Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Krepenhoferovi.

Sen. Krepenhofer (německy): Slavný senáte! Nebudu se zabývati výkladem tří ministrů, jak tu byl minulý týden podán, nýbrž poměry hospodářskými a velkou nezaměstnaností ve východním Slovensku. Tam je veliká hospodářská krise a neobyčejná nezaměstnanost, a to mne tu nutí, abych na tomto místě nové vládě ukázal, jak veliká je bída a nouze u dělnictva, zvláště na Slovensku. V průmyslu dříve tak kvetoucím usídlilo se dnes v československém státě hrobové ticho, a ve všech podnicích, ve všech továrních budovách, kde dříve vládl čilý život, jest klid. Co vlastně nová vláda zamýšlí učiniti, bude ochotna podniknouti kroky, aby v této zimě odpomohla bídě, jíž je dělnictvo ve východním Slovensku vystaveno? Již od počátku tohoto státu, od vlády Tusarovy, máme již čtvrtou a žádná nic nepodnikla, aby odstranila velkou hospodářskou krisi nebo aby ji alespoň zmírnila. Domnívám se, že ani nová vláda Švehlova nic neučiní, než jen stále přípravy jako všechny vlády minulé. Dobře se ještě pamatuji, jak pan senátor dr HelIer zde v senátě varoval před tím, aby se prováděla národnostní hospodářská politika a že pak by nastala všeobecná krise pracovní. Dr Heller tehdy jistě nebyl prorokem, avšak dnes vidíme, že se tak stalo a že již zavládla všeobecná nezaměstnanost. S upřímným svědomím mohu říci, že to ve východním Slovensku vypadá prabídně, až na několik podniků a také ty dnes ohlašují, že v nejkratší době provoz zastaví, nenastane-li změna. Lehce můžete si představiti úděl, jaký mají před sebou tyto chudé vrstvy obyvatelstva: hlad, bídu a nouzi. Pan ministerský předseda ve svém exposé toho sice mnoho nasliboval, avšak můžeme čekati, že se udělá velmi málo nebo docela nic. Přece nemůžeme říci, že vláda nic neudělala, něco udělala přece, totiž snížila ceny tabákové režie. Avšak právě při tom, co chudý lid spotřebuje, snížila velmi málo u nejlacinějších druhů kuřiva, naproti tomu u specialit, které kouří velcí páni, učinila slevy velmi značné, o polovici. Dříve tomu tak bylo a jest tomu tak ještě dnes, že se mezi chudým obyvatelstvem říká: nejdříve přijde stát, který je lichvářem největším, a pak přijdou podnikatelé, kteří dělníkům snižují mzdy o 20, 30 a 40%. V letošní zimě nastane všeobecná bída a já apeluji k vládě co nejdůrazněji, aby použila všech prostředků, aby se opatřila obyvatelstvu práce a chleba. Pakliže nová vláda tyto věci zase tak nevšímavě bude pomíjeti, pak budete musiti zde v Praze převzíti zodpovědnost za to, co se pak na Slovensku bude díti. Naříká nejen dělník, nýbrž každý obchodník, každý podnikatel, každý živnostník, každý malý rolník. Obyvatelstvo nemůže snésti tak velikých břemen a také ne zaplatiti, poněvadž není obchodu a mezi lidmi také není peněz. Jediným prostředkem by bylo otevříti hranice, navázati zdravé hospodářské styky s okolními státy a stabilisovati naši valutu, aby cizina mohla od nás něco koupiti. Také vnitřní hospodářskou politiku nutno změniti snížením nesnesitelných dani, zvláště daně z obratu, která chudý lid těžce zatěžuje. Pryč dále s dávkou z uhlí! Snížení železničních tarifů, jakož i sazeb poštovních a telegrafních. Bude-li míti dnes nová vláda zase hluché uši pro lid a ničeho neučiní proti hospodářské krisi, pak zažijete něco, proti čemu žádná moc nebude s to se postaviti. Nebol nouze a roztrpčení na Slovensku je tak veliké, že každý dá přednost tomu, by raději spíše zemřel, než pomalu hynul hladem. Nechtějí-li mi pražští páni věřiti, pak jděte tam do východního Slovenska a přesvědčte se sami, jak velká je bída mezi pracujícím obyvatelstvem. Pakli se již založí stát, pak musí tento stát také dbáti, aby obyvatelstvo mohlo žíti lidsky. Bude-li se lid cítiti v takovém státě šťastným, pak budete míti také loyální občany a nikomu nenapadne, aby se vystěhoval. Avšak lid je nucen se vystěhovati, aby v tomto demokratickém státě nezahynul hlady. Všichni zajisté víte, že ze Slovenska se vystěhovalo od vzniku republiky aspoň 70.000 lidí. Továrníci překládají své podniky do ciziny, nejlépe kvalifikovaní dělníci ukazují tomuto státu záda. Řekněte mně, pánové, co se ze Sloenska dělá? Tak se mně zdá jako byste chtěli ze Slovenska učiniti kolonii, mnozí lidé se domnívají, že tomu tak také jest. A nelze také pochybovati o tom, že chcete ze Slovenska učiniti pro sebe odbytiště.

Chci se také ještě jednou dotknouti otázky válečných půjček. U nás ve východním Slovensku je mnoho chudých lidí, kteří upsali válečné půjčky, kteří uložili své krejcary v mírových dobách ušetřené v bankách a spořitelnách. Avšak tyto spořitelny se staly nyní insolventními a vkladatelům zamýšlí se vzíti ještě 35% jejich pohledávek. Tu může pomoci jen zaplacení válečných půjček, aby se obyvatelstvu konečně dostalo toho, co mu stát dluhuje. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Matuščákovi.

Sen. Matuščák: Slávny senát! Som nutený z povinnosti prehlásiť menom nášho klubu strany komunistickej, že nemôžeme tejto novej vláde dôveru dať a nemôžeme s predloženým rozpočtom na rok 1923 súhlasiť. (Sen. Babka: Ešte nemáte predložený!) Ja už ho mám. (Hlučná veselost.) Nemôžeme s ním súhlasiť z toho dôvodu, že tá nová vláda to tak robí, ako divadelné sdruženie, ktoré je ozbrojené starými husľami, na ktorých len staré melódie sa budú vyhrávať a síce veselé hry pre vrstvy kapitalistické a smutné dráma pre vrstvy proletárske. Čo nám tu nová vláda predkladá a sľubuje, taký program sme už slyšali od minulej vlády, ale máme tú pevnú skúsenosť, že pekné sľuby neboly uskutočnené a vidíme i to do budúcnosti, že sľubovanie terajšej novej vlády je len lož, že pekné heslá sú len k zaslepeniu ľudu a oslepeniu demokracie. (Sen. Kroiher: Tak jest! Vždyť oni v Rusku dělají jen hesla! Veselost.) Máme od minulej vlády prehlásenie, a neodpovedá pravde. Postup smeruje k fascismu. Ja si dovoľujem niekoľko poznámok riecť k reči pána kollegu dra Stránského a o konsolidácii nášho štátu, niekoľko faktických poznámok presloviť za Slovensko a Podkarpatskú Rus. Dovoľujem si citovať časopis ťSlovenský VýchodŤ východného Slovenska. (Hlas: Tam vychází?) Ano, v Košiciach. Ten písal 29. októbra jak bola oslava našej republiky (Sen. Babka: To bolo 28. októbra!) Áno, ale 29, prišlo to číslo a bolo napísané v tomto časopise; ťČo nám ešte chybuje, keď všetko máme?Ť Z toho dôvodu, ja alespoň ako z komunistickej strany zástupca chudobného delníctva na východnom Slovensku vidím, že ten časopis ťSlovenský VýchodŤ, ktorý financuje vláda a vydáva hodne miliónov ročne na takú tlač, časopis, ktorý píše takéto voloviny. (Hlučný smích.) Ja bych sa pýtal, slávny senát, jak to duševné robotníctvo štátne sriadenectvo, zamestnanectvo, priemyselníctvo alebo zemedelstvo či nemá sťažnosti, či má fakticky všetko každý robotník a robotníčka v tomto štáte, že mu vskutku nič nechýba? Nechcem veľkú kritiku činiť tejto novej vláde k rozpočtu a jej prehláseniu. Ja som už takéto prehlásenie počul; že je tu hodne sľubované, že sa bude hľadieť šetriť a vidíme toho dôsledky a preto tiež v budúcnosti robotnícka strana nemôže mať dôvery v tieto heslo a sľuby. Ja bych si len dovolil upozorniť pána ministra vnútra, aby hľadel fakticky, aby tieto mizerné pomery v týchto krajoch na východe Slovenska a Podkarpatskej Rusi ináč boly prevedené, ako dnes.

Ku pr. Jan Poludňák, jedon zámočník, ktorý býval 21 rokov v Levoči v župe Spišskej, teraz dostal vykázanie z republiky, že nemá príslušnosť v Československej republike. Jeho otec sa pred 50 až 60 lety v Polsku narodil a teraz dostane ťLaufpasŤ, že nemá príslušnosť v Československej republike. Vidíme to nielen v Levoči, ale tiež v Prešove, v Košiciach, v Munkačeve a v celej Podkarpatskej Rusi, že robotníctvo je perzekvované, darmo posielané od Piláta ku Kaifášovi, od jedného županského úradu ku druhému, za kolky vydá ohromné peniaze. A ten človek je potom vykázaný z našej republiky, že je nespoľahlivým, pre našu republiku nebezpečným, tomuto človeku prácu nedajú a tak je nútený, aby vzal žobrácku palicu a keďže pas nemôže dostať, aby ako zlodej utekal tam, kde svoj kúsok chleba môže zarobiť.

Prípad konkrétny chcem uviesť, ktorý sa stal v Prahe, v tejto ústredne tejto demokratickej republiky. Nezamestnané robotníctvo konalo schôdzu a po schôdzi (Sen. Klofáč: Mezi těmi byla spousta lidí, kteří celý rok nepracují!) Tak im dajte prácu. (Sen. Klofáč: Neříkám, že tam také nebyli dělníci, kteří chtějí pracovati. A ti tam dělají pořádek!) A jak delnictvo po schôdzi išlo domov a keď sa ihneď nemohlo rozísť, prišla pendrekárska armáda a počala práskať do robotníctva a žien. To je demokracia, to je rovnoprávny náš štát. Zatkli 30 delníkov a ešte dnes sú zatčení, 4 nebo 5. (Sen. Klofáč: U nás jdou na ně s pendrekem, v Rusku se hned střílí!) To nenie len s komunistmi, to robíte tiež s Nemci v Egru; četnickými bajonety ženete ľud. (Sen: Klofáč: Hoch! Hoch!) pácháváte tu nespravedlnosť. Pendrekárska armáda nenie na to, aby do delnického tela búchala, ale aby dávala pozor na zlodejov. (Sen. Klofáč: Ti tam právě byli!) Ale keď to je nezamestnané delníctvo na schôdzi a praje si prácu; vtedy nedávajte, mu žaláre, bodáky a pendreky do jeho tela. (Sen. dr Soukup: Nikdo nemá ale práva bít policejního strážníka!) Strážníci sú na toľko chytrí, majú nariadené bez rozkazu búchať jak im ľúbo. Bol prípad v Prešove: bolo tam nariadené, že okolné delníctvo Prešovské a Košické má byť zamestnané. Ale ten pán staviteľ z Ružomberka si dal doviezť z Moravy i Čiech delníkov a tu delníctvo protestovalo, poneváč letos v celom našom okolí práce nebolo. A tu na tú budovu - od počiatku války sa stavia - cudzé delníctvo si dal doviezť a naši nemali ani krajcara. To delníctvo protestovalo, urobilo stávku. Ihneď strojové pušky boly nachystané, vojaci v kasárňach. Bereitschaft, četnictvo z Košíc, ihneď 50 pendrekárov na pomoc a išlo na stráž, ako by nejaká mobilisácia bola v Prešove. Prosím, ráčte sa láskave presvedčiť, to je fakt. Ja som potom zakročil v tom smysle a vyjednával som, takže musili naše delníctvo prijmúť. Stávka trvala dva dni, ale bolo to zbytočné. Zatkli 15 delníkov len preto, že prácu nechali na mieste.

Tu je iná vec, a síce Jozef Lukács v Prešove zamestnaný bol pri železnici Košicko-Bohumínskej dráhy. Ten človek pracoval 16 rokov. Teraz prišlo im na myseľ, že on sa narodil pred 42 roky v Jugoslávii, bol vypovedaný ako nespoľahlivý človek, ako nebezpečný človek našej republike. Žiadne vyšetrovanie nebolo. Prečo, alebo z akých dôvodov od župána dostal vykázanie? Na to sa stalo, že Juhoslovanská republika je ešte demokratickejšia než naša (Smích. Hlas: Vždyť je tam monarchie!) - juhoslovanský konsulát praví: My Jozefa Lukácsa nemôžeme uznať za nášho príslušníka, poneváč 16 rokov bydlel na slovenskom území. (Sen. Havlena: Tak ho v republice Jugoslávské nevzali? - Sen. Klofáč: Oni o něj nestáli!) Ale tam sa narodil. Keď platí svoje dane na jednom mieste na slovenskom území, nemôžu ho na jugoslávskom uznať za svojho príslušníka, ale bolo povinnosťou našej republiky ho uznať a dať mu chleba, ale ho vyhnať, ako žobráka, už pol druhého roka nepracuje, deti má a po pár krajcaroch ho podporuje všetko robotníctvo.

Prosím, slávny senáte! Ja som v tejto, veci zakročil. Síce pán minister Mičura nebol doma, ale pánu dr Dolejšovi som tú vec predložil a on mi riekol: ťÁno, pane senátore, buďte kľudný, ja tu vec dam ihneď vyšetriť medzi dvoma týždny to bude hotové.Ť Ten chudiak človek čakal dva - tri mesiace a viacej. Jdem tam opäť: ťČo je pánovia s tou Lukácsovou vecou?Ť ťNevieme, to išlo na vrchný súd do Prahy.Ť Ja idem na vrchný súd do Prahy. Vrchný súd tam nemá aktu Jozefa Lukácsa. Bol som - je tomu 3 mesiace - u bývalého pána ministra vnútra Černého a prosil som pána ministra: hľadte, ten chudobný človek je toľko a toľko týždňov už bez práce, je predsa príslušníkom Československej republiky, dajte mu ten písomný výkaz, aby mohol od železnice dostať náhradu. Veď ho nevyženete predsa ako žobráka bez ochrany. A dodnes som od bývalého pána ministra Černého bez akejkoľvek odpovedi a je tomu už tri mesiace. Pánovia, to je neslýchané, to je pravé absurdum v našej demokratickej republike a potom sa rieka, že to občianstvo je nespokojné, že má antipatiu proti republike. To, prosím, vážení pánovia, nemôže ísť tak ďalej.

Na pr. jedna vec sa tak stala. Priniesol to ťSlovenský DeníkŤ v ríjnu 1922. V obci Nová Hráde sa tak stalo, že tam zemedelci mali mnoho slivák. Zadali si o povolenie pre seba k ministerstvu financí, aby mohli z týchto slivák páliť si slivovicu. Slivky tie nikto kúpiť nechcel a chudobní zemedelskí ľudia si mysleli, že budú mať aspoň slivovicu. Dostali povolenie od ministerstva financií, že za 110 litrov slivovice musia zaplatiť 632 korún. To bolo im predsa trochu drahé, malý zemedelec nemôže takýto náklad hradiť, zvlášte keď by si mohol slivovicu ľavnějšie kúpiť. Povolenie tedy mali, ale občania nepálili slivovicu. Z finančného úradu prišli finančníci prehliadať kotel, v ktorom vraj sa pálila slivovica. Prišli k istej žene Lušťákovej a pýtali sa, kde má kotel na slivovicu a ona riekla, že žiadny kotel na slivovicu nemá. Finančníci išli hladať a našli v kuchyni, ktorú celú prehrabali, hrniec, v ktorom zmienená žena vyvárala prádlo, vytiahli hrniec a zabavili. Došlo k sporu a finančníci vystrelili dve rány. Na to im prišlo na pomoc četníctvo. To, prosím, písal ťSlovenský DeníkŤ v ríjnu 1922, to je pravda a nenie to žiadna komedia. Prišli četníci na pomoc a dali zase ranu do ľudu, takže zomreli dvaja. Pavla Jakubová a Bartošková. Povolali si na pomoc ešte vojakov a tí teprv vraj urobili kľud, to je, prosím, u nás takáto demokracia.

Tak na pr. v Podkarpatskej Rusi v Mukačeve, tam je jedna banka a v nej riaditeľ Pavel Holiš, ten si našetril z peňazí banky 2 miliony a všetky tie peniaze, ktoré do banky sa sišly, si vzal a prekročil hranice, a ožobračil tak chudobný ľud, ktorý skládal svoje krajcary. Takíto pánovia sedia v bankách a potom peniaze chudobného ľudu dostanú sa takým riaditeľom do kapsí.

V druhom státe je takýto človek čestným občanom. My komunisti riekame, že faktične v týchto veľkých úradoch, v týchto bankách sedí mnoho zlodejov, ktorí kradli a okrádajú naše peniaze, peniaze nášho obecného ľudu.

Taký chudobný človek má 5 až 600 korún, v tom úmyslu, aby ich neutratil, dá ich do sporiteľne alebo banky a taký zlodej ukradne tomu národu jeho peniaze. To je demokratická česť. My máme viac svedomia, komunisti, než tí páni, ktorí na komunistov nadávajú, že sú darebáci atď. To sa dá videť! (Sen. Klofáč: Dnes jsme se dozvěděli o nějakém Turečkovi z Přerova, který se smluvil s továrníkem a okrádal dělnictvo a nechal si vyplácet peníze a tomu se neříká demokratická čest!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, pane kolego, nevyrušujte řečníka.

Sen. Matuščák (pokračuje): Prosím ešte jednu otázku a to ministerstvu železníc. Vidíme dnes, že ministerstvo železníc na to hľadí, aby ten cestovateľ zaplatil svoj lístok, ale na to nehľadí, jak ľud cestuje, že sú nevytopené vlaky, že musí trpeť zimou. Bol som onehdy v Dobšine, videl som, keď odjížďal vlak a chudý ľud mal lístky do III. triedy a prišly dobytkové vozy, a inteligencia neinteligencia do III. triedy - marš!

Keď môžeme na militarismus a na tu Bratislavskú dynamitku dávať miliony, nech ministerstvo železníc dá na uhlie a dá na stroje, aby ľud nemusel zimu trpeť za svoje drahé peniaze. Tarify sú dosť vysoké, osobné i nákladné, nech ministerstvo lepšie sa stará o dopravu. Vidíme na príklad tarify železničné, na každý pád musí hľadeť ministerstvo železníc, aby tarify boly snížené. Bol som v Berekszázu. Tam jedon obchodník kúpil vagon hrozien, jak vy riekáte vína. Dostal vagon hrozien za 700 korún a za dopravu do Košíc platil 1800 Kč, spočítajte si, keď za dopravu sa platí 1800 korún, kto je keťasom? Nenie ním obchodník, ale štát, to ministerstvo. Nech to uzná, keď obchodník má dvakrát toľko platiť za dopravu, než ho stojí zbožie. To je nemožné, tak sa nedá obchodovať. To je znemožnenie obchodovania. Druhý obchodník kúpil vagon jabĺk, jedon kilogram dostal v Berekszázu za 20 halierov, a keď ho doviezol do Košíc, tak stál ho jedon kg 1 korunu, 80 hal. musel doplácať za dopravu, za 20 hal. ich dostal, prišly mu tedy už na korunu. Prosím, tu sa na to musí hľadieť, aby v našej republike bolo umožnené obchodovanie. (Sen. Havlena: Ale prodával je za tři Kč!) Ty tiež darmo nedeláš, dostáváš peniaze! (Veselost.) lebo ten malý obchodník musí byť tiež živý a priemysel musí vyvážať za hranice, musí sa hľadieť faktične, aby v našom štáte sa otváraly hranie, aby vývoz i dovoz bol voľný. Keď budeme robiť takúto politiku, nebudeme mať obchod, ale samovraždu udelajú tí páni, ktorí dnes na špici našej republiky kričia: ťĽudia, hľaďte, naša republika je v nebezpečí, dajte všetko možné!Ť My jej dáme všetko, pracujúci ľud nemá peniaze, dá jej prácu, ale z práce bude kapitál a tí páni dirigenti, ktorí stoja na špici i s pánom presidentom Masarykem nehľadia na to, zda ľud môže byť živý, nielen jednotlivci, aby sa vypásli a boli hodne tlstí, ale i chudobný ľud, aby mohol byť živý. (Hlas: Na to zavoláme Trockého! - Sen. Klofáč: To je neštěstí Slovenska, když takovíhle lidé mluví tam k lidu!)

Ja znám, pane kolego, že sa vám to neľúbi, ale ja podľa vašej ľúbosti nemôžem mluviť. (Sen. Klofáč: To je neštěstí Slovenska, že má takové vychovatele!) Tam delníci nie sú takými pány, ako vy, pane kolego.

Ešte bych mal jednu vec a to na pána ministra zemedelstva. Tu vidíme, jak sa s tými zemedelskými chudobnými delníky skutočne deje. Ti veľkostatkári, židovskí árendátori vykorisťujú ten chudobný zemedelský ľud. Tu sa smejú páni, že sú takí zástupcovia Slovenska, ako pán kolega Klofáč, ale uišťujem ho, že bude riekať: ťPravdu ste mal, pane Matuščáku.Ť Tam u jedného veľkostatkára slúži zemedelec 52 rokov a je 78 rokov starý. Rieka mu, že už je slabý, nech ide preč, že dostane za neho mladého delníka.

Vážení pánovia! Ministerstvo zemedelstva malo by sa postarať o to, aby poslanecká snemovňa a senát doniesly taký zákon, aby tiež skutočne ten zemedelec mal zamestnanie, keď ustará, aby nemusel žobrať. Na Slovensku každý árendátor, každý veľkostatkár židák robí si, čo sa mu ľúbi. Keď sa mu to neľúbí, zatelefonuje četnictvu, prijdú pendrekári a urobia poriadok. A to je tá demokracia!

Tú máme jedon veľkostatok. Alapy Geiza Šalamon žije v Budapešti a veľkostatok má v Plaveči. Má tam jedného riaditeľa a menuje sa Openheimer. A tam tí chudobní Slováci na toľko sú vykorisťovaní, že oni zo svojej mzdy nemôžu si dopriať trochu polievky a mäsa. A hlaďte, ten pán riaditeľ, čo z tých chudobných delníkov vykorisťuje, zasiela do Budapešti i svoje koruny, čo ušetrí. Ale naša vláda nevidí takéto hospodárstvo a nechá okrádať republiku i delníctvo. Nenie treba, aby k tomu bol niekto komunistom, to je už anarchismus.

A ešte bych mal jednu vec a to na pána ministra školstva. V Prešove sa stal prípad, že Juraj Borodáč, ktorý je skutočne Slovákom - jeho otec sa tam narodil v Prešovskom okolí - mal chlapca, ktorý chodil do 4. triedy. Výbornú zkúšku mal, a ten otec chcel, aby chodil do slovenského gymnásia. Šiel k pánu riaditeľovi s prianim, že chce do gymnásia dať svoje dieťa; pán riaditeľ zkúšal chlapca a riekol otcovi, že je to nedostatočné, že neumie slovensky. A on prosím, do slovenskej školy chodil a maďarsky neumel. A otec mu riekol: ťPane riaditeľ, zkúšajte môjho hocha po slovensky.Ť Neriekam to, že bych bol šovinistických názorov. Jako komunista nemôžem byť šovinistom.

Ten pan riaditeľ riekol, že chlapec musí tak odpovedať, jak on sa ho pýta. To nenie pravda, poneváč Slovák má právo slovensky odpovedať. Myslím, že v Československej republike český riaditeľ nemá práva žiadať, aby chlapec Slovák po česky mu odpovedal. (Hlasy: To jistě nežádal!) Žiadal to. Môžem vám priviesť toho otca, ktorému sa to stalo.

Máte tu ďalší demokratický prípad. Jedon učiteľ, ktorý bol na Slovensku zamestnaný, dostal výpoveď do Maďarska, poneváč bolo zistené, že nenie príslušníkom našej republiky. (Sen. Babka: Podle zákona.) Dobre, podľa zákona. Ja pojdem ďalej. Chudiak prišiel do Maďarska a dostal tam zamestnanie. Potom prišiel do Bardiova do kúpela sa liečiť, poneváč bol nemocný. Prišiel s poriadnym pasom a visom, bol tam štyry týždne a chtel sa vrátiť domov. Policia ho však chytila, domnievajúc sa, že má falošný pas. (Sen. Klofáč: Těch tam je moc!) Nebol to žiadny špion, jak vy v každom človeku špiona vidíte. Pas poslali do Bratislavi, kde leží 6 týždňov a ten učiteľ nemôže odcestovať domov. To je demokratická administrácia nášho štátneho aparátu!

Ešte bych uviedol niečo k pozornosti pánu ministrovi sociálnej pečlivosti. Bol som v Dobšíne, kde sú doly na železo. Minulý mesiac v Lahovskej bani bolo prepustené 140 baníkov. Nižná Slaná baňa 240 delníkov. Rakoš bani 250 delníkov a doly sú zavreté, poneváč sa nevypláca pracovať, keď doprava je drahá. Ale čo s robotnictvom? Presadili ich do Rožňova a naproti tomu prepustili zase baníkov z Rožnova. Tí sa môžu ísť pásť. Pojde-li to tak ďálej bude ďaleko viac komunistov v našej demokratickej republike.

Máme tu Krompachy. Tam už stroje odmontujú a predávajú sa. Podobne je to v Markušovciach. Kežmarku, a je to tiež s pilami. Jak chceme vagon dreva vyviesť do Maďarska, keď musíme viac platiť za dopravu, ktorá stojí viac, nežli drevo samo. Tak obchodovať nemôžeme, tak to neide. Máme ešte ďalšiu vec na Slovensku, totiž mlyny, mlyn velkošarišský, košický, čáňský, lučenský a novoveský, do ktorých sa drieve posielalo obilie k mletiu. Dnes špekulácia velkokapitalistická smýšľa inak. Čáňsky mlyn bol zavretý a delnictvo prepuštené. V Šáryši pracuje len 210 delníkov. Stejne je to s mlynom v Novej Vsi. Čo že ten ľud v našej republike nepotrebuje chleba? Kde je to žito a pšenica, nač to je? Ja si myslím, že je to nejaká reserva pre budúcu válku.

Jak niekto žiada chleba, hneď je tu bodák a žalár. A tu sa nedivte, keď na celej čiare vidíme tu smutnú situáciu. Bol som v tejto záležitosti u riaditeľa mlynov, aby v tom urobily nejaký poriadok a bolo mi odpovedené: Prosím, pane senátore, my riaditelia zo všetkých mlynov boli sme u pána ministra Nováka a sdelili sme mu, aká je situácia. A on riekol: ťPánovia moji, nestarajte sa o tých delníkov, o to sa postaráme, dostanú podporu v nezamestnanosti.Ť

A teraz niečo, čo sa týče ministerstva verejných prác. Firma Reinicz Fábry, jedon židák hodne bohatý - kapitalismus je medzinárodný ako komunismus, kapitalisti nehľadia, sú-li peniaze české alebo francúzske, len keď si môže bankovky vymeniť platí od tisíc šindelov, ktorými sa pokrývajú strechy, 25 korún. Tú prácu musia delať dvaja delníci 16 hodín. Tu je, vážení pánovia, koniec trpelivosti, my všade na schôdzách riekame, že budeme hľadeť zakročiť u vlády, ale dosiaľ sme od vlády žiadneho dobročinia nevideli. Keď poslanec nebo senátor prijde intervenovať na ministerstvo, riekne sa mu: ťPane poslanče, pane senátore, buďte bez starosti, to sa vyrídi, len idete domov.Ť Ale keď prijdete domov, vidíte, že sa neudelalo nič, a doma opäť riekajú: ťSedíte v senáte a v posl. snemovni a nestane sa náprava.Ť Také sabotovanie, ako mame u nás v Československej republike, to je demokracia! Nedivte sa, keď my komunistická strana požadujeme, aby z tej t. zv. demokratickej republiky vyvinula sa republika socialistická a aby každý jednotlivý občan bez rozdielu národnosti a náboženstva, každý robotnik mal rád tú republiku, aby mohol riecť: Nech žije naša demokratická republika.

Prehlašujem, že k novej vláde dôveru mať nemôžeme, ani s rozpočtom nesúhlasíme. Za krátku dobu vyvinie sa také hnutie nielen na Slovensku, než i v Podkarpatskej Rusi. Prečo v Podkarpatskej Rusi neboly voľby prevedené? Prečo nechcete, aby si tam ľud volil svojich poslancov?

Chcete urobiť tam kolóniu ako sme my na Slovensku? To neide. Obecné voľby máme zákonom odhlasované, ale z politických dôvodov je to nebezpečné, lebo chudobný ľud je veľmi radikálny. Máte strach, že tam príjdú elementy, ktoré budú riekať tým pánom: ťPreč s vami!Ť Nech dbá o to chudobný ľud, aby mal takú vládu, ktorá bude skutočne ľudová a demokratická. Ja za našu stranu komunistickú nemám dôvery k novej vláde a za rozpočet hlasovať nebudeme. (Hlas: To není rozpočet! To jste si to spletl.) Ja to hlásim už napred. (Veselost.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku p. sen. Jílkovi.

Sen. Jílek; Slavný senáte! Byly zde podány pilné dotazy ohledně nezaměstnanosti. Chci poukázati několika větami na tuto nezaměstnanost. V nynější poválečné době, kdy t. zv. nezaměstnanost je všeobecnou, láme si celá řada lidí hlavu, jakým způsobem tuto nezaměstnanost odstraniti. Nezaměstnanost je skutečně veliká, a když uvážíme všechny příčiny toho, vidíme, že je to následkem doby poválečné, kdy půl Evropy je dosud rozvráceno. Také Rusko, kde dříve býval odbyt našich výrobků, je dnes úplně rozvrácené. - Arciť, že se říká vyvážet, praví to i páni komunisté - škoda, že tu není pan Matuščák, také on ustavičně křičí; aby se vyváželo do Ruska. Táži se, který průmyslník, nebo který živnostník něco poveze do Ruska, když mu tam nikdo nedá peníze. Bez peněz žádný neprodává. Odtamtud nic nedostane. Chci poukázati na jeden případ. Do Třebíče do továrny přišla objednávka ze sovětské Rusi, od samého sovětu, a to na 2000 párů bot. Když je udělali, přišlo 6 komisařů, 6 židů a 4 židovky z Ruska. Ti měli tyto 2000 bot přijmouti, prohlíželi celý den a konec konců nemohli žádnou chybu na těch botách nalézti. Na konec povídá jeden z těch pánů. ťPane, my musíme z těch bot míti aspoň 20% ťAusschuߍ, Továrník na to řekl: ťKdyž je chcete míti, tak uděláme ťAusschuߍ, jak to chcete, ale ty boty si zde necháme. Ty jsou vyřazené, - ťto ne, ty musíme vzíti s sebou a vy je musíte dát zadarmo, poněvadž jinak by nás naši páni k vám již neposlali. My si musíme na tu cestu vydělat.Ť

Takové jsou poměry v Rusku. Proto je dnes těžko, aby náš průmysl mohl obchodovati s Ruskem.

Divím se našim pánům komunistům, kteří mají celou řadu výrobních družstev, že oni se nechopí a nevyrábějí sami a neposílají do Ruska, poněvadž prvními byly v průmyslu závody, které patří komunistům, které nejdříve zastavily práci.

Velevážení pánové! Tolik jsem chtěl říci všeobecně. Chci však dále poukázati na různé příčiny nezaměstnanosti. Většina našeho průmyslu, zvláště průmyslu kožního, byla zvyklá světový obchod provozovati přes Vídeň. Aby ti páni sami bývali hledali jiné cesty, na to skutečně nepřišli. Ten také ztratili jsme celou řadu našich odbytišť. Jest ještě druhá věc. Majitelé celé řady továren, které v době války dosti vydělávaly, teď po převratu změnili tyto továrny v akciové společnosti a dřívější majitelé dali na příklad do toho podniku jen ty stroje a kapitál, který měli uschovaný, uložili buďto v německých markách a někteří také ve Vídni, o ty peníze přišli. A nám teď chybí provozovací kapitál jsou ty různé příčiny, proč teď máme u nás nezaměstnanost. Jest však ještě jedna příčina, a to je náš zahraniční úřad, který liknavě vyřizuje někdy povolení k vývozu zboží. Když přijdete do úřadu pro zahraniční obchod, najdete tam plnou chodbu a plné kanceláře lidí. A proč? Žádosti, které šly z venkova a došly na úřad pro zahraniční obchod, obyčejně se nevyřizovaly, poněvadž pánové z Prahy a z okolí zvykli si choditi přímo do úřadu se žádostmi. Jest přirozeno, že úředník zpravidla vyřizuje ty žádosti, které se mu přímo předkládají a žádosti, které posílány byly poštou, zůstaly trčeti, takže to trvalo několik měsíců, než věc byla vyřízena. Dnes úředníci sami naříkají, že jim tam chodí mnoho žádostí a že nemohou býti s nimi hotovi, a to jediná proto, že jednotlivci měli do úřadu přístup. Při tom se nelze diviti, že někdy padla se strany úředníků slova, která by úředník neměl říkati. Já to říkám upřímně, ale nechci se o tom dále šířiti. Důsledek toho tedy je, že jsme ztratili odbytiště. Slavný senátu! Nezaměstnanost není jen u nás. Když se podíváme do jiných států, vidíme tam totéž. A také v samotném Rusku, které se nám ukazuje jako vzor o kterém se na schůzích mluví, jako by tam málem pečení holubi lítali do huby, umírají lidé hladem a my musíme na ně sbírati, aby hladem neumřeli. Blahobyt v Rusku tedy není, ale Rusko způsobilo, že máme u nás nedostatek práce. Dále je také pravda, že mnohé továrny dnes se u nás zavírají z pomsty. Jak se říká, pomsta je sladká. Vy víte, že v některých závodech dělníci; jsouce svedeni, ledacos provedli a teď si páni továrníci myslí, že je příležitost, aby se jim pomstili a aby je dostali ven z továrny. Proto zavřou celou továrnu.

To jsou různé příčiny nynější nezaměstnanosti. Nezaměstnaností dělnictva netrpí jen dělnictvo samo, nýbrž i ostatní stavy a nejvíce drobné živnostnictvo. Poněvadž dělník nemá dostatek peněz, nemůže tedy kupovat a tím trpí zvláště živnostenský stav. Je třeba hledati cestu k nápravě. Abychom mohli do ciziny vyvážet, je potřebí navazovat styky s našimi sousedy. Jestliže dnes mnozí říkají, že pro valutu nemohou vyvážeti, myslím, že už to není takové, poněvadž pokles dolaru a ostatních valut umožňuje, že v cizině suroviny dostanou se mnohem laciněji, zvláště v textilním průmyslu. Také vyrovnáni naší koruny s lirou způsobuje, že můžeme do Italie vyvážeti. Jen je potřeba trochu chuti a obětavosti a také, abych tak řekl, trošku lásky jednoho k druhému. Dále je třeba, aby naše dělnictvo bylo povzbuzováno k vytrvalosti, poněvadž poměry tyto nemohou trvati dlouho, aby si rozumně počínalo, poněvadž právě v době nezaměstnaností je celá řada lidí, kteří měli již několik roků ruce od práce obráceny, ale nyní chtějí dělnictvo do něčeho dostati, aby skutečně tito dělnici pak byli potrestáni, aby byli pronásledováni. Proto je potřebí poučovat naše dělníky, aby se nedali svésti takovými lidmi k něčemu nepředloženému, ale to všechno nepomůže, když ten dělník je bez práce a má hlad. Proto již dnes jsem vítal prohlášení pana ministra sociální péče, když zde říkal, co všechno chce, ministerstvo sociální péče dělat, aby pro tu dobu, nežli poměry průmyslu budou upraveny, se zamezilo, aby dělný lid neměl hlad. Ale již hned jsem pana ministra upozornil na to po jeho prohlášení a opakuji to i zde, že jsem postrádal jedno jeho prohlášení. Pan ministr sice říkal, že dal pokyny, aby úřady postupovaly tak, aby i svobodni dostávali podpory, ale postrádal jsem jednoho a sice toho, co bývá v dělnických rodinách těžce pociťováno tam, kde je dělník nemocný. Ryl zaměstnán on i jeho žena, aby uhájili živobytí, aby zaopatřili dětem chléb. Proto šel muž i žena do práce. Stane se, že maž je nyní nemocný, bere nemocenskou podporu a žena je propuštěna z továrny. Dříve měli oba dva výdělek, teď jsou odkázáni pouze na tu podporu nemocenskou. Obyčejně jsou pak tyto heny odmítány proto, že muž bere nemocenskou podporu. Je potřebí, aby se v takových případech blahovolně postupovalo.

Také je třeba, aby se jednalo blahovolně s lidmi starými, kteří byli propuštěni z práce, a neodebírala se jim podpora a zbytečně se netýrali malichernostmi. Staří lidé podle mého názoru zásluhu spíše podpory ž leckterý svobodný, který na rodiče má.

Vítám proto návrh ministerstva sociální péče a slib, že se podnikne řada staveb. Jest jen třeba, aby se o nich dlouho nepřemýšlelo a brzo se nimi započalo. Bylo zde řečeno, že má být stavěna dráha Vsetín-Bílnice, poněvadž prý je tam nezaměstnanost.

Ale, váženi pánové, vždyť tam trvá šeření a vybavování pozemků už rok a nyní tam zkoumají, má-li železnice jíti okolo té neb oné vesnice. Půjde-li to tak dále, bude to trvati rok a ještě se tam dráha státi nebude. Jsou-li to stavby nouzové, je třeba, aby se s nimi počalo co nejdříve, aby lid dostal práci, poněvadž pracovitý dělník, poctivý dělník nestojí o podporu v nezaměstnanosti, on je rád, když dostane práci a může si poctivým způsobem vydělávati peníze. U mladých a u nejmladších dělníků je to spojeno s nebezpečím, když zůstávají bez práce, poněvadž mladý člověk, když jest bez práce, odvyká práci a pak jest těžká náprava. Proto je nutno, aby co nejdříve začalo se se všemi nouzovými pracemi, poněvadž doufáme, že průmyslová krise nebude tak dlouho trvati a v dohledné době začne se opětně pracovati. Je tedy třeba, aby pro nynější dobu měli lidé chleba a zaměstnání.

Ve vládním prohlášení jsme slyšeli, že nynější vláda chce pracovati k tomu, aby již jednou u nás zavedeno bylo sociální pojištění, aby jeden každý u nás i jedna každá ve stáří měli podporu, aby každý ve svém stáří, kdo nemá prostředků, mohl také býti živ, aby měl zaopatření, aby nemusil choditi žebrat. Je smutné viděti mnohého starého člověka, ať je to dělník, řemeslník, nebo malý rolník, který celé své mládí obětavě pracoval a na stáří připadne na obtíž obci nebo si musí vzíti hůl a raneček na záda a jíti prositi dům od domu. Vy, pánové, pamatujete se, že již tenkráte, když jste byli mladí, se o tom mluvilo a se již 20 až 30 let se ustavičně mluví o pojištění na stáří a o sociálním pojištění a dosud není nic. Bylo by si jen to přáti, by nezůstalo prohlášení vlády ohledně sociálního pojištění slibem a aby se stalo skutky. Chci ještě upozorniti na to. Celá řada lidí, mezi nimiž jsou mnozí, kteří pracovali o starobním pojištění, poněvadž dnes již přešli tu věkovou hranici, tohoto dobrodiní sociálního nedostane. Je proto třeba, aby i na tyto bylo blahovolně pamatováno a pokud možno co nejdříve. Pan ministr sociální péče sice jedné deputaci řekl, že po Novém roce, již na tyto lidi chce pamatovati, ale já znovu upozorňuji, že je nutno, aby i tito staří lidé skutečně podporu dostali.

Ještě na jednu věc chci upozorniti a to na pozemkovou reformu.

Při této pozemkové reformě člověk dnes - a vy jste toho mnozí svědci - když přijde ven a slyší jen nářek, že dělnictvo, zaměstnané na velkostatcích, které se parcelují, jest odbýváno způsobem nedůstojným. Proto jest žádoucno, pakliže se parceluje dvůr, aby bylo v prvé řadě pamatováno na ty zaměstnance, a jest povinnosti nás všech, abychom se jich ujali, poněvadž, když zaměstnanci z velkostatku budou vypuzováni, aniž by byli zaopatřeni, připadnou obci na obtíž. Stát z toho nebude mít nic, ale obce budou mít obtíže, toto jest povinností, jakmile se parceluje velkostatek, aby v prvé řadě bylo pamatováno na to, aby zaměstnanci na velkostatku byli odškodněni, aby dostali buďto půdu nebo jsou-li staří, svoji pensi.

To jsem chtěl říci. Velevážení, budeme se snažit o hospodářské sesílení, budeme hospodářsky silni a budeme-li k němu pracovat, budeme také politicky silni. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Přerušuji jednání.

Sděluji, že do výboru sociálně-politického nastupuje na místě sen. Hrejsy sen. Slavík, do výboru zahraničního na místě sen. Kroihera sen. Slavík, do výboru rozpočtového na, místě sen. Cífky sen. Jirásek a do výboru iniciativního za sen. dra Reyla sen. dr Krupka.

Udělil jsem dovolenou pro schůzi včerejší a dnešní p. sen. Lažo, pro schůzi včerejší panu sen. Havlenovi.

Navrhuji, aby se přací schůze konala zítra ve čtvrtek dne 9. listopadu 1922 o 10. hodině s tímto

Pokračování v debatě o vládním prohlášení a v rozpravě o naléhavých interpelacích číslo tisku 1465 a 1467.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitky proti tomu nejsou, zůstane tudíž při mém návrhu.

Končím schůzi.