Viděl jsem mezi jásajícím a zpívajícím zástupem stařenku s vnoučátkem v náručí. Stařenka najednou děťátko objala a zlíbala a vykřikla: >Ty zlatý chlapečku, ty už nikdy nebudeš vojákem<. A mne ten výjev opravdu hluboce dojal, protože se mi zdálo, že v tomto výkřiku slyším vlastně to, co jest touhou a snem všech kulturních národů v té chvíli, a oč pracovati a usilovati budou musit od této chvíle všichni lidé jasných hlav a lidských v pravdě srdcí.

Ale, velectění pánové, uplynula dvě léta, touha zůstala touhou nejen u ostatních evropských národů, ale také u nás, a my máme před sebou miliardový rozpočet národní obrany a nemáme žádné záruky, že mimořádným vydáním nevzrostou ty strašné sumy ještě více. A my jej přece schválit musíme, poněvadž dobře víme, že se jedná o samu samostatnost naši a ještě jsme nezapomněli, co nás stála naše nepohotovost na Slovensku při vpádu maďarských hord. Ale máme právo a povinnost říci zároveň jasně a upřímně, za jakých jen podmínek náš lid i příště bude přinášeti oběti, které jsou nutny, aby armáda odpovídala potřebám doby, aby byla vyzbrojena tak, jak toho žádá bezpečnost země. My čekáme bezpečně, že všecky ty výlohy na armádu budou věnovány jedině účelu obrany naší vlasti (Tak jest!), a že na útočné války nebude od našeho lidu žádáno nikdy ani haléře. My chceme zároveň míti důkazy, že kdykoliv se bude jednati o mezinárodní snahu sbratření a sjednocení všech národů v duchu pravé rovnosti a spravedlnosti, že při této snaze náš stát a naše vláda bude státi v prvé řadě, a chceme míti zároveň důkazy, že se přičiňuje, aby znenáhla naše armáda byla redukována a konečně proměněna jen v ochranné sbory na udržení vnitřního pořádku a na ochranu zákonů našich. (Tak jest!) Tu se dotýkám, velectění, věci nesmírné důležitosti. Jsou jisté zjevy v armádě naší, které myslícího člověka naplňují těžkými obavami. Staly se jisté projevy, které jsou vším spíše, než-li důkazem, že armáda ve všech svých částech pochopila i svoje práva i dosah svých povinností. Nebylo by zjevů pro nás tak hluboce zarmucujících na Slovensku, nebylo by jich v takové aspoň míře ani mezi našimi německými spolukrajany, kdyby se byli členové armády naší nedopustili přehmatů, jichž nelze ani dosti litovati a proti nimž nelze ani dosti protestovati. My, myslím dnes aspoň většina, všici neodvážím se říci, došli jsme přesvědčení, že přiřčením volebního práva aktivnímu vojsku stala se chyba (Tak jest!), která musí býti co nejdříve napravena, aby armáda naše nebyla stržena do politických zápasů, které by byly hrobem vší její discipliny (Tak jest!). Jsem přesvědčen o tom, že ta snaha jest, a já považuji přímo za povinnost poděkovati veřejně panu ministru národní obrany panu gen. Husákovi za jeho mužná a odhodlaná slova, která byla jednak plna vděčné a zasloužené úcty k velikému dílu našich legionářů, ale která zároveň byla plna odhodlanosti opříti se všemu tomu, co by armádu strhlo do politických rozporů. My ovšem, členové lidové strany, čekáme také s plnou důvěrou, že se stejnou odhodlaností opře se ministr vojenství těm smutným zjevům, aby totiž pod heslem osvětové výchovy někteří důstojníci nevybízeli vojsko přímo k odpadu od katolické církve, jako se to stalo v Benešově, a stalo se to dokonce výrazy a formou, která s hodností důstojníka se naprosto nesnese. Jestliže národní obrana jest ochrannou bezpečností země, jest ministerstvo spravedlnosti strážcem vnitřního pokoje a řádu. Naše vláda sama si napsala do programu: chrániti práv a zákonů. Jde o to jen, má-li vláda také možnost to činiti. Dnes o její dobré vůli pochybovati nemáme žádných důvodů. O tu možnost jde. Já bych si přál, aby u nás měla tu možnost. Vzpomínám historické anekdoty, myslím, že se to týkalo potsdamského mlynáře. Když mu bylo vyhrožováno, že král Bedřich Veliký vyvlastní mu násilím kus půdy, odpověděl klidně: >Však máme ještě soudce v Prusku.< Velectění! Smíme v naší demokratické republice na své vlastní zákony vždycky a ve všem tak plně spoléhati, jak spoléhal na ně ten mlynář? Já vzpomínám, pánové, násilného zabírání našich kostelů. Jest prostě nemožno v právním státě, aby beztrestně násilím na duchovním správci vynucovány byly klíče, aby byl tupen a stýrán tělesně za to, že poctivě a věrně chránil práva a majetku církve, a aby na všecky naše intervence odpovídáno bylo se strany vlády, nepravím, se strany ministra spravedlnosti, že poměry jsou těžké, že každé energičtější zakročení a jmenovitě potrestání viníků by vyvolalo ještě větší bouři a že jest při tom vyčkati, až otázka tato mezi oběma církvemi bude definitivně vyřešena.

Já jsem ovšem přesvědčen, dokud jde o nás katolíky, že nedojdu ani snad v této věci u vás všech pravého porozumění a plné podpory. Ale což jde již skutečně jen o nás? Což nemáme tolik důkazů, že vším právním vědomím jest až do samého kořene již otřeseno? Vzpomeňte terroru v továrnách, rozbíjených schůzích, a vzpomeňte zločinně vyvolané stávky těchto dní. Zde se musí státi náprava a to co nejdříve, ale pánové, náprava musí vyjíti z ostatních politických stran, nesmíte se pořád vymlouvati na vládu, na soudy, a jim přičítati vinu. Nemáme na to do té doby žádného práva, dokud nám vláda dle plné pravdy může odpovídati, že jsou to politické strany samy, které každou autoritu podmílají. (Tak jest!) Nebude lépe, dokud nenastanou u nás ony poměry, aby před výrokem soudce zcela neodvislého v úctě sklonil se každý, komu na státě tomto záleží. (Výborně! Tak jest!)

My máme právo zákonodárné. Jest to nesmírné právo, ale jest v něm zároveň nesmírná zodpovědnost. Starejme se o to, abychom opravdu stanovili zákony, které odpovídají plně duchu doby, které plně odpovídají právu a spravedlnosti, které mají jediným cílem pravé štěstí našeho národa, ale pak za takovými zákony stůjme všichni, kteří právě v čele politického hnutí stojíme, žulovou hradbou.

Jest jisto, že tento zdravý smysl právní, který byl kdysi v našem lidu tak živý, byl otřesen, bohužel, působením té ohavné války, ale pánové, tím více jest třeba, abychom co nejdříve všichni společně hleděli, aby bylo jinak. (Tak jest!) Hlavní úkol při tom připadá ovšem škole a výchově. Jest jisto, že když nyní, chvála bohu, máme ve vlastních rukou svoje vlastní školství, že můžeme dávati normy a zákony, že jest nutno, abychom si byli plně vědomi toho práva a té velké své povinnosti. Že školský rozpočet ani letos nedopadl bohatěji, toho jistě litujeme všichni bez rozdílu, neboť jestliže v nynějších těžkých dobách jest jistě ve všech téměř oborech přísná, úzkostlivá šetrnost přímou povinností, tam kde jde o školy, vzdělání a výchovu, ani dnes, byť doba byla sebe těžší, tato spořivost nebyla by na místě, byla by chybou, byla by přímo proviněním. Řečník náš, který bude mluviti o školním rozpočtu, pronese také naše přání i stížnosti naše. Dovolte mi, abych řekl zde to, co již dávno mi těžce na srdci leží. Ve školním rozpočtu jest položka jako loni a předloni asi 50 milionů na potřeby kultu všech vyznání. Jako loni, předloni, tak i letos i v žurnalistice a to nejen radikální, i v Národním shromáždění již bylo na tuto položku útočeno způsobem, který přímo bolel a který roztrpčoval. Já nemluvím nyní, pánové, o tom, že položka tato jest zákonně plně odůvodněna, že vláda nemohla vlastně ani jinak jednat, než jednala za těchto platných zákonů a do rozpočtu položku tu zařadila. Mně jde při té věci o jinou bolestnou otázku. Zaslouží si toho čeští katoličtí kněží, aby jim to hubené sousto bylo tak tvrdě vyčítáno? Pánové, zamyslili jste se někdy nad tím, že my katoličtí kněží máme v ostatním katolickém světě postavení zcela výjimečné? Já jsem tolikráte četl a tolikráte slyšel jsem to z úst francouzských, italských i německých katolíků a kněží. Činily se nám výtky přímo, že my se nevěnujeme plně, výlučně a jedině svému duchovnímu povolání a že u nás - druhá výtka - cit vlastenecký zatlačuje často cit přísně církevní. Není sporu o tom, že v první výtce jest něco pravdy, ale já neváhám otevřeně říci, že v obojí výtce jest i mnoho křivdy. Katolíci ostatních národů tu zapomínají při tom na dvojí věc. Zapomíná se úplně na to, že my čeští kněží nemáme toho štěstí býti členy národa, kterému nikdy nebylo třeba brániti se o samu existenci svoji, který po staletí tak vysilujícím bojem musil si probojovávati každý doušek svobodnějšího vzduchu a každou trošku lidského a národního práva. A zapomíná se na druhou věc v ostatním katolickém světě, že naše české dějiny vykazují celou řadu bolestně smutných stránek, na kterých jako by pro věčnou výstrahu bylo zaznamenáno, že se nikdy nic na církvi nevymstilo tak krutě a bezohledně jako to, kdykoli dočasní representanti její zapomněli na to, že zbraní jejich jedinou může býti jen síla přesvědčování a cílem jich jediným, že může býti jedině duchovní a mravní obroda lidstva. Proto že se na to obojí zapomíná, zapomíná se pak zcela logicky na to, co je v tom krásného a pravého kněze plně důstojného, když zdvojenou láskou k národu a zmužilým hájením jeho práv hledí čeští kněží nahraditi svému národu to, čím se na něm někteří z jeho řad byli prohřešili, ti z jeho řad, kteří ducha Kristova buď nepochopili anebo pochopiti ani nechtěli. (Výborně!)

Ale, drazí pánové, ještě těžší a bolestnější výtka činí se nám z vlastního našeho tábora, že jsme římští a že jsme katoličtí. Kdo tu výtku činí, nechce pochopiti, nebo nedovede ani pochopiti, čím pro nás dle naší víry jest spojení, a to nejužší spojení se svatou stolicí. Odtrhnouti se od svatého otce znamenalo by pro nás věřící katolíky, přetrhati samy kořeny naší víry, ucpati všechny zdroje nadpřirozených milostí, a vydati v šanc spásu duše. Pánové, ať to chápete nebo nechápete, netupte kněze, který by raději život položil, než by se takové prorady dopustil. Věřte mi, takový člověk zaslouží spíše vaší úcty. (Tak jest!) Nečiňte té výtky. Já pravím s plnou otevřeností: Myslím, že mnohem více máte práva žádati na nás, abychom byli katolickými do všech důsledků, to jest, abychom svému lidu byli tím, čím v duchu Kristově a v duchu této církve pravý kněz svému lidu býti má. Vy máte, pánové, stokrát více práva žádati v nynějších dobách od nás kněží, abychom se přiklonili blíže k srdci lidu, abychom pozorněji než jindy hleděli, čím ten lid strádá a trpí, a abychom jasněji a zřetelněji mu hlásali všecky ty pravdy, které dovedou zvednout i duše sebe kleslejší a abychom nadšeněji než před tím jej přesvědčovali o tom, že hmota není ani jedinou jeho podstatou ani jejím jediným cílem. (Tak jest!)

Velectění pánové! Lid náš, nejen chudý lid, nýbrž i inteligentní také pochopil tuto pravdu a dnes dychtivěji touží než tušiti dovedete, po těchto nadpřirozených pravdách a po těchto jasnějších, zářivějších obzorech, a proto pravím: Važte si těch, kteří z plného přesvědčení tyto pravdy hlásají. Já prohlašuji, že půjdeme s vámi ať zváni nebo nezváni, ať vítáni nebo nevítáni všude tam, kde půjde o to, ducha pravé svobody šířiti v naší vlasti, kde půjde o to, napravit staleté křivdy, vyrovnat všechny sociální nerovnosti, pomoci k plnému právu před bohem i před světem všem bez rozdílu, všude tam obětavě, vytrvale a s nadšením půjdeme s vámi. Ale nebraňte nám, ba spíše nám umožňujte, abychom svými nadpřirozenými pravdami lidu svému dávali to, co vy, pánové, ani jeho srdci ani jeho svědomí dáti nemůžete. (Tak jest!)

Nezazlívejte mi těchto slov, věřte mi, já jsem to považoval za povinnost říci je s tohoto místa v zájmu všech těch četných, ba četnějších než tušíte, kněží, veřejnosti málo známých, kteří tak věrně a za nevýslovně těžkých poměrů konají dnes svou velkou povinnost.

Řekl jsem již, že schválíme rozpočet. Dovolte mi, abych jen několik slov ještě řekl a ta slova abych vykřikl i do vlastních řad i do všech ostatních stran, že všemi povolenými miliardami velmi málo tomu státu dáme, jestliže k tomu nepřipojíme mužný a poctivý slib, že čestně, nezištně a poctivě o jeho lepší budoucnost všichni budeme pracovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Z těsnopisného záznamu řeči sen. Löwa jsem zjistil, že týž v kritice zákona o vyživovacích podporách nazval zákon ten zákonem hanby. Volám jej pro tento výrok k pořádku.

Po řečníku >pro< uděluji slovo řečníku >proti<. Když se páni senátoři Mayr-Harting, Jelinek, dr Hilgenreiner a dr Ledebur-Wicheln vzdali slova, uděluji slovo dalšímu sen. Hybešovi.

Sen. Hybeš: Ctění pánové a ctěné dámy! Jestliže budu mluviti nějak kuse a trhaně, ne tak pěkně, jak moji předchůdci, tedy berte na vědomí, že jsem tak rozrušen těmi posledními událostmi, že vůbec si ani takřka netroufám pustiti se do nějakého řečnického boje. Já se totiž hlásím k těm levičákům, k té levici sociálních demokratů, kteří zrovna včera a dnes byli tou naší republikou, tou naší panskou a měšťáckou republikou obviňováni a tak hanobeni a tupeni. To, co vlastně udělala vláda, bylo všecko na ně strkáno. Jestliže je někdo republikánem až do poslední cévy, pak jsme to my. Já jsem jedním ze zakladatelů té strany sociálně demokratické, já jsem už přes půl století bojovníkem těchto myšlenek. My jsme vlastně zakládali stranu republikánskou, když ještě 90 až 98% českého národa se snad těšilo na nějakého korunovaného krále, byli jsme prvními sociálními demokraty-republikány. Ten František Josef to věděl velmi dobře a všichni jeho spřeženci to věděli dobře, že jsme republikáni a že jim podrýváme jejich trůn. Tedy že by chtěl někdo poctivým způsobem nás obviňovati, že bojujeme proti republice, to může říci jenom šosák, jenom měšťák.

Pánové a dámy! Bylo zde řečeno s tohoto místa, že jsou ještě zlí národové, že na př. by chtěli naši republiku roztrhali, pobrati atd., atd. Vy to všichni potvrdíte, že je to pravda, ale teď vám řeknu, kdo vlastně representuje tyto národy. To nejsou ti národové, to jsou jen měšťáci těch národů. Ve kterých zemích panují měšťáci, tam jest shon, kde by mohli komu co pobrati. Francouzové, Angličané, Italové, Němci, vezměte všecky ty národy, ve všech národech vládnou měšťáci a to, co vy jim strkáte, jak se říká na šosy, nastrkujete ne těm národům, nýbrž měšťákům těchto národů. V celé Evropě vládnou měšťáci. Jestliže nám chtěli Maďaři vzíti Slovensko, byli to maďarští měšťáci. Jestli Poláci nám chtěli vzíti Těšín, byli to měšťáci. Všecko to, co dělají evropské národy, dělají evropští měšťáci. (Hlas: I v Rusku?) I v Americe to dělají měšťáci. (Veselost.) Tedy všecky špatné vlastnosti, které jsou na dnešních vládách v Evropě, jsou vynalezeny měšťáckou kapitalistickou vládou takových lidí, kteří spekulují, aby nejenom vlastních lidí využitkovali a je vyssáli, nýbrž aby vyssáli sousední národy, pokud vůbec jsou s to. Tato společnost, která nechce pracovati, ale chce bohatnouti (Veselost.), to jsou ti miliardáři, milionáři, kapitalisté, fabrikanti a celá ta společnost dohromady.

Já jsem zde slyšel taková unášející slova a myslím si, kdyby někdo mohl ta slova röntgenovati, aby se mohlo viděti do nich, co v nich je a jak byla míněna, tak bychom opravdu mohli udělat výstavu a pro školy naše takové obrázky poříditi, aby děti již poznávaly a chápaly takové neupřímné řečníky, kteří mluví jen proto, aby zakryli přesvědčeni, své snahy, své programy a všecko to, co vůbec uskutečniti chtějí. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Pánové! Já jsem vám řekl, že jsem tak rozechvěn, já jsem přijel zrovna z Brna, a to všecko, to stanné právo, střelba v Oslavanech a ty mrtvoly a ti ranění, to vše dohromady mne tak rozechvělo, že nevím ani skutečně, co bych měl mluviti. Chci říci, - že mluvím jménem levičáků sociálně-demokratických. Teď jsem vám barvu řekl a teď vám chci říci, že budeme hlasovati proti rozpočtu.

Jedno staré pořekadlo zní, že ne podle řeči máme souditi člověka, nýbrž podle skutků a to nejen lidi, ale také státy. A tedy jak budeme posuzovati náš stát po těchto všech událostech, které se přihodily? Já myslím, že mně nikdy nedáte snad souhlasu, ale uvnitř, ve svých nitrech budete se mnou asi souhlasiti, když řeknu, že proti nějaké měšťanské straně, kdyby dělala stokrát horší zločiny, by si to vláda nedovolila, co udělala proti těm chudákům, proti těm proletářům. (Souhlas na levici.) Tak vypadají ty skutky v naší republice. Ale já se tomu nedivím, já jsem neviděl, já jsem žil zrovna v té době a četl noviny a byl jsem se také podívati v Paříži a viděl jsem, co dělala francouzská buržoasie roku 1871 se sociálními demokraty. Viděl jsem, co dělala německá buržoasie po válce se sociálními demokraty, když se jednoduše vzpírali anexi Elsaska a Lotrinska, já jsem viděl, co dělala rakouská vláda se sociálními demokraty, já jsem to zažil, co dělala ruská buržoasie společně se svým carem se sociálními demokraty, já jsem viděl evropskou buržoasii po půl století, co dělala se sociálními demokraty. Ona nemá pro ně nic jiného než šibenice a kriminály, protože se jich bojí, protože si myslí: >Jestli někdo na nás doroste, aby nám to vydírání lidu znemožnil, tak to bude tahle chasa sociálně-demokratická, ti nám to vezmou a ti udělají teprve na tom světě pořádek.<

Ctění pánové! Můj předřečník se zmínil o programu amerického presidenta Wilsona, o zřízení Svazu národů. Myšlenku, aby se všechny národy v Evropě spolčily a znemožnily válku a okrádání jednoho druhým atd., jsme my sociální demokraté propagovali již v letech šedesátých a hlásali: Proletáři všech zemí, spojte se, znemožněte těm měšťákům tu darebáckou politiku, kterou provozují. To jest myšlenka naše, my jsme ji propagovali a propagujeme ji přes 60 roků, jen ta myšlenka evropské národy vysvobodí z područí těch neupřímných měšťáckých vlád, které dnes celou Evropu v ruce drží.

Předešlý pan řečník zmínil se právě také o armádě. Pravda, měšťácká vláda bez armády býti nemůže. Kde pak ona by nastrčila svá prsa? Měšťácká vláda bez armády by utekla za týden. Kde pak ona bude bojovati a dá v sázku svoje životy, to jsou jen jednotliví synkové těch chudých, kteří se strkají do toho strakatého oděvu! To všechno dohromady již patří k té měšťácké vládě. Ona bez armády vůbec nemůže býti.

Milí pánové! Chtěl bych vám říci něco do svědomí. Jsem jeden z těch starších - snad sám jsem nejstarší - a proto jsem měl příležitost a bylo také štěstím pro mne, že jsem pracoval jako mladík ve Vídni u jednoho domácího tkalce, který byl gardistou v revoluci roku 1848. Když již byl gardistou, byl jistě v letech, patřil do toho cechu a jako gardista stál také jako stráž ve hradě. Tam čekali ti měšťáci revolucionáři, kdyby přijel Ferdinand, aby ho chytli. Měšťáci byli revolucionáři skutečně v celé Evropě, studenti ovšem a dělníci jim pomáhali. Měšťáci dělali jen ty generály a vůdce, ale řekněme, že celá ta třída, přece byla revoluční, že chtěli ty potentáty vyhnati a chtěli dělati měšťáckou republiku již tehdy. To není nic nového. To jest historická pravda. Ten člověk, u něhož jsem pracoval asi 13 roků a který mně svůj životopis často líčil, byl rodák od Moravských Budějovic. Tam vyrostl, byl syn obecního pastýře, který také poměry obecní a sousední velmi dobře znal, a který pak zase ve Vídni dostal se jako mistr do společnosti revoluční a s nimi tu revoluci prodělal. Nepadl, štěstí mu přálo, že nebyl ani poraněn, poněvadž na taková nebezpečná místa, kde se střílelo, jako u Prátru, posílali se nejvíce dělníci. Ale co chci říci. Když, pánové, budete čísti jakékoliv dějiny o roku 1848, najdete takovou chválu o každém, kdo byl v té revoluci, to byl člověk k líbání, toho bychom měli jednoduše zvěčniti, jak si zasluhuje veškerou pochvalu. Tak mluvějí měšťáci o své měšťácké revoluci, kterou provedli, a kdybychom šli dále, tedy by páni agrárníci v tom ohledu si mohli s dějin trochu něco zapamatovati. Byli také páni agrárníci revolucionáři, a dokonce jednomu hraběti, na kterého byli rozhněváni, že je na robotách nechával týrati a že museli snad brzy zapřáhati a jezditi na ty roboty atd., byl to život otrocký, to jest pravda, a proto nemusíme a nebude také nikdo posmívati se tomu a diviti se, když se proti tomu bouřili a jedním slovem co mohli, všechno dělali, víte, co udělali? Rozpárali mu břicho a jeho sádlem si mazali boty. (Veselost.) A víte proč to dělali? Aby ho potupili, aby řekli, to sádlo jest z mozolů našich koní a z mozolů našich čeledínů; tedy pro potupu jemu to udělali a jistě, že dostali za to všeobecnou pochvalu u těch druhých agrárníků. A víte, že dnes selská válka jest něco, na co jsou všichni hrdi a co jest všeobecně uznáváno jako spravedlivý postup, vývoj svobody, vývoj kultury, abych tak řekl, vývoj k lidskosti.

A co byste teď řekli? Myslím, že z vás ani jeden zde není, leda že by pan ministr, který chce obhajovati ten rozpočet anebo který chce hájiti vládu v těchto masakrech, které s těmito sociálními demokraty levičáckými provedla, to chtěl popírati a nechtěl mně dáti za pravdu. Myslím, že mně všichni dáte za pravdu, že co nyní udělalo dělnictvo, ať na to pohlížíme vně nebo vnitřně, neměla býti žádná vzpoura, žádná revoluce, nic takového, co by mělo jen ukázati lidskou krev, že to nebyl žádný takový podnik, který by měl ukázati lidskou krev. Ale zase byla vláda vinna.

Já jen několik slov přečtu z jedné interpelace, která byla v Národním shromáždění podána. Když ve čtvrtek přišli policajti do Lidového domu a tam chtěli zrovna vyháněti, šel pan kolega Skalák k telefonu a telefonoval policejnímu řediteli a ministru vnitra, a oba mu řekli, a i ti úředníci, kteří ty policajty přivedli, se přede všemi přiznali, že oni nemají žádného nařízení, aby zabírali dům, že mají pouze a jedině nařízení od živnostenského úřadu, aby zapečetili tiskárnu, že nyní tam není žádné osoby, která by zároveň měla k jejímu používání koncese. Tedy pouze a jedině z živnostenských příčin, některých závad paragrafů, měla býti tiskárna zavřena, aby netiskl v ní nikdo, kdo nemá koncese. A přece policajti dělali něco jiného, přece žádali celý dům a přece tam lidi tloukli až zůstali ležeti, jedním slovem je zmasakrovali takovým způsobem, jako by byli v cizí zemi, jako by se byli zmocnili nějaké skupiny vrahů a zločinců nebo čehokoliv jiného. Kdo nám všecko toto vysvětlí? Řekněte mi, pánové, jak jest možno, když živnostenský úřad chtěl učiniti nemožným, aby ta knihtiskárna, která nemá koncesi, dále netiskla, že se dělalo něco jiného, že se tam... Mně se dělá špatně... (Řečník vzhledem k nevolnosti byl nucen opustiti tribunu a přerušiti svoji řeč.)

Předseda (zvoní): Nyní přichází ke slovu pan sen Lukeš.

Sen. Lukeš: Slavný senáte! Z vývodů pánů předřečníků vyciťujeme jakési uspokojení na tím, že se podařilo ministerstvu financí dosíci rovnováhy v rozpočtu. My se při tom netajíme tím, že ta rovnováha ještě není důsledkem zdravého státního hospodářství, avšak jest přece základem státního hospodářství. A bylo zde již velmi případně řečeno, že rozpočet státní jest skutečným zrcadlem státu i života všech jeho občanů. Není sice u nás doma ještě dobře a vše v pořádku, avšak rozhodně jest lépe, než v okolních státech, jako v Uhrách, Polsku a zejména Rakousku. My víme, že tam bez tiskacího lisu na peníze nemohly by ještě dobře existovat. Náš hospodářský stav vůči cizině jest poměrně dosti dobrý, cítíme to i doma sami, že ceny, mzdy i valuta u nás počínají se stabilisovati. A to jest právě to, čeho chceme v této době dosíci. Bylo by si přáti, aby toto naše jakési lepšení si všichni uvědomili a aby beztak již vysoké ceny všeho konečně již jednou přestaly stoupati. Nechceme tím nijak kurs naší koruny uměle zvyšovat, avšak může to přispěti k tomu, že se kurs její bude stabilisovati.

Náš stát stojí v této době před velikými úkoly. Je to sanace zemských a obecních financí, je to palčivá otázka opatření nutných budov, doplnění železničních vozidel, vybudování nejnutnějších železničních spojení, zejména na Slovensku, uvedení v náležitý poměr příjmů veřejných zřízenců ke zvyšování cen životních potřeb, sestátnění zdravotnictví, školství a jiné důležité sociální, kulturní a hospodářské úkoly, které vesměs budou vyžadovati velikého napětí státu a tedy i všech jeho jednotlivců. Než, každý rozumný v naší Československé republice musí doznati, že od převratu se již pro zdejší občanstvo velmi mnoho dobrého udělalo a že nelze všechny ideály sociální, hospodářské a kulturní dosíci - abych tak řekl - najednou, a zvláště ne potud, pokud nemáme na to potřebných prostředků, a to jak pokud se týká výrobních sil, tak také pokud se týká výrobního kapitálu, zkrátka dokud to naše hospodářské poměry nedovolují.

Vedle zaopatření nejnutnější výživy, šatstva a prádla pokládám této doby za nejdůležitější úkol státu správné řešení bytové krise. Myslím však, slavný senáte, že k tomu ani prostředky finanční státu nepostačí a že na to sotva stačí i ta loterní půjčka. Podle mého mínění bude musiti stát sáhnout i k jiným finančním zdrojům. Mám zde na mysli silné finanční podniky, zejména banky, o kterých je mně dobře známo, že mají přece jen značné přebytky a zisky a že je různě umísťují, na příklad stavěním nákladných filiálek a různých továren a podniků. A bylo by dobře, kdyby stát při řešení této bytové otázky něco si od těchto bank nějakým způsobem zaopatřil, a sice buď tím způsobem, že by na nich žádal, aby ze svých vkladů resp. zisků stavěly domy pro své zaměstnance, anebo že by aspoň jisté procento ze svých vkladů a snad malou část zisku poskytly jako zápůjčky snad 5%ní na stavby nutných domů družstvům i obcím. Jen při jednom procentu by to snad dalo v našem státě 600 milionů, a jistě by to byl velký zdroj a velká pomoc při stavbě nutných domů, jak družstvům tak i obcím. Je mně dobře známo, že nutné stavby se hlavně ztěžují tím, že není dosti kapitálu a že je velmi těžko si ho opatřiti, a proto myslím, že jsme povinni všichni býti ministerstvu financí resp. sociální péče při tom nápomocni, aby si potřebný kapitál k podpoře stavby nutných domů zaopatřilo. (Sen. dr Witt: Stejně měly by přispěti Raiffeisenky, mají též veliké kapitály a zisky!) To mi není známo; vím, že podporují živnosti zejména menších lidí, a není mně známo, že by tam byly tak veliké vklady nebo zisky jako u bank.

Akci stavební by také stát usnadnil tím, když by vycházel ve stavebních akciích družstvům a obcím co nejvíce vstříc. Dosud nemohu říci, že by se tak bylo dálo, avšak očekáváme, že tím, že má býti jaksi celá akce stavební sloučena v jednom úřadě, v budoucnosti tomu bude lépe. Mnoho bytů získalo by se též zrušením zbytečných centrál. Dále by bylo třeba organisovati nákup a opatření stavebního materiálu, při čemž by vládě mohly vypomoci zemské úřady, které této doby jsou poměrně méně zaměstnány, neboť se skoro nestaví ani veřejné budovy, ani silnice a mosty, takže by personál specielně technický mohl rovněž při stavbě nutných domů vypomáhat. Zemská správní komise ve Slezsku již učinila první krok tím, že zřídila ve svém stavebním úřadě zvláštní sekci, která je určena k podporování stavebních družstev a obcí, aby jim šla jak radou, tak i skutkem na ruku. Přál bych si, aby stejná akce zavedena byla též v zemích jiných.

Je-li rozpočet ministerstva vyučování jakýmsi barometrem kulturní úrovně toho kterého státu a jeho občanstva, tedy prohlédneme-li rozpočet našeho ministerstva vyučování, docházíme k jakémusi uspokojení, neboť rozpočet ten staví nás jistě na roveň nebo aspoň do první řady mezi první kulturní státy. U nás poskytuje se na kulturní úkoly a účely, ač stát má málo, přece tolik, že můžeme říci, že všechny národy v tomto státě budou, resp. jsou dosti uspokojeny. Úplně jinak vypadal rozpočet ministerstva vyučování ve starém Rakousku. Ze značných položek našeho rozpočtu vynikají položky pro různé účely na Slovensku, zejména na účely komunikační, kulturní a hospodářské. Z toho jest slavnému senátu nejlépe patrno, že nám blaho Slovenska skutečně leží na srdci, že my spatřujeme ve Slovácích své skutečné bratry a že jim chceme nahraditi to, oč byli dříve svými maďarskými pány zkracováni. (Výborně!) Kdyby nepřátelé naší Československé republiky na Slovensku, ať už placení nebo rodilí, prohlédli si v tom směru náš rozpočet, tedy jistě by museli dosvědčiti, že nám blaho bratrů Slováků skutečně leží na srdci.

Řekl jsem již s počátku, že máme jakési uspokojení z rovnováhy v rozpočtu, avšak proto ještě jest třeba dalšího hospodářského zlepšení v našem státě. A to nastane jednak a hlavně, když bude větší chuť k práci a jednak když bude klid jak v politickém, tak v hospodářském životě. Dosud, velectění pánové, ještě není dosti chuti k práci, neboť vidíme, že výkonnost všech zaměstnanců je daleko menší, nežli byla v době mírové. Přáli bychom si, aby zejména stoupla výkonnost tam, kde se vyrábí resp. produkuje to, čeho občanstvo nejvíce potřebuje, co jednak by bylo ku prospěchu občanstva, ale též státu tím, že bychom mohli něco vyvézti, resp. za vyvezené nakoupiti.

Chci uvésti hlavně jeden předmět, kde výroba nebo těžba tak poklesla. Jest to uhlí. Velectění pánové, nesmíme si tajiti, že nedostatek uhlí dosud ještě jest zaviňován značně pokleslou těžbou. Tím trpí nejen stát a občanstvo vůbec, ale trpí tím zejména též dělnictvo, neboť trpí zimou a továrny musí často státi proto, že nemají uhlí pro pohon strojů. Opětovně byly u mne deputace dělnictva z továren, abych intervenoval ve zdejším uhelném oddělení, aby továrnám uhlí přikazovalo, by mohly pracovat, aby dělníci nebyli zkracováni na mzdě. Tím chci říci, že ta otázka uhelná nedotýká se snad jen jistých tříd obyvatelstva, nýbrž všech vrstev, že se dotýká stejně dělníků jako lidí lépe situovaných. Abych jaksi doložil své tvrzení, že je pravdivé, tedy sdělím vám několik dat o těžbě uhlí a sice na největších uhelných dolech severní dráhy na Ostravsku. V roce 1913 těžilo tam 7407 dělníků 15,803.000 q uhlí. Na jednoho dělníka připadala by tehdy těžba 2767 q ročně. Naproti tomu stoupl ještě počet dělnictva v roce nynějším, v roce 1920. Tehdy bylo 7407 a nyní máme 7624 dělníků, tedy stoupl ještě počet skoro o 200 dělníků. Kdežto těžba v roce 1913 byla 15,803.000 q uhlí, tento rok včetně října pouze 11,825.000 q a připadá průměrně na jednoho dělníka 2027 q uhlí. (Sen. dr Witt: A jsou stejné těžební podmínky?) Nyní k tomu přijdu. Od roku 1913 máme přesná data. Těžba u jednoho dělníka klesala nebo stoupala. V roce 1914 stoupla těžba oproti roku 1913 o 3.04%. V roce 1915 o 14.3% na jednoho dělníka, v roce 1916 o 16.9%, v roce 1917 o 0.9%, v roce 1918 již klesla o 18.5% u jednoho dělníka, v roce 1919 o 30% a v roce 1920 o 36.4% u jednoho dělníka. (Sen. dr Witt: Klesla pracovní doba také!) Ano, já k tomu ještě přijdu, pane kolego! Já si vážím stavu hornického, znám jeho těžkou práci, vím, že se za války rabovalo, že tedy není možno po válce tolik těžiti jako v normálních dobách, vím, že horníci trpěli podvýživou, nechci je obviňovati z lenosti, nýbrž chci konstatovati, že faktická těžba značně klesla, a sice klesla i oproti době předválečné. Když řekneme u jedné osoby o 36%, je to více než třetina, je to velmi mnoho. Při tom stouply mzdy horníků 15krát, takže mají měsíčně horníci 2200-2400 korun při 8hodinové době pracovní. Vím, že je na Ostravsku velice draho a přejeme jim to zvýšení mezd, neboť víme, že ceny životních potřeb též stouply snad 12-15krát, takže ta zvýšená mzda odpovídá těm nynějším zvýšeným cenám životních potřeb. Ale přece jen musíme se nad takovým úkazem zamysliti. Uvádím to jen proto, že myslím, že by bylo dobře, aby povolaní činitelé studovali tyto poměry a zkoumali, proč ještě v této době, kdy se výživa zlepšila a poměry v dolech po tom rabování se upravily, stále těžba tak velice klesá, a aby překážky a příčiny poklesu výkonnosti odstranili. Chtěl bych, jsou-li zde nějaké příčiny poklesu, abychom zase pomohli těžbu uhlí zvýšiti tak, aby odpovídala při nejmenším mírové době. To by bylo jistě veliké plus nejen pro všechno obyvatelstvo, ale i pro hospodářský stav státu. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.)