Za dopravu koksu z Moravské Ostravy do Kladna platí se i s 20%ní slevou 14,33 Kč za 100 kg, kdežto železárny v Düdelange v Lotrinsku objednávají koks z Karvína a platí při vzdálenosti 1.235 km 10,37 Kč, tedy o 3,94, skoro o 4 Kč méně při vzdálenosti 3kráte větší. Úsudek o tom, prosím, pánové, abyste si učinili sami.
Druhá, naše železniční hospodářství charakterisující známka, jest položka na věcné výdaje na garantované dráhy. Roku 1922 bylo na ně rozpočteno 2,800.000 Kč, v předloženém rozpočtu obnáší tato položka 17,900.000 Kč, tedy za l rok o 15,000.000 Kč více. Odůvodnění tohoto zvýšení ve vysvětlivkách zní: >Tato vyšší potřeba jest nutnou k úhradě očekávaných provozovacích schodků garantovaných drah.< Naše železniční správa tedy již napřed očekává a eskomptuje, že přes nesnesitelné tarify, na lokálních drahách objeví se schodek letošní oproti loňskému roku o 15,000.000 Kč větší. Z této položky, pánové, je vidno, jak falešná - ovšem velice pohodlná - je methoda chtíti sanovati hospodářství železniční neomezeným zvyšováním tarifů, nelámati si příliš hlavy a jednoduše obecenstvu, které dopravuje drahou a po dráze jezdí, diktovati, aby samo placením vysokých sazeb a tarifů vyrovnávalo železniční schodky.
Připomíná mně to, že jest tato methoda praktickým prováděním výroku, který byl učinil jistý pan ministr železnic, když pravil: >Jsou-li vám dráhy drahé, tak po nich nejezděte a nic po nich neposílejte.< Zdá se mně, že ten pán odvozoval jméno >dráha< od slova >drahý<. Na stavbu lokálních drah, velectění pánové, přispěla naše města, okresy, průmyslové závody a jednotlivci těžkými finančními obětmi. V očekávání, že bůhví jaký rozvoj taková lokální dráha do kraje přinese, a za to jsou nyní trestány tak vysokými železničními tarify, že jím používání dráhy lokální přímo jest znemožněno.
Lokální dráhy nestavěly se výhradně proto, aby se přímo vyplácely. Úkol lokálních drah jest jiný, lokální dráhy jsou určeny pro odlehlé, mrtvé kraje, aby je oživily, aby je spojily s ostatním světem, aby vyvolaly v těchto opuštěných krajích průmyslový ruch, a aby se konečně staly >ssavkami<, pobočnými prameny dopravy pro hlavní dráhy. Dnes jest, pánové, na tom zle každý průmyslový závod, který má to neštěstí, že leží na lokální dráze. Takový závod platí dopravní sazbu k nejbližší stanicí hlavní dráhy takovou, že jeho konkurent na hlavní dráze dopraví své zboží za stejný peníz dvakrát až třikrát tak daleko a někdy i na hranice našeho státu. Ale to není ještě všechno. Jakým způsobem se na lokálkách průmyslové závody přímo vykořisťují, o tom svědčí tento případ - doklad o tom mám po ruce a jest panu ministru železnic k disposicí. Průmyslový závod ležící na lokálce má svou vlastní vlečku. Po této vlečce dopravuje si z nádraží do továrny prázdné vagóny svým potahem a dováží je naplněné nazpět zase svým potahem. Délka vlečky obnáší asi 100 m, ne kilometrů, pamatujte, pánové! Za toto tak zvané přistavení vagónů platí závod dráze smluvené vlečné 6 korun. Naloží-li závod 10 tun do vagónu jako celovagonovou zásilku, platí jako vlečné vedle smluvených 6 korun, naloží-li těchto 10 tun do vagónu jako kusové zboží, což jest pro dráhu i pro vagón úplně jedno, žádá se na tomto závodě 126 korun 40 hal. vlečného. Svatý Byrokracius si to dovedl vypočítati až na těch 40 h! Za takových poměrů nemůže závod reflektovat na to, aby mu byl vagón přistaven, ale jednoduše těch 10 tun doveze svými potahy, složí do magacínu a dráha bude míti to potěšení naložit je do vagónu svými zřízenci a nedostane ani smluvené vlečné 6 Kč. Následek této na rub obrácené obchodní politiky jest ten, že obecenstvo se lokálce vyhýbá, že lidé chodí pěšky, poněvadž jim to stojí za to, ušetří-li jízdné za 2-3 stanice, a že i doprava zboží kde to je jen poněkud možno, děje se povozy, poněvadž je to levnější. Tak pracujeme pro návrat zlatých, starých časů formanů a dostavníků.
Rozpočty ministerstva zemědělství srovnal jsem počínaje rokem 1920 až do roku 1923. Během těchto 4 let stoupl rozpočet po vyloučení státních statků a lesů o 276 %, to je více než 2 1/2kráte. Jak je vidět, naše ministerstvo zemědělství až dosud šetřiti nezačalo, ačkoliv, jak již sen. dr Fáček v rozpočtovém výboru poznamenal, by docela dobře mohla odpadnout hned v titulu l, § 2, položka 1,022.874 Kč na zemědělské attaché. Žádný zemědělský pokrok, ať se stane kdekoliv na celém světě, nezůstane tajemstvím a stává se v nejkratší době všeobecně známým a může býti dobře sledován našimi vysokými zemědělskými ústavy.
Poměrně nejvíce stouplo ze zmíněných výdajů vydání na pokusnictví a školství a to více jak šestkráte, kdežto náklad na agrární operace, na zavodňování, odvodňování, na příspěvky do melioračního fondu nestoupl ani o polovinu. A tu se mně zdá, že tento obor, který vlastně opatřuje základ zemědělství, to jest bonitu půdy, jest trochu macešsky opatřen. Dalo by se velmi lehce vypočítati, o mnoho-li by stoupla produktivita půdy, kdyby se přikročilo k náležité meliorací pozemků, a co akcentuji, k jich kommassaci. Význam a nutnost kommassace v nejbližší době ještě stoupne, až budeme scelovat pozemky, pozemkovou reformou rozptýlené, které následkem nadbytku půdy a poklesu hospodářské konjunktury budou zase bez hospodářů. Nevím, kde to vězí, ale je to stav neudržitelný, aby u nás, v zemědělsky tak pokročilém státě nebyla dosud kommassace upravena zákonem.
Zvláštního efektu by přinesla regulace a meliorace na Slovensku. Tam by se celé široširé lány půdy dnes skoro neplodné proměnily v pole úrodná. Regulací tamnějších toků bychom získali levné a krátké komunikační spojení s Dunajem, po kterém bychom mohli velmi výhodně dopravovati dříví z horního, na lesy tak bohatého Slovenska.
Obnosy těmto účelům věnované nebudou vyhozeny, ale přinesou stonásobný užitek u nás a Slovensko povznesou na zcela, jinou hospodářskou základnu.
Doporučuji proto jednak rychlé předložení zákona kommassačního a jednak vypracování melioračního a regulačního plánu pro Slovensko a Příkarparskou Rus. Proti, jak jsem řekl, nepatrnému dotování těchto položek ukazuje se mnohonásobné zvýšení výdajů na školství a pokusnictví. Jsem v neustálém styku s výkonným zemědělstvím a proto dovedu zajisté plně oceniti význam, jaký má pro hospodářský pokrok pokusnictví a zemědělské školství, ale z vysvětlivek na str. 145. rozpočtu ministerstva zemědělství shledáváme, že velká část těchto nákladů připadá na zestátňování nynějších hospodářských škol a zdá se mi, že jde se v tom trochu daleko. Hospodářské školství bylo, jak známo, až dosud v kompetenci zemí a hospodářským školám se při tom dobře dařilo. Školy se mohly snadněji přehlédnouti a přizpůsobovati potřebám kraje. A při zakládání hospodářských škol, zejména nižších, musí se přihlížeti k potřebám kraje. Ministerstvo by si mohlo při tom vyhraditi dozor, mohlo by si vyhraditi schvalování organisačních otázek, ale nepotřebovalo by býti zatěžováno drobnou agendou, která rozhodně do ministerstva nepatří. Mimo to znamená zestátňování nynějších hospodářských škol zatížení rozpočtu a stát vlastně z toho nic nemá, když ulehčí rozpočtům zemským. Mimo to bývalé zemské výbory, nynější správní komise, si toho ani nepřály a nepřejí, aby jim byla zkracována tato jejich kompetence, která byla dříve zcela účelná. Oproti tomu vřele vítám, jak jsem se ve vysvětlivkách dočetl, postup v t. zv. lidovém školství a doporučuji zejména pro Slovensko, aby tam byly zakládány takovéto hospodářské školy a aby byla věnována zvláštní péče kočovnému vyučování se všemi moderními pedagogickými prostředky, skioptikonem atd., spíše než přejímání středních a jiných zřízených a snad i nadbytečných, nechci říci zbytečných, škol.
Ve vysvětlivkách k titulu >Zemědělské vyučování<, položka 9., st. 146. mluví se o potřebě dobrých zemědělských knih a o potřebě zakládání zemědělských knihoven, což je úplně správné. Je ale otázkou, má-li ministerstvo zemědělství při tom provozovati nakladatelskou činnost. Soudím, že nakladatelství do ministerstva nepatří. Mimo to pracuje stát, jak zkušenost učí, vždycky mnohem dráže, než soukromý podnikatel. Ministerstvo zemědělství může vydávání populárních zemědělských knih podporovati, může podporovati zakládání hospodářských knihoven, aniž by musilo býti nakladatelskou firmou. A další důvod, který proti tomu mluví, jest ten, že ministerstvo zemědělství nevydává jen populární spisy, které mohou býti v těchto knihovnách zužitkovány, ale vydává i knihy vědecké, pro které má zájem jen několik málo jednotlivců, které můžete spočítati na prstech ruky. Tak na př. byl nákladem ministerstva zemědělství v publikací tohoto ministerstva vydán v ročníku I. čís. 13. spis inž. Nováka >Základy nauky o coloidech, nauka dispersoidní s aplikacemi na půdu<. Rád bych věděl, kdo z našich praktických zemědělců spisu tomu bude rozuměti, když už tu práci si vezme a přečte ji. Vedle toho byla vydána kniha > Antagonismus ionu draselnatého při výživě cukrové řepy<. Já myslím, že takový spis do lidové hospodářské knihovny rozhodně nepatří.
Novou velikou položkou v rozpočtu ministerstva zemědělství je položka na státní statky. Včera o tomto předmětě mluvil sen. Jirásek a co o této položce řekl, to podepíši od slova ke slovu a připojuji jen tolik: Činí-li výdajová položka na státní statky téměř 1/2 miliardy, a příjem více než 1/2 miliardy, jde-li tu o obrat více jak jedné miliardy, tu musíme státním podnikům zemědělským zaopatřit nezbytně takové podmínky provozovací, jaké má každý hospodářský závod soukromý. Pořádek ovšem musí být. A proto je také nezbytná jistá písemná agenda. Ale, probůh, jen ať tato písemná agenda nezabíhá do byrokratických malicherností. Ať osoby, které mají být na poli, v lese nebo v závodě, nemusí sedět v kancelářích, předpisovat a vypisovat všelijaké výkazy a sepisovat raporty atd.
Ten, komu je hospodaření na státním statku svěřeno, musí nésti plnou odpovědnost za výsledek svého hospodaření. Ale na druhé straně musí mu býti dána také k tomu náležitá pravomoc, musí býti chráněna jeho autorita, kdyby přišel do konfliktu s někým, ať je to kdokoliv, na příklad s někým, kdo považuje státní statky, které podle výroku ministra zahraničí musíme zaplatit, za statek veřejný, který patří každému a který může být snad libovolně rozbírán. Jen tak můžeme zaopatřit našim státním statkům zdravou základnu, prosperování, když již beztoho zůstane hospodaření na státních statcích oproti soukromému podnikání zatíženo určitými nevýhodami.
Přicházím k rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Rozpočet ministerstva zdravotnictví vykazuje potřebu 206,545.000 Kč. Oproti předešlému rozpočtu je požadavek o 56,870.000 vyšší, nad čímž se zajisté nikdo pozastavovati nebude. Zdraví člověka je jeho největším statkem a je proto svatou povinností státu, aby se o zdraví svých občanů staral a o ně pečoval. Čím bude míti stát zdravější občanstvo na těle, tím ho bude míti také zdravější na duchu. Ve starém Rakousku bylo zdravotnictví až tou poslední Popelkou, takže jsme po starém Rakousku mnoho nezdědili a máme mnoho co dohánět a ze základu budovat. To vysvědčení ministerstvu zdravotnictví musí se dát, že buduje a pokračuje. Budujeme svůj státní zdravotní ústav za přispění nadace Rockefelerovy, přejímáme nemocnice a různé zdravotní a léčebné ústavy, zahajujeme boj proti epidemickým, lidovým a sociálním chorobám, organisujeme novou zdravotní službu a máme svůj vlastní provoz státních lázní.
To všechno jsou úkoly veliké, které samozřejmě vyžadují velikého nákladu. Jeden z největších nákladů vyžadují ústavy státní a státní nemocnice. Na tyto je v rozpočtu náklad 49,750.000 Kč, o 18,800.000. Kč větší než v předešlém rozpočtu. Pří této příležitosti, když se zmiňuji o nemocnicích, dovoluji si obrátiti pozornost pana ministra zdravotnictví na samosprávný ústav, který svědomitě plní svůj úkol v takovém rozsahu, jak jej může plnit velká nemocnice státní. Je to Česká dětská nemocnice v Praze. Tato nemocnice trvá 19 let a bylo v ní až dosud ošetřeno 38.610 dítek a ambulantně bylo léčeno 306.000 dětí. Operací bylo provedeno za tu dobu 52.000. Ústav je řízen a vydržován Spolkem pro zřízení a vydržování České dětské nemocnice.
Státní subvence nemá, za to však má dluh 2 miliony korun. A tu vás, pánové, zajisté překvapí, že tomuto ústavu náš stát dluhuje 602.000 Kč za ošetřování dítek na účet zemské nemocnice. To snad by přece nemělo a nemusilo být. Jednak vzhledem k tak eminentně humánní činností ústavu, vzhledem k jeho trudnému finančnímu stavu a konečně, i v zájmu důstojnosti státu by stát České dětské nemocnici dlužen býti neměl. Za takového stavu věcí, aby se to snad nepovažovalo za zlomyslný vtip, nedovoluji si státní subvencí pro tento ústav ani navrhnout.
Další velká položka rozpočtová, nadepsaná: Zvláštní výdaje (str. rozpočtu 49.), vykazuje požadavek 44,500.000, z čehož na boj proti lidovým a sociálním chorobám je věnováno 7,350.000, obnos zajisté slušný, ale daleko ne dostačitelný. Boj proti tuberkulose, která nám vraždí každoročně v naší republice na 40 tisíc lidí mladého a mužného věku, boj proti tomuto největšímu vrahu lidstva provádí u nás několik samosprávných spolků. Nejstarší je: Český pomocný spolek pro potírání plicních chorob (majitel sanatoria na Pleši a Albertina v Žamberku), dále dělnický spolek Humanita, majitel sanatoria v Přísečnici, Masarykova Liga proti tuberkulose, pod jejíž ochranou tyto dva spolky stojí, a konečně Československý červený kříž.
Považuji za svou povinnost, abych jménem Masarykovy Ligy panu ministru zdravotnictví poděkoval za subvenci, kterou letošního roku poskytl Masarykově Lize. Ale výdaje takřka denně rostou takovým způsobem, že subvence ta naprosto nestačí. Masarykova Liga vydala již přes 3 1/2 milionu korun a mimo to musí býti podniknuty v nejbližší době nové stavby, musí býti vystavěn pavilon pro nešťastné pacienty luposní. Pan president věnoval tomuto účelu při poslední návštěvě Pleše sám značný dar. Dále jest zapotřebí pavilonu pro chirurgické léčení tuberkulosy a konečně zvláštního sanatoria pro ženy onemocnělé tuberkulosou, pro které posud žádného ústavu nemáme. Z toho jest, pánové, vidino, že moje prosba a apel na ministerstvo zdravotnictví jest více než odůvodněná.
Titul II. rozpočtu ministerstva zdravotnictví jest: Vnější zdravotní služba. O tomto oddílu, pánové, prohlašuji, že mluvím nerad, poněvadž bych musil na pana ministra zdravotnictví žalovati. Rozpočtený požadavek na celou vnější, t. j. veřejnou zdravotnickou službu obnáší 33,480.000 Kč a z toho na služné obecních a obvodních, lékařů i pro Podkarpatskou Rus, kteří mají se státi státními úředníky, připadnouti má podle rozpočtu 25,000.000 Kč. Podle §u l zákona ze dne 15. dubna 1920 výkon zdravotní policie obstarávané až dosud obcemi, přejímá stát. §em 8 tohoto zákona upravují se právní poměry státních lékařů a to podle stejných zásad, platících pro úředníky s obdobnou kvalifikací s tím omezením, že postup lékaře připuštěn nejvíce do VII. hodn. třídy. Zákon, tento dosud proveden nebyl, ale v červenci letošního roku byl zákon ten novelisován. Podle této novely byly sice povinností státních lékařů rozmnoženy, ale právní jejich poměry stanoví se již jen služební smlouvou, což znamená rozhodné zhoršení a služné jejich má obnášeti od 10.000 do 24.000 Kč. Platnost tohoto zákona jest ustanovena pro Podkarpatskou Rus a Slezsko dnem 1. července 1922, pro ostatní území republiky dnem 1. ledna 1923. Dnes máme 14. prosince, do 1. ledna zbývá nám tudíž pouze 17 dní. Opatření a provádění bližší tohoto zákona mělo býti stanoveno prováděcími nařízeními. Tato prováděcí nařízení dodnes vydána nebyla a dodnes nebyla uzavřena ani jediná služební smlouva. Mimo to přeskakují pověsti, kterým jsem nevěřil, že ani novelisovaný zákon proveden býti nemá, ale podle toho, co jsem četl v resolučním návrhu usneseném poslaneckou sněmovnou při schvalování rozpočtu, něco na té pověsti jest. Návrh ten zní, aby novelisovaný a dosud neplatící zákon z července 1922 byl podruhé novelisován. Pánové, myslím, že to bychom si měli velice dobře rozmyslit. Původní zákon z r. 1920 byl jíž novelisován a mohly tedy chyby a nedostatky, které zákon z roku 1920 snad měl, býti touto novelisací odstraněny a nyní se navrhuje - opětné novelisování již jednou novelisovaného zákona. Nedivme se potom, když naše veřejnost posuzuje nepříznivě naší zákonodárnou činnost, že provádíme ji překotně, nepřipraveně a proto povrchně. Vzhledem k těmto pověstem se nikdo nebude divit, že nastal v lékařstvu rozruch a nespokojenost z obavy, že tímto věčným oddalováním k provedení zdravotního zákona vůbec nedojde.
My všichni víme, že povolání lékaře jest povoláním nejtěžším. Pro lékaře neplatí žádná jednoduchá frekvence, pro něj neplatí žádná osmihodinová pracovní doba, lékař musí býti pohotově ve dne i v noci za každého počasí, za každých poměrů, při čemž riskuje denně své zdraví i svůj život. Mohl bych o slastech venkovských lékařů zpívati smutnou píseň, poněvadž jsem ty slasti sám po 15 roků zakoušel; a ještě truchlivější by byla píseň o osudu vdov a sirotků po venkovských lékařích. Ve včerejších listech četl jsem následující noticku: >Na Žižkově zemřel následkem nákazy při léčení pacienta pan MUDr P..., jehož vdova ze zármutku byla postižena dvakráte těžkou chorobou, načež ochrnula na levou ruku. Také pohrobek zesnulého pana dr P.... je churav a potřebuje jako jeho matka zvláštní péče. V zájmu těžce osudem pronásledovné vdovy a jejího synka žádá docent dr Hanousek kolegy zesnulého dr P.... i veškeré lidumily, aby včas vzpomněli vhodnou pomocí pozůstalých po jmenovaném lékaři. Dary možno zaslat přímo na adresu paní P....<
Pánové, to je úděl vdovy po lékaři, který stal se obětí svého povolání, že musí se doprošovati veřejné dobročinnosti.
Lékaři spatřovali v provedení zdravotnického zákona jistější zabezpečení své existence. Přes svoje akademické vzdělání, které trvá nejdéle a jest nejnákladnější ze všech universitních studií, přes své nebezpečné povolání - průměrný věk lékaře je vypočítán na 35 roků -- přes to všechno jest lékařstvo, pokud se týče hmotného postavení, stavem, který je na tom nejhůře. Lékař trpěl a mlčel a snad proto trpěl, protože mlčel. U nás se podaří docíliti něčeho spíše tomu, kdo hodně křičí. Ale lékaři mlčeli trpělivě, vyčkávajíce, že v stanovené době proveden bude zákon zdravotní, když však vidí, že provedení jeho jest odsunováno a snad ohroženo, že svaluje celou vinu na ministerstvo zdravotnictví a žádá, aby dvakrát usnesený a dvakrát presidentem republiky sankcionovaný zákon byl konečně proveden, a já nevidím, překážky, proč by proveden býti nemohl. Slyšel jsem z věrohodného pramene, že prováděcí nařízení k zákonu jsou hotova a že vypracovány jsou i služební smlouvy a tyto, že má pan ministr zdravotnictví uzavřeny ve svém stolku. (Slyšte!)
(Předsednictví se ujal místopředseda dr Soukup.)
Proto apeluji důtklivě na pana ministra zdravotnictví, aby prováděcí nařízení vydal, služební smlouvy uzavřel a předešel tak rozvratu veřejné zdravotní služby, který hrozí po prvním lednu příštího roku a který by mohl míti při vypuknutí epidemických chorob pro občanstvo velice neblahé následky.
Tím končím a prohlašuji, že budu hlasovati pro schválení rozpočtu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup: Uděluji slovo panu sen. Spiesovi.
Sen. Spies (německy): Slavný senáte! Jestliže dnes jakožto oposiční strana zaujímáme stanovisko ke státnímu rozpočtu a sdělujeme před forem veřejnosti svá přání a své stížnosti, víme sice zcela dobře, že na druhé straně této sněmovny není žádného porozumění ani pro naše hospodářské požadavky, ačkoli by se vlastně mělo počítati s tím, že otázky hospodářské s oné strany v prvé řadě budou spravedlivě projednávány. Avšak také, pokud jde o naše hospodářské požadavky, byli jsme posud trpce zklamáni, a my, veškeren náš německý lid, dávno upustil od víry ve spravedlnost v tomto státě. A jestliže pan ministerský předseda nás ubezpečuje, že nejnaléhavější úlohou nejbližší doby jest poskytnouti všem vrstvám obyvatelstva příjemné podmínky životní, tož přece bych rád věděl, jak a jakým způsobem vláda svede toto umění, neboť kamkoli pohlédneme, nespokojenost na všech stranách: nezaměstnaností den ze dne přibývá, jedno odvětví průmyslu po druhém zastavuje práci, pomalu, ale jistě, přicházejí nyní na řadu živnosti, a hlavní činitel v tomto státě, zemědělství, stojí před krisí, při kteréž jest otázkou, zdali ji přečká. Musíme říci, že v tomto státě, kde jsou všechny předpoklady pro hospodářský zdar, všechny ty bohaté dary přírody ničeho nepomohly a od založení republiky bezúčelně byly zmrhány, poněvadž se nedostává jakýchkoli předpokladů pro zdravý, klidný hospodářský vývoj státu, i jest věru potřebí veškerého optimismu pana finančního ministra k tomu, když tvrdí, že od čtyř let trvání republiky byly skutečně vykonány věci velkolepé. My, jako Němci, nemůžeme tomu přisvědčiti, neboť zkušenosti, jež jsme zde učinili od dvou let své parlamentární činnosti, jsou velmi špatné. Neboť při každé příležitosti, i když to byla věc čistě hospodářská, kterou jsme rozvinuli, vždy jste proti tomu postavili své neoblomné >nikoli<. A tu ještě od nás žádáte přiznání k tomuto státu? Základní myšlenka Rašínovy finanční a hospodářské politiky záleží přece hlavně v úplném vyřazení německé soutěže ze středoevropského hospodářství a v dobytí německého odbytiště, na druhé straně však ve zničení hospodářského života, a nás Němce postihuje tato úplně pochybená hospodářská politika dvojitou měrou: ubíjí náš životní nerv. Neboť toho jsme si přece jasně vědomi, že můžete nám bráti naše školy, že můžete nás zbavovati jazykových práv, to vše přečkáme, postavíme se na nohy, až nastane zase naše doba; ale přes jedno se nepřeneseme: s naším hospodářstvím stojí a padá také náš národnostní význam v tomto státě.
Ale jednu věc vezměte na vědomí: až doposud jsme ve svých výkonech pro tento stát nestáli za vámi ani o píď a na základě toho žádáme také své právo a neustaneme, dokud tento boj o své právo a o svůj život, o svůj národ, vítězně neskončíme.
Tím více oprávněna jest tudíž obava, která panuje v německých územích tohoto státu, kde následkem daňové a finanční politiky německý průmysl jest odsouzen umírati, kde obchod a živnosti leží ladem, a kde zemědělství následkem vysokých daní, dávky z majetku a neplacení válečných půjček, hlavně však následkem náhle nastalého zlevnění zemědělských výrobků, stojí na pokraji propasti.
A jak pak to ve skutečnosti u nás vypadá? Ceny producentů jednotlivých surovin, obzvláště v zemědělství a lesním hospodářství, jako dříví, dobytka, obilí, chmele, ovoce atd., klesly dnes již na čtyř- až pětinásobnou cenu předválečnou, i jest zcela zvláštní, že velmi zřídka čteme v některých novinách, že snížení cen u zemědělství nastalo již takovým způsobem, který dlužno označiti přímo za katastrofu. Tu uvádím jen cenu obilí v prvé řadě: loňského roku platilo se za metrický cent žita 360 Kč, nyní klesl na 100 Kč, a také zde ještě lze těžko nalezli kupce; cena dobytka klesla ze 12 Kč roku loňského na 3 až 5 Kč, ceny mléka a másla rovněž značně klesly, brambory jsou téměř bez ceny. A přes tyto levné ceny nelze ani přibližně pozorovati snížení cen v konsumu, jak bychom je již měli pociťovati, neboť všechny předměty, jichž zemědělství potřebuje, nutno se zcela nepatrnými výjimkami platiti ještě právě tak draze, jako před dvěma léty. Vzhledem k těmto skutečnostem vnucuje se zde bezděky otázka: může zemědělec za těchto poměrů udržeti svojí výrobu, čili nic? Může zemědělství dále existovati, když jeho výdaje nejsou již v žádném poměru k příjmům, když tedy zemědělec jest nucen dělati dluhy?
Uvádím v prvé řadě chmel; tu byl pokles cen velice prudký. Za základ byl vzat průměrný výnos 7,4 kop na l q. To dá výnos 13,4 q na l ha. Počítáme-li cenu chmele z 10. až 16. září 1921 7.000 Kč za l q, vyplývá z toho oproti letošní průměrné ceně 400 až 800 Kč, průměrně tedy 600 Kč, rozdíl v ceně 6.400 Kč za l q. Poškození následkem tohoto poklesu cen obnáší tedy za hektar při výnosu 13,4 q 85.760 Kč, poněvadž úbytek ceny za l q činí 6.400 K., To tedy jest úbytek za l hektar chmelové půdy. Při tom jest vzíti ohled na to, že přes nízkou cenu chmele zůstala režie stejná jako roku předešlého. Peníze stržené loni za chmel jsou dnes již dávno spotřebovány, neboť vysoká režie ve všech oborech zůstala stejná, částečně se ještě zvýšila, kdežto oproti tomu stojí značně menší příjmy ze všech zemědělských výrobků. K tomu přistupují ještě vysoké daně a dávky, jakož i dodatečné předpisy válečných daní. Tvrzení, že tu jsou ještě reservy z loňských příjmů za plodiny, jsou zcela neoprávněna. Poukazuji zde jen na banky, které nejlépe mohou podati vysvětlení o tom, kolik rolníků sobě již dnes musí vypůjčovati kapitál.
U obilí vychází na jevo totéž. Cena za metrický cent pšenice obnášela dne 2. září 1921 průměrně 415 Kč, dne 2. září 1922 115 Kč. Žito roku 1921 380 Kč, letos 85 Kč, ječmen 380 Kč, letos 75 Kč, oves 305 Kč, letos 97,50 Kč. Oproti loňskému roku vyplývají následující rozdíly cen za 100 kg: u pšenice 300 Kč, žita 295 Kč, ječmene 305 Kč, ovsa 207,50 Kč. Počítáme-li rozdíl letošní úrody a úrody roku 1921, vyplývá těmto výsledek: u jednoho hektaru letní pšenice obnášel výtěžek v žatecké krajině 17,7 q. Rozdíl v ceně za 100 kg obnáší 300 Kč, následkem toho poškození za l ha 5.310 Kč. Při zimní pšenici vzat za základ výtěžek z l ha 17,9 q, rozdíl v ceně obnáší 300 Kč, poškození za l ha 5.370 Kč, při žitě vzat za základ výtěžek z l ha 15,50 q, rozdíl v ceně obnáší 295 Kč, poškození za l ha 4.572,40 Kč, při ječmenu vzat za základ výtěžek z l ha 1,.8 q, rozdíl v ceně obnáší 305 Kč, poškození za l ha 5.429 Kč, pří ovsu vzat za základ výtěžek z l ha 15,1 q, rozdíl v ceně obnáší 207,50 Kč, poškození za l ha 3.133,25 Kč.
Stejně jako u chmele, také v těchto odvětvích režie zůstala stejná, po případě se letošního roku pro nepříznivé poměry povětrnostní zvýšila, poněvadž svezení úrody bylo spojeno s většími výlohami, nežli roku loňského, při tom však ceny byly nižší oproti roku loňskému.
A nyní řípa. Za základ jest vzat průměrný výtěžek 236,90 q z l ha. Roku 1921 byla cena řípy 28 Kč za l q, roku 1922 obnáší cena řípy 17 Kč za l q. Vyplývá tedy rozdíl v ceně 11 Kč za l q. Při zmíněném průměrném výtěžku 236,90 q z l ha vyplývá tedy následkem poklesu ceny poškození 2.605,90 Kč za l ha. Snížení akordní mzdy nebylo v žádném poměru k letošním cenám řípy oproti cenám loňským. Při tom jest režie rovněž vyšší, ježto následkem špatného počasí odvážení řípy se dělo velmi pomalu, mohlo se nakládati málo a musilo při stejné úrodě býti více povozů nežli roku loňského. Následkem špatného počasí bylo namnoze dlužno platiti ještě stanovené přirážky k základním mzdám.