Jak povolání nováčků a jejich ubytování letos bídně selhalo, ukazuje nám, že mladá vojenská organisace zhola není schopnou, aby jakž takž prováděla hospodářskou a administrativní službu. Stopadesát tisíc nováčků bylo povoláno, pro něž nebylo ani dopravních prostředků, ani ubytování, ani obleku, ani stravy. Po vší této bezhlavosti nebylo divu, došlo-li v různých posádkách k výtržnostem, o jichž potlačení pak ovšem vší mocí muselo býti usilováno. Mohl bych vám sděliti mnoho dopisů od narukovaných, které se nesou všechny jedním tónem, že nemůže býti bezměrnějšího nepořádku, abych neřekl svinstva. Nejhoršími jsou ovšem tyto skandální poměry na Slovensku. Nováčci 202. dělostřeleckého pluku ve Slovenském Brežzově sdělují (čte:) >Ačkoli již několik týdnů uplynulo od našeho nastoupení, má většina na soběještě prádlo, ve kterém odjela - vyšší svinstvo - ačkoli většině již prádlos těla padá. Strava jest netoliko špatná, nýbrž jest jí také málo. O správnostitěchto údajů může se každý přesvědčiti, neboť potřebujeme jen jíti na poštovníúřady, kde nalezneme balíky, kteréž nováčkům zasílají lidé, kteří si tomuseli uspořiti od úst, aby nováčky zachránili před smrtí hladem.<

Nebyl by tu na místě dotaz na stát, proč vlastně povolává nováčky, nemůže-li jich ani obléci, ani uživiti? Domníváme se, že stát, jenž toho nedovede, nemá již vůbec práva míti vojsko. Dnes však přikročuje se k zavádění všech nemravů dřívějšího militarismu. Vojáci nemají míti práva si stěžovati, mají býti zase nevolnickým nástrojem důstojnické kasty, která se stává zpupnou. Aby všem těmto přehmatům důstojnické kasty včas bylo čeleno, jest nejrychlejší zavedení vojenských rad nutností, kterouž nelze zamítnouti. Toto zavedení ukazuje se již proto nutným, poněvadž důstojníci stávají se zpupnějšími, nežli ve starém Rakousku. Jestliže setník, jenž dle pojmu každého slušného člověka musí býti nazván padouchem, se opováží prohlížeti kufry vojákům, kteří vyšli na cvičení, v nich nalezne psaní na poslance, pisatele těchto psaní potom káže dáti do samovazby, aby je potom odevzdal divisnímu soudu, tu musíme již říci, že staré Rakousko nejen v obnovené, nýbrž také ve zhoršené podobě v této demokratické republice opětně povstalo. Jako skutečně republikánské zařízení musí býti označeno, když za trest bylo zavedeno odnětí žoldu. Čeho se neodvážili černožlutí důstojníci, to dovedou důstojníci v demokratické Československé republice. O stížnostním právu vojínů v tomto státě nechceme vůbec mluviti, poněvadž ho vůbec není.

Z uvedeného seznáváme, že zavedení vojenských rad jest nezbytně nutné, nechceme-li, aby důstojnická zpupnost, která v tomto státě tak hezky začíná, nebyla ke škodě a ke ztrátě našich narukovaných synů. Abychom čelili neúctě jednotlivých národností, musíme žádati, aby byly utvořeny pluky, jejichž vojáci vzati jsou z jednotné národnosti. Jest bezpříkladným bezprávím, že povolány byly tisíce, aniž se kdo ptal, zda-li příslušníkům narukovaných nováčků nebyl vzat živitel, ačkoli se v §u 39 branného zákona praví: >Zvláštním zákonem budeustanoveno, pokud má býti přiznán vyživovací příspěvek rodinám, jichž výživazávisí od osoby v činné službě jsoucí.< Vláda tudíž dostala striktní rozkaz, aby rozřešila otázku podpory osob k činné službě povolaných. Teprve předevčírem bylo uznáno nutným předložiti sněmovně takovýto zákon. Lidu sice vzati byli synové, v mnohých případech živitelé, ale co je po tom vládě, co pánům ministrům, kteří skutečně mají jiné starosti, nežli aby se starali o ubohé rekruty a jejich příslušníky. Musejí se konati slavnosti, musejí se pořádati národnostní oslavy, aby lid byl uspán, aby cizině ukázány byly Potěmkinovy vesnice, zkrátka, aby se v Československu žilo jako by to byla říše pohádek. To zdá se býti nejdůležitější úlohou mocných v tomto státě. Vyjděte však, pánové, jednou ven mezi lid, k válečným invalidům, ke vdovám a sirotkům, jimž jste vzali vyživovací příspěvek a jež jste tím uvrhli do nejkrutější bídy, pak asi neuslyšíte žádných chvalozpěvů. Jak těžká bída nastala v postižených rodinách tímto zastavením vyživovacích příspěvků, to, pánové, nemůžete zodpovídati. Jest to, mírně řečeno, bezpříkladná surovost mysli, jaké neshledáváme v žádném jiném státě a u žádného jiného národa. Musíme se jen diviti, že český lid, jenž tím stejně trpí, snáší to tak klidně. Vláda, která pro důležité věci nemá peněz, vyhazuje je na druhé straně plnýma rukama, překládajíc veliký počet úřednictva prozatímně sem nebo onam, jimž pak mimo normálních požitků musí platiti ještě diety. Chci uvésti příklad. U nás ve Stříbře byl krátce po převratu do Liberce přesazen úřadující místodržitelský rada Marschner, jenž se během války učinil neoblíbeným u jedné části obyvatelstva. Nyní nám bylo požehnáno panem místodržitelským radou jménem Kozlanský, jenž, jak se pravilo, své dřívější působiště v Nové Pace také neopustil dobrovolně. Tento pan Kozlanský, jenž mimo své snahy počešťovací se neustále namáhá, aby město Stříbro a jeho obyvatelstvo u všech vládních míst vylíčil jako politicky podezřelé, aby tím vzbudil zdání, jakoby ze Stříbra měl býti připravován pád Československé republiky - divím se, že p. sen. Klouda ve své včerejší řeči neuvedl Stříbro, kde prý jsou snahy po svržení československé vlády. Domnívám se, kdyby takový tajuplný plán byl připravován, že nebylo by na místě, aby pan senátor to s tohoto místa oznamoval a osnovatele tohoto spiknutí varoval. Vážně tedy nelze tuto věc bráti, jest asi namířena jen k tomu, aby usnadnila povolení rozpočtu. Tento muž, jenž při každém větším shromáždění zmobilisuje všechno četnictvo politického okresu a způsobí pohotovost posádky, nepřispívá věru k tomu, aby vnesl klid do obyvatelstva. Při tom jest tento pán tak přehnaně úzkostliv, že všude tuší vyzvědače a útočníky proti své osobě. V létě loňského roku dal zatknouti několik mladých lidí, poněvadž, když jel ve voze od dráhy do města, přešli před jeho vozem silnici. V tom tušil tento pán útok proti své osobě namířený. Namátkou dal vojenskou policií zatknouti několik hochů, kteří však nebyli identickými s právě zmíněnými. Tito hoši byli nevinně ve věznici vojenské policie zbiti do krve. Příštího dne byli dodáni ke krajskému soudu do Plzně, musili však po několikadenním vězení pro nedostatek důkazů býti propuštěni. Otcové těchto hochů podali pak žalobu, kteráž do dnes není vyřízena, nýbrž byla zašantročena. Na čí popud tato žaloba byla potlačena, jest lehko uhodnouti. Chtěl bych na tomto místě poprositi pana ministra spravedlnosti, aby tomu, co jsem právě uvedl, věnoval trochu pozornosti a dohlédl jednou u krajského soudu v Plzni, co se vlastně s touto žalobou stalo. Zdá se, že jest tu úmysl chrániti osobu pana místodržitel-ského rady trochu více, než jest za-potřebí a prohlásiti ji snad za nedotknutelnou. Při letošních odvodech nechal tento pán netoliko četnictvo, nýbrž také mužstva zdejší posádky a k tomu ještě četu dělostřelců z Kladrub s nasazenými bodly vtrhnouti do Stříbra, jakoby šlo o to, hájiti město proti útočícímu nepříteli. Ačkoli pan Kozlanský musel věděti, že jsme se usnesli, že nováčci mají se odebrati k odvodům v plném pořádku, začež jsme se zaručili, učinil ve své přehnané úzkostlivosti taková opatření, která roztrpčila nejen nováčky, jdoucí k odvodům, nýbrž také ostatní obyvatelstvo v míře nejvyšší. Pro toto počínání musel si tento pán ode mne dát říci nejtrpčí pravdu v přítomnosti důstojníků a poddůstojníků odvodní komise. Ze všech těchto a jiných důvodů podali jsme stížnost na ministerstvo vnitra, kteráž ovšem dodnes není vyřízena, poněvadž pan Kozlanský jest chráněncem posl. Lukavského. Mně řekl pán, jenž jest politickým úředníkem, že by pan Kozlanský v českém městě nemohl býti správcem úřadu déle než 4 neděle. A obyvatelstvo Stříbra a okolí musí strpěti tohoto člověka, jenž skoro s nikým v obyvatelstvu styků nevyhledává, jenž na sta lidem ani jako vedoucí úředník politického okresního úřadu znám není. Rádců má tento pán kolem sebe, z nichž zmíniti se chci jen o jednom, a to o jakémsi panu Altnerovi z Touškova, jenž ve starém Rakousku byl nadšeným německým nacionálem, dnes jest právě tak nadšeným Čechem, a zítra, kdyby Československo přešlo pod čínské panství, bude právě tak nadšeným Číňanem. Vyžádal jsem si svého času na základě naší stížnosti rozmluvu u referenta ministerstva vnitra a navrhl jsem po delší rozmluvě referentovi, aby pana Kozlanského povýšili na ministerského radu a vzali jej pak do Prahy, poněvadž by ho pak zde konečně mohli lépe potřebovati. Zdá se však, že také v Praze nechtějí o panu Kozlanském ničeho věděti. Tak tedy se stalo, že nejen pan místodržitelský rada Marschner v Liberci béře vedle svého platu pěkné diety, nýbrž také pan Kozlanský ve Stříbře. Zde a v mnohých jiných případech mohl by pan finanční ministr uspořiti peníze, aby jich užil pro sociální účely. K panu ministru vnitra vznáším prosbu, aby stížnost proti pašovskému hospodářství pana Kozlanského namířenou >konečně< vyřídil.

A nyní mně dovolte, abych jen něco přednesl o německých městech, kteráž mají posádku a která tím nesmírně trpí. Zdržím-li vás trochu déle, prosím za omluvení, avšak pokládám za nezbytnou nutnost předvésti vám to před oči, abyste viděli, jak venku vojenská velitelství zacházejí s vlastnictvím jednotlivých měst.

Dne 2. července 1919 zabrán byl ústav pro vzdělání učitelů ve Stříbře. To stalo se způsobem tak rychlým, že nebylo lze ani pomysliti na řádné vyklizení. Ve 2 hodiny odpoledne objevila se komise a ve 4 hodiny odpoledne byly již zabrané části budovy vyklizeny. Dle přípisu ministerstva národní obrany ze dne 17. září 1919, č. 1824/8-3 na purkmistrovský úřad ve Stříbře mělo toto zabrání býti pouze přechodné a měly dotyčné objekty pokud možno brzy býti vyklizeny.

Budova, kteráž patří k nejmodernějším a nejlépe zařízeným ústavům v Čechách, jest nyní ve stavu přímo zbědovaném. Zdivo a fasády jsou namnoze poškozeny a plny špíny. Okna jsou namnoze rozbita, elektrické vedení, pokud ho vojsko nepotřebuje, jest dle všeho zúmyslně zničeno. Mnohé z vedení, jež někde ve výši tří metrů bylo zapuštěno, jest přímo ze zdi vytrženo, dráty přeříznuty a celé kusy scházejí. Dvě mohutné štukové vásy na schodišti byly svrženy. Celkový vzhled budovy, jejíž veškeré poškození jednotlivě uváděti vedlo by daleko, jest nevýslovně smutným. V přízemí nalézaly se 4 třídy cvičné školy, konferenční pokoj, IV. ročník a klavírní pokoj. Cvičná škola, pokusný a učebný ústav pro vzdělání učitelů byly vypovězeny a ve dvou jejích učebnách byla umístěna nová česká škola obecná, jež s právě 21 žáky byla ihned zřízena jako dvojtřídní. Do konferenčního pokoje, ve kterém umístěna byla učitelská, methodická a žákovská knihovna, nastěhován byl proti platným zákonům školním český učitel školy. Pro nedostatek místa musela knihovna zůstati v soukromém bytě učitelově a byla tím odňata svému určení a jakémukoli používání. Posud nebylo lze nalézti místnosti, ve kterýchž by se tyto knihy, pro vedení školy tak velice důležité, umístily a učinily přístupnými pro jich použití. Ostatní pokoje byly nejdříve vojenskou policií bez jakéhokoli práva jednoduše rekvirovány a byly na to vojskem převzaty. Kde se cvičná škola umístní, o to se nikdo nestará na místech, kteráž tuto rekvisici nařídila, a zůstalo to věcí obětavosti jiných německých úřadů školních. V prvním poschodí umístěny byly první a druhý ročník, pokusný sál, pokoj pro ruční práce (pro práce z lepenky a ze dříví), kabinet fysikální, kabinet zeměpisný, jenž zároveň jest úřadovnou okresní komise pro péči o mládež a ochranu dětí a konečně kancelář a byt ředitelův. Také zde bylo jednoduše rekvirováno, aniž vzat byl zřetel na možnost vyučovati na ústavě a na různé stížnosti a přání, jak městské obce tak také správy ústavu. Ve dvou pokojích pro ruční práce umístěny byly dvě čítárny pro vojsko, ačkoliv vojáci mají dvě čítárny ve městě (Hotel >Alte Post<, Ymka). Jaký to přepych při této bytové nouzi a na útraty 160 nastávajících německých učitelů! Malé kabinety a ředitelské kanceláře byly přiděleny po jednom poddůstojníkovi jakožto soukromé byty, k nimž přidán vedle toho ponejvíce ještě větší pokoj jako tak zvaná kancelář. Ředitelská kancelář však musila býti umístěna v soukromém bytě ředitelově. Druhý ročník byl přikázán jako pracovna krejčům a obuvníkům. Kde tím vystěhovaný druhý ročník konal vyučování, jest vedlejší věcí oproti zvlášť důležité otázce pohodlného ubytování krejčů a obuvníků. Z prvního ročníku učiněna ubikace pro mužstvo.

Ve druhém poschodí byl přírodovědecký kabinet, III. ročník, kreslírna, ústavní kaple, hudební sál, hudební kabinet, dále zemědělský a kulturně-historický kabinet, v nichž všude byly příslušné sbírky a učebné knihy. Bez rozdílu byly tyto místnosti během doby zabrány. Dotyčné učební pomůcky musily býti složeny všude, kde se právě nějaký kout našel, a stěsnány v nejužší prostoře, tak že úplně zabráněno jich používání pro vyučování. Jakožto účelné místo uschovací zůstaly tu v první řadě záchody, jejichž uzavření nařídila komise. Následkem bezmezné nečistoty vojska byly totiž tyto zcela moderní záchody v krátké době tak ucpány, že výkaly již vnikaly do předsíně. Přivolaná vojenská komise mohla tomuto nešvaru zabrániti jedině úředním uzavřením. Do těchto místností musily pak býti narovnány učební pomůcky. Při zabrání prvých místností byly vyklizené předměty umístěny v kapli, která se nalézá rovněž ve druhém poschodí. Tato kaple měla na obou dveřích dvojitý zámek a byla mimo to ještě zapečetěna. Profesor Grimm podotkl příležitostně, že pečetě jsou porušeny. S vyrozuměným ihned ředitelem mohlo býti zjištěno, že se někdo vloupal do kaple, že skříně byly zotvírány, různé předměty na podlaze pohozeny a že záclony a šňůry na oknech scházejí. Oznámení bylo ihned podáno, pachatel však nemohl býti vypátrán. Nějaký čas po tom zpozoroval prof. Gruss, že úplně vypáčeny byly druhé dvéře, v nichž z vnitřku ponechán byl klíč v zámku. V kapii samotné skýtal se nejhroznější obraz spousty. Paramenty a mešní roucha byla vytržena, plátno vypáráno, stříbrná schránka pro hostie ukradena. V misce pro >lavabo< byly lidské výkaly! Ihned přivolané četnictvo sepsalo protokol, jenž leží u okresního soudu ve Stříbře a u zemské školní rady. Také toto druhé vloupání bylo předmětem soudního jednání, avšak pachatelé nemohli býti vypátráni. Po tomto druhém vloupání odneseny byly všechny cenné předměty, které ještě v kapli zbývaly, do kanceláře ředitelovy. Po krátkém čase mohlo však býti zjištěno opětovné vloupání. Avšak v kapli byl následkem různých osudů, které tato místnost již prodělala, takový nepořádek, že se již nedalo zjistiti, zdali a které předměty při tomto novém vloupání se ztratily. Proto bylo také upuštěno od udání. Při zabrání posledních místností dne 1. října 1920 bylo vše, co na záchodech již místa nemělo, dopraveno jednak do sklepa, jednak na půdu. Tak se stalo zejména při vyklizení přírodopisného kabinetu a hudebního sálu.

Zvláštním způsobem však použito bylo také hudebních nástrojů, které jako majetek ústavu určeny jsou pro hudební vzdělávání žactva. Jedno piano přišlo do čítárny vojska, jedno přišlo do čítárny v hotelu >Post< a jedno obdržel český učitel. Musily býti půjčeny zrovna tak, jako stoly a židle, kteréž bez ohledu na to, zdali škola těchto předmětů potřebuje čili nic, zcela jednoduše proti kvitanci byly odneseny. Židle ku příkladu svého času k zařízení důstojnické jídelny v hostinci u tak zv. >Schiller Eiche< a kanceláří v arcibiskupském konviktě. Dokonce ve sklepě zabrány byly dvě místnosti, z nichž jedna pro kuchyň pro mužstvo. Tělocvična ústavu byla zabrána dne 26. března 1919. Když v září 1919 byla opětně přístupnou učiněna škola, bylo zjištěno množství škod vojskem způsobených. Podlaha a stěny byly houbou rozežrány. Provazy žebříků, kolovadlo, záclona a stahovací šňůry, elektrický zvonek scházely. Tělocvičné nářadí bylo namnoze poškozeno často z pouhé svévole. Lavice v šatnách a věšáky byly zlámány, vypínače pro světlo, elektrické svítilny a mnohé okenní tabulky rozbity. Ani vojsku, ani správě školní přes opětovná podání a žádosti se nezlíbilo způsobenou škodu napraviti.

Poněvadž řečnická doba jest krátká, chci se vyjádřiti krátce. Městská obec dala celkem 137 tisíc korun na zbudování učitelského ústavu ve Stříbře. Zemská školní rada zabezpečila již v roce 1899 městské obci Stříbru smlouvou, jestliže obec předepsané a také splněné závazky provede, v případě zrušení německého ústavu učitelského s německou řečí vyučovací, anebo neměl-li by kdysi tento ústav sloužiti účelům svým anebo účelům jiného vyučovacího ústavu s německou řečí vyučovací, že se erár zavazuje, že budovu tuto přenechá městské obci Stříbru prodejem za obnos, jenž zjištěn bude dobrovolným soudním odhadem v této době, při čemž však od této odhadní ceny započítány budou platy, jichž obec poskytla pro zbudování. Ba smlouvy zní dokonce na bezodkladné vrácení celé pokusné zahrady, nebude-li míti užívání budovy německý ústav. Obracím se s tohoto místa s prosbou na ministry v úvahu přicházející, zejména na pana ministra národní obrany, aby podání v této věci učiněná ihned vyřídil, aby tím byl konec učiněn skandálu, o který se zde jedná.

Nyní krátce několik slov o ubytování ve městech, která mají neštěstí býti městy posádkovými. Chci se jen krátce zmíniti o několika cifrách, co musejí pro vojsko platiti mnohá města, jež mají ubytování vojska. Městská obec Stříbro vydala posud za ubytování důstojníků a poddůstojníků 16.163 K 04 h. Letos na jaře požádalo ministerstvo národní obrany město Stříbro, aby vystavělo kasárna pro horský dělostřelecký pluk 205. Dále byla v srpnu 1920 obec zdejším staničním velitelstvím požádána, aby vystavěla skladiště pro střelivo, jakož i kůlnu pro děla a vozy. Zároveň bylo obci navrženo, aby jako kůlnu pro vozy zakoupila barák z Plané. Vystavění kasáren, skladiště pro střelivo a kůlny pro vozy musila obec zamítnouti, poněvadž jest přílišným nynější zatížení obce Stříbra jedním milionem korun a dále ručením za dalších 7 milionů korun spořitelně ve Stříbře, kteréžto obnosy pocházejí většinou z úpisů na válečnou půjčku. Kasárny ve Stříbře jsou vystavěny pro jednu švadronu jízdy a nestačí pro celý dělostřelecký pluk, pročež byl obsazen německý učitelský ústav a konvikt. Ubytování důstojníků v soukromých bytech, jakož i poddůstojníků způsobuje rovněž veliké potíže při nynější bytové nouzi.

Nemůžeme tudíž ze všech tuto uvedených důvodů této vládě, tomuto státu, jenž tak málo dbá práv svých národů, jenž činí rozdíly u národností, jenž živí molocha militarismu, jakého žádný druhý stát nemůže vykázati, nemůžeme vládě, která sahá k reakcionářským předbřeznovým opatřením, aby lid utlačovala, zkrátka vládě výminečných stavů, republice stanného práva povoliti ani haléře! (Souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Ze stenografického protokolu je vidno, že užil pan řečník mezi jinými silnými slovy také výrazu >svinstvo<. Já toto slovo nepovažuji za důstojné senátu, a prosím pány, aby v zájmu důstojnosti našeho shromáždění senátního podobných výroků a výrazů neužívali.

Následující řečník >pro< je pan sen. dr. Krejčí. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Krejčí: Vážený senáte!

Máme třetí debatu rozpočtovou od založení našeho státu a já po třetí ujímám se slova k rozpočtu ministerstva vyučování. Byl bych tomu velmi rád, kdyby se tu uplatnilo staré přísloví: Do třetice všeho dobrého. Nevím, na jakých zkušenostech se toto lidové dictum zakládá, ani jaký tajný vztah mezi číslem tři a mezi tvořivými silami přírodními a společenskými jest od znalců tajů přírodních předpokládán, ale to vidím a musím to říci, že se to přísloví, co se týče rozpočtu ministerstva vyučování, bohužel, neosvědčilo. Do třetice je toho dobrého, co by se mohlo o rozpočtu říci, pomalu.

A to mne hněte tím více, poněvadž v rozpočtu ministerstva osvěty vidím nejspolehlivějšího ukazatele kulturní výše, které se stát dopracoval a ve vymoženostech na tomto poli nejvýmluvnější svědectví o zdravosti a účelnosti politického rozvoje národa samostatného. V ministerstvu osvěty jest soustředěno školství, umění, kult a všechny idee, které působily při vzniku tohoto státu, a které určují jeho vzrůst a vývoj, uplatňující se jak ve funkci organismu ministerstva tohoto a ve výsledcích jejích v národním a celostátním životě.

Rozsah i obsah toho všeho je vyjádřen cifernými kolumnami rozpočtu, a lze je odtamtud vyhledět. Odtamtud lze vycítiti také ducha, který vládne školstvím a který je totožný s duchem, jímž dýše veškeren život národní a politický.

A ten duch právě, pokud již vyciťuje se z rozpočtu, působí na mne dojmem tísnivým.

Ve sněmovně poslanecké bylo řečeno, že rozpočet letošní vůbec jest buržoasní, měšťácký a že není socialistický. Znamená-li, nebo má-li znamenati slovo socialistický tolik, co pokrokový, míní-li se tím nutný, zákonnosti vývoje odpovídající, tedy neodvratný postup do předu, a znamená-li buržoasní tolik, co konservatismus, co lpění na starém řádu a zlořádu z pouhé bezmyšlenkové setrvačnosti, pak ten výrok dra Vrbenského aplikuji na rozpočet ministerstva osvěty bez výhrady. Rozpočet ten nesvědčí o pokroku ve směru socialistických zásad, nýbrž o neblahém retardačním konservatismu, který pokrokového člověka nenaplňuje velikou radostí.

Vážené shromáždění! Já neviním z toho nynější vládu; rozpočet není jejím dílem, nemůže za něj býti činěna odpovědnou. To je výsledek veškeré dosavadní politiky, to jsme zavinili my sami, my neseme následky. Nechci tedy činiti výtek na určité adresy, chci jen konstatovati to, co odstraniti nebo napraviti příslušní činitelé by měli učiniti svou úlohou. Za tím účelem bych pro posuzování a odhadování činnosti ministerstva a všeho toho, co z ostatního života do této činnosti vúsťuje jako do své výslednice, za tím účelem bych rozeznával dvojí stránku: vnitřní a vnější čili kvantitativní, totiž tu, která se dá vyjádřiti čísly, statistikou. Tu při této vnější stránce běží na příklad o dostatečný počet škol, o jejich druhy, o zakládání nových škol, to všechno, co souvisí s menšinovým školstvím, jak se to říká.

Co se vnější stránky týče, tu dlužno přiznati, že se jí moje výtky netýkají. Po této stránce bylo vykonáno za ta dvě leta ve školství našem tolik, že snad ani více vykonáno býti nemohlo, ba že by snad ani nebylo dobře, že se toho tolik vykonalo. Snad právě tato okolnost je příčinou, že druhá stránka, ta vnitřní, byla zatlačována do pozadí. Dá se zajisté mysliti, že to plus po stránce vnější samo sebou znamená už minus po stránce vnitřní. Máme zkušenosti o tom, že tomu tak bývá. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

V širší veřejnosti jest pro stránku vnější při školství pochopitelně více porozumění a více zájmů, poněvadž se to dotýká potřeb soukromého života a poněvadž tu působí národnostní moment a jiné politické motivy. Veřejnost jest zaujata, každý má v tom osobní zájem, aby bylo škol dost, aby scházející školy byly doplněny a aby to, čím jsme pod Rakouskem trpěli, bylo odstraněno. Otázky, týkající se vnitřní stránky školství, čistě paedagogické a organisační, těší se ovšem také zájmu obecnému, ale vyřízení tam těch vnějších jeví se naléhavějším. >Dejte nám školy,< volá se, ale jaké, na to se obyčejně nemyslí, jako by se rozumělo, že to mají býti školy, jaké už tady jsou. Hlavní věcí, aby tu byly, a to ostatní přijde potom. A dávaly se, zakládaly se; po té stránce nemožno si stýskati: činnost Národního shromáždění a příslušných úřadů byla vskutku velmi vydatná. Po této stránce rozpočet může uspokojiti nejen Čechy, ale myslím, všechny občany naší republiky kterékoliv národnosti. Já vím a nezapomínám na stížnosti spoluobčanů německých, které v té příčině pronášejí často způsobem, který znamená všechno jiné, než uznání činnosti ministerstva a který nám Čechům nezní příliš lichotivě. Já také nechci vůči Němcům říkati, že je všechno dobré, co se udělalo, ale nemohu nedáti výrazu svému přesvědčení, že nebylo při veškerém tom počínání úmyslu činiti něco na úkor občanů jiné národnosti a zkracovati je v jejich

právech, a že je pevná vůle každému požadavku, plynoucímu logicky z principu sebeurčení v rámci republiky naší, učiniti bezpodmínečně zadost. Jsem také přesvědčen, že se najde společná ideová základna, s níž a na níž by se za společného souhlasu dalo rozřešiti, co v subjektivním dojmu křivdy, na níž občané němečtí naříkají, je objektivní křivdou. A ta bude jistě napravena.

Pokud mám na mysli konkrétní stížnosti a požadavky občanů německých a pokud jsem pod dojmem - abych toho slova užil - jejich mentality, anebo řekněte nálady, s kterou své požadavky prohlašují, dovolím si poznamenati, že všechno závisí na tom, aby uznali princip vyrovnávací spravedlnosti, který neznamená jen, že se nesmí křivda páchati, ale též, že každá spáchaná křivda, ať se stala kdykoliv, kýmkoliv, komukoliv, musí býti napravena, a že nápravu staré křivdy nesmí nikdo považovati za křivdu nově páchanou.

Pánové, jsou také křivdy dějinné, za které nemohou býti činěny odpovědnými současníci, ani jednotlivě, ani kolektivně, které se staly před staletími, a jimiž způsobena byla situace, v níž potomci těch křivditelů mají výhody všeliké proti těm, jimž bylo ukřivděno.

Privilegia kastovní, rodová, národnostní, jsou toho druhu křivdy, vývojem ustálené, které se zastírají a v pravé podstatě činí nepoznatelnými pojmem práv historických,

práv dědičných, nároky těch, jimž těmito právy byla omezena práva přirozená, která jsou přece pro všechny lidi stejná, nároky těch pokládají se za promlčené. Již to je křivda, že lidé se rodí do nestejných životních podmínek podle stavu, k němuž náleží, a právě smysl socialismu jest, aby poměry, v nichž takováto nespravedlnost vznikla a se udržuje, dávati jedněm více než druhým, byly odstraněny. Nebylo by vyrovnávací spravedlnosti, nebylo by vůbec spravedlnosti ve světě, kdyby takovéto křivdy nebyly napraveny. Princip spravedlnosti nebyl by ničím bez vyrovnávací spravedlnosti a vyrovnávací spravedlnost nebyla by ničím bez principu restituce. Ale s principem restituce jest v přímém odporu >Besitzstandtheorie<, se kterou tak rádi operují proti nám naši krajané němečtí. To jest přece patrno a netřeba to dokazovati. Račte se v to vmysliti a uznáte, že >Besitzstandtheorie< činí nemožným restituci, nápravu křivdy, a uznáte také, že etickou sankci, mravní oprávněnost, má jen ten princip poslední a proto bude zákonností vývojovou proveden přes všechno lpění na >Besitzstandtheorii<. Kdo lpí na této, neuznávaje principu restituce, dává sankci právu revoluce, kterážto sankce mu nenáleží, a tím se ta >Besitzstandtheorie< přivádí ad absurdum. Této theorie by se musili naši němečtí spoluobčané vzdáti, aby byla zjednána platnost principu vyrovnávací spravedlnosti, a kdyby tak učinili a zbavili se zároveň ducha, z něhož se theorie ona byla zrodila, snad by se jim leccos, co pociťují jako křivdu, objevilo ve světle jiném a pak by, chtějíce se domoci práva a spravedlnosti, dovedli býti spravedlivější také vůči nám. Budou-li se však držeti neúprosně paragrafů zákona a litery smluv, jako Shylock svého úpisu a nic se neohlížeti na právo restituce, bude to případ, kde summum jus jest opravdu summa injura. Pan dr. Heller se pamatuje, jak této věty použil, když apeloval na naši smířlivost a dobrou vůli a připustí, že takovéto summum ius mravně nezavazuje nikoho. Pan sen. Niessner mluvil včera o >Versöhnungsmöglichkeiten<, vyzývaje nás, abychom jich nezamítali. >Versöhnungsmöglichkeiten< předpokládají >Versöhnungsbedigungen< a ty se však nesmějí ani s jedné, ani s druhé strany diktovati a způsob, jakým nám je Němci presentují, nelze nazvati jiným slovem. Tyto podmínky musí se získati dorozuměním o nějakém principu závazném pro obě strany. Intervenovati budou při tom zájmy společné, hospodářské a kulturní tak, jako na to pěkně poukázal v debatě o vládním prohlášení sen. Zuleger. Těch zájmů jest dosti. Tedy po stránce kvantitativní nemáme proti rozpočtu námitek.