Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o útisku německého obyvatelstva na Hlučínsku v oboru školství.

Článkem 83 mírové smlouvy versailleské československý stát obdržel od Německa území, odloučené z kraje Ratibořského v provincii Pruské Slezsko s hlavním městem Hlučínem, dále zkrátka nazývané Hlučínsko. V čl. 86 prohlásilo Československo, že schvaluje, aby do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými byla pojata ustanovení o ochraně zájmů národních, jazykových a náboženských menšin a přijala tím ustanovení, která byla skutečně vložena do smlouvy saint-germainské z 10. září 1919. Německé menšině v tomto území příslušejí podle toho tato práva:

1. Právo, aby se s ní po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházelo stejně, jako s ostatními příslušníky československými. Stejné právo, aby vlastním nákladem zakládala, řídila a pod svým dozorem měla ústavy lidumilné, náboženské nebo sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávati své náboženství.

2. Přiměřená možnost, zajišťující, aby se dětem v městech a okresích, v nichž je usedlý značný zlomek příslušníků jejich jazyka, v mezích veřejného vyučování dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Konečně právo na slušný podíl v požitku a v použití částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství a lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních nebo jiných.

Dále se Československá republika zavázala čl. 1 téže smlouvy, že tato ustanovení budou uznána za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úkon úřední nebude v odporu nebo nesouhlasu s těmito ustanoveními a že žádný zákon, žádné nařízení ani žádný úřední úkon proti nim nebude míti moci.

Přes tato ustanovení, která s doložkami přešla do československé ústavy, byly na Hlučínsku, převzatém podle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n. - když již mírová smlouva nabyla mezinárodní platnosti - všechny německé školy v tomto území, vyjma škol ve dvou čistě německých obcích Třebomi a Sudicích, vládním nařízením ze 4. května 1920, č. 321 ihned zrušeny a přeměněny v české. Dále přes to, že podle § 1 zmíněného vládního nařízení nabyly na Hlučínsku účinnosti všechny československé zákony, tedy také ústava, tímto vládním nařízením byla vydána ustanovení, která ochranu menšin, pokud jde o zřizování německých soukromých škol a veřejných německých obecných škol, činí vůbec ilusorní. Jsou to tato ustanovení:

ťE. ŠkolstvíŤ:

§ 12. 1. Platnosti v přičleněném území nenabývá § 6 ř. z. školského ze dne 14. května 1869, č. 62 ř. z., a § 2 řádu školského a vyučovacího (ministerské nařízení ze dne 29. září 1905, č. 159 ř. z.). Zplnomocněný komisař určí, kterým dnem nabudou na území tom účinnosti §§ 70 a 71 ř. z. o obecných školách. Vyučovací řečí na školách na Hlučínsku jest, s výhradou ustanovení § 5 zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., čeština. Úprava vyučování na jednotlivých školách na tomto základě po dobu přechodnou zůstavuje se rozhodnutí zplnomocněného komisaře. Na přání obyvatelstva může býti zavedena na jednotlivých školách němčina zplnomocněným komisařem po vyšetření směrodatných poměrů jako předmět vyučovací.

2. Příslušnost zemského úřadu školského připadá zplnomocněnému komisaři republiky Československé pro Ratibořsko, jenž ku vyřizování této agendy může použíti zemské školní rady v Opavě. Dokud nebude na odstoupeném území zřízena okresní školní rada, vykonává funkce její přednosta okresní politické správy v Hlučíně. Tamtéž ustanovuje se okresní školní inspektor pro obvod okresní politické správy hlučínské.Ť

Poněvadž § 6 ř. z. o obecných školách a § 2 def. škol. a vyuč. řádu pojednávají o ustanovení vyučovací řeči v jednotlivých školách (které podle toho přísluší zemské školní radě) a §§ 70-71 o zřizování soukromých škol, jest zřejmo, že československé zákonodárství obklopilo Hlučínsko přímo ochranným náspem, aby tam zabránilo zřizovati veřejné a soukromé německé obecné školy. Jen obce Třebom a Sudice směly si ze 36 obcí v okresu ponechati své německé školy.

Předem dlužno tedy již konstatovati, že na Hlučínsku byly zřejmě porušeny mezinárodní závazky o ochraně menšin, jež republika Československá převzala a § 130 ústavní jistiny stran zřizování soukromých škol národní menšiny. Dále však také jeho ustanovení o možnosti a účasti národních menšin na veřejném školství (§§ 131 a 132 úst. list.). Nelze popírati, že na HIučínsku jest usedlý ťznačný zlomekŤ německého obyvatelstva. Již oficielní český soupis lidu z r. 1921 uznává na Hlučínsku 7707 obyvatelů německé národnosti. Že se tento soupis neshoduje se skutečností, bylo prokázáno obecními volbami, které se konaly později, kdy mnoho obcí hlučínského okresu, zvláště město Hlučín. Benešov, Bolatice, Darkovice, Lhotka. Velké a Malé Hoštice, Chlebičov, Kravaře, Kouty, Ludgeřovice, Štěpánkovice a Píšť, které, ačkoliv podle úředního soupisu lidu měly českou většinu, převážnou většinou volily německy.

Tak na příklad v městě Hlučíně, kde československým soupisem lidu bylo zjištěno 3340 českých a 1452 německých obyvatelů, dostali Němci 19 mandátů v obecním zastupitelstvu, Češi jen 11. V Benešově, kde bylo úředně napočítáno 1658 Čechů a 196 Němců, Němci 16 mandátů, Češi 8, ve Velkých Darkovicích, kde bylo zjištěno jen 35 Němců, avšak 930 Čechů, Němci 12 mandátů, Češi pouze 6. Rovněž tolik mandátů dostali ve Velkých Hošticích, kde bylo úředně napočítáno 156 Němců proti 1061 Čechů, dále v Malých Hošticích, v kteréžto obci český soupis lidu udělal z 1056 obyvatelů jen 139 Němců, Němci 10 mandátů, Češi 8, ve Lhotce, kde bylo napočítáno 890 Čechů, avšak jen 63 Němců, dostali Němci 9 mandátů, Češi jen 6, v Chlebičově, kde podle úředního soupisu bylo napočítáno 611 Čechů a jen 55 Němců, Němci 10 mandátů, Češi 5, v Kravařích, kde se při soupisu lidu zjistilo 3420 Čechů a jen 836 Němců, Češi 7 mandátů, Němci 23, v Koutech, kde výsledek soupisu lidu byl 1294 Čechů a jen 272 Němců, Češi 5 mandátů, Němci 19, v Markvartovicích Němci 13 mandátů, Češi 5, přes to, že úředním soupisem bylo zjištěno jen 96 Němců proti 1104 Čechům, v Štěpánkovicích (soupis lidu 1570 Čechů, 218 Němců) Češi 8 mandátů, Němci 16, konečně v Píšti, kde proti 311 Němcům bylo zjištěno 2249 českých obyvatelů, Němci 13 mandátů, Češi 11. V Bělé, Bobrovníkách, Kobeřicích, Kozmicích, Chuchelné a Zábřehu dobyli Němci čtvrtinu až polovici všech mandátů, čímž podali důkaz, že tam žije značná starousedlá menšina. Tento výsledek dokazuje, že téměř polovice všech obcí na Hlučínsku jest většinou německá a jen umělým soupisem lidu měl jim býti vtisknut ráz českých obcí.

1. Za takovýchto okolností bylo tedy zrušení 34 německých škol, jakož i další zadržování německých veřejných škol aspoň v těchto obcích porušením rovnoprávnosti německé menšiny, zajištěné ústavou a mezinárodními smlouvami. Český zplnomocněný komisař přes tato ustanovení až do dnešního dne dovedl zabrániti, aby nebyly zřízeny německé školy. Avšak zcela zřejmě se to stalo v městě Hlučíně, kde národní poměry bez námitek odůvodňují, aby byla zřízena německá obecná škola.

Podle úřední (pruské) statistiky z let 1914-1919 bylo z 2638 dítek docházejících do školy v městě Hlučíně 977 (tedy 37%) německých, 860 (32.6%) smíšených a 801 (30.4%) moravských dětí. To činilo v jednom školním roce průměrně 195 německých dětí, 172 smíšených a 160 moravských. V pozdějších letech se ovšem toto číslo zmenšilo, jednak pro všeobecný úbytek dětí, způsobený válkou a jejími následky, jednak, poněvadž mnoho německých rodin opustilo Hlučín na základě opčního práva. Přes to podle soukromého sčítání lidu bylo r. 1921 167 německých dítek podléhajících školní docházce.

Již r. 1920 deputace tehdejšího obecního zastupitelstva přednesla zplnomocněnému komisaři v Opavě ústně i písemně přání obce, aby v hlučínských obecných školách byla ponechána jako vyučovací jazyk němčina a aby rodičům dítek bylo ponecháno určiti, do které školy mají děti docházeti. Statistickým podkladem pro tato přání byla šetření, která provedlo obecní zastupitelstvo prostřednictvím správce školy u rodičů, s dětmi docházejícími do školy, zda totiž chtějí své děti své řiti škole s německou vyučovací řečí nebo českou. Při těchto šetřeních se zjistilo, že se rodiče 659 dítek podléhajících školní docházce bez jakéhokoliv vlivu vlastním podpisem tiskopisu, který jim byl předložen, prohlásili pro německou školu.

V ústní odpovědi zplnomocněný komisař hájil stanoviska, že obyvatelstvo města Hlučína vesměs patří k českému národu a jest českého původu a že nemůže upustiti od směrnic pro vyučovací řeč na obecných školách. Že si nedá diktovati hlučínskými agitátory, co má dělati. Písemnému projevu vůle rodičů, o nichž se vyjádřil, že na ně působili soukromí agitátoři, nepřikládal vůbec významu, ačkoliv to zřejmě byly úřední seznamy školní správy.

Za několik týdnů po tom stěžovala si deputace z Hlučína u ministra školství a národní osvěty, Habrmana, na znásilňování německých dětí. Ministr slíbil, že si opatří informace a bude-li třeba, že učiní nápravu, sám však také stál na stanovisku, že se nemůže rodičům ponechati, aby rozhodovali, zda jejich děti mají docházeti do německé školy nebo do české. Tedy i zde odůvodnění úředního nátlaku na jednotlivé děti, o něž bude mluveno ještě později. V březnu 1921 byla zaslána zplnomocněnému komisaři žádost o zřízení německé školy, podepsaná více než 170 německými rodiči a znamenitě odůvodněná a opis její ministerstvu školství a národní osvěty. Avšak i tyto kroky byly marné: neuznalo se ani za nutné, vydati žadatelům nějaký výměr.

Také interpelace německých poslanců ve sněmovně byla marná. Úřady, aby tento případ odůvodnily, jistě prohlásí, že žádost nebyla dostatečně odůvodněna nebo najdou nějaké jiné vytáčky. Naproti tomu dlužno však ujistiti, že školní úřady podle zákonitých povinností (§ 7 slezského zákona ze dne 6. listopadu 1901, č. 141 z. z. o zřizování škol) musí dozírati, aby školy byly zřizovány bez zbytečného průtahu. A německé školy v Hlučíně byly nutné nejen podle ustanovení právě uvedeného zákona, nýbrž i podle § 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. Rovněž tak nesplnily české školní úřady nebo zplnomocněný komisař pro Hlučínsko svých povinností v otázce zřizování německých škol ani.v jiných obcích hlučínských, jako v Kravařích a v Benešově.

Pro německé děti z celého tohoto území bylo posledních 5 let ztraceno a s žalostí a trpkostí proti těmto úředním pletichám musili rodiče viděti, jak duševní i mravní výchova jejich dětí musila zakrněti. Sídla kultury byla pro německé děti místy nátlaku a duševní nečinnosti, neboť bez znatelného prospěchu z donucení musily se účastniti vyučování v cizím jazyku.

Německé soukromé školy nebylo možno zřizovati, poněvadž se zplnomocněný komisař zdráhá uvésti pro Hlučínsko v platnost §§ 70 a 71 ř. z. o obecných školách.

2. Rodiče německých dětí, aby zabezpečili aspoň německé vyučování, musili se tedy chopiti dvou zákonem ustanovených prostředků: domácího soukromého vyučování a vyučování svých dítek v cizích německých školách v sousedním území Slezska. Avšak i při výkonu tohoto práva, zaručeného jim zákonem, setkali se s nejkrutějším odporem české školní správy.

a) Domácí soukromé vyučování:

O tomto vyučování platí tyto zákonné předpisy:

§ 23 ř. z. o obecných školách. ťPovinnosti, choditi do školy veřejné zproštěny jsou na čas nebo navždy ... děti, ... konečně děti, které se vyučují doma nebo v nějakém ústavu soukromém.Ť

§ 204 škol. a vyuč. řádu. ťRodiče nebo jejich zástupci jsou oprávněni, své dítky ve věku školou povinném dáti vyučovati doma a žádati z tohoto důvodu, aby dítky byly osvobozeny od návštěvy veřejné školy obecné.

Rodiče neb jejich zástupci jsou však zavázáni o to pečovati, aby dětem se dostalo dostatečným způsobem alespoň vyučování předepsaného pro jejich povinnou školu (obecnou nebo měšťanskou školu).

Jinak není ani výběr domácích učitelů, vychovatelů nebo hofmistrů, ani způsob udílení domácího vyučování nižádnému obmezení podroben.Ť

§ 205 škol. a vyuč. řádu. ťOkresní úřad školní dohledá k domácímu vyučování dítek školou povinných. Úřad tento jest zavázán, v přehledu chovati dítky doma vyučované; jest oprávněn, čas od času přiměřeným způsobem přesvědčiti se o jejich vědomostech, a vznikly-li by pochybnosti, dáti dítě přezkoušeti na některé k tomu ustanovené škole obecné.

Rodiče neb jejich zástupci jsou povinni, vyhověti nařízením okresního úřadu školního. Kdyby se zdráhali uposlechnouti příkazů daných na odstranění nepřístojností nebo kdyby se tyto příkazy ukázaly marnými, okresní úřad školní jest oprávněn na říditi, aby dítě bylo dáno do obecné školy veřejné nebo soukromé s právem veřejnosti. Zanedbává-li se hrubě vyučování a výchova, budiž naproti rodičům nebo jejich zástupcům o pomoc dožádán opatrovnický soud podle IV. hlavy školního a vyučovacího řádu.

§ 206 škol. a vyuč. řádu. Rodiče nebo jejich zástupci mohou žádati, aby jejich dítky ve věku školou povinném, které se vyučují doma nebo na některé soukromé škole nemající práva veřejnosti, byly připuštěny ke zkoušce z povinných i nepovinných předmětů, na škole zavedených, na obecné škole veřejné nebo soukromé s právem veřejnosti nebo na některé takové měšťanské škole.

Zkouška budiž zpravidla předsevzata toliko v posledních 4 týdnech před koncem školního roku a vztahuj se k učivu vyučovacího stupně, který je přiměřen věku zkoušeného dítěte.Ť

Z těchto ustanovení vyplývají tyto zásady: Právo rodičů, dáti své děti vyučovati doma, soukromě, jest neomezené. Způsob vyučování, jímž dlužno rozuměti také určení vyučovací řeči, dobu vyučování a pod. není nijak omezen. Rodiče mají právo doma vyučované dítky dáti na konci školního roku přezkoušeti na veřejné škole. Výsledek této zkoušky rozhoduje, zda se dětem dostalo dodatečného vyučování, předepsaného pro povinnou školu a zda opravňuje, aby byly v příštím školním roce vyučovány látce předepsané pro vyšší stupeň stáří.

Školní úřad má právo, vyplývající z dozoru nad domácím vyučováním, čas od času se přiměřeně přesvědčiti o vědomostech dětí a v pochybných případech naříditi, aby byly přezkoušeny na veřejné škole. Ze zásady, že dítě lze zkoušeti jen v jazyku, jímž bylo vyučováno, plyne, že to musí býti škola s týmž vyučovacím jazykem. Úřady mají dále právo, vydati pokyny, aby byly napraveny nepřístojnosti, jimž se rodiče musí podříditi a teprve tehdy, zdráhají-li se nebo jestliže se opatření ukázala marnými, naříditi, aby děti byly vyučovány na veřejné obecné škole. Také tato škola má ovšem býti školou s touž vyučovací řečí, jíž děti byly doma vyučovány. Omeziti právo svobodně určiti vyučovací řeč, není možno ani s poukazem na národnost nebo původ rodičů. Úřední nátlak na rodiče a děti s takovýmto odůvodněním jest neoprávněný. Úřady nemají práva vyšetřováním národnosti a původu rodičů rušivě zde zasahovati, poněvadž podle školních zákonů slezských, platných pro Hlučínsko, právo rodičů poslati své děti do určitých národních škol, není omezeno.

Úřady však téměř všechny tyto výsady porušily. Samo neomezené právo rodičů na domácí soukromé vyučování musilo býti teprve vybojováno u nejvyššího správního soudu, poněvadž české školní úřady si přisvojovaly právo, toto vyučování povolovati podle své dobré vůle. V jednotlivých případech byl postup takovýto:

V Hlučíně si školní úřady nejdříve vyučování nevšímaly, poněvadž bylo vyučováno jen několik dětí. Když však později stále větší počet dítek byl takto vyučován - v roce 1923 bylo jich 81 začaly úřady zasahovati. Nejprve, v dubnu 1923, byli němečtí soukromí učitelové předvoláni okresní politickou správou a byli vyslýcháni o všech podrobnostech tohoto vyučování a o jménech vyučovaných dětí. Poté v květnu 1923, aniž úřady vykonaly nějaké inspekce nebo jiné dozorčí činnosti nad soukromým vyučováním, soukromě vyučované děti byly předvolány úředně do kanceláře českého okresního školního inspektora Nováka a tam českými učiteli zkoušeny. Již při této zkoušce, poněvadž od zkoušek byli vyloučeni němečtí soukromí učitelé a pro způsob, jak se zkoušky konaly, došlo k velikým nezákonnostem. Mimo to ovšem ani český okresní školní inspektor, ani český učitel nebyl oprávněn zkoušeti německé děti, poněvadž neměli ani učitelské způsobilosti pro zkoušení německých dítek. Na základě těchto zkoušek dostali rodiče úřední výměr, že děti nemají vědomostí, shodujících se s učebnými osnovami pro veřejné školy a bylo jim rozkázáno, aby nedostatky vyučování doplnili. V čem však tyto nedostatky záležely, v dopisu uvedeno nebylo.

Že se zde postupovalo podle úplně určitého záměru úřadů a dokonce velmi lehkomyslně, vysvítá z toho, že tento výměr dostal i otec Bartuschek, jehož dítě nebylo ke zkoušce vůbec ani předvoláno, a o jehož vědomostech se tedy úřady nemohly vůbec přesvědčiti. Dotčení rodičové dali své děti vyučovati dále jako dosud. Na konci školního roku použili práva, které jim přísluší podle § 206 škol. a vyuč. řádu a dali své děti přezkoušeti na veřejné německé škole v Opavě. Tutu zkoušku vykonalo 78 dětí s prospěchem aspoň u spokojujícím. Dostaly tedy předepsaná školní vysvědčení, která je prohlásila za způsobilé pro postup do vyšší třídy (oddělení).

Ačkoliv rodiče vesměs učinili zadost své zákonité povinnosti, hlučínský okresní školní úřad nepřihlížeje k tomu, podrobil děti o prázdninách (v srpnu 1923) nové zkoušce. Úředních vysvědčení, která rodiče při těchto zkouškách předložili, okresní školní inspektor vůbec nedbal. Prohlásil, ze mu do nich nic není, přes to, že úředně ověřují způsobilost dětí. Zkušební komise skládala se opět z českého okresního školního inspektora, z českého řídícího učitele obecné školy v Hlučíně a dalšího českého učitele, tedy vesměs z učitelů, podle zákona nezpůsobilých zkoušeti německé děti. Výsledek této zkoušky byl úřední dopis, jímž bylo německé soukromé vyučování zakázáno a rodičům uloženo, aby své děti posílali do veřejné obecné školy (tedy do české, poněvadž v Hlučíně německá nebyla).

Proti tomuto zákazu všichni postižení rodiče podali stížnost k zplnomocněnému komisaři, v níž bylo bezvadné prokázáno, že úřední opatření bylo nezákonité, poněvadž úřad nijak nesplnil zákonitých předpisů o dozoru, podle nichž teprve, když děti byly přezkoušeny na veřejných školách, dovoluje se zakázati soukromé vyučování. Výsledek zkoušky na veřejné škole prokázal však právě způsobilost dětí k postupu, tedy úspěch veřejného vyučování.

V lednu 1924 okresní školní inspektor znovu předvolal rodiče s jejich dětmi do české školy ke zkoušce. Zkoušel však německý učitel z menšinové školy z Dol. Studének, okresní školní inspektor nezkoušel. Zkouška skončila všeobecně s dobrým výsledkem; přes to však rodiče v dubnu 1924 dostali od zplnomocněného komisaře zamítavé vyřízení své stížnosti, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí okresního školního výboru. Ani odůvodnění tohoto rozhodnutí neshodovalo se se skutečnostmi.

Proti rozhodnutí zplnomocněného komisaře byla podána stížnost k ministerstvu školství a národní osvěty v Praze. Přes to, že úřad odepřel těmto stížnostem odkládací účinek, vyučovalo se dále, poněvadž odkládací účinek byl odepřen nezákonitě. Proti rodičům zakročil okresní školní výbor v Hlučíně tresty pro zameškání školy, proti čemuž ovšem byla rovněž nastoupena cesta práva. V červenci 1924 dosáhly děti zkoušku na německé menšinové škole ve Studénkách druhého, pravoplatného vysvědčení o prospěchu. V listopadu 1924 český okresní školní inspektor znovu děti přezkoušel v místnostech první české obecné školy v Hlučíně. Zkouška trvala po každé 4-4¹/₂ hodiny a zkoušelo se nejen z hlavních předmětů, nýbrž i z vedlejších. Poněvadž zkouška trvala neslýchaně dlouho, bez přestávek a poněvadž bylo jen několik zkoušených dětí, byla tak namáhavá a unavující, že nebylo možno se diviti, jestliže děti na leckterou otázku (zvláště z občanské nauky) neodpověděly. V lednu 1925 okresní školní inspektor a český učitel zkoušel znovu. Těmito ustavičnými zkouškami a ostatním týráním usilovalo se učiniti rodiče povolnými a takto je přinutiti, aby dali zapsati děti do české školy.

Dne 19. ledna 1925 dostali konečně rodiče rozhodnutí ministerstva na své stížnosti, jímž se potvrzoval zákaz soukromého vyučování. Odmítnutí stížnosti, jejímiž důvody se ministerstvo vůbec nezabývalo, bylo odůvodněno tím, že rodiče nemají právního nároku, aby jejich děti byly přezkoušeny na veřejné škole a že zkouška podle § 205 šk. a vyuč. řádu závisí na volném uvážení okresního školního úřadu. (Nejvyšší školní úřad ve státě neuznává tedy práva rodičů, vyplývajícího z § 206 šk. a vyuč. řádu a neuznává tedy vysvědčení o zkoušce na německé škole, vydaných podle jeho vlastních předpisů!). Rodiče byli zároveň vyzváni, aby své děti posílali do veřejné školy. Poněvadž téměř současně zakázalo sousedním německým školám ve Slezsku, aby přijímaly hlučínské děti - o čemž bude promluveno ještě na jiném místě - byly děti skutečně donuceny choditi do české školy v Hlučíně. České školní úřady pracují tedy ruku v ruce o ústavou zakázaném odnárodňování německých školních dítek, na něž jest trest, a nebylo možno zjednati nápravu právní cestou, poněvadž stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, kterou nyní rodiče podali, nemá odkládacího účinku a bude vyřízena jistě asi po roce.

V Kravařích, kde bylo vyučováno soukromě doma 60 německých dětí, byli rodiče nejprve trýzněni tím, že musili ohlásiti, že dají děti vyučovati soukromě doma a odhlásiti je z veřejné školy. V říjnu 1923 zasáhly úřady jiným způsobem než v Hlučíně a to zjišťováním doby vyučování chtěly konstatovati, že soukromé domácí vyučování jest nedostatečné. Okresní školní výbor vytkl, že doba denního vyučování jest příliš krátká, žádal, aby vyučovací hodiny byly rozmnoženy a když této žádosti nebylo možno vyhověti, ihned zakázal domácí vyučování, ačkoliv podle zákonných předpisů způsob vyučování - k čemuž ovšem patří také délka denního vyučování - nesmí býti omezen. Proti tomuto zákazu podali rodiče stížnost, která nebyla ještě vyřízena.

Naproti tomu vzaly si úřady soukromé vyučování v Kravařích za podnět, aby mohly zakročiti proti německému kulturnímu svazu (Deutscher Kulturverband), který podle svých stanov obstarával soukromé učitele pro domácí vyučování. Dne 8. února 1924 byl předseda místní skupiny německého kulturního svazu v Kravařích předvolán k úřadu zplnomocněného komisaře v Opavě, kde mu bylo vytčeno, že tento spolek v Kravařích zařídil soukromé vyučování jako náhradu za povinnou docházku do veřejné školy pro děti, jejichž moravská národnost a moravský mateřský jazyk byl najisto zjištěn úředním šetřením a ze je za pomoci soukromých učitelů právě k tomu ustanovených, udržuje. Zplnomocněný komisař že může přiznati tomuto vyučování ráz výchovné, osvětové činnosti v duchu stanov spolku jen v tom případě, jde-li o domácí vyučování dětí německé národnosti. Spolek pracuje prý však právě o tom, aby soustavně a promyšleně odvracel děti najisto moravského původu od povinné docházky do veřejné české školy a tedy je zřejmé odnárodňoval a poněmčoval. Ze tedy dlužno tuto činnost pokládati za odporující ústavě a za projevování národně-politických snah. Spolek byl tedy vyzván, aby propustil ze soukromého vyučování děti, jež úřad označil, aby mohly docházeti do veřejné české školy, jinak že by byl rozpuštěn. O těchto výtkách byl sepsán zápis.

Působí to skutečně zvláštním dojmem, jestliže české úřady, které na Hlučínsku, jak jsme dosud ukázali, vší silou odnárodňují německé děti, právě naopak německému domácímu vyučování přičítají, že usiluje o odnárodnění a poněmčení dětí. Proti tomuto úřednímu postupu byla podána stížnost a mimo to interpelace německých poslanců v poslanecké sněmovně, v níž bylo prokázáno, že tvrzení úřadu jsou neudržitelná. Při úředním jednání o stížnosti bylo také hlavní vedení německého kulturního svazu v Praze předvoláno pražským policejním ředitelstvím, kde přesvědčivými prohlášeními byly vyvráceny údaje proti místní skupině spolku v Kravařích. Přes to však ministr školství a národní osvěty ve své odpovědi na interpelaci dospěl k závěru, že tvrzení úřadu jsou naprosto pravdivá a zplnomocněný komisař byl nejen oprávněn, nýbrž dokonce povinen zakročiti proti místní skupině, což se zvláštní shovívavosti učinil dokonce jen výstrahou. Odpověď na interpelaci měla datum 14. srpna 1924, dne 15. srpna byla místní skupina německého kulturního svazu v Kravařích skutečně rozpuštěna, poněvadž jako nepolitický spolek působila prý politicky, čímž porušila obor působnosti vymezený stanovami a veřejný řád. Také proti tomu byla podána stížnost ministrovi vnitra, která všechna úřední tvrzení bezvadně vyvrací. Zvláště bylo prokázáno, že všichni rodiče, pro jejichž děti německý kulturní svaz vydržoval domácí soukromé vyučování, poněvadž nebylo veřejného německého vyučování, hlásili se k německé národnosti a jen na základě tohoto přiznání žádali, aby jejich dítky byly vyučovány německy. Při zápisu tito rodiče učinili toto prohlášení písemně. Také při soupisu lidu přihlásili se jako Němci. Německý kulturní svaz působil tedy podle stanov jen mezi Němci. Němečtí soukromí učitelé nemohli ovšem vůbec konati formálních šetření o národnosti rodičů nebo dětí. Pro ně musilo býti závazné jejich přiznání a písemné prohlášení. Touto zásadou se řídil německý kulturní svaz se vší přísností i pokud jde o jeho obecné soukromé školy. Domácí soukromé vyučování bylo čistě soukromou věcí dotčených rodičů, kteří své děti dávali vyučovati soukromými učiteli úplně dobrovolně a bez donucení. Místní skupina německého kulturního svazu sama neměla s tím vůbec co činiti. Tomuto svobodnému projevu mínění rodičů snažily se zde úřady zabrániti oklikou - odstraněním učitelů. V rozpouštěcím výnosu bylo dokonce vytýkáno, že rodiče ani odvolání sami nepsali; stalo se to však proto, že úřady žádaly, aby odvolání byla podána česky, rodiče však tohoto jazyku neznají. Právě tato věc jest pádným důkazem, že rodiče nejsou české národnosti.

Stížnost proti rozpuštění místní skupiny není ještě vyřízena. Z celé věci však jasně vysvítá, že úřady postupují proti německému soukromému vyučování naprosto nedbajíce zákonných předpisů. Rodiče rozhodují o výchově svých dětí podle práv a povinností příslušejících jim podle zákona. Mají právo svobodně určiti vyučování pro své děti a toto právo na Hlučínsku, kde platí slezské zemské zákony, není omezeno podobným zákonem jako na Moravě (lex Perek). Tedy tak jako mohou zvoliti vyučování na veřejné německé škole, mohou také rozhodnouti, aby děti byly vyučovány soukromě doma německy. Jejich národnost a původ po této stránce vůbec nerozhoduje. Vedle toho se rodičové právě ve všech těchto případech hlásí výhradně k německé národnosti. Toto přiznání rozhoduje, poněvadž ho při úředním šetření nelze pominouti, jelikož podle školního práva ve Slezsku není možno, aby úřady určily národnost některého rodiče nebo dítěte. Ani u českého obyvatelstva ve státě se takto právo rodičů neomezuje. Tento postup jest tedy porušením skutečné rovnoprávnosti německých státních občanů, zaručené ústavou a jejich práva, aby děti byly vyučovány ve své vlastní řeči.

b) Zákaz docházky německých dětí z Hlučína do veřejných německých škol v Opavě a do jiných slezských škol.

Poněvadž na Hlučínsku nebylo ani veřejných ani soukromých německých škol a poněvadž, jak jsme právě vylíčili, domácí vyučování bylo potlačeno, rozhodlo se mnoho německých rodičů, že budou posílati své děti do německých škol v Opavě a v jiných pohraničních místech ve Slezsku. České školní úřady a zplnomocněný komisař pro Hlučínsko uznali však již v r. 1920 tuto docházku závadnou a zakázali ji. Tenkráte však rodiče stížností k nejvyššímu správnímu soudu vymohli, že výnos zplnomocněného komisaře, který vyslovil zákaz, jakož i výnos ministerstva, které tento zákaz potvrdilo, byly zrušeny jako nezákonné (rozhodnutí ze dne 18. ledna 1923, č. 669). Teprve roku 1924 začaly útoky proti tomuto vyučování znovu. V lednu t. r. zplnomocněný komisař zrušil usnesení opavské místní školní rady, jímž se povolovalo přijetí hlučínských dětí. Stížnost, kterou proti tomu podala místní školní rada, ministerstvo zamítlo rozhodnutím ze dne 26. července 1924, č. 89404/24-I, poněvadž k tomu nebyla příslušná. Ministerstvo nezrušilo tedy snad rozhodnutí zplnomocněného komisaře, jehož obor působnosti se podle zákona vztahuje pouze na Hlučínsko a který tedy samozřejmě nemohl zrušiti usnesení úřadu ve Slezsku, jako rozhodnutí učiněné úřadem k tomu nepříslušným, nýbrž zamítlo odvolání zájemníka bránícího se proti tomuto nezákonitému opatření, jako činitele prý k tomu nepříslušného. V roce 1925 zplnomocněný komisař zároveň jako předseda slezské zemské školní rady rozkázal, aby hlučínské děti byly vykázány z opavských německých škol. Postižení rodičové podali proti tomu nyní sami stížnost k ministerstvu školství a národní osvěty, která však není ještě vyřízena. Tento případ jest však tak příznačný pro postup úřadu proti německým dětem z Hlučínska, že netřeba, aby byl zevrubněji rozbírán.

Právní stav věci jest takovýto: Jako základní zákonné předpisy pro přijetí dětí z cizích školních obcí platí § 10 slezského zemského zákona z listopadu 1901, č. 41 z. z. a §§ 33, 36 a 38 def. škol. a vyuč. řádu: vedle toho však také § 3 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. ve znění novely ze dne 9. dubna 1920, č. 295 Sb. z. a n. V § 1 dovoluje se přijmouti tyto dítky, nebudou-li tím přeplněny učebny. Uvedené paragrafy školního a vyučovacího řádu ustanovují, že přijetí těchto dítek závisí na velikosti místností jednotlivých tříd a povolení k tomu ponechává místní školní radě. Poslední paragraf již zmíněného zákona, vydaného československým zákonodárstvím, ustanovuje dokonce, že těmto dětem nesmí býti přijetí odepřeno, pokud místo v učebnách stačí. Všechny tyto předpisy upravují tedy přijetí dítek z cizího obvodu jen z ohledů místních, zda totiž postačí učebny a určily, že právo rozhodovati o tom přísluší jedině místní školní radě, která v této věci může postupovati úplně autonomně a nadřízený úřad nemůže proti tomu činiti námitek nebo dokonce to zakázati: podle československého zákonodárství jest zákaz dokonce vyloučen.

Přes to výnos zplnomocněného komisaře ze dne 3. ledna 1925, č. 636/35 odůvodňuje zákaz přijetí, neposuzuje při tom vůbec místních poměrů, takto:

Podle § 131 ú. l. v místech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek státních občanů československých jiného jazyka než českého, zaručuje se dětem těchto občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příležitost, aby se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Podle toho odporuje jak znění, tak také duchu tohoto ustanovení v ústavě, že v Opavě, kde jest usedlý značný zlomek státních občanů německého jazyka, jsou v německých školách vyučovány děti jiného než německého jazyka (zde tak zvaného moravského jazyka), které mimo to ještě nedocházejí do školy z místa ve školním okresu, nýbrž z cizího okresu. U československých dětí z Hlučínska, které - a to většinou vlivem organisované politické agitace, docházejí do německých škol v Opavě, nejde o kulturní potřebu, jak ji má na mysli § 131 ú. l. a to tím méně, poněvadž podle všeobecně uznaných výchovných zásad první všeobecné vyučování, jakého se dostává na obecných školách, má se díti mateřským jazykem dětí. Zmíněný předpis ú. l. má vyhovovati odůvodněným kulturním potřebám již trvajících menšin, nelze ho však zneužívati k tomu, aby poněmčováním neněmeckých dětí národní menšiny byly uměle a soustavně rozmnožovány. Přesahovalo by daleko práva zaručená národním menšinám mírovou smlouvou a ústavou, kdyby bez omezení mohly v těchto školách vyučovati i děti československé národnosti a jazyka a takto je odnárodňovati. Mimo to ještě školství na Hlučínsku jest zařízeno přirozeně podle počtu a bydliště dětí, které do této školy patří. Kdyby jen v opavských německých školách mělo zůstati 210 hlučínských dětí, jak to povolil předseda místní školní rady, bylo by školství na Hlučínsku uvedeno v nepořádek.

Podle § 2 vládního nařízení ze dne 24. ledna 1920, č. 65 Sb. z. a n. (Národním shromážděním, jak bylo zákonem ustanoveno, stále ještě neschváleného), zplnomocněný komisař určený pro Hlučínsko jest oprávněn, jménem vlády republiky Československé po případě i jménem jednotlivých členů vlády vše, co za vhodné uzná nařizovati, rozhodnouti a opatřovati, co k udržení pořádku, konsolidování poměrů a k zabezpečení řádného státního života na tomto území bude zapotřebí.

V mezích tohoto dalekosáhlého oprávnění a zvláštního zmocnění musí se zplnomocněný komisař jistě pokládati za oprávněného, postaviti se proti opatřením předsedy místní školní rady v Opavě, jimiž již několik let umožňuje hlučínským dětem hromadnou docházku do opavských německých škol, čímž jest velice a nebezpečně rušen pořádek ve školní správě na Hlučínsku a pracuje se přímo proti konsolidaci tamějších poměrů. Tímto zasáhnutím zplnomocněného komisaře zákon není porušován, neboť není zákonného předpisu, podle něhož by rodiče měli právo, aby jejich děti byly přijaty do školy v cizím školním obvodu, tím méně do školy jiného jazyka než mateřského jazyka dítěte. Jde zde jen o to, aby správní opatření předsedy opavské místní školní rady, která vydává podle svého volného uvážení, neotřásla základy školní správy na Hlučínsku a neuvedla jich v nepořádek.Ť

Nelze pochopiti a jest naprosto nesrozumitelné, jak úřad nalézající právem může vydati odůvodnění, jež ve skutečnosti obrací pravý stav věci. Rozhodující úřad nedovolává se snad nějakých jedině důležitých věcných důvodů a zákonných předpisů upravujících docházku dětí z cizího obvodu, nýbrž § 131 úst. list. tedy zcela umělých důvodů a konstrukce důvodu k překážce jen proto, aby německé děti na Hlučínsku byly počeštěny. Podle § 131 ú. l. mají Němci, činí-li značný zlomek obyvatelstva, právo na školu s vlastní vyučovací řečí. Z tohoto ustanovení má plynouti, že tam, kde tomu tak jest - podle toho také tam, kde jsou převážnou většinou obyvatelstva, kde tedy nelze vůbec použíti tohoto práva o menšinách, poněvadž nemůže jíti o to, má-li býti taková škola zřízena, nýbrž kde odedávna byla spousta německých škol jako v Opavě, - nesmějí býti do jejich škol přijímáni žáci jiného jazyka.

Podle takovéhoto výkladu příslušelo by sice Němcům, kdyby činili přiměřenou část obyvatelstva, právo žádati německé školy, avšak neměli by práva rozhodovati o přijetí žáků do svých škol, i když nelze mluviti, že by Češi byli takto ve svém právu omezováni. Takovýto výklad jest nemožný, neboť olupuje Němce o rovnoprávnost zaručenou mírovými smlouvami a ústavou a přiznával by jim jako menšinovému národu jen taková práva, pokud jsou jim zvláštními předpisy v ústavě výslovně poskytnuta. Právo rodičů určiti, do které školy mají děti docházeti, pokud jde o odlišování podle národnosti nebo původu, není ve Slezsku a tedy ani na Hlučínsku omezeno žádným zákonem. Nelze tedy Němcům ani v tomto území odepříti právo, přijmouti do svých škol třeba děti jiného jazyka, dají-li je rodiče zapsati. Toto právo nemá nic společného s právem na německé školy, zaručeným § 131 ú. l.

Toto zatahování věci na politické pole ťodnárodňováníŤ právě v tomto případě působí tím křiklavěji, že všichni rodičové, - právě tak jako svrchu při soukromém vyučování - jsou Němci, cítí se Němci, což bylo zjištěno výslovným prohlášením před místní školní radou a chtějí tedy své děti posílati do německé školy, aby je udrželi v okruhu německé kultury. Nelze tedy vůbec mluviti o nějakém odnárodňování dítěte, poněvadž nelze si mysliti odnárodnění dítěte s vůlí odpovědného rodiče. Právě proti odnárodňování úřadů musí se rodiče brániti, poněvadž nechtějí, aby se jejich německy vychované děti staly Čechy, i když snad ovládají moravský jazyk.

Přímo nestvůrné jest však tvrzení, že by školství na Hlučínsku bylo uvedeno v nepořádek docházkou tamějších německých dětí do německých škol opavských a tedy školní správa by tam mohla býti otřesena. Spíše to může učiniti nynější stav, že totiž v tomto území přes nároky, mezinárodně a ústavou zaručené, není německých škol, a že se německým dětem brání v docházce do škol jejich vlastního mateřského jazyka v jejich domovské obci.

Proč jest nuceno německé obyvatelstvo k nouzovým prostředkům posílati děti do cizích škol a dávati je vyučovati doma, když se jim přec může poskytnouti beze všeho veřejná škola v domovské obci, ba podle práva by se jim dokonce dáti musila? Tím mohl by zplnomocněný komisař ve svém území již dávno učiniti pořádek.

Den co den možno se přesvědčiti, jak české děti hromadně přijíždějí na opavské východní nádraží, aby plnily české menšinové školy v německém městě Opavě. Do českých menšinových škol v německém jazykovém území republiky dochází značné množství německých dětí a jest Čechy podporováno agitací, politickým a hospodářským nátlakem a lákavými peněžními podporami.

Zde, kde právě československým zákonodárstvím samotným jest ustanoveno (§ 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n.), že vyučovací jazyk takovýchto menšinových škol musí býti totožný s mateřským jazykem dětí, nebylo třeba, aby zákaz, že nemají býti přijímány jiné než české děti, byl odůvodňován teprve oklikou přes § 131 ú. l. Úřady se proti tomuto odnárodňování a počešťování nestaví. Kde však jde o německé školy v čistě německých obcích nebo převážně německých, kde tedy nelze mluviti o menšinových školách podle terminologie zákona (§ 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. nebo § 2 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n.), zakročují úřady všemi vylíčenými prostředky, i když se tvrzení, že jde o děti jiné národnosti, jako v případech vylíčených, nezakládá na skutečnosti.

Česká politika nezná ani právního a mezinárodního ohledu, jde-li o fikci, že Hlučínsko jest čistě české území. Zplnomocněný komisař stále a stále autoritativně prohlašuje, že jest jeho povinností toto území, které mu prý bylo odevzdáno mírovou smlouvou jako ťčistě slovanské územíŤ, také slovanským, t. j. českým udržeti. Poněvadž však k tomuto ťudržení českýmŤ překáží značná německá menšina, zvláště jak se projevila obecními volbami, jsou všechny vylíčené prostředky dobré, aby udržely tuto fikci, pro niž se ovšem musí také tvrditi, že němečtí učitelové a školy, vyučují-li děti z těchto fiktivně českých území, odnárodňují je a poněmčují a jsou nepřáteli státu.

Činí-li se tato nepravda podkladem úředních opatření proti tamějšímu německému obyvatelstvu, jest to deptání jejich národních a kulturních práv a právě tím porušení mírové smlouvy, neboť předpisy o ochraně menšin nejsou zachovávány.

Tážeme se tedy ministra školství a národní osvěty:

1. Ví o všech vylíčených poměrech?

2. Zamýšlí ve školství německého obyvatelstva na Hlučínsku zavésti stav, shodující se s mezinárodními závazky a vnitřními zákony státu Československé republiky a po této stránce neprodleně učiniti opatření, aby

a) Hlučínsko bylo v otázce školního práva na roveň postaveno ostatním zemím ve státě,

b) aby tam byly zřízeny potřebné německé veřejné školy,

c) aby bylo uvolněno právo na soukromé školní vyučování,

d) aby v tomto území bylo lze vyučovati bez překážek a bez neodůvodněného úředního vlivu na rodiče soukromě doma, zvláště pokud jde o jejich národnost a původ a aby učitelé a jejich vydržovatelé nebyli poškozováni,

e) aby děti z Hlučínska mohly bez překážek a bez poškozování počtu tříd těchto škol docházeti do německých škol ve Slezsku (zvláště v Opavě) pokud nebude postaráno o vyučování na veřejných nebo soukromých německých školách v Hlučínsku samotném?

V Praze dne 15. června 1925.

Jokl, Heeger, dr. Haas,

Schweichhart, Grünzner, Kirpal, John, Leibl, Löwa, Hoffmann, Schuster, Uhl, Kaufmann, Pohl, Hackenberg, dr. Czech, Roscher, Taub, Dietl, Palme, Wittich, Schäfer, R. Fischer.