Hovoril som preto, aby som poukázal, čo ľud karpatoruský potrebuje a čoho žiada i záujem republiky. Prosím vládu Československej republiky, aby konečne pomáhala Podkarpatskej Rusi, s pravdivou pozornosťou, a dala svoju pomoc hlavne územiom vojnou zničeným, jestli to vláda urobí a pomôže v biede najlepším spôsobom, vzrastie dôvera našeho ľudu k republice. (Pochvala.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo p. sen. dru Reylovi.
Sen. dr Reyl: Slavný senáte! Maje promluviti jako poslední řečník, tuším 65., k nynější rozpravě, jsem si vědom obtíží, které jsou spojeny s tímto úkolem. Pánové jsou zajisté již unaveni a také čas vyžaduje, aby rozprava má byla co nejkratší. Přizpůsobuji se tedy této okolnosti a vynasnažím se, abych skutečně nepřepínal trpělivosti pánů senátorů. (Výborně!)
Slavný senáte! Rozpočet státních příjmů a vydání jest měřítkem civilisačních a kulturních snah Československé republiky. Civilisací rozumím s drem Försterem technickou činnost k ovládání přírodních sil a zvyšující míru životní, kdežto kultura jest duševní úsilí, které se zmocňuje vlády nad mravními silami lidskými a tvoří svědomí. Jestliže všechny kapitoly v rozpočtu stojí ve službě civilisace k zlepšení bytu občanstva, sleduje kapitola XIII. kulturní úsilí ke tvorbě ideálních hodnot etických a estetických, kterými se život lidský stupňuje a povznáší se nad samou přirozenost lidskou k synovství božímu.
Maje mluviti k rozpočtu, nemíním rozebírati kriticky řadu číslic, jichž změna je z technických důvodů téměř nemožna, nýbrž hodlám oceniti raději čísel těchto ideovou základnu, která letos i příště jest a bude směrodatnou při sestavování rozpočtu kapitoly XIII.
Ministerstvo osvěty nese také název ministerstvo národní osvěty, která jinak zove se kultura, od latinského slova >colere<. Slovo >colere< značí pěstiti, vzdělávati a užívalo se ho o pěstění ducha >animi cultura<, a bylo slova toho použito i pří nejvznešenějším úkonu člověka, bohopocty, >cultus<.
Stejné jméno >kultus< a > kultura< ukazuje k věcné souvislosti mezi náboženstvím a kulturou. Proto i když republikánské ministerstvo školství nenese název ministerstva kultu, jako tomu bylo za starého Rakouska, přece už v tom slově národní osvěty je kultus obsažen, a též ministerstvo školství musí potřeby kultu se stejnou vážností respektovati, jako kteroukoliv jinou složku osvěty. Ministerstvo školství a národní osvěty nesmí se řídit davovým heslem, jako by kultura a náboženství byly dva protichůdné pojmy, takže by se kulturní člověk musil zhostiti náboženství jako středověkého přežitku. Náboženství naopak je nezbytnou, a to nejdůležitější složkou kulturního stavu lidstva, vytvářejíc mravní hodnoty, bez nichž by lidstvo mohlo býti sice civilisovaným, ale ne kulturním. Jen povrchní pozorovatel společenských jevů mohl by vývoj kultury měřiti délkou železničních kolejí; telegrafních a telefonních drátů, spotřebou mýdla, rozmachem techniky a množstvím na burse znamenaných efektů. Všechny tyto hodnoty jsou sice součástky kultury, ale nejsou jejím podstatným a jediným obsahem. Obsah kultury je širší a oblast její, pokud máme na zřeteli kulturu ideální, zaujímá dva obory; eticko-náboženský a vědecko-umělecký. Složkami ideální kultury jsou: náboženství, mravnost, věda a umění, které shledáváme v tak těsné souvislosti, že nelze žádné z nich z kultury vylučovati.
V rozpočtu kap. XIII. ministerstva školství a národní osvěty jsou všecky čtyry zmíněné složky kultury respektovány, ale ne stejnoměrně, po zásluze hodnoceny. Nejbohatěji je pamatováno na vědu a rozumovou výuku, protože je uznána zásada, že vědění je moc, kterou člověk zmocňuje se vlády nad přírodou a zlepšuje svůj byt. Tedy i ministerstvo školství a národní osvěty nejvíce vlastně pamatuje na zvýšení materielní kultury, kdežto složky ideální kultury, náboženství a mravní výchova lidu, jsou velmi macešsky obdařeny almužnou, ačkoliv náboženství a mravní zásady mají ještě větší cenu a důležitost nežli ve státě absolutistickém. Ne bezdůvodně president Masaryk tolikrát již veřejně zdůrazňoval, že republika vedle silné armády a dobré administrativy potřebuje též solidní mravní základ. Sociolog Schmoller hlásá, že pouhou technikou nelze uspokojivě upraviti společenské životy pravě: >Všecek pokrok, jehož se dodělal člověk ovládaje přírodu, je jen tehda požehnáním, dovede-li společnost nový útvar hospodářského života tak uspořádati, alby se srovnával s věčnými mravními ideály. Toho se však lidstvu dosud nedostává<. - Je tedy povinností ministerstva školství a osvěty zvláště ty složky ideální kultury podporovati, které posilují duševní síly nejen k podmanění přírody, ale i vrozený sobecký pud ve prospěch společného blaha. V republice potřebujeme nutně mravně silných jedinců, na jichž výchově má býti ministerstvo školství a národní osvěty pronikavě zúčastněno. Při mravní výchově jednotlivců i celých vrstev má důležitý úkol umění, zušlechťující cit. Ale estetická výchova sama sebou nedostačí k vytvoření mravně silného charakteru, jenž musí se vyznačovati pevným vědomím odpovědnosti a citlivým svědomím. Sebe pečlivější estetická výchova nemůže z člověka nic jiného vypěstiti, nežli povrchního dekoratéra, který vždy vypadne z naučené úlohy, kdykoliv se naskytne příležitost k volbě mezi vlastním prospěchem a blahem bližního.
Ani vědecká etika nestačí úplně k vytvoření silného mravního charakteru, protože základna její, věda, jest příliš chladnou, dle slov prof. dr Masaryka působí jen na rozum, kdežto mravnost jest věcí hlavně citu a vůle, a věda nedovede vésti massy.
(Předsednictví ujal se předseda Prášek.)
Nejsolidnější základ pro mravní opravdovost klade nesporně náboženství. Proto, když republika přispívá na náboženské potřeby svých občanů, posiluje tím nejkratší cestu k mravní výchově lidu, která jest nutnou základnou republiky. Co se státních prostředků týče, věnují se náboženským potřebám občanů, ale nesměřuje to nikterak k posile některé církve. Bylo by to smutné, kdyby některá církev byla závislá na subvenci státní. Příspěvky směřují k posile mravní úrovně, která pro stát jest tak potřebnou.
Zdá se, že začíná se v této otázce jasniti. Ještě do nedávna, od let padesátých, minulého století, bylo náboženství vyřaďováno z lidské kultury. Dnes začíná svítati v hlavách aspoň inteligentní elity a proto hledá se nové náboženství. Aspoň v současné filosofii kulturních národů a též v české mladé generaci filosofické ozývá se touha po náboženském zvroucnění. Staří páni ovšem z konservatismu přirozeně trvají na heslech včerejška a také široké massy tonou ještě v naturalistickém názoru na život, ale nová doba přísahá již na novoidealismus.
Že začíná v myslích duchovní elity svítat, dokazuje klidné nazírání zákonodárných sborů na příspěvky kultu. Rozpočet kultů byl zvýšen o devět milionů korun. Zvýšení toto nevymohly na vládě církevní kruhy, nýbrž světští poslanci a to ještě se strany, která nejostřeji dosud potírala státní příspěvek na kultus. Ale nechci hledat v této nadlepšovací akci kultu nějaké politické pozadí ani snad skrytou tendenci proti-katolickou, nýbrž soudím, že jest to počátek obratu mylných dosud názorů, že stát nemá vůbec žádné povinnosti k důležité složce kulturní, k náboženství.
Já bych si jen přál, aby toto měřítko podpory bylo stejné pro všechny konfese. Pan kol. Babka si zde stěžoval, že se podpora církví udílí na úkor nemocnic, že jest to podpora, směřující hlavně ve prospěch Říma. To by bylo smutné, kdybychom nemohli na nemocnice ničím přispět, než co jest právě obsaženo v rozpočtu. Ostatně pochybují, že kdyby se uspořil náklad na kultus, že by se věnoval úplně na nemocnice.
Pak si stěžoval na to, že prý církev katolická je příliš favorisována, kdežto podle § 124 ústavní listiny že má býti rovnoprávnost všech církví respektována. Pánové, jsem též pro to, ale když jsem slyšel, že je favorisována katolická církev, vzal jsem tužku do ruky a počítal jsem. Řekl jsem si: Katolíků je v Čechách a na Moravě přibližně 7,600.000. Vynechávám další číslice. A na kultus katolický je věnováno 38,500.000 Kč, poněvadž Náboženské Matici se též částečně 2,500.000 Kč vyplácí. Tedy 38,500.000 Kč dostává církev katolická, resp. abych se sám opravil, dostávají katoličtí občané; do Říma to nejde, to zůstává v Československé republice. Církev československá čítá podle statistiky nejnovější v Čechách a na Moravě 499.000 příslušníků. Římsko-katolická církev, když tak mluvím, dostává 38,500.000 Kč, kdežto československá církev 9,000.000 Kč. Poněvadž katolíků jest 15kráte tolik než příslušníků československé církve, měla by katolická církev dostávati 15kráte 9,000.000, t, j. 135,000.000 Kč, ale ona dostává pouze 38,500.000 Kč. V tom ohledu nemohu souhlasiti s panem kolegou Babkou, že je římská církev privilegována. Ale já jsem si všiml, co také dostává církev evangelická. Nemám přesnou statistiku ze Slovenska, ale podle odhadu přibližně percentuelního je katolických příslušníků 10kráte tolik, co evangelíků. Poněvadž na kult evangelický je věnováno 9,000.000 a nás je 10kráte tolik, měl by aspoň ten příspěvek na potřeby katolíků činiti správně 90,000.000 Kč. Tedy vidíte, že to není žádné favorisování, tady je zřejmá křivda, protože cifry dokazují, že se měří jiným loktem katolickým občanům, a jiným loktem se měří evangelickým a jiným československým. Já bych o té věci nikdy nemluvil, nejsem závistivý člověk, ale když již někdo tvrdí nepravdu, musíme ciferně dokázati, že je to nepravda. Musím upozorniti pana ministra, aby byl spravedlivým, poněvadž pánové s druhé strany chtějí spravedlnost. Proto je potřebí, aby se řídil tím heslem: Spravedlnost pro všechny. My jsme také státní občané, nebudu ukazovati na statistiku, že je nás v Čechách 78 % a na Moravě 90 %. (Hlasy: Ale jen matrikových!) To jsou ti českoslovenští také matrikoví. (Výkřiky sen. Matuščáka.) Račte dovoliti, já se řídím statistikou státní a my víme, jak se počítalo. Možná, že za 10 let se to změní a bude přesněji a spravedlivěji počítáno. Na to jsme si stěžovali. Ale počítání matrikových ovšem v tom smyslu, že nejsou všichni uvědomělí náležitě, a myslíte, že ti bez konfese jsou všichni uvědomělí? Celá řada jich podepsala, a nevěděla ani co. V tom ohledu musíme připustiti, že to není správné ani na jedné straně ani na druhé. Tak si stěžoval, že je favorisován majetek církve, zejména biskupský. Záborový zákon postihuje všechen majetek, nečiní rozdílu mezi světským a církevním majetkem. Nemám obav, že církev katolická bez příspěvků kultu by zahynula, ale my, katoličtí občané, chceme, by stát také na naše potřeby kultu přispíval a já to odůvodním, proč chceme, aby na naše potřeby se přispívalo. (Sen. Matuščák: V Amerike sa nepřispíva!) Já bych raději byl v Americe než tady. Tamější poměry by se mně zamlouvaly. Tady bylo mluveno také o poměrech slovenských a sice o tom, že se faráři dávali podplácet, že sloužili vládě a že ještě dnes v Bratislavě církevní oddělení nekoná své povinnosti a podporuje lidi, kteří nejsou čistě smýšlení republikánského. Pánové, já se nechci míchati do poměrů, které neznám, nemohu paušálně mluviti, ale mám jeden případ. Jistý farář, s nímž sešel jsem se v Čechách, stěžoval si, že je pouhý Maďar. Jako Maďar se narodil, neumí jiné řeči, ačkoliv se přihlásil do kursu pro slovenskou řeč a tam se učil asi půl roku. Říkal: >Dvě léta nedostal jsem krejcaru od vlády, ačkoliv jsem složil přísahu. Jsem očerněn, že nejsem pravověrným.< Já jsem se ho ujal, aby se mu dostalo spravedlností, ačkoliv jsem ho blíže neznal, ale dělal dojem člověka upřímného. Řeklo se: Máme zprávu, že není pravověrný. A nic se nedalo dělat. Já myslím, že to církevní oddělení v Bratislavě je dosti rigorosní a že nedá každému podporu, kdo by toho nezasloužil.
Pánové, co se týče stanoviska církve katolické, prosím, jen žádné privileje, žádné privileje jí nedávejte. Mám smysl pro spravedlnost a rovnoprávnost, a toho bych snad ani nesnesl, aby se jí nějakých dostalo. Buďte spravedliví, jak je to povinností každého republikána. Já se tomu divím, na příklad církev československá, jak je favorisována; těch devět milionů korun se hravě povolilo, jaký rámus by to byl, kdyby se žádalo, aby se přidalo církví římsko-katolické třeba jen 100 korun. Jaká by to byla bouře!
Buďte spravedliví ke všem a buďte spravedliví také k občanům církve římsko-katolické. U československé církve jsou ještě také některé závady. Nechci kritisovati, nejsem člověk, který se stará o cizí. Ale v československé církvi jsou všechny sňatky neplatné, dokud není taková společnost uznána jako církevní společnost podle zákona. Kde jsou všecky ty obce ustaveny, tam je to v pořádku podle zákona; kde nejsou, tam, bojím se, bude celá spousta procesů jak o sňatcích, tak majetkových, které se budou odehrávat. Nechci dělat proroka a strašit, ale říkám, že to stanovisko vlády bylo příliš benevolentní, že kdyby se to dělalo vůči nám, přáli bychom si, aby takových benevolentností nebylo.
Pánové, nemohu si pomoci, ale zdá se mi z toho, co se mluví, že proti římskokatolické církvi je jistá zaujatost, že není správně usuzováno o jejím významu kulturním. Pánové, co se týče historie, tak vás ubezpečuji, že máme mnohý mylný pojem o působení církve u nás v Čechách.
Palacký, český historiograf a první český historik napsal, že jistě katolická církev vykonala v Čechách více dobrého nežli zlého. (Hlas: To je vidět na Karlově mostě!) Ano, právě tam vidíme ty zásluhy křesťanství. Kdyby nebylo Karla IV., panovníka křesťanského, neměli byste Karlova mostu, jenž je ozdoba Prahy. Ubezpečují vás, že není tak krásného mostu na celém světě. A prosím, to byl křesťanský panovník, jenž jej postavil a barok ozdobil jej sochami. Prošel jsem hodný kus světa, ale nikde jsem něco podobného nenašel, ani v Itálii. V tom tedy právě máte mylný názor. A co nám vytýkáte v přítomnosti? Což my katoličtí občané, nejsme loyální k republice? Co nám v tom ohledu vyčítáte? Což neudržujeme republiky jak svými daněmi tak svými sympatiemi jako každý jiný? Kdybyste však přes to všechno měli s námi zacházeti jako s občany druhého státu, přirozeně bychom si toho nemohli dáti líbiti. (Hlas: Skromní jsme, je nás 10 mil., kdyby jich bylo v Americe tolik, jinak by to udělali!) My jsme pro krajní snášelivost. Věřím, že český lid je v základě spravedlivý a že pochopí každou křivdu. Jestli si kdy myslil o nás, že jsme favorisováni pak teď, kdyby uviděl, že jsme pronásledováni, bude míti k nám sympatií, o tom jsem přesvědčen. Lid český jest spravedlivý. Až, pánové, budete o tom uvažovati, řeknete: Církev jako církev nic zlého v Čechách neudělala. Jestli zlí lidé v církvi někdy zneužili svého postavení, to je jejich věc a za to nemůžeme my. Já nemohu za to, co se v Čechách stalo před 300 neb 500 léty. Pro nynější dobu nám nemůžete vyčísti ničeho. Jestliže se snad některý kněz provinil, snad přece za to nemohu já! Takových případů jednotlivých se udá mnoho, ale nesmějí se generalisovati. Spravedlivý člověk nikdy negeneralisuje. Když se přihodí v některém stavu přehmat, pak jej odsoudíme všichni. V každém táboře se občas něco přihodí, ale spravedlivý člověk neřekne, že je to všeobecné.
Já jsem řekl jen, že se nám nedává více, nýbrž že se nám dává spíše méně, a prosím pana ministra, který prohlásil, že je spravedlivý, aby to ukázal také skutky, aby řekl: Je jich tolik a tolik, musíme přiměřeně příspěvky zvýšit. Ohledně Náboženské Matice: Republika po Rakousku převzala aktiva i pasiva. Náboženská Matice je právě takové pasivum. Za císaře Josefa II. převzaty byly statky a stát řekl: Já se budu starati sám o kulturní potřeby. My v Hradci máme dům, kde je Jezuitská kolej, dům, který patříval Jezuitům a k němu ještě velkostatek Přím. Když to dostaneme zpět, budeme se starati o sebe sami a nebudeme žádati již ničeho. My se sami pak uživíme. Vraťte nám jenom, co stát nám tehda vzal, a věřte, že nebude nikdo z nás rozpočet obtěžovati nějakými potřebami na katolický kultus. My budeme prostě lépe na tom, nežli ti, kteří nejsou tak šťastni, že jim někdy stát něco vzal. Co se týče lidí bez konfese, je jich v Čechách 10 %, na Moravě 1,98 %. Ohledně jejich stesků, že platí na to, čeho nepotřebují, musím odpověděti: Na podporu umění je v rozpočtu, kapitola XIII., 14,918.000 Kč, a přece ani 50 % občanům není umění vůbec přístupno. Kolik pak horalů od nás z Orlických hor přijede kdy do divadla nebo do musea a přece musí na to platiti! A dále, našel jsem, že v rozpočtu na trestnice se vyžadují 32 mil. Kč. Velká část obyvatelstva trestnic nepotřebuje, nám také by mohli říci: ať si na to platí ti, kteří tam chtějí zaopatření. (Veselost.)
My musíme platit také na to, čeho často nepotřebujeme, a proto, pánové, nesmíte si z toho nic dělati, jestliže přispíváte nějakým haléřem na to, co je proti vašemu přesvědčení.
Ovšem peněžitou podporou kultu nemůže se ještě péče ministerstva o kulturní potřeby vyčerpávat. Ministerstvu připadá přísná povinnost, aby dbalo o svědomité provádění §u l. Malého školského zákona, kterým se zavádí náboženství jako povinný předmět do osnovy školní na školách obecných a občanských.
Vážení pánové, demokracie jest úcta k zákonům, poněvadž v republice zákony vydává lid, a proto jsou povinní občané bezpodmínečně se zákonům podrobovat. To není absolutistický stát, kde se zákony vydávaly z libovůle panovníka, zde vydává zákony lid a následkem toho v demokracii jsou občané povinni zákony zachovávat. To platí jistě pro všechny třídy a také jistě pro všechny instituce. Co by tomu např. řekla státní správa, kdyby velitelé vojenských rot prohlásili, že nebudou provádět výcvik mužstva dle nařízení ministerstva národní obrany a že nebudou náležité předpisy zachovávat, nýbrž že se budou řídit ve výcviku starými rakouskými předpisy. Prosím, kolik kapitánů by zůstalo veliteli svých rot? A nyní to srovnejte se školou. Ve školství zákon, který byl přijat oběma sněmovnami, se náležitě neprovádí. Chci se ubrániti té výtce nějaké denunciace, nebudu uváděti případy konkrétní ač jich znám několik sám. Jest známo, že celé učitelské organisace prohlásily, že se nebudou řídit předpisy malého školského zákona ve výchově, že nejsou pro ně směrodatny. Pánové, domníváte se, že výchova příští mladé generace jest méně důležitá, nežli snad armáda a administrace státní? Pánové, když demokracie, ať se provádí demokracie všude a ovšem také i ve školství a na vládě jest, aby dovedla vůli národa náležitě obhájiti. Nepatřím k nějakým přemrštěncům, kteří by chtěli omezovat volnost přesvědčení někoho, a jsem toho náhledu, že charakterní člověk se omezovat nedá, když někdo něco od něho žádá, co se příčí jeho přesvědčení, zanechá toho a opatří si zaměstnání přiměřenější. Zajisté jest i učitelstvu možno, by vyhledalo si povolání takové, které by odpovídalo jeho přesvědčení.
Nesmíte se domnívati, že náboženství jest jen nějakou privilegií některé určité církve. Náboženství jest vnitřním přesvědčením a osobním právem občana. Dokud v právním státě osobní práva na majetek a čest jsou uznávána za samozřejmé postuláty kultury, pak nemůže ani právo na náboženské přesvědčení býti vyloučeno z právní ochrany, jak si to v debatě např. přál pan kol. Špera.
Náboženské přesvědčení liší se podstatně od vědeckého. Náboženské články víry spočívají na zjevení, jsou ustáleny, protože pravda se nemůže měniti, pouze jejich aplikace na změněné poměry je možná, za to vědecké přesvědčení, založené na poznatcích, mění se denně dle výzkumů, takže věda včerejška není vědou dneška. Vědecké přesvědčení lze vědeckými důvody vyvrátiti. Proto nemůže býti jeho stabilisace chráněna řádným zákonem, přece však kritika nevěcná, hrubá, osobní spadá pod ochranu zákona. Útoky na katolické náboženství bývají bohužel takového rázu, že ani se stanoviska kulturní úrovně nejsou přípustny. Jakkoliv nemohu souhlasiti, aby náboženské přesvědčení nestálo pod ochranou zákona a paragrafů, přece zde nechci volati po nějakém policejním opatření, nýbrž přál bych si takový stav demokratického smýšlení, by vůbec nikdo si nevšímal přesvědčení druhého člověka, a tím méně, aby ho za to tupil a pronásledoval. Žádné paragrafy, jen jeden k druhému, abychom dovedli respektovati jeho přesvědčení náboženské. Když to bude, nemusí býti žádných paragrafů. Takového stavu pravé demokratické rovnosti a volnosti, bohužel, ještě nemáme a proto musí zákon opatřovati převýchovu bývalých Rakušáků na republikánské občany. Když demokracie, tak demokracie všude a ve všem.
V kapitole XIII, ministerstva školství a národní osvěty je škrtnut obnos 86 milionů. Tento zjev mne plní obavami, že se u nás plně nechápe význam ideální kultury a že všechna naděje se skládá na kulturu materialistickou, technickou. Historie zašlých dob mohla by nám býti výstrahou, abychom nešetřili na tom, co zdánlivě se nerentuje a nepřináší hmotný zisk. Ve staré Babylonii 700 let před Kristem měli zrovna tak vyspělou civilisaci či technickou kulturu jako my. Měli ministra zemědělství, pozemkovou reformu, poštovnictví i bankovnictví se šekovým řízením. Obdivuhodný stupeň vyspělé civilisace. Ale materialistická tato kultura neměla solidního mravního základu. Na náhrobku babylonského krále stkvěl se nápis: >To mám, co jsem snědl.< O nápisu tomto vyjádřil se největší duch starověku Aristoteles, že by slušel spíše náhrobku zvířete, nežli člověka. Antický tento filosof 300 let před Kristem chápal vyšší, ideálnější cíl člověka nežli je žaludková filosofie. Chápal tento vyšší cíl, protože poznal Boha a to pozorováním světa, z jehož podmíněnosti dospěl k víře v absolutní bytost, které se má člověk životem blížiti. Kdybychom ani neměli zjevení, musili bychom dle Aristotela míti víru v Boha. Dnes i u nás žaludková filosofie se přijímá v životě a praktikuje. Filosofie tato ničí jedince, otravuje život a ohrožuje existenci národa.
Pánové, kde se ujme filosofie slimáků >Ze života hmyzu<, která vyjadřuje touhu, aby bylo >hodně kapusty<, pak se nedivte, že jejím přímým důsledkem jest zákonem chráněný požadavek, aby bylo >málo slimáčků<. Zvítězí-li tato filosofie v národě, pak škoda každé kapky krve, která byla vylita za samostatnost českého národa, neboť byl by odsouzen k vymření.
Nestačí jen míti život, ale třeba žít život mravní dle přesvědčení Sokratova. Mravný, opravdový život vlastnímu přesvědčení věrný, pro sociální soužití obětavý s božským zákonem souhlasí.
Včera v dialogu s jistým senátorem jsem slyšel, že ideální náboženské zásady jsou nedostižny a pro lidstvo bezcenny. Nedá se upříti, že stav mravní kultury neučinil veliký pokrok, jak konstatuje Emerson, ale nezapomeňme, že mravouka se svými zásadami jest vyšší patro, k němuž musíme směřovati. Tak malý pokrok v mravní úrovni není zaviněn v neúčinnosti nábožensko-mravních zásad, nýbrž povahou člověka a překážkami, které mravní pokrok drží.
Vedle kostela a školy má mravní vychovávací úkol též umění, které podporujeme též ze státních prostředků. Jak vzdělává na příkl. divadlo vkus a mravní
cítění obecenstva? Již římský mudřec Seneka si stěžoval, že největším nebezpečím pro mravnost jest seděti v divadle. Kdyby dnes Seneka přišel do našich divadel, mohl by opakovati svůj výrok před dvěma tisíci lety učiněný. V Národním divadle hraje se současně cirkusová hra >Převrat<, která mravní cit otupuje. Vinohradské divadlo vystoupilo v Hradci Králové se hrou >Komedie na faře<. Jaký má význam taková hra? Když přijde pražské divadlo na venek, žádá se, aby přišlo s českou hrou, aby obecenstvo vidělo českou hru v klasickém provedení, ale zde se nám přinese bezcenná komedie, která hnusem naplnila všechny přítomné. Nedomnívejte se, že bych to byl pociťoval pouze já, nýbrž naplnilo to hnusem všechny a slyšeli byste, co pak říkali. Myslí-li někdo, že se tím posiluje tendence protikatolická, jest to bláhovostí. Církvi neuškodily horší lascivity v římském Cirku Maximu, ale národ zahynul, který byl ovládán césary řídícími se zásadou: >Bav národ a bude ti dobrým.<
Co se na jedné straně nadlidským namáháním postaví mladé duši, rozbije frivolní umění, které i vážné problémy životní luští dravým vtipem. A co zkazila již kina, vypravoval nedávno případ lupičské školní bandy v Plzni.
Pánové, nejen peníze se mají poskytovat uměleckým prostředkům, ale také se má provozovat směrodatný vliv, aby umění splnilo svoje výchovné úkoly.
Ideální kultura jest drahocenný statek, ale i velejemný květ. Drsná ruka způsobí v mravním životě zrovna takovou spoušť, jako splašený slon v krámě porcelánu. Na tomto poli jest každý vtip a každá povrchnost sociální pohromou, která se děsně mstí na celém národě. Tyto věci, pánové, jsou příliš jemné, než aby se daly oddiskutovat nějakým vtipem, neb povrchní rozpravou. To musí býti předmětem starosti pánů ze všech táborů. Já své názory, názory své i vlastní své strany shrnuji. O ideové základně v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty v tom, že v kapitole XIII. se šetřiti nemá a nesmí, protože její položky zvyšují kulturu ideální, která není-li cennější, je jistě rovnocenná kultuře materielní, technické.
Pánové, náš stát je jistě v popředí států evropských svými sociálními snahami. Máme hojně zákonů sociálně ochranářských, ale nezapomeňme, že žádný zákon není účinným, není-li svědomitě zachováván. Pro zevní zřejmé porušení zákona sociálního máme po ruce zákonité tresty, ale nezapomeňme, že ještě veliké pole zbývá zákonu protivícímu se jednotlivci, kde státní moc nemůže zakročiti. V takových skrytých případech rozhoduje svědomí občana. O to musí nám při sociálním zákonodárství v prvé řadě jíti, abychom měli občany s ukázněným a vypěstěným svědomím na základě mravní výchovy. >Bez svědomí marny všecky zákony<, hořekuje básník Horác a bez vědomí mravní odpovědnosti jsou marný tři tlusté svazky republikánských zákonů, můžeme dodati ze zkušenosti my. Nechť naše ministerstvo školství a národní osvěty pamatuje na heslo francouzského pedagoga a sociologa Fouillé >vědění bez svědomí je zkáza duše< a nechť vlivem svým působí, aby všechny výchovné prostředky kostela, školy, vědy i umění vypěstily nám mravně silný charakter národa, aby jeho byt v hospodářsky zdatné republice byl trvale zabezpečen. (Potlesk.)