Musíme se tázati, jak se to má s tímto nově vynalezeným československým jazykem, existuje takový jazyk či nikoli? Mohu na to odpověděti: není takového jazyka. Jest jazyk český, jest jazyk slovenský, ale není společného jazyka československého. A tvrdím-li to se vší určitostí, opírám se při tom výhradně o prameny české, o vývody české literatury až do roku 1919. Ve spisech, které se zabývají českým jazykem a českou literaturou, jest jasně a nade vší pochybnost vylíčeno, jak se věc má. Český jazyk spisovný jest starým jazykem, slovenský jazyk spisovný jest novějšího data. Ponejprv pokusil se Bernolák, zavésti slovenský spisovný jazyk, nalezl při tom následníky, jako slovenského básníka Holého, ale pokusy tyto velmi brzo ztroskotaly. Potom pokusil se Kollár vytvořiti skutečnou československou řeč, která byla kombinací češtiny a slovenštiny; potom to nebyl nikdo menší, nežli sám František Palacký, který co nejostřeji vystoupil proti tomuto podniku Kollárovu. Tak jeho snahy se neuskutečnily. Teprve Ludovít Štúr v polovici devatenáctého století přivedl opětně na přetřes slovenský jazyk spisovný a dosáhl tím plného výsledku. Od roku 1850 máme beze vší pochybnosti slovenský jazyk spisovný; v české a ve slovenské literatuře to naprosto nebylo popřeno.

Jestliže nyní s české strany přece z důvodů věcných se zasazují o československý jazyk, pak se říká, že také v jiných jazycích máme nářečí, která vykazují různosti, i byl jsem tázán, zdali rozumím chebskému nářečí. Nerozumím mu, jako vůbec neznám žádného nářečí, ale zde se nejedná o nářečí, nýbrž o řeč spisovnou. Dialektů nelze vůbec užívati pro sbírku zákonů. Rád bych viděl, co by z toho vzešlo, kdyby se měly naše zákony překládati do chebského nářečí. V nářečí přece není právnických výrazů odborných.

Dáme-li zákonům československý text, jenž má býti rozhodujícím, nebudeme nikdy v pochybnosti, máme-li co činiti s českým anebo se slovenským textem. Jsou tu dvě úplně různé řeči spisovné; přes to pokusil se ústavní výbor dřívějšího Národ. Shromáždění pojati do zákona takovýto společný československý jazyk. Při odůvodnění počínal si s největší opatrností. Jest zcela zajímavo čísti odůvodnění, abychom shledali, jaký se tu provádí tanec mezi vejci. Také dnes jest to ještě zajímavé, poněvadž mezi tím, jak to již v českém národě se děje, zakořenilo se jako dogma, že takovýto jazyk existuje, takže každý, kdo o tom pochybuje, jest považován za polovičního velezrádce. Proto bych si dovolil přečísti nejdůležitější místa ze zprávy dřívějšího ústavního výboru, ústavní výbor prohlásil výslovně, že použitím výrazu "jazyk československý" nikterak nemá býti zaujato stanovisko k literárně-filologickému sporu, zda-li jazyk český a slovenský jsou samostatné jazyky, aneb zda-li snad jsou pouze různými nářečími téhož jazyka. K tomu musím poznamenati: Literárního a filologického sporu v té příčině není, a že by český jazyk, v němž psána jest bible, které přikládáte tolik váhy, bible králická, jazyk, jímž psali vaši největší básníci a spisovatelé, jímž psal Palacký, že by tento jazyk měl býti považován za nářečí, toho nikdo netvrdil. O dvě nářečí nemůže zde jíti.

Je-li čeština a slovenština nářečím, kde pak vůbec zůstává jazyk spisovný? ústavní výbor přidržuje se skutečnosti, že československý stát byl mezinárodně uznán, že označení národa jakožto československého stalo se v mezinárodním styku běžným výrazem, že všechna státní zařízení jsou označována jako československá a že konečně v literárních kruzích se mluví o literatuře československé. K tomu bych poznamenal: Nepochybuji o tom, že tu jest československý stát a že v mezinárodním styku se mluví jak o československém státu tak také o československých zařízeních, ale to nemá nic společného s jazykem. Z toho, že utvořen byl československý stát, nelze nazpět usuzovati na existenci československého jazyka. Pak se praví dále - a to jest rozhodujícím: "ústavní výbor považuje za účelné, aby jazyk, kterýmž mluví státotvorný národ naší republiky, pro obor práva označován byl společným jménem, byť by se také při tom ve skutečnosti jednalo o dvě formy výrazu jednoho a téhož jazyka, o jazyk český a slovenský. Označením "československý" chtěl ústavní výbor docíliti úplné parity pro češtinu a slovenštinu ve státním životě tím způsobem, že prohlášení státní vůle může se díti stejným způsobem a se stejným účinkem jednou česky a po druhé slovensky, a že to vždy jest výrazem oficielní státní řeči. Jedním slovem, jedná se o právní fikci, o to, aby pro obor právní, jak zde výslovně jest psáno, utvořen byl právě takový společný jazyk aneb takový společný výraz, aniž by tím bylo něco změněno na skutečnosti, že to jsou dva jazyky." "Budiž opětováno" - praví se dále - "společným označením oficielního jazyka nechce ústavní výbor nikterak tvořiti nový filologický pojem, nýbrž používá pouze společného označení, jež považuje za nutné a důležité v zájmu státním a v zájmu myšlenky, která tvoří základ tohoto státu." Zde jest udána pravá příčina, proč se sahá k této fikci československého jazyka. Jedná se jednoduše o politickou akci. Důvody pro ni leží na snadě. Jednak má slovenský lid býti odtržen od ostatních národů menšinových a na roven býti postaven národu českému, dále však má ovšem počet příslušníků panujícího národa býti sesílen; jestliže češi a Slováci půjdou spolu, jest ovšem majorita, většina, v tomto státě mnohem větší, nežli jsou-li Slováci od Čechů odděleni. To jest pravá příčina. Chtěl bych také upozorniti na to, že jest velmi těžko mluviti o národním státě, jestliže dva národy tvoří stát. Při nejmenším byl by stát i dle vašeho vlastního názoru státem dvou národností.

Nyní musím upozorniti na to, že již jazykový zákon sám nemůže se důsledně držeti myšlenky, že se u československého jazyka jedná o jazyk jediný, a to ani pro obor práva. Neboť se zde rozeznává mezi jazykem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a mezi jazykem na Slovensku, to jest, československý jazyk znamená dle jazykového zákona pro Čechy, Moravu a Slezsko češtinu a pro Slovensko slovenštinu. Tedy také zde, již v jazykovém zákoně samotném se přiznává, že tu jsou dva různé jazyky; totéž nyní činí novela, kterou nyní projednáváme. Tu se praví: "Sbírka zákonů a nařízení vychází v jazyku státním, oficielním, to jest československém. Právní ustanovení, vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení ve znění českém, uveřejňují se ve znění slovenském v Úradných novinách; právní ustanovení vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení ve znění slovenském uveřejňují se ve znění českém v úředním listě československé republiky. To znamená jinými slovy: Není to přece jeden a týž jazyk, jehož se stále užívá, nýbrž jest to jednou čeština, po druhé slovenština. Český text musí býti přeložen do slovenštiny, slovenský text pokaždé do češtiny. Jinými slovy, tento zákon stojí na témže stanovisku jako dřívější tím, že rozeznává češtinu a slovenštinu. Jenže ovšem pomíjí se výraz "jazyk český" a "jazyk slovenský", a praví se "znění České" a "znění slovenské". Ovšem však české znění nemůže se ničím jiným lišiti od znění slovenského nežli jazykem; znění české není ničím jiným nežli zněním v jazyce českém a naopak. Rozdíl mezi oběma jazyky jest tedy zastřen pouze označením "znění".

Co pak se týče praktického významu této změny, znamená předložený zákon se stanoviska Slováků podstatné zhoršení. Doposud mohli si Slováci vzíti do rukou svazek Sbírky zákonů, ve kterém měli zákony pohromadě a mohli si je přečísti ve svém jazyce. To nyní již nebude možno. Nyní budou muset vzíti do rukou úřední list. To jest ovšem obtížnější, poněvadž úřední list jest mnohem obsažnější nežli Sbírka zákonů. Nikdo si ho nedá svázati. Kdybych byl slovenským právníkem, poděkoval bych se zdvořile za takovéto zhoršení nynějšího stavu. Jest mnohem praktičtější opatřiti si slovenské vydání zákonů nežli shledávati si slovenské znění zákona v úředním listě.

Pan zpravodaj, který mluvil přede mnou, poukazoval tedy na to, že zákony vycházeti budou ve Sbírce zákonů střídavě jednou v českém, podruhé ve slovenském jazyce. To však považuji za naprosto nesprávné. My víme, že zákony zde posud vždy byly projednávány pouze v jazyce českém. Slovenský zákon se nám posud nevyskytl. Co posud ve Sbírce zákonů bylo uveřejněno slovensky, byl, pokud viní, pouze text desetikorunové bankovky. Dále ničeho. Následek toho přece bude, že zákony, stalo-li se usnesení o nich česky - a česky se přece o nich usnáší - ve Sbírce zákonů budou uveřejněny pouze česky, a že Němci, Poláci, Maďaři a obyvatelé Podkarpatské Rusi obdrží Sbírku zákonů ve svém jazyce, jen Slováci, jichž Čechové, jak se zdá, tak si váží, že společně s Čechy paradují jako jeden národ, nebudou míti vlastního vydání zákonů, nýbrž budou si musit shledávati svoje znění v Úředním listě. Při tom činí se jemný rozdíl, kterého jako právník nepochopuji. Stojí-li totiž znění zákona ve Sbírce zákonů, pak se zákon "vyhlašuje", stojí-li však v úředním listě, pak se "uveřejňuje". Jaký rozdíl jest mezi vyhlášením a uveřejněním, nevím. V každém případě jedná se zde o zhoršení přítomného stavu pro Slovensko.

Má-li však zpravodaj pravdu, jestliže skutečně zákony otištěny budou v českém a po druhé v jazyce slovenském, pak znamenalo by to zhoršení jak pro Slováky tak pro Čechy. Neboť pak nebudou ani Čechové míti zákonníka, v němž by nalezli své zákony otištěny ve svém jazyce. Celá úprava otázky vyhlašování zákonů jest svrchovaně neúčelná a přináší se zde právě stále ještě oběť národnostnímu šovinismu, pracuje se zde s fikcemi a není tu té opatrnosti, jako u ústavního výboru revolučního Národního shromáždění, jenž pravil, že to má platiti pouze pro obor práva, že se z toho nemají vyvozovati důsledky. Nyní se z toho zde vyvozují důsledky, a právě takové, které alespoň jednomu z většinových národů jsou na újmu.

Tento zákon řadí se jako článek do řetězu různých opatření, jež všechna vrací se k myšlence státu národního, k této myšlence, kterou zde stále potíráme. My také zde můžeme opět jen říci, že se proti všem takovýmto pokusům stavíme odmítavě a že jsme toho názoru, jestliže znásilňujete poměry tím, že fingujete národní stát a tomuto národnímu státu obětujete také svůj jazyk, tím, že ze dvou jazyků činíte jeden jazyk společný a na různosti jazyka neberete ohledu, pak že nikdy nedojdete ke konsolidaci státu, o které nám ministerský předseda stále vypravuje. Nezbude vám nic jiného: buďto se uplatní stát národnostní, na nějž klademe důraz a jehož existence jest prokázána již stále se množícími vydáními Sbírky zákonů, anebo stát, jejž chcete zachovati, nepotrvá. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): K slovu není nikdo dále přihlášen. Rozprava jest tím skončena. Uděluji k doslovu slovo p. zpravodaji.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Z vývodů pana kolegy dr. Spiegela dalo by se souditi, jako byl by býval úmysl, zde tímto zákonem činiti nějakou křivdu Slovákům. Ale to není správné a myslím, že ty dedukce pana kolegy jsou falešné. My při tomto zákoně nebudeme řešiti problém řeči československé a též nebudeme zde řešiti tu otázku, že národ slovenský a český je vlastně jeden národ, pouze že jsou.to dvě větve, které tisíciletou vládou cizí od sebe byly odděleny. To právě mělo za následek, že se zde vytvořily v poslední době dva samostatné spisovné jazyky, které však málo se od sebe liší. Vinou dřívějších politických poměrů neměli jsme dosud dosti styků mezi sebou, ale doufám, že ta neznalost vzájemná úplně přestane v budoucnosti, takže našim následníkům jistě nebude činiti žádných obtíží jazyk slovenský stejně jako Slovákům jazyk český a budeme jistě všichni čísti v nejbližší budoucnosti stejně jazykem slovenským jako českým. A čteme vlastně i nyní. (Hlasy: Již nyní docela dobře tomu rozumíme!) Myslím, že rozdíl ve spisovném jazyku slovenském a českém je tak nepatrný, že se vůbec nedá srovnati se žádným dialektem německým. Vezmeme-li dialekt severoslezský a severomoravský, nebo vezmeme-li štýrský a rakouský a ještě více vezmeme-li berlínský nebo hamburský (Hlas: A co švábský!), tedy jistě každý, kdo zná ty rozdíly a kdo byl mezi tamními Němci, i když perfektně jazyk německý ovládá, vidí, že sotva je možno se dorozuměti. (Hlas: Nerozumí vůbec!) Já jsem čítával ve vídeňských různých žurnálech různé články, které byly uveřejněny alpským dialektem, a jimž jistě rozuměli jen ti, kteří v dotyčných alpských zemích byli. Podle mého mínění - které, myslím, je správné - nenastane zde žádné zhoršení v neprospěch Slováků. A měl jsem skoro dojem, že pan kolega dr. Spiegel snad jen to chtěl, abych tak řekl, aby proti nám naše bratry Slováky dobře nenaladil. Avšak já myslím, že když naši bratři Slováci si zákon ten dobře pročtou, jistě uvidí, že vlastně tento zákon je jim na prospěch, neboť on zaručuje v životě veřejném, státním, paritu jazyka českého a slovenského, on koordinuje úplně oba jazyky, takže, jak zde bude usnesen ten který zákon Národním shromážděním česky nebo slovensky, bude v témž jazyku ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášen. Proto jsem nemohl dobře rozuměti panu kolegovi dru Spiegelovi, jak může mluviti, že by tím střídáním se v zákonníku těchto dvou jazyků jednomu nebo druhému jazyku měla nastati nějaká újma. Nanejvýš bychom mohli mluviti o nějakém zpestření, ale ne o újmě, poněvadž újma nastati nemůže. Myslím, že panu. kolegovi je jasno, že uveřejňovány budou ve Sbírce věci, jak budou usneseny - dosud to možno nebylo, dosud nemohli jsme se usnésti ve znění slovenském na nějakém zákoně proto, poněvadž zákon ten nemohl býti ve znění slovenském vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení. Podle tohoto zákona však to je možno. Proto v ne'j bližší době budeme míti už zákony, které budou Národním shromážděním usneseny přímo ve znění slovenském. Tedy podle mého mínění rozhodně je to přednost a výhoda, nikoli tedy, jak jsme zde slyšeli se strany pana kolegy dra Spiegela, nevýhoda, neboť tím, když někdo obdrží místo překladu znění původní či autentické, nemůže se mu tím díti nějaká křivda.

Musím také odmítnouti jeho tvrzení, že náš národní stát je pouhou fixí. Náš stát je skutečně státem, národním a jako takový byl mírovou smlouvou založen a my nemůžeme připustiti, aby se o našem státě mluvilo jako o státě národnostním. Ovšem, že při tom my přejeme všem národnostem v tomto státě bydlícím plné právo k jejich hospodářskému,, sociálnímu a kulturnímu vývoji. (Sen. dr. Spiegel [německy]: Označení "stát, národnostní" použil ministr Beneš sám v dřívějším Národním shromáždění.) On se jednou přeřekl a hned to opravil. Když se někdo přeřekne, z toho nikdo nesmí vyvozovati snad nějaká práva.

Přál bych si, aby jiné národnosti nevnášely mezi nás Čechy a Slováky spory nebo nepřátelství. My jsme jedním národem a co máme mezi sebou, sami si vyřídíme, a není třeba, aby někdo druhý zde vystupoval jako rozhodčí a chtěl prohlašovati, že proto máme jazyk československý, abychom svůj počet zvětšili a Slováky tím vyloučili z národnostních menšin, kam patří. (Souhlas.) Tím končím.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Račte zaujati svá místa. (Děje se.) Budeme hlasovati. O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou.

Zákon má pouze 2 články. Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)

Kdo souhlasí tedy s osnovou zákona, jeho dvěma články nadpisem a úvodní formulí, prosím, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina, osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se ve čtení prvém.

Tím jest tento odstavec denního pořadu vyřízen.

Přerušuji jednání.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v úterý dne 20. prosince 1921 o 15. hodině s tímto

1. Druhé čtení zprávy I. výboru sociálně-politického a II. výboru zdravotního stran vládního návrhu zákona (tisk 1061), o započtení válečné služby vojenské do odborné činnosti lékárnické. Tisk 1124.

2. Druhé čtení zprávy ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1113), o vládním návrhu zákona (tisk 1299), kterým se mění částečně § 3 zákona ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n., jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení (tisk 1642). Tisk 1126.

3. Návrh, aby zkráceným řízením podle § 55 jedn. řádu byla projednána zpráva sociálně-politického výboru senátu o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1118) o vládním návrhu zákona (tisk 3172), jímž se prodlužuj e platnost zákona ze dne 30. června 1921, čís. 248 Sb. z. a n., o dalším prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických (tisk 3226).

4. Zpráva sociálně-politického výboru senátu o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1118) o vládním návrhu zákona (tisk 3172), jímž se prodlužuje platnost zákona ze dne 30. června 1921, čís. 248 Sb. z. a n., o dalším prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických (tisk 3226). Tisk 1132.

5. Zpráva I. ústavně-právního výboru a II. sociálně-politického výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2744) o vládním návrhu zákona (tisk 2145), kterým se mění ustanovení § 1164 všeob. obč. zákona (tisk 1115). Tisk 1130.

6. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 119) o vládním návrhu zákona (tisk 3199), kterým se lhůta stanovená v § 21 novely k obecním zřízením (zákon ze dne 7. února 1919, čís. 76 Sb. z. a n.), prodlužuje do konce roku 1922 (tisk 3225). Tisk 1131.

7. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 3171), kterým se prodlužuje doba organisace riadných sudo v prvej a druhej stolice určená dľa § 99 ústavní listiny zo dňa 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., zákonom zo dňa 22. /XII 1920, č. 691 Sb. z. a n., pro obvody súdných tabul v Bratislave a Košiciach (t. č. 3244), a o petici svazu československých súdcov v Prahe č. 1805 pet. posl. sněm. Tisk 1134.

Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.) Není jich.

Návrh se přijímá.

Končím schůzi.