To nesmí býti. Musíme míti zde právní stát, který musí vykonávati též své zákony, a k tomu jest třeba, aby soudcové těmto zákonům dovedli zjednat úctu.

Končím a apeluji ještě na pana ministra spravedlnosti - škoda, pan ministr, který tak trpělivě tu seděl a poslouchal, již odešel - aby skutečně všechny ty požadavky soudcovské, pokud může nyní, v rámci nynějšího rozpočtu provedl a pokud bude jinak zapotřebí, aby zahájil kroky, aby pokud možná nejdříve byly předány Národnímu shromáždění k zákonodárnému uspořádání. Spokojení soudcové budou se moci věnovati svému úřadu a budou moci pracovati, jak jest jejich nejlepší vůle, pro blaho naší republiky. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu senátoru Šťastnému.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Za debaty o prohlášení vlády v tomto slavném shromáždění padla se strany pro mne velmi pozoruhodná slova, že není žádným neštěstím nynější vláda úřednická, a že není žádným nebezpečím pro demokracii a konstituční princip.

Slavný senáte! Také já to věřím a je-li toto složení vlády opatřením z nouze, pak jest třeba také říci, v čem tato bída spočívá. Myslím, ta politická bída. Došlo-li ve straně, která je nositelkou důvěry největší části národa, k secesi, je to věcí příčin, které prozatím nebudeme posuzovati. Nemůžeme však dopustiti, velevážení, aby bezpečnost republiky, dokonce snad její existence, octla se, anebo směla se octnouti v příčinné souvislosti s těmito záležitostmi. Právě dohořívá revolta, pokusmo vyvolaná bezohlednou provokací, nebo vyprovokováním dělnictva. Nejsme nadšeni ani jejím faktem ani jejím fiaskem. Přejeme-li na jedné straně těžkou situaci odpovědnosti intelektuálním inspirátorům, původcům této revolty dle pravidla spravedlnosti: >Za zločin trest!<, pak obracíme se týmž tempem ke vládě republiky s důtklivým apelem, aby svými činy, po případě svojí nečinností, nezakládala napříště příčin.

Pan ministr financí předložil nám rozpočet, representující rovnováhu v hospodářství státu. Kdo však, velectění, bude ten, který cenu tohoto skvostu zaplatí? Konsumenti, ta nekonečná řada malých proletářů gáže a mzdy! Proč to říkám? Poněvadž tento rozpočet, který snad po nedlouhé době existence státní, kdy ještě tento stát svou naprostou potenci po všech stránkách, a tedy i také hospodářské, nemohl rozvinouti a prokázati, tedy poprvé po těch dvou letech - to poprvé se velmi nevhodně vyjímá - vykazuje rozpočet rovnováhu státního hospodářství. Avšak, vážení, rozpočet vykazuje tuto rovnováhu v nepřímých daních, ne v té pro nás, socialisty, žádoucí, systematické vzestupné dani z příjmů, nýbrž právě v nepřímých daních, které musí zaplatiti konsument malý s velkým, ale při znalosti toho hospodářství, jak to chodí mezi těmi různými stavy, víme, že to budou právě malí lidé, kteří největší procento těchto nepřímých daní musí zaplatiti. Tedy proto mám právo říci, že tento skvost zaplatí právě ta nekonečná řada proletářů gáže a mzdy. Vedle artiklů spotřebních, které v cizině draho kupujeme a nemůžeme zde levně prodávati, jsou tu jisté produkty domácí, jichž konsumem platíme poválečnou kontribuci fabrikantům zbohatlým až nebezpečně. Je to především cukr. S největší blahovůlí, vykalkulujeme-li cenu cukru, nedocházíme k žádné jiné číslici než k 5 K 40 h za 1 kg cukru. Počítáme-li i tu zvýšenou cenu řepy na 30 K za 1 q, a počítáme-li se 16% cukru v řepě, tedy řepaři dostávají za 1 kg cukru pouze 1.87 K. (Senátor dr. Klouda: Slyšte!) Ostatní, režie, uhlí, přísady, přípravy atd., všecko, když se i s režií počítá, vynese cenu K 5.40. Moji političtí přátelé - tuším, bylo to v září - ve Stálém výboru dle § 54 ústavní listiny, projednávajíce tuto záležitost, prý konstatovali nutnost zvýšení ceny cukru a připustili vládě stanovení ceny cukru na 6 K za 1 kg. Vláda však obratem ruky, aniž by respektovala všechno to, co probojovala a vybojovala v tom Stálém výboru, stanovila cenu cukru na K 6.70 za kilogram, ovšem jen na chvíli. Již příští měsíc stanovila cenu téhož cukru, za týchž podmínek vyrobeného, na K 8.70. Tedy zde můžeme říci věru, že vláda si počíná poněkud samovolně. Když už se vláda radila se zákonodárným sborem, pod vědomím zodpovědnosti vůči konstitučnímu zřízení, a pak provedla něco jiného, nemohu, chtěj nechtěj, jinak kvalifikovat, než jako čin do značné míry absolutistický. Vláda sáhla do kapsy proletáře, toho proletáře gáže a mzdy, a z toho odevzdává cukrobaronům present jen 1 miliardy 960,000.000 korun. (Slyšte!) Nechci mluvit o ostatním opatření vlády v oboru zásobování občanstva předměty ostatní výživy. Stalo se tak v této debatě již s několika stran a dosti účinně; to musím přiznat. Je však příbuzná kapitola neméně bolestná a je v příčinách a následcích jistě v souvislosti s touto. Válečná konjunktura kovodělného průmyslu resultuje už nyní nejen důsledky hospodářskými, ale také mravními. Náhlý obrat v postavení válečného otroka-dělníka založil živnou půdu extrémům nahoru i dolů. Přepiatá zaměstnanost válečná praskla a vážná bezradnost uložila příslušným kruhům rovněž vážné starosti. Továrny vyráběly za války z materiálu, který pro mírovou výrobu a pro výrobky, jaké mír pro normální potřebu může žádat, absolutně se nehodil. Slovo měly železárny a hutě. Za starého Rakouska znamenaly tyto hutě a železárny přímo privilegovanou mocnost, monopol, stát ve státě. Kartel vytvořil poměry, dle nichž strojírny a výrobci byli odkázáni na milost a nemilost hutí, nejen jestli dostanou železo, ale také zač ho dostanou. Pražská železářská společnost za těchto zvláštních okolností vyplácela téměř půl sta procentní dividendu, to znamená, že majitelé, ti šťastní majitelé těch původních akcií, za dva roky dali celý uložený kapitál zpět do kapsy a pak už tyto horentní příjmy vydělávali úplně bez příčiny. Ne nějaké úroky, nějaká procenta, poněvadž kapitál de fakto uložený neměli. Za války přízeň vojenské správy a státu vydala jim novou, myslím ovšem, že znásobeně požehnanou žeň. Těchto prospěchů těžko se mohli tito magnáti vzdávat - tomu dovedeme rozumět - tu začali svou novou politiku. S počátku naší státní revoluce stanovili surové železo na 64 K za q, letos v červnu stálo totéž železo již 315 K. Tedy si představte laskavě: Od konce roku 1918, resp. od počátku 1919 do polovice roku 1920 stouplo ze 64 na 315 K na téže porci. Válcové železo relativně stouplo ještě výše. Velkoobchod železem podílí se na této kořisti značně tučným soustem, poněvadž ten velkoobchod železem je velkým služebníkem železáren a také nereptal proti této cenové politice a pomáhal kartel hájiti při diskribuci výrobků železáren. A on je také podle toho odměňován, poněvadž jest do jisté míry protekčním dítětem.

Jak, prosím, za těchto okolností má obstáti ve víru světové konkurence náš průmysl strojírenský a železo-konstruktivní! Dokazuje to, vážení, následující fakt. Kalkulace surového železa je taková: 220 kg koksu na 100 kg železa po K 1.20 jest 264 K - to beru kalkulaci státního podniku, já prozradím hned kterého, v Tisovci na Slovensku, podniku, který jest zastaralý, jehož vysoká pec jest zřízena zaostale proti nynějším pokročilým soustavám pecí, takže má velké manko ve spotřebě a přirozeně také velké manko ve výrobě - 336 kg rudy po 16 K 43 h, to jest 55 K 22 h; 139 kg vápence po 2 K 36 h, to jest K 3.27. Ostatní materiál K 8.86, mzdy K 18.90, drahotní přídavky, náhlé výpomoci, okupační náklad, válečné pense K 8.73, tedy provozní režie a generální režie K 2.68 znamená, že 1 q přijde na 361 K 64 h. To jest u té zaostalé pece. Teď přijde kalkulace pro nás výhodná, která ovšem vypadá jinak, pro nás, kteří jí rozumíme u Vítkovických železáren za jiných okolností, poněvadž Vítkovické železárny mají jednak levnější rudu a zařízení je tam nové, a nemají tak velkou potřebu koksu, to jest 220 K na 100 kg železa. U Vítkovic tato spotřeba koksu činí pouze 105 kg, tedy o 115 kg méně po 120 K, tedy v celku méně o 138 K pouze na koksu. Je tedy výrobní cena u privátních společností pouze 223 korun 64 hal. za 1 q. Béřeme-li však ohled na příliš vysoké mzdy státních zaměstnanců, příspěvky školní, církevní, rozdíl dovozu za koks asi 18 K, možno směle tvrditi, že cena u privátních společností obnáší 195 K za 100 kg. Poněvadž však toto měřítko cenové, které jest prokázáno u té státní huti, platí také pro soukromé podnikatele, tedy, vážení pánové, kolik vydělává soukromá společnost a soukromí podnikatelé na každém tom metráku železa z těchto cen? Uvedu jeden specielní případ, který charakterisuje uhelnou situaci. Zdejší strojírna měla vyráběti lžicové bagry, hlavně na uhlí, jak je nabízela firma Orenstein a Koppel ve Špandavě, v Německu, za 100.000 marek až na místo. V kalkulaci naší továrny přihlížejíc k cenám uhlí a železa, jež dodávají závody saturované, stojí jen materiál 139.000 K, mzdy s přirážkami činí 30.150 K, režie 56.990, zisk 20% 47.460 K, tedy dohromady stroj měl státi u nás, přísně vykalkulovaný, 284.500 K, bez montáže z továrny, bez nátěru. Firma Denks z Hamburku oferuje tentýž bagr, včetně obalu, včetně montáže s nátěrem, připravený k provozu na místě, za 113.000 marek. Tedy, prosím, kde se staví naše strojírny v konkurenci s cizími podniky za těchto cen, za této výrobní politiky našich velkoželezáren?

Já bych ještě řekl: dnešní přípustný zisk obnáší 20%, ale poněvadž se kalkuluje proti míru mzda osmkrát, režie dvanáctkrát a výlohy rovněž dvanáctkráte více, když vezmeme všechno to, co činí složky pro kalkulaci, pak naše výrobní cena železáren znamená oproti dřívější ceně 29.23 K pouze zisk toho podniku 83.20 K. Tedy ohromný rozdíl mezi dřívější cenou a nynějším pouhým ziskem znamená, že nejsme s to, abychom v konkurenci obstáli.

Nenáleží mi přece již povahou celého mého postavení, abych zde dělal advokáta podnikatelům strojírenským, avšak s osudem strojíren souvisí existence nejméně 100.000 dělníků, a tu, vážení pánové, již je to jiná otázka, mám-li nebo nemám-li právo, abych třeba advokáta v tom ohledu dělal.

Pomáhali jsme politikou ochrany, válka zavřela hranice a tato závora se udržuje dodnes. Avšak takováto hospodářská politika zavřených dveří se nedá udržeti, jest anomalií a je pochopitelno, že v zájmu státního hospodářství nelze tuto politiku zavřených dveří hospodářsky udržeti.

Přichází období mezinárodních obchodních smluv, a, prosím, náš průmysl automobilní stojí již před situací položit se.

Naši továrníci ovšem si zvykli také na enormní zisky. Také jim náleží ustat v politice zisků pro dobu krise, která nastává. Také zde musí nastati náprava - promiňte mně - >shnilé morálky< po válce. Avšak hlavním viníkem je tu bývalý monopol železáren, který zlato z potu, mozolů a krve našich dělníků zanášel soustavně za nynější geografické hranice naší republiky.

Ale po zrušení nynější ochrany je nutno náš průmysl strojní chránit vydatnými opatřeními celními. Bylo by však velmi žádoucno, aby vláda zřídila kontrolní a vedoucí orgán, který by zaostalému systému výrobnímu dal žádoucí směr.

Nebudou-li se naše strojírny specialisovat a nebudou-li výrobu normalisovat, není jim pomoci a musí zahynout, poněvadž zahraniční konkurenci, která vychází právě z továren a oblastí specialisovaného podnikání, se naprosto nemohou ubrániti řádnými kautelami, které bychom proti tomu podnikali. Není-li dost síly a pružnosti u průmyslu, jak pozorujeme, nebo dosti dobré vůle, jest pomoc třetího nezbytnou. Nechť jen povolané orgány republiky vzpomenou, jak to dělala pešťská vláda blahé paměti za dualismu rakousko-uherského až do války.

My máme také položky v rozpočtu ministerstva veřejných prací a sice na elektrisaci státní a potom máme položku na vyšetřování ložisk rud a paliv pro tepelné centrály 100.000 korun. Při té ještě nezbádanosti našich rudných polí a konečně i ložisk uhelných a při té nouzi a povinnosti starati se o nová ložiska, a zejména bádati po jejich jakosti, zejména u rudy, kde víme, že těžko se dováží - máme cizí, hlavně švédskou rudu, která jest vydatnější, než naše ruda - je to položka směšná, ale více nežli smích vynucuje to lítost, že vláda tak málo pamatuje na tak důležité úkoly státu.

Je tu druhá položka, na tomtéž listě, a sice na elektrisaci státu povšechně 160.000 Kč. Účast státu na elektrických podnicích soukromých 15 mil. Kč. Já konečně nemám proti tomu nic, že stát nepodniká sám a že chce jenom kooperovat se soukromými podniky, ale vlastní státní podnikání samo vykazovati číslicí preliminovanou na celé podnikání pouze 160.000 Kč, to je přece, velevážení, velmi bolestné opatření, poněvadž je viděti, že si vláda málo všimla té staré školy pešťské, která věnovávala položku 18-20 milionů pouze na podporování svého průmyslu, který byl jistě zaostalým v tom zemědělském Maďarsku. Tedy tu by se naše vláda mohla něčemu lepšímu naučiti.

Vážení pánové! Dnes Amerika soustavně hlásí pokles cen výrobků železářských a železo zpracujících podniků. Mám zde o tom jisté doklady. Nejčerstvější doklad snížení cen >Fordek<, totiž to jsou ty automobily, kde se vyrábí tím nejnovějším systémem, a nejsou ani vydatné a hezké, následovala automobilka >Studebaker< snížením o 7%, >Fillys'-Overland< snížením o 125 dolarů, >Hudson Motor Car< o 200-450 dolarů, atd. atd. Ovšem větší vozy luxusní zdražují. Ale fakt je: Amerika snižuje ceny. Nemyslíte, že to bude a musí míti vliv a význam i pro náš průmysl? A jak jsem již konstatoval, za těch hrozně zaostalých poměrů, kde železárny nekontrolovaně mohly tak vysoko nechat vyhoupnout v krátkém čase překotně ceny svých výrobků.

A já chápu, když tenkráte loňského roku v Brně konstatovali páni železoprůmyslníci, hutníci, že prý nejsme na světových cenách, berouce ovšem relaci naší koruny vůči cizině, vůči dolaru a franku. Tehdy měli snad kousek pravdy, ale já, jako člen cenové komise, jsem upozorňoval, že se to nesmí hnát do krajnosti, že přijde jiná situace, nevím jaká, snad finanční situace, a muselo by se to vyrovnat cizímu trhu.

Když pak za několik měsíců naše koruna vystoupila o polovičku, zkrátka dolar klesl o polovičku hodnoty, ukázalo se, že naše cena železa je 25% nad průměrnými světovými cenami. Tím tempem šla světová cena železa dolů, naše železo se octlo o 50% výše nežli železo německé, následkem toho kalkulace, kterou jsem právě přečetl, kde na našem bagru stojí pouze surovina víc, než zač je Německo schopno jej dodat komplet.

Tedy, vážení, to jsou věci, na které se nemá nikterak zapomínat. Totéž se jeví i někde jinde; ze států válečně rekonvalescentních je to Rumunsko, které projevuje hlad po výrobcích našeho strojírenského průmyslu. Avšak Rumunsko nejde k nám, jde do Francie a do Německa, tam objednává a odtamtud kupuje, tvrdíc, že prý ceny našich výrobků jsou horentně vysoké. Hospodářské stroje, nářadí, náčiní, atd. objednávají rumunské firmy ponejvíce z Francie a Německa, tvrdíce, že nabídky československých firem vyznačují se vysokými cenami. Rumunsko atd., nebudu dále citovati, poněvadž při všeobecné únavě není to, myslím, třeba; to, co jsem řekl, jest důkazem dalším. Tak hovoří Jugoslávie, tak hovoří Polsko.

Je to velice zajímavé, že jedině Rusko je ochotno odebírati ty výrobky za každou cenu, já neříkám z nějakých panslávských důvodů. Ti, co dnes vedou osudy Ruska, nejsou panslávové. Ale, vážení pánové, Rusko potřebuje, a kupovalo by tam, kde je to možno, jenže, když chtělo platiti zlatem, Francie prohlásila je za kontrabant, také nějaké takové platidlo bylo chyceno, následkem toho nemohl se náš obchod uzavříti. Pokud chtělo Rusko platiti kompensacemi, to jest jinými látkami, jako lnem, sibiřskou bavlnou, také pšenicí, koží a podobnými věcmi, tedy prostě nemohli jsme tak učiniti proto, poněvadž naši páni průmyslníci říkali: Jak to budeme dělati, jsme nějací handlíři, otevíráme nějaký hokynářský krám kůžemi, lnem atd.? Je vidět, že naši páni průmyslníci se také příliš mnoho nestarali. Dnes nám, vážení, nastává taková situace, že místo abychom vyváželi výrobky, vyvážíme, ale vyvážíme dělníky, vyvážíme národ. Ta situace jde tak, že naše vláda musí do svého rozpočtu vkládati pro vystěhovalectví položku 20.000 K. Ovšem jest to pro různá ta opatření, jako informační a podobně, ale podíváme-li se na ty davy vystěhovalců, na jejich ohromné množství, na jejich situaci, za jaké se vystěhovávají, pak myslím, že ta položka 20.000 K jest poněkud žalostnou položkou, poněvadž absolutně svému účelu nemůže vyhověti. To hovoří samo!

A nejde-li to jinak, tož ať zasáhne ten třetí, ať se stát nevyhýbá povinnosti, aby, jak jsem již řekl, zasadil se o to, aby pohnul naše průmyslníky, aby se upravili jinak, než jak upraveni jsou, poněvadž každá ta zaostalost by nás utloukla. A mám za to, že dnes je nejméně na to čas, poněvadž máme slovenské vystěhovalce, kterých jest nám líto, když se ženou za moře - byl jsem rok v Americe a viděl jsem touhu těch, kteří za 15 až 20letého pobytu v Americe vydělali nějaký ten dolar, aby se podívali domů. Dnes jest opačná touha. Naši Slováci znovu se ženou přes moře, proto, aby se stali otrokem, takovým otrokem kapitálu, o jakém otroctví se jim jakživo nezdálo. To by musili mluviti s těmi, kdož tam byli, jak nešťasten jest ten Slovák, Polák, Čech, který tam přijde, s počátku, než se mu podaří, aby zachytil první počátky anglické řeči, ten jest tam skutečně otrokem, který musí všechno vykonávat za všechny, kteří mají privilegium, že mluví anglickým jazykem.

Dnes je k tomu nejméně času, abychom náš průmysl nechali umírati proto, že snad se někomu pod tíhou přílišného zlata prohýbá hřbet. Dnes vyvážíme ne zboží, ale obyvatelstvo, dělnictvo. Ať se nikdo nediví, krise vyživovací s krisí bytovou hrají koncert, při kterém tančí jen zoufalství, a tak jako velkou byla touha Čechů zpátky, tak jest velká touha hnát vše do nového otroctví přes moře.

O věci bytové podal jsem interpelaci pro nevyhovující podstatu a ještě méně vyhovující praksi bytového zákona ze dne 30. října 1919, čís. 59 Sb. z. a n., zákona, kterým má býti zmírněna krise bytová. Interpelaci podal jsem 9. listopadu a dnes, prosím, je 16. prosince, a ještě není odpověď. Na tak důležitou interpelaci vláda za více než 5 neděl není s to, aby odpověděla.

Budiž mi dobře rozuměno, jsem relativně spokojen s tímto vládním provisoriem. Já už jsem řekl, že je to jen ta politická bída, která nám diktuje tuto spokojenost, chtěj nechtěj. Jako řečník k rozpočtu mluvím pro; státní ideologie celé mé strany, pokud ústava státu nešlape přímo soustavu demokracie, musí dát vládě všecko, co ona k vedení státu potřebuje. Výtky však, které jsem byl nucen vyzvednouti, jsou mementem, nemá-li vláda státi se spoluviníkem neblahých událostí, které jsem zde již kvalifikoval. Rozpočet má rovnováhu - výborně! řekli bychom - čeho však tvůrci tohoto zázraku by měli býti pamětlivi pro příště, že na účet nejchudších mohlo se tak státi jen s ohledem s naší strany na stav státu, jehož tělo jest dosud choré a slabé a nesnese žádné radikální operace. To my velmi dobře víme, že těžko by to snášel nemocný organismus státu, kdyby se provedl principielní požadavek náš po zavedení jediné vzestupné daně z příjmu, kdyby se provedlo, po čem již před válkou jsme volali, aby totiž se platila příslušná daň z dědictví, a hlavně, aby se zabavily válečné zisky. Tedy, my to všechno dnes nežádáme proto, poněvadž dobře víme, že i to minimum socialismu mohlo by se státi operací, kterou by těžko snášelo chorobné tělo naší republiky. Toho si nepřejeme, ale, jak jsem řekl, budiž fakt, že na účet nejchudších zjednána byla rovnováha rozpočtu, mementem, aby se vláda nestávala spoluvinicí na věcech, které právě zažehnáváme. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Dalším řečníkem je pan senátor Kotrba. Uděluji mu slovo.

Sen. Kotrba: Slavný senáte! Již ve výboru rozpočtovém učinil jsem jménem vrstev, které mám čest zastupovati, návrhy, které považujeme za nutné pro vývoj živnostnictva a obchodnictva. Učinil jsem je v předpokladu, že požadavky živnostnictva a obchodnictva, jichž stále a stále se domáháme, budou konečně splněny. Pan ministr financí utěšoval nás svým finančním plánem a rovnováhou svého rozpočtu. Ale tentýž pan ministr sdělil, že bude vymáhati všechny daně, pokud to bude potřebovati ke konsolidaci a ucelení svého rozpočtu. Trpce žalujeme, že právě vrstvy obchodní a živnostenské jsou to, na které se nebere žádný zřetel, a že všechny daně jsou přesunovány na tyto vrstvy. Nejtíže dotýká se těchto vrstev 1%ní daň z obratu a pánové, vy se přesvědčíte koncem roku, jaké to bude míti následky, když se tyto předpisy budou prováděti podle přesné litery zákona, a uvidíte, že v mnohých případech jednotlivci, kteří ve své občanské důvěřivosti sedli na lep různým politickým činitelům, kteří mezi vrstvami obchodními a živnostenskými hlásali, že tato daň se platiti nebude, proti té dani revoltovali, naváděli je, aby nečinili vůbec záznamů, ponesou důsledky rad těchto nezodpovědných činitelů.

K resortu >ministerstvo pro zahraniční obchod< dovoluji si uvésti následující:

Na základě mnoha stížností výrobních živností a obchodních družstev, jakož i odborných obchodních společenstev, předložil jsem v rozpočtovém výboru resoluční návrh, aby brán byl náležitý zřetel k žádostem těchto živnostenských a obchodních korporací při přídělu zboží ze zásob vnitrozemských, jakož i aby přihlíženo bylo k jich žádostem za povolení dovozu zboží zahraničního. Jestliže dnes družstva dělnická, konsumy a jich velkonákupní společnost mají svá skladiště přeplněna nadbytkem zboží, tu plným právem i živnostnictvo a obchodnictvo dovolává se ohledu a spravedlnosti, aby mohlo býti účastno výrobně a obchodně na rozkvětu našeho národohospodářství a jeho povznesení.

Ministerstvo pro zásobování lidu. Instituce tato v dnešních dobách jest duší státu, která z pohotových zásob surovin provádí příděly k účelům obchodním a výrobním. Pokud se týče účelů výrobních, přiděluje zejména mouku k výrobě chleba pro všechno obyvatelstvo. Způsob, jakým se tak nyní děje, neodpovídá však naprosto potřebám doby. Při dosavadním systému přidělování mouky na chléb obcím zbytečně se mouka zdražuje a to mnohdy přímo lichvářsky. Obce účtují výrobcům pekařským mouku mnohem dráže, nežli jest přípustno, účtujíce přirážky značně vyšší, než obnáší jich režie. Sledují účely výdělečné, ač k tomu práva nemají.

Zemskou Jednotu společenstev pekařů docházejí v tom směru četné a odůvodněné stížnosti a volání o nápravu vyznívá marně.

Uvádím zde několik případů:

V Plzni dříve účtovala obec pekařům mouku k výrobě chleba za K 89.50 místo za K 88.- dle smlouvy, učiněné mezi ředitelstvím aprovisace a obchodním družstvem tamním, od 31. srpna t. r. účtovala ji již za K 95.-, půjčovné za pytle K 1.50 za kus, a od 12. září stanovena cena chlebové mouky na K 98.- za 100 kg. Obecní aprovisace čítá si K 6.- provise ze 100 kg.

V Chrudimi žádá obec od pekařů za mouku K 95.-. Stejnou cenu platí pekaři za mouku v Roudnici. Kromě toho musí pekaři hraditi ještě sami dovoz a výnosek.

V Pardubicích zvýšena byla cena mouky pekařům k výrobě chleba přidělované z 91 hal. na 1 K za kg, a po mnohých urgencích docílili pardubičtí pekaři pouze toho. že se jim od 13. listopadu čítá mouka za K 96.- za 100 kg. Vedle toho však účtuje se jim dovoz ze mlýna.

V obci Čisté u Nové Paky platí pekaři za l q mouky chlebové K 100.-.

V Soběslavi účtuje obecní aprovisace pekařům mouku za K 92.- 1 q.

To jest jen několik namátkou vybraných případů z množství těch, jež organisaci pekařskou docházejí. Na doklad, že ceny tyto jsou přemrštěné, uvádím, že dle zásady, platně stanovené ministerstvem pro zásobování lidu, smí cena mouky chlebové pro pekaře i po zvýšení půjčovného za pytle obnášeti nejvýše K 87.-, v čemž zahrnuta jest i režijní kvota obecních aprovisací K 3.50 za 100 kg, plně ku hražení nákladů postačitelná. Je vidno z toho, že obce, které mouku pekařům účtují mnohem dráže, sledují svůj zisk, že moukou přímo obchodují, na místě, aby ji dle své povinnosti rozdělovaly pouze spotřebitelům, a že jsou případy ty zralé pro lichevní soud. Musí-li pekaři takto draze platiti mouku, nemohou ovšem vyjíti se stanovenou cenou za aprovisační chléb, uváží-li se, jak stouply dělnické mzdy na základě kollektivních smluv, uzavřených s dělnickými organisacemi, a jak horentně zdražily se všechny potřeby pro pekařství, zejména uhlí a dříví k otopu pecí. Aby pak neutěšená situace pekařské živnosti byla ještě více ztížena, zdráhají se některé obce, respektive hospodářské rady, připustiti, aby chléb mohl býti prodáván za cenu K 2.50 za bochník dnešní váhy, cenu to, stanovenou ministerstvem pro zásobování lidu po mnohých poradách a prostudování zevrubných kalkulací, a přikazují pekařům, že musí chléb prodávati mnohem levněji.

Proti nespravedlnosti, která se v obou směrech na pekařstvu děje, zde důrazně protestuji. Samospráva naše ač po většině socialistická, počíná si nesociálně proti malým lidem, malým živnostníkům odkázaným na pečení aprovisačního chleba, nepatrně vzhledem k nedostatečným přídělům surovin a fedrované soutěži mlýnských, konsumních i jiných pekáren neživnostenských, a nerovné, vlivně podporované konkurencí továren na chléb. Živnost pekařská se ubíjí a systematicky se pracuje k jejímu vyhlazení. Za války utrpělo řemeslo toto tolik ran, že se z nich dlouho nevzpamatuje a aby se nemohlo ani nyní zotavit, o to cílevědomě starají se naše samosprávy. Není ojedinělým zjevem, že pekařům se čítá na vagoně mouky o 1000, 1500, mnohde i o 3000 K více, nežli je stanoveno. Vzhledem k těmto zjevům právem domáhají se výrobci chleba, aby příděly mouky byly okresními rozdělovnami přímo přidělovány společenstvům pekaře sdružujícím, jež by další distribuci členstvu svému obstarala. Tím se mouka chlebová zlevní, neboť nebude zde tendence výdělečné a živnostníci pekařští oprostí se libovůle samospráv obecních, pod níž se nacházejí dnes bez možnosti dovolání se nápravy.

Jest nutno, bychom pozvolna se navrátili k normálním poměrům. Výroba bílého pečiva, zastavená v době války, musí býti obnovena. Vzhledem k omezeným zásobám domácí mouky nedomáháme se výroby z mouky této, chápajíce neutěšenou situaci zásobovací. Proto pekařské organisace rozhodly se pro výrobu pečiva z mouky zahraniční, kterou si samy dovezou, pod přesnou kontrolou ministerstva zásobovacího a budou z ní vyráběti pečivo za ceny určené ministerstvem, po zevrubných kalkulačních výpočtech. Výroba tato byla jim povolena bývalým p. ministrem Johanisem, který správně prohlásil, že čím více mouky se ze zahraničí doveze, tím lépe na tom bude domácí zásobování. Jest zřejmo tedy, že věc měla význam pro vyživování obyvatelstva, a byla by tím zaměstnána lépe živnost pekařská, mohlo se poskytnouti výdělku i pekařskému dělnictvu, trpícímu dnes velkou nezaměstnaností a přebíhajícímu od oboru k nádenictví. Na základě povolení ministerstva zásobování hospodářská organisace pekařská dováží mouku ze zahraničí, nyní však položila svůj hlas na váhu říšská hospodářská rada - a z důvodů tendenčně politických staví se proti uvolnění výroby pečiva z této mouky. Bývalý ministr-socialista uznal, že čím více se do republiky doveze, tím spíše bude státnímu hospodářství ulehčeno a tím lépe se potřebám konsumentstva poslouží - nyní však přicházejí socialisté s protestem proti tomu, co ministerstvo schválilo, a vyhlašují tomu boj.

My však trvati musíme na tom, aby požadavek náš, tlumočený již od počátku naší národní samostatnosti, to jest opatření mouky ze zahraničí pro pekaře, došel svého splnění. Uznalo-li jej ministerstvo, zajisté po bedlivé úvaze, za správný a přichází-li nyní hospodářská rada se svým tendenčním protestem, jímž diktátorsky chce zvrátiti, co již bylo platně povoleno, nutno to nazvati zjevem povážlivým, schopným podvrátiti autoritu vrcholných státních orgánů.

Nutno jest podotknouti, že na podkladě tohoto povolení byly uzavřeny s dělnictvem kollektivní smlouvy, které naprosto nebylo by možno dodržeti, kdyby ministerstvo pro zásobování lidu podlehlo nátlaku říšské hospodářské rady a výrobu pečiva z cizozemské mouky nepřipustilo odvoláním původního povolení. A jak by pak na věc nahlíželo pekařské dělnictvo, které domáhá se také této výroby, aby odpomohlo své nezaměstnanosti? Požadavek pekařstva jest jistě i socialistický, a nyní socialisté se staví proti němu, sledujíce bezohledně své cíle tendenčně politické a nedbajíce, že existenčně tím ničí pekařské dělnictvo, pro něž pracovati jest jich socialistickou povinností!