Místopředseda Kadlčák: Z předloženého mi zápisu těsnopisného dovídám se, že pan senátor Zimák užil ve své řeči rčení: >V Československérepublice jest každý ku koupení, jedině president ne.<

Odmítaje tento výrok, volám pana řečníka k pořádku.

Kulturní výbor byl svolán dnes po plenární schůzi. Z pochopitelných důvodů nemůže se ta schůze výboru konati; bude tedy příští schůze výboru kulturního oznámena písemně.

Uděluji slovo dalšímu řečníkovi a sice, protože není řečníků >proti<, řečníku >pro< panu senátoru Hrubému.

Senátor Hrubý: Slavný senáte! Projednáváme první rozpočet republiky Československé. Skutečnost ta naplňuje nás bezměrnou radostí. Radost ta je tím větší, že jsme jediným státem na troskách Rakouska, který vykazuje rozpočet aktivní. Do té radosti bylo v posledních dnech nalito hořkého pelyňku. Kdyby někdo po převratu, v těch chvílích, kdy jásavě a štěstím nevýslovným proniknuti pozdravovali jsme svou samostatnost, kdy vděčili jsme všichni našim nejlepším hlavám s presidentem Masarykem v čele, které prací svou vykoupily naši samostatnost, kdy vděčili jsme českým synům heroům, kteří svou krví a svými životy posvětili tuto samostatnost, kdyby byl řekl, že po dvou létech z české strany, z řad českých lidí bude veden útok na republiku, pak nebyl by věřil nikdo. A co zavinilo tuto změnu? Válka, která trvala taková léta, vyžádala si nejen bezměrných obětí na životech, ale také na statcích hmotných a mravních. Válka do služeb svých povolala umění, vědu, náboženství, vše. Nic před ní nebylo svatého. Kdyby byl někdo vynalezl, kdyby byl někdo vymyslil stroj, který by rázem celé národy usmrcoval, vynálezce by byl prohlášen přímo za blahoslaveného a nám by bylo snad kategoricky rakouskými vládami nařízeno, abychom se chodili kořit.

Pochopitelno jest, že za těchto okolností mravnost lidská klesla bezměrně, že úcta před lidskou důstojností, před životem a majetkem velmi utrpěla a že mravní hodnoty byly udušeny. V takové sféře, za takových okolností jest ovšem mysl lidská přístupna takovým věcem, které by za jiných poměrů naprosto odmítla. Musilo se však u nás zapomenouti, že 300 roků nás loupilo Rakousko, že během války bylo jediným cílem Rakouska, aby vyssálo, co bylo možno vyssáti, že pracovalo k úplnému zničení celého národa českého. Nedivíme se, že poválečné mentality zneužili někteří lidé v různých státech, a především v Rusku, aby za čarovný proutek, jímž by bylo odpomoženo všem důsledkům války a nastoleny poměry lepší, prohlásili diktaturu proletariátu.

Velevážení, diviti se však musíme, že u nás našli se lidé, kteří byli v Rusku, kteří poznali, že tam není demokracie, že tam není svobody, že tam je hlad, že naopak tamní lidé trpí bezměrně, a jali se pracovati pro ruské methody, šířiti bludné učení, že zvrácením demokratické republiky a podrobením se diktátu Moskvy rázem vykouzlen bude ráj. Než narazili na odpor živelní. Nebezpečenství ono vyvolalo u nás jednotu, nebylo rozdílu mezi třídami, mezi stranami politickými, mezi stavy. Všichni čeští lidé postavili se na obranu demokracie, na obranu svobody, na obranu republiky a já zde nejen to zdůrazňuji a vyzdvihuji, ale připomínám ještě, že naše páteř, naše vojsko, skvěle se osvědčilo ve službách demokratické republiky. Vojsku tomu vzdávám zde v této chvíli upřímný dík za to, že konalo svou povinnost a spolupůsobilo k obnovení právního řádu a pořádku. (Výborně!)

Velevážení! Jednoho však lituji bezměrně, těch svedených, kteří zaplatili svými životy chybný a vlastizrádný krok. Za životy oněch zodpovědni jsou ale Šmeralové, Munové, Zápotočtí, atd. atd. a jestliže právě dnes čteme, že hledají u presidenta naší republiky ochranu, pak konstatuji jedno: S takovými zrádci se smlouvati nesmí a není trestu, který by byl dosti veliký, aby vyvážil tu bídu, ta muka a ta zoufalství ubohých rodin pozůstalých, aby vyvážil bídu, která bude tam, kde lidé pracovati chtící pod terorem vlastizrádců pracovati nesměli. Žádné smlouvání s takovými zločinci! Nechť nastoupí cesta zákona, neboť jen tou bude aspoň částečně smyta veliká nevyrovnatelná vina, jíž tito velezrádci se dopustili. Lituji jen, že právě dva z nich jsou chráněni imunitou: Šmeral a Skalák. Domnívám se však, že bude jednota mezi všemi, kdo ctí právní řád, kdo ctí zákon a kdo miluje republiku, až se bude jednati o vydání těch zločinců se prohřešivších, aby tito byli nejen vydáni, ale i dle zákona potrestáni v míře odpovídající strašné vině a zločinům jimi spáchaným. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

A nyní k jinému. Velevážení! Včerejšího dne jedno mne trapně dojalo: za řeči kol. Stránského byl zde s této strany pronesen výkřik, že naši čeští učitelé jsou >Nationalhetzer<. Velevážení! Ohrazuji se jménem celého československého národa bez rozdílu stran, stavu, tříd a politického přesvědčení proti tomuto nařčení a naopak vzdávám vroucí dík učitelům českým, kteří za nejtěžších poměrů, za persekuce vlád vídeňských nezapomněli toho, čím jsou povinni svému národu, své řeči mateřské, své krvi a své vlasti a s radostným nadšením českým dítkám vštěpovali lásku k těmto svatým věcem, k těmto pokladům nejdražším.

Dnes nastává jim ovšem úkol neméně těžký. Řekl jsem, že mravní hodnoty během války utrpěly velikých úhon. Kdo, prosím, bude se starati o povznesení mravní úrovně? V první řadě škola; a já pravím: Jest-li čeští učitelé svůj těžký úkol za persekuce rakouské splnili, splní i úkol, který poválečná psychosa jim uchystala. K tomu připojuji jednu vroucí prosbu: aby naši učitelé ze škol vytvořili svatyně lásky, bratrství, aby ve školách nebylo činěno rozdílu mezi dětmi bohatého či chudého, aby tam všechny dítky byly považovány za děti národa a do všech srdcí mladých byla vštěpována nejenom láska k národu, ale i mravnost. Spíše bych prominul, kdyby dítko tížeji se učilo, nežli kdyby proti mravně skleslému dítku nemělo býti užito všeho, čím by toto dítko bylo vráceno lidství.

Pan opat Zavoral včerejšího dne zmínil se ve své řeči o tom, že žádná částka v rozpočtu na školství věnovaná není tak veliká, aby stačila. Jestli u kteréhokoli národa je to pravda, u nás je to tím hlubší pravda, a my se musíme vynasnažiti, abychom na školství věnovali pokud možno největší položky a abychom do těchto škol mohli dáti učitele srdcem, vzdělaností pokud možno nejlépe kvalifikované, neboť jenom kulturou nahradíme to, co nám po stránce početní schází.

Slavný senáte! Při této příležitosti musím se dotknouti některých momentů resp. žalob a stesků, které zde byly proneseny pány na levici, pokud se tkne školství německého; a předem podotýkám: Bylo zde včera vrženo slovo, že president zemské školní rady dr. Metelka je nespravedlivý a bezohledný diktátor. Prohlašuji: President Metelka je jedním z nejlepších a nejspravedlivějších lidí českého národa a vzorem na svém pravém místě. Jediné křivdy se nedopustil na školství německém. Tuto pravdu zdůrazňuje, přál bych si, aby byla všude slyšena.

Slavný senáte! Mluví se o tom, že my jsme imperialisté, že jsme národem, který chce Němce poškoditi, který jim odpírá možnost kulturního vývoje atd. atd.

Připomínám: Naší největší radostí by bylo, kdyby právě ti, kteří s námi ve společné vlasti žijí, doznali jen dle pravdy a fakt, že toto tvrzení jest křivdou. Nebudu rekriminovati, také by to bylo bezúčelné; podle toho, jak nám se měřilo a dařilo, my nebudeme linie své do budoucna říditi, konstatuji však - cifer uváděti nebudu, poněvadž by to bylo bezúčelné - chtěl jsem tak učiniti, ale nebylo mi toho dopřáno za debaty o prohlášení ministerského předsedy, ale učinil to kol. Lukavský v poslanecké sněmovně pokud se týká školství obecného, středního i občanského, učinil tak i kolega Špatný a pokud se týče odborného školství učinil tak i kolega Lukeš po této stránce.

Byl bych šťasten jako syn národa, jehož svoboda byla získána prací, krví a životy jen českých lidí, kdyby národ náš po stránce školské a kulturní byl tak opatřen jako Němci. Nic více a nic méně. Nechť se mi řekne, že jest dítě německé v území, kde jsou Němci kompaktní, které by postrádalo vyučování ve škole německé! A bohužel musím žalovati: jakkoli jsme státem národním, máme obrovské desetitisíce dětí, které nemohou býti účastny vyučování v jazyce mateřském. Taková jest skutečnost.

Při této příležitosti budiž mi laskavě dovoleno, abych na další stesky Němců uvedl následující: Prosím, nechť ten, kdo území smíšeného nezná, zajede si tam. Po krátkém projezdu těch končin, kde dnes náš dobrý lid tolik trpí, řekne totéž, co říkají nestranní cizinci, kteří zavítají do naší republiky Československé. Všecko smíšené území jest na venek německé, byť tam byly veliké menšiny české 40procentní, 45procentní i 47%ní.

V tomto směru, slavný senáte, musím říci: u úřadů, ať jest to v Ústí, ať jest to v Jablonci, ať jest to v Teplicích, ať jest to v Podbořanech atd. - nebudu jmenovati jednotlivá města, abych nezdržoval - není jediné vyhlášky také české. A pak prý máme svůj jazyk československý! Tam zůstali mnozí úředníci, kteří přísahali na >Deutschböhmen<, mám po ruce originály, ale pro krátkost času nebudu předčítati přísahy ony. A ti úředníci, místo aby s nimi bylo súčtováno, jsou povoláváni do ministerstva vnitra a jiní vyznamenaní sem byli přeloženi. Velikomyslnost, která se těžce mstí! Když žurnalisté angličtí přišli do Karlových Varů, jakkoli tam byla hostina na jejich počest pořádaná presidentem naší republiky, spatřili jen vlajky anglickou a francouzskou. Tázali se, proč tam není vlajky české. Hejtman Sterneck řekl: >Proč bychom tu měli českou vlajku? Jsme v německém městě.< To mluví! Všechny dary, které byly pro chudou mládež českou z Ameriky poslány, byly dány výhradně německým dětem. Nápisy ulic, úřadování u autonomních úřadů, u správních komisí, jakkoli tam máme své členy, to vše jest úplně a jedině německé.

Velevážení! Jak již kolega Cifka o tom se zmínil, byli jsme v minulém týdnu spolu v Postoloprtech, a já před tím jsem projel celé smíšené území. Tam slyšeli jsme od našich českých lidí, že poměry v území smíšeném jsou naprosto nesnesitelné, že byly daleko lepší za starého režimu. Výkřiky ty jsou důkazem, že jest tu potřebí nápravy.

Bylo zde s druhé strany dnes pochybováno o vývodech kol. dra Kloudy o přípravách Němců k revoluci protistátní. Konstatuji jedno: Právě v minulých dnech bylo s námi sděleno z hodnověrných úst, že jsou provedeny pomocí >Volkswehru< odbojné, iredentické přípravy do krajních důsledků, že mají Němci i mobilisační plán provedený do nejmenších podrobností. Správní komise v Karlových Varech dala 280.000 K na Volkswehr, v Liberci 450 tisíc. Nezvratné důkazy zřejmě protistátní agitace a zjevy, které nesvědčí o tom, že by Němci chtěli býti loyálními občany Československé republiky. Dodávám, že tam, kde >Volkswehr< není, Němci zřizují za tím účelem Sportskluby. Uvedené svědčí o tom, že organisace protistátní prováděna jest v území smíšeném do krajních důsledků. Dodám-li, že politická moc octla se v rukou těch hejtmanů, kteří buď sami přísahali na Deutschböhmen, nebo v srdci svém nejvíce nenávidí republiku Československou, pak bdělosti jest více než zapotřebí.

K tomu přistupuje chování Němců v den 28. října, našeho národního svátku. Ač jest povinný klid, pracovalo se všude, po praporu našem nikde ani stopy, a jestli se tázali naši lidé, proč nevyvěšují prapory, odpověděno: nač bychom je pořizovali, když za několik neděl musíme koupili prapory modro-bílé. To jsou vážná mementa! Právě proto jest nutno, abychom byli na stráži. Nechceme znásilňovati Němců, ale máme plné právo žádati, aby náš český člověk v celé oblasti Československé republiky cítil se doma, byl svobodný. Jak, prosím, působí, když přihlásilo se do české školy, která má býti zřízena, dosti dětí a když k otevření mělo dojíti, žádné z dítek nepřišlo, poněvadž rodiče byli nuceni tyto dítky pod bojkotem zaměstnavatelů, tedy kapitalistů německých, odvolati. Takových případů jest mnoho. Slyšíte-li dále, jak se daří našemu školství na příklad v Nýdku, kde, když vypukla kulhavka a slintavka, zavřeli Němci nenáviděnou dvoutřídní obecnou českou školu, jsou taková fakta důkazem, že jest povinností naší, abychom byli na stráži a nedopustili, aby náš lid ve smíšeném území, který je sice chudý a má namnoze jediný statek, a tím jsou dvě ruce a na nich ztvrdlé mozoly, ale který je bohatý láskou ke svému národu a své mateřštině, byl opuštěn vládou, parlamentem a národem, nýbrž aby cítil, že je v republice Československé.

A nyní mi dovolte, abych se zmínil o některých našich otázkách. Předesílám, že bych si vždy přál, aby řeči pronesené s kterékoliv strany byly klidně přijímány, poněvadž vím, že to, co praví jednotliví řečníci, jest výrazem vniterního jejich přesvědčení a že v uskutečnění svých návrhů spatřují prospěch všeobecný. Proto upřímně uvítal jsem včerejší řeč kol. Cifky, ve které zmínil se o vázaném hospodářství a prohlásil, že strana, kterou zastupuje, ochotna bude ke zrušení vázaného hospodářství, jakmile bude postaráno o výživu. Tím, že máme ústředny, není prospěno výživě lidu. Kdyby ohromné náklady, které dnes věnujeme na zachování ústředen, byly věnovány na zaopatření obilí z ciziny, viděli byste, že by lépe bylo prospěno těm, o jichž výživu se staráme, našim širokým vrstvám lidu, než vázaným hospodářstvím. To je hluboká pravda a tu pravdu nemůže naprosto nic vyvrátiti.

Nezapomínejme však, slavný senáte, že pokud se týče chlebovin, nebyli jsme soběstačnými. Do této poloviny říše za Rakouska přiváželo se z Uher přes 21 mil. q mouky. Za války následkem nedostatku potahů, lidí, následkem nedostatku hnojiva a hnojiv umělých půda seslábla. Bude zapotřebí nejen práce, nýbrž i nákladů obrovských, abychom bonitu půdy zlepšili. Prostředkem k tomu by bylo splnění požadavku kol. Hrejsou v resoluci tlumočeného, aby přikročeno bylo k melioraci ve velkém slohu, čímž sklizeň obilí a řepy by nepoměrně stoupla. Druhým prostředkem bylo by zaopatření umělých hnojiv nákladem státním. Proto odmítnouti musím ostrou kritiku kol. dr. Stránského, který oceňuje úřednickou vládu naši prohlásil, že ministr zemědělství dr. Brdlík návrhem na zaopatření umělých hnojiv státem projevil svoji neschopnost. Konstatuji, že snaha jeho návrhem tak účelným projevená jest eklatantním důkazem, že poslání své ve prospěch širokých vrstev lidu chápe správně, když umožněním zvýšení sklizně chce mu zaopatřiti více chlebovin a státu ušetřiti obrovská vydání za mouku v cizině. A ještě jeden výrok dr. Stránského mne překvapil. Pravil, že budeme-li měnit zákony, musíme zrušit zákon o Státním pozemkovém úřadu.

Slavný senáte! Pozemková reforma bude dílem, jímž nejen odčiníme zločiny na českém národu po bitvě na Bílé Hoře, spáchané Habsburky, kteří půdu českých pánů dávali cizákům, aby tak národ náš rychleji vyhubiti pomohli, nýbrž i vyrovnáme křiklavou majetkovou nerovnost a dáme těm z malých lidí, kdož půdu milují a po ní touží, půdu do soukromého vlastnictví. Víte, velevážení, co nejvíce škodí, co ztěžuje rychlejší provádění pozemkové reformy? Nikoliv president dr. Viškovský a naši zástupci, ale ta okolnost, že do takového úřadu do správního výboru povoláváni byli členové nikoliv z řad odborníků, nýbrž dle politického klíče. Tato okolnost jest právě kamenem úrazu, neboť některé strany v nedostatku odborníků vysílají do správy politiky. Neblahý zjev, že toho úspěchu, po němž toužíme, nebývá docíleno.

A nyní vrátíme se ještě k jedné bolestné věci. Když se řekne zemědělec, každý ihned si představí bohatého člověka. Zapomínáte, prosím, že na půdě pracuje téměř 60% všech obyvatelů celé republiky, zapomínáte, že mezi těmi 60% jest 55%, jimž údělem jest jen tvrdá, těžká práce. Kdyby tito byli pracovali jen 8 hodin denně, pak byly by u nás nastaly poměry hrozné, nouze, hlad. Tak a nejinak musíte, prosím, hleděti na náš stav zemědělský. Pak pochopíte, že jsem rozrušen, když slyším spílání a pusté nadávání zemědělcům, že oni se vzpírají odváděti obilí. Kdyby se našel mezi zemědělci ten, jenž by vědomě odpíral dáti republice co může, pak sami musíme říci, že jest velezrádce. Ale, velevážení, nezapomínejte, že kontingenty byly vyměřovány lidmi, kteří nemají o zemědělství ani ponětí, lidmi, kteří nerozeznají žita od pšenice, a ti vyměřili namnoze kontingenty, které daleko přesahují to, co bylo sklizeno na celém hospodářství vůbec. Pak ovšem jest nemyslitelno, aby mohl býti volán k odpovědnosti nebo eventuelně trestán ten, jemuž kontingent byl takto vyměřen.

Před skončením budiž mi, slavný senáte, dovoleno, abych poukázal na jeden zjev. České strany dokazují radostně, že jsou státotvorné. Německé strany však ani jediným činem stejného smyslu neprojevily. Ano, ony jdou tak daleko, že výminečný stav a stanné právo, které bylo vyhlášeno na obranu právního řádu, zákonů, na ochranu všech řádných občanů od dělníka až k továrníku, tudíž i na ochranu jich samých, odsuzovali. Či bylo by Němcům lhostejno, kdyby vlastizrádci, kteří, jak včerejší >Právo Lidu< konstatuje, byli honorováni a dostali miliony z Moskvy, způsobili rozvraty, vyvolali občanskou válku se všemi hrůzami, hlad a vraždění? Netuší, že i oni strašnou katastrofou onou byli by krutě postiženi? Aneb se domnívají, že by nadešla chvíle pro ně příhodná, aby svůj odboj společně s vlastizrádci proti republice provedli?

Končím, slavný senáte, prosbou, abychom vždycky stáli na výši, abychom uvědomili, že není vše, jen svobodu získat, ale že jest také nutno, abychom svobodu zachovali svým potomkům, nejen z úcty a piety k těm našim předkům, kteří pod trpkým režimem habsburským tolik vytrpěli za to, že byli věrnými syny českého národa, ale také vzhledem k odpovědnosti k budoucím prosím o jedno, abychom tam, kde se jedná o věc republiky, o věc demokracie, o svobodu, stáli všichni bez rozdílu stran, tříd a stavů v jednom pevném šiku. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku a sice panu senátoru Procházkovi.

Sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Vzhledem k pokročilosti času dovoluji si jen několik slov pronésti. Dva programy vládní jste již slyšeli a v těchto byl kladen důraz na to, aby zde byl zaručen pořádek, aby byla spořádaná administrativa, aby byla zachována úcta k zákonům a úřadům a hájena autorita státní.

Hájiti zájmy státní přísluší především státním zaměstnancům. A musím říci, že státní zaměstnanci, jak teď jmenujeme v širším slova smyslu veškeré úředníky, skutečně plnili každý svou povinnost. Stalo se tak po převratu, kde právě svým klidem a svým plněním povinností umožnili, že celý ten přechod tehdejší doby revoluční do poměrů nových stal se, abych zrovna řekl, v pořádku, nerušeně, aniž by bylo obyvatelstvo ohroženo. A právě zase v nynějších dobách musím říci, že kromě vojska opět to byly státní úřady, které vykonaly plně svou povinnost a odrazily ten komunistický útok na naši republiku. Mezi státními zaměstnanci jsou soudcové povoláni k tomu, aby hájili autoritu zákona a úřadů. Já jakožto soudce z povolání dovoluji si proto především promluviti o oboru ministerstva spravedlnosti a o úkolech resp. požadavcích soudců.

Vážený senáte! Mezi státními zaměstnanci je veliká nespokojenost. Jest to přirozené, jelikož právě oni jsouce odkázáni na stálý plat, trpěli ze všech tříd nejvíce, snad více než dělníci, kteří přece mohli si pomoci tím, že jim byly mzdy zvyšovány, kdežto státní zaměstnanci měli po delší dobu stále tytéž příjmy. Teprve ponenáhlu byly zvyšovány, a vám je známo, jak to šlo pomalu. Proto se nedivte, že ta nespokojenost trvá i dnes, kdy nastaly takové neutěšené poměry. Státní zaměstnanci všech kategorií činí proto také své požadavky, kterým bylo částečně nebo velkou měrou právě teď vyhověno tím, že byly jejich platy zvýšeny tou nouzovou výpomocí, kteří však jsou si toho vědomi, že trvalá úprava platů jejich může nastati jen tenkrát, až nastanou ustálené poměry, kdy opět ta drahota klesne na hladinu skutečných výrobních nákladů, zvýšených jen mírným občanským ziskem. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Soukup.)

Požadavky státních zaměstnanců jsou dále ty, aby dostali novou služební pragmatiku, o tom jsou už osnovy zákona předloženy, aby byla provedena akce ošacovací, ubytovací, zásobovací, aby bylo nemocenské pojištění zavedeno pro ně a jejich rodiny, aby byla odstraněna bytová nouze. Zkrátka těch požadavků je náramně mnoho, že je v této krátké době nemohu ani vypočítati. V ministerstvu spravedlnosti máme přes 9000 státních zaměstnanců - je jich 9550, mezi nimi 2805 soudcovských úředníků. Po odečtení 116 soudců u sborových soudů II. instance, pak 338 auskultantů a právních praktikantů, dále na Slovensku 158 soudních notářů, zbývá ostatních soudců I. instance 2193.

Když si vezmeme celý stav obyvatelstva naší republiky kromě Podkarpatské Rusi počtem 13,200.000, uvidíme, že na jednoho soudce připadá asi 6000 obyvatelů. Je to dosti značný počet, jelikož právě následkem té drahoty a mravní zkázy na jedné straně, na druhé straně následkem toho, že právě naše první Národní shromáždění tolik nových zákonů vydalo, přibylo soudcům ohromně mnoho agendy, takže můžeme dnes říci, že soudcové nejsou s to, aby tuto agendu zmohli. Poukazuji jen na zákon o rozluce manželské, co tento zákon dal soudcům nové práce, nebo zákon o těch drobných pachtýřích; to jsou práce velmi obsáhlé. Poukazuji v tom směru právě na důvodovou zprávu, opatření Stálého výboru ohledně změny některých ustanovení trestního práva resp. na odpověď pana ministra spravedlnosti ohledně činnosti soudů ve věcech drobných pachtýřů, kde se uvádí, jak ta agenda soudcovská roste.

Tedy tento počet soudců není s to, aby tuto agendu zmohl a to tím více, že stav soudcovský oproti mírovému byl zmenšen aspoň o 10%. Schází také dorost a nepřibývá specielně českých auskultantů a právních praktikantů. Ještě spíše Němci posílají do úřadů nové soudní praktikanty. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Jsou tedy tyto poměry velmi neutěšeny. A tu se proto domáhá soudcovstvo důkladné úpravy svých poměrů. Přední jeho požadavek je jako u státních zaměstnanců vůbec, aby byla zvláštní soudcovská pragmatika, a to proto zvláštní, protože sám zákon, sama ústavní listina praví, že mají býti poměry soudců zvláště upraveny, že soudcové tvoří zvláštní část moci výkonné vedle správy. To jest zákonem dáno a také bylo uznáno v zákonodárstvích dřívějších toto zvláštní postavení soudců. Než však tato služební pragmatika přijde v život, což je dnes těžko říci, kdy se to stane, je potřeba, aby byly poměry prozatím upraveny na ten způsob, že se vydá zvláštní zákon ohledně služebních přídavků pro soudce. Osnova takového zákona byla podána jak v poslanecké sněmovně, tak také zde s různých stran. Dalším požadavkem soudců je, aby poměry jejich byly upraveny co se týče dorostu tak, aby byl získán dorost soudcovský, neboť za konkurence jiných státních úřadů, co se týče mladých právníků, jest vyloučeno, aby za těch výhod, které se poskytují mladým právníkům v jiných státních úřadech, přicházeli k soudům mladí právníci. Požadavky soudců jsou také v tom směru, aby jejich úřad nebyl ztěžován tím, že se jim navaluje agenda, která není soudcovská, nýbrž mimosoudcovská, jelikož dnes soudcové jsou upotřebováni ke všem možným úkolům mimosoudcovským. Poukazuji jen na to, že soudcové musí pracovati v sirotčích spolcích a jsou přibíráni k lékařsko-sociálním prohlídkám invalidů. Soudcové pracují ve stížnostních komisích vojenských, jsou přibíráni do rozhodčích soudů hornických, do důchodkových soudů a do bytového úřadu. To jsou úkoly, se kterými soudcové vlastně nemají co činiti, ale které musejí konati. A v soudcovském úřadě jsou zde právě takové úkoly jako v poručenských věcech, že to není vlastně soudcovská práce, nýbrž že jest to práce pro kancelářské úředníky. V tomto směru se soudcové domáhají, aby veškerých těchto mimosoudcovských prací byli zbaveni a mohli se zabývati jen čistě soudcovskou agendou. Jak jest známo, byly určité úlevy soudcům poskytnuty v poslední době, a sice zákonem ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. zák. a nař. pro rok 1920, byly přiznány různé výhody co se týká trestního řádu tím, že místo čtyřčlenného senátu u soudů sborových jsou tříčlenné senáty atd. Dále je to opatření Stálého výboru ze dne 4. srpna 1920, č. 480 Sb. z. a n., kterým bylo ulehčeno soudům tím, že ty případy, které přicházejí před porotu, předány byly senátu, že to tak netrvá dlouho a nenamáhá to soudce, jako když se jedná o porotní případ. Dále byli stanoveni samosoudci pro záležitosti trestní u sborového soudu, ale bude nutno, aby se stalo též ulehčení v civilních záležitostech. O tom se mluvilo již dávno, aby ta hranice, kde jest příslušnost okresního soudu dána v bagatelních věcech dle § 448 civ. ř. s., anebo v jiných sporech dle § 49 čís. 1 jurisdikční normy, byla zvýšena. Na př. jedná se, dejme tomu, o nějaký oblek a přijde dnes ta věc až k nejvyššímu soudnímu dvoru - kdežto jinak byla to věc bagatelní - a měl s tím co dělati jen okresní soud. Dále je třeba, aby přiměřeně rozšířena byla pravomoc samosoudců civilních u sborových soudů I. stolice ve smyslu § 7a jurisdikční normy a novely. Tím, že teď bylo mnoho soudců přeloženo, stalo se nutným, aby byla upravena pro soudce náhrada stěhovacích útrat. Když soudce žádá, aby byl přeložen na své útraty, musí si to zaplatiti. To jest pohroma pro soudce, když musí 10 až 12 tisíc vyhoditi za přestěhování. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Soudcovské požadavky jsou ještě jiné. Poukazuji na to, že jsme dosud hájili stanovisko, že veškeré úřednické věci, specielně soudcovské, mají se považovati jen za čistě soudcovské věci, že při hájení těchto zájmů mezi státními zaměstnanci nemá býti nějaká politika. Bohužel, musím říci, že se vnáší politika do těch stavovských zájmů státních zaměstnanců. Poukazuji především na to, že právě při třetím všeúřednickém sjezdu v Praze, který byl konán začátkem července letošního roku, byla kromě čistě stavovských věcí přivedena na program, zrovna, abych tak řekl, násilím otázka odluky církve od státu. To tam nepatří a dělá to jen zlou krev, když se takové otázky ventilují čistě politicky. To se zakládá na známém návrhu dra Bartoška.

Vzhledem k pokročilé době končím a podotýkám, že úkolem soudců jest - jak jsem již zde pravil - hájiti autoritu zákona. Tato autorita zákona musí býti hájena soudci proti všem. Soudce musí býti nezávislým, musí býti následkem toho také nepřesaditelným, nesmí mu býti, že tak a tak rozhoduje, hrozeno, anebo nesmí se báti újmy, že bude přeložen nebo dán do výslužby. A tu nastává povinnost pro soudce, aby hájil zákon proti všem politickým stranám, resp. ve všech případech.

Poukazuji na konec na rozsudky, které byly vydány ve věci Lidového domu. To byla, abych tak řekl, ta poslední záchrana pro právo, domáhati se soudcovského výroku. Zajisté uznáte, že soud zcela objektivně uznal podle pravdy, komu Lidový dům patří. Jak se to stalo s Lidovým domem, tak musejí soudy jednat, když se jedná o naše katolické kostely a fary. Jak to bolí vás, velevážení pánové, když se béře a zabírá váš Lidový dům, tak to bolí katolíky, když jim nějaká sekta zabírá chrámy a když vyhání staré kněze z farních budov. Tu jest nutno, aby též zde soudcové vynesli přesný výrok, že stalo se bezpráví a křivda, že kostely patří těm, kterým posud patřily, to jest katolické církvi. (Tak jest!) A tato soudcovská nezávislost platí také v těch věcech, kde se jedná o teror. Jest to stejné, činí-li ten teror dělník proti dělníku, nebo jiná osoba proti dělníkovi, terorem taková věc vždycky zůstane. Již bylo několik případů, a nebyli to specielně dělníci našeho smýšlení, strany lidové, ale byli to také dělníci strany českých socialistů atd., kteří byli nuceni terorem, aby vstupovali do organisací, a následkem toho teroru byli také vypuzováni z práce.