Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o zřízení, působnosti a organisaci Státního zdravotního ústavu republiky Československé.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zřizuje se Státní zdravotní ústav.

§ 2.

(1) úkolem tohoto ústavu jest vykonávati pro státní zdravotní správu odborně-vědecké práce a zkoumání, kterých jest třeba k účinným zdravotním opatřením, podporovati výchovu v preventivní medicíně, jakož i pečovati o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu.

§ 3.

(1) Ústav má jméno "Státní zdravotní ústav republiky Československé" a skládá se z ústavu hlavního (ústředního) a poboček.

(2) Ústav hlavní (ústřední) má potřebný počet. oddělení a sídlem jeho jest Praha.

(3) Pobočky zřizuje vláda, zejména též v sídlech vysokých škol, pro kterýkoliv obor práce ústavní. Vláda může dle potřeb veřejného zdravotnictví jednotlivá oddělení ústavu hlavního (ústředního) i poboček rušiti, měniti nebo nová zřizovati a dosavadní veřejné ústavy s jejich působností v oboru zdravotní péče k ním přiřaďovati, nebo s nimi slučovati.

§ 4.

(1) Státní zdravotní ústav je podřízen ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a má svoji správu a své odborné řízení, jejichž rozsah upraví toto ministerstvo podle základního řádu.

(2) O součinnost a pomoc Státního zdravotního ústavu mohou se v oboru jeho působnosti za podmínek vymezených základním ústavním řádem (regulativem) obraceti všechny obory státní správy, korporace autonomní, jakož i osoby soukromé.

§ 5.

(1) Organisace ústavu a podmínky jeho práce vytčeny budou v základním řádu (regulativu), jejž vydá vláda nařízením, a to tak, aby vyhovovaly i badatelským a učebným požadavkům vysokých škol.

§ 6.

(1) V čele ústavu stojí ředitel, jejž zastupuje náměstek. Vedle nich obstarává agendu ústavní potřebný počet úředníků odborných, účetních, kancelářských a zřízenců. Asistenti ústavu, pokud nejsou jmenováni stálými úředníky, jsou na roveň postaveni asistentům dle zákona ze dne 31. prosince 1896, čís. 8 ř. z. z r. 1897, jímž se upravuje postavení asistentů na vysokých školách.

§ 7.

(1) Pokud a v kterých případech Státní zdravotní ústav bude oprávněn požadovati od stran (§ 4., odst. 2) za jednotlivé výkony ústavu zvláštní poplatky, stanoveno bude základním řádem (regulativem). Výše poplatků těch stanovena bude tarifem, schváleným ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v souhlasu s ministerstvem financí. Tarify budou dle potřeby revidovány.

(2) Ceny výrobků v ústavu zhotovených a k prodeji určených schvaluje podle návrhu ředitelství ústavu ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v souhlasu s ministerstvem financí.

§ 8.

(1) K posuzování odborných a vědeckých otázek, souvisejících s činností Státního zdravotního ústavu, jakož i pro posuzování odborné a vědecké kvalifikace sil Státního zdravotního ústavu zřízen bude při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy poradní sbor Státního zdravotního ústavu a to buď samostatný, anebo v rámci jiného ústředního poradního sboru, zřízeného pro potřebu veškeré státní správy zdravotní. Složení sboru a postup jeho jednání upraveny budou zvláštním nařízením.

§ 9.

(1) Všem úřadům Československé republiky, jakož i korporacím autonomním se ukládá, aby Státní zdravotní ústav v činnosti jeho podporovaly.

§ 10.

(1) Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministrem školství a národní osvěty a ministrem financí.

Důvodová správa.

ČÁST A. VŠEOBECNÁ.

I.

Potřeba odborně vědecké pomoci ve zdravotní administrativě.

Potřebu odborné pomoci a podpory, jakožto základny a doplnění činnosti čistě administrativní, pociťují ve státních útvarech všechna odvětví veřejné správy. Nikde však není administrativa na odbornou a vědeckou pomoc odkázána tak jako ve zdravotnictví. Neboť, má-li státní správa v tomto oboru býti skutečně strážcem a rádcem zdraví obyvatelstva, jest nutno, aby nejenom vycházela a opírala se o všeobecně uznané poznatky vědecké, nýbrž, aby i ve své exekutivě stále byla provázena vědecky vzdělaným odborníkem. Jinak daleko více než jiným odvětvím administrativy hrozí jí nebezpečenství, že její nařízení, požadavky a rady ztratí souvislost se životem a stanou se pouhou formalitou nebo dokonce překážkou Zdravého života.

Příčina této těsné závislosti veřejné správy zdravotní na práci odborníkově tkví především v tom, že hygiena, jakožto nejmladší z encyklopedických disciplín lékařských, nedospěla dosud ve všech svých oborech k požadavkům tak přesně formulovaným jako jiná odvětví věd, aby bylo lze učiniti je Základem všeobecně platných předpisů či nařízení. Dalším pak důvodem jest okolnost, že předmětem svěřeným ochraně zdravotní správy jest právě zdraví lidské a jeho pravidelný vývoj - tedy životní děj v nejvlastnější své podobě. Poněvadž pak proměnlivost a přizpůsobivost jest základní vlastností života vůbec, jest vysvětlitelno, proč i snaha po udržení zdraví nemůže vésti ke schematickým, všeobecně platným pravidlům, nýbrž jest nucena dbáti této mnohotvárnosti života, jest nucena stopovati podstatu poruch zdraví v každém případě methodami přírodovědeckými a čeliti jim prostředky opět individualisovanými.

Budiž dovoleno ilustrovati toto tvrzení aspoň jediným konkrétním příkladem:

Lékař, kterému bylo uloženo stlumení epidemie břišního tyfu, nemůže se tohoto boje odvážiti s pouhou výzbrojí svých odborných vědomostí, byť i jinak výborných. Tak hned při prvém kroku svém, maje totiž určiti podstatu epidemie a cesty, jimiž se v tomto určitém případě šíří, nemůže se obejíti bez přispění bakteriologova, resp. epidemiologova. Rovněž, maje dále vydati účelná nařízení k potlačení zjištěné již nákazy, může pouze po poradě se jmenovaným odborníkem zvoliti prostředek v daném případě nejúčinnější, ať jsou jím již opatření čistě asanační, či hlavně kroky proti t. zv. roznášení bacilů, či ochranné očkování proti tyfu a pod. Ba individualisace života jde tu mnohdy tak daleko, že pro potlačení určité epidemie vyvolané jistými varietami mikrobů (na př. některé epidemie paratyfoidní nebo dysenterické) jest nutno připraviti zvláštní očkovací látku neb léčivé sérum.

Tentýž úřední lékař rovněž jedině pomocí bakteriologovou bude moci kontrolovati účinnost různých svých opatření, n. př. desinfekce, očišťování studní, opatření v mlékárnách, průběh ochranného očkování a pod.

Již z tohoto jediného příkladu vysvítá, že v oboru veřejné hygieny pomoc odborníkova mění se ve skutečnou součinnost jeho s úředníkem správním, a další vývody ukáží, že této součinnosti s vědeckým odborníkem vyžaduje nejen exekutiva, nýbrž i ústředí zdravotní správy.

II.

Roztřídění odborně vědecké součinnosti v zdravotní administrativě a přehled dnešních jejích forem.

a) Součinnost při zdravotně kontrolní resp. preventivní působnosti.

Nutnost a význam pomoci odborníkovy v tomto oboru činnosti byla, pokud se týče potírání nákaz, odůvodněna již v prvé části. Co do ostatních oborů veřejného zdravotnictví, postačí zajisté poukaz na důležitost kontroly potravin, zkoumání léků, hygienické kontroly bytů, škol a průmyslových závodů.

V této kategorii odborně vědecké součinnosti počátek k definitivní úpravě byl učiněn u nás pouze v oboru kontroly potravin zákonem ze dne 16. ledna 1896, ř. z. 9 z r. 1897 na základě jehož zřízena v bývalé rakousko-uherské říši řada ústavů pro zkoumání potravin. Na oblast republiky Československé připadly z těchto institucí dva ústavy pražské. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pečovalo o potřebné rozmnožení, které bylo provedeno zřízením provisoria ústavu bratislavského. Dne 1. července 1925 pak zahájil svou činnost ústav brněnský.

Pro vyšetřování materiálu z případů podezřelých nákazou, pro kontrolu léků a vyšetřování vody zřízena jsou provisoria ve formě vyšetřujících stanic, umístěných zatím v jiných, většinou universitních ústavech. Provisoria tato disponují pouze výjimkou vlastními odbornými silami, velikou většinou jest agenda jejich zastávána personálem ústavu, k němuž jsou přidělena, t. j. přednosty a asistenty těchto ústavu. Hygienická kontrola bytů, škol a průmyslových závodů pak vůbec není vykonávána odborníky v těchto odvětvích zdravotnictví specialisovanými, nýbrž tvoří pouze součást všeobecné agendy úředních lékařů resp. živnostenských inspektorů.

Zmíněné ústavy a provisoria - při veškeré svědomitosti, s jakou věnují se svěřené jim práci - nemohou býti považována za tak vydatné odborné spolupracovníky, jakých jest státní správě při zdravotně kontrolní činnosti potřebí, a účinky jejich působení neodrážejí se ve skutečnosti života tak, jak toho veřejné zdravotnictví vyžaduje. Příčinou toho jest jednak okolnost, že působnost jednotlivých ústavů vztahuje se na příliš velikou oblast, jednak - a jest to důvod hlavní - to, že odborné síly provisoria vykonávají tuto zdravotně kontrolní práci jako vedlejší svoji činnost a dále, že vázány jsouce svým hlavním povoláním na laboratoř, nemohou vejíti v tak úzký styk s úředním hygienikem, aby se mohly státi skutečnými jeho spolupracovníky.

b) Opatřování očkovacích látek a léčivých sér.

Dalším momentem, který vede státní zdravotní správu k tomu, aby si zajistila spolupráci vědeckých odborníků, jest povinnost státu opatřiti obyvatelstvu, resp. učiniti mu přístupnými ochranné očkovací látky, léčivá i diagnostická séra a podobné přípravky. Povinnost tuto ukládá státu jednak zákon o nuceném očkování proti neštovicím ze dne 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n. (v nejbližší budoucnosti pak zákon o nuceném očkování puti vzteklině), jednak zkušenost, že tato skupina prostředků poskytuje nejúčinnější zbraně proti řadě důležitých nakažlivých, nemocí. (Jsou to - mimo uvedené již dvě nemoci - zejména léčivé sérum i očkovací látka proti difterii, sérum proti ztrnutí (tetanus), očkování proti břišnímu tyfu, proti hnisavým nákazám, diagnostické a léčebné preparáty tuberkulinové, diagnostická séra pro rozpoznávání infekčních nemocí i pro účely soudního lékařství a pod.). Státní zdravotní správa považuje v tomto směru svůj úkol za zvláště důležitý a svoji zodpovědnost v tomto ohledu za mimořádně velkou.

Nynější stav věcí, kdy mima očkovací látku proti neštovicím a proti vzteklině téměř všechny preparáty tohoto druhu přicházejí k nám z ciziny, zejména z Německa, nemůže trvati dále. Nedovolují toho ani ohledy hospodářské ani důstojnosti státu,ani jeho zabezpečení před nákazami v případě vážnějších poruch v dopravě z ciziny. Nebylo by dále účelným, aby výroba těchto látek byla svěřována výhradně podnikům soukromým, neboť jednak ani ony nezajistily by státu potřebného kontingentu těchto preparátů za každých okolností (na př. v dobách válečných), jednak jest jakost těchto látek v mnohých případech otázkou důvěry, neboť nelze vždy přesnými methodami jejich ochranný či léčebný účinek předem zjistiti. Jest tedy záhodno, aby výroba očkovacích látek a krevních sér byla ovládána nejenom ohledy čistě obchodními a aby byla regulována aspoň částečnou výrobou státní. S druhé strany však nedoporučuje se také, aby byl v tomto oboru výroby uveden státní monopol - jak tomu bývalo na př. de facto v Rakousku - poněvadž zkušenost (na př. v Americe) ukázala, že soukromou iniciativou a soutěží udržuje se toto odvětví výroby na vyšší úrovni a ve větší živosti.

Tuto cestu k zaopatřování obyvatelstva zmíněnými specifickými výrobky, t. j. částečnou výrobu státní a vedle toho v omezené míře výrobu soukromou, doporučila ministerstvu veřejného zdravotnictví také Státní zdravotní rada svým posudkem ze dne 12. listopadu 1921.

c) Vědecký odborník jakožto rádce ústředí státní zdravotní správy.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, jakožto ústředí státní zdravotní správy, dovolává se hlasu vědeckého odborníka jednak v těch případech, kdy jde o otázky důležitého, všeobecného významu, zejména o přípravu zákonů a nařízení zdravotních, jednak o řešení jednotlivých, konkrétních otázek a případů významu veřejně zdravotního, o nichž přísluší rozhodovati samotnému ministerstvu.

Forma instituce čistě poradní, jakou jest stávající "Státní zdravotní rada", representující hlas a mínění vynikajících hygieniků ve státě, jest pro ministerstvo zdravotnictví neocenitelnou oporou, leč její autorita nemůže býti vyčerpávána potřebou dne, nýbrž musí býti zachována pro otázky největší a zásadního významu. Vedle toho pak leží v povaze a složení tohoto sboru, že nemůže pracovati s takovou pohotovostí a úsporou časovou, jak toho běžná agenda ústředí vyžaduje.

Do této kategorie činnosti spadá také nad jiné důležitý úkol, který jest státní zdravotní správě především vykonati, totiž zjistiti a posouditi stávající poměry a podmínky ve všech oborech zdravotnictví v našem státě a vypracovati na tomto základě směrnice a podrobný pracovní plán pro budoucí činnost zdravotní administrativy. Tento úkol - kombinace práce vyšetřovací a poradní - jest prací nejzákladnějšího významu, neboť jedině takovýto promyšlený a systematický zdravotní výzkum, takováto práce "překladová", jest s to objeviti nejen hygienické nedostatky, nýbrž i poslední jejich příčiny, a jedině na tomto základě může všechno počínání státní zdravotní správy najíti správné východiště i správný směr.

V tomto ohledu zbývá nám vykonati téměř vše, neboť vědomosti a pozorování, jež máme o zdravotnických poměrech obyvatelstva našeho státu, byly získány buď na základě nepřesných dat statistických, či prostou, blíže nekontrolovanou zkušeností, neb byly zaznamenány pouze u příležitosti nápadnějších poruch zdravotních či sociálních, na př. v dobách epidemií, tísně vyživovací, nouze o byty, nezaměstnanosti, sucha (poměry zásobování vodou) a pod. Takovéto zkušenosti mohou sice osvětliti nejeden z veřejně zdravotních problémů nebo určitý úsek veřejné hygieny, mohou vésti také pro jistou chvíli k účinným opatřením, leč poněvadž právě jsou povahy kasuistické a zlomkovité, nemohou se státi spolehlivou základnou pro ozdravovací akci o širším a hlubším účinku.

Práce tato může býti sice v některých případech konána silami pouze administrativními o náležitém sociálně hygienickém vzdělání, přečasto však vyžaduje vydatné a stálé součinnosti odborníkovy v užším slova smyslu. Neboť již samo sbírání hygienických dat a faktů jest velmi často prací zcela odbornou, ba často převážně prací laboratorní. Tak jest tomu na př. při zjišťování hygienických poměrů zásobování vodou, při vyšetřování poměrů vyživovacích, při zpracování přehledu o zdravotnických poměrech ve školách, v průmyslu, nemluvě již o systematickém vyšetřování podmínek, na nichž závisí rozsah kterékoliv infekční nemoci, ať akutní či chronické, na našem státním území.

Práce, o níž byla řeč v předcházejících odstavcích, musí sice spočívati vždy na pevném vědecky zjištěném základě, leč ve veliké většině případů znamená prostou aplikaci obecně známých poznatků na daný případ, vyžadujíc od vykonavatele pouze dokonalého theoretického i technického ovládnutí příslušného oboru, zejména pracovních method. Než v souhlase se všeobecnou charakteristikou zdravotnického vědění, vyslovenou v úvodě, každé zdravotní kontrolní vyšetřování, výroba očkovací látky či léčebného séra, každý posudek, každá práce "přehledová" může se za jistých okolností státi skutečnou výzkumnou prací, vedoucí k novým poznatkům. Jsou četné příklady, že vyšetřování, konaná v konkrétních případech z příkazu a v zájmu veřejné správy zdravotní, vedla k objevení původců nákaz a cest, jimiž se šíří, k poznání podstaty řady průmyslových nemocí, zejména otrav a působení prachovitých hmot, k cenným zkušenostem o podstatě potírání kretinismu a j. Postačí ukázati v této příčině jako na příklad na práce anglické komise pro vyšetření znečištění řek, na práce Pasteurovy o uhláku u bravu, o nemoci bourců u vína, nebo na publikace německého zdravotního úřadu, o nichž bude zmínka dále.

Sluší s náležitou vděčností uznati, že v případech takovýchto obtížných zdravotních problémů kruhy vědecké, zejména vysoké školy, byly a jsou hotovy zdravotním správám přispěti svojí pomocí. I u nás nacházelo ministerstvo veřejného zdravotnictví ve vědeckých kruzích vždy porozumění i podporu svých snah a jest si vědomo, že má v našich odbornících na vysokých školách i pro budoucnost zajištěnu radu i činné přispění, kdykoliv se nějaká otázka veřejně zdravotnické prakse objeví problémem vědeckým. Než toto vědomí nemůže státní zdravotní správu zbaviti povinnosti, aby neusilovala o podporu vědecké zdravotnicky výzkumné práce vlastními silami, zachovávajíc si pohotovost vysokých škol pro případy nejdůležitější, resp. nejobtížnější.

d) Potřeba odborně vědecké pomoci při výchově zdravotnického personálu úřednického i pomocného.

Náležitá úprava a organisace výchovy odborných sil pro veřejnou službu zdravotní jest pro státní zdravotní správu podmínkou stejného významu jako zajištění kteréhokoliv druhu výzbroje věcné, ba podmínkou ještě důležitější, neboť ve zdravotnictví - z důvodů na počátku této zprávy uvedených - ještě častěji než v jiných oborech státní správy závisí účinnost opatření více na kvalifikaci výkonných sil než na dokonalosti výzbroje věcné.

Musí tedy ministerstvo veřejného zdravotnictví usilovati o to, aby všem jeho silám dostalo se. pokud možno, dokonalého odborně hygienického a to především praktického vzdělání, nechť již běží o síly administrativně-úřední v ústředích či o síly administrativně-výkonné, jako jsou lékaři obvodní, okresní, školní, vězenští, po případě zdravotní inženýři a průmysloví inspektoři či odborníci ústavní, jako jsou bakteriologové a epidemiologové, serologové, potravinářští experti, farmakognosti a pod. či konečně o personál pomocný.

Odborné studium na vysokých školách ve většině případů na fakultách lékařských - může dáti příštímu zdravotnímu úředníkovi pouze základní orientaci v oboru hygieny, jakožto vědy, velmi málo vědomostí však může poskytnouti o praktické aplikaci hygieny v životě a ještě méně o veřejném zdravotnictví po stránce administrativní. Více dáti nedovoluje dosavadní program studií lékařských, směřujících téměř výhradně k cílům kurativním.

Zkouška fysikátní, kterou lékaři vstupující do veřejné služby zdravotní zpravidla mají prokázati zvláštní svou kvalifikaci po tento obor práce, jest sice rozsahem své látky pojata velmi široce a byla právě v poslední době doplněna zkouškou z epidemiologie a sociálního lékařství, ve skutečnosti však vyvinula se a zůstává převážně zkouškou laboratorně analytickou, při které skutečná, praxe a požadavky, jaké na lékaře ve veřejné službě zdravotní klade život, jsou velmi málo respektovány.

Hlavní příčinou, proč zkouška fysikátní nezajišťuje budoucímu zdravotnímu úředníkovi toho stupně či spíše toho druhu odborných vědomostí, jakých bude v praxi potřebovati, jest okolnost, že není nijak upravena příprava k této zkoušce, ba že není dosud ani dostatečné příležitosti k průpravě pro zkoušku fysikátní. Zákonitě požadovanou podmínkou jsou jedině tři po případě dvě léta prosté praxe lékařské (nikoliv zdravotnické). Vlastní průpravou pro příští veřejně zdravotní působnost lékařovu tvoří podle stávajících zvyklostí - vedle soukromého studia theoretického - dvouměsíční kursy fysikátní, pořádané jako soukromé kursy v ústavech lékařské fakulty, vedle nichž bývají na některých fakultách konány i nepovinné přednášky pro fysikátníky. Tyto kursy, byť byly i sebe svědomitěji vedeny, nemohou býti považovány za dostatečnou průpravu k vytčenému cíli. Jeť doba jejich příliš omezena a vedle toho, podobně jak bylo již řečeno a zkoušce samotné, bývá v nich akcentována především laboratorní složka zdravotnické kontroly a hygienické práce vůbec, kdežto o methodách a postupu úředně hygienické praxe mimoústavní dovídá se v nich kandidát velmi málo. Během své přípravy nemá budoucí úřední hygienik - mimo vzácné, šťastné výjimky - vůbec příležitosti, aby poznal skutečnost praxe různých zdravotních opatření, v nichž bude mu jednou činně vystupovati, nerci-li, aby měl možnost vycvičiti se po této stránce, čili aby se mu dostalo aspoň jistého analoga toho, co získává lékař po promoci v praxi klinické či nemocniční. A přece bylo by velice záhodno, aby lékař hygienik či jiný veřejně činný hygienický odborník již během své přípravy byl veden k tomu, jak má na př. uplatňovati hygienické požadavky při schvalování stavebních plánů i při kollaudaci stavby samotné, aby ovládal technickou stránku desinfekce osob, předmětů, bytů, aby dovedl nejen udati racionální způsoby očišťování a desinfekce studní či vodovodu, nýbrž aby dovedl tuto práci také spolehlivě říditi, aby se seznámil s technickou stránkou působnosti sociálně lékařských institucí, s organisací kontroly i výroby v různých odvětvích veřejného zdravotnictví atd., atd.

Jedině od takovéhoto, účelům života a praxe přizpůsobeného theoreticko-praktického vzdělání lékařů, po případě i jiných odborníků, bude lze očekávati; že veřejní hygienikové stanou se skutečnými zdravotními učiteli obyvatelstva a že budou moci splniti úkoly, jež jim ukládá zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. Za dnešních poměrů pociťuje ohromná většina zmíněných odborníků neúplnost svého hygienického vzdělání velmi těžce, a teprve sbíráním zkušeností v praxi, dalším soukromým studiem, dodatečnými kursy i studijními cestami dopracují se někteří takové zásoby vědomostí a znalostí, která jím dovolí vystupovati v úřední jejich činnosti s touže jistotou, s jakou vystupuje lékař po vykonané praxi nemocniční ve své ústavní činnosti, nebo s jakou pracují právničtí či techničtí odborníci administrační hned na počátku své veřejné služby.

Toto odborné vzdělání veřejných hygieniků nikdy však nebude moci býti rozšířeno stejnoměrně na všechna odvětví veřejného zdravotnictví, jež rovnoběžně s postupující komplikací kulturního života klade otázky stále složitější a podrobnější. Čím dále, tím důtklivěji volá životní praxe po zdravotnických specialistech pro zcela určité a důležité obory zdravotní kontroly jako zejména pro diagnostiku a epidemiologii infekčních nemocí, pro otázky hygieny vodní, potravinářství, pro hygienu bytovou, školní a průmyslovou a j. Tu jest nutno, aby lékaře obvodního, okresního či župního zastoupil lékař, zvěrolékař, technik, chemik či pedagog s hygienickým vzděláním prohloubeným ve zcela určitém, speciálním směru. Státní zdravotní správě pak nastává povinnost postarati se - po případě v součinnosti s jinými obory státní správy - o příležitost ke vzdělání a přiměřený dorost těchto specialistů. Doposud jedině u potravinářských expertů jest otázka průkazu kvalifikace i způsobu, jak jí nabýti, uspokojivým způsobem zákonitými předpisy upravena.

Jakmile uznáme potřebu tohoto druhu vzdělání veřejných hygieniků, stává se také jasným, že takto pojatou výchovou sil pro veřejnou službu zdravotní nebude lze i nadále zatěžovati výlučně vysoké školy, především tedy fakulty lékařské. Neboť, mělo-li by toto odborně praktické.vzdělání veřejných hygieniků býti na vysoké škole řádně a účelně upraveno, vyžadoval by tento úkol takového doplnění a rozčlenění jednotlivých katheder, zejména kathedry hygieny, že by toto rozšíření přesahovalo daleko organisační plán fakulty, a že by po případě tato činnost byla na závadu vlastnímu pedagogickému a vědeckému poslání kathedry. Jak by bylo lze otázku tuto řešiti v rámci jiného druhu instituce, věnované praktické aplikaci hygieny, bude ukázáno v oddíle IV. této zprávy.

Neméně důležitou a zásadní jest dále otázka výchovy pomocného personálu zdravotnického, t.j. náležitého vyškolení sil, které by buď samy vykonávaly pokyny a nařízení vydaná zdravotním odborníkem úředním nebo dohlížely na jich provedení. Mínění jsou tu desinfektorové, potravinářští dozorci, výkonné síly pro práci sociálně hygienickou, laboranti a pod. Nedostatek pomoci tohoto druhu jest dávným a stále se opakujícím steskem hlavně výkonných orgánů zdravotní administrativy, zvláště obvodních a okresních lékařů. Neboť, nemají-li zdravotní úředníci k ruce takovýchto spolehlivých pomocníků, zůstávají i nejlépe promyšlená zdravotní opatření ve velké většině pouhým zdáním.

Bylo by dále velmi značným a účelným rozšířením základny pro exekutivu zdravotnickou, kdyby vedle uvedených kategorií pomocných sil, které si tuto práci zvolily za své životní povolání, dostalo se jistého odborně zdravotního poučení a výcviku také jiným veřejně činným výkonným silám na př. četnictvu, hasičstvu a pod. Státní zdravotní správa měla by pak v těchto činitelích stálou a uvědomělou pomoc při konstatování i odstraňování zdravotnických závad (první pomoc zdravotnická), měla by v nich cennou zálohu pro případ náhlého přívalu práce (na př. epidemií) a konečně činitele působící ve směru zdravotnické výchovy lidu.

Nechybělo sice ani dosaváde snah, aby tomuto nedostatku náležitě vycvičených sil bylo odpomoženo, ale snahy ty vedly dosud pouze k činnosti rozptýlené, k výchově nestejnoměrné a ne vždy dosti odborné. Vychovávali si takovéto pomocníky buď úřední lékaři sami, nebo bývaly pro ně pořádány v dobách zvláště naléhavých - zejména na př. v době války - občas zvláštní cvičné kursy, ať již státními či autonomními institucemi, zejména městskými fysikáty, leč systematicky a účelně tato výchova dosud nikdy zorganisována nebyla.

e) Propagace a popularisace hygieny.

S uvedenou činností odborně výchovnou souvisí další důležité povinnosti státní zdravotní správy, při níž pomoc vědeckých odborníků jest nepostradatelnou. Jest to povinnost šířiti co nejúčinněji poznatky a zásady zdravotní mezi obyvatelstvem státu. V tomto směru jest sice ministerstvo veřejného zdravotnictví velmi účinně podporováno i jinými obory státní správy, zejména ministerstvem školství a nár. osvěty (vysokoškolské extense), sociální péče a zemědělství, jakož i korporacemi a institucemi samosprávnými, zejména Čsl. červeným křížem, Masarykovou ligou proti tuberkulose a mnohými jinými, nicméně však normativní činnost na tomto poli jest především úkolem zdravotní správy samotné.

-

Majíce nyní udati, jakým způsobem mohla by si státní zdravotní správa pro budoucnost nejlépe zajistiti tuto stálou odborně vědeckou pomoc a součinnost ve vytčených směrech své působnosti, rozhlédněme se především po příkladech, jak byla tato otázka řešena v jiných státech.

III.

Některé cizí vzory.

Ve všech kulturních státech, zejména v zemích s vyspělou kulturou hygienickou jako v Německu, Americe, Anglii, setkáváme se s tendenci vznášeti tento úkol na poradní korporace složené z odborníků na slovo vzatých a tvořiti k uvedenému účelu zvláštní ústavy, řízené vědeckými odborníky a opatřené veškerou laboratorně vědeckou výzbrojí pro určitý obor zkoumání hygienického. V prvém období vývoje moderního zdravotnictví bývají to ústavy spojené či opírající se o jiné, příbuzné instituce vědecké na př. o ústavy spojené s kathedrami na vysokých školách. S rozvojem zdravotnictví vůbec a se vzrůstajícím významem a agendou.těchto veřejně zdravotnických institucí vystupuje však stále zřejměji snaha, budovati pro účely veřejné správy zdravotní ústavy samostatné.

Poměry v bývalé říši rakouské byly částečně již vylíčeny tím, co bylo řečeno o nynějším stavu odborně vědecké pomoci u nás. V oboru zdravotnické kontroly byl - jak již řečeno -učiněn krok k definitivní úpravě pouze v potravinářství zákonem o potravinách ze dne 16. ledna 1896 a zřízením 7 ústavů pro zkoumání potravin. Pro zkoumání léků existoval ústav ve Vídni. Vyšetřování bakteriologicko-diagnostická byla.vykonávána zmíněnými již provisorními stanicemi, připojenými většinou k ústavům fakult lékařských či prosekturám nemocničním.

Výrobu očkovací látky proti neštovicím obstarával samostatný státní ústav ve Vídni a státní ústav jindřichohradecký. Vedle nich byly až do války dva. malé soukromé ústavy ve Lvově. Pro očkování proti vzteklině existoval jediný ústav ve Vídni, řízený profesorem všeobecné pathologie z fakulty lékařské.

Výroba léčivých sér byla v Rakousku de facto zmonopolisována, neboť mimo soukromý ústav prof. Bujvida v Krakově byla produkce těchto preparátů vyhrazena státnímu serotherapeutickému ústavu ve Vídni, řízenému rovněž prof. všeob. experimentální pathologie.

Ústavy pro výrobu očkovacích látek, jakož i serotherapeutický ústav vyhovovaly celkem potřebám státu, leč vědecko-odborná stránka hygienické kontroly byla vybudována velmi nedostatečně a nemůže nám býti vzorem. Mimo ústavy potravinářské, jichž však byl nedostatečný počet, mělo Rakousko nedostatečná provisoria a některá důležitá odvětvi veřejné hygieny (jako na př. bytová, školní, průmyslová hygiena) neměla ve zdravotní správě svého odborně vědeckého korrelatu vůbec.

V Německu byla v tomto ohledu státní správa opatřena daleko lépe, ba v mnohém směru vynikajícím způsobem. Pro podporu činnosti zdravotně kontrolní rozvedenou v této zprávě pod II/a zřízena především, úplná síť vyšetřovacích či výzkumných ústavů po celé říši. Tak na př. pouze pro účely bakteriologické diagnostiky bylo před válkou v jediném Prusku 22 takovýchto státních ústavů či stanic (Medizinaluntersuchungsmäter resp. -stellen), nečítaje v to dalších 13 státních a 9 municipálních ústavů pruských, které byly touto činností pověřeny. Podobně bylo o bakteriologickou diagnostiku postaráno i v ostatních spolkových státech německých.

Počet ústavů státních i autonomních, určených pro zkoumaní a kontrolu potravin přesahoval v Německu před válkou daleko číslo 100.

Jak jest v Německu důležitost těchto institucí pojímána, a jak jsou vžity, svědčí již to, že mnohé z těchto ústavů, jak státních tak municipálních, jsou institucemi velmi široce založenými. Tak na př. jediný zdravotní ústav hamburský mající pouze vyšetřování bakteriologická, hydrologická a potravinářská, a to jedině pro území města Hamburgu, zaměstnává více než 400 osob. Podle výročních výkazů publikovaných zmíněnými ústavy v "Hygienische Rundschau". jest činnost jejich vesměs velmi živá.

Jakého významu pak může nabýti takováto odborně vědecká pomoc pro obyvatelstvo, ba docela i pro zabezpečení státu, vysvítá z tohoto počinu říšské vlády německé. Vědoma jsouc si ztrát, jaké způsobil vojskům německým v ř. 1871 břišní tyf endemický v Alsasku a Lotrinsku, zřídila říšská vláda německá na. popud Kochův v létech 1902 až 1904 na jmenovaném území 11 bakteriologicko-epidemiologických stanic, jakožto opěrné body pro potlačování břišního tyfu v oněch krajích, a podřídila celou tuto protityfovou akci přímo říšskému kancléři. Během 10letého boje, vedeného těmito ústavy, podařilo se skutečně snížiti počet onemocnění tyfem v Alsasku a Lotrinsku více než o polovičku (t. j. o 64%). Tento výsledek objevil se zvláště cenným v průběhu světové vojny, kdy byl jednou z okolností, podmiňující dobrý zdravotní stav německé armády i civilního obyvatelstva v území tvořícím týl bojové linie.

Pokud se týče výroby očkovacích látek a léčivých sér (II b), má Německo státní ústavy (t. j. zřízené jednotlivými vládami spolkovými) pouze pro výrobu lymfy neštoviční a to počtem kol 25 a 2 ústavy pro očkování proti vzteklině. Výroba léčivých sér ponechává se v Německu podnikům soukromým, stát pak vyhradil si od r. 1894 pouze velice striktní kontrolu těchto produktů, kterouž vykonává opět státním ústavem, ve Frankfurtě nad Moh. (Institut für experimentelle Therapie.)

Posudkovou formu odborně vědeckého přispění (II c) má říšská správa německá vybudovánu a zajištěnu způsobem znamenitým. Jeť tu podporována podobně jako u nás říšskou zdravotní radou, složenou z nejlepších hygieniků říše, leč volených přímo spolkovou radou (Bundesrat). Pokud pak tato poradní činnost vyžaduje přímého zkoumání, má v říšském zdravotním úřadě (Reichs-Gesundheitsamt) k disposici rozsáhlý ústav vědecký, sestávající z řady bohatě vypravených oddělení, z nichž zejména veliký a moderně vybudovaný bakteriologický ústav v Dahlemu zasluhuje zmínky. Od r. 1876 vykonal a ve svém archivu "Arbeiten aus dem kaiserl. Gesundheitsamte" uveřejnil tento ústav velikou řadu posudkových prací a praktických problémech ze všech oborů zdravotnictví. Mnohé z nich staly se podkladem ustanovení zákonitých nejenom v Německu, nýbrž i v jiných státech.

Kromě toho existují v Německu v jednotlivých státech specielní ústavy s analogickým posláním hygienického konsulenta, jako na př. pro posuzování zdravotnické stránky zásobování vodou a odstraňování splašků krásný ústav v Dahlemu (Landesanstalt für Wasserhygiene).

Rovněž nezávislé činnosti vědecké, směřující k povznesení veřejného zdravotnictví (II c), věnovány jsou v jednotlivých,státech německých velikolepé, samostatné ústavy. Z nich budiž uveden pouze pruský Státní ústav Kochův (Institut für Infektionskrankheiten) v Berlíně, zmíněný již Institut für experimentelle Therapie (ústav Ehrlichův) ve Frankfurtě n./M., ústav pro výzkum rakoviny v Heidelbergu, Institut für Schüffs- und Tropenhygiene v Hamburgu, ústav pro výzkum fysiologie práce v Berlíně a j. - vesměs to instituce stojící mimo rámec vysokých škol a věnované pouze vědeckým výzkumům pro praktické účely zdravotnické.

Výchova odborného personálu zdravotně-úřednického (II d) nebyla před válkou v Německu také uspokojivým a definitivním způsobem upravena. Dála se rovněž v příležitostných, specielních kursech, konaných - často na popud vlády na vysokých školách, na t. zv. "akademiích pro praktickou medicínu" v Kolíně a Düsseldorfu, či ústavech pro doplnění lékařského vzdělání (Kaiserin Friedrich Haus für das ärztl. Fortbildungswesen v Berlíně).

Od r. 1920 má Německo pro výchovu úřednického personálu zdravotnického všeho druhu tři neoficiální instituce zvané "Sociálně hygienická Akademie" a to v Düsseldorfu, Charlottenburgu a Vratislavi. Výnosem pruského "Ministerium für Volkswohlfahrt" jsou však tyto akademie uznány jako vzdělávací instituce pro kandidáty na místa okresních i obecních lékařů, pro lékaře poraden i školní lékaře, a absolvování jich jest nutnou podmínkou pro připuštění ke zkoušce na okresního lékaře (kreisärztliche Prüfung).

Jsou to instituce na vysokých školách zcela nezávislé, mezi přednášejícími však jsou vedle celé řady sociálně hygienických praktiků (také žen), právníků i profesoři vysokých škol, zejména representanti hygieny.

Již z tohoto úryvkovitého přehledu poměrů německých jest patrno, že v Německu přikládána jest odborně vědecké stránce veřejného zdravotnictví mimořádná váha, a že říše resp. jednotlivé její státy zajišťují svým vládám součinnost odborníků jednak poradními korporacemi (říšskou zdravotní radou a analogickými útvary v jednotlivých spolkových státech), jednak řadou různých odborně vědeckých ústavů, zařízených a účelně vybavených dle toho, v jakém směru mají státní správu svou prací podporovati.

Budiž tu uveden dále příklad Spoj. Států severoamerických, jakožto státního útvaru s velice vyvinutou, namnoze aspoň v určitém směru vzornou organisací zdravotní novějšího data.

Ve Spojených státech severoamerickych došlo v posledních 10 letech hlavně k neobyčejnému rozvoji zdravotní služby laboratorní. V každém státě Unie, zvláště pak ve státech východních, jest spousta laboratoří, jež můžeme rozděliti na laboratoře státní, okresní (county), komunální, nemocniční, školní a privátní. Z nich slouží praktickým potřebám (vyšetřování, posudky, event. výroba léčivých sér a vakcin), všechny laboratoře veřejné (státní, okresní, komunální) a některé nemocniční, školní i privátní ústavy čistě vědecké jsou vždy privátní, buď samostatné nebo universitní. Rovněž vysoké školy hygienické jsou privátní jako všechny vysoké školy americké. Pouze výchova personálu pomocného děje se někde v pravidelných kursech státních neb městských.

Politická autonomie vlád jednotlivých států Unie a tím i jejich zdravotních správ, dává nám možnost porovnávati poměry naše a poměry některého přibližně stejně velikého státu amerického (New York, Massachusets). Nalézáme v něm asi takovýto stav:

Státní zdravotní ústavy ("Public health laboratory"), nalézají se v hlavních městech států a jsou jedním odborem státní zdravotní správy. Ústavy slouží v první řadě praktickým potřebám zdravotním, v druhé řadě teprve jsou rázu vědecky výzkumného. Mají obyčejně tři oddělení: bakteriologická diagnostika, produkce sér a látek očkovacích, vyšetřování vody a mléka. ústavy tyto jsou zároveň orgánem předpisujícím a kontrolujícím všechny ostatní laboratoře ve státě se nalézající a centrálou, do níž se data ze všech laboratoří sbíhají. Pro konkretní představu o rozsahu práce v takovémto ústavu buďtež uvedena tato čísla:

Státní ústav státu New York (13. mil. obyvatel) má 180 pracovních sil (má jen tři oddělení z našich 11) a kontroluje

Ústavy čistě vědecké nejsou kontrolovány státem. Vznikly obyčejně odkazem neb darem boháčů a jsou po většině věnovány řešení problémů speciálních (rakovina, výživa, tuberkulosa atd.). Každé milionové město americké má takovýchto ústavů několik. Z nejvelkolepějších jest uvésti Rockefeller Institute v New Yorku a Princetonu, popřávající pohostinství vědcům z celého světa, kteří by doma nemohli provésti svých pokusů pro jich rozsáhlost neb nákladnost.

Produkci sér a látek očkovacích slouží vedle ústavů státních a jednoho městského též podniky soukromé, z nichž 6 velkých (Mukford Co. zaměstnával v r. 1921 360 sil).

Společným otázkám říšským (federálním) a problémům mezistátním slouží Hygienická laboratoř ve Washingtoně, přičleněná říšské službě zdravotní (U. S. Public Health Service). Jest charakteru čistě vědeckého, resp. experimentálního a posudkového. Má oddělení bakteriologické, zoologické, farmakologické a chemické. Jedinou její rutinní službou jest kontrola sér a očkovacích látek, kterou vykonává jednotně pro celou Unii.

Cesta, kterou nastoupil stát polský k rozluštění otázky, jak zajistiti zdravotní správě součinnost odborně vědeckou, jest pro nás z toho důvodu poučnou, poněvadž tento stát, obnovený současně s naším, nachází se v podobném stadiu vývoje zdravotní administrativy pokud se týče součásti bývalého Rakouska. Tu pak sluší ukázati na to, že Polska již v třetím roce své samostatnosti, za velmi obtížných poměrů vnitřních i vnějších, beze vší cizí pomoci vytvořila si zvláštní státní instituci "Państwowy Zaklad epidemiologiczny" ve Varšavě Ústav tento s 5 filiálkami venkovskými jest pověřen odborně bakteriologickou stránkou tlumení nákaz, vyrábí očkovací látky a léčivá séra, jest poradním orgánem ministerstva pro tyto obory, má povinnost pracovati vědecky a vydává svůj vlastní vědecký orgán "Przeglad epidemiologiczny" nyní "Medycyna doświadczalna i spoleczna".

Řeší tedy všechny úkoly, resp. druhy činnosti uvedené v hlavě II. této zprávy, jest však dosud vybudován pouze pro část veřejného zdravotnictví, totiž pro obor nakažlivých nemocí. Dále jsou zřízeny v Polsku ústavy pro obor potravinářský, jakož i pro zkoumání léků; instituce ty však pracují samostatně.

Pro výchovu pomocného personálu zdravotního a popularisaci hygieny buduje se právě ve Varšavě pomocí Mezinárodního úřadu Rockefellerovy nadace zvláštní široce založená "škola hygieny".

V Jugoslavii jest dle sdělení prof. Dra Štampara, přednosty hygienického oddělení v ministerstvu národního zdraví, ze dne 12. února 1924 takovýto stav: "V Bělehradě se nyní staví centrální epidemiologický ústav, který bude autonomním orgánem ministerstva národního zdraví s vlastním statutem, který mu zaručí volnost akce i práce v hygienické službě. Ředitel tohoto ústavu bude současně šéfem hygienické služby v celém státě a budou mu k disposici potřebné položky v rozpočtu. Centrální epidemiologický ústav má tato oddělení: bakteriologické, serovakcinální, chemické, biochemické, oddělení pro chronické nakažlivé choroby, oddělení parasitologické a oddělení epidemiologické. S ústavem tímto spojena jest nemocnice pro nakažlivé nemoci s 200 lůžek. Tyto ústavy se staví a doufáme, že budou hotovy ještě letošního roku. Jako samostatné oddělení tohoto centrálního ústavu jsou specielní ústavy pro tropické nemoci ve Skoplji a v Trogiru. ústav ve Skoplji bude hotov tohoto roku a ústav v Trogiru již funguje.

Centrální epidemiologický ústav v Bělehradě m, tyto podřízené ústavy pro určité okrsky a to: Epidemiologický ústav v Niši, Novém Sadu, Záhřebě a Sarajevě. K těmto provinciálním epidemiologickým ústavům náleží jako orgány druhého stupně stálé bakteriologické stanice, kterých jest nyní v celém státě celkem 30, krom toho jsou spicielní stanice pro malarii, ambulance pro venerické nemoci, dispensáře pro tuberkulosní, trachomatosní a pod.

Až bude dohotoven centrální epidemiologický ústav v Bělehradě, bude celá tato organisace hotova a počne fungovati.

Při centrálním epidemiologickém ústavě, jakož i při některých provinciálních budou školy pro lékaře a nižší personál.

Pro naše zařízení jest charakteristickým, že ona neohraničuje se na práce v laboratořích, ale naopak nejvíce se pracuje na venkově, k vůli čemuž mají k disposici automobily a jiné prostředky."

Ústav pro tropické nemoci ve Skoplji byl zatím zřízen a centrální epidemiologický ústav v Bělehradě, ačkoliv měl býti hotov v roku 1924, dosud nefunguje.