Předseda: Prosím, pánové, zanechte dialogů.

Senátor Valoušek (pokračuje): Na to ten pán se velice zarmoutil a neříkal nic. Mně bylo líto, že jsem ho zarmoutil, proto jsem se omlouval, ačkoliv jsem nechtěl, a tu on pravil: Ne proto jsem se zarmoutil, ale proto, poněvadž jste řekl strašnou pravdu. Já mám dva syny a jeden je horší než druhý. (Hlas: To jest legenda!) Počkejte, pánové, až na vaše dítky, a pak se ukáže ovoce vaše. (Hlas: To jest pohádka!) Já Vám přeju, aby to byla pohádka, abyste nemuseli jednou plakat nad svými dítkami! (Hlas: To nic nepovídá!)

Rozlukou státu od církve má býti získán jistý majetek pro stát. Rozlukou tak, jak jí zamýšlí pan Bartošek a jak ji podepsali bohužel i dva páni ministři, má býti církev zákonnitým způsobem úplně okradena. (Hlas: O co?) O svůj majetek. (Hlas: Ale království mé není s tohoto světa!) Nebojte se o náboženství i bez majetku, ale tato krádež neprospěje státu. (Hlas: My nekrademe. To kradli Buquoiové!) Ale chcete krást. (Hlasy: Habsburgové a Buquoiové kradli!) To není církev. (Sen. Friedrich: Die Kirche hat ganze Länder verschlungen!) Wo sind die Länder? In Australien oder Amerika? Jest to na severní nebo na jižní točně? (Sen. Friedrich: U nás! Schauen Sie sich die Klöster an!)

Předseda: Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.

Sen. Valoušek (pokračuje): Velectění pánové! Anglie kdysi také zabrala statky církevní a neměla z toho nic. Francie zabrala dvakrát statky církevní a neměla z toho nic. Josef II. zabral statky církevní a také neměl z toho nic a nic z toho nebude míti ani náš stát československý.

To jest jedna věc. Druhá věc. Stát ušetří sice na kultu, to jest svatá pravda, ale, pánové, nezapomínejte, že to, co stát ušetří na kultu, musí mnohonásobně přidati, aby jenom zavedl státní matriky. Za státní matriky, jak dokázáno v Uhrách, musí dáti stát mnohem více než dnes dává příspěvku na kult a náboženství. (Hlas: To jest jedině prospěšné, co z toho stát má a nic více!) Mnoho práce se koná za tyto peníze. Já se zde nebudu hádati o to, nebudu o tom mluviti, ale jestliže vláda prohlašuje, že chce úpravu poměru státu a církve provésti na základě té rozluky, jak jest hlásáno v Bartoškově návrhu, pak to považujeme za výzvu k boji a to k boji všemi zbraněmi a všemi způsoby, poněvadž takového znásilňování a takového otupování nemůžeme snésti. (Sehr richtig! Výborně!) A velectění přátelé, proveďte to! Kdyby mi nebylo o lid, já bych vás prosil, abyste to provedli co nejdříve, poněvadž aspoň probudíte lid a lid vám ukáže, jak na to pohlíží. Velectění pánové! I my chceme upraviti poměr státu k církvi, ale jenom pod tímto zorným úhlem. Především chceme naprostou svobodu kultu a bohoslužby, nic více. (Hlas: Proti té se nestavíme!) Ale staví se proti tomu návrh. (Hlas: Ať věří, kdo chce co chce!) Ale přesvědčení náboženské a kult jsou dvojí věci. Přesvědčení náboženské vám nikdo nemůže vzít, když nechcete, to je ve vašem nitru, ale je také projev náboženství na venek, tomu se říká kult; a svobodu kultu chceme pro všecky církve. (Hlas: To není správné, aby jedné církvi se dávaly takové výsady! Na ulicích!) Všem církvím! Když Armádě Spásy to dáváte, kdo pak by se tomu protivil; včera jste šli po Malostranském náměstí a muzika hrála tam a žádný se tomu nedivil a žádný jim toho nezakazoval, ať mají tu svobodu. Proč bychom ji neměli míti my, pokud tím nepoškodíme pořádek, mravnost a bezpečnost státu. Takovou svobodu chceme i my pro bohoslužby každého, nejenom katolíků. (Hlas: To je první podmínka!) Ale ten návrh to znemožňuje. Dále chceme druhou podmínku, aby církev měla, každá církev, jak katolická, tak i evangelická, tak také i židovská, konečně každá církev, aby měla právo majetku nabývat a majetku ve prospěch bohoslužby užívat. (Hlas: K čemu!) Když to právo má každý společek, proč by ho neměla míti církev? (Hlas: Vždyť Kristus neměl nic!) To je jiná kapitola, o tom můžeme mluviti jindy, ale dnes vám pravím, a máte-li dobrou vůlí, tedy slyšte naše podmínky, za kterých budeme čestně, loyálně a poctivě pracovat s vámi o blahodárnou úpravu poměru církve ke státu. Především svoboda bohoslužeb, za druhé právo nabývat majetku a svobodně k účelům bohoslužebným užívání jeho a konečné třetí, právo na náboženskou výchovu dítek. (Hlas: Tak jest!) To jsou tři body, za kterých budeme s vámi spolupracovat k nejrozumnější a k nejpřijatelnější úpravě poměru církve ke státu. Konečně, pánové, ještě chci o dvou problémech promluviti, které musí býti co nejdříve rozřešeny. Především problém těšínský, i naše strana je pevně přesvědčena, že co se tu děje, je úplně proti všemu státnímu, obvyklému a také i lidskému právu, Poláci nemohou se dovolávat ničeho ve své touze po Těšínsku. Knížectví těšínské nikdy nebylo částí polské říše. Knížectví těšínské vždycky bylo nerozdílnou částkou zemí koruny svatováclavské. Jenom touha a egoismus polský sáhl po této krásné zemi těšínské, která vždycky byla součástí českého státu. Má-li někdo na toto Těšínsko právo, je to náš stát a my litujeme velice trpce, že se našim zástupcům na mírové konferenci v Paříži nepodařilo přesvědčiti o tom pány Ententy. V této věci každou vládu i teď tuto vládu, ke liteře nemáme důvěry, budeme vší silou podporovat a budeme se všemožně snažiti, aby celé Těšínsko připadlo československému státu. (Hlas: Ale i Orava a Spiš!) To se samo sebou rozumí. (Hlas: Za to bojoval Hlinka, aby bylo naše!) To se samo sebou rozumí. Konečně, velectění pánové, dále dovolte, abych otevřeně a upřímně promluvil i o problému národnostním v masem státě. Jsem pevně přesvědčen, že senát měl by býti zvláště povolán k tomu, aby poměr mezi jednotlivými národnostmi našeho státu blahodárně upravil.

Pravím zvláště senát. Proč? Poněvadž tento poměr národnostní, zvláště poměr náš Čechů a Slováků k Němcům nemůže býti upraven nervositou, nemůže býti upraven nějakými nervosními řečmi, nýbrž rozvážnými a rozumnými důvody a rozumnou úmluvou. (Hlas: Spravedlností!) Nemůže to býti jinak. Především naši páni spoluobčané z německého tábora musejí uznat poměry československého státu, jaké jsou. To je podmínka, bez které nelze o úmluvě mluviti. Tyto poměry, jak jsou dnes, daly by se změniti jenom násilím. A jsme přesvědčeni, že násilí by mělo výsledek velmi nejistý a velmi nebezpečný nejen pro nás, nýbrž také i pro vás. A že pro nás i pro vás bude mnohem lépe, když opravdu se vynasnažíme, abychom při dobré vůlí rozřešili tuto otázku co možná tak, aby obě strany byly spokojeny. (Hlas: Volle Gleichberechtigung, Selbstbestimmungsrecht, Schöne Worte!) Dovolte laskavě, říkává se, kdo nezkusil, nevěří. A my jsme zkusili a proto vámi věříme. My jsme zkusili, my jsme ne rok, ne jeden a půl roku, ne 10 roků, my jsme staletí byli druhým národem. My víme, jak to je! Museli jsme po staletí drobek za drobkem dobývat svá práva. My víme, co nás to stálo hořkostí, trpkostí, námahy a zklamání, zkrátka, jaká to byla těžká křížová cesta. A proto věříme vám, že je vám to dnes těžko. Věříme, že jste nervosní, věříme, že to těžko nesete a věříme vám, že si z cele duše přejete, aby byla náprava. Rozumné dohody přejeme si zvláště, naše strana lidová, a zvláště já jako Moravan. Vy, pánové, dobře víte, že my na Moravě jsme se dohodli a že jsme na Moravě dovedli i s Němci vyjíti v pokoji. Ovšem, že jsme mnoho dali, abychom málo obdrželi. Ale k vůli pořádku a k vůli míru s Němci učinili jsme to a proto prosím, pane Lukschi, abyste vy páni naši spoluobčané němečtí si vzali příklad z nás českých Moravanů; my jsme uznali poměry, jaké byly na Moravě. Mnoho jsme obětovali a málo za to jsme dostali. Ale obětovali jsme to, abychom měli svatý pokoj, abychom s vámi v bratrství opravdu mohli žíti. Dobře jsme spolu žili, dobře bylo vám a dobře bylo nám učiňte to i dnes po našem příkladu. A tak jsem pevně přesvědčen, že i my v tomto státě můžeme žíti vedle sebe a pospolu úplně dobře, a že nám v tomto státě může býti velmi dobře. Lépe nežli jinde. Jsem pevně přesvědčen, že vaše dítky budou vám jednou žehnat, umožníte-li, aby nebylo mezi námi bojů a třenic, nýbrž abychom společně mohli pracovat k zvelebení a k sesílení tohoto státu, pro blaho naše, ale také pro blaho vaše. My jako lidová strana, která stojí na zásadách křesťanských, budeme se říditi při posuzování poměru našeho k vám tím starým dobrým křesťanským: >Co nechceš, aby Ti druzí činili, nečiň ani Ty jim.< My se budeme všude snažiti, aby se vám neděla křivda. Budeme se snažiti, abyste se vy mohli a museli cítiti s námi rovnoprávnými a rovnocennými občany v rámci našeho státu! My nechceme v našem státě žádných občanů první třídy a druhé třídy, nýbrž chceme úplnou rovnost práv a svobody.

To vám mohu slíbiti za naši stranu. My touto zásadou budeme se říditi a tím myslím, že prospějeme nejen vám, nýbrž prospějeme celému státu.

To jsou, velectění pánové, zásady, podle kterých my v senátu říditi se budeme. Naší nejvyšší snahou bude, podporovati všecko co jest v zájmu tohoto státu a v zájmu lidu, ať to vychází od kterékoliv vlády a my jsme vždy ochotní bráti účastenství v práci i ve vládě, poněvadž vycházíme z přesvědčení, že jen vládla celonárodní může míti potřebnou sílu a energii, aby chránila svobodu a zabezpečila právo všem. My chceme spolupůsobiti při všem, co dobrého nám bude zde přineseno, my však také slibujeme, že se nebudeme báti žádného boje, když toho bude žádati naše náboženské přesvědčení. A i v této věcí jsme pevně přesvědčeni, že bojujíce za tyto pro nás nejvyšší statky, bojujeme také za nejlepší budoucnost milovaného československého státu. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu jest dále přihlášen senátor pan Dr. Koperniczky; uděluji mu slovo.

Senátor Dr. Koperniczky (maďarsky): Ctěný senáte! Skutečnost, že obyvatelstvo maďarských území vnucených do tak zvaného československého státu, zúčastnilo se voleb do Národního shromáždění, používají jednotliví politikové českého státu a jistá část tisku za příležitost ke konstatování, že Maďarstvo a Němectvo v území jmenovaného Slovenskem ze své vlastní dobré vůle, anebo alespoň počítajíc s danou situací, zabírá místo v československém Národním shromážděni, uznávajíc situaci právně a platně a tím, že potvrzují tvrzení smlouvy uzavřené mezí plnomocníky dohodových států a mezí českými politiky, že Československý stát uskutečněn byl z vůle národů, žijících na tomto území. Musíme konstatovati, že toto tvrzení sloužící k oklamání veřejného míněni ciziny, neodpovídá skutečnosti.

V otázce příslušnosti území nebyl otázán ani maďarský a německý, ale ani slovenský národ a proto také nemohl projeviti svoji vůli. (Hlas: Co je to za řeč? O sobě hovořte, ne o Slovácích!) Pravdou jest, že území Horních Uher vojensky nechráněných bylo českými vojsky obsazeno, a že politikou pomsty bylo jejích obyvatelstvo násilně - tak jako figury na šachovnici - přesunuto do rámce nového státního útvaru. (Výkřiky.)

Účasti ve volbách nebylo lze se vyhnouti, neboť jednak zákon nařizuje povinné hlasování pod citelným trestem (Výkřiky.), jinak poněvadž Maďarstvo a Němectvo oloupené úplně o svoji svobodu, jakož i všeobecným odejmutím svobody volnosti projevu a možnosti stížnosti domnívalo se, že může zajistiti pro sebe možnost (Hlasy: Bouřili jste proti republice!) k tomu, aby proti podniknutým, bezpříkladným nespravedlivostem a proti celému systému řízenému proti nim, proti rdoušení veřejného a soukromého práva pozvedli své daleko znějící slovo protestu.

Musíme otevřeně předložiti světu, že volebním zákonem politické skupiny, nazývající se Národním shromážděním, uskutečněným samojmenováním, na základě své jednostranné národnostní příslušnosti (Sen. Ružiak: Doma ostaňte, prečo neidete do Pešti?) sankcionované těžké tresty, jsou skutečným políčkem >volební svobody<, když obyvatelstvo území odtržených od Maďarska bylo donuceno voliti pod tlakem stanného práva (Sen. Roháček: Však ste chceli Horthyho k nám doviest! Vy ste kamarádi Horthyho!) vojenské diktatury a přísností censury, dále musí zdůrazniti, že politické i tuto >volební svobodu < snažili se omeziti hromadným politickým zatýkáním, a tak cestou použitého zastrašení snažily se vykonati vliv na výsledek voleb.

Výsledek voleb nedává pro tyto předudálosti obraz pravých národních poměrů sil, neboť v území obývaném Maďary a Němci volily také desetitisíce českého vojska (Hlas: To není pravda!), dále čeští veřejní zaměstnanci a jiné uměle tam kolonisované osobnosti a velké davy jejich příslušníků, (Sen. Roháček: A i tak je vás dosť a zle robíte!) a konečně proto, že volební okresy byty úmyslně tak rozhraničeny, že v maďarských a německých územích bylo potřebí k volbě jednoho poslance nebo senátora dvakráte tolik hlasů, jako v ostatních okresech. (Sen. Duchaj: A Slováci? Koľko Vás je a koľko sme my malt tam! Vyhodili ste a bili ste ich!) Tak mohlo se státi, že Maďaři a Němci nedostali ještě ani toho zastoupení, jaké jim dle početného poměru i dle volebního zákona o rozdělení okresů pro ně tak velice nepříznivého, přináleželo. Jsme-li již nuceni trpěti tvrdý osud dohodovými mocnostmi nám vnucený, budeme jej nésti s důvěrou v Boha (Hlas: Kterého nemáte!), budeme plniti převzaté povinnosti vzdor všem obtížím a nebezpečí, ale k tomu nejsme ochotni, abychom spokojili se s nesprávností proti nám podniknutou - byť i jen mlčky. (Sen. Ružiak: To je farizejstvo!)

Za první povinnosti maďarských a německých poslanců strany křesťansko-soc. a malorolnické považujeme, vyzvati žijící svědomí celého světa k tomu. (Nie pravda!) že jsme proti své vůli a násilně byli z maďarského těla vytrženi, že z nejideálnějšího území tisíciletého Maďarska byli jsme vyrváni, naše zdejší přítomnost není ani z daleka právním uznáním skutku proti právům národů, nýbrž živoucí a stálý slavnostní protest proti nelidskému, nespravedlivému rozhodování o nás - bez nás. (Sen. Roháček: Však tiež to výročie Magyarországu bolo samo klamstvo! Vy nieste Maďar!) A čo? (Sen. Roháček: Slovák jste! Bouřlivá veselost.) Tolko rozumiem.

Protestujeme také proti tomu, že česká státní moc provedla nejvyšší projev politického života, volby do Národního shromáždění v územích od Maďarska odtržených tehdy, kdy o jejich příslušností nebylo ještě právně rozhodnuto. (Odpor československých senátorů.)

Naší parlamentní povinností jest odhodlaná ochrana Maďarstva a Němectva, vtisknutých do cizího rámce, tam pod těžkým útiskem se tísnících, více jak milion Maďarů a v podobném osude žijících bratrů Němců.. (Sen. Roháček: To není pravda! Nie Maďarov, ale Slovákov!) Ale prosím vás, to my vieme!.. všemi zákonnými, smlouvání neznajícími prostředky až do té doby, kdy bude bíti mezi národy hodina porozumění a uvažování a až v očích každého bude pravdou, že Maďar byl jediný snad mezi zápasníky světové války, který chtěl zvítěziti, aniž by chtěl někomu něco vzíti a který zápasil o pouhé vlastní své bytí a na základě svatosti daného slova o národní čest. (Sen. Ružiak: Hovorte pravdu! Tu neznajú renegáti!)

Jestli ztratili jsme všechno, pro hříchy jiných, naše čest nám zůstala a právě to klade nám za povinnost jasné a rozhodné prohlášení, že se nikdy a nijak nevzdáme svého práva sebeurčovacího. (Sen. Roháček: Prečo ste ho nedali Slovensku, keď ho sami chcete? Vy nieste Maďar, vy ste Slovák!) na kterém trváme a které požadujeme. (Sen. Endlicher: Ale biskupem v naší republice nebudete, to vám garantujeme!) Ani nechcem!