Ale jinak se to má, když se obrátíme k rozpočtu po stránce, jak jsem ji nazval, vnitřní. Té se týče stesk, jemuž jsem dal na počátku výraz. Tedy po této stránce vnitřní jeví se onen neblahý konservatismus, a kdybych jej měl charakterisovati, řekl bych, že při té velké práci, ve školství od převratu až do dneška nestal se skoro žádný krok ku předu ve smyslu zásad pokroku, ve smyslu zásad socialismu. Co bylo učiněno, stalo se způsobem, z něhož pro pokrok dobré věci vzešel prospěch nepatrný, poněvadž zase tím jen se zmatek přimnožil. Já postrádám vyšších hledisk, nevidím žádné koncepce velkých rysů, nevidím důslednosti, spíše polovičatost, neurčitost, kompromisnost, snahu, aby se zachovalo na všechny strany, velikost v malých a malost ve velkých věcech, takové záplatování, takové samé poradní sbory, samé ankety, dotazníky, a z toho všeho vzniká zmatek, z něhož se hledá východisko návratem k tomu obvyklému, známému starému konservatismu in optima forma.

Vím, že dobré vůle bylo dosti v té příčině, snad ale nebylo síly a odvahy provésti něco důsledně a přesně. Z ministerstva, od činitelů, od nichž se to očekávalo, nepřicházelo nic, nepřicházely ty iniciativní popudy takových odvážnějších koncepcí, a co šlo z parlamentu, bylo udušeno v politické atmosféře kompromisní koalice.

Nechtějte na mně, prosím, podrobné doličování toho, co zde tvrdím - ostatně by k tomu ani nebylo času. Mohu jen některé poznámky učiniti, které v tomto směru račte sami interpretovati. Vezměte na příklad poměr školy k církvi. Nebudu vykládati, jaký jest a jak si jej představuji a jaký bych jej chtěl míti. Ale to mi, prosím, vysvětlete, jaká jest v tom zásadnost nebo dle jakého principu se stalo, že na příklad vyučování náboženství bylo zrušeno ve třech vyšších třídách gymnasijních a ne v kvintě, jak se srovnává s pokrokovostí, která byla vydávána za důvod ministerských výnosů, že katechetům svěřuje se vyučování propedeutiky filosofické definitivně, jaký smysl má dávati nařízení a pokyny, jež se mají plniti dle okolnosti, podle toho, zda učitel uzná za dobré nebo ne. To způsobí a může způsobiti jen zmatky a uvolnění kázně, ohrozí autoritu úřadů školních, jak to vidíme při tom osudném nařízení o symbolech náboženských a o modlení. Jaký to má vůbec smysl odstraniti, anebo dovoliti, aby byly odstraněny ze školy symboly víry, když tam zůstává katecheta? Jest třeba pro takové malichernosti vyvolávati aféry a dávati zbraně odpůrcům, když v hlavní věci a principu zůstává všechno při starém a církev podržuje svůj vliv? (Tak jest!)

Při trochu důslednějším postupu vlády bylo by to vše odpadlo. A tu je právě to, co vládě a všem činitelům politickým vytýkám, že samými kompromisy stali se nedůslednými svým zásadám. Chtěli se kompromisem vyvarovati něčeho, ale kompromis, jako každá zpronevěra zásadám - v podstatě každý kompromis je lež - vymstí se a způsobí právě to, čeho se kdo bál. Vidíme to na př. na Slovensku. To je přímo klasický příklad pro poučení všech politiků a pro dotvrzení požadavku, aby politika byla důsledná, pevná, charakterní, zásadová, nekompromisní. Co se nás tím Slovenskem nastrašili. (Hlasy: Tak jest!) Již jsem loni proti tomu se ohrazoval a na to poukazoval. Přímo urážlivě odbývali ty, kdo usilovali o přímočarý postup v otázkách kulturních na Slovensku. Dobře; tedy dosáhli toho, že byl ten postup zastaven, a čeho bylo dosaženo při tom? Co vidíme? To, co jsme nechtěli, aby se stalo a k vůli čemu byl postup zastaven, stalo se přece. A v tom je důkaz, že nikoliv ty věci, pro něž jsme se zapřeli, byly příčinou úkazů oněch, ale něco jiného. Či co by se mohlo na Slovensku státi více, než se tam k našemu zármutku a na úkor republiky stalo a děje? Ten separatism, který nás tolik rmoutí, ten má jiné kořeny, než starost o víru a ten nebyl způsoben, ani zveličen pokrokovostí českých učitelů a těmi některými přehmaty, které se tam neprozřetelně staly. Ti pánové, Hlinka a Juriga a náš velect. kol., sen. Klimko, nestali se tím, čím jsou, proto, že byl stržen mariánský sloup, a nepřestali by býti tím, čím jsou, ani kdybyste ten sloup znova postavili, a řeknu, kdybyste k tomu každému z nich pod okno postavili dvě sošky mariánské. (Hlasy: Tak jest!) Z řeči p. Klimkovy čišelo něco nepřátelského, nenávistného, co nemá s náboženstvím co činiti. (Hlas: Jistě ne!) Často jsem přemýšlel o tom, kde se nabralo té žluči proti nám u některých Slováků, kteří při vší své lásce k domovině a své krásné slovenčině nenávidí nás tak, že společné žití s námi pokládají za svou záhubu. (Hlas: Hlinkova škola!) Což nemluví k nim hlas srdce tak, jako k ostatním Slovákům, jichž je bohudík většina, jako nám, kteří cítíme se s nimi jediným tělem a jedinou duší? V nás to mluví hlas přírody, instinkt - a to je hlas boží - my se cítíme víc než příbuznými, a oni tak se cítí od nás odpuzovanými. I myslívám si: Není to snad u nich také hlas přírody? Není ten chlad od toho, že v jejich žilách koluje cizí krev? Ale netřeba zkoušeti jich rodokmen, jsou na světě také poturčenci a renegáti. (Hlas: To jsou oni!) Ale pak ten jejich separatism je přímo nepřátelstvím a naprosto nezavazuje k ohledům, jaké byly vyžadovány v zájmu klidu na Slovensku, ani nás, ani naši vládu. A pro budoucnost to může býti naší společnou direktivou. Vážené shromáždění! Sáhněme jenom při té své zkoušce jinam, kterou chci nyní těmito svými ukázkami podniknout, hodně daleko od toho, o čem byla nyní řeč. Nařízením ministerským byla fakulta filosofická rozdělena na přírodovědnou a duševědnou, které bylo ponecháno jméno filosofická. Je to v souhlase s tím, jak byly nové university, brněnská a bratislavská, založeny a týče se to jenom universit pražských. Věc ta provedena byla - řekněme - tak neprakticky a snad ani ne dosti oprávněně. Nevěřili byste, jaké z toho vznikají nyní zmatky.

Celá organisace university je potrhána, protože se rozdělení stalo v rámci stávajících předpisů, které staly se za předpokladu čtyř fakult a určují poměr jejich k ústředním orgánům senátu a rektorátu. Co bylo předepsáno jedné fakultě a jaksi jejím právem, o to se mají nyní děliti fakulty dvě, přirozeně přijdou zkrátka proti ostatním fakultám a musí se to zase novými nařízeními nějak vyrovnávati, pokud není k tomu třeba zákona. Následek toho je, že na příklad na německé fakultě je poměr nových fakult určen jinak než na české - račte jen pohledět do seznamu přednášek a uvidíte hned, jak se liší. Na české fakultě je také předmět filosofie rozdělen mezi obě fakulty a v rozpočtu je pamatováno na dotaci pro experimentální psychologii na fakultě přírodovědné, pro níž tam není a nebude nikdy profesury. Fakulta přírodovědná nemůže a nebylo jí dovoleno dávati doktorát svůj, jako dávají jiné fakulty, ačkoli by se to rozumělo samo sebou a také tak tomu rozuměl sbor nové fakulty po rozdělení, když si dali do zásoby dosti značným nákladem natisknouti diplomy pro doktorát přírodovědy a matematiky a jeden nebo dva takoví doktoři skutečně existují v Československé republice. Přírodovědecká fakulta je nucena dávati zase doktorát filosofický a poněvadž nemá pro filosofické rigorosum dva profesory (na německé fakultě není vůbec žádný profesor filosofie), musí přibrán býti examinátor z fakulty druhé - a to znamená jakousi úhonu a omezení samostatnosti proti fakultám jiným, nehledě k jiným nepříjemnostem, které z toho vzniknou. Tomuto chaosu musí býti učiněna přítrž co nejdříve, dřív než začnou činnost svou fakulty přírodovědné v Brně a Bratislavě.

Tímto zmatkem však také trpí zřízení ústavu psychologického i s laboratoří, o něž se fakulta od 15 let marně snaží a kteréžto zřízení se již bezprostředně před válkou blížilo ke svému uskutečnění. V ministerstvu, od jehož povolení uskutečnění této naléhavé potřeby závisí, nenalezla věc pochopení, ačkoli Masarykova akademie práce zakládá ústav psychotechnický s velikým nákladem, které byla od ministerstva vyučování slíbena podpora tak veliká, že by pro první přípravné kroky k založení psychologické laboratoře úplně postačila. Je to pro mne nepochopitelno, že pro nové university na kabinety a seminární knihovny se povolují obnosy značné, a že pro psychologický kabinet mateřské university nemůžeme se haléře dožebrati. Nebudu unavovati dokazováním potřeby, ba nezbytností takového ústavu pro českou republiku, řeknu jen, že je v tom angažována čest české vědy, a používám této příležitosti, abych vás poprosil za podporu resoluce, ve které se žádá o neodkladné zřízení této laboratoře, pokud možno již příštího roku.

A nyní mi dovolte sáhnouti zase na jinou stranu pro ukázku toho, co bylo řečeno: Máme vynikajícího hudebníka, skladatele a theoretika, nedávno slavil 60leté jubileum a celý náš hudební svět vzdal mu nepodmínečný hold, nepodmíněné uznání beze všech >ale< a beze všech >sice< a to při našem osvědčeném klikaření v hudebním životě, které je horší než v politice, pro jubilanta něco znamená. Myslím, že k takovému umělci má ministerstvo, v němž je zvláštní sekce pro umění, hledati svůj poměr, jak se říká. A já bych soudil, že umělec a theoretik takového významu má býti na nejčestnějším místě mezi těmi, jež stát přijímá do svých služeb. Foerstrovi přece náleží analogicky nejméně totéž, co vědci, jehož stát povolává na stolici vysokoškolskou. Není-li takové stolice, nebo je-li na pražské konservatoři obsazena jiným, snad neméně význačným zjevem, může se zříditi druhá, jako se to stalo při jiných oborech.

Při ministerstvu je zřízen poradní sbor pro věci týkající se umění hudebního. Dal bych na uváženou, zdali do něho neměl býti povolán theoretik a umělec takového rázu, jako je universitní profesor Zich, který by byl přibírán k tomu jako znalec. Teď ovšem už je pozdě. Zich odchází na Masarykovou universitu do Brna a proto nemůže mi býti činěna výtka z osobních ohledů. Ale dává mi to příležitost k poznámce a prosbě, aby povolaní činitelé v sekci umělecké učinili si nepřekročitelným a nezadatelným principem státi nad stranickými proudy a kamarádskými klikami našeho uměleckého života, k prosbě, aby vlivná místa v této sekci byla svěřována osobnostem, které svým jménem, svou povahou, svými zásluhami poskytují záruku, že dovedou se povznésti nad to objektivní stanovisko, jehož je pro podporování umění se strany státu nezbytně potřeba. Osobnost nynějšího ministra, který jest odborníkem ve věcech umění, opravňuje k naději, že apel ten nebude marný.

Z téže příčiny a ve smyslu téhož principu nutno očekávati, že ani v resortu náboženského kultu nebudou ustanovovány osoby duchovní kteréhokoliv vyznání a pověřovány samostatnými referáty. Akceptuji docela protesty, které od strany lidové byly vznášeny proti dvěma funkcionářům z kněžského stavu, přestoupivším k církvi československé, kteří byli zaměstnáni právě v záležitostech kultu. Avšak rozšiřuji tento protest na všechny konfese, tedy také a především na církev katolickou.

A teď bych měl se zmíniti o reformě paedagogie, o středních školách, ale přestávám na těchto poznámkách, nemohu podati jich tolik, aby byly dostatečným důkazem úsudku, který jsem o našem školství učinil, a každého přesvědčily. Ale že ty zásady, o nichž myslím, že jim nebylo učiněno dosti v dosavadní naší práci školské a osvětné vůbec, že tyto zásady musí určovati další vývoj na tomto poli, to uznají všichni pokrokoví a s národem dobře smýšlející lidé. Jsou to zásady společné programům všech stran v tomto shromáždění, pokud je znám a vrcholný soujem jejich jest pro veškerou výchovu lidu ta zásada, pro kterou našel sen. opat Zavoral ta vřelá slova, zásada: Povznésti úroveň vzdělání našeho lidu poznáním pravdy. V tom mohou se sejíti náboženství a věda. Věda chce dáti lidu a může dáti lidu totéž, co chce dáti a může dáti náboženství. Tím zušlechtíme veřejnou mravnost a přispějeme k vyrovnání nestejností inteligence a z toho pocházejících sociálních nesrovnalostí. Jiný smysl socialisace kulturních oborů nemá. Tím končím s prohlášením, že pro rozpočet hlasovati budeme. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč: Dále přichází ke slovu paní sen. Perthenová. Uděluji jí slovo.

Sen. Perthenová (německy): V rozpočtu na rok 1921, jenž nám byl předložen a o kterémž v nejbližších dnech budeme hlasovati, projevuje se zase jednou bezmocná dvojakost buržoasního státu. Na jedné straně hlídá finanční ministr s hospodářskou nejlepší péčí každý halíř, který vydává, aby jej na druhé straně plnýma rukama mohl vyhoditi.

Tak tomu jest v položce >Sociální péče< a >Národní obrana<. Víme ze starého Rakouska, jaké požehnání nám přinesly obrovské sumy, které jsme obětovali militarismu. Napomáhali jsme tím zvětšovati sociální bídu a přece jsme se z toho ničemu nenaučili. Zase jest militarismus nejvyšším trumfem tohoto státu a k tomu ještě v době, kdy pro tento stát bylo by splniti vyšší úlohy. Válka zanechala nám smutné dědictví: nemocné anebo invalidní muže, ženy tělesně a duševně zlomené přepracovaností a obrovskými starostmi, a děti, jež vychovala ulice.

Tento chaos měl by těžce spočívati na svědomí společnosti, kteráž přece zůstala starou, neboť stejné zájmy vedou její politiku a její hospodářské snažení. Již výhled do budoucnosti z této strašné minulosti a přítomnosti musí ji nutiti k přemýšlení, jsou-li jí svatými všechny pocity, kteréž dovede do světa rozsévati tak ozdobené a melodické. Lid anebo národ jest nade vším a přece hynou touto společností, kteráž jim dovede pěti nejkrásnější písně, nezachrání-li je jiné cesty a prostředky. Lid anebo národ! Kdo jest to? Zajisté nikoli několik buržoů s lichváři a se společností keťasů. Hlavním jádrem každého národa jest massa pracujícího lidu. A co činíte pro lid? Většinu příjmů, kteréž stát dostává, házíte militarismu do chřtánu. A pro blaho lidu zbývají vám pouze bídné drobty. Anebo bude snad někdo chtíti tvrditi, že lidu neschází nic jiného, nežli velká a silná armáda, která stojí hodně peněz? Výdaje pro národní obranu stojí k výdajům pro sociální péči v poměru jako 3:1. Po strašných zážitcích války, po díle zkázy bylo by zapotřebí obráceného poměru, kdybychom chtěli mluviti o díle znovuzbudování a léčení. Popatřte přece na život dělnických žen, kteréž přece jsou zárodkem naší budoucnosti, a seznáte obrovské nebezpečí, kteréž nám na desetiletí hrozí. Jenom málo stará se společnost o to, že to, co se venku děje v hospodářském životě, jest více nežli přechodním zjevem, že to spíše jest zárodkem oné revoluce, ze které ještě nejsme dlouho venku a kteráž hlouběji zasahuje nežli jenom do života politického.

Zcela pomalu a nesociálně vyvíjí se naše ochrana matek a kojenců, poněvadž dříve nebyla ničím jiným, nežli almužnou bohatých chudým. Tato doba a tento názor musí býti nyní konečně překonány. Válka byla naší nejlepší učebnou pomůckou, kteráž nám dokázala, že matka a dítě jsou členy společnosti, jichž tato společnost potřebuje a kteráž proto musí míti zájem na jejich prospěchu a vývoji. Béře-li společnost dítěti matku, jest morálně zavázána, aby mu ji pokud možno nahradila. Toho společnost posud neučinila, měla zájem jenom na vykořistění, na její pracovní síle a způsobila tím stav, jenž jí dnes vší silou káže zadržeti. Dvojí zatížení ženy jakožto za výdělkem pracující hospodyně a matky připravilo ji o její fysickou sílu a o veškeré její zdraví. Dítě však přichází na svět již následkem dědičnosti zatíženo různými nemocemi.

Vydatná ochrana matek a kojenců jest naléhavou nutností a jest v zájmu společnosti a státu, aby podal pomocnou ruku. Naše dotyčné zákony jsou jen slabé, doufejme, že nové připravované zákony přinesou více požehnání v tomto oboru. Chci poukázati na osnovu zákona o ochraně matek, kterouž podaly ženské sociálně-demokratické poslankyně, a chci žádati vládu, aby tuto osnovu studovala ne jenom povrchně, nýbrž důkladně. Chci zde uvésti jen malý příklad, jak vypadá ochrana matek a dětí, a ukázati zde obrázek z mého domova, Děčína-Podmokel, při čemž podotýkám, že tohoto příkladu užíti lze o všech německých okresech. Po celé týdny, ba měsíce, žádná mouka, někdy 10 anebo 20 deka, pak chleba, jejž sotva bylo lze jísti a po měsíce jen půl, čtvrt, ba dokonce osmina chleba za týden! Pro nemocné matky a kojence žádné mléko a žádné lehké pokrmy. Chudé obyvatelstvo muselo se živiti řepou, kdežto bohaté obyvatelstvo mělo zajisté co jísti, poněvadž si přece může podloudným obchodem opatřiti dostatek. Za potravu sloužily sušené slupky brambor a odvařená ssedlina kávová, kterou chudí lidé semílají a z níž nějaké pečivo připravovali. Také nyní, několik měsíců po žních, neměli jsme v Podmoklech skoro žádného chleba. To nutí k přemýšlení. Následky podvýživy ukazují se u matek i dětí. Do poraden pro matky přicházejí matky a děti, jež většinou jsou nemocny a sláby. Jak strašně řádí bída a jak nedostává se nejnutnějšího, ukazuje to, že přicházejí mnohé matky s dětmi, jež nemají ani košilky. Mimo poradny pro matky a mateřské školky není ve většině míst a měst jiných ústavů, které by sloužily pro tuto péči. Není útulků pro kojence, jeslí ani ústavů pro mládež školou povinnou. Soukromá dobročinnost sama nerozhoduje. Subvence vládní jsou příliš nepatrné, než aby bylo lze v tomto oboru vykonati něco pronikavého. Vláda musela by alespoň okresním komisím pro ochranu dítek a péči o mládež při pořádání koncertů anebo při jinakých uměleckých produkcích ponechati celý čistý zisk a nevybírati od těchto komisí také ještě daň ze zábav. V našem okresu jsou zaměstnány školské sestry a z jejich zpráv můžeme seznati, jak vlastně vypadají děti, kteréž navštěvují. Většina jest nemocna, stížena kožními chorobami, přirozeně také zcela zanedbána a plna hmyzu. Co se děje v péči o sirotky, není zkrátka ničím. Máme sice poručníky z povolání, kteří navštěvují dítky v soukromém zaopatření, ale co může poručník činiti, má-li navštěvovati přes 1000 dětí?

Bytová nouze jest přirozeně v německých okresech velice hrozná a stává se, že v jednom bytě bydlí dvě rodiny a také ještě nocleháři, při čemž celý byt sestává z jedné a nanejvýš ze dvou malých místností. Pak musí také ještě dítky spáti v těchto místnostech. A jak se to za těchto okolností má s mravností, nepotřebuji zajisté blíže rozváděti. Péče o mládež jest tedy jedním z nejvíce zanedbaných oborů. Naříká se sice, líčí se zanedbanost a zpustlost mládeže, riskuje se také něco, ale právě jen tolik, že to působí jako kapka vody na rozžhavený kámen. Tato péče musí však, chce-li v tomto oboru zjednati nápravu, býti pronikající. Potřebujeme stanovení veřejného práva výchovy z praktických důvodů k praktickému účelu. Každý, kdo dnes prakticky se zabývá ochranou dětí, ví a dovídá se začasté, že v mnohých případech nelze učiniti nutných opatření k záchraně dítěte, poněvadž se nedostává zákonitého práva k zakročení. Nejde dnes postaviti nedbalé rodiče proti jich vůli pod dozor a nutiti je, aby posílali své dítky do útulků státem zřízených, anebo dáti je do ústavů. Dnes jde se s takovými dětmi, lze-li se jich zmocniti, od jednoho ústavu ke druhému a všude nalezneme zavřené dveře, poněvadž takovéto ústavy jsou přeplněny. Zde muselo by nesmírně mnoho býti vytvořeno a vybudováno, neboť to, co máme, nejen že nestačí, nýbrž v ohledu výchovném namnoze jest přímo proti svému účelu. Válkou byly mravní pojmy lidstva tak spleteny, že dnes jsou mnozí, kdo nedovedou rozeznávati dobro od zla a jsou tudíž nebezpečím pro veřejný život. Ve většině případů mládež tímto zlem nejtíže jest zasažena. Stále ještě jest ulice hříštěm a vychovatelnou dětí, jichž rodiče přes den konají pro společnost potřebné práce. Že ulice, obzvláště ve velkém městě, nemá na dítě příznivého vlivu a že fysická a morální špína, kteráž namnoze z ulice vychází, zůstává lpěti na dětech, o tom byly již napsány tucty knih a brožur, provedeno nesčíslně rozhovorů. Ale vzíti děti z ulice nenapadlo v této společnosti ještě nikomu vážně, byť bylo učiněno nesčíslně pokusů. Vždy ztroskotala dobrá vůle na složitém systému této společnosti, zůstala ladem a stává se tak zločinem na lidu. Jak dlouho mají ještě ženy dělníka přihlížeti k tomu, kterak degenerují jejich dětí, jimž je společnost odebrala, poněvadž nemají vychování, a kterak stávají se zločinci, poněvadž nikdo jich nechránil a nehlídal před nebezpečím života? Matka dělnice - o ty jedná se zvláště - může míti jen povrchní výchovný vliv, nemajíc nikdy klidu a času, aby dětskou bytost pozorovala. Jest přílišnou prací příliš otupělá, než aby zúrodnila dětskou mysl myslí svojí vlastní. Jest již velmi dobrou matkou, drží-li své děti v čistotě a pořádku, dá-li jim jísti a neposílá je na žebrotu. Bdíti nad tím, co dítě činí v její nepřítomnosti, není v její moci. Známý mně lékař pravil, že bylo by brzo zapotřebí zaříditi mimo útulky pro skrofulosní, tuberkulosní a rachitické děti také útulky pro děti syfilistické. Bohužel, nelze tu získati statistiky. Zajisté jsou také rodiče, kteří zúmyslně nechají své děti schátrati, aby jich použily pro žebrotu, kteří je bijí a trýzní, poněvadž jim jsou na obtíž. To jsou zvrhlosti, jež právě přivodila morálka válečná a proti kterým má se stát obzvláště brániti. Děti mají býti rodičům vzaty a býti dány do státního opatrování. Chtěla bych jen uvésti krátkou zprávu našeho školního lékaře, jak to vlastně vypadá s dětmi v podmokelských školách. Tato zpráva vykazuje: 286 chudokrevných, 79 s neduhy očními, 74 s neduhy kožními, 24 s neduhy ušními, 27 s vážnými nemocemi plicními, 31 duševně méněcenných, 5 hmyzem znečištěných a 9 zcela zanedbaných dětí. Tak to nyní vypadá v našich školách! Nedostává se potřebné výchovy pomocné a náhradní. Máme v této příčině jen jediné spojení, a to jest zákon o obecných školách. Všechno ostatní přenechává se velikému měšci dobrodincově a sociálnímu pracovníku vřelého srdce. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Bylo již tolik promluveno o poměrech obecného školství v německém území, jak jest zužováno a s české strany bylo vždy odpíráno a řečeno, že to není tak zlé. Chtěla bych tedy dokázati, jak se vlastně jedná, a uvádím toto: Křiklavé bezpráví děje se německým školám při rozdělování peněz na knihy pro chudé ze státního nakladatelství. Dle vládního věstníku č. 18, vydaného dne 30. září 1920, obdržely školní okresy: Podbořany 262 K, Žatec 247 K, Ústí 630 K, Chomutov 414 K, Žlutice 180 K; naproti tomu české školní okresy: Rakovník 3873 K, Louny 3346 K, Královice 1209 K, Plzeň 10.743 K (pro německé školy tohoto okresu jen 44 K), Benešov 5009 K. Celkem připadá na opatření knih pro chudé německé řeči 12.897 K, na opatření knih v české řeči však 293.692 korun. (Senátor dr. Heller (německy): Neslýcháno, a to mluvíte stále ještě o rovnoprávnosti!) Netřeba, abych něčeho dodávala, tato čísla mluví sama sebou a odpovídají také skutečnosti. Dle počtu německého obyvatelstva této země muselo by na německé obyvatelstvo této země připadnouti alespoň 100.000 K.

Vláda zúčastňuje se jenom subvencemi při tom a střeží se každé větší účasti, poněvadž by to mohlo stupňovati finanční tíseň státu. Také se tyto dítky posílají do světa bez jakéhokoli základu a tak samostatny, že platí jen za samozřejmé, že po nich nikomu nic není a že nikdo na nich nemá zájmu. Vykořisťování, hlad a bída přivádějí je konečně před stolec soudcovský a buržoasní svět hrozí se konečně toho, co děti dovedou provésti. A nemanželské děti, co pak se stává dnes s nimi? Přijdou, jsou-li matky dělnicemi, do některého soukromého ošetření, kde to je nejlacinější, a schátrají jako děti, které sice mají rodiče, kteří se však o ně nemohou starati, poněvadž zápas o život odnímá je jejich vlivu. Pokud jde o péči o mládež, všeho se nedostává.

Před několika dny čtla jsem zprávu o soudním přelíčení, v němž obžalovaná, kteráž hodila do Labe svého čtrnáct let starého syna, od narození blbého a duševně na stupni dvouletého dítěte, kdež se utopil, byla osvobozena, poněvadž tato dělnice nemohla uživiti dítě, kteréž sice mělo sílu tělesnou, ale bylo k práci neschopné. Také ve škole jsou tyto slabomyslné dítky těžkou přítěží. Učitelé a učitelky musejí jim věnovati svou zcela zvláštní pozornost a to jest při přeplněných třídách skoro nemožno. Ostatní děti se jim vysmívají a tropí si z nich šašky, takže často vyučování se tím ruší. Bylo by tudíž povinností státu, aby zde co nejdříve zřídil útulky pro takovéto slabomyslné děti. Stát sice má peníze, aby stavěl kasárny, ale nemá peněz, aby zbudoval ústavy na zaopatření takových nemocných.

Stejně smutnou kapitolou jest péče o sirotky. Tyto dítky přejímají skoro výhradně dobročinné ústavy s klášterním nátěrem, v nichž se jim nedostane vychování pro životní boj potřebného i bloudí pak po svém propuštění duševně chudý a pro život málo zdatný, až je pak zoufalství dohání k činům, za něž ne ony, nýbrž společnost by měla odpovídati. Ukázalo se opětovně a znovu, že vražednice dětí byly bytosti, které nevěděly, kam se mají s malým dítětem obrátiti, poněvadž neměly domova a o životě měly pojmy, které se hodily právě pro klášter a ne pro svět. Tomuto nebezpečí můžeme čeliti jen vybudováním našeho práva, upravujícího poměry mládeže, a toto státi se může jen na bezpečném základě zákona o úpravě poměrů mládeže. Podstatný pojmový obsah práva, upravujícího poměry mládeže, jest právo na výchovu v nejširším smyslu, jako zabezpečení tělesného, duševního a mravního vývoje. Toto právo může odpomoci bídě tolika dětí, přivádějíc a trvale zabezpečujíc ochraně mládeže prostředky veřejné. Jako se nám stalo samozřejmým, že se školy zřizují a vydržují z obnosů daňových, tak stalo se nám samozřejmým, že zařízení, kteráž mají vzdělání dokonati, z týchž pramenů mají býti opatřena. Jest ku příkladu několik oborů ochrany mládeže, kteréž zcela jsou vzdáleny vlivu soukromé dobročinnosti a pouze v cestě nového práva mohou býti upraveny. Obsahují výdělečnou činnost dětí, velmi smutnou kapitolu zákonodárství, o kterouž se nikdo nestará.

Obzvláště v severočeských sklárnách a v Rudohoří v paličkování krajek, tam slaví vykořisťování pravé orgie. Před nedávném upozornila komise pro ochranu dětí a péči o mládež v Teplicích v denních listech na to, že školní dítky pracují jako roznašeči. Na sta hochů a dívek ve věku pod 16 let konají tuto těžkou práci ve dne a také v noci, přes zákonnou zápověď. Živnostenští inspektoři starají se příliš málo o provedení výnosů. Dále jest zapotřebí úpravy poměrů dětí daných na stravu a úpravy práva trestání mládeže. Jest skutečností, že patří k všednostem činy, které se jeví jako přestupky zákona a že právě takovéto činy během let válečných následkem nespořádaných poměrů životních vzrostly nesmírně.

Jest tudíž v zájmu nejen pachatelů, nýbrž také v zájmu společnosti, zjednati brzkou a účinnou odpomoc. Bohužel, nemohla jsem si opatřiti statistiku o mladistvých odsouzencích v Československé republice vzdor vší námaze. Chodila jsem od ministerstva k ministerstvu, ale nikde nebylo lze nalézti statistiku. Statistika ze starého Rakouska o velikosti neštěstí, kteréž postihuje mladé pokolení a kteráž zajisté také v našem státě není méně krutou, ukazuje, že počet mladistvých odsouzenců ve Vídni stoupl od roku 1914 ze 4174 na 6752 v roce 1916. Stoupání všeobecně obnáší: v roce 1915 22.9%, v roce 1916 45.5%. Dle posledního sčítání lidu roku 1910 přijde na 10.000 obyvatelů v roce 1914 9.05%, v roce 1916 14.63%. Ve Vídeňském Novém Městě, průmyslovém to území, zaznamenati jest příbytek od roku 1913 do 1915 ze 154 na 257%.

Pánové, kdybychom se zde v průmyslových územích chtěli poohlédnouti, kdyby zde byly záznamy, myslím, že číslice nebyly by menší, nýbrž že by ještě daleko přesahovaly čísla uvedená. A uvedeme-li si na paměť skutečnost, že vlastně vůbec nemáme trestního práva pro osoby mladistvé, že mladistvé osoby odsuzují se ještě dle trestního zákona z roku 1852, musíme si připamatovati, jak těžkou vinu bereme na sebe, pomíjejíce vědomě věc hluboko zasahující, vinu, která nikdy nemůže býti smazána, poněvadž jest tolik zničených existencí a poněvadž nás stihá nejen kletba těchto nešťastníků, nýbrž také děti s mateřskou vroucností milují, kteréž v ně doufají a v jejich budoucnost věří. Pohlédněme jen na americké právo, upravující poměry mládeže, kteréž by mělo býti vzorem pro celý civilisovaný svět. Charakteristickým při tomto právě jest, že není žádným právem trestním, co platí ve většině států Unie. Pracuje se zcela jinými pojmy nežli naše státy, staví na místo odvety a trestu vychování, zlepšení a nápravu. Dělící zeď zřízena tu mezi dorostlým zločincem a chybujícím dítětem. Dítě postaveno jest pod zvláštní právo, kteréž zcela bylo vyňato z rámce všeobecného práva trestního a u soudu, jenž soudí mládež, stvořen úřad pro ochranu, dohled a výchovu. U nás jest tato kapitola velice smutná. Od dokonaného čtrnáctého roku jest dítě před trestním soudem zplna odpovědno, totéž dítě, jemuž v právu soukromém teprve s 21 léty se přiznává neobmezená schopnost právní a jednací. Jest to u nás tak, že se čtrnácti lety můžeme býti zavřeni, s 20 lety jsme tak daleko, že můžeme býti pověšeni a teprve s 21 lety jsme tak daleko, že právoplatně nám může někdo půjčiti jednu korunu. Tak ochraňuje kapitalistická společnost právo mládeže. Jak nesmyslnými se nám přece zdají tyto zpuchřelé zákony dávno minulé doby, kteréž spíše patři do kouta mezi staré haraburdí, nežli do naší doby s jejími sociálními názory! Mně samé jsou známy případy, kde osamocené dítky, tísněny a krutou bídou dotčeny pro válečné poměry, zcela jednoduše věřily, že ukončí bídu tím, že vzaly potřebné prostředky tam, kde je nalezly, nejsouce si vědomy důsledků tohoto činu. Byly zatčeny a potrestány několikaměsíčním vězením. Místo polepšeny, vyšly po svém propuštění opět na svobodu sesurověny a bezmezně zanedbány, nemyslím jenom fysicky, nýbrž také morálně. První věcí byl nevěstinec, odtud šlo se dále, až po několika dnech byly zase při činu postiženy a zatčeny. Školou pro tento způsob života bylo věznění s notorickými zločinci. Od nich naučily se zhotovovati různé nástroje a mnohému, co pro povolání zločincovo jest užitečné. Jsou sice lidé, kteří se s odporem odvracejí od těchto tak zvaných zločineckých povah, aniž by se ptali po příčinách jejich zpustnutí. A přece přičítati jest často společnosti valná část viny. Dle slov jistého soudce pro mladistvé provinilce jsou to často děti, na nichž společnost více se prohřešila nežli zhřešily samy.