Čtvrtek 26. dubna 1923

A nyní chtěl bych se zmíniti několika slovy o posledním tak zvaném prosincovém, zákonu z minulého roku. Především však chtěl bych konstatovati, že ze mne nemluví žádná stranickost - jsem dalek všeho stranictví - také ne snad stavovská příslušnost, poněvadž jsem státním, zaměstnancem a tím méně mluví ze mne touha snad po nějaké popularitě. Mám za to, že jsem povznesen nad tyto domněnky, a to proste proto, poněvadž jsem loni převzal referát o zákoně č. 394, kterým jsme v senátě podstatně snížili státním, zaměstnancům jejich požitky, tedy referát o velmi nepopulárné věci, když v poslanecké sněmovně, jak známo, od tohoto referátu každý utíkal. Já jsem tak neučinil, poněvadž jsem byl přesvědčen, že je to absolutní nutností ve prospěch státu a jeho financí. Nechtěl jsem utíkati od odpovědnosti, nepokládám to za žádné hrdinství, dělati jenom, populární věci - to není žádné umění - a právě proto, že jsem od té odpovědnosti neutekl, mám právo, abych několik upřímných slov o důsledcích tohoto zákona promluvil.

Ministerstvo financí předkládajíc zákon k ústavnímu projednání tehda v prosinci, napsalo v důvodové zprávě následující. To musíme slyšeti! >Ač drahota, způsobená válkou očividné se zmirňuje a podle všech příznaků lze očekávati, že pokles cen bude trvalý a že bude pokračovati, nedostoupilo přece ještě klesnutí cen nejnutnějších životních potřeb takové míry, aby se mohlo provésti zmíněným zákonem, zamýšlené snížení služebních požitků o celé mimořádné a nouzové výpomocí, které činí u mnohých převážnou část celkových požitků.<

Tedy z toho je jasno, že vláda i parlament předpokládaly, že pokles cen bude trvalý a že bude pokračovati, a zatím, slavný senáte - ruku na srdce! - vidíme, že nastal pravý opak. Nedivme se proto, jestliže v řadách státních zaměstnanců po 1. dubnu, kdy jsme provedli takové citelné srážky v důsledku prosincového zákona, panuje krajní roztrpčenost a nespokojenost. To, myslím, je samozřejmé. Co jest však povinností naší, co jest povinností parlamentu a vlády, chce-li zachrániti svojí prestyž a veškeru důvěru, kterou má ještě u velké řady státních zaměstnanců? Co nutno učiniti? Postarati se o to, aby se ty předpoklady, o nichž jsme mluvili zde v senátu a psali v důvodové zprávě, skutečně se splnily. Musíme proto se vší energií pracovati k tomu, aby ten zdražovací proces se zastavil a aby nastala skutečná láce, jak jsme jí slibovali, V poslední době jsme odrazili útok cukerního kartelu. Nyní máme co činiti se železářským, kartelem, kterýžto spor jest obdobný. Oni také budou zvyšovati ceny železa a již také zvyšují nepřímo ceny, poněvadž se na cizích trzích také ceny železa zvyšují. Co by znamenalo zvýšení železa pro náš národohospodářský život, nemusím připomínati.

Tedy musíme přiložiti ruku k dílu, energicky zastaviti zdražovací proces a přivoditi skutečné zlevnění cen životních potřeb. A jestliže se nám to nepodařilo, nejsme-li tak silni a mocní, táží se, co jest pak vůči zaměstnancům státním naší povinností? Já na tu otázku nemohu odpověděti a také ani nesmím. Zde bude musiti promluviti vláda a koaliční strany parlamentní a zejména ministr financí.

Vláda a koalice v opačném případě, když se nám nepodaří sraziti drahotu, musí hledati cestu, jak jiným způsobem by se státním zaměstnancům pomohlo.

Ale také prováděcí nařízení k prosincovému zákonu zavdává příčinu k mnohým oprávněným stížnostem. Já sám jsem se o oprávněnosti těchto stížností přesvědčil, zejména pokud jde o zaměstnance nepragmatikální. Upozorňují, že na příklad vdovám, státním zaměstnankyním, když mají legální děti, na ty děti se nevyplácejí drahotní přídavky, ačkoliv svobodnému muži, když má illegální, nemanželské děti, se přídavky vyplácejí, ačkoliv ministerská rada se jíž dávno usnesla, aby těmto vdovám - státním zaměstnankyním - tyto přídavky vypláceny byly.

Také pensistům, kteří nebyli převzati naším státem, - to jsou ti největší chudáci - dnes nevyplácíme doplňovacích přídavků, takže berou 50-60 Kč měsíčně. Myslím, že takového dráždění přece není třeba.

Ale budu spravedliv. Také na adresu státních zaměstnanců chtěl bych říci několik upřímných slov. Methody, jakých některé skupiny státních zaměstnanců používají, nepovedou k cíli. Neustálé vyhrožování a neustálé spílání českým koalovaným stranám, myslím, že nepovede k cíli a že není na prospěch věcí. Také jakási zatvrzelost, kterou tu pozorujeme u některých skupin státně-zaměstnaneckých, není na místě. Proti zatvrzelosti - řeknu otevřeně - stojí zase zatvrzelost, a já bych si nepřál, abychom dospěli k těmto koncům. Obě skupiny, parlament a vláda na jediné straně, státní zaměstnanci na druhé straně, budou se museti sejití uprostřed cesty a nesmějí prohlubovati příkop, který je dnes dělí. Neprospívá to nikomu, ani parlamentu, ani vládě, a tím méně přirozeně státním zaměstnancům. Ale kdo nejvíce tím trpí, je stát a občanstvo. Vyzývám proto rozvážné elementy na obou stranách a zejména na straně úřednictva, aby opustily tuto cestu, která by mohla vésti k důsledkům, kterých by si nikdo nepřál.

Promiňte, že jsem se jaksi odchýlil, ale myslím, i toto thema bylo velmi časové.

Vracím se k předloze. Sociálně-politický výbor doporučuje, aby usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 11. července 1922, č. 225, o mimořádných opatřeních bytové péče, schváleno bylo ve znění přijatém, poslaneckou sněmovnou. (Souhlas.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo zpravodaji sen. Slavíkovi, k 7. bodu ke

zprávě výboru sociálně - politického o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1613) o vládním návrhu zákona o odkladu exekučního vyklizení místností. Tisk 1622.

Zpravodaj sen. Slavík: Slavný senáte! Předloha o exekučním vyklizení místností je vlastně jen doplňkem obou předloh, o kterých právě pojednal pan kol. Pánek.

Když vešel zákon o ochraně nájemníků prvně v platnost, objevily se jisté zjevy, které přinutily vládu republiky Československé, že použila tehdy zmocnění, které jí bylo dáno zákonem, z 15. dubna 1920 a vydala zvláštní nařízení, které pojednávalo o exekučním vyklízení místností. Toto nařízení bylo velmi stručné a obsahovalo ustanovení, že soud po vyslechnutí navrhovatele, uznav důvody, může povoliti exekuční vyklizení bytu, resp. může jej odložiti nejdéle na čtvrt roku, V praxi však se ukázalo, poněvadž nestálo v tomto nařízení kolikrát toto odložení se může státi, že toto odložení stávalo se v některých případech několikrát za sebou, a tudíž smolilo býti vlastně prodlužováno do nekonečna. Druhá vada, která objevovala se v praxi, byla tato: V zákoně o ochraně nájemníků stojí, >jestliže někdo neplatí činže, může ho majitel domu vypověděti, po případě žádati o exekuční vyklízení místností<. Jestliže se však příslušný odvolal k soudu, aby vyklizení bylo odloženo, soud neposuzoval to se stanoviska správného, zda totiž příslušný platil nebo neplatil činži, nýbrž prostě řekl; Mně do toho nic není, zda nájemník platil nebo neplatil, já musím posuzovati věc podle jasného znění zákona, totiž jsou-li důvody k odložení vyklizení nebo ne. V důsledku toho se stalo, že třebaže nájemník činže neplatil, byl mu přece povolen odklad. Tato vada zákona byla velice pociťována. Nařízení, které bylo prozatímní, musilo býti prodlouženo nařízením ze dne 23. června 1921, v němž stálo, že otázka bude upravena zákonem, a proto prodloužení ono se stalo jenom až do zákonné úpravy. Nyní, kdy vláda předložila znovu předlohu zákona o ochraně nájemníků a o bytové péči, je samozřejmo, že musila při této příležitosti podati též zákonnou předlohu o úpravě této otázky, tedy o exekučním vyklízení místností. Není to tedy již nařízení, nýbrž předloha zákona, která byla v poslanecké sněmovně projednána. Tato předloha zákona má již jisté výhody v tom smyslu, že vada, která se objevovala následkem tehdejšího nařízení, jest opravena, že příslušné případy jsou ze zákona již vyňaty, resp. jsou jiným způsobem upraveny tak, aby věc plně vyhovovala. Již možnost odkladu exekučního vyklizení je naprosto přesně stanovena, a to tak, že u místností, používaných státními zaměstnanci, může býti odklad povolen pouze jednou, u ostatních místností dvakráte, a jen ve výjimečných případech, kde politický úřad I. instance zvláštními důvody žádost podepře a prokáže, že skutečně v obci není náhradního bytu, může se povoliti odklad ještě po třetí, ale naposledy. V prvém nařízení bylo dále ustanovení, které jistě z důvodů sociálních je zcela správné, že nastane-li vyklízení místností, je obec povinna postarati se o místnost,aby příslušný mohl si uložiti své věci. Toto ustanovení zůstává v platnosti i podle nynějšího zákona.

Druhá chyba, o které jsem mluvil, je odstraněna tím, že nynější předloha zákona ustanovuje: >Jestliže někdo nezaplatí do osmi dní dlužnou činží, i s tím, co připadá na běžný kvartál, pozbývá rozhodnutí soudu o odkladu vyklízení místností platnosti.< To je jistě ochrana velice značná, a je tím zamezeno, aby mohlo býti dále jednáno v tom smyslu, jak jsem to původně naznačil. To je jistě jasné znění a pro předlohu je dosti význačné, že tyto vady byly odstraněny.

Důležitý je § 3 této předlohy, který taxativně vypočítává ony případy, kdy vůbec odklad nemůže býti povolen. To je na příklad tehdy, jestliže majitel podle zákona o ochraně nájemníků opatří nájemníkovi jiný byt vhodný podle zákonných předpisů. Pak se nájemník nemůže odvolati. Stejně je tomu, jestliže byla nájemníkovi dána výpověď z důvodů, které v zákone jsou uvedeny pod body l. až 8., za třetí u domovnického poměru, kdy se může byt vykliditi, pakliže se příslušný dopustil krádeže a podobných činů, a kdy rovněž nemá nároku na odklad, dále u podniků továrních, které nutně potřebují byty, které musejí úzce souviseti s továrnou i pokud se vchodu týče, dále když příslušný byl vypovězen proto, že ohrožoval život buď majitele nebo spolumajitele atd, Tedy tyto případy taxativně jsou přímo vyjmenovány, jak jsem řekl, a zákon samotný ponechává v platnosti ustanovení ohledně nařízení, kdy obec je povinna postarati se o místnost.

Zákon tento však je opět stanoven na dobu l roku, do konce dubna 1924 a já, velevážení pánové, mám za to, že nyní těchto ustanovení, která jsou jak v zákoně o ochraně nájemníků, tak i zde, v tomto zákoně, bude velice málo v praksi použito a že tento zákon příštím rokem asi nebude musiti býti již obnovován.

Vzhledem k tomu, že zákon je výsledkem kompromisu, a že jeho platnost není tak dlouhá, doporučuje sociálně-politický výbor, aby předloha zákona byla schválena tak, jak vyšla z poslanecké sněmovny.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Přistupujeme k rozpravě.

K slovu jsou přihlášení tito řečnící: Pan sen. Hartl, Löw, dr Reyl, Knesch, dr Kovalík, dr Herzigová, dr Hilgenreiner a Kouša.

Uděluji slovo p. sen. Hartlovi.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Dovolte mi nejdříve, abych dal výraz pocitu, který po každé na nás doléhá, kdykoli se máme v této sněmovně vyjádřiti k nějaké předloze anebo se o ní raditi, totiž pocitu, že tato práce jest vlastně zcela marnou, poněvadž se nám pří všech těch poradách nepodaří změniti na předlohách ani čárky. My sem jaksi nedostáváme osnovy zákonů, nýbrž obrazně řečeno jen jejich průklepy se svolením, že zde smíme napodobovati, jako bychom se o těchto předlohách radili a je projednávali. Ve skutečnosti jest o osudu předlohy jíž rozhodnuto, dříve než se k námi dostane. Naše plenům a naše výbory nejsou ničím jiným nežli mlýny meloucí na prázdno, a tuto skutečnost nemůže zastříti ani hluk řečí. To bych zde chtěl zjistiti nikoli jako jednostrannou výtku proti poslanecké sněmovně anebo proti vládě, neboť na konec nejsou tím jedině vinnými tito oba činitelové. Velikou část viny má senát resp. jeho většina, poněvadž se při všech možných příležitostech vzdává svého zákonitého práva. To se přece ukázalo zase dnes, když se stalo usnesení o zmocnění, dle kterého vláda v tak nesmírně důležité otázce, jako jsou hospodářské sankce dle §u 16 smlouvy o Svazu národů, může jednati cestou nařízení, aniž by se teprve dotazovala mínění parlamentu.

Jestliže se dnes přes to chápu slova k předložené osnově zákona, děje se tak jen proto, abych krátce odůvodnil své zamítavé stanovisko proti tomuto zákonu jakož i proti jeho předchůdcům. Chci především poukázati na to, že se dle mého názoru celá otázka t. zv. ochrany nájemníků od samého počátku projednávala jednostranně a nespravedlivě. Již název této akce byl pochyben; zákon ten měli jsme nazvati zákonem k zabezpečení bytů a nikoli zákonem na ochranu nájemníků. V tamto jednostranném označení jevila se již jednostranná tendence, která se pak při projednávání této věci jevila stále jasněji. Vyhovovalo zajisté sociální potřebě prvého řádu, jestliže, se při stoupající drahotě přihlíželo k tomu, aby každému jednotlivci dle poměrů jeho hospodářských sil zabezpečen byl byt, snaha to, jejíž uskutečnění ovšem mu-silo vésti k velikým obětem. Jest jen otázkou, jakým způsobem tyto obětí na obě v úvahu přicházející strany ve spravedlivém ocenění daných poměrů mají býti rozděleny. Pří nejlepší vůli nelze říci, že k řešení této otázky bylo přistoupeno s nepředpojatou spravedlností. Naopak, jak již ve zvoleném názvu zákona jakožto zákona na ochranu nájemníků bylo vyjádřeno, byla zde snaha všechny oběti zabezpečení bytů, uvaliti na majitele domů, aniž by se kdo ptal, zdali majitelé domů sami za takovéhoto stavu věcí budou moci čeliti nesmírné drahotě a zdali budou moci pečovati o dobrý stav svých domů, jenž jest také v zájmu nájemníků samých. Pří tom se patrně vycházelo z fikce, která se také velmi často projevovala v různých schůzích způsobem více nebo méně demagogickým, že každý nájemník jest chudák a že každý majitel domu jest bohatý hýřil, fikce to, která skutečným poměrům zajisté neodpovídá. Nechci vůbec zkoumati otázku, do jaké míry pří tomto způsobu smýšlení spoluúčinkovala politická gravitace k větším masám, již proto ne, poněvadž se to dosti jasně jevilo pro každého, kdo vidí. Nežli blíže označím, jak o této otázce smýšlím, chci předeslati, že nic mně není tak vzdáleno, jako omezovati nějakým způsobem ochranu skutečně potřebných nájemníků. Naopak, po mém názoru měla by ochrana nájemníků pro osoby zvlášť potřebné dokonce být ještě rozšířena, čeho se domáhám, jest jen, aby obětí, které dlužno přinésti pro zabezpečení bytů, nebyly jednostranně ukládány majitelům domů, poněvadž to stále více utlačuje stav, který již dnes. valnou většinou se nalézá v těžké tísni. Hlavní otázka, kterou bychom kladli, byla by tedy: do jaké míry mají nájemníci přispívati k obětem na zabezpečení bytů? Otázka to, která vlastně byla zcela zanedbávána. Zákon sice pomýšlel v této příčině na účastenství nájemníků při obětech pro zabezpečení bytů a to všeobecným odstupňovaným zvýšením činží o 20, 40 a 60 %, kteréž dle §u 10 předložené novely u nájemníků s příjmem, nejméně 60.000 korun může dosahovati až 120 procent t. zv. základního nájemného. Ale tato výměra povinností nájemnictva vycházela jednak z chybného předpokladu, jednak při tom nebylo dbáno zcela rozhodujících ba nejdůležitějších momentů pro projednávání této otázky. Zmíněný nesprávný předpoklad záleží v domněnce, že majitelé větších bytů potřebují ochrany nájemníků menší měrou nežli majitelé malých bytů, domněnka to, která se ukazuje naprosto mylnou, vezmeme-li ohled na skutečné poměry. Dnes má se věc tak, že se nikdo nemůže ze svého bytu hnouti, že tedy, ani majitel třípokojového bytu i při nejlepší vůli není s to, aby si snad opatřil byt o l pokoji, poněvadž ví, že za tento nový byt o jednom pokoji musí platiti více činže nežli za posavadní byt o 3 pokojích. Není to naprosto lpění na jistém komfortu bytovém, když se dnes lidé, kteří dříve měli 3 až 4 pokoje, neobzmezují a nesahají po menších bytech, nýbrž jest to absolutní nemožnost hnouti bytovými poměry, nechceme-li bydleti dráže a špatněji. A totéž platí ještě více o majitelích malých bytů, z nichž mnohý by dnes byl ochoten opatřiti si větší byt. kdyby to nevyžadovalo peněžitých obětí, které jsou nad jeho síly. Jedním sloveni řečeno: jest naprosto nesprávno bráti velikost bytu jakožto měřítko pro odstupňování ochrany, které se nájemníkovi má dostati pokud jde o zvýšení činže. K tomu připojil bych poznámku, ze které lze poznati, jak jest nespravedlivé vycházeti pří výměře >ochrany nájemníků< pouze z počtu obytných místností. Vezměme na příklad dvě rodiny za zcela stejných poměrů, skládající se z muže, ženy, syna a dcery. Obě rodiny měly v roce 1914 zcela stejný příjem, řekněme 3000 K ročně. Jedna rodina měla a má byt o jednom pokoji, za 180 K, vydávala tedy 6 % příjmu za byt; druhá rodina však má byt o 2 pokojích a platila za něj 300 K, to jest 10 % příjmu na činži. Takové případy se stávají. Myslím, že lze zajisté říci, že všeobecně tu rodinu, která z důvodů hygienických a z ohledů na dorůstající děti klade větší váhu na byt, pokládati dlužno za lepší a mravnější. V našem příkladě byla by to posléz jmenovaná rodina, která dle zákona propadá 40%nímu zvýšení činže, tedy zvýšení o 120 K, kdežto druhé rodině může býti činže zvýšena jen o 20 %, t. j. celkem o 36 K. Jedna rodina utrpí tedy za jinak úplné stejných poměrů zvýšení 3 1/3krát větší nežli druhá. Rodiny tedy, které své jinaké výdaje ze zdravotních a mravnostních důvodů omezují ve prospěch bytu, postiženy jsou zvýšením činže krutěji nežli jiné rodiny, které těchto chvályhodných ohledů nemají. To zajisté znamená povážlivou nespravedlnost zákona. Ještě větší vada zákona leží v tom, že naprosto nedbá toho, zdali a jakou měrou se změnily příjmy nájemníkovy. Mohly se zmenšiti, jak to bohužel jest u mnohých, kteří mají válečné půjčky a předválečné renty, mohly zůstati stejné, mohly však také značně vzrůsti. Na to vše se nebere podle zákona žádného ohledu. Rozhodující jest jen velikost bytu: dle ní pouze stanoví se procento zvýšení, bez ohledu na to, zdali se příjem těchto lidí zmenšil anebo zdali se zvětšil desateronásobně nebo dvacateronásobně, jak se to přece často stalo. Vyplývají z toho zcela zvláštní nesrovnalostí, když si věc, promyslíme nebo propočítáme. Předloha, kterou dnes projednáváme, obsahuje ovšem v této příčině malé zlepšení, stanovíc v §u 10, že při příjmu přes 60.000 K jest přípustné zvýšení až do 120 %. Ale také v tomto případě jest stanovení absolutní číslice nespravedlivé. Jestliže někdo v roce 1914 na příklad již měl 60.000 K příjmu a na byt dával 10 %, tedy 6000 K, pak jest to něco jiného, nežli když někdo měl svého času 10.000 K příjmu, kterýž se mezi tím zvýšil na 60.000 K, a jenž od té doby má byt, který stojí jen 1000 K. To jsou různé poměry, a jest nesprávno navlékati je na jedno kopyto. Pro spravedlivé projednávání otázky zabezpečení bytu bylo by právě zapotřebí, aby se obzvláště také bralo v úvahu zvýšení příjmů. Chci zde rozvinouti myšlenku, kterou jsem projednával již roku loňského v sociálně-politickém výboru a také předevčírem zase na témže místě, která by dovolovala přiblížiti se alespoň žádoucí spravedlnosti. Myslím, jestliže někdo na příklad v roku 1914 vynaložil na byt řekněme 10 % svého příjmu, pak má zvýšení býti přípustno jen potud, že procentuální podíl nájemného na veškerém nákladu živobytí, na příjmu, smí obnášeti nejvýše polovinu dřívější procentuální částky. Tedy na příklad: jestliže někdo dříve vynakládal 10 % svých příjmů na byt, má býti dovoleno zvýšení nejvýše do 5 % jeho nynějšího příjmu. To by znamenalo, že by nastal alespoň poněkud zdravý poměr v rozdělení nákladu na byt a na ostatní živobytí. Neboť není to zajisté zdravý poměr, když někdo, kdo svého času řekněme dával 10 %, svého příjmu na byt a jehož příjem mezi tím vzrostí desateronásob, dává nyní jen 1 % nynějšího nákladu na domácnost za byt. Anebo považuje někdo za ospravedlněné, když někdo vydává 99 % svých příjmů za oděv, potraviny a jinaké potřeby a jen 1 % za byt, za tak důležitou součást živobytí. (Výkřik sen. Havleny.) Odpusťte, nemohu na to odpověděti, poněvadž vám nerozumím. Mohli bychom však, kdyby toho bylo zapotřebí, hranici pro zvýšení také ještě snížiti, snad na třetinu na místo poloviny právě zmíněného percentuálního podílu. Pak směla by činže někomu, kdo dříve platil 12 % svých příjmů za byt, být nyní zvýšena nejvýše do 4 % jeho nynějšího platu, V tomto případě zůstali by dokonce všichni nájemníci, jejíchž příjem nevzrostl alespoň trojnásob, ušetřeni jakéhokoliv zvýšení vůbec. Za to však zvýšení nájemného těm osobám, jejichž příjem vzrostl více než trojnásob, znamenalo značné zvýšení příjmů pro majitele domů. Jakého klíče by bylo užíti, zdali třetiny anebo jiného klíče, muselo by vyplynouti z propočítání nejčastějších případů a z jednáni mezi nájemníky a majiteli domů. V každém případě mohlo by to vésti ke spravedlivějšímu rozdělení břemen, vyplývajících ze zabezpečení bytu, na bedra obou stran. Nepotřebuji zajisté teprve vysloviti, že ani v nejmenším nepomýšlím na to, že bych mohl svými vývody nějakým způsobem působiti na rozhodnutí o předložené novele zákona. Jelikož však jsem pevně přesvědčen, že otázka ochrany nájemníků, anebo jak ji raději chci nazvati: otázka zabezpečení bytu, dnes ještě nebude ukončena, nýbrž že zase dojde k zákonodárnému projednávání, nepovažoval jsem za bezúčelné, abych také v plenu této sněmovny přednesl své námitky proti posavadnímu způsobu projednávání otázky zabezpečení bytu. Snad může na to býti vzat zřetel v pozdějších předlohách. Co míním, není snad - a to obzvláště zdůrazňuji - přímým odmítnutím myšlenky ochrany nájemníků, nýbrž pokusem, oběti k zabezpečení bytů potřebné spravedlivým a slušným způsobem přenésti na bedra obou na tom interesovaných a zúčastněných stran. Vycházím z úvahy, že zvýšení činže na část procentuálního podílu, kterýž obnášela činže roku 1914 z nákladů na živobytí, jest naprosto snesitelné pro každého nájemníka, ježto toto zvýšení nastupuje jen tehdy, jestliže nastalo značné několikanásobné zvýšení příjmů, a že na druhé straně částky, které v těchto případech vyplývají ze zvýšení činže, způsobily by majitelům domů podstatné ulehčení. Považoval jsem za svoji povinnost uvésti, z jakých důvodů mně nelze přisvědčiti k předložené osnově zákona, jejíž projednávání považuji za povrchní a nespravedlivé.

Místopředseda Kadlčák: Slovo má dále pan sen. Knesch.

Sen. Knesch (německy): Velectění pánové! Chápu-li se dnes slova k zákonu na ochranu nájemníků, jsem si vědom bezvýslednosti a nicotnosti svého počínání, neboť zákon na ochranu nájemníků jest hotovou věcí. I kdybychom mluvili andělskými jazyky, nezměnili bychom ničeho na této skutečnosti, že tento zákon bude proveden ve svém celku a nezpůsobností. Tento zákon na ochranu nájemníků hodí se tak zcela, řekl bych, do naší doby, do tohoto způsobu tovární výroby zákonů, jaká jest v tomto státě zvykem, kde se hledí jen na množství. Dělá se mnoho zákonů, množství zákonů jest nezměrné, ale kvalita jest věcí vedlejší. Ale tak povrchně dělaný zákon, jako tento, jest vlastně také u nás vzácností. Jest přece zcela divné, jak se naprosto nepočítá se skutečností, že se přece má odpomocí bytové nouzi. Prodlužuje se jen bezpráví starého zákona na ochranu nájemníků. Nemění se ničeho, ačkoli starý zákon na ochranu nájemníků nedal ničeho ani majitelům domů ani nájemníkům. Obě strany byly nespokojeny, neboť nájemník přece neobdržel ničeho, co by v jeho smyslu stačilo, a ubohý majitel domu neměl z toho zhola ničeho. O tomto zákoně lze skutečně říci, že svého účele naprosto neplní a plniti nemůže. Jest pravým znamením naší doby a odpovídá zbědovanosti našich poměrů.

Řekl jsem, že bezpráví starého zákona na ochranu nájemníků trvá dále. Nic jiného. Kruté bezpráví, které způsobeno bylo tímto druhem ochrany nájemníků, naprosto nelze ospravedlniti. Nepozorujeme ničeho ze snahy, aby někdo vůbec přiznal, že takovéto bezpráví zde jest. Považte, že dnes skutečně lze mluviti o bídě majitelů domů. Bylo by potřebí žádati zákon na ochranu majitelů domů. Jest třeba chrániti malého muže, který na neštěstí jest majitelem takovéto boudy, kterou musí udržovati, ze které musí platiti dávku z majetku a všechno možné. Domek nenese mu zhola ničeho. Platí se činže, které jsou směšně nízké, a když si taková strana, která má jeden pokoj koupí dva nebo tři párky a jde s rodinou do kina, vydali tito lidé více, nežli platí měsíčně za byt. Člověk má trojí potřebu, totiž potřebu oděvu, bytu a potravy. Tato druhá potřeba bytu stala se velmi levnou. Před válkou musel nájemník průměrem všeobecně vynaložiti deset anebo dvanáct procent příjmů. Dnes je to mnohem levnější. Dnes lze mluviti o třech nebo čtyřech procentech. Řeknete, že majitel domu může přece přiraziti, může přece přiraziti o 10 nebo o 20 %. Ale kdo to učiní, když přece největší část toho, co se přirazilo, musíme dávati státu jakožto daně. A jen proto máme straně přiraziti, abychom pro stát vydřeli peníze! Tu necháme těch 20 % běžeti, vždyť to nestojí za to. Zájmy malého majitele domu měly býti chráněny, ale nestalo se tak. Kdo bude musit nésti následky tohoto nesmyslného zákona? Jenom obyvatelstvo, právě nájemníci. Dojde to tak daleko, že při takovémto přibývání obyvatelstva lidé budou musit primitivně bydleti v podzemních děrách, poněvadž tu právě není bytů. Kdo pak bude stavěti, kdo pak bude při této nevýnosnosti činiti něco na úpravu bytu? To přece nemůže nikomu napadnouti. Následkem toho jsme bytovou nouzí přiostřili, ale nikoli zmenšili. Proto označují tento zákon ještě jednou za bezhlavost, za tak hloupý zákon, jaký jsme i v tomto domě zřídka uviděli. Domovní majetek platí za jmění. Musíme to označiti za jmění, protože přece z toho platíme dávku z majetku. Ale zdali se tento majetek zúrokuje, po tom se nikdo neptá. Stává se namnoze, že není oprav. To znamená, že opravy mohou býti rozděleny na jednotlivé nájemníky. To však jest relativní pojem, neboť se praví... >nutné domovní opravy<. Co jest nutné? Jsou strany, které řeknou, co je mně do střechy? Já nepotřebuji žádné střechy, já jsem si najmul pokoj. Má se nyní majitel domu s těmito lidmi smlouvati a příti? Nechá toho býti, a dům upadá, poněvadž z vlastního nemůže a nechce nésti útraty oprav. Když se ve výborech ponejprv objevila otázka prodloužení ochrany nájemníků, bylo pravě na české straně pozorovati živý ruch, říkalo se, že se celá ta ochrana nájemníků musí nechat padnouti jakožto nespravedlivost. neboť se uznávalo, že cena bytů byla vyřazena ze všeobecného vzestupu cen. Všechny životní potřeby, oděv, všechno zboží přiměřeně stouplo v ceně, nájemné však nikoli. To přece národohospodářsky vzato byl nesmysl. Jak pak lze jednu věc vyřaditi, vyjmouti ze všeobecného pohybu cen? Směřuje-li všeobecný pohyb vzhůru, musí přece nájemné býti strženo s sebou, musí plouti s sebou v tomto proudu cen. (Zpravodaj sen. Pánek: Proč?) Když všechno stoupá, proč nemá stoupati nájemné? Což myslíte, že zedníci dělají opravy laciněji? Nejenom právě proto, poněvadž stouply opravy a daně, zkrátka poněvadž stouplo vše, co zatěžuje domovní majetek, musí také nájemné býti v tom poměru zvýšeno. Nikoli, to se však nestalo, vše přidražilo, jen byty nikoli. Jest to národohospodářsky velice osudné a neprávem pro obyvatelstvo. Nelze založiti domácnost, poněvadž se nedostává bytu. Neplatí již slova, že vlastní krb má cenu zlata, a že útulný domov jest štěstím samotným, a i když si někdo založí domácnost. tísní se rodina na tak omezené prostoře, bydlí často tolik lidí v malém pokoji, že manželské štěstí a rodinný život mizí. Jednu příčinu mnohých rozvodů, mnohého odloučeného žití a mnohých rozchodů hledati dlužno zajisté také v této bytové nouzi.


Související odkazy