Druhá věc, o které mám za nutné se zmíniti, je otázka zrušování nadbytečných tříd. Zajisté nebude sporu o tom, že nemůžeme si dovolit luxu, abychom vydržovali školy, které nemají žactva. Měli jsme takových škol v oblastech zemí českých v Čechách, na Moravě a ve Slezsku velmi mnoho, ale ovšem byly to školy národnosti do nedávna protěžované, byly to školy německé; ale nelze tvrditi, že by něco podobného bylo v obvodech českých. A tu při restrikci, která nadešla, bylo sáhnuto také na školy české a mezi nimi na celou řadu škol málotřídních. Ztotožňuji se v tom s vývody prvního řečníka, který poukazoval na to, že je třeba počet žáků na jednu třídu připadajících snížiti, a proto musím se vší rozhodností vysloviti se proti tomu, že došlo také k redukci škol dvoutřídních na školy jednotřídní; bylať celá řada českých škol dvoutřídních, které měly okolo 60 žáků, redukována na školy jednotřídní. Opatření toto stalo se na základě naprostého neporozumění organisaci a významu těchto škol. Na školách vícetřídních 4, 5 a 6třídních byl snad počet 60 žáků na třídu přiměřený; nemůžeme nikterak vysloviti souhlas s tím, že by měla býti redukována dvojtřídka na jednotřídku, když má 60 žáků. Zřizujíť se tyto školy v obcích, které jsou osamoceny, které jsou vzdáleny více nežli 4 km, a tu musíme zastávati už dávno proklamovaný požadavek své strany, že trváme, aby škola jednotřídní zřizována byla všude tam, kde je alespoň 25 žáků, a aby tato škola byla rozšiřována na školu dvoutřídní, jakmile překročí počet 40 žáků. A proto se vší rozhodností musíme se vysloviti proti této redukci škol dvoutřídních bez ohledu na národnost.

První řečník v podrobné debatě zmínil se o potřebě škol občanských pro lidové vrstvy. Co se této věci týče, prohlašujeme, že budeme usilovati o to, aby zřizovány byly tak zvané >újezdní< nebo obvodové školy občanské. Proto jsme v prvním Národním shromáždění přezvali školy měšťanské školami občanskými, protože si přejeme, aby každý občan tuto školu vychodil.

Mám ještě jeden apel, a ten apel se týče ministerstva zemědělství, aby s větší energií přikročilo ke zřizování tak zvaných lidových škol zemědělských po našem venkově. A tu je zejména potřebí, aby co nejdříve došlo k systemisování míst dozorců pro tyto školy a aby nechalo padnouti námitky, že dozorcové mohou býti ustanovováni teprve tehdy, až bude nač dozírati, až bude takých škol. Nikoliv, dozorců těch není potřeba k dozoru na školy, jest jich v nynější době v první řadě potřeba jako instruktorů, jichž úkolem by bylo, aby zjednávali porozumění pro potřebu těchto škol mezi naším lidem, aby zřízení těchto škol propagovali a připravovali.

Prohlašuji jménem klubu své strany, že republikánská strana československého venkova bude hlasovati pro rozpočet, ježto jsme přesvědčeni, že staré heslo Riegrovo: >V práci a vědění je naše spasení!< bude platiti v našem národě i nadále. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Dalším řečníkem je pan sen. Alb. Friedrich. Uděluji mu slovo.

Senátor Albert Friedrich (německy): Slavný senáte! Mám mluviti o železnicích. Železnice jsou tepnami hospodářského života. Od jejich bezvadného chodu závisí velká část blaha sociálního. Když kriticky pozorujeme naše železnice, vidíme, že nikterak neodpovídají požadavkům, které musíme klásti se stanoviska národohospodářského na dobře pracující železniční provoz. Chci se zde zdržeti každé malicherné kritiky, nechci ku příkladu mluviti o špatném osvětlení, špatném vytápění osobních vozů, špatném spojení, o zmeškaných vlakových spojeních a opožděních. Chci posuzovati tuto věc z jiného hlediska.

Nejprve musíme vytknouti zcela nedostatečně vystavěné dílny pro správky na drahách. Dále musí se vytknouti jejich hygiena, nedostatečná péče o byty, musí se vytknouti úplné odstranění německého živlu na vedoucích místech železniční služby a obsazování těchto míst silami české národnosti, často úplně nezpůsobilými. V rozpočtovém výboru byl odmítnut náš návrh na znovudosazení železničních zřízenců, sesazených a propuštěných při převratu. Odmítli jste návrh, ačkoliv nám leží na srdci osud této kategorie železničního zřízenectva. Vy jste právě znovu jednali dle zásady >vae victis<. Čas nás o tom poučí, bylo-li to moudré. Nenávist a msta jsou špatnými rádci; nebudují, nýbrž boří. Měli jste již vhledem k vánočním svátkům povoliti opětné nastoupení služby těmto obětem svého přesvědčení, jako vánoční dar, místo abyste je ponechali rozhořčení nad nezaslouženým osudem. Co udělali tito lidé? Právě to, co vy, zůstali věrni své národnosti. Co bylo u vás nejvyšší ctností, to je u nich zločinem, pro nějž mají býti trestáni zkázou existence. To není ani šlechetné, ani moudré, nýbrž kruté a nedůstojné.

Naše státní dráhy nepovstaly jako organický celek, nýbrž z dřívějších privátních drah, a ty zase byly jednotlivými podniky, zařízenými dle rozličných potřeb, a teprve během času se přizpůsobily potřebám státu. Máme ještě dnes malý vozový materiál, vystavený soukromými drahami a z valné části ještě lokomotivy se slabou výkonností. Kromě toho válka značně opotřebovala vozy a lokomotivy, z části učinila je neupotřebitelnými. Je-li však vozový a lokomotivový park nedostatečný, pak vázne provoz často velmi citelně. Máme ještě staré sestavování vlaků a zastaralý systém spojek.

Co však zvláště musím vytknouti, jsou neobyčejně vysoké železniční sazby. Jestliže však bude možno teprve v socialistické republice odstraniti všechny sazby na zboží, převzíti všechny dopravní výdaje na účet státu, musíme se přece i dnes vystříhati každého zdražování dopravních výloh. Musíme se bezpodmínečně snažiti, aby byl železniční dovoz pokud možno nejlevnější. Vysoké sazby železniční působí rušivě na naše národní hospodářství a zvláště na obchod a průmysl. K úpravě tovarů a polotovarů jest zapotřebí surovin, které zpravidla podléhají dlouhé dopravě. Vysokými sazbami zdražujeme výrobu, často ji znemožňujeme, poněvadž tím úplně jest podvazována schopnost soutěžiti s cizinou. Železniční sazby jsou jednou z příčin naší velké drahoty. Musíme proto usilovati všemi prostředky o snižování vysokých sazeb.

Abychom to umožnili, je především nutno dle nové doby přetvořiti naši železniční dopravu. Místo malých nákladních vozů o 10-15 tunách nosnosti musí se stavěti vozy s velkou nosností, asi 50 tun. Lokomotivy s malou výkonností mají býti nahrazeny lokomotivami s velkou tažnou silou, což umožní dopravu těžkých nákladních vlaků a přinese s sebou dále značnou úsporu provozních výloh.

Osobní doprava jest zvlášť bolestnou stránkou železnic, tu jest potřebí zvláštní reformy. Tvoří zcela značnou pasivní položku. Státní dráhy musí dopláceti velké obnosy na toto nevýnosné odvětví dopravy, proti tomu jest osobní doprava na pouličních drahách výnosná a jest na bíledni, přenésti zúplna nevýnosnou osobní dopravu z hlavních drah na elektrické přespolní silniční dráhy, které se mají stavěti. Nejen, že by se tím značně ulehčilo hlavním drahám, stát by si tím opatřil velmi značný pramen příjmů, naše národní hospodářství by se oživilo a zúrodnilo. Naše hlavní trati leží zpravidla stranou od velkých měst. Elektrické přespolní dráhy, které se mají vybudovati a které by projížděly městy, mohly by převzíti celou místní osobní dopravu, sbírati ji a dovážeti k zastávkám rychlíků na hlavních tratích. Tímto odloučením místní osobní dopravy od hlavních tratí zůstala by pouze doprava rychlíková a nákladní. Hlavním tratím by se tímto odloučením značně ulevilo, počet rychlíků by mohl býti dokonce zvýšen a zavedením těžkých nákladních vlaků docílilo by se značného zmenšení počtu zavedených nákladních vlaků, zkrátka mělo by za následek úlevu a značné zlevnění dopravy.

V demokratické republice mají se zrušiti tři třídy vozů; první, druhé a třetí neodpovídají našemu demokratickému cítění, má se zavésti jedna třída vozů, podobně jako se to stalo ve Spojených státech severní Ameriky. Je samozřejmé, že tyto změny mohou se díti jen postupně, a že se bez zatížení státní pokladny financují výhodami vlastními. Nejdříve se musí začíti se změnami na hlavních tratích. Ale nová úprava železniční jest podmínkou pro znovuzbudování našeho zhrouceného národního hospodářství. Musíme na to vše vynaložiti a pečovati o to, aby byla práce pro každého v zemi. Náklady nesmí nás odstrašovati, zvláště ne tehdy, má-li se jich použíti k tak produktivním výdajům, jako je nová úprava státních drah, a slibují-li bohatý zisk. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Soukup: Dále slovo má pan sen. kolega Barth. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Barth (německy): Slavný senáte! Stanovisko německých sociálních demokratů k této vládě a tomuto rozpočtu naznačilo již několik soudruhů mé strany a jestliže se stavíme v tomto senátě proti jednotlivým kapitolám rozpočtu, to proto, že chceme se zabývati kritikou všeho, co považujeme v tomto státě za křivdu a nesprávnost. Chci se zabývati výlučně jedinou kapitolou, která jest dle mého mínění nejdůležitější, rolnictvím a polním hospodářstvím, které přece úzce souvisejí s celou naší výživou.

Německý občanský svaz podal slavnému senátu návrh, v němž se žádá, aby se odstranil nynější pozemkový úřad a zřídilo na jeho místě ministerstvo, které by bylo v úzkém spojení s ministerstvem orby. Můžeme dáti svůj souhlas k tomuto návrhu jen potud, pokud vyslovuje, že nynější Pozemkový úřad má býti zrušen. Došli jsme k přesvědčení, že v našem zemědělství dlužno hledati příčiny hrozné vyživovací krise, kteráž přece ve skutečnosti není již vyživovací krisí, nýbrž vyživovací katastrofou, vždyť jsme hnáni z jedné vyživovací katastrofy do druhé. Tápání Pozemkového úřadu okolo socialisace muselo samozřejmě vyvolati pocit nejistoty u celé řady velkostatkářů a shledáváme, že se nevěnuje více ona péče obdělávání půdy, že se více neinvestují ony peněžité obnosy, které s ohledem na nářadí a stav dobytka zůstanou základními podmínkami moderního zemědělství. My, němečtí sociální demokraté, jsme tedy pro zrušení tohoto úřadu. Jak smýšlí o té věci naši čeští soudruhové, není mi okamžitě známo. Přejeme si však přece, aby se utvořil jiný úřad - ať jest to již Pozemkový úřad nebo ministerstvo, to jest lhostejné - důležito pro nás jest jen, aby utvořen byl úřad ve státě, který nepodléhá pouze vládě, nýbrž také zákonodárným sborům.

Ale tento úřad mohl by teprve tehdy působiti, když by se zřídily také tak zvané okresní pozemkové úřady, anebo, jak bychom je chtěli pojmenovati, které by připravovaly půdu nejen pro socialisaci velkých pozemků, ale kterým by také přikázán býti musel úkol uvésti zemědělská družstva na onu dráhu, která je nutna k úpravě našeho zemědělství v oboru malorolnictví. Pokud to není, nebudeme míti upravený vyživovací systém. Vidíme, - řekl jsem to již v rozpočtovém výboru, - že jest naše současná hrozná vyživovací krise v úzké souvislosti se zemědělstvím. Nahlédnete-li do těchto věcí, naleznete, že celá státní vyživovací služba úplně selhává. A co jest nejdůležitější, selhávají tak zvané osevní komise. Jděte ven a shledáte, že v posledním sklizním roce zůstala neobdělaná velká část půdy, protože se nikdo o to nestaral, protože osevní komise nebyly v činnosti. Nebyly však také v činnosti komise pro odhad žní a vybírání sklizně, neboť, kdyby bývaly působily, bylo by úplně vyloučeno, aby teprve dnes byla odvedena skoro třetina, ani ne polovina předepsaného kontingentu. Nefungují také okresní hospodářské úřady, nefungují místní hospodářské rady, jednotlivé okresy sabotují státní vyživovací službu, pokud přicházejí v úvahu jako okresy vývozní, sabotují obce, a víte, že sabotáž rolníků se již stala pravidlem. Jest přirozeným logickým zjevem, že nemáme k jídlu v jednotlivých okresech ve třech měsících po nové sklizni žádný chléb a žádné brambory.

Bude tedy nutno včas zakročiti, aby úřady, které již existují, které se utvořily, aby naše vyživovací hospodářství pozvedly, byly nejen vybudovány, ale též provedly úkoly předepsané zákonem a nařízeními. (Senátor Löw (německy): Musí býti dány pod kontrolu!)

Ano, mají býti pod kontrolou, ale soudruhu Löwe, jak vypadá tato kontrola? Sabotují také přece okresní hejtmanové, neboť okresní hejtmanové v Žatci, v Kadani, Podbořanech nebo Pardubicích, vůbec všude v okresech, kde jest přebytek, hrají si na slepou bábu, poněvadž mají na tom zájem, aby nešlo vše pryč. Říkají: >Cojest mi po tom, že okresnímu hejtmanovi v Duchcově, Mostě a v Teplicích vytloukliokna, jen když mám zde klid ve svém okrese.< Zde by se musela zavésti zcela jiná kontrola, má-li tento státní aparát působiti.

Nyní bych rád řekl slovo o způsobu socialisace, jak ji dosud prováděl Pozemkový úřad. My, němečtí sociální demokraté, stojíme na stanovisku, že v zájmu všeho průmyslového proletariátu nesmí se rozbíjeti velké statky. Jsme zcela přesvědčeni, že malé parcely, které se nedají obdělávati ve velkém technickými pomůckami, pokud jsou určeny pro zemědělství, mohou se odevzdati malorolníkům. Ale velké parcely, které lze obdělávati ve velkém stroji, nesmějí nikdy býti děleny; a byť také o tom bylo různé mínění, a byť o tom byly napsány knihy, že prý jsou v zemědělství malé usedlosti výnosnější, než velký majetek, že tedy se mají v zemědělství věci podstatně jinak, než v průmyslu, tož to rozhodně popírám. Neboť právě tak jako ve velkém průmyslu, tak také ve velkém polním hospodářství velkou důležitou úlohu hraje postup práce, totiž rozdělení práce. Statistiky o odvádění přesvědčují nás jasně a zřetelně a nemusíme býti ani sedláky, ani hospodáři, abychom viděli, že jest na polích velkých statků již dnes v kapitalistickém státě výnos půdy větší, než v malých usedlostech.

Máme však obrátiti pozornost i k těmto malým usedlostem. I na ně béře se zřetel při výživě. Poukazuji na důležitou potravinu všeho lidu, na vejce, a zvláště v dnešní době, kdy se stav dobytka ještě stále decimuje, kdy není ještě sdostatek masa, jest zvláště vejce v domácnostech rodin potravinou bezpodmínečně nezbytnou. Přihlédneme-li k dnešnímu drůbežnictví, jak se skutečně v malých, středních a větších statcích provozuje, vidíme, že tento obor není v žádné zemi tak špatně veden, jako u nás. Nevím, jakou to vlastně mají naši sedláci pověru. Mají sice slepice, ale nikdo se o to nestará, snáší-li vejce, nebo ne. Nikdo se nestará o to, nesou-li slepice týdně 2 neb 6 vajec, drůbež jest úplně zavšivená, protože si naši sedláci namlouvají, že se kurník a holubník smí čistiti jednou do roka o masopustní pondělí. Jaká jest to pověra, nevím, ale přirozeným následkem toho jest, že pro velmi nespořádaný chov drůbeže nemáme vajec. Sedláci často vůbec nevědí, kolik mají slepic, nevědí vůbec, kolik vajec slepice snášejí a s drůbežnictvím vypadá to bezútěšně. Zde museli bychom vynaložiti vše pro organisaci zemědělské malovýroby, jak to již vidíme v jiných zemích, zvláště vynikajícím způsobem v Dánsku. Chceme-li vyjíti z této vyživovací katastrofy, pak musíme v prvé řadě obrátiti naši pozornost k našemu zemědělství, pak musíme činiti vše, abychom rolnictví povznesli, jak velké tak malé, jen tak docílíme pro naše obyvatelstvo více chleba, mouky a brambor.

Slyšíte-li vládu, směrodatné úřady, nebo kohokoliv, kdo má zájem o povznesení národního hospodářství, pak slyšíte jen jedno volání: >Více práce, vícepráce!< Také my se připojujeme k tomuto názoru. Nemůžeme se před tímto názorem uzavříti, neboť již básník praví: >V půdě budí život, do pralesa přinášísvětlo, na kameni pěstuje révu, každý odpor se zlomí.<

Když však, vážené dámy a pánové, vyžadujeme od pracujících lidí více produktivní práce, ať jsou činni duševně nebo tělesně, musíme těmto pracujícím lidem dáti více jísti, a jak jsem se již v úvodu zmínil, musíme jim poskytnouti onu dávku, která jest k výživě nezbytná. Ale pokud náš nynější vyživovací úřad zde v Praze nebude jinak působiti, pokud se nikdo nestará, sklízí-li se nebo ne, potud nemůžeme očekávati žádného zlepšení. Jděte dnes do žateckého okresu, najdete ještě velké rozlohy, kde nebyly brambory dobyty ze země a které zmrzly. V Měcholupech jest statkář, mohu ho jmenovati, jmenuje se Groschub, který nechal v loni brambory v zemi zmrznouti a také letos je nechal v zemi, a nenajde se nikdo, aby tomuto jednání udělal konec. (Výkřiky německé: To jest skandál, to jest zločinec!) Žatecký okres je t. zv. přebytkový okres. Je charakteristické, jak zde pracoval vyživovací úřad. Tento okres jako přebytkový samozřejmě má si opatřiti také své brambory. Ale předpisy o povinném kontingentu těchto brambor obdržely obce teprve koncem listopadu, tedy v době, když již nejsou vůbec žádné brambory. A v tomto přípise se praví, že si okres nesmí dělati žádné nároky na brambory, nýbrž že se musí tyto brambory v okrese opatřiti.

Jak si má městské a průmyslové obyvatelstvo vypomoci této zimy přes nejhorší čas, ještě dodnes nevíme. Ale myslím, že vyživovací úřad bude nucen přiděliti tomuto okresu a městu potraviny, zvláště brambory, protože úřad promeškal předepsání kontingentu jednotlivým statkářům a obcím. Tak se mají věci všeobecně a jsem přesvědčen, že i když použijeme všeho k povznesení našeho národního hospodářství, přece nebudeme s to dosíci všeho, čeho se domáhá sociální demokracie, pracující lid. Zde jest pouze jediná cesta, a touto cestou jest cesta k socialisaci. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Soukup: Další slovo má pan senátor Havlena.

Senátor Havlena: Slavný senáte! Klub naší československé sociálně-demokratické strany dělnické bude hlasovati pro rozpočet. Co dáme, dáme státu, třebaže tento stát není ve svém složení sociálním a hospodářském založen na těch základech, ke kterým spěje celé snažení třídy dělnické. My přes to přece tento stát považujeme za možnou základnu, na které se vývoj k našim cílům budoucím může vyvíjet.

Jsme republikány, byli jsme jimi již tehdy v národní naší společnosti, kdy mnohým bylo by postačilo korunování císaře za krále českého, státní naše zřízení jest zřízení republikánské, republika jest založena na základech politické demokracie, ona jest od této demokracie závislou, z ní vzrostla, s ní žije a padá a dáváme jí tudíž, co k svému rozvoji nezbytně a nevyhnutelně potřebuje.

Pracující lid, který my zastupujeme, nese pak nad to v oběť svému státu, své republice, samostatnosti národní největší poklad, jaký ji může dáti, svou - možno říci - svatou trpělivost v největší své nouzi, strádání a nedostatcích, ač trpí stejně jako ta část dělnictva, která počíná již pod tíhou poměrů podléhati zoufalství a dala si v posledních dnech na př. nezodpovědnými fanatiky raditi k činům, jež by mohly vésti k záhubě nejenom třídy dělnické, její moci politické, jejího významu ve státě, jaký si vybudovala dlouholetou 40-50letou činností svou, ale i k záhubě naší, sotva nastalé státní samostatnosti.

Chtěl bych k tomu hned říci, že vy, pánové z těch kruhů, kdož nenáležíte k našemu myšlenkovému založení, nechápete snad, že těžké životní poměry jsou to především, které jsou toho příčinou, že část lidu dělného poslouchá zkreslené, nadpřirozené, neuskutečnitelné, nemožné naděje, že jsou to ty poměry, ve kterých trpce a těžce žije ten lid, že to jest ta půda, odkud vyrůstá třeba u jedné části nespokojenost a vyvíjí se v takových zjevech posledních dnů. A já bych chtěl říci, škoda, že není tu více pánů z těch vrstev, ke kterým bych chtěl mluviti, a nazval bych to nectností, že, když mluvíme o takových důležitých věcech, lavice jsou prázdné a nebýti vlastně ocenění toho, co jest parlamentarismus pro dělnictvo v řadách našich zástupců, často bychom mohli promlouvati k prázdným lavicím. Na to si musím postěžovati. To neodpovídá důstojnosti našeho senátu. Ale i kdyby tu byli, řekl bych, že nemohou ovšem stačiti pouze opatření, která posuzovati možno jenom jako opatření nouzová, jak se stalo v posledních dnech, že pronikavou nápravu a ulehčení zbědované duši chudého člověka může přinésti teprve pochopení, že jest potřeba především zvednouti existenční úroveň těch širokých vrstev lidových, a zde bude potom základna klidného rozvoje cestou rozumu. (Výborně!)

Chtěl bych říci: Nechápete, pánové, že tento poklad, který má náš stát v trpělivosti svého dělnictva, měli by všichni činitelé, od nichž závisí ten další rozvoj, chovati jako oko v hlavě, že uchování si dělnictva v názorově správné cestě vlastně by bylo to nejlepší zabezpečení? Já jsem již poznamenal, že když musíme dělníkům raditi, aby nešli záhubnou cestou dobrodružství, jelikož to nejsou cesty, které by mohly vytvořiti trvalou společnost socialistickou a tím méně ji udržeti, přece jenom musíme také říci těm, kteří nechápou: Měla i městská buržoasie v dějinách své revoluce násilné, sedláci měli své revoluce násilné, násilná povstání, která vyrůstala z poměrů daných, byly to výbuchy zoufalství těchto vrstev. Nesmí se tedy domnívati, že jest to jen umělý čin nezodpovědných jednotlivců. Jednotlivci jen v okamžiku náhodnou příležitost mohou využitkovati, aby pro sebe náladu mas získali, ale nebýti zde poměrů skutečných, které jsou tou půdou, nemohlo by se dílo takovým nezodpovědným činitelům zdařiti. (Výborně!)

Řekl jsem již, že zde může pomoci především porozumění pro potřeby lidové. Uchování toho pokladu trpělivosti a vytrvalosti v těch těžkých poměrech v nejpočetnějších vrstvách lidu pracujícího, který jest přece - bez ohledu na kmenovou národní příslušnost - většinou obyvatelstva našeho státu, uchovati si tuto vytrvalost v těch těžkých poměrech, abychom se propracovali do poměrů nových, to závisí především od agrárních a průmyslových výrobních vrstev. Závisí to dále od vrstev obchodních, od těch, kteří rozdělují výrobní statky, a závisí to dále od toho, jak chápe veřejná správa veřejné poměry a také, jak jim v době přítomné rozumí.

Jestliže tito činitelé ulehčí výživu lidu a jeho obývání a bydlení, aby měl si lid čím osvětliti svůj chudý příbytek, jestli ulehčí mu, aby si mohl v zimavém příbytku zatopiti bez nouze o topivo, pak, vážení pánové, bude aspoň prozatím to nejhlavnější vykonáno a nebude potom třeba sáhnouti k těm zarmucujícím prostředkům, když už výbuchy zoufalství jsou zde. Pánové, zamyslete se nad skutečností, že teď krátkou dobu po žních - jsme přece teprve před Vánoci - dostávají namnoze dělníci pouze půl bochníku chleba. Byl jsem v minulém týdnu v textilním obvodu v Polici n. Met. Tam dělnické konsumy přidělují půl bochníčku chleba. Až do omrzení bylo slyšeti pořád písničku o přednostním zásobování konsumů. Nebylo to nikdy pravdou. Má se však nyní uplatňovati snad systém potlačování družstevnictví, protože snad nastala změna v úřadě zásobování? Chcete chrániti práva soukromého obchodu proti družstevnictví? Chcete soukromému obchodu nebo aprovisaci nedružstevnické dávat přednostní zásobování?

Nejhorší, co jsme zdědili z války, jest, řekl bych, zkažená morálka. Výrobce, obchodník pracuje dnes s neobyčejně vysokými zisky, nikým nekontrolovatelnými. Bylo tu řečeno jedním z pánů kolegů: Když draho nakoupí, musí draho prodat. Ano, draho nakupovat a draho prodávat, ale vždy při tom musí zůstat veliký zisk v kapse. Lichva stala se pomalu tak všeobecnou, že nebude se ani pomalu vědět, co lichva je. A zde jest na místě volání a také se již v tom směru činí kroky, aby se konečně vystoupilo proti těm, kdož nejvíce z bídy lidu těží, kteří byli vlastně zločinci v přítomné době. Je-li jejich duše zkažená a necítí potřebu mít ohled na ostatní občanstvo, jest na ně třeba jíti mocí a silnějšími zákony, než dosud, třeba i trestaneckými koloniemi, jak již bylo zde řečeno, a také pro ně nesmí platiti žádné podmínečné odsouzení. Jestliže pro toho, kdo těží z nouze obyvatelstva v té nejtěžší době, platí podmínečné odsouzení a - >není-liudavače, není také soudce< - jestliže i další jeho zločin nepřijde později najevo, stal se ve skutečnosti beztrestným, přes to, že jest zločinec. (Výborně!) Družstevní podniky prodávají bez zisku. Stát by měl tudíž v zájmu občanstva napomáhat zvláště těmto distribučním, rozdělovacím organisacím, měl by je ve větší míře podporovati tím, že by jim umožňoval získávání úvěru, aby samy mohly činiti veliké nákupy přímo v cizině. Co by ony nakoupily, to by nepřišlo mezi smečku keťasů, nýbrž se dostalo přímo spotřebitelům.

V otázce zásobování nalézám v rozpočtu doplatky na mouku v obnose 91 mil. korun, vedle toho věnujeme na to ještě výdělky z cukru. Nemáme žádných ilusí, nemám jich já, že by dobré slovo, snad něco po tom všem, co bylo napsáno a mluveno, pomohlo; chtěl bych však přece znovu říci, že agrárnické kruhy, od nichž především výživa lidu závisí, když již nechtějí poslouchat zákonů, aby aspoň samy pod tlakem doby, kdyby jim opravdu na rozvoji státu záleželo - a v našem českém táboře jmenuje se tato strana stranou republikánskou - kdyby tedy byli opravdu republikány tělem i duší, zorganisovaly jiný způsob osévání polí. Tyto kruhy měly by samy k tomu působiti, aby se zvýšila především produkce obilin a těch plodin, které jsou požívatelny, na úkor těch, které požívatelny nejsou, a jimiž až dosud osévána jsou pole jenom proto, poněvadž se daleko více z nich vytěží bez ohledu na to, že máme zde těžkou, neodčinitelnou nouzi a nedostatky zásobování. Chtěl bych k tomu říci, že lid přinášel těmto agrárním výrobním kruhům oběti po celých dlouhých 6 roků a že jest spravedlivé žádati nyní na nich, aby také konečně ony přinesly aspoň tu nepatrnou oběť v tom, že by snížily svou touhu po zisku a výdělcích. Dokud nebude dostatečné domácí produkce a dostatečných nákupů v cizině na tolik, abychom zde měli pro určitou delší dobu trochu reservy, aby každá porucha jednoho týdne hned se současně neobjevovala tam, kde se občanstvu po hrstkách to živobytí přiděluje, dotud také budeme odkázáni, abychom kupovali za drahé peníze v cizině, a na tolik to bude škodou pro naše státní rozpočty.

Je tu dále otázka ošacovací. V továrnách textilních se pracuje málo, vyplácejí se podpory z prostředků státu, textilní dělnictvo při tom však žije v nouzi. Což pak nemohlo by se působiti všemi prostředky k dohodě s průmyslníky k tomu, aby určitým potřebným nátlakem způsobilo se, aby uvolnili svá přeplněná skladiště tovární a aby se výrobky, třeba s malým ziskem, aspoň v této přechodné době největší nouze učinily přístupny lidu, který potřebuje se ošatiti a koupiti prádlo a nejnutnější druhy oděvu, a aby se konečně již také jednou docílilo možnosti další práce a dalších výrobků a snad také již výroby z levnějších surovin? Není to ohromná škoda hospodářská, stojí-li z polovice továren, není to ohromná škoda finanční pro stát, když dělníku, který si nepřeje podpory a chtěl by svou vlastní rukou si vydělat, jako to vždy činil, který by dal přednost výdělku před podporou, není to škoda ohromná, škoda pro stát, když z vlastních prostředků musí dělníku nahrazovat, co on v práci, když ji hledá, nalézti může?

A palčivá otázka bytů. Máme v položce ministerstva sociální péče značnou položku přes 30 milionů. Jsou konečně v položkách ministerstva veřejných prací, v těch mimořádných investičních položkách položky, které obnášejí výše asi 120 milionů na podporu soukromého stavebního podnikání. Já bych zde chtěl k těm všem pokusům, které se dějí zákonitými předlohami, že továrníci mají být pohnuti k tomu, aby pro dělnictvo stavěli byty, dále, kdo zabral určité byty, peněžní ústavy nebo obchodní společnosti a vůbec všichni ti majetnější jednotlivci, aby byli povinni v náhradu stavět aspoň v tom rozsahu jiná obytná stavení, upozorniti na jednu velice závažnou a důležitou věc, která by mohla prospět především těm nejpotřebnějším, těm chudým mužům a chudým dívkám, které zakládají svou domácnost v těch nejtěžších dobách. Nemají, kde bydlet. Bylo již zde vzpomenuto, jak se bydlí, že v malé domácnosti bydlí 2 i 3 rodiny a je to zjevem vlastně pravidelným, že, jestliže se uzavře někde sňatek, je to možno jen s tou podmínkou, že novomanželé zůstanou v rodinách u rodičů. Chtěl bych upozorniti, že tady zůstala nepovšimnuta okolnost, co je v dělnictvu soudružnosti, co je v něm solidarity, že by bylo třeba ji vzbudit za pomoci obcí a státu, a když by na příklad obce k ulehčení bytové tísně daly pozemky - a mají téměř všecky důležitější obce, střediska průmyslu a obchodu pozemky - kdyby tyto pozemky věnovaly, dalo by dělnictvo pro sebe z ochoty svou práci. A šel bych tak daleko: Je-li při 8hodinné době pracovní za týden 48 hodin práce, dala by se pro přechodnou dobu svépomoci dělnické, aby mohli získati své byty, pracovní tato doba soustřediti na 4 až 5 dní v týdnu, aby 1-2 dni týdně mohly býti získány pro stavební práce svépomocné.