Odpověď, kterou vláda na tuto otázku dostane je, že žádá nemožných věcí. Takové úspory nejsou možně. Na příklad je také úspora, která ostatně pochází již za rakouské vlády, že se spojí na příklad na české technice profesura metalurgie s profesurou fysikální chemie. Abych vám naznačil, jak to asi je: Metalurgie je věda čistě praktická, jak se z rud vyrábějí kovy, fysikální chemie však je věda jedna z nejabstraktnějších, naprosto čistě theoretická věda, jejíž praktické důsledky se teprve časem objeví. Jak pak má jeden profesor zastávati tento dvojí, tak různý úkol? To je tak, jako kdyby měl tlouci kladivem na kovadlinu a při tom zároveň krasopisně psáti. To je dvojí úkol a přetěžuje toho profesora. Bylo by si přáti, aby vláda vyhověla návrhům profesorských sborů v té příčině, které jistě postupují podle věcných potřeb.
Byla zde stížnost se strany našich německých spoluobčanů na útisk ve školství. Mohu zde snad prohlásiti jménem nás všech, že nechceme počeštiti ani jednoho německého dítěte, chceme býti čisti, nám na tom nezáleží, aby lecjaký a leckdos se počítal k našemu národu. (Výborně!) Tedy to s této strany. Táži se, proč ještě není proveden universitní zákon? Proto, poněvadž si vláda netroufá, poněvadž se bojí požadovati, aby starobylé památky Karlovy university, památky po českých učencích, jako byl Purkyně a Presl, byly vydány universitě Karlově. Stále ještě, kde jsou Němci v menšině, chtějí polovici a kde jsou ve většině, chtějí všecko. Jsou takovými, jakými byli. Jde to tak daleko, že si vláda netroufá na universitní knihovně dáti nápis český a německý. (Slyšte!) Proč? Byl tam nápis latinský >Caesarea regia bibliotheca<, ten byl sňat a nový nápis tam nepřišel. Čistě německý by tam nemohl býti a aby byl také český, nedovolí německá universita, která praví, že jí náleží vchod k této universitní bibliotéce. Tu máte příklad, jak, pánové, Němci, ne v území, které obývají kompaktně, nýbrž v českém městě v Praze jsou utiskováni.
Přál bych si, aby universitní knihovna byla také náležitě doplněna spisy, zvláště periodiky anglickými, francouzskými a vůbec cizojazyčnými. Konečně bych si přál, aby naše vláda v péči o rozvoj vysokého školství se starala více také o soukromé docenty. Upozorňuji na rozdíl, jaký je mezi úřední pragmatikou, kde se postupuje podle let, a mezi vysokoškolskými profesory. Vysokoškolští profesoři se vybírají, musejí se habilitovati, musejí prokázati způsobilost k vědecké práci, a aby byli jmenování profesory, musejí v té vědecké práci dále pokračovati, musejí tvořiti. Tedy v tom je ten rozdíl. Proto není možno zařazovati profesory tak do těch kategorií, do jakých se zařazují úředníci státní vůbec. Universitní docenti jsou bezplatní a přejí si pouze, aby jim byla, jsou-li na př. středoškolskými profesory, poskytnuta úleva v jejich povinnosti, za kterou jsou placeni; totiž za vyučování na střední škole. Má-li takový profesor 20 týdenních hodin na střední škole, zbývá mu jistě málo času, aby mohl pěstovati vědu, aby mohl pokračovati ve svých vědeckých pracích a aby mohl přednášeti zároveň na universitě. A takovým způsobem se velice stěžuje ještě tato velmi těžká, lopotná a nevděčná kariéra akademických učitelů. Prosil bych tedy, aby vláda k těmto žádostem soukromých docentů přihlížela, a prosil bych také, aby slavný senát příslušnou resoluci, kterou předkládá také rozpočtový výbor, přijal a schválil.
Není možno, abych při této příležitosti nepromluvil o platech, které se chystají pro úřednictvo, o nichž se jedná nyní v poslanecké sněmovně. Jde mně hlavně o úředníky s vysokoškolským vzděláním. Těchto úředníků je nedostatek. Je-li jiných úředníků a zaměstnanců státních veliký přebytek, těchto se nedostává. Nedostává se soudců a noví aspiranti, auskultanti, se nehlásí. (Sen. dr Karas: Utíkají pryč!) Ano, utíkají. Nedostává se středoškolských profesorů, loni se jich nedostávalo 2 tisíce, jsou přetěžováni, musejí bráti přespočetné hodiny. A jak pak se platí tyto přespočetné hodiny? Za l hodinu týdně 300 Kč ročně. Tedy kdyby měl 20 hod. týdně, je do únavy zaměstnán a znamenalo by to plat 6000 Kč ročně. Tak jsou placení středoškolští profesoři za mimořádnou práci. Nedostává se politických úředníků. Pánové, v rukách těchto úředníků je všecka administrace. V rukách těchto úředníků je vlastně naše republika. Tito úředníci vlastně utvořili tuto naši republiku, kdyby byli se nepřipojili v úřadech v den převratu k národu, možná, že by to nebylo dopadlo tak, jak to dopadlo. Je velmi nebezpečno platiti takové úředníky zvláště kvalifikované nedostatečně. Pánové, považte, co znamená anglický soudce. To je velký pán, nepřístupný všem lákadlům, on soudí tak, že můžete čísti ony rozsudky jako výraz národní moudrosti, nemusí se držet paragrafů. Co je u nás soudce? Soudce, který je nedostatečně placen, který za ten dlouhý čas válečný se zadlužil, ten je vystaven lidským lákadlům. Nezapomeňme, že porušení soudcovského stavu je porušením právního řádu ve státě. Vzpomeňme si, abychom mohli zvolati to, co ten mlynář dělal ve sporu proti králi Friedrichu II.: >Ještě jsou soudcové v Prusku.< Taktéž je to s úředníky berní správy a taktéž je to s profesory středních škol. Jak pak chcete, aby ten profesor vychovával mládež, když je hladov a musí býti povděčen tomu, když mu něco přinese do kuchyně. Tu na těch místech spořit, to se nevyplatí, tu je třeba přidat. Minulá vláda také přidávala, slibovala totiž, že přidá, ale jak se zdá, slibu nesplní. Varoval bych před tím. Řeklo se, že byly zde dvě cesty možné: Jednak, obrátit se a přehlédnout znovu propočítávání let, postup atd. Slyšel jsem, že je docela mezi našimi státními zaměstnanci muž 45letý, který má 47 let státní služby! O té cestě se řeklo, že je neschůdná, slyšeli jste snad všichni, že je neschůdná, neřeklo se nám však, proč je neschůdná, kde jest ta neschůdnost. Nastoupila se tedy druhá cesta, snížiti služební platy vůbec. Nezapomeňme, že ta daň z příjmů, kterou převzal stát platiti za úředníky z 75 %, byla vlastně náhradou za zvýšené služné. Nevím, zdali tato cesta povede k lepšímu úspěchu. Bojím se, aby naše úřednictvo, zvláště vysokoškolské, neztratilo zájem na této republice. Měli jsme nedávno sjezd lékařů - o tom mluvil pan kol. dr Malinský - kteří od l. ledna nemají vůbec žádného úředního postavení. Nebude-li ten zákon zdravotní prohlášen a proveden do té doby, kdo je přiměje k tomu, aby konali dále zdravotní službu? Pamatujte, pánové, že nebýti lékařů, byli bychom zmírali cholerou a neštovicemi, že by nás zde zbyla polovička v celé zemi. Tedy jako v rodině. V každém hospodářství musí být spořivost rozvážná a rozmyslná, ale aby se nespořilo na místech, kde to přinese jen škody. Zmínil bych se tu také o tom, že se řeklo: osobní výdaje v našem státě jsou tak obrovské, to jsou výdaje neproduktivní. Mluví se o třídách produktivních a neproduktivních, a podle toho se oceňuje jejich hodnota pro stát. Tato theorie se mně zdá býti nemožnou. Kdo pak je produktivní a kdo je neproduktivní? Jest produktivní soudce, který podle platných zákonů utvoří správný rozsudek, na kterém přece občantvu musí mnoho záležeti? Jest produktivní učitel, který z chlapce nevzdělaného učiní řádného občana? Kde jest tu produktivnost a neproduktivnost? Jest produktivní oráč? Kdyby nepřišel rozsévač a sémě nevzklíčilo, orání by bylo docela neproduktivní.
(Předsednictví ujal se místopředseda dr Soukup.)
Každý stav má svoji práci a ta má zase své odůvodnění. U nás není žádných pracujících a nepracujících. Ti nepracující snad již jsou z naší republiky venku, nepřišli-li sem nějací noví nepracující. Upozornil bych na jednu věc v našem rozpočtu, to jest na věc, nad kterou se i pan sen.Reyzl pozastavoval. Musím říci, že jsem poslouchal jeho věcné výklady rád. On se podivil nad tím, že loni byla daň z příjmů preliminována 633 miliony a letos 801 milionem. Že prý v nynějších poměrech je sotva možno očekávati, že by se daň z příjmů tak velice zvětšovala. To je omyl. Těch 170 milionů, o které se daň z příjmů zvyšuje, to je ta daň z příjmů státních zaměstnanců, která je uvedena ve vydáních.Všimli-li jste si, máme ve vydání také v ministerstvu školství dávky a daně, převzaté státem za úředníky. Jsou uvedeny dopodrobna ve výdajích. Mohl bych uvésti i číslici, je to 180,290.432 Kč. V tom jsou také kolky. Kolky činí asi 1/3, t. j. 60 milionů. Ku podivu, pánové, úředníci, státní zaměstnanci vůbec, měli by na kvitance na kolcích zaplatiti 60 milionů Kč každý rok. Když se podíváte má výnos kolků vůbec, naleznete 101 milion Kč, tedy jenom 51 milionů Kč od ostatních občanů. Úředníci tedy mají platiti na kolcích mnohem více, než všechno ostatní obyvatelstvo dohromady. Nevím, není-li v tom nějaký omyl. Máme tedy letos ve výdajích započteny dávky, které převzal stát za úředníky, aby je zaplatil sám. Podíváte-li se do příjmů, očekávali byste, že tam bude také všechno na korunu uvedeny, ale není tam uvedeno. Celý tento příjem zanesen je ve všeobecné položce daně z příjmů, proto je o 170 milionů Kč její výnos vyšší, nežli byl loni. Větší příjem, poněvadž je o to větší vydání, t. j.: mohlo by se to na obou stranách škrtnouti a zůstalo by to jako loni. Proč vlastně vláda udělala takovou komplikaci v tomto rozpočtu, to jde nad můj rozum, zvláště když již věděla, že budou úředníci od 1. dubna nebo od 1. června platiti sami celou daň, která bude takto ještě vyšší. Takovým způsobem tedy sdělaný rozpočet, který uvádí v omyl, není dobře sdělaný rozpočet podle mého přesvědčení.
Nyní rád bych promluvil také o středních školách několik slov. Lituji, že otázka reformy středních škol úplně usnula. Máme tolik typů středních škol, že se v nich vyzná již jen odborník. Mohu z vlastní zkušeností říci, že vzdělání abiturientů je velmi nestejnoměrné. U nás, na naší fakultě medicínské, potřebujeme řečtiny, poněvadž celá nomenklatura je řecká. Kromě toho potřebujeme také filosofie. Lékař musí býti filosof, humanista, potřebuje tohoto vzdělání, nesmí býti pouhý řemeslník, musí míti morální základ. Je to viděti hned na různých abiturientech. Bylo by dobře, kdyby se vrátily ty doby, abychom o tom přemýšleli, nebo aspoň, školská správa o tom přemýšlela. Divím se, že byl z ministerstva školství odstraněn - nevím jakým způsobem a nevím proč - profesor dr Drtina, který zvláště celé své poslání životní spatřoval v tom, aby uvedl naše školství na vyšší a lepší stupeň.
Při té příležitosti bych se zmínil o tom, jak byl zaveden nový způsob školního platu na naší střední škole. Na střední škole vyměřují školní plat podle příjmů rodičů, a sice musí se přiznati rodiče každého žáka, mnoho-li udali u berní správy příjmu. A je tam docela na tom archu, že si mají vymoci od berní správy potvrzení, že jejich udání je správné. Podle toho se nyní vyměřuje plat školní. Kdo má velký příjem, platí velký školní plat, a stupnice je, myslím, od 1600 Kč až do 2000 Kč, a až k úplnému osvobození. Tato věc, kdyby se měla provádět důsledně, vedla by k tomu, že by každý občan podle svých příjmů platil dráže všecko. Ono se to tak v obyčejném životě děje. Musil by tedy býti také na př. dražší doutník pro ty, kteří mají větší příjem. (Veselost.) Není možno udělati zde nějaké hranice. Já bych to konečně uznal. Proč ne? Ať méně majetní platí méně! Bylo by to spravedlivé. Na drahách také ten, kdo je majetný, jede lepší třídou! Ovšem, má také za to něco lepšího! Ale žáci ve škole nemají nic lepšího, jsou všichni na jedněch lavicích a mají jedno vyučování. Zde tedy to není odůvodněno, zrovna tak jako ty doutníky jsou pro každého stejně drahé, podle toho, jaký si kdo koupí. (Výkřiky.) Ale horší je toto: Nehledím k tomu, že hoši vědí, mnoho-li má tatínek příjmů, což není dobré, že hoši vědí, jak je ten který bohat. To jsou věci proti všemu pedagogickému smyslu. Ale nyní, jak se to osvědčuje? Osvědčuje se placení podle příjmu tak, že kdo neplatí žádné daně z příjmu, ten eo ipso, tím samým je osvobozen od školního platu. To není správné. To by znamenalo, když např. takový chlapec neprospívá, že bude seděti ve škole třeba jen s dostatečným prospěchem, je-li chudý. To by bylo umělé pěstování nezpůsobilých lidí. Toho se musíme varovati za každou cenu. Hlavním a rozhodujícím měřítkem nemá býti jen příjem rodičů, nýbrž prospěch žáka. O žáka tu jde. Tedy chlapec, třebas i byl jeho otec nemajetný, prospívá-li, dobře, ať je podporován (Výborně!) a osvobozen, ať dostává ještě příspěvky! Ale chlapec, jehož otec jest nemajetný, a který prospívá sotva dostatečně, ten nemá býti osvobozován od školního platu, tomu nemá býti tato dráha, která je tak těžká ve svých posledních stanicích, takto usnadňována hned ze začátku. Kdybychom mohli zavésti také na vysokých školách, aby se kolejné platilo podle majetnosti, pak by byla otázka: Podle majetnosti koho? V 21. roce bývají již lidé svéprávní občané. To by vedlo k jistým nesrovnalostem. Ale na vysokých školách, na universitách, osvobozuje se od kolejného každý podle prospěchu a sice musí se vykázati dobrými vysvědčeními z těch oborů, které studuje. Bylo by si přáti, aby vláda tuto věc napravila. Ona je ostatně také proti zákonu, poněvadž zákon o daních z příjmů praví, že má to přiznání k dani zůstati mezi poplatníkem a berní správou. Kdežto zde toto přiznám k daní se rozšiřuje - pomyslete - v malém městě tak, že nejen profesor střední školy, ale i žáci se dovědí, jaké kdo má příjmy. Proti tomu by se měli především poplatníci ohraditi. A my jsme zde proto, abychom na to poukázali, že celý tento výnos usnesením vlády učiněný je protizákonný a měl by býti okamžitě zrušen.
O pedagogiích bych se také rád zmínil. Učitelstvo si přeje vysokoškolského vzdělání. Já bych mu ho přál z celého srdce. Nemůžeme přece odpírati vychovatelům naší mládeže, aby byli méně vzdělaní, než na příklad zvěrolékaři. Ale to je spojeno s nesmírnými praktickými obtížemi. A tu bych si přál věděti, zda-li naše vyučovací správa pomýšlí, jak v této věci učiniti opatření. Snad nebylo by dobré pedagogia vůbec zrušiti, nýbrž reformovati je. Tam jsou žáci přetěžováni a slyšel jsem od těch, kteří prošli touto školou, že to není škola vzorná, že se tam pěstuje kázeň ne na základě mravním, nýbrž na základě subordinace. Tedy o reformu pedagogií bych žádal. A sice tak, aby absolvent pedagogia měl volno, buď se státi učitelem, nebo navštěvovati vysokou školu. Tím způsobem by se mohlo těm, kteří si toho přejí, vyhověti.
Konečně přicházím k otázce písemnictví a umění. Tu bych se zmínil o jednom velmi zajímavém detailu, který se nalézá v rozpočtu našeho ministerstva v titulu >Ochrana památek<. Tam stojí: Strážce hrobky Andrássyho - definitivní plat 8.420 Kč. Potom, že utiskujeme menšiny. Andrássy, jeden z největších odpůrců národa, má hrobku v Krásné Hůrce. A my tam zřídíme místo definitivního strážce a platíme ho. Nevím, jak se ty věci mají, ale nyní jsme zabrali třeboňské panství. Tam má hrobku rod Schwarzenbergů. Budeme také musiti tam definitivního strážce ustanoviti s 8.000 ročního platu? To je nevysvětlitelno. Co se týče písemnictví, musím zde uznati, že na písemnictví je letos v rozpočtu naší vlády o l mil. více, takže v celku činí ten rozpočet 2,579.000 Kč. Bohužel, je ta celá položka, kromě toho, že je rozdělena na řádné a mimořádné výdaje, uvedena sumárně, takže nevíme, komu naše ministerstvo školství z toho udělí podpory nebo příspěvky nebo pocty a komu neudělí a mnoho-li komu udělí. Ti, kteří by se mohli o to hlásiti, nevědí o tom, tak jako o tom vědí kupř. universitní profesoři, že mají ústavy a musí na to dostati dotaci. Tu by si bylo skutečně přáti, aby úspora nešla tak daleko, abychom viděli, co a komu se uděluje. Jsou zde jisté věci, které zasluhují uvážení.
Předně, že ta položka na písemnictví u porovnání s položkami na jiná umění, je velice malá, 2,570.000 Kč, kdežto na divadla 7,082.000 Kč, na hudební umění 4,770.000 Kč, na výtvarnictví 7,551.000 Kč. Tedy velice nestejné podělování těch jednotlivých odvětví. Nezapomínejme, že knih přijde do nejmenší chaloupky, ale obraz, hudební produkce se nedostane do těch nejširších vrstev. Tedy pro vzdělání, kulturu nejširších vrstev národa je nám důležitější písemnictví než výtvarné umění a hudba. Ovšem, tím nechci říkati, že by ty nebyly důležité. Je dlužno upozorniti ještě na jednu věc.
Nynější literatura, kterou se lidé vzdělávají, to jsou noviny. Noviny čte nyní téměř každý. Nevím, jak v té celkové sumě je pamatováno na žurnalisty, na jejich vychování a vzdělání a na podpory v nezaměstnanosti. Bylo by třeba, kdybychom věděli, jak naši žurnalisté, na kterých spočívá nyní veliká část odpovědnosti za výchovu národa, jsou k tomu vzděláváni, jakou mají příležitost k tomu vzdělání, jak jsou v tom podporováni. Škoda, že nevíme, mnoho-li tisíc je věnováno na žurnalisty. Snad, když na všecko písemnictví je to 21 /2 milionu, snad na ně připadne aspoň l milion. Já to nevím, bylo by právě dobře, kdybychom to věděli. Bojím se docela, že je na ně pamatováno jen 30 tisíci. To je málo. Pánové, neklamme se. Na tom, abychom měli vzdělané a vážné žurnalisty, záleží nejvíce, poněvadž právě žurnalistika nyní osvětluje celý národ, nejširší vrstvy. Kniha nepřijde všude. (Sen. Matuščák: Právě proto, pane profesore, jeden rok nedělejme vojenské manévry a ať se to dá na žurnalistiku!) Až nebudeme ohroženi, nebudeme se připravovati na obranu!
Prosil bych tedy ministerstvo školství, aby pamatovalo, když už ne v tomto rozpočtu, tedy pro příští rozpočet, aby naše noviny byly skutečně poučováním národa. Máme v tom znamenité tradice. Co psal Karel Havlíček, na to se mohl národ spolehnouti.
Já jsem pro úplnou svobodu tisku v rozšiřování osvěty a ve službě pravdy, ale kde se úmyslně klame, tam bych na to položil těžké pokuty. Já se zde zmiňuji o žurnalistech proto, že pokládám pro vzdělání národa žurnalistiku za velice důležitou. Když čtu cizí noviny, francouzské nebo anglické, vidím, že se tam mnoho dozvím, a že mohu čísti staré noviny a že se tam mnoho dovím. Já nevím, zda-li by někdo z vás četl noviny, které jsou týden staré, totiž naše noviny. Tedy to je kriterium, jak slouží naše noviny osvětě národa. K tomu ovšem potřebuje žurnalistika pomoci a výchovy a o tu pomoc bych prosil pro tento důležitý stav naše ministerstvo národní osvěty.
Konečně divadlo a hudba. Na divadla máme příliš velikou položku. Pánové, divadlo nyní již je skutečně to, co slovo praví - divadlo, není to už dramatické umění. Mohu vám zde uvésti příklad. Bude se dávat exotická komedie >Ohnivý buben<, pro níž byly z Milána objednány zvláštní symfonické nástroje vlastní invence. Bude to svrchovaně zajímavá novinka, odehrávající se v oasách a pustinách afrických, uvedená poprvé na jeviště mimoitalské. >Ohnivý buben< nazývá kdosi >dramatem žáru, barvy, hřmotu a vůní, jest silným zážitkem citů i smyslů<. Dramatické umění představuje lidské činy v jejich mravní hodnotě. Tohle není dramatické umění. To je podívaná. Čím větší podívaná, tím větší degradace a tím větší náklad. Proto rostou tyto výdaje na naše divadla do nemožnosti, poněvadž už to není Sofokles a Euripides ani Moliére a Shakespeare, nýbrž >Ohnivý buben<. Nechci našim divadlům křivdit, možná, že vyhovují vkusu obecenstva, ale to divadlo činit nemá. Divadlo má uměním národ kulturně povznášet a ne >panem et circenses<. To je úpadek a jestliže se nepozvedneme z tohoto úpadku, (Sen. Polach [německy): Sociální drama není >panem et circenses< a přece je vážným uměním!) A což ten >Ohnivý buben<, drama hřmotu, to je také sociální drama?
Na druhé straně bych upozornil, že dáváme na vyučování hudbě 3,584.000, možná, že jsem se zmýlil, že je o něco víc. Nyní máme zde absolventy těchto konservatoří, kteří utvořili Českou Filharmonii. Víte, co pro nás Česká Filharmonie za války znamenala, víte, co znamená pro nás Česká Filharmonie v cizině, jak působila před několika dny ve Vídni. Jestliže si máme zjednati v cizině vážnost jako kulturní národ, prvním prostředkem je umění, A nejdokonalejší prostředek k tomu je hudební umění, kterému každý snadno rozumí. (Tak jest!) A my necháváme tuto Českou Filharmonii v nouzi. Česká Filharmonie nemůže zaplatiti slušný plat svým hudebníkům, těm absolventům konservatoře, těm výkonným umělcům. Mám jejich rozpočet, kde nejvyšší plat měsíční, který mají, jest 1400 Kč. To jest tedy velmi málo. Příčina jest v tom, že nemají koncertní síně dosti veliké. Víte dobře, že filharmonické koncerty v předplacení jsou tak navštíveny, že si musí každý pospíšit, aby se mohl předplatiti. Mohly by naplniti koncertní síň třikrát tak velikou, než je síň Smetanova, která k tomu ostatně není určena. Proto jsem si dovolil navrhnouti resoluci, kterou vám doporučuji, aby ministerstvo školství a národní osvěty činilo přípravy k vybudování velké koncertní síně. Nemusí to být hned, podle možností, jen aby bylo vidět, že je o ně péče. Nezapomínejme, že Národní shromáždění zabralo koncertní síň Rudolfínskou, že je tedy povinno jaksi poskytnouti náhradu. Jestliže jsem uvedl několik takových kritických poznámek, neznamená to, že bych chtěl dělat oposici. Ano, oposici potřebujeme, státu nejvěrnější oposici poněvadž jinak by zde byla jen oposice státu nepřátelská. A bez oposice není žádného jednání. Tedy promiňte, neprohřešil jsem se proti pravidlům, a mám za to, že senát by měl míti povinnost, aby řádnou kritiku vládních opatření vykonával. Tím jsem skončil. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále slovo má pan sen. Polach. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Zpravodaj o rozpočtu pan prof. dr Horáček, projevil přání, aby státní podniky v zájmu své výnosnosti byly odpolitisovány. Já projevil bych přání, aby tohoto odpolitisování nebylo použito pouze v oboru finančních výtěžků, nýbrž, aby se ho použilo také v oborech, které spadají do resortu našeho ministra školství a národní osvěty, neboť nebylo by většího zisku a větší výhody pro stát, nežli kdyby škola a osvěta, jejichž činnost státu a společností nejvíce prospívá, byla učiněna nezávislou od politických vlivů a ještě daleko více od politických náhod. Bylo by si přáti, aby ministerstvo školství, abych tak řekl, stalo se politicky exterritoriálním. Mělo by považovati za svůj nejvyšší úkol, aby všem národům tohoto státu poskytlo maximum kulturních statků, aby školství všech národů tohoto státu pokud možno zvelebilo a aby obzvláště v nynější dějinné situaci, ve které se lidstvo nalézá, kdy boj o život tak podstatně se stížil, působilo k tomu, aby generaci, za těžkých poměrů vzrůstající, usnadněn byl boj o život pokud možno velkým a životu co možná nejvíce přizpůsobeným vzděláním.
A mohu-li připojiti ještě něco osobního, pak bych řekl, že můj stranický politický egoismus bych považoval za něco žádoucího, kdyby se těmto úkolům vyučovací správy dostalo podpory od socialistického ministra. A poněvadž právě nyní máme socialistu ministrem, apeloval bych na tuto ctižádost, chtít působiti daleko za dobu přítomnou, na ctižádost našeho nynějšího ministra v tomto směru. Musím však, bohužel, říci, že podle posavadních výroků nynějšího správce našeho ministerstva školství jsem této ctižádosti postrádal. To, co pan ministr školství a národní osvěty - jsou to přece jen vytržené věty, které mohu vyjmouti - v rozpočtové debatě projevil, zdá se mi, že neodpovídá tomuto názoru. Praví-li na př. oproti stížnostem jednoho národa tohoto státu ve příčině školství, že stížnosti přednesené s německé strany nelze bráti vážně, pak myslím, že to třeba zamítnouti. Praví-li, že o macešském jednání s menšinovým školstvím u nás nemůže býti řeči, pak bohužel tomuto jeho tvrzení zřetelně odporují skutečnosti. Praví-li, že redukce školních tříd není namířena proti Němcům, poněvadž také české třídy - ovšem teprve v posledním roce několik málo jich - byly zrušeny, pak mám za to, že redukce školních tříd, která spadá do prvých let Československé republiky, bohužel, byla již skončena, když zásada, se kterou bych se ani nyní neztotožňoval, zásada zrušování školních tříd s hlediska šetrnosti, jak se tvrdí, zachvátila také české školní třídy, a nemohu také uznati za správnou souvislost, kterou ministr školství, pokud jde o zásadu redukce, zjednal tím, že poukázal na pokles porodů, na pokles porodů, o kterém na štěstí poslední statistické zprávy prokázaly, že již jest překonán, poněvadž zase podstatně stoupl, nehledě k tomu, že se zásady školní správy nemohou opírati na přechodnou skutečnost poklesu porodů, jenž souvisí s válkou. Uskutečnění ideálu, kterýž my sociální demokraté chováme, pokud jde o školy, zanechává v reálnosti naší politiky velmi mnohé přání nesplněno.
Myslím, že stanovisko, že každé dítě má přijíti do školy své národností, může vytrvati před každým forem, že to není nikterak stanovisko nacionalistické, nýbrž že jest to stanovisko výchovně-technického pojetí školství. Prohlašuji co nejrozhodněji se stanoviska svého světového názoru jako socialista a se stanoviska našeho požadavku jakožto německých sociálních demokratů, že my přes různost jazyka jsme jedné vůle a jedné ctižádosti pokud jde o to, aby školy všech národností tohoto státu prodchnuty byly týmž duchem pokroku, týmž duchem přizpůsobiti se praktickým požadavkům života, týmž duchem vymožeností a poznání, jež učiniti jest prospěšnými životu a škole. Jest tudíž naším plným přesvědčením, že duchem školy může býti jen světský duch, že požadavek odluky školy od církve nemá nic společného s pseudo-kulturně-politickým zápasem, že nemá nic společného s oceněním anebo neoceněním náboženských momentů, nýbrž že jest to požadavek, kterýž vyslovujeme jakožto positivní požadavek pokud možno nejlepšího přizpůsobení školy potřebám života, potřebám poznání a pokroku. Co se tedy stalo v době revoluční a porevoluční prvních čtyř let pokud jde o sesvětštění školy, pokud jde o tyto požadavky? Dostali jsme malý školský zákon, kterýž není prvním krokem na cestě k sesvětštění školy, k rozluce církve od státu, nýbrž malý školský zákon jest kompromitováním této myšlenky, malý školský zákon jest triumfem onoho světového názoru těch snah, které, chceme-li je posuzovati velmi blahovolně, chtějí z dítěte udělati občana božského státu, místo občana nynějšího státu, anebo, jsme-li méně zdvořilými, které chtějí dítě podrobiti kapitalistickému světovému pořádku a jeho klerikálním výkonným orgánům. Malý školský zákon nepřinesl nám žádného pokroku, nežli odstranění školních úlev a všeobecnou osmiletou povinnost školní, pokud jde o všechno ostatní však nepřinesl ničeho.