Sen. dr. Stránský (pokračuje): Před chvílí tady byl řečník a mluvil německy tak jako já česky. Pane kolego, mluvím s mnoha Němci také ze severních Čech a mluvím s Němci z Reichu a z Vídně, a mohu vás ubezpečiti, že vám všichni závidějí.

Velectění pánové! Vláda postavila takřka v čelo svého prohlášení poukaz na hospodářskou krisi a není to náhoda, nýbrž je to věc jakési logické nutnosti, že s debatou o tomto vládním přehlášení mohla býti spojena debata o pilném dotazu stran hospodářské krise. Avšak, velectění pánové, když člověk uváží, co vláda v prohlášení o hospodářské krisi řekla, že se vláda prohlásila za pokračovatelku dřívější vlády, že navázala na ten známý apel, tuším, z měsíce září o šetření a nutném spoření, pak, bohužel, zůstává tato vláda jenom při slově a nekráčí k činu. Je ještě v živé paměti onen manifest, kde výslovně bylo poukazováno na zvýšení kursu koruny a na spojenou s tím možnost zlevnění životních potřeb. Od tohoto vysokého kursu, jakož i od domnělého zlevnění životních potřeb dalo se očekávati, že tyto nové finanční hospodářské poměry naleznou především ohlasu v rozpočtu. Avšak z rozpočtu sotva ozvalo se echo skutečně jinak, než jak vláda volala do národa. Z dvacetimiliardového rozpočtu ukazují se vydání jen o 435 milionů menší oproti roku 1922, a od svého obyvatelstva hodlá vláda vybrati téměř 19 miliard, tedy proti roku 1922 pouze o 72 milionů méně, než za rok 1922, To činí celkem jen asi půl procenta. Prosím, jaká je zde spořivost ve státní správě a jak je možné spoření u těch, kteří těchto 19 miliard musí zaplatiti a hraditi veškeré ty velké státní výdaje? Vláda je po mém soudu na omylu, jestliže zahrocení celé hospodářské krise vidí jen v nezaměstnanosti. To jest jen jeden z těch zhoubných jejích účinků. A jest charakteristické, velectění pánové, že do debaty o hospodářské krisi k té interpelaci vláda nevyslala pány ministry obchodu, financí a veřejných prací, poněvadž ti mají odpovědnost za reformy nutné v těch věcech, které s hospodářskou krisí souvisejí. Vláda vyslala do debaty pana ministra sociální péče. Ten už jen léčí ve svém ministerstvu jisté zhoubné následky hospodářské krise. S příčinami té hospodářské krise ministr sociální péče nemá co činiti. Nejde, pánové, jen o nezaměstnanost, nýbrž jde o podstatu této krise. A připouštím-li, že naše poměry hospodářské u srovnání se sousedními státy mají lepší vzezření a jsou snad okamžitě lepší, připouštím-li také, že nový finanční ministr dr. Rašín, který vlastně měl nejsilnější vliv na finanční ministerstvo již celý předešlý rok, má největší zásluhu o to, že finanční hospodářství je poměrné dosti konsolidováno a že cizina má k našemu státu ve finančním ohledu více důvěry, jestliže také připouštím, že zásluhou dra Rašína stal se z československé koruny t. zv. dobrý papír ve světě, tedy na druhé straně přece musím říci, že to ještě není všechno. Je třeba neupadnouti do druhého extrému, dr. Rašín je finanční ministr, kterému stále na srdci leží blaho státních financí. On chce viděti - a já mu to nemohu zazlívati jako finančnímu ministru, je v tom také silná dose vlasteneckého citu - on chce viděti stát co finančně nejsilnější a nejbohatší. Připouštím, pánové, že platí to známé heslo; ťSalus rei publicae suprema lex estoŤ, ale jen do jisté meze. Když blaho republiky se nebude krýti s blahem občanstva, není nám vysoký kurs koruny nic platný. Jeden římský dějepisec jednou napsal, že to byla nejkrásnější doba v Římě, když chrámy a veřejné budovy byly nádherné a soukromé domy byly jednoduché. V takovém státě, jako byl Řím tehdy v těch jednoduchých poměrech, může se něco takového napsati. U nás, velectění pánové, jestliže budovy obyvatel nejsou takové, že obyvatelé v nich jsou šťastni, pak nám nádherné budovy státní a nádherné chrámy nejsou nic platny. Velectění přátelé, vzpomínám si - je tomu asi dvacet let, byl jsem tehdy několik let poslancem -- navštívil jsem své rodné městečko, takové hnízdo na Čáslavsku, Hraby. Tam sešlo se mnoho obyvatelů, jakmile slyšeli, že jsem tam - u nás na venkově poslanec jest vždy ještě velké zvíře - sešli se večer, aby mne pozdravili a uvítali. A když jich bylo mnoho pohromadě, žádali mne, abych k nim promluvil. Jednak, že jsem viděl, že jsem doma a aby viděli, že takový poslanec umí taká ťřečňovatŤ, jak se u nás na Moravě říká, spustil jsem velkou státoprávní řeč velice vzletnou, hleděl jsem je nadchnout, posílit a stržil jsem báječný aplaus. Když jsem si pak sedl, seděl vedle mne tamější sládek a povídá: ťPane doktore, krásně jste mluvil, ale uhlí je dražší, nebudeme moci vařit!Ť

Tedy jsem si řekl, že ten člověk není dosti ideálně založen a snad na to státní právo tolik nepomýšlí, jako na to, co jest mu daleko bližší, totiž uhlí; ale pak, když jsem déle o té věci přemýšlel, řekl jsem si, že jest něco na tom, co řekl, že uhlí jest dražší. Pravím dnes panu ministru financí dru Rabínovi: Ano, kurs je vysoký, ale uhlí jest drahé a průmysl nemůže dále pracovati, dělníci jsou propouštěni z práce. (Sen. F. Jirásek: A jak to přijde, že pivovar na Smíchově vyplácí 400 Kč dividendy?) O tom budu ještě mluviti, jak je to možno, že vyplácí jeden mnoho a stát z toho nic nemá, druhý pak prodělává a přes to musí platiti státu tolik, jako ten, kdo vydělává.

Proto pravím, co je nám platný vysoký kurs, když stále ještě v republice Československé je t. zv. živobytí, tedy potraviny, oděv a všechny nutné potřeby životní, nejdražší v celé střední Evropě? Vedle indexu Švédska, Švýcarska, Anglie, Francie a Italie stojí to, co stálo před válkou 100 K, přepočítáme-li jejich valutu na československé koruny, ve Švédsku 990, ve Švýcarech 960, v Anglii 935, ve Francii 800, v Italii 742 a u nás 1271 Kč, tedy o 281 Kč víc než ve Švédsku, o 311 víc než ve Švýcarech, o 346 víc než v Anglii atd.

Ještě po zářijovém zlevnění životních potřeb v naší republice jsou potraviny u nás o 20 a textilie o 50% dražší, než v západních státech, a to ovšem předpokládám, co se týče potravin, že jsou naše indexové cifry správné. Ale, velectění pánové, kdo má doma ženu nebo hospodyni, potvrdí mu, když přijde z trhu, že to není pravda, co stojí v novinách o tom indexu, že jsou ceny takové; ano, má řezník za indexovou cenu maso, ale toho nelze potřebovat, poněvadž není k jídlu. Lepší maso je dražší, a tak indexové cifry nám neříkají pravdu. Ve skutečnosti nedá se upříti, že u nás je draho, protože jsou výrobní náklady nepoměrně větší, než jinde. Ale proč? Neostýchám se, ačkoliv jsem takový ťzažraný buržoustŤ, a přes to pravím, nejsou to mzdy v první řadě, které nám zdražily ty potřeby. (Výkřik: Militarismus!) Ano, militarismus. Odpusťte, že nás militarismus stojí peníze. Na tom nenesou vinu ti, kteří pro něj hlasují, nýbrž ti, kteří nás nutí, abychom jej vydržovali. (Tak jest!) Oč by byl náš militarismus lacinější, kdybyste nás v celém světě nepomlouvali, kdybyste nevyvolávali proti nám záští a nepřátelství. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Jsme četníky Francouzů, a to přijde draho!) Pane kolego, na štěstí ta cizina má jiné starosti, než aby jenom poslouchala to, co vy si tam stěžujete. Ale kdybyste nás mohli důkladně poškodit, tak by snad dnes republika již neexistovala. Proto pravím, ta výše výrobních nákladů je zaviněna v první řadě, jak si dovolím několika zajímavými ciframi dokázati, státem. Vinu nese stát, země, okresy, obce. Řekl jsem už prve, že nejde jen o nezaměstnanost, jde tu o daleko důležitějšího činitele, zasahujícího hluboko do hospodářského života státu. Je tu nebezpečí, jestliže to potrvá - a já nerad bych byl dobrým prorokem - že my z průmyslového státu staneme se státem čistě agrárním. To však neznamená, že budou míti výhodu vůči nám snad agrárníci, to znamená, že budeme ochuzeni všichni, města i venkov, neboť pak teprve ceny obilnin klesnou, když nebude komu co prodávati.

Velectění pánové, průmysl náš, jih je všeobecně známo, byl zařízen pro 40 až 50ti milionový stát. Nyní ovšem v rozsahu tohoto státu naše potřeba klesla na jednu třetinu. Dalo se tedy očekávati, že stát bude průmyslu co nejvíce napomáhati, aby jej udržel při životě. (Sen. dr. Horáček: Skleníkový průmysl nemůžeme potřebovati!) Ovšem že ne! Místo toho však stát nepodporoval ten průmysl dostatečně. Já jdu dále, já říkám, ten průmysl snad nepotřebuje žádné podpory. Já mám za to, že průmysl ten by musil uměle býti udržován státem, že nestojí na zdravých nohou, ale já žádám, aby aspoň stát nevyčerpával ten průmysl, aby ho nepoškozoval, aby z něho nečinil jediný pramen svých důchodů, aspoň hlavní pramen svých důchodů. To náš průmysl nemůže vydržeti. Jmenovitě ne v tak těžkých dobách jako jsou naše. Abych ten problém znázornil na skutečnosti, dovalím si vám uvésti příklad ze železářského průmyslu, mnoho-li musí takový podnik platiti na veřejných dávkách, daních a platech. Podnik, o kterém mluvím, má čtyři uhelné jámy ve středočeské pánvi, má tři kutě, šest dolů n rudu a čtyři vápencové lomy. V roce 1921, kterýž kladu za základ tomuto kalkulu, zaměstnával tento podnik 18.000 dělníků a 1500 zřízenců. Brutto příjem toho podniku, abyste potom si mohli to vypočísti v procentech, za rok 1921 činil asi jednu miliardu. Prosím, co platil ten podnik na daních státních, okresních s přirážkami a obecních? Platil především 20,413.000 Kč, dále na dani pozemkové a domovní s přirážkami... (Výkřik sen. Průši.) Pane kolego, vy to nikomu neřeknete, řekněme si to zde tajně mezi sebou, mohu vás ubezpečiti, že tento podnik, o němž jsem mluvil, má přeplaceno daní asi o 20 milionů korun. (Sen. Průša: Obecní dávky také?) Pánové, my musíme přece dávky obecní platiti u berních úřadů a my to nevíme, zda je ten podnik platil na daň pozemkovou.

Tedy podnik platil na dani pozemkové s přirážkami 172,451 korun, dále poplatkový ekvivalent 137,744, měrné 46,630 korun, kutebné 118,128 korun, poplatek ze smluv služebních 217.663 korun, dvě splátky na dávku z majetku 3,271.000 korun, moučnou dávku 10,992 korun, dávku pro fond strojených hnojiv 5749 korun, tedy dohromady 24,253.457 korun. (Hluk a výkřiky na německých lavicích.)

K tomu se musí ještě připočísti daň z obratu 12,562.000 korun, uhelnou dávku 57,881.000, monopolní poplatek a licenční dávku z třaskavin 1,680.000 korun (Sen. dr. Witt: Z toho má stát málo!) Tento poplatek má celý. (Sen. dr. Witt: To mají dvě společnosti!) Je charakteristické, ale to se neděje jen u nás, když finanční ministr podá předlohu finanční, tak se řekne, že to vynese jen tolik a tolik. A jistě v tomto případě se řeklo, když jsme dělali ten zákon o třaskavinách, 30,000.000 korun, ale stát vydělává 100,000.000 z této dávky. Dále musí se připočítati příspěvek na fond strojených hnojiv, vybíraný z každého pevného metru důlního dříví per 30 korun, úhrnem 1,800.000, surtaxu z olejů a mazadel ve výši 600.000, daň z vodní síly asi 40.000, dohromady tedy 74,563.000 korun. (Hlas: Pane kolego, neměl byste seznam dělníků o jeho příjmech?) Odpusťte, já chci právě dokázati, že tyto výdaje nejdou jen z kapes toho podnikatele, ale bohužel ta musí všechno to dělnictvo vypracovati a vydělati. To já neříkám, že ten podnikatel to platí ze svého, nýbrž on to platí z toho, co utrží a převalí všechna břemena na zboží a k tomu musí v první řadě přispěti práce, tedy dělníci.

Konečně nutno přičísti ještě sociální břemena podniku, jako jsou úrazové pojištění, ústřední zaopatřovací fond, nemocenská pokladna v Praze, bratrské pokladny, pensijní pojištění, vydržování nemocnic a režie bratrských pokladen a pensijního fondu. Úhrnem to činí u tohoto podniku 26,716.000 Kč. Když to všechno spočítáte, ten podnik platil roku 1921 126,000.000 Kč na veřejnoprávní břemena. Průmysl, který je takto zatížen, když to musí zaplatit, jakmile otevře podnik, není možný a nemůže s nikým konkurovati. Teď k tomu přistupuje jiná okolnost. Jsou to tarify dopravní. A tu vás seznámím se zajímavými číslicemi. I v tomto ohledu, co se týče dopravy, je republika Československá nejdražším státem v Evropě. Ne už ve Střední Evropě, vůbec v Evropě, neboť platí se, vezmeme-li za základ 10 km, za 10 tun uhlí na 10 km v Srbsku 10 K, v Maďarsku 11 K, v Jugoslavii 60 K, v Rakousku 92 K, v Německu 22 K - podotýkám, že je to přepočítáno na kurs naší koruny dle prostředního říjnového kursu - ve Francii 76 a v Belgii 57 Kč. U nás však 205 Kč. Kdyby mi řekl pan ministr železnic, když vezmu větší vzdálenost, např. 100 km, myslíte, že se poměry změní? Nikoliv. Při 100 km platíme v Československu 525 Kč, v Německu 66 Kč, v Rakousku 272 Kč, v Jugoslavii 138 Kč, v Maďarsku 27 Kč, v Srbsku 65 Kč, v Italii 199 Kč, ve Francii 304 Kč v Belgii 231 Kč. Vidíte, že jsme o 200 Kč dražší než ten nejdražší stát v Evropě, totiž Francie. Tam se totiž platí 304 Kč za 10 tun na 100 km, u nás 525 Kč. Prosím, nyní račte uvážiti, že máme také s určitými nesmysly co dělat. Na př. tarify na koks jsou daleko vyšší než tarify na uhlí, ačkoliv víme, že koks se nakládá do stejných vagonů jako uhlí. Jsou to otevřené obyčejné uhláky a nicméně tarify u koksu jsou ještě dražší. A tu si dovoluji uvésti tento příklad. Doprava 1 q koksu z Ostravy na Kladně stojí 17 Kč 80 hal., na německo - francouzské hranici z Německa stojí Francouze 15 Kč, přepočítáme-li to na naše peníze. Jak se chcete potom diviti, že je tu hospodářská krise? My nemůžeme při takovémto stavu konkurovati s nikým, poněvadž máme ty nejtěžší podmínky. Připouštím, že ty peníze, které vybírá stát, ať je to ve formě daní, nebo vysokých tarifů, vláda podle dnešní situace republiky potřebuje. Ale právě v tomto ohledu se musí stáli radikální změna. Proto my stojíme na tom, že rozpočet musí býti radikálně snížen, aby vláda mohla resignovati na tak vysoké příspěvky.

Také se mluvilo o trhacích prostředcích. Ty jsou zatíženy už tím, že tu máme ten monopol, že je zde společnost ťEruptivaŤ, od které se to musí kupovat. My nesmíme je kupovat přímo od výrobce, nýbrž od ťEruptivyŤ, musí tedy průmysl platiti zisk té ťEruptivěŤ a kromě toho jsou trhací prostředky ještě zatíženy vysokými cly, a to cly na surovinu pro ně, a na ně ještě extra. Jak řečeno, na 3 miliony byly preliminovány a 35 milionů dostal stát. Dále si dovoluji ještě na to upozorniti, že u olejů a mazadel, které jsou velice důležitým činitelem v dolech (Sen. dr. Hilgenreiner: Mazadla v politice!) Pane kolego, to se nemůže tak říci, věřte mně to, já se nechci vychloubat ničím, jsem 29 let poslancem, nebo led senátorem a mohu vám říci, že jsem se s tímto artiklem, mazadlem, nikdy nesetkal. Nikdy jsem ním neměl co dělat, každý si to může zařídili, jak chce, a věřte, že se může přímou cestou mnoho prosaditi. Ne, to se nesmí stáli axiomem, nesmí se to státi principem. Já velice lituji, že právě Vy, jako kněz, byste měl proti tomu bojovati, a máte-li vážné podezření, že se používá ťmazadlaŤ také v republice, to uvésti a říci. Já ještě dnes z tohoto místa vás přesvědčím, že neznám žádných žertů a že řeknu, co se říci musí. (Hlas: Svaz průmyslníků!) Pane kolego, já Vás mohu ubezpečiti, že se Svazem průmyslníků nemám pranic společného. Jakživ jsem tam nebyl, nevím kde jest a nejsem jeho členem. Já volám za svědky všecky nynější a předešlé ministry, poněvadž v tom ohledu pojímám svůj úkol velice vážně, že jsem ještě nikdy u nikoho za Pražskou železářskou společnost neintervenoval. To nemá býti, a já, velectění pánové, lituji, že onehdy se ve veřejnosti odsoudil ten výrok ministra Stříbrného, že to neměl říkat, že nechce míti žádných společenských štyků s poslanci. Věřte mně, čím méně má vláda společenských styků, těch soukromých, těch zadními dveřmi atd., tím lépe. Poslanec může říci vládě veřejně zde z tohoto místa, co proti ni má a co od ní žádá. Soukromě nemá poslanec intervenovat. My jsme si to dali do ústavy, ale bohužel se to nedodržuje, dr. Rašín na to vyzrál. Založil na tu věc knihu, dal ji do presidia, kde poslanec musí napsati, co si přeje a ten si to rozmyslí, když litera scripta manet, zůstane to zapsáno, rozmyslí si to, zůstane doma pěkně a nepůjde k ministrovi. To jsem chtěl říci, že úplně schvaluji, co řekl ministr Stříbrný, když jíž se musí stýkat s poslanci, má právo žádat, aby se oni slušně k němu chovali, neboť s lidmi, kteří takovým způsobem jdou na ministra, jako se stalo ve sněmovně, s těmi ještě společensky soukromě se stýkal, to se přece od toho na své cti slušného a své důstojnosti dbalého ministra nemůže žádat. Souhlasím úplně s tím, co tam řekl. Velectění pánové, to byl železářský podnik, o kterém jsem mluvil, nyní několik málo slov se zmíním ku př. o textilním průmyslu, o továrně, která vyrábí jutu. Ta zaplatila v roce 1921 - její mzdy dělají - není to tak velké jako u toho železářského podniku, o kterém jsem mluvil, tam dělaly mzdy v roce 1921 265 milionů. Zde tedy dělají jen 15 milionů, ale přece platí ta továrna na dovozném 2,253.000 korun. Daň z obratu činí 1,580.650 korun, uhelná daň 630.000, daň z příjmu 1,200.000, tedy 5,779.000 Kč. Taková textilní továrna to přece nemůže vydržet, a ona má ještě jiné obtíže, zejména valutové. Ale když k těmto obtížím přistupují ještě tato silná břemena státní, okresní a obecní, nedivte se, že to dopadne všechno špatně. Já znám za to, že uhelná dávka by měla býti zrušena úplně, žádná sleva zde nic nepomůže. A ona může býti zrušena. Proč? Poněvadž se pan ministr financí bohužel přesvědčí snad za rok, nejpozději za dva roky, že z těch 1 a půl miliardy mu nezbude než sotva 250 milionů. U toho podniku, o kterém jsem mluvil, činila uhelná dávka v r. 1920, ještě 56 milionů, letos již jen 22 milionů a za poslední čtvrtletí jen 4 miliony, to bude 16 milionů do budoucího roku. Dávka z koksu činila 51,000.000, rok na to 3,434.000, daň z obratu 16,000.000 a rok na to jen 10,000.000. Jakmile přetížíte a zatížíte podnik takovouto měrou, ukáže se to za rok, poněvadž podnik nemůže dále pracovati. Proto uhelná dávka musí býti zrušena. Bohužel daleko důležitější než státní daně a dávky jsou platy obecní. Zde, velectění přátelé, jestliže se nezmůžeme k radikálnímu kroku, jestliže se nepustíme do práce s přepracováním obecního zřízení v tom směru, aby byla v obcích zavedena přísná finanční kontrola, pak, velectění přátelé, jdeme vstříc velké a těžké katastrofě a pohromě. (Výborně!) Mohu se zde odvolati na článek, který onehdy napsalo ťPrávo LiduŤ, třeba se nezmínilo specielně o obecních dávkách. ťPrávo LiduŤ mělo úvodní článek, kde výslovně konstatuji napřed, jak jsme si dosti dobře zřídili republiku, ale dále praví: ťDílo hospodářské krise nám ukazuje, že těch lomí se nadělalo mnoho, a proto se musí rozpočet snížiti, aby se mohly postupně slevovati nejtíživější daně.Ť A nyní pravím já: Ty státní daně by ještě náš průmysl snesl. Ale ty přirážky, to je něco hrozného. (Sen. dr. Witt: Zrušte zákon o principu velkých měst, venkovské obce tím trpí!) Já vám předvedu cifry, které se týkají venkovských obcí. Tam umějí také dobře žíti, jako města. Víme, že je to taková netýkavka u nás autonomii omezovati. Nelekejte se toho. My jsme vychovaní autonomisté. Proč? Poněvadž jsme po celá desetiletí od roku 1860, co byl zaveden v Rakousku ústavní život, musili býti autonomisty, poněvadž správa našich měst bylo to jedině, kde jsme mohli zachrániti kus národního svého bytí, kde musili jsme odpírati Rakousku jeho vliv, poněvadž vliv státu byl vliv germanisující a germanisační. Ale teď, velectění pánové, když jsme a žijeme ve svém vlastním státě, kde smíme, máme a musíme mít důvěru také ke svému státnímu úřednictvu, kde i úředník jest synem národa a lidu našeho, jako každý jiný z nás, když vidíme, že obce mají sklon k špatnému hospodaření se jměním obecním, musíme pomýšleti na to, abychom tuto moc nějak omezili.

Velectění přátelé, ze své zkušenosti dlouholeté - a jsem jedním z nejstarších v tomto shromáždění - mohu říci, že ten český dělník, český měšťan, český řemeslník a rolník, ti všichni jsou svědomití, spořiví, vážní a pracovní lidé a můžeme býti na svůj lidový materiál právem hrdi - ale jak tohoto svědomitého, spořivého člověka vezmete a posadíte do radnice, již vydává peníze. To jdou tisíce a tisíce, jako by to svědomí v něm umlklo. (Sen. Kouša: Vždyť za všechny výdaje osobně ručí!) Ale pane kolego, já vám předvedu cifry, kde jest všechno ručení marné. Musíme udělat zákon, který již nám poskytne nejen kontrolu - to se můžeme dovědět všude podle rozpočtu, kam se peníze dávají - ale zákon, který umožní, abychom nějakým způsobem směli také povolovat nebo nepovolovat a říci; toto nedáme. Prosím, uvedu příklad a vezmu napřed - a to musím si přiznat, že znám méně města v Čechách, nýbrž znám lépe města moravská a hospodářství tamější jest o něj také procento - rozdíl není veliký - menší; poněvadž jsme měli méně peněz, kdežto v Čechách byly peníze a lidé si navykli z veřejných pokladen hodně vydávat obec Kladno. Město čítá 19.000 obyvatel. Podívejte se, jaký má rozpočet; V roce 1919 3,993.000, v roce 1920 4,790.000, v roce 1921 13,928.000 - městečko s 19.000 obyvateli - v roce 1922 12,000.000. (Sen. Alb. Friedrich: A což znehodnoceni peněz, které nastalo?) Odpusťte, peníze u nás ztratily tu hodnotu v té míře jen venku, to jest ten malheur, že když stouply, nestouply doma. Nemůže se říci, že by v tom vězela příčina. Faktum jest, že město má rozpočet 12,000.000 a nedivte se, že stát má 20 miliard.

Nechci zde mluviti o hospodářství města Prahy, nevím jak se hospodaří, jedině vím, že každý rok, jako vlašťovky, přijde městu Praze velká půjčka. Jest vidět, že nežije se z toho, co se vydělává, co lidé mohou zaplatiti, nýbrž dělají se dluhy. A jaké jsou přirážky? Kladno mělo v roce 1919 218, v roce 1920 612, v roce 1921 751 a v roce 1922 790, Dovolte, když mně předepíše stát 100 Kč daně, to konečně zaplatíte, ale když předepíše 100 korun a při tom hned 790, to potom nevydržíte. Toto dvojité finanční hospodářství, kde finanční ministr se nutí žádat jen to, co potřebuje a za jeho zády z kapes a kas všech výrobních tříd vybírají obce takové peníze, nemůžeme vydržeti do budoucnosti.

Jiný příklad (Sen. dr. Witt: Proč jste nedali, pane doktore, sídlo své společnosti do Kladna, pak by byla tangenta docela jiná!) Odpusťte, já nevím, pane kolego, my tam nejsme sami, je tam Poldina huť. Ta huť už dnes, poněvadž to nemůže vydržet, hledá něco jiného za hranicemi, kam by přeložila svoje podniky, poněvadž ona z těchto důvodů nemůže zde pracovat. Je to Poldina huť, která má specielně zboží takové, jež je na celém světě uznáno, které jde do Indie. Ocel Poldiny huti jest světoznámá a ona zde nemůže pracovat, ona hledá příhodné místo pro zbudování jiného závodu v zahraničí. Já jsem pro to, aby byl každý zaplacen za svoji práci. Mám ale poznamenáno mezi těmi výdaji, že na př. plat starosty v Kladně jest 24.040 Kč. Prosím, to má ministerský rada také, nic víc. Proč by musil mít tolik. To se vždy pokládalo za čestný úřad a vždy se jen něco musilo zaplatit tomu starostovi, poněvadž za den dvě nebo tři hodiny strávil v úřadě. (Sen. dr. Heller [německy]: To vyžaduje celý den!) To je to právě, že chodí moc do úřadu. Pořád si vymýšlejí v těch obcích, jak by se něco stavělo. (Smích.) Kdyby tam chodili méně, oni by tolik nevydávali. (Výkřiky: To se vám nepodařilo, to je špatná logika!) Já nechtěl nic říci, co by se mi mělo podařiti, já říkám, co slyším. Podívejte se, velectění pánové, tady máte - abych charakterisoval ten způsob, jak se hospodaří obec Králův Dvůr, to je vesnice, má 3000 obyvatel, má také přirážky, dělají 380, 549, 605% atd. Oni si tam vystavěli před dvěma roky chudobinec, ve vsi. Dobře, chudobinec má být. Ale oni si vystavěli chudobinec za 1 milion. Slyšeli jste to někdy, že by se ve vsi stavěl za 1 milion chudobinec? Prosím, pánové, oni si tam dále vystavěli tak zvanou radnici, řekli, že to bude radnice - ale je to ve skutečnosti representační dům. Je tam velký sál, všemožné místnosti a poněvadž je bratr starostův někde malířem, musili koupiti velký obraz od něho. Ta radnice stála byla v loni hotova - 1,460.000 Kč. Prosím, máte to na Ostravsku v některé vesnici? To jsou případy, kdy člověk musí, má-li nějaké svědomí a cítí-li odpovědnost zad, celé veřejné hospodářství, říci, že musí být zastrčena nějaká závora, aby se tak nevydávalo dále. Onehdy celá deputace šla k vládě: ťVládo, pomoz nám, podniky nám neplatí žádné přirážky a my vězíme v dluzích, nikdo nám nechce nic půjčitiŤ a žalovali na kde koho, jen ne na sebe. Na sebe nežalovali, že loni mnoho. vydali, že by si mohli teď vypůjčiti, kdyby nebyli dluhy dělali. Velevážení pánové, co chcete? Já nevím - je-li to pravda, ale řekl mi to člověk zasvěcený. Neberu záruku za to. Jedna spořitelna malého města u Prahy, snad 25 kilometrů odtud, půjčila na ten ťEdenŤ, na ťringlšpílŤ jeden milion korun. Velectění pánové, když někdo z peněz, z obecních peněz, z peněz těch lidí, kteří mozolovitě vydělávají ty peníze a nesou si krejcar ke krejcaru do spořitelny a tam si peníze ukládají a ten správec té spořitelny jde a půjčí na ťringlšpílŤ, prosím na ťringlšpílŤ, poněvadž je to ťringlšpílŤ a nic jiného to není a půjčí jeden milion, tu musí se prosím něco státi, aby se učinila přítrž proti takovýmto věcem. Proto já pravím, zrušiti dávku z uhlí a z koksu a snížiti tarify. Já připouštím, stát má míti silný podíl na ziscích jednotlivých podniků. Je co litovati, že stát bohužel je málo elastický činitel,. málo elastické těleso, aby se mohl vždy a každý roli přizpůsobiti tomu neb onomu; neboť jsou léta, kdy průmyslníci vydělávají a vydělávají snad ještě dnes velice mnoho. Ale stát má míti možnost, aby mohl sáhnouti na tyto zisky a vzíti si velkou - část z těchto zisků pro sebe, aby mohl odbřemeniti ty, kteří jsou passivní. (Hluk na straně německých senátorů. Sen. Alb. Friedrich: Banky!) Banky jsou také podniky, které vydělávají, a pane kolego, já nevím, vy tam nahoře v německém území ještě více hájíte ty banky nežli my zde u nás. Já připouštím to a podívejte se: Včera jsem četl v novinách, pane kolego, o schůzi Smíchovského pivovaru a o hrozném jeho výdělku. Na to má fiskus sáhnouti a má míti na tom hezký podíl. Ale, velectění pánové, to pravím, tak není, protože fiskus si nedovede pomoci a když se nepřizpůsobí tomu, tak to nejde. Průmysl po mém názoru, ten se nalézá ke státu v takovém poměru, jako mladý kůň s kočím. Kůň praví kočímu: ťDo kopce mně nežeň, s kopce mne drž a po rovině mne pusť!Ť Tak také je to v průmyslu, jenže, bohužel, ten stát nemá ty opratě tak, aby mohl kočírovat jako ten kočí. Když to nejde, má se mu ulevit a když to jde dobře, má míti stát veliký podíl, ale hlavně má se starati o to, aby průmysl mohl pracovati.

Náš president Masaryk byl jednou se mnou na schůzi a tam pak mezi jiným pravil, že když někdo jede navenek a přijíždí k město, tak se dívá především kolik je tam komínů. Velectění pánové! Bohužel dnes již to v takovém rozsahu takové slovo by nestačilo, dnes by musil říci: ťz kolika komínů se tam kouříŤ! My máme nyní dosti, komínů, ale nekouří se z nich. To je po mém názoru velké neštěstí, poněvadž průmysl jest osou hospodářského života a musí o něho býti pečováno a musí se udržovati právě jako naše zemědělství, a jako se musíme starati o zdravé zemědělství, musíme se starati také o zdravý průmysl.

Nyní dovolte, abych ke konci ještě dotkl se jisté otázky politické. Pánové, je pravda že máme nyní utvořenou novou situaci s pány Němci. Ti již právě prohlásili velezrádu za ctnost a zásluhu o svou národnost a že ji budou také provozovat. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To řekl Lodgman a ne Němci!) Odpusťte, pánové, ale vy jste ho nikde nedementovali. (Sen. Alb. Friedrich [německy]: Kdo ohlašuje velezrádu, ten ji nedělá!) My, prosím, nebereme to vážně a cum grano salis, poněvadž jsme přesvědčeni, že obyvatelstvo za tímto výrokem jeho nestojí. Obyvatelstvo německé v severních Čechách, jak je znám, chce pracovati, tu chce míti mír a klid a chce vydělávali. Na druhé straně ovšem volám k naší vládě: ťVida musí energicky, ale důstojné hájiti zájmy státní.Ť Já nejsem přívržencem žádných okázalostí, žádných demonstrací, žádného škádlení, žádného dráždění, ale na druhé straně, jestli se takové věci dějí, jestliže páni zástupcově jejich berou za svůj názor ty náhledy, které tlumočil Lodgman, pak velectění pánové, musíme k tomu zaujmout stanovisko a tu já ještě pořád myslím, spoléhaje se na daleko větší rozum obyvatelstva německého, než je ten jeho poselstva... (Smích. Sen. Alb. Fridrich [německy]: To jsou pěkné komplimenty!) Pane kolego, nejsme tady k tomu, abychom si dělali komplimenty. Já jsem dostal tolik sotiss v tomto sále; že bych je nemohl ani vypočítat, ale musíme si pravdu říci; musíme se spolehnouti, že obyvatelstvo není ták horkokrevné, jako jeho poslanci. Já jsem tedy pro jistou trpělivost, jsem přesvědčen, že všechny ty vlny opadnou a že zavládne mezi námi a německým obyvatelstvem v naší republice kýžený mír. Avšak já jsem zároveň přívržencem, kde jde o boj preventivního systému a ne potom stíhat, a zavírat lidi, nýbrž předejít tomu, aby nedošlo k pobuřování, rušení veřejného pokoje a řádu, a proto myslím, že můžeme se v tomto směru spolehnouti na nynějšího ministrpresidenta. To je člověk skutečně, který dovede všelicos spíše vyrovnat, nežli jiný ž nás. Ale já zároveň vím, jestliže přijde k nějakým skutkům a činům, pak nemůže vláda vládnout s naším shromažďovacím zákonem a tiskovým zákonem a proto musíme, velectění pánové, a myslím, že by bylo čím dříve tím lépe, poněvadž zamezíme mnoho zla, ne na nás způsobeného, nýbrž které tam bude způsobeno, sdělat zákon na ochranu republiky! (Výborně!) S tímto zákonem se může vládnout, ale s nynějším shromažďovacím a tiskovým zákonem nemůže vládnout ani ten nejšikovnější ministr a nejlepší vláda, když poslanci výslovně řeknou, že budou pobuřovat, že chtějí velezrádu a že ji budou šířit. Já jsem pro prevenci v tomto ohledu a doporučuji vládě, aby zákon na ochranu republiky co nejdříve vydala. Já jsem přesvědčen, že v první řadě budou proti takovému zákonu páni na německé straně. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Rozluštění národnostního problému jest šibenice!) To není ťGalgenŤ, zákon na ochranu republiky zamezí to, co vede k šibenici! (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Konejte spravedlnost, pak nepotřebujete šibenice!) Ano, já jsem také toho názoru, vy jste s námi stejně oprávněni. Přečtěte si celé naše ústavní zřízení, všechny naše zákony, nikde tam nestojí Němec nebo Čech, všichni máme stejně. (Sen. Dúrčanský: Pravdu a spravedlnost!)

Já nicméně, velectění přátelé, ačkoliv připouštím, že jsem dosti černě vylíčil naše poměry hospodářské, přece jen nejsem, když střízlivě posuzuji vývoj naší republiky a hledím do budoucnosti, nejsem pessimistou. Jsem přesvědčen, že vážnou prací, pílí a spořivostí domůžeme se blahobytu. Ovšem v prvé řadě volám po dobré administraci a tu musím, poněvadž k administraci čítám také justici, přítomnému panu ministrovi spravedlnosti něco připomenouti. Já předesílám, velectění pánové, že osobně, jak znám pana ministra spravedlnosti, mám jej za úředníka, který by nesnesl žádného úmyslného bezpráví a který by nepodporoval žádnou nekorektnost a žádnou neloyálnost, která by se udála v jeho úřadě. Ale, velectění přátelé, došlo v poslední době k případům, které, když jsem je zaslechl, vehnaly mně ve tvář krev, poněvadž jsem si řekl, že to není právní stát, kde se něco takového může státi. Prosím, co se stalo. Uvedu panu ministrovi dva případy. Ministerstvo financí vyslalo do jedné banky revisora, poněvadž tehdy se velice silně revidovalo a hledaly se ty valutové a jiné obchody. Revisor tam přišel. Poněvadž páni měli strach, že něco najde - a on také našel - vstrčili mu 50.000 Kč, aby mlčel a nepodával o tom zprávu. Úředník byl však poctivý, šel do ministerstva, kde svému šéfovi řekl: ťChtěli mně tam podplatiti a zde je těch 50.000 Kč, které mně dali.Ť Ministr financí učinil svou povinnost, oznámil to státnímu návladnictví, státní návladnictví učinilo návrh, aby byla věc vyšetřena, vyšetřující soudce skutečně dal si velikou práci, vyšetřil celou věc a nyní státní návladní chtěl učiniti návrh na podání obžaloby jednak na toho, který těch 50.000 Kč dával, ale poněvadž on se vymlouval ve vyšetřování: ťJá nic, já muzikant, já poslouchal jenom to, co mně pan řiditel nakázalŤ, byli tři řiditelé banky vzati, vlastně měli býti vzati do obžaloby. Ale, velectění pánové, co se stalo? Najednou ministerstvo spravedlnosti vyžádalo si ty spisy, - pokud mně je známo, přišly do ministerstva spravedlnosti dne 29. března t. r. - a ty spisy, které musí každý právník prostudovat a míti za dva dny takřka v malíku, tento měsíc přišly teprve zpátky. S čím? S nařízením státnímu návladnictví, aby tu žalobu nepodávalo, nýbrž aby žalovalo jen toho, co těch 50.000 Kč dal, pro přestupek §u 311, čili pro takové nevinné darování něčeho úředníkovi bez úmyslu, aby on stranicky jednal. (Sen. Ferd. Jirásek: To je dost, že toho revisora nezavřeli!) Ano, já bohužel vám mohu říci, že je to u nás jako to bývalo za starého Rakouska. Jednou v Brně jako obhájce čekal jsem u okresního soudu. Kočí jel rychle po náměstí někdo byl pochroumán a při tom vyšlo také na jevo, že to policajt viděl. Soudce se ho ptal: ťWarum haben's das nicht angezeigt, wenn Sie das gesehen haben?Ť Na to povídá policajt: ťJo, wann i' den Kutscher vom Herrn Gomperz anzeig, werd' i' eigsperrt und nit der Kutscher. (Veselost. Hlas: To je ta věc s těmi velikými a malými zloději!) Ano, já jsem myslil, že u nás tomu už tak není. Věc je velice podezřelá, že si ministerstvo vůbec dalo předložiti tyto spisy. Vždyť pan ministr ujišťuje - a jé mu to věřím - že nemá osobní ingerence na této věci, jsem přesvědčen, že je poctivý a že on jde jistě svým úředníkům a referentům dobrým příkladem vstříc. Jak je mně známo, odmítl často intervenovat a působiti na soudce. Ale nicméně našel se tu nějaký referent - proč, nevím - který vyžádal si ty spisy, ačkoliv nebylo příčiny k tomu a nyní přišel tento referent na tu myšlenku, že to není zločin, co chce ten státní návladní žalovat, nýbrž jenom přestupek. Prosím, pánové, v čem já zde vidím závadu? Je-li někdy ministerstvo spravedlnosti toho názoru, že nějaký skutek spadající pod trestní paragraf není zločinem, nýbrž přestupkem, je-li mu posouzení, subsumpce, sporna, pak to musí ponechati soudu, aby rozhodl a nesmí samo činiti to rozhodnutí. Já, velectění pánové, musím takovou věc zde přivésti na tapet, poněvadž já si slibuji právě ad nejširší veřejnosti takovýchto věcí daleko více, než když se věc ututlává. Jsem přesvědčen, že pan ministr zná tu věc a nezná-li ji, že se na ni podívá, ale jak to vykládám, tak se věc měla. Od března do dnes, tedy sedm měsíců potřeboval ten referent k tomu, než přišel na ten fištron, že to není zločin dle §u 105 tr. zák., nýbrž přestupek dle §u 311 tr. zák.

A když už jsem při tom, upozorním pana ministra ještě na druhý případ. Dlouho jsem přemýšlel o tom, abych si učinil úsudek, který z obou případů je vlastně horší, hekl jsem si konečně, že oba případy jsou zlé. Našel se zámožný člověk, zámožný obchodník, který napálil ministerstvo národní obrany o celých 17 milionů. (Hlas: Jenom!) Věc vyšla na jevo a státní návladní navrhl vyšetřování. Vyšetřovalo se velmi důkladně a skončilo tím, že státní návladní podal obžalobu na toho pána pro zločin podvodu. Ten podal proti obžalobě námitky. O námitkách rozhoduje vrchní soud. Vím, že bylo intervenováno se strany různých činitelů u presidenta vrchního zemského soudu, což pokládám za velkou drzost, aby se tak věc nějak stopila. President je však spravedlivý člověk, korektní úředník, nedal nic na ty intervence, nechal obžalobu přednést a obžaloba byla potvrzena. Vzrostla tedy v právní moc. Ted viděl ten milý pán, že je zle. Viděl přelíčení porotní nebo senátní a už viděl mříže. Nyní se vložil do toho teprve důkladně. Vzal si na to vynikajícího advokáta, poslance ze sněmovny - sněmovna má vždycky větší práva než senát (Veselost.), došlo patrně také k nějaké intervenci a najednou dostal státní návladní od toho člověka návrh, aby vyšetřil ještě ty a ty věci, aby vyslechl znalce. Státní návladní na to nechtěl přistoupiti, aby vyslýchal znalce, poněvadž říkal: Zde se má rozhodovati jen o tom, je-li tu podvod, čili nic. To rozhoduje zákon. My jsme tu znalci. Najednou však dostal rozkaz od ministerstva spravedlnosti, aby připustil ten znalecký důkaz. Můžete si mysleti, jak ten vypadl. Řekněme, že se jednalo o spedici a že speditér napálil ministerstvo o 17 milionů. O tomhle má on vyslechnouti speditéry jako znalce, ačkoliv se ví, že velká část jich to dělá podobně. Znalecký důkaz přes to nevypadl skvěle pro toho člověka, ale ministerstvo si vyžádalo spisy, zkrátka přišel rozkaz tu věc zastaviti. Ten člověk, prosím, v tom vyšetřování vrátil ministerstvu národní obrany 2 miliony korun, a teď má tu drzost, když vidí, že se to zastavilo, že se nic nestalo, žádat ty dva miliony zpátky. (Veselost.)

Prosím, velectění pánové, proto jsem řekl: v dobré; spravedlivé a korektní administrativě spočívá naše budoucnost. Takovéto věci se nesmějí díti a když se dějí, jsem pro to, aby vždy byly co nejvíce uveřejňovány a nikoli ututlávány. My si musíme vychovat tolik mravopočestnosti v nají veřejnosti, kolik je jí potřebí, aby náš stát se udržel.

Velectění pánové, opakuji: Nejsem žádným pessimistou. Naše poloha v Evropě jest velice šťastná, příroda vybavila nás všemi možnými prostředky ke krásnému životu, vzala nás na svoje mohutná prsa a odkojí jistě náš národ a stát k pravému vyspělému státu. Jsem přesvědčen, že nadšením pro naši samostatnost, pro naši svobodu a úctou k tradicím našeho národa a k velké jeho historii, že láskou, kterou chová náš lid ke svému národu a ke své vlasti, dosáhneme skutečně onoho místa v Evropě, které nám patří, totiž na výsluní celé Evropy, a že se budeme moci stavěti vedle každého nejvyspělejšího státu. K tomu jest však zapotřebí všech možných občanských ctností a v tom směru musí nám vláda jíti dobrým příkladem vstříc, musí vésti národ, ale nesmí dojíti k takovým případům, na jaké jsem upozornil.

Proto myslím, že nesmíme si zoufat, že krise se snad přece překoná, že pan finanční ministr nalezne způsob, jak odpomoci. A pak myslím, že také budeme moci v míru a pokoji žíti se svými německými sousedy. Nebojím se těchto věcí. Ovšem musíme se chovat důstojně, jako páni v tomto domě, nesmíme nikoho chikanovat a přikládat důležitost malichernostem, ale jsem pevně přesvědčen, že Němci naučí se časem milovati tuto zemi, že se budou snášet s republikou, tak jak jest to v jejich vlastním zájmu.

Já jsem letos mluvil s mnoha Němci z říše, dost dlouho jsem tam pobyl, a nic jiného jsem od nich neslyšel, než jak vám závidějí, jak krásně máte u nás ustláno. (Hlučný potlesk.)