Výbor zahraniční projednal předloženou obchodní smlouvu a navrhuje slavnému senátu, aby ji schválil ve znění, jak uvedeno je v tisku senátu č. 1366.

Místopředseda Kadlčák: Udělují slovo panu zpravodaji sen. Lisému.

Zpravodaj sen. Lisý: Vysoký senáte! Obchodní smlouva republiky Československé s Polskem tak, jak je předkládána ke schválení, je smlouvou rámcovou a bude nutno ji doplniti ještě speciálními smlouvami, jako smlouvou o ulili a smlouvou, která bude pojednávati o sociální péči našich příslušníků. Předešlý pan řečník již poukázal na význam smlouvy a také odůvodnil její přijetí. Já toliko poukazuji na odstavce smlouvy, které se týkají dovozu a vývozu dobytka a zemědělských výrobků. Tato smlouva činí opatření, aby nebyly zaneseny k nám nakažlivé nemocí dobytčí a přesně stanoví, aby při tlumení zvířecích nákaz tyto nákazy byly oznamovány, při čemž oba státy mají používati nejnovějších method vědy zvěrolékařské k jich tlumení. Každá smluvní strana bude vydávati periodické zprávy o současném stavu nákaz zvířecích a bude je zasílati přímo druhé smluvní straně. Příslušné pohraniční okresní úřady budou si neprodleně vzájemně a přímo sdělovati vznik nákaz v pohraničních správních okresech. Vznikne-li v území jedné smluvní strany mor skotu, bude vládě druhé strany o vzniku a rozšíření moru telegraficky přímo podána zpráva. Železniční vozy, v nichž se dopravují koně, muli, osli, skot, ovce, kozy, brav vepřový a drůbež, buďtež i s příslušným náčiním železniční správy při tom používaném čištěny a desinfikovány dle pravidel, jež byla současně s dohodou o nákazách zvířecích smluvena. Živnostensko-obchodní výbor pojednal o této smlouvě a navrhuje její schválení. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Byla mi podána resoluce. Žádám o její přečtení.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Resoluční návrh sen. dr Horáčka a spol. k č. t. 1381:

>Vláda se vyzývá, aby s největším urychlením dosáhla dohodnutí se státem Polským, aby zahájené spory o zaplacení vzájemných pohledávek znějících buď na československé koruny nebo na polské marky až do konečného rozhodnutí této otázky zůstaly v klidu.<

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. dr Kovalikovi.

Sen. dr Kovalik: Slávny senát! Už na začiatku svojej reči prejavujem, že naša strana bude hlasovať za schválenie smluvy medzi republikou Československou a Poľskou vzdor tomu, že sme v oposícií. A preto za potrebné držíme, abysme schvalujúce hlasovanie toto odôvodnili. Pri tejto príležitostí chcem niekoľko poznámok učiniť. Hlasujeme a schvaľujeme túto smluvu s Poľskom preto, poneváč je to susedný slavianský bratský národ a štát. Tam, kde sa jedná o sblíženie slavianských národov a štátov, tam naša strana vždy poskytne svoje schvaľujúce vótum. Ale nielen preto schvaľujeme túto smluvu, poneváč sa jedná o slavianský štát, ale i preto, poneváč za potrebné držíme, aby uzavierané boly hospodársky výhodné smluvy, ktoré majú prispeť k povzneseniu priemyslu a obchodu, od čohož očakávame hospodársku sanáciu Európy a i nášho štátu. Keď ale my Slováci schvaľujeme túto smluvu medzí republikou Československou a Poľskou, tedy očakávame, aby to Poľsko svoje požiadavky, svoje nákupy i zo Slovenska činilo, Slovensko je bohaté, my môžeme dodávať Poľsku drevo, môžeme dodávať papier, cellulósu, železo a iné výrobky. Jedná sa tu aj o poľné hospodárske stroje. Pravda, že v Čechách a na Morave sú továrne, ktoré vyrábajú prvotriedne hospodárské stroje, ale i na Slovensku máme již továrňu, kde Sa pracujú a vyrábajú poí'né hospodárske stroje; keď tedy schvaľujeme túto smluvu, očakávame od Poľska, aby svoje potreby aj zo Slovenska krylo. Táto smluva poskytuje najväčšie výhody pri obchodovaní a pri vývozu a dovozu a ubezpečuje právo vlastníctva v jednom ako v druhom štáte občanom jedného i druhého štátu. A pýtame sa tuto, keď to Poľsko činí, že uznáva právo vlastníctva, prečo to nečiní i Rusko. Vidíme práve v terajšej dobe, že bolševická vláda ruská nechce uznať práva vlastníctva a preto nemôže uzavierať takých hospodárskych smlúv s európskymi štáty. To je veľká škoda. (Sen. Matuščák: Nemáte dobrých informácii o Rusku, čo vy viete, čo je v Rusku!) My toľko známe Rusko, jako vy, pane kolego, avšak vidíme to z faktov. Ja hovorím ako v záujme Polska a nášho štátu í v záujme Ruska, ja nechcem brániť a hájiť kapitalismus alebo čoho iného, keď iné štáty uznajú vzájomne právo vlastníctva, môžu na základe toho hospodárske styky a smluvy uzavierať, tedy veľmi výhodne by to bolo, keby i Rusko tak činilo. (Sen. Matuščák: Rusko s Německem to urobilo! - Místopředseda Kadlčák: Prosím nevyrušovať) To ešte uvidíme, jak to vypadne. Je pravda, že sovjetská vláda zo svojich zásad mnoho už popustila, lebo bola prinútená vo svojom vlastnom štáte uznať právo vlastníctva u roľníkov - tam uznala právo vlastníctva, tam uznala, že není možno bez toho stavu štátu existovať. To je utopia, aby nebolo právo vlastníctva uznané. Vidíte tedy, že tá bolševická vláda bola prinútená k tomu a v svojom štáte uznala právo vlastníctva pre roľníkov, vzdala sa tedy svojho hlavného princípia. Druhý princíp: prišli do Janova žiadať kapitál, aby sa s ním v Rusku zase začalo budovať a mohlo byť dalej budované. Ja nezastávam sa toho kapitálu, tých milionárov a zbohatlíkov, žiadam len, aby í ten robotník, roľník a remeselník bol kapitalistom, aby í on dosiahol toho blahobytu, ktorého mu je potreba. Keď tedy Poľsko uzaviera smluvy, tým zdvíha blahobyt svojho štátu, a na miesto toho, čo Rusko činí - čítali ste v novinách o tom - na mieste toho, aby ono tiež hospodárske smluvy uzavieralo a tým sa uzdravilo, na miesto toho postavuje na hranicu Polska a Rumunska a Bessarabie armády. (Výkrik sen. Matuščáka.)

Místopředseda Kadlčák: Pane senátore, nerušte jednaní!

Sen. dr Kovalik (pokračuje): Môžem povedať pánu kollegovi a myslím, že všetci budú súhlasiť s nami, že naša Československá republika bude držať si za veľmi šťastlivý deň ten, keď s Ruskom hospodársku smluvu, takú jak pre oba štáty bude výhodné, spraví. (Sen. Matuščák: Ale keď Francia povolí!) To nezávisí od povolenia Francie. To závisí od toho, keď tam vedúce kruhy v Rusku zrieknu sa tých utopistických zásad a postavia sa na také, ktoré sa prijať môžu a vtedy i naša republika veľmi rada a šťastlivá bude, keď bude môcť s tým najväčším slavianským národom hospodársku a politickú smluvu utvoriť. Buďte o tom presvedčení, že to chceme.

Ale vráťme sa k Poľsku. Polsko dnes, keď už je samostatné, jednotné, slobodné, volné, svoj osud samo si určujúce, keď není už na tri kusy roztrhané a nemusí sa opierať na tie vlády, od ktorých pred tým záviselo, teraz toto Poľsko má konať politiku slaviansku. Má sa opierať na slovanské národy, lebo len vtedy bude Poľsku zabezpečená budúcnosť, keď nepomôže tej solidarite slavianskej. Pravda, Poľsko môže s tými slavianskými štáty solidárnym sa cítiť, ktoré nečinia a nekonajú protipoľskú politiku. Naša republika nekoná protipolskú politiku, ani Jugoslavia nie, a preto vstúpili do Malej Dohody. Keď Rusko prestane konať protipoľskú politiku, vtedy i Polsko prestane konať protiruskú a vtedy sa môže utvoriť solidarita slavianská.

Ale, slávna snemovne, tu chcem veľmi vážnu vec vzpomenúť. Princípom pri solidarite slavianskej je a musí byť, aby žiadny slovanský národ, slovanský kmeň nepanoval nad druhým slavianským národom, nad druhým slavianským kmeňom, ale aby slavianské národy bratsky a svorne, slobodne, voľne mohly sa vyvinovať a tak bratsky a svorne jedon pri druhom mohly žiť. Čo to znamená? To znamená, že Polsko nesmie utlačovať alebo neglígovať Rusínov, ktorých má tiež vo svojom štáte a Rusko nesmie robiť protipolskú politiku, Srbovia nesmie Chorvátov alebo Slovincov utlačovať a tak i v našej republike Československej, ktorú utvorili dva rovnoprávne národy, národ český a slovenský, je žiadúcno to, aby ten autonómny svojráz Slovenska bol rešpektovaný a vtedy budú tie sláv jánske národy spokojné a silné a vtedy nadarmo príde nepriatel chceť ich premôcť a vylúpiť. (Sen. Lažo: Vtedy bude dobre, keď všetky slavjanské národy budú spojené v jedon štát!) Nie tak, pane kolego, ja to poviem. Môžu tieto slavjanské štáty existovať, ako teraz môže Rusko existovať, a Poľsko, Československá republika, Jugoslavia, máme teraz štáty slavjanské, kde sú dva alebo tri slavjanské kmene spojené v jedon štát, môžu existovať, ale nesmie jedon nad druhým panovať. Musí byť ponechaný ten volný vývin tých kmeňov a národov slavjanských.

Sú mnohí, ktorí pravia, že je to nebezpečné pre existenciu štátu, keď sú dva alebo tri slavjanské kmene v jednom veľkom štáte spojené. Ja hovorím: Nepravda. Naopak, keď sa ponechá volné vyvíjanie každému slavjanskému národu, tehdy je on spokojený a vtedy, keď je oná spokojenosť, posílený je ten spoločný štát, ale nesoslabí ho.

Ja som iste presvedčený, že časom to príde, že slavjanské národy musia prísť k tomu uvedomeniu. Doposiaľ takto sa to má: ešte hladí jeden nad druhého - vidím to v Jugoslávii, v Poľsku, v Rusku - jeden nad druhého sa postaviť. To nemá tak byť. Vtedy bude zabezpečená budúcnosť Slavjanstva, keď kajždý slavjanský kmeň bude sa môcť volne vyvinovať, ked' už je samostatný, alebo sú dva či tri kmene v jednom štáte. (Hlas: Jako v Srbsku a Bulharsku! Napred bojovali spolu a potom šlo Bulharsko proti Srbsku!) To je tá slavjanská nesvornosť, ktorá nás sosľabuje, zabíja a ktorá musí prestať. (Hluk.) Hranice medzi Slovenskom a Poľskom sú trikrát tak dlhé, ako hranice medzi Čechami, Moravou a Poľskem. Keď my žiadame, aby táto smluva hospodárska bola udobrená, keď my k tomu prispejeme, napomíname Poľsko, aby tú sláv jánsku solidaritu rešpektovalo, a aby vedelo, že je odkázané na svoj susedný bratský národ, bratský štát.

My, Slováci, s Poliakmi máme veľmi mnoho stejného svetového názoru. Už to, že Slováci a Poliaci milujú svoju národnosť a svoju reč, že Poliaci a Slováci svoje tisícročné zvyky a obyčaje a tradície držia si vo veľkej úcte. Poliaci a Slováci verní sú tej dvojtisícročnej viere a cirkvi, a v tom máme spoločne názory. Dokázali to Poliaci, teraz najnovejšie, keď zaujali v Hornom Sliezsku územie im prislúchajúce, poneváč tam Poliaci bývajú. Čo ukázalo Poľsko? Ejhľa, pri vďaky vzdávajúcej bohoslužbe verejnej na námestí, súčastnila sa tejto vďaky vzdávajúcej bohoslužby celá vláda poľská, celé vojsko, celý národ. Žiaľ bohu, u nás v našej republike sa doposiaľ ešte taká vec nestala. Nielen že dúfam, ale som presvedčený, že i u nás to tak bude, že ten sláv jánsky duch prerazí.

Tedy, keď my máme toľko rovného smýšlania a názorov s Poľskom, môžeme očakávať a očekávame, aby to Poľsko hladelo opravdu s nami, s tým Slovenskom, byť v tom najlepšom styku, a veľmi smutné je a ľutujeme, že pri tom všom vyskytly sa a vyskytujú sa teraz ešte pohraničné sporné otázky. Veď ten tridsaťmilionový národ poľský, na čo ten potreboval tých niekolko stavjanských oravských nebo spišských obcí? Veď má svojho národa skoro 30 miliónov a to veľké territorium poľské, ktoré je trikráť alebo štyrikrát tak veľké ako naša republika, či potrebuje ešte tú Javorinu? Prečo vyvolávajú takéto spory medzí tými Slovákmi a i tu v Čechách a na Morave pre Tešínsko, keď máme byť ako susedia a bratia v tej najlepšej dohode? Je nám to veľmi smutné, že nezahatilo sa ešte to odrezanie Oravy a Spíše a ešte visí ako Damoklov meč nad nami otázka Javoriny. Ja myslím, že snáď toho není príčinou ani poľský národ, ale že sa chyby stály tam, kde sa o týchto veciach rozhodovalo, že pán minister zahraničný nepreukázal tú energiu vtedy, keď naša republika Československá mala tú najlepšiu politickú konjunktúru pred tromi rokmi, keď sme mohli dostať všetko, čo sme chceli. Sľubovali nám korridor, sľubovali nám Kladsko a Pán boh vie čo ešte. Takáto konjunktúra politická bola, a tehdy museli sme z našej republiky popustiť Tešínsko, Oravu a Spíš! A teraz ešte požadujú Javorinu.

Tedy keď my chceme uzavierať hospodársku smluvu s Poľskom, tešíme sa tomu, že ju môžeme uzavrieť, ale musíme slovo zdvihnúť, ktoré žiadame, aby ho počuli v celom Poľsku, že dúfame, že Poliaci uznajú tú bratskosť Slovenska a že nebudú chceť udržať v rukách svojich Oravcov a Spišiakov, ktorí po tisíc rokov patrili ku Slovensku a žiadajú, aby boli zpäť pripojení, a že nebudú požadovať Javorinu.

Z Ameriky dochádzajú dopisy, že nedovedú dosť podivenia vyjadriť nad tým, jak sa to mohlo stať, že medzí bratskými národy došlo k takýmto rozporom pohraničným. Není to maličkosť. Pred niekoľkými dňami bol som na tých hraniciach v Orave a viem, jak tam smýšľa a cíti ten ľud, jak rád by sa vrátil a patril ku Slovensku. Tedy my tomu musíme napomáhať, lebo sme. zodpovední j ako poslanci a zástupci slovenského rudu a národa za jeho existenciu, a na zodpovednosť volajú nás naši americkí bratia Slováci, Som toho presvedčenia, že národ poľský to uzná. Nie on je vinen na tom, že sa tieto pohraničné otázky stály, ale vinní sú na tom tí faktori, ktorí o tom rozhodovali. Môžem povedať, že v najnovšej dobe, kde sa jednalo o slovenskú integritu, nebolí Slováci vyslyšaní. Čí sa pýtali tých Spišiakov alebo Oravcov, či sa pýtajú tých Javorincov, kam chcú patriť? Ako člen zahraničného výboru niekoľkokrát som upozornil pána ministra zahraničia, aby všetkých slovenských faktorov, poslancov, ku každé strane patriacich í poslancov strany ľudovej zavolal, aby len s ich súhlasom riešily sa tieto otázky.

Som toho presvedčenia, že Poliaci nám porozumejú ako svojim najlepším susedom a bratom, s ktorými v mnohom ohľade jednako myslíme a jednako cítime a od ktorých i náš štát sa môže učiť veľa.

Dúfame tedy, že nám porozumejú Poliaci, že budeme v dobrej dohode, v dobrom pomere nažívať s Poľskom, že styky s Poľskom vždy viac a viac sa budú vyvinovať: oni budú od nás mnoho kupovať, preto sa musia snažiť, aby svoju valutu zdvihli. A keď budeme v dobrom hospodárskom spojení s nimi, dúfame, že oni uznajú i to, že musia byť zacelene tie bolastné rany medzi Poľskom a Československom, ktoré dosiaľ zacelené niesú. A v tejto istej pevnej nadějí končím svoju řeč a přijímám smlouvu medzi Československou republikou a Polskom.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Smetanovi.

Sen. Smetana: Slavný senáte! Chápu se slova jako zástupce ostravského dělnictva, abych především, jménem jeho zdůraznil naší radost nad tím, že zákonodárným schválením obchodní smlouvy, uzavřené mezi naší republikou a republikou Polskou, dojde konečně k dalšímu sblížení, a jak i mohu doufati, k intimnějšímu a přátelštějšímu poměru mezí oběma sousedními státy. Oceňujeme plně význam tohoto přátelského poměru nejenom s hlediska zásad naší strany, nýbrž i se zřetelem k důležitostí, kterou přátelský styk a hospodářský kontakt obou států pro nás i Polsko má.

Doufám, že i na straně polské zakrátko budou vykonány veškeré kroky, které vzájemnou ratifikací uzavřené smlouvy umožní. Žel, je nám známo, že poměr mezi státem naším a státem polským, vlastně lépe řečeno, mezí jistou částí obou národů, není tak přátelsky, jak bychom si v zájmu obou národů přáli. Chci zapomenouti toho. co se v minulostí a zejména v neblahé době plebiscitu dělo. Není čas k rekriminacím, Je palčivý zájem na obou stranách, abychom zakrátko odstranili vše, co dobrému sousedskému styku je na překážku. Zdůrazňuji, že zejména vedení naší strany na Ostravsku neopomenulo ničeho, co by naše massy dělnické a massy polského dělnického lidu na Těšínsku uvedlo do společného šikula ke společné práci.

Prohlášení, které v tom směru bylo uvedeno v ostravském orgánu naší strany >Duchu Času<, nebylo oři jato se strany polských sociálních demokratů se stejnou upřímností a loyálností, s jakou bylo proneseno.

S politováním musím konstatovati, že polští soudruzi je spíše přijali nevlídně a dokonce s jistou dávkou zcela nemístné ironie, která snadno může býti naším dobrým snahám jenom na újmu. Lituji, že širší massy polského dělnického lidu nejevily ochoty, pracovati s námi společně na vybudování tohoto státu, ba naopak staví se k němu když ne zrovna nepřátelsky, tak alespoň antipaticky a ztěžují nám naší prácí, oddávajíce se jisté politické exaltovaností. Kdežto v Polsku organisované massy dělnictva pod vedením strany sociálně-demokratické vystupují v politickém směru všude kladně, nejeví se u nás ani toho nejmenšího porozumění pro onu prací, kterou my stejně jako oni v Polsku musíme konati pro svůj stát. Naše strana přeje naším polským občanům, aby se zde mohli kulturně úplně rozvinouti a stejnou měrou jako my sami bráti podíl na všem, co pro dělnickou třídu vlastního národa dobýváme. Jsme vždy ochotní bojovati za to, aby Poláci v ohledu kulturním a školském doptali všechno, co naše zákony jim zaručují, a žádáme jen od nich, aby tuto naší dobrou snahu zbytečně nemařili, nechtějí-li míti pro ni plného uznání.

Litujeme, že se strany polské se přichází stále a stále s novými požadavky territoriálními, které mohu míti jenom úkol kaliti vzájemně dobrý poměr, který je pro hospodářský rozvoj obou národů nepostradatelný. Tím míním otázku Javoriny a snad ještě četné otázky další, jichž se ještě můžeme nadíti.

Končím přáním, aby kýžený přátelský poměr mezí námi a Poláky a také mezi dělnictvem českým a polským byl co nejdříve utvořen. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Ke slovu není dále nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Uděluji slovo k doslovu zpravodaji p. sen. Lukešovi.

Zpravodaj sen. Lukeš: Velevážení! Dovolte mi krátce reagovati na některé zde přednesené vývody. Jak jsem slyšel z úst pánů řečníků, přáli si všichni nejlepších styků s bratry Poláky, s republikou Polskou. Jako referent jsem o této věci nemluvil, pokládal jsem to za samozřejmé, a myslím, že nemusím opakovati a tvrditi, že bylo vždy snahou národa českého nejenom v dobách minulých, nýbrž také této doby, abychom s Poláky byli v nejlepších, upřímných, bratrských stycích. Jestliže naše styky nebyly vždy nejlepší, byly-li někdy zakaleny, pak stalo se to ne vinou národa polského, nýbrž snad jednotlivců, kteří v tom kterém případě měli kdy snad co činiti, resp. některou věc udělali akutní tak, že nám to nevyhovovalo. Jinak nemám, co bych dodal nebo navrhl a připojuji se k vývodům předešlých pánů řečníků, aby smlouva s republikou polskou byla uzavřena. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Přistoupíme k hlasování. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se ve čtení prvém.

Ježto věcí přiznána byla pilnost, přikročíme ihned k hlasování ve čtení druhém.

Táži se pana zpravodaje, má-li nějakou korekturu?

Zpravodaj sen. Lukeš: Pokud se týká textů, je textem původním francouzský originál. Ve francouzském originálu smlouvy samotném chyb sice není, za to však jsou v tisku rozdaném Národnímu shromáždění, specielně senátu, zcela, nepatrné chyby tiskové, že totiž scházejí anebo nesprávně jsou uvedeny akcenty, A tu bych navrhoval, aby oprava těchto ne věcných, nýbrž jen tiskových chyb, které nejsou v originále smlouvy, nýbrž pouze v textu senátu předloženém - který mimochodem není ani rozhodující, nýbrž smlouva sama, která bude uveřejněna ve Sbírce zákonů a nařízení - byla ponechána předsednictvu.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením, přijatým ve čtení prvém, také ve čtení druhém i s navrženým postupem opravným, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Schvalovací usnesení je přijato také ve čtení druhém.

Budeme hlasovati o resoluci pana sen. dr Horáčka.

Kdo souhlasí s navrženou resoluci pana sen. dr Horáčka, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce se schvaluje.

Tím je tento odstavec denního pořadu vyřízen.

Sděluji, že do výboru rozpočtového nastupuje na místě sen. Ackermanna sen. Ecksteinová.

Dále došel sem připiš o vzdání se mandátu senátora Františka Pánka. Žádám, aby byl přečten.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

>Vysoké presidium senátu Národního shromáždění v Praze!

Vzhledem k mému neutěšenému zdravotnímu stavu není mi možno nadále vykonávati poslanecký mandát senátu Národního shromáždění a rozhodl jsem se tudíž mandát dnem 1. července t. r. složiti. Prosím vysoké presidium, aby vzalo toto mé rozhodnutí laskavě na vědomí.

V Praze dne 30. června 1922.

František Pánek, senátor.<

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Navrhuji, aby předsednictvo bylo zmocněno ve smyslu §u 40 jedn. řádu svolati příští schůzi písemně neb telegraficky a stanovití její denní pořad.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Nejsou; zůstane tedy při tom návrhu.

Končím schůzi.