A přicházím-li ke druhým oposičním řečníkům, lituji, že nemohu odpovídati kolegům se strany komunistické, poněvadž tito až na kol. Průšu nepřinesli žádných věcných momentů do rozpravy, pokud se týče tohoto zákona. Jejích vývody mají význam všeobecně politický, jejich vývody mají význam agitační, slyšeli jsme z nich volání: Nové volby! Nové volby! Nové volby! Budiž! To má smysl pro ty, kdož chtějí mluviti s oken této sněmovny, my však - opakuji - musíme se spokojiti vážnou prací zde na tomto místě, kam jsme byli voličstvem postaveni a dokud jsme sem voličstvem postaveni. Ale opírati se musím vývodům kolegů Hellera a prof. Spiegela, kteří nejenom v ústavně-právním výboru senátu našeho svým postupem projevili nevážnost k věci, nevážnost i ke svým voličům, ale také dnešními svými vývody tuto nevážnost stupňovali. Kol. dr Soukup poukázal na to, že dr Heller nejméně je povolán, aby zde připomínal památku Karla Marxe. Jestliže my, kteří známe činnost p. dr Hellera právě v uzavíraném území, kteří jsme tam v těchto dnech byli s kol. Koušou, slyšeli jsme kritiku činností p. dr Hellera na místě samém, slyšeli jsme, že poctivý český sociální demokrat nemůže dáti svého hlasu německému sociálnímu demokratovi za starostu, protože tento německý sociální demokrat nechce s českým sociálním demokratem mluviti česky - pak tomu rozumíme, proč ta politika německé sociální demokracie ve státě našem vypadá tak, jak ji zde tlumočí p. dr Heller, pak tomu rozumíme, že p. dr Heller je mluvčím těch sociálních demokratů, kteří mají sice Karla Marxe v ústech, ale zde, ve svém nitru, v srdcí svém chovají někoho jiného (Hlas: Viléma!), při nejmenším aspoň Bismarcka, neboť slyšeli jste konečně i zde apel p. dr Hellera, který mluvil o státníku Bismarckovi a srovnával s ním, >s tímto velikým státníkem< ty malé státníky v naší republice. Tedy, přátelé, Karla Marxe mají v ústech, ale v srdcích jsou vyznavači jiného přesvědčení, ne toho Karla Marxe, který volal: >Proletáři všech zemí, spojte se!<, nýbrž toho Bismarcka, hlasatele, toho muže železa a krve, toho hlasatele nejvášnivějšího německého nacionalismu. Přátelé, když toto si uvědomíme, pochopíme potom, na jakém mravním základě založeny jsou ty výtky, které pan dr Heller přednášel proti našemu zákonu. My nemáme se příčiny tajiti tím, - já sám jsem to opět a opět zdůraznil - že zákon náš není vrcholem dokonalosti. Je jisto, že zákon náš bude potřebovati postupem času změn, a my nebudeme váhati změny ty vykonati, jakmile se dostaví k tomu čas. Kdyby byli pánové oposičníci svou taktikou v poslanecké sněmovně a svou taktikou zde nebylí zavřeli dvéře těmto změnám, možná, že bychom byli i my zde v senátu uvažovali o některých změnách tohoto zákona.

Ale, slavný senáte, jestliže brojí se proti zákonu zkreslováním pravé skutečností, pak nemůže býti od nás žádáno, abychom na toto pole odpůrce své následovali. Já ve svém referáte uvedl jsem ty světlé a stinné stránky, které na zákoně shledáváte. Já jsem se přičinil, abych vyvrátil všechny výtky proti zákonu přednášené ve veřejnosti, v tisku i na schůzích. Kdyby pan dr Heller a soudruzi jeho měli více vědomí zodpovědnosti, více svědomitosti a více vážnosti, bylí by zde seděli, byli by odpovídali na to, co zde bylo přednášeno a nemuseli vypořádávati své účty s řečmi dávno minulými.

Pan dr Heller ve vší vážnosti zde tvrdil, že nový zákon zachovává vládě možnost, aby pomocí svých agentů provokatérů lákala lidí ke zločinu a pak trestala. Já jsem ve své řečí zdůraznil a předčítal zde ustanovení odst. 3 § 27 o účinné lítosti, ve kterém výslovně se praví:

>Oznámením trestního podniknutí nestává se beztrestným ten, kdo v úmyslu, aby je vyzradí! úřadu, je nastrojil nebo naváděl k účastí na něm.<

Kdyby si byl p. dr Heller přečetl vysvětlivky k tomuto ustanovení zákona, byl by seznal, že právě toto ustanovení čelí proti agentům provokatérům a že zákon nerozeznává, kdo tímto agentem provokatérem je, jestli je to agent provokatér ze svého vlastního rozhodnutí, tedy dobrovolný strůjce trestného činu nebo agent provokatér, zjednaný kterýmkoli činitelem, třeba úřadem. V každém případě zůstává zásada stejná. Takovýto agent provokatér nestane se beztrestným.

Dojemné bylo, jak pan dr Heller jako zástupce dělnické třídy, jako zástupce sociálně-demokratické strany, projevoval starost o ty peněžité pokuty, které se budou ukládat jako vedlejší tresty při zločinech podle tohoto zákona. A ovšem ještě nespravedlivější byla kritika, kterou pan dr Heller prováděl na zákoně našem srovnáváním se zákonem německým. V tomto směru nemohu popříti, že kritika prof. Spiegela byla daleko věcnější a spravedlivější. Prof. Spiegel neváhal uznati přednosti tam, kde byly, i když skutečně řeč jeho více než překvapila. Poukázal jsem ve své řeči k tomu, že náš zákon na ochranu republiky snese srovnání s kterýmkoli jiným zákonem a zejména se zákonem na ochranu německé republiky. Pan dr Heller přehlédl, že on, jako zástupce německé sociální demokracie, která nejen ideově, ale také kmenově je blízká německé sociální demokracii v říši, měl by býti ve svých vývodech opatrnější tam, kde skutečnost mluví proti němu.

Zákon na ochranu německé republiky již v §u 1 stanoví, že ten, kdo účastní se na nějakém sdružení anebo na nějaké úmluvě, jejímž snahám přísluší odstraniti smrtí člena republikánské vlády, říše nebo některé země, potrestá se káznicí nikoliv pod 5 let anebo doživotní káznící. A při tomto ustanovení hned v §u l odstavci 2. německého zákona na ochranu republiky ustanovuje se trest smrti. (Slyšte!)

Když v průběhu tohoto snažení dostavilo se usmrcení anebo stal se jen pokus o usmrcení, tedy každý, kdo v době činu na sdružení anebo na úmluvě byl účastem, a znal tyto snahy, trestá se smrtí anebo doživotní káznící.

Slavný senáte! Toto je doslovné znění ustanovení §u 1 německého zákona na ochranu republiky, kteréžto ustanovení stalo se zákonem nejen za souhlasu, ale i odhlasováním německé sociální demokracie.

Slyšeli jste zde slova velmi silného morálního rozhořčení pana dra Hellera, jak my prý rdousíme svobodu tisku, když zastavujeme časopisy. Zákon na ochranu republiky, který se stal skutkem jedině za velmi účinné účasti německé sociální demokracie, v §u 21 má ustanovení, které je, a to zdůrazňuji, ve zprávě důvodové, dobrým příkladem pro naše ustanovení zákona na ochranu republiky. V §u 21 se praví, že periodický tiskopis, ve kterém byl spáchán některý z trestních činů uvedených v §u l až 8 německého zákona na ochranu republiky, a to jsou činy daleko mírněji trestné než u nás, může býti tento zastaven, a to jedná-li se o denní listy na dobu 4 týdnů, v ostatních případech na dobu 6 měsíců.

Tedy já myslím, že německá sociální demokracie má jistě nejméně tak vyvinutý smysl pro svobodu tiskovou a vůbec pro svobodu občanskou jako německá sociální demokracie u nás, aspoň jako ta sociální demokracie německá, representovaná panem dr Hellerem, a že v tomto případě nemá pan dr Heller pravdu, jako ji nemá v ostatních svých kritických vývodech proti našemu zákonu na ochranu republiky.

Pánové, dovolte ještě, abych jen několika slovy zde odpověděl panu prof. dr Spieglovi. Je to zajímavé, jak jsem se jíž o tom ve své zprávě zmínil, že panu profesoru Spiegelovi základem k jeho nazírání byly vývody pana profesora Kalába z Brna. Pan prof. Spiegel odvolává se na pana prof. Kalába, že zákon na ochranu republiky je zákonem zbytečným a nebezpečným, ale ovšem zapomíná, že prof. Kaláb právě z toho důvodu pokládal zákon za zbytečný, ježto dosavadní rakouské trestní právo obsahuje přísnější stanovení, než které my dáváme ve svém zákonu na provinilce proti tomuto zákonu. Pan prof. Kaláb veřejně s díkem odmítl uznání a chválu, která se mu dostala ze stran oposičních německé i komunistické. Kdyby tu byl přítomen pan prof. Kaláb, málo by byl potěšen tím, čeho jsme bylí svědky ve vývodech pana prof. Spiegla, ironie a nájezdů na předlohu, na které pan prof. Spiegel odmítl věcně spolupracovati, pan prof. Spiegel, který již v ústavně-právním výboru nám zaslal pamětní spis, ve kterém poukazuje na to, že není jeho starostí dbáti o plnění ústavy, na které německé strany nepracovaly. Celá tato taktika je názorným příkladem, jak by to vypadalo, kdyby se vyhovělo volání německých, oposičníků a mělo dojíti k tomu, že bychom s nimi měli měniti ústavu a pracovati na nové ústavní listině.

Pan prof. Spiegel vytýká zákonu protiústavnost. Zejména, vyslovil pochybnost, zdali přítomný zákon neodporuje ústavním předpisům §u 94 naší ústavní listiny, jednak o soudech výjimečných, jednak zásadě, že nikdo nesmí býti odňat zákonnému soudci, z čehož vyvozováno, že nelze kompetencí státního soudu vztahovati na činy dříve spáchané, jak stanoví § 36 přítomné osnovy. Obě tyto, námitky vyvráceny jsou v důvodové zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny k tomuto paragrafu poukazem na praxi i teorií, zejména německou, a proto budiž dovoleno na tyto vývody věc vyčerpávající jen stručně poukázati.

Dále vyslovil pochybnost, neobsahuje-li § 41, č. l naší osnovy, podle kterého dlužno zločiny uvedené v § 1 až 3 této osnovy pokládati za velezradu podle jiných ustanovení zákona, zejména tedy podle §u 67 ústavní listiny, jednajícího o trestním stihání presidenta republiky. Každým způsobem dlužno vytknouti předem po stránce formální, že v podstatě běží zde o pouhou změnu názvů, že úklady o republiku, jak tento zločin nazývá, osnova podle cizích vzorů z novější doby, zůstávají v podstatě tím, čím dříve byla velezrada, tedy nejvážnějším zločinem proti státu. Vedle toho však po stránce věcné nutno důrazně vytknouti, že v podstatě běží zde o zúžení dosavadního širokého pojmu velezrada, takže vlastně by nenastávalo eventuelní rozšíření odpovědností presidentovy, nýbrž zúžení její. Tolik s hlediska specielního k tomuto předpisu.

S hlediska všeobecného nutno však upozorniti, že § 67 ústav, listiny nijak neměl úmyslu a také nijak neprojevil úmyslu stanoviti přesně pojem velezrady nebo fixovati jednou pro vždy, že president republiky může býti stíhán pouze pro onen zločin, který v čas vydání ústavní listiny jako velezrada byl kvalifikován. Stačí připomenouti, že zákonodárci bylo velmi dobře známo, že v čas vydání ústavní listiny platilo na našem území dvojí trestní právo hmotné, a to právě pokud se týče velezrady značné odchylné, jednak na území dřívějšího práva rakouského, jednak na území dřívějšího práva uherského. Mimo to zákonodárce počítal s tím, že v dohledné době provedena bude unifikace trestního práva pro celou oblast republiky. Mluví-li tedy § 67 ústav, listiny o velezradě, myslí tím prostě velezradu podle trestního práva platného na místě a v čas, kdy a kde skutek bude spáchán.

Budiž výslovně poukázáno, že na tomto stanovisku stojí také vládní návrh zákona o trestním stínání presidenta republiky a členů vlády, předložený našemu senátu r. 1921 pod č. 887, v §u 1 odst. 4 a v §u 3 odst. 1.

Není přece nic naprosto neobvyklého, nýbrž je zjevem v zákonodárství velmi častým, že zákon odkazuje na pojmy, spadající do jiného oboru, tedy zejména že ústavní zákon odvolává se na právo trestní, civilní, správní nebo jiné. Tak tomu je na př. také v § 24, který mluví o trestním stíhání poslanců a senátorů. Zde by rovněž bylo možno tvrditi, kdybychom se postavili na stanovisko námitek proti §u 41, č. 1, že rozšířením trestního zákona o nové skutkové podstaty nastává také možnost rozšířeného stihání poslanců a senátorů a že tedy zde pouhý trestní zákon znamená změnu ústavní listiny. To by byl zajisté důsledek na první pohled naprosto neodůvodněný a neudržitelný, který by vedl k tomu, že by skoro každý nový zákon, který má třebas vzdálenější reflex na některý předpis ústavní, musil býti vyřízen jako ústavní, tedy kvalifikovanou většinou v obou sněmovnách.

Tímto bych v podstatě poukázal na nejdůležitější nevěcností, které z vývodů přednesených panem dr Hellerem a panem prof. dr Spieglem vyplývají. Ke konci oba pánové spokojili se jedním, volali: >Nechceme míti nic společného s tímto zákonem!< Dobře, přijímáme toto volání, a já bych je ještě doplnil: Pánové, postarejte se také o to, aby vaši voličové v tomto směru byli poučení, aby ani aktivně ani pasivně neměli nic společného s tímto zákonem, aby nestalí se potom obětmi agitace protizákonné, aby se nestali svedenými obětmi a nebylí potrestání za agitaci, kterou nezodpovědné živly v německém táboře prováděly. Tím končím. (Potlesk.)

Předseda: K doslovu má slovo pan zpravodaj dr Procházka.

Zpravodaj sen. dr Procházka; Velectění pánové! Chci se zabývati jen krátce řečmi členů německé strany sociálně-demokratické a německé strany svobodomyslné. Očekával jsem od těchto dvou pánů senátorů, že podají svou kritiku věcné a vážné. Ale zklamal jsem se, obzvláště co se týče řeči pana senátora se strany německé sociálnědemokratické. Jak již dříve bylo charakterisováno, byly to samé útoky, invektivy, nájezdy, urážky atd. Chceme zákonem o ochraně republiky chrániti republiku, chceme tímto způsobem chrániti mír, kdežto oni co Němci nacionální chtějí revanži za porážku Německa a tím novou válku, - To charakterisuje celý ten způsob jejích boje proti naší republice a zákonu na ochranu republiky. Pokud se týče ukončení řečí pana senátora z německé strany sociálně demokratické, tu výrazy jeho, kterých bylo právě proti většině koncentrovaných českých stran použito, že jsou chudí duchem, že používají násilí, že to je otrokářství, reakce a zpátečnictví, charakterisují zcela nazírání tohoto pana senátora. Výroky ty zajisté zasluhují jen téhož výrazu, kterého jsem také použil, když on učinil takový infámní útok proti presidentu a pro který jsem byl volán k pořádku.

Druhý senátor ze strany svobodomyslné začal mluviti proti státnímu soudu vytýkaje mu výminečnost a řekl, že tento soud není oprávněn atd., ačkoliv přece sám dle ústavy § 54 musí uznati, že se nejedná o žádný výminečný soud, nýbrž o soud řádný, který má svou místní i věcnou příslušnost a řádně řízení, a že ty případy, které byly zákonem stanoveny, podřizují se tomuto soudu. Je to tedy úplně odůvodněný soud a nemůže se mu naprosto vytýkati výminečnost. Senátor německé strany svobodomyslné také poukázal na § 11 zákona o ochraně republiky a v tom směru se také na mně obrátil. Musím proto krátce odpověděti na jeho vývody. V důvodové zprávě poslanecké sněmovny se přesně uvádí, proč při urážce presidenta republiky vylučuje se důkaz pravdy nebo pravděpodobnosti. Zde je to právě president, který se chrání z úřední mocí proti takovým různými urážkám, je tedy subjektem trestního řízení jakožto representant republiky, jehož čest se chrání z úřední moci. Je to tedy vyloučeno, když se bude jednati o urážku na ctí, alby president soudu přišel, sám se zastupoval nebo sám vedl důkaz pravdy nebo pravděpodobnosti vždycky tam, kde musí býti osoba obžalovaná přítomná. To je nemožná věc v ohledu procesním, aby se v těchto věcech takový důkaz prováděl. Rozhodují tu důvody procesní a pak také ústavní, jelikož právě president republiky může býti žalován, jem pro velezrádu. A tu ještě podotýkám, že přece jen musíme chrániti autoritu presidenta nynějšího i budoucích presidentů a že musíme viděti v tomto presidentu, kterého volí většina národa, také zástupce a representanta maroda, jehož čest vyžaduje vyšší ochrany a ohledně něhož je zcela ospravedlněno, když je zde ten případ, že se vylučuje důkaz pravdy nebo pravděpodobností.

Pan senátor se strany německé svobodomyslné ještě si dovolil mluviti ke konci proti státnímu soudu, institucí tak vážné, která přece vyžaduje toho, aby jen s úctou se o ní mluvilo, s takovou jízlivostí, že prý bude souditi první případ Šoupalův a druhý případ Lloyda Georgea. To má býti vtip? To je velmi ubohý vtip, který zasluhuje ovšem odmítnutí.

Stojíme na půdě republiky, chceme, aby republika zkvétala, aby všechno bylo uděláno pro dobro republiky a proto tyto zákony jsou nutné a zajisté, že většina senátu tyto zákony přijme. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Prosím račte zaujmouti místa. (Děje se.)

Povšechné rozpravy jsou skončeny a poněvadž k debatě speciální není nikdo k slovu přihlášen, přikročíme ihned k hlasování ve čtení prvém, a to nejprve o osnově zákona o ochraně republiky.

O této osnově 'zákona, nadpisu zákona, nadpisech jednotlivých částí a jednotlivých paragrafů a úvodní formuli maním dáti hlasovati najednou, ve znění otištěném v tisku č. 1570 usnesení poslanecké sněmovny o této věcí.

Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.)

Námitek není. Budu tedy takto pokračovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a jednotlivých paragrafů, jakož i s úvodní formulí ve znění tisku 1570 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. - Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a jednotlivých paragrafů jakož i s úvodní formulí přijaty jsou ve čtení prvém ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou.

Přikročíme k hlasování ve čtení prvém o osnově zákona stran státního soudu.

O osnově tohoto zákona, jeho nadpisu a úvodní formulí míním dáti hlasovati najednou, a to ve znění otištěném v tisku 1571 usnesení poslanecké sněmovny o této věci s opravou dopisem kanceláře posl. sněmovny dodatečně sdělenou.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí s opravou dopisem kanceláře posl. sněmovny dodatečně sdělenou ve čtení prvém, otištěnou v tisku 1571, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. - Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí jsou přijaty ve čtení prvém ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou.

Sděluji, že do výboru sociálně-politického nastupuje místo sen. Hrejsy sen. Hrubý.

Navrhuji, aby příští schůze se konala v pondělí dne 19. března 1923 o 10. hodině s tímto

1. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1570) o vládním návrhu zákona, na ochranu republiky. Tisk 1588.

2. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1571) k vládnímu návrhu zákona o státním soudě. Tisk 1589.

3. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1564) o vládním návrhu zákona o ražbě československých dukátů. Tisk 1587.

4. Zpráva výboru ústavně-právního o usnesená poslanecké sněmovny (tisk 1575) o vládním návrhu zákona o telegrafech. Tisk 1590.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Nejsou.

Končím schůzi.