Místopředseda Kadlčák; Přerušuji jednání na půl hodiny.

Místopředseda dr. Soukup: Dovoluji si zahájiti schůzi. Přikročíme ke skončení debaty o vládním návrhu zákona o telegrafech. Uděluji slovo p. zpravodaji kol. dr. Brabcovi.

Zpravodaj sen. dr. Brabec: Slavný senáte! Prosím, aby mně bylo dovoleno ještě reagovati na vývody pánů řečníků zejména ze stran oposičních. Všichni tři řečníci pod-škrtli jaksi moje prohlášení, že tento zákon patří mezí skupinu zákonů na ochranu státu. Já to znovu docela otevřeně prohlašuji a nevidím v tom žádné závady, když hlasitě říkáme, že chceme svůj stát chrániti. Mám za to, že je to naší svatou povinností a že nesmíme opomenouti žádné příležitosti, abychom toto nejen prohlašovali, nýbrž také skutečně činili. Ne snad proto, že by tento stát okamžitě byl ohrožen svými odpůrci a nepřáteli, nýbrž prostě proto, poněvadž každý stát se má chrániti, a to i v dobách, kdy neexistuje naprosto žádné nebezpečí, neboť je pozdě vydávati normy na ochranu státu, když tu nebezpečí je.

Tedy není to žádný zákon příležitostný, je to zákon, kterého je nutně zapotřebí i za docela pravidelných okolností, a proto musíme na tom trvati, aby zákon tento byl zákonodárnými sbory schválen.

Jestli p. kol. prof. Polach vytýkal osnově zákona, že není tu možná specialisace, poněvadž jsem prohlásil, že je to zákon rámcový a že v budoucnosti dojde asi k novému normování telegrafního práva ve světě mezinárodním, pak rovněž to není žádným důvodem, abychom zákon odkládali, poněvadž - jak jsem si dovolil ve svém referáte již připomenouti, - normy telegrafního práva jsou jednak roztroušené v nejrozmanitějších různých opatřeních zákonných a vládních, a je jistě třeba, abychom my tuto látku shrnuli a občanstvu ji podali v určitém systematickém celku. To je zrovna tak naší kodifikační povinností jako ve všech ostatních oborech. Za druhé nedá se upříti, že potřebovaly tyto roztroušené normy právní doplnění v některých směrech vzhledem k tomu, že moderní doba pokračuje ve svých vynálezech a zejména obor radiotelegrafie nebyl dostatečným způsobem zákonodárně upraven. Za třetí jest tu ještě jistý důvod pro tento zákon, kterého jsem se rovněž dotkl ve svém referátu, že my máme ve svém státním území vlastně dvě skupiny právních norem od sebe odlišných, onu, kterou jsme převzali po bývalé polovicí Rakousko-uherské monarchie zemí zastoupených na říšské radě, a pak onu skupinu, kterou jsme převzali se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, ze zákonodárství uherského.

Tu jest tedy zřejmá naprostá nutnost unifikace, proto tu máme i zvláštní ministerstvo zřízeno. Myslím, že tyto důvody jsou naprosto věcné a nedají se ničím vyvrátiti, že jest toho zákona nyní skutečně naléhavě potřeba.

Pan profesor Polach mluvil též o odporech v dikci. Mluvil o tom, že tajíme pravé motivy, že zákon tento vlastně směřuje k tomu, aby svobody státních občanů byly omezeny. Já pokládám toto tvrzení za velmi odvážné. Jestliže se tvrdí, že v tomto zákoně je obsaženo nějaké omezení svobod státních občanů, pak je to falešné pojímání, svobody státního občana vůbec. Mám za to, že je veliký rozdíl mezi svobodou a mezi zvůlí. My pracujeme svým uzákoněním pouze proti tomu, aby odpůrci státu nemohli ohroziti stát v jeho existenci a v jeho klidném rozvoji, ale svobodě nijakým způsobem nebráníme. Tedy to je veliký rozdíl a není to klamáním veřejnosti, když vymezujeme státním občanům takovou míru svobody, jakou je možno srovnati s existencí a klidným rozvojem státu, a když bráníme se proti tomu, aby náš stát byl uváděn v nebezpečí různými nepřátelskými počiny a skutky, které žádný jiný stát by si také líbiti nedal a nemohl dáti, ledaže by sám již předem se vzdával své, existence do budoucnosti.

Byly citovány §y 10, 15, 17, 18 a 20, ze kterých prý pravá povaha a skutečné motivy tohoto zákona vyplývají. Já jenom něčeho se alespoň dotknu, z čeho jistě vysvitne nesprávnost tohoto názoru, jestli se vytýká něco podobného. Pokud se týká norem obsažených v §u 10, řeknu jenom tolik: Odstavce 2, a 3. odpovídají prostě mezinárodním smlouvám a specielně mezinárodní smlouvě petrohradské z r. 1875, kterážto ustanovení mají všecky státy, na této mezinárodní smlouvě zúčastněné, tedy jistě také Německo, Francie, Anglie atd. A já nenahlížím, jak bychom to mohli vůbec zodpověděti, abychom tytu normy, na které jsme vázáni, poněvadž jsme na tyto mezinárodní smlouvy přistoupili, nedali do svého nového zákona, který má pravé všechny podobné normy koncentrovati. Z toho je viděti, že námitky činěné p. prof. Polachem nejsou odůvodněny a že mluví proti tomuto zákonu patrně z jiného stanoviska nežli z pouhého zájmu na našem státu.

Co se týče poznámek kol. Pánka, že on shledává choulostivými trestní normy proti osobám porušivším tajemství telegrafní a stojícím mimo službu a úřad, je pravda, že v §u 17 je vytvořen pojem nového t. zv. návrhového deliktu. Já u vědomí choulostivosti této normy a možnosti jejího zneužívání jsem si dovolil v důvodové zprávě uvésti, že se předpokládá, že zde bude s tou největší rigorosností postupováno, zejména se strany poštovní a telegrafní správy. Upozorňují tudíž na svoji poznámku v důvodové zprávě a doufám, že to je dostatečným pokynem pro administrativu, aby toho návrhového deliktu nebylo žádným způsobem zneužíváno proti osobám neúředním nebo nejsoucím ve služebním poměru.

Třetím řečníkem v debatě byl pan prof. Spiegel. Já jsem již odpověděl na jeden z jeho vývodů, který se týkal § 10, odst. 2, totiž tam, kde se náš zákon opírá o mezinárodní smlouvy. Ale ohradil bych se ještě proti jeho výroku, že snad by se dala praktikovali věc takovým způsobem při obmezování telegrafní služby, že snad by bylo možno zakázati telegramy německé a připustiti telegramy české nebo cos podobného. To myslím, že je argumentace velice slabého podkladu, protože velmi lehko naši státní němečtí občané by prostě používali našeho jazyka českého, aby se důsledkům takového nedostatečného opatření vyhnuli. Jistě nelze tu mluviti o žádném policejně-státním zákoně. Jestliže my naši zákonodárnou činnost podzimního zasedání končíme tímto zákonem, myslím, že je to důstojné a účelné zakončení naší zákonodárné činnosti a že se za to před velkým světem mezinárodním styděti nemusíme. To by se vztahovalo skutečně na všechny státy, které, jak jsem řekl, nechtějí se své existence vzdáti, nýbrž které o svoji budoucí existenci všemi přípustnými prostředky pracují.

Stejně se mi zdá slabou námitka pana profesora, že je zde porušena ústava. Jestliže se stanoví kompetence určitého ministerstva k určitému rozhodování, nebrání se tím nijak praxi, zavedené v naší ministerské radě, že se o veškerých důležitých rozhodnutích jednotlivých resortů jedná kolegiátně a usnáší se kolegiátně. Tedy nebezpečí nějakého porušení naší ústavy zde také není.

Mluviti o tom, že naše obyvatelstvo netouží po telegrafním zákoně, jak mám za to, nepotřebuje žádného vyvrácení. Já věřím, že to naše obyvatelstvo nemůže býti tak informováno, aby cítilo a nějakým plebiscitem dávalo na jevo touhu po telegrafním zákoně. Ale to je naší věcí, abychom tyto potřeby státu a státního občanstva vystihli a podle toho se pak zařídili.

Já, velectění, prosím, aby tento zákon byl schválen tak, jak byl poslaneckou sněmovnou usnesen, právě tak, jako se stalo s oběma zákony, spadajícími do téže skupiny. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Debata je skončena, budeme tedy hlasovati.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formulí míním dáti hlasovati najednou ve znění tisku 1575, přijatém v poslanecké sněmovně. Námitky nejsou. (Nebyly.)

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém tak, jak otištěna jest v tisku 1575, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijaty jsou ve čtení prvém ve znění, přijatém poslaneckou sněmovnou.

Dnes byly tiskem rozdány naléhavé interpelace a to:

Tisk 1592 sen. dr. Witta, Smetany a soudruhů na předsedu vlády a ministra veřejných prací ohledně konfliktu v báňském průmyslu revíru Ostravsko - karvínského, a

tisk 1593 sen. Jarolima, dra Hellera a soudr. na pana ministra veřejných prácí o stávce horníků v Moravské Ostravě, kterou vyprovokovali moravsko-ostravští uhlobaroni.

Obě tyto naléhavé interpelace mají téměř stejný obsah a týkají se stejné věci.

Ve smyslu §u 68 jedn, řádu rozhodne senát bez rozpravy prostým hlasováním, zda a kdy jest o těchto naléhavých interpelacích zahájiti rozpravu.

Byl mí podán dostatečně podporovaný návrh sen. Svěceného, dra Soukupa, Donáta, Hucla, Zavorala, dra Procházky, dra Franty, dra Brabce, Pánka, Klečáka a druhů.

Žádám, aby byl přečten.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte): Návrh sen. Svěceného, dr. Soukupa, Donáta, Hucla, Zavorala, dr. Procházky, dr, Franty, dr. Brabce, Pánka, Klečáka a druhů:

>Podepsaní navrhují, aby rozprava o naléhavých interpelacích, a to tisk 1592 sen. dr. Witta, Smetany a soudruhů na předsedu vlády a ministra veřejných prací ohledně konfliktu v báňském průmyslu revíru Ostravsko-karvínského a tisk 1593 sen. Jarolima, dr. Hellera a soudr. na pana ministra veřejných prací o stávce horníků v Mor. Ostravě zahájena byla v dnešní schůzi.<

Místopředseda dr. Soukup: Kdo s návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Návrh je přijat.

Přikročím proto ihned k debatě. Uděluji slovo prvému přihlášenému odůvodňovateli naléhavé interpelace p. kol. dr. Wittovi.

Sen. dr. Witt: Slavný senáte! Od 12. t. m. stojí ve stávce více než 40,000 horníků Ostravsko-karvínského revíru. Je to jistě zjev, kterého se musí netolika vláda, nýbrž i Národní shromáždění povšimnouti a promluviti o něm autoritativní slovo, a to tím více, jelikož nejde dnes již o eminentní sociální zápas omezený na jistý kraj, nýbrž o zápas, který je rozšířen na uhelný průmysl celé republiky a dotýká se právě pro význam tohoto průmyslu životních zájmů našeho státu.

Veřejnost nepovšimla si toho gigantického boje dosud proto, poněvadž neucítila ještě přímo jeho důsledků a její pozornost byla v poslední době upoutána více záležitostí povahy politické, již také ovšem nemá býti upírán největší význam. Ovšem noviny občanských stran zabývaly se sporem vypuknuvším na Ostravsku, avšak snažily se mu dáti čistě lokální ráz a líčily jej s předstíranou objektivností na úkor dělnictva. Dokonce jeden z těchto žurnálů poukazuje na časté stávky, které vypukly na Ostravsku, a líčil boj jako důsledek neklidné povahy ostravského hornictva. Jak povrchní a nesprávný je tento úsudek, o jehož tendencí nechci mluviti, mohu zde snadně dokázati. Ostravsko je - to mohu bez přehnání říci - nejkonsolidovanějším krajem republiky. Považte, dámy a pánové, že tam v hustě obydleném kraji bydlí vedle sebe tři národnosti, celá rada konfesí, a že se tam eminentně jeví sociální protivy, A přes to všechno je na Ostravsku mezi obyvatelstvem naprostý klid. Klidnou povahu lidu dokazuje nejlépe doba převratová, kdy Ostravsko zůstalo téměř bez orgánů státní mocí a vytrvalo v prácí a naprostém klidu, takže nedošlo nikde k nějakým vážným poruchám, A nebýti neblahé doby plebiscitu, jistě by nikdo o tom nemluvil, že na Ostravsku došlo kdy k nějakému násilí, a i tehdy to násilí, které snad bylo spácháno, nebylo vyvoláno a prováděno živlem domácím, nýbrž živly cizími. Jsou-li u nás zápasy a proto jisté pohnutí, přece zůstává vše v klidu a cizinci, kteří měli možnost obdivovati se projevům více než 100,000 účastníků, netajili se obdivem nad ukázněností, která nemá v celém světě rovné. A vidíte, dámy a pánové, že i v posledních dnech zachován byl naprostý klid, jenž nebyl ani v nejmenším porušen. I tyto momenty musí vás přesvědčiti, že každé hnutí na Ostravsku má jen sociální příčiny a nikdy nevybočí vůbec z klidných mezí, i když protivy mezi zápasícími stranami jsou sebe větší. A tohoto sociálního charakteru těchto zápasů dlužno si povšimnout. Nechci zde vzpomínati dob předválečných, kdy hornické dělnictvo nehledě k okolnostem, které plynou z povahy práce, pracovalo za nejhorších podmínek a za nejnižší mzdy a jen k tomu účelu, aby pomáhalo shromažďovati netoliko miliony, ale miliardy několika nabobům, kteří vlastní naše doly. Nechci vzpomínati trudných dob válečných, kdy ostravské hornictvo za hladu a pod svištícím bičem rakouské soldatesky musilo se dříti jako otroci na galejích a bylo voděno od vojenských soudů v okovech do kriminálu.

Přišel převrat. Přišla svoboda a jistě také poměrné zlepšení hmotného stavu hornictva. Hornictvo si vymohlo za republiky zlepšení svého postavení a pracovních podmínek, pokud se týče mzdy a pracovní doby. Sociální zákonodárství bylo mu k tomu nápomocno. Leč kapitál těžce nesl tento stav a jeho veškerá snaha čelila k tomu, aby zbavil dělnictvo vymožeností v republice dobytých. V srpnu roku 1921 pominula doba vysokých konjunktur v uhelném průmyslu a od konce roku 1921 vyvolal u nás kapitál čtyry stávky. Nechci podrobně líčiti sporné body, nýbrž chci se jen dotknouti momentů nejhlavnějších, které se dosud nesetkaly s náležitým porozuměním veřejnosti. První spor vypukl v prosinci 1921 a vedl k jednotýdenní stávce. Horníci tenkráte nabídli pro prosinec zvýšení výkonností o 10 %, pro leden 1922 opět o 10 %. Prvního zvýšení bylo docíleno, druhého však nikoliv, a to prostě jen z té příčiny, že pracovalo se jen obmezeně.

Majitelé dolů vypověděli pak smlouvu a došlo ke druhému sporu v únoru 1922, který skončen byl po generální stávce ujednáním dne 10. února 1922, Hlavním ustanovením tohoto smíru bylo určování mzdy podle poklesu nebo vzestupu cen životních potřeb.

V srpnu 1922 vypověděli majitelé dolů smlouvu, poněvadž se zjistil pokles cen o 32 %, avšak majitelé již tenkráte chtěli snížiti mzdy o 40 %. Došlo opětně k osmidenní stávce, která skončila ujednáním, že mzdy se redukují o 25 % na dobu do 18. listopadu 1922 a pak počínaje dnem 18. listopadu 1922 o dalších 5 %. Odbourány byly tenkráte četné přídavky. Byla pak určena průměrná mzda, která měla za podklad výkonnost 7 až 7,57 q na jednoho muže. Bylo pak ujednáno dále, že havíři obdrží, když výkon bude větší, další příplatek ve výši 6 haléřů za 1 kg, eventuelně že jím 6 haléřů bude z platu sráženo, když stanoveného výkonu nebude docíleno. Ostatní kategorie dělnictva mely určenu procentuelní mzdu dle havířů.

A nyní ocitáme se ve čtvrtém sporu. Vylíčím zde stručně jeho průběh a genesi. Dne 16, ledna t. r. vydány byly ředitelskou konferencí vyhlášky, jimiž se oznamuje dělnictvu, že od 1. února 1923 sobotní šichta se prodlužuje ze 6 na 8 hodin a že v únoru obdrží horníci přídavek, který končí 1. března 1922. Tedy odměna: za tuto prodlouženou sobotní šichtu měla býti poskytnuta také za měsíc únor. Tato vyhláška porušovala flagrantně kolektivní smlouvu, která ustanovovala výslovně 46hodinovou týdenní směnu, ale ona porušovala také zákon, poněvadž podle zákona každá změna pracovní doby předpokládá schválení revírního horního úřadu. (Sen. dr. Heller [německy]: Zcela správně! - Hlas: To je úmyslné rušeni hospodářského vývoje!) Dělnictvo zamítlo útok podnikatelů a došlo pak k jednání a smlouva byla provisorně prodloužena do 10. března t. r. Poněvadž mezí tím nedošlo k dohodě a dělnictvo nemohlo pracovati v bezesmluvním stavu, došlo opětně k stávce. Nastalo jednání v Ostravě a v Praze, které nevedlo k cíli. Nechci probírati všeliké detailní požadavky obou stran, omezím se na nejhlavnější dva body, pro které strany nejvíce na sebe narazily. Je to otázka výkonnosti a pak otázka sobotní šichty šestihodinové. (Místopředseda Kadlčák ujímá se předsednictví).

Pokud se týče výkonnosti, uvádím tato čísla: Skutečný výkon začátkem roku 1920 činil 6,25 q. Koncem listopadu 1922 8 q, v prosinci 1922 8,24 q a v polovici ledna 1923 8,30 q. Mluví se o tom, že později dostoupila výše 8¹/₂.Tedy stoupla výkonnost o 32,8 %, ale mzdy klesly v téže době o 30 až 40 %. (Hlas: A výkony jsou větší nežli před válkou!) Ano, porovnávají-li se pracovní výsledky předválečné doby s výsledky nynějšími, pak vidíme podle měřítka pracovní doby, že předválečného výkonu je dosaženo. Horníci vzpírají se stanovení vyšší hranice výkonnosti plným právem, neboť tato výkonnost, jak se nám obráží ve statistických cifrách, není výrazem jejich pracovitosti, poněvadž výkonnost se vypočítává způsobem primitivně mechanickým. Dělí se produkce počtem veškerých zaměstnanců, ať již jsou při těžbě anebo na povrchu v dílnách, zahradách, domácnostech atd. zaměstnáni, kdežto dle skutečnosti výkon je, pokud o počet běží, přece jen výsledkem práce těch, kteří jsou bezprostředně při těžení zaměstnání. (Hlas: To je podivné oceňováni výkonu! Sen. Ferd. Jirásek: Započteni jsou i portýrové, které mají páni ve svých vilách!) Ale i sebe větší píle těchto dělníků nerozhoduje ještě o výkonnosti, poněvadž výsledek jejich práce je opětně závislým na tom, za jakých přírodních podmínek dole pracují a k jaké práci jsou používání. Používá-li se jich větší část k přípravným pracím, pak přirozené se méně vytěží a byla-li by mzda určena výkonností, pak by její výše byla závislá na libovůlí zaměstnavatelů, jímž je vyhrazeno právo určovati místo a způsob práce. Leč i v tomto bodu není obapolný odpor nepřekonatelný a shoda byla by ještě dosažitelná. Leč sírany zápasí také o požadavek, který je povahy sociální a při němž horníci již ze zásadního stanoviska nemohou učiniti koncese. Je to otázka sobotní šestihodinové směny, lépe řečeno 46tihodinové týdenní pracovní doby. Jak jsem již na to poukázal, přinesli horníci, pokud se týkalo výkonností a mezd veliké oběti, leč v tomto bodu z důvodů principielních a také i hospodářských ustoupiti nemohou a také neustoupí. Chtějí-li těžaři míti větší těžbu, pak jim nezbývá, než aby opětně povolali do práce ohromný počet nezaměstnanou, a hlavně ty, které z důvodu úsporností z práce propustili. Dělnictvo hornické poukazuje právem na to, že je jinde kratší pracovní doba, že i ono od r. 1901 mělo kratší pracovní dobu než ostatní dělnictvo a že výhoda tato před ostatním dělnictvem musí mu býti zachována v republice, má-li zde býti zachován pokrok. Otázka pracovní doby je pro veškeré hornictvo významná a proto zástupcové všech revírů a směru na tomto požadavku trvají a hrozí vyhlášením generální stávky v celé republice, nedojde-li do pátku k urovnání sporu. Stojíme tudíž před možnou hospodářskou katastrofou, které tím více dlužno litovati, poněvadž jsme bezprostředně před všeobecnou průmyslovou konjunkturou, na níž účast bude ztracena, zůstaneme-li zastavením průmyslu uhelného, který si vynutí zastavení i průmyslu ostatního, vyřadění z průmyslové produkce. Žádáme proto, aby vláda užila bezohledně veškerého vlivu k lomu, by došlo k urovnání sporu, a nemá-li vláda k tomu dostatečné zákonné moci, aby si jí ihned od zákonodárných sborů vyžádala. Není možno připustiti, aby zasahovali do těchto otázek a každého roku několikráte nám na Ostravsku vyprovokovali takovou hospodářskou válku živlové, kteří ani v republice nejsou doma a kteří na zdejších poměrech nemají žádného zájmu. Žádáme proto, aby vláda na vždy učinila opatření, která znemožní další spory o pracovní dobu pro veškerou budoucnost.

A nyní chci jen něco ještě promluviti o našich podnikatelích, resp. o jejich zástupcích. Tito pánové musí se vžíti do nových poměrů a dbáti sociálního charakteru státu. V republice není možno to, co bylo dříve, aby si pánové počínali diktátorsky a neohlíželi se nijak na smlouvy a zákony. Svědčí o tom vyhlášky a svědčí o tom i zajímavá okolnost, která se týká náhrady za zvýšení výkonu o 6 haléřů za 1 kg. Dosud pánové nesúčtovali a nevyplatili horníkům tuto zvýšenou mzdu podle ujednání a teprve nyní se s nimi při jednání tahají. To je naprosto nemožný stav. A neváhám zde vysloviti politování, že noví vládci nejeví více konciliantnosti a smyslu pro požadavky doby než ti staří. Jsou mezi nimi i právníci, kteří znají zákony a smlouvy a přece nejeví nikdy smysl pro rigorosnost, která plyne ze zákonných a právních závazků. Těžaři prohlašují, že mají v úmyslu sanovati uhelný průmysl, V tom chceme jím býti nápomocni, neboť to je jistě také zájmem dělnictva. Avšak tato sanace nemůže se díti jako dosud na úkor dělníků, nýbrž musí se díti v první řadě na úkor zisků kapitalistických a v druhé řadě musí tu přispěti i stát, který měrou zcela, neoprávněnou zasahuje do tvoření cen tak zvanou uhelnou dávkou. Stojíme na stanovisku, že se musí redukování zisky a redukovati i odstraniti uhelná dávka, která svou povahou je dávkou výrobní a rdousí export, bez něhož ostravský revír nemůže žíti, a zdražuje nejhlavnější surovinu všem ostatním průmyslům, které uhlí potřebují.

Vážení pánové! Doba je jistě v každém ohledu vážná. Na jedné straně prohlásili solidaritu veškeří zástupcové organisovaného hornictva a to všech směrů na veřejném sjezdu, ale taktéž prohlásili svou solidaritu s těžaři na druhé straně ostatní průmyslníci. A tu nelze pomlčeti o jedné okolnosti, že vlastně je to taktéž svaz průmyslníků a zvláště jeho exponent p. dr. Hodáč, který co nejvíce a nejvíce na ten ostravský revír doráží. Páni si chtějí zlevniti prý surovinu, uhlí a poněvadž vidí, abych tak řekl, nejslabší resistenci u dělníků, vedou tento boj stále jen v tomto směru. Pan dr. Hodáč jako profesor by docela dobře mohl vědět, že jsou zde v ceně ještě jiné složky, které tvoří její výší, a měl by se pokusit vésti boj také jiným směrem. V prvé řadě, jak jsem již řekl, měl by překontrolovat zisky těžařů a měl by se postarat, aby také dělnictvo mělo k tomu možnost, a za druhé měl by jednat s panem ministrem financí o tom, aby Ostravsko toho strašného břemene, uhelné dávky a dávky z koksu, bylo jednou a pro vždy zbaveno.

Řeknu zde zcela otevřeně, že chápu zájem státu na této dávce, chápu plně i význam spořádaných státních financí, ale, velectění pánové, uvažte jedno: Jest možno, aby stát při nějaké produkci vybíral takovou daň, která se rovná přímo výdělku dělníků? Když se podíváte dnes na kalkulaci uhelných cen, vidíte, že dělnictvo nebere více mzdy při l q, než bere stát na uhelné dávce. Nejvýš jest tu nějaká nepatrná diference.

To jest však naprosto neudržitelný stav. Snad toho feste dnes Ostravsko snese pro tuto dobu konjunktury, ale když by ho snad uhelný průmysl snesl pro tuto dobu, jest vyloučeno, aby ho snesl ostatní průmysl nyní i příště. Stojíme v nebezpečí, že pro tuto uhelnou dávku, která tak zdražuje uhlí, ostatní průmysl, který právě v nynější době, kdy má možnost se nějak uchytiti pro nastávající světovou konjunkturu, bude vyloučen a nebude schopen konkurence, a že netoliko pro nynější dobu, ale i pro budoucnost ztratíme odbytiště v zahraničí a možnost svůj průmysl udržet. A jak veliký význam tento průmysl má nejen pro stát v ohledu finančním, ale i pro národ v ohledu kulturním, nemusím zajisté dokazovati.

Kladu váhu na to, aby na příslušných místech bylo o tomto problému uvažováno, nemá-li vždy opět a opět docházeti v Moravské Ostravě k takovým konfliktům. Jedno jest jisto, že kapitalisté i příště, pokud budou mít nějakou možnost poukazovat na špatnou konjunkturu, vždy budou vyvíjet tlak proti dělnictvu. Přál bych si, aby netoliko bylo uvažováno o nynější stávce, nýbrž o celkovém problému a aby zjednán byl na Ostravsku pro vždy klid. To pokládám za nejhlavnější úkol celé naší průmyslové a zejména uhelné politiky. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji dále slovo p. sen. Jarolimovi.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Projednávanou naléhavou interpelaci podali jsme proto, poněvadž se chceme dozvěděti, co pan ministr veřejných prací chce říci o neustálých provokacích moravsko-ostravských majitelů dolů. Provokace majitelů dolů máme ovšem v celé republice. Nicméně dlužno však konstatovati, že provokace v ostravském revíru obzvláště přesahují veškerou míru, i máme následkem toho všechnu příčinu se domnívati, že moravsko-ostravští uhlobaroni jsou vlastně průkopníky cen za majitele dolů v celé republice. To jest stav, který jest nadále neudržitelný. Během 14 měsíců došlo v moravsko-ostravském kamenouhelném revíru již třikráte ke stávkám. Tyto revírní stávky strhly více nebo méně také horníky v jiných revírech s sebou do konfliktu, takže v tomto státě došlo také jednou ke generální stávce všech horníků a to proto, poněvadž události v Ostravsko-karvínském revíru přirozeně musejí také horníky ostatních revírů povzbuditi k odporu.

Tak jest tomu také pří stávce, která dne 12. března t. r. vypukla v Ostravsko-karvínském revíru. Proč moravsko-ostravští uhlobaroni nynější stávku vyprovokovali, to bylo lze pozorovati již při nejrůznějších příležitostech, zejména při vyjednávání. Při tomto vyjednávání prohlásil jeden z moravsko-ostravských generálních ředitelů, že průmyslníci zastupují stanovisko, že vysoké mzdy horníků dlužno za každé okolnosti snížiti, a že nynější doba pracovní, obzvláště sobotní šestihodinová směna, za všech okolností musí zmizeti. Jiný zástupce podnikatelů při této příležitosti pokračoval a řekl, když dělníci kladou váhu na to, aby se něco stalo s jejich sobotní šestihodinovou směnou, že se mají domáhati toho, aby věc byla projednána cestou zákonodárnou. On že však jest přesvědčen a jest si toho jist, že v Národním shromáždění mimo socialistické strany nebude jiné strany, která by pro tento sociálně-politický zákon hlasovala. Jest zajisté velice na pováženou, musíme-li konstatovati, že přece máme vládu, ve které zasedá 5 socialistických ministrů, a že tajemník podnikatelů jíž předem může říci, že tuto koalici, že tuto vládu nebude lze příměti k tomu, aby 46tihodinový pracovní týden rozřešila tak, aby provokace podnikatelů již nebyly možný. Této otázce však ani vysoká vláda, ani koaliční strany se nevyhnou.