo dopustí verbálního deliktu a je to senátor, nemá býti stíhán. Tedy vtom ohledu myslím, že je tu jistá rovnost a meze, které jsou položeny nám, jsou položeny také oposici. (Výborně!)

A když, velectění pánové, se strany oposiční uváží, že právě v zájmu našeho státu, v zájmu míru, v zájmu jeho klidu, jeho vývoje jsme se usnesli na zákoně na ochranu republiky, tak už musí dovoliti, když jim radím, aby vzhledem k tomuto zákonu své řeči na veřejných schůzích o nějakou oktávu snížili, neboť tím radikálním způsobem, jak to šlo až dosud to nepůjde. Je-li stát náš právním státem - a páni z oposice si toho nejvíce přejí - pak musejí zákony býti respektovány. (Tak jest!) Není to tedy strach náš, jak myslil poslední pan řečník, před občany, který nás vede k tomu, abychom tyto návrhy zde činili, nýbrž je to naše povinnost, vynutiti tento respekt tam, kde není dobré vůle zákon respektovati. Jestliže bylo řečeno, že prý pánové jsou tak jako tak odpůrci militarismu, tedy prosím, abyste si laskavě ještě jednou připomenuli slova, kterých užil sen. Link. On neřekl těm svým posluchačům - aspoň podle udání - aby zbraně odložili a do žádné války nešli, ačkoliv již to by bylo trestným skutkem, nýbrž on jim řekl, proti komu mají zbraně obrátiti, a tak nemluví antimilitarista. Antimilitarista nesmí a proti nikomu nebude zbraně užívati a není antimilitaristou jen v jistém směru, totiž militaristou proti svému vlastnímu státu, nikoli ale proti nepříteli toho státu, ten nemluví takovýmto způsobem. Jestliže nám bylo vytýkáno, že jsme nezkoumali správnost tohoto rčení, tedy dovolte, abych vám připomenul něco ze starého trestního řádu, kde byl soudce ještě vázán na jisté, určité důkazy. Tam bylo mezi těmi důkazy na příklad to, když byl dotyčný viděn, anebo polapen na místě činu, anebo když bylo něco z toho zločinu u něho nalezeno. Anebo tam byl také tento důkaz: Když se toho dopustil člověk, o něm se dá souditi, že je toho skutku schopen.

Nuže, v této věci je nám známo, že již dříve na mnohých německých schůzích bylo skutečně takto podněcováno proti republice, že byli vyzýváni posluchači, aby obrátili zbraně v případě války proti vlastnímu státu. (Sen. dr. Heller (německy): Link to řekl?) Na mnohých schůzích to bylo řečeno. (Sen. Polach (německy): Kdo chce věřiti, věří vždy!) Prosím, jestliže to bylo na mnohých schůzích řečeno a uvážíme-li, že velice často si páni se strany německých sociálních demokratů vypůjčují duševní zbraně od německých tak zvaných měšťáků a zase opačně němečtí měšťáci si vypůjčují duševní zbraně z arsenálu německých sociálních demokratů, tedy nebyla příčina pro nás nevěřiti tomu, že by pan sen. Link... (Sen. Polach (německy): Úsudek není faktum!) Prosím zde se nejedná o to, máme-li dobrou vůli, nýbrž o to faktum, smíme-li z toho souditi, že podobných slov bylo užito. (Výkřiky na německých lavicích.)

Ale, velectění, jestliže prohlašuje dnes kolega Niessner jménem pana kolegy Linka, že on těchto slov neužil a že on jich neužil také proto, že jeho strana takových slov neužila a neužívá, jmenovitě té zásady, která je v těch slovech obsažena, tedy milerádi chceme vyjíti vstříc těm pánům a uvážiti tu věc. Navrhoval bych, aby pan předseda přerušil laskavě schůzi, aby se mohla většina znovu o tom usnésti, co chce v této věci učiniti a jaký nový návrh chce podati.

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Vyhovuji žádosti pana zpravodaje a přerušuji tuto schůzi na 10 minut.

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Vážený senáte! Zahajuji znovu schůzi a uděluji slovo k dokončení referátu panu zpravodaji dr. Stránskému. Prosím, aby pan dr. Stránský pokračoval ve své zprávě.

Zpravodaj sen. dr. Stránský: Slavný senáte! Podle stenografického protokolu o řeči sen. Niessnera pravil jmenovaný senátor: >Je to věc nemožná, aby sen. Link takovýto výrok byl učinil. Není to naše terminologie. Tak mynemluvíme ani na schůzi. Já pravím, že nespočívá v taktice naší strany taktomluviti. Jsme zvyklí, abychom to, co řekli, také zastupovali a za to ručili; a jájsem přesvědčen, že také sen. Link, kdybyto byl řekl, za svou osobu by to také zodpověděl. Avšak on to tak neřekl. Jápravím tedy, že sen. Link nemohl to tak říci,poněvadž to není náš způsob politického boje proti militarismu.< A dále pravil; >Myslím, že nám dosvědčíte, že my takovýchto výroků v takovéto formě nikdynepoužíváme.<