Já se táži, jestli to není činnost, která sloužila ke blahu státu. A nyní, pánové, jistě jste slyšeli a četli v novinách, že pan president republiky vrátil některý zákon s připomínkami. Uvažte, kdyby president byl nucen vraceti zákony s připomínkami, v případě, že bychom měli jen jednu sněmovnu a on byl tím uveden v takové postavení, že by musil vydávat připomínky. K jakým důsledkům by to vedlo, nechci ani domyslili, a také poměr presidenta k Národnímu shromáždění byl by tím povážlivě dotknut; že by pak to prestiží Národního shromáždění nesloužilo, o tom jsem pevně přesvědčen. Proto mohu klidně říci, co prohlásil president v italské sněmovně, že považuje senát za sílu státu naléhavě potřebnou pro spravedlivou a prozíravou správu státní.
Pánové, nyní dovolte mně, abych také ještě promluvil o našem rozpočtu, a to o formální jeho stránce. Rozpočet, jak víte, je tak důležitým úkonem parlamentárním, že zaujímá první řadu v celkovém parlamentárním jednání. Činnost parlamentu v této příčině, by se k příslušným debatám připínaly zcela, přirozeně i politické otázky, je v podstatě hospodářská. A jestliže je to činnost hospodářská, pak náleží otázky rozpočtu řešiti nikoliv s hlediska politického, nýbrž s hlediska státní potřeby, s hlediska hospodářského, A tu všechny parlamenty si stěžují, že rozpočet není projednáván tak, jak by projednáván býti měl, že by měl býti projednáván samými odborníky, což je velice těžké při těch spletitých a četných úkolech státních; a bohužel, také parlamenty nejsou tak sestaveny, aby vynikaly samými odborníky. A tu se dále poukazuje na to, že i výbory kolikráte jsou bezúčelné, že je to zbytečné mrhání časem, obírati se položkami, které rok co rok se opakují a mají býti projednávány znovu, jak ve výboru, tak ve sněmovně. Tu, velectění pánové, ještě poukazuji k tomu, že se skutečně staly náběhy, aby tento neúčelný způsob projednávání rozpočtu byl změněn. Tak na př. v Anglii dobře to vycítili. V Anglii vůbec nějakého výboru rozpočtového nemají. Tam jedná celý parlament o rozpočtu, poněvadž se vychází z názoru, že jen členové výboru jsou informováni, ale že mají zejména projednávati rozpočet také oni členové, kteří jsou v neustálém styku se svým občanstvem, voličstvem, od kterého dostávají informace a počiny.
Ovšem tento způsob projednávání rozpočtu v plénu, nevím jestli by byl pro nás účelný. Ale druhý způsob, který volila praktická Amerika, a který bych dával přece jen k uvážení, kdyby jednou došlo k nějaké změně jednacího řádu, což není postupem času vyloučeno, je ten způsob, že se sice zřizují výbory, avšak specielní, pro každé ministerstvo zvláštní výbor, takže máme vždycky také v čele každého výboru zpravodaje odborně vzdělaného a tento výbor zajisté, který se skládá pokud možno z nejvíce odborníků, mnohem účelněji dovede kontrolovati hospodářství státní, než nějaký jiný výbor sestávající z různých členů. Při tom ještě je ta výhoda, že se ušetří mnoho času, neboť pakliže specielní výbory vedle sebe zasedají současně, pak zajisté mohou býti v kratší lhůtě hotovy než výbor, který od počátku až do konce musí projednávati celý rozpočet a teprve, když na tu položku dotyčnou přijde, o ní jedná.
Co se týče naší republiky, poukázal velice vhodně pan prof. dr. Horáček na to, že my ještě neustále se musíme odpolitisovati a náš jednací řád je zřejmým toho dokladem, zejména pokud se týče odborných výborů. Poukazuji zejména také k rozpočtovým výborům, které mají ustanovení, že výbory mají býti sestaveny podle určitého politického klíče. Vidíte tedy, že podněty, které zde byly dány, nejsou zbytečny.
Ale měl bych ještě jednu prosbu. Nevytýkám to vládě, nýbrž vyslovuji pouhé přání. Jestliže má býti rozpočet náležitě projednáván a má býti skutečně náležitě a věcně kontrolován, tu musíme přece míti za základ závěrečné účty z předešlého roku, abychom mohli ty závěrečné účty zkoumati a porovnati s rozpočtem minulým, jestli se pohyboval v mezích státního hospodářství a ve směrnicích, které mu parlament dal.
Vy víte, pánové, že pan ministr financí prohlásil, že byl s to podat konečné vyúčtování jen až do roku 1920. Pravím, že to nevytýkám, ale mám za to, že bychom se měli přičiniti, abychom co nejdříve naše účty přivedli do pořádku, aby skutečně umožněna byla náležitá kontrola.
A nyní, pánové, ještě něco, co souvisí také s našimi dětskými nemocemi, a to je otázka, zdali ještě možno měniti rozpočet v plénu, anebo když přijde do druhé sněmovny, jako se to stalo s těmi 10 miliony pro nezaměstnané. Uvažte pánové, co činí každá vláda, jsouc si vědoma té velké odpovědnosti, že každý rozpočet sestavuje s náležitou, často až přílišnou pečlivostí, a v přítomném případě tím více si vláda dala záležeti, neboť víme, že vláda vykonala také četné škrty, že rozpočet dříve mnohem vyšší byl na snesitelné cifry upraven.
Tu myslím, že není výhodno a záhodno, aby se u nás zahostil zvyk, abychom snad v parlamentě přišli s novými výdaji, poněvadž se může státi, že přijdou také jiné strany, a že tím může býti rozpočet v nepořádek uveden a to, co namáhavou prací bylo ke konci přivedeno, přivedeno bude z pořádku. Důsledkem toho stát demokratický jako Francie vycítil, že to dobře nejde a stanovila předpis k tomu v tom smyslu, že pouze ve třech prvých schůzích parlamentárních lze rozpočet zvýšiti. Avšak má také ustanovení, pokud se týká zvýšení osobních výdajů, neb zavedení nových výdajů osobních, že je k tomu potřebí zvláštního zákona i nelze výdaje ty vyříditi v rámci rozpočtu, nýbrž teprve zvláštní předlohou, která musí býti parlamentem přijata.
Nyní dovolte, abych se zmínil ještě několika slovy o ministerstvu zahraničním. Velice příjemně se mne dotkla zpráva p. ministra zahraničí, že vlastně etat ministerstva zahraničí jest podstatně nižší naproti dřívější mnohem vyšší cifře a že ušetřeno bylo na výdajích 30 %. Pánové, to při nynějších poměrech není maličkostí, a i kdyby se bral zřetel, jak na to teď bylo poukázáno, že otázka valutní zde hraje roli, jsou zde nicméně znatelné škrty plně odůvodněné, které souvisí také s vyřešením personální otázky, která v posledním roce byla skutečně - to mohu říci - až s překvapující šetrností ve prospěch našeho státu vyřešena.
Osobní otázky byly zde velmi obtížné, poněvadž nahromadili se lidé nezpůsobilí, kteří byli díky ministerstvu zahraničí >z největší části odstraněni< a těším se, že i nadále se tak stane.
Ale něco bych si přál, aby, pokud se týče representačních platů, bylo na to pamatováno poněkud generosněji, poněvadž representace - pánové, buďme si upřímní - zejména v zahraničním světě mnohem více hraje roli nežli věcné argumenty. Tak mimoděk připomínám si interparlamentární sjezd ve Vídni, který obeslán byl ne sice oficielně zástupci Anglie a Francie, ale přec zástupci těchto zemí a kde dovedli Maďaři velmi obratně využitkovati naší nepřítomnosti na tomto sjezdu, jelikož pozvali pány z Anglie a Francie do Maďarska, tam je velmi skvostně a nádherně uvítali, ukazovali na četné křivdy, které se maďarskému národu dějí, a kdo četl jednotlivé řeči oněch francouzských a anglických delegátů, mohl viděti a pozorovati, že skutečně to, co bylo řečeno, padlo na dosti úrodnou půdu, i myslím, že ministerstvo zahraničí mělo co dělati, aby paralysovalo jen poněkud účinek těchto řečí.
Pan sen. Mayr-Harting odsoudil činnost ministra zahraničí. Pan profesor Mayr-Harting ukázal na to, že se Malá dohoda boří. Kdyby byl býval četl veřejné listy a bulletiny, které se nám každodenně předkládají, mohl poznati, že se Malá dohoda nebortí, nýbrž rozšiřuje. K tomu nyní, pánové, nějakou kritiku podávati v přítomných chaotických, neurovnaných a nejistých poměrech politických a zahraničních, pokládám přece jen za poněkud odvážné.
Pokud se týče ministerstva vnitra, měl bych ještě nějaké přání. Instituce četnictva je zajisté velice důležitá a důležitá zejména pro naši republiku, která vyžaduje náležitého pořádku. Zejména je potřebí četnictva tam, kde tohoto pořádku nebylo. Jest potěšitelno, že vláda ústy svých zástupců a také zejména pan ministr v poslanecké sněmovně poukázati mohli k tomu, že institut tento funguje velice dobře. Jen o něco bych prosil, aby snad vláda jen se nedržela těch článků, které uveřejněny bývají v tak zvaných odborných listech, aby je ihned de plano nepřijímala za své, nýbrž je náležitě vyšetřila. Já si zajisté cením těžké práce našeho četnictva a plně uznávám, že postavení jeho je velmi obtížné, ale nicméně bych si přece přál jakéhosi šetření. A v tom utvrzuje mne také okolnost, kterou zde chci uvésti a kterou znám z vlastního názoru, domnívaje se také, že podobné případy jsou i jinde.
Měli jsme roku 1914 na našem politickém okresu vyškovském 13 četnických stanic. Postupem času byly tyto četnické stanice rozšířeny ještě vždycky o jednoho člena. Dalším postupem času rozšířeny stanice dokonce až na 18, a tu se mně řeklo: >Pane poslanče< - tak se mně to aspoň řeklo - >to je velice mnoho. Co jsme konali s 13 stanicemi, teď konáme s 18, oni chodí na procházku a nemají nic na práci.< A nyní prý se ještě zamýšlí zříditi 23 těch stanic v našem okresu. A, pánové, taková stanice prý stojí aspoň 80 tisíc. Bude-li to také v jiných okresích tak, tak bych přece jen prosil, aby vláda zejména tomuto institutu věnovala náležitou pozornost.
A, pánové, dovolte ještě ke konci několik slov o té naší úsporné komisi. Tato úsporná komise počala velmi slibně svůj úkol a zajisté již okolnost ta, že existuje, byla příčinou, že leckteré nepořádky, které zde byly, byly na náležitou míru uvedeny a vyšetřeny. Pánové, já myslím, aby tato finanční komise přece jen pracovala dále, ovšem s náležitou obezřetností a taktem. Vždyť vláda nemůže býti o všem informována, na vládu přicházejí takové těžké úkoly a takové množství úkolů, že nemá času, aby se ještě těmito otázkami tak příliš zabývala. A zajisté je to zásluhou zástupců lidu, pakliže se spojili po zákonu k takové korporaci, která má mimo dozor také ten úkol, aby zejména počátky naší správy byly uvedeny do náležitých kolejí.
A z té duše bych si také přál, aby vláda činnost této finanční komise také lépe uznala a aby pokud možno se také jí řídila. Mám důvěru k této vládě, neboť vidím, že má skutečně opravdovou vůli učiniti pořádek, učiniti pořádek ve financích, učiniti pořádek ve správě. Vím, že je to těžký úkol, ale mužové ve vládě se nalézající jsou mi zárukou, že to, co ve vládním programu bylo prohlášeno, bude splněno.
Per aspera ad astra. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr. Koperniczkymu.
Sen. dr. Koperniczky (německy): Slavný senáte! Předkládá se nám rozpočet pro příští rok, jehož obrovský počet cifer dělá dojem, jako by se vstupovalo do mohutného, hustého lesa, a nevyznali se dobře uprostřed těch mnohých vysokých stromů. Nevidíme ničeho, nežli množství stromů. Tak také zde jsme přemoženi a stísněni množstvím cifer.
Nám senátorům přísluší zkoumati tyto obrovské spousty cifer, po případě přičiniti k ním své poznámky a námitky. Cítím se také povinován sdělili své poznámky, pokud jde o správu různých záležitostí tohoto státu. Tak nemohu smlčeti a musí poukázati na okolnost, že v celé státní správě stále ještě se nepřihlíží k zásadě zdravého a odůvodněného systému úspory, anebo ze tento systém alespoň se řádně a nepřiměřeně neprovádí. V tomto obvinění obsažen jest dvojí nedostatek anebo chyba. Předně nás přesvědčují nesmírně vysoké částky jednotlivých výdajových položek o jistém velikášství, o nezdravé štědrosti anebo dokonce marnotratnosti, kterou i pak nebylo by lze lehko omluviti, kdyby naše republika mohla pohlížeti, zpět na značné stáří a kdyby na základě zkušeností dřívějších let si mohla dovoliti, popřáti sobě také jisté méně nutné anebo dokonce zbytečné výdaje a kdyby směla, sledujíc tradici státu, jenž se cítí mocným, projevovati také přiměřenou velkomyslnost. Ale náš stát jako takový jest ještě neplnoletý a příliš mlád, nežli aby mohl si vynutiti a zodpověděti tento neoprávněný náklad a toto nehodící se velikášství.
Jest mnoho žalob na to a nikoli bez důvodu, že v různých úřadech a odděleních stále ještě jest příliš mnoho sil. Kdyby to aspoň ještě byly síly, které lze bráti vážně. Ale bohužel nedostává se mnohým potřebného předběžného vzdělání i nemohou tudíž dotyčnému úřadu dáti potřebný důraz a vážnost, nýbrž musí namnoze tomuto úřadu a nepřímo také státu býti jen na škodu. Úřadu potud, že obecenstvo pro takové zaměstnance ztrácí potřebnou důvěru, státu pak proto, poněvadž vydržováním takovýchto úředníků značná část státních peněz špatně bývá využita, kterýchžto peněz na jiném místě mohlo by se užíti užitečněji a prospěšněji. Nehledě k těmto hmotným škodám jsou takovíto zaměstnanci pouze pro pohoršení a jsou pouze trýzní pro obecenstvo, kteréž následkem neobratnosti těchto úředníků ztrácí nejen čas, nýbrž trpí také hmotnou škodu, na druhé straně však bývá roztrpčováno a státu odcizováno, což zajisté není v zájmu státu.
Když jsem před několika měsíci se senátory a poslanci jednomu členu bývalé vlády předkládal naše stížnosti ve věci, která nás Maďary a Němce na Slovensku těžce tísnila, slyšeli jsme od pana ministerského předsedy tak důležité výroky, že jsme se cítili povinni projeviti svou radost a svůj dík. Projevili jsme zřetelně, že s těmito výroky jsme zcela spokojeni, že však orgánové ministrovi mimo ústředí patrně nejsou tohoto mínění a nechtí následovati intencí pana ministra. Na to odvětil pan ministr, že v této příčině velmi brzo nastane změna. Tu a tam byly ovšem již předsevzaty jisté změny, ale větší část bude prý předsevzata ještě v budoucnosti a je prý vyhrazena nové vládě. Úloha to zajisté nikoli příjemná, ale v zájmu státu v hlavně těžce zkoušeného obyvatelstva žádoucí, kterou provésti dlužno moudře, ale zároveň energicky. A jestliže tyto chyby učiněny byly již v minulých létech, pak nelze je přece alespoň také ještě převzíti pro budoucí rok, aby nebylo třeba užili známého přísloví, že každý moudrý člověk se učí z chyb svého bližního, že naše republika však nechce se učiti ani z vlastních chyb. Rád bych tedy viděl v rozpočtu příštího roku provedenu moudrou šetrnost, jako všeobecné vodítko, pokud možno ve všech oborech. Jistou snahu po spořivosti dlužno vládě ovšem přiznati, avšak tato snaha nejeví se vždy na pravém místě. Nemůžeme si tudíž blahopřáti k takovéto spořivosti, k takovéto snaze zmenšiti vydán v některém směru, i kdybychom sebe více horovali pro zmenšení výdajů.
Uvedu jen jediný obor, kde spořivost z důvodů spravedlnosti a humanity nelze odůvodniti, a kde tudíž dlužno ji pokládáti za nezdařenou. Jako takový obor dlužno pokládati otázku válečných půjček, která ve stadiu posavadního projednávání naprosto neuspokojila a kterou nelze považovati za konečně vyřízenou. Jest nemožno, že by stát neměl vzíti patřičného zřetele na mnohé a veliké oběti, které všechny stavy v době války s nejlepším a nejčistším úmyslem přinesly ze jmění soukromého, jakož i ze jmění církevního a nadačního. Žádoucí zaplacení válečných půjček znamená ovšem také pro stát jistou oběť. Ale kdo pak nese břemeno této oběti? Státní občané a to takovým způsobem, kterýmž nevinně poškozená a politováníhodná třída chudých, sirotků a vdov má býti odškodněna a uspokojena, takovým způsobem, aby tím zející rány společností byly zahojeny, aby hlad tak mnohých byl ukojen a aby zastavená činnost četných dobročinných a zbožných institucí zase mohla býti oživena. Jest to tedy zajisté oběť, která by však nebyla nesnesitelnou a kterou by chuť k práci, spokojenost a důvěra ke státu, která nyní tolik se zmenšila, zase mohla oživnouti. Oběť, kterou by stát přinesl žádným cizincům, nýbrž sobě samému, svým vlastním státním občanům, oběť, která by ve státním životě namnoze působila plodně a způsobem posilujícím jak fysicky, tak také morálně. Zdržovati zaplacení válečných půjček bylo by nejnešťastnějším použitím státního úsporného systému, jež by se mnohonásob musilo vymstíti, poněvadž by tento systém byl vybudován na podkladě nehumánním, nespravedlivém a nemoudrém, což by nebylo slučitelným se zásadami státu, jenž počítá se svým trváním.
Právě tak nespravedlivě se také užívá úsporného systému, když stát béře Maďarům, kteří čítají více než l milion, universitu, učitelský ústav a jiné střední školy, hlavně maďarská gymnasia. Učitelského ústavu nemají Maďaři ani jednoho; stávající gymnasia naprosto nepostačují velikému počtu mladých lidí, kteří jsou mocni pouze jazyka maďarského. Když jsem si v kulturním výboru stěžoval, že jediné maďarské gymnasium v Bratislavě nemůže pojmouti obrovské množství maďarských žáků, bylo mně odpověděno, že bude věcí státu zříditi tolik paralelních tříd, co jich bude pro studující mládež potřebí. Jest zde ve skutečností nával mládeže. O nějaké péči pro ni není však v rozpočtu ani stopy. I kdyby se v Bratislavě zřídily paralelky, přece by tím ještě nebylo pomoženo mládeži východního Slovenska. Bylo by třeba také tam zříditi několik maďarských gymnasií resp. znovu otevříti zavřená gymnasia. Rovněž tak jest třeba zříditi maďarskou universitu anebo alespoň otevříti vedle university Komenského v Bratislavě paralelní posluchárny pro maďarskou mládež. Vše to bylo v různých smlouvách v zásadě slíbeno pro kulturní rozvoj národnostních menšin, ve skutečnosti však toho vláda nedodržuje. V Německu připadá na jeden milion obyvatelů jedna universita. Slovensko čítá přes jeden milion maďarských obyvatelů a nemá jediné university. (Sen. Zavoral: Kolik měli Slováci těch universit? Ani obecné školy neměli! - Hlasy: Veď mäte její slovenskú universitu! Ale keď slovensky nerozumeju!) Ochotou v tomto směru zajisté byste v myslích vzbudili spokojenost, které se příliš nedostává, jakož i potřebnou mysl k trpělivému snášení potřebných obětí. Jest to důležitý a mocný morální prostředek k posílení a konsolidaci státu. Ale také fysické a peněžní prostředky bylo by lze ke zmíněným zařízením lehce sehnati, kdyby se ve státě zavedla moudrá spořivost. Ale v té příčině nedostává se dobré vůle a potřebné péče. Bylo již jednou poukázáno na to, že náš rozpočet velice se blíží rozpočtu italskému. Však Itálie jest skoro čtyřikráte větší nežli náš československý stát. Také to dokazuje, že v našem rozpočtu musí vězeti mnoho přebytečných výdajů. Bylo již opětovně zdůrazňováno, k čemu jest potřebí nesmírně velikého aktivního vojska, jež by mělo být podstatně zmenšeno, čímž by bylo lze uspořiti mnohé miliony a použíti jich k užitečnějším a hlavně kulturním účelům. Pro cvičení ve zbrani zařaděno jest v rozpočtu ministra národní obrany 52 milionů. Nač ten obrovský náklad! Rovněž tak měl a mohl by býti snížen počet mužstva policejního na polovinu nynějšího stavu. Mluví a píše se sice o tom, že v Bratislavě, kde skutečně na každý krok potkáme strážníka, a v Košici počet policejních strážníků má býti zmenšen. Naproti tomu prý v jiných městech jeich počet má zase býti zvýšen. Příliš mnoho výdajů pohltí také zahraniční representace a zahraniční propaganda státu. To jsou ty veliké položky, při kterých moudře provedeným zmenšením jich by bylo lze výdaje obrovským způsobem zmenšiti a ušetřili mnohé miliony. Spořivost nutno však míti na myslí také v malých a jednotlivých případech. Chci uvésti jen jeden, dva příklady, ze kterých lze seznati, jak málo péče se v našem státě věnuje spořivosti, velice nutné. Koncem minulého roku byl dán do pense polní superior v 54. roce věku, jenž nejlépe se vyznal ve věcech vojenských matrik a který se těšil nejlepšímu zdraví a pracovní síle, a to s roční pensí 7.000 Kč. Vidím v tomto případě porušení dvou zásad, totiž zásady humanity a zásady šetrnosti. Pro akademicky vzdělaného a doktorským diplomem vyznamenaného muže jest přece v tom případě, že musí býti dán do pense, ročních 7.000 Kč příliš málo, aby z toho mohl přiměřeně žíti. Vládě zase mohla by i tato zdánlivě nepatrná suma přijíti k dobru pro lépe volený účel, kdyby byla tohoto pracovitého a dokonale kvalifikovaného muže ponechala v jeho úřadě. Tento případ nutno zajisté označiti jako mrhání ročních 7.000 korun. Tato částka hraje sice v rámci rozpočtu jen velmi nepatrnou úlohu, ale podobných případů bude také mnoho v různých jiných oborech. Totéž dokazuje také výpověď jistého úředníka, kterou ještě chci uvésti. Šel jsem kdysi ve věci úředníka, který rovněž příliš brzy byl dán do pense, do příslušného úřadu a přednesl jsem tam svoji prosbu. Jako vyřízení mé prosby dostalo se mi následující odpovědí: Úředníkům, kteří s námi dobře smýšlejí, povolujeme také větší pensi, než by jim přísně vzato příslušela. Ti však, kteří s námi méně dobře smýšlejí, musejí se spokojiti s tím, co se jim dle předpisů přesně vyměří. Nejsou tedy odměňovány zásluhy, nýbrž smýšlení. Zdali toto jednání jest moudré a státu prospěšné, to prosím, pánové, posuďte sami. Smýšlení nelze po politických převratech hned tak snadno změniti. To také konstatoval jeden bývalý ministr. Moudré a humánní jednání může však v této věci během krátké doby mnoho změniti a zlepšiti. Ale vyměřovati dobře zaslouženou pensi podle smýšlení, nelze nazvati ani moudrým ani humánním, i otvírá to při tom také ještě cestu k mnohému neoprávněnému mrhání státními penězi.
Tedy zdravá, šetrnost ve velkých oborech jakož i v malých jednotlivostech, používaná s velikou péčí, avšak rozumně a na pravém místě, to má býti heslem naší státní správy. Poněvadž však shledáváme, že tato zásada ani v rozpočtu pro příští rok není přiměřeně provedena, nemůžeme přijmouti rozpočet a budeme následkem toho hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Šperovi.
Sen. Špera: Slavný senáte! Nechci podrobiti rozpočet nějaké podrobné kritice, učinili tak již jiní pánové, nýbrž chci jen říci, že porovnáme-li jej s rozpočtem minulých let, přece vidíme znamenitý pokrok, a to pokrok v tom směru, že se naše republika, pokud se týče finančního hospodářství, konsoliduje. Je to zajisté pro nás všecky, kteří máme o ní zájem, zjev potěšitelný.
Ale já zde chci mluviti o něčem jiném, a to o tom, co není zjevem pravě potěšitelným. Pan ministr spravedlnosti je zde, což mne velice těší, aspoň bude také slyšeti, jak se provádí stávající konfiskační praxe. Jako členu koalice přirozeně se mi nemůže vytýkati, že chci štváti nebo nějak mluviti proti nynějšímu vládnímu režimu. Nemám jiného úmyslu než upozorniti na tyto věci, aby se nadále neděly, poněvadž je přirozeno, že ve svobodomyslných kruzích tato zmáhající se konfiskační praxe podle starého rakouského typu budí nevoli.
Já, vážení pánové, uznávám, že svoboda nemůže býti tak absolutní, aby každý mohl dělati, co by chtěl, nýbrž je vždycky potřeba nějakého obmezení, ať je státní forma jakákoliv, to omezení musí býti, poněvadž není možno na př. připustiti, aby se podkopávaly základy státu nebo se zúmyslně bezdůvodně působil rozvrat. V takových případech je odůvodněno, když se provádí kontrola nad tiskem a po případě se takový neodůvodněný anebo štvavý projev potlačí; ale chci se zabývati konfiskacemi, které se dotýkají hájení církve katolické.
Podle našeho ústavního zákona je prohlášena úplná náboženská svoboda, takže žádná církev nemá předností, jak to bylo na příklad v Rakousku, kde církev katolická byla privilegována. Je to přímo křiklavé, jak někteří úředníci - víme, že to není vedeno nějakým systémem nebo že to ani z ministerstva nevychází, nýbrž že je to věc čistě úředníků - se ještě nedovedli vžíti do naší doby, nedovedli pochopiti, že je přece obrovský rozdíl mezi republikánským režimem a mezi tím monarchistickým v Rakousku.
Znázorním to na dvou případech. V Praze vychází týdenník >Socialistická pravda<. Tento týdenník má ještě tři podružné listy. Mění se totiž jenom hlavička, všechno ostatní zůstane úplně stejné, a je z toho jiný list. S takovou změněnou hlavičkou vychází v Brandýse n. L. >Spravedlnost<, v Táboře >Táborský kraj< ve Znojmě a Jihlavě >Dělnické Listy<. V září vydal litoměřický biskup výnos, kterým vynášel klatbu na kněze katolické, kteří se chtěli ženit a žádali zrušení celibátu. Výnos ten zněl: >Z biskupského ordinariátu v Litoměřicích. S hlubokým politováním dlužno mi konstatovati, že jste v předepsané lhůtě nevyhověl dekretu sv. Officia ze dne 14. června 1922, jenž Vám byl zaslán, a že jste tedy propadnul exkomunikaci zv. nominatim cum omnibus juris effectibus. Tyto právní následky jsou podle kanónu 2259-2267: Svátosti, taktéž svátostiny, nemůžete ani přijmouti, ani udíleti, nesmíte obcovati mši svaté, pozbýváte veškeré jurisdikce a církevních hodností, v případu smrti nemůžete býti církevně pochován a věřícím jest se vystříhati všeho obcování s Vámi, a to i ve směru světském. Pakli sv. víra ve Vás ještě úplně nevymřela, musíte se tíhy těchto církevních trestů zhroziti. >Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi.< (Mt. 16, 19.) Každé soudní rozhodnutí papežovo schvaluje sám Pán Ježíš. Mohu Vás toliko i nadále doporoučeti milosrdenství božímu, jakož jsem to již ode dávna činil, a Vás důrazně napomenouti. Zachraňte duši svou pro věčnost tím, že prostřednictvím zdejšího Ordinariálu ke sv. stolici podáte žádost, byste byl jmenované censury zbaven. Josef, biskup.<