IX./5066 (překlad).
Interpellácia
poslanca Füssyho a spoločníkov
ministrovi financií
o zdanení tých pozemkov poblíž rieky Ipľa, ktoré ležia v území maďarského štátu.
Pane minister!
Pozemky majiteľov na československo-maďarských hraniciach poblíž rieky Ipľa sú rozdelené tak, že jedna ich časť leží v republike, druhá však v Maďarsku.
Takéto obce sú: Koláre, Veľká a Malá Čalomija, Veľká Ves, Pastuchov, Hidovég. Tešmák, Víška, Szakállas, Malý Kesov, Szalka atď. Dotyční majitelia platia v republike dane nielen z tuzemských pozemkov, ale aj zo statkov ležiacich v Maďarsku, čím snášajú nesnesiteľné bremeno dvojitého zdanenia. Na tomto stave veci nebolo lzä meniť ani pokračovaním, zahájeným u príslušných úradov.
Tážeme sa pána ministra:
Je-li Vám známe, že československé hranice pretínajú chotáre shora uvedených a iných obcí?
Či je Vám, pane minister, známe, že tamojší majitelia pôdy sú pozemkovou daňou i daňou z prijmu zdanení vo dvoch štátoch, a to v Československu a v Maďarsku?
Je-li to pánu ministrovi známe, prečo neuloží príslušným finančným riaditeľstvám, ktoré tamojšie územie reprezentujú, aby majiteľov pozemkov sprostily týchto nesnesiteľných daní?
Tážeme sa pána ministra, akým spôsobom zamýšľa nariadiť zastavenie vyrubovania týchto nespravedlivých daní?
V Prahe, dňa 25. februára 1925.
Füssy,
Szentiványi, dr. Lelley, dr. Körmendy-Ékes, Kurťak, Patzel, Knirsch, dr. Lodgman, dr. Schollich, dr. E. Feyerfeil, Kraus, dr. Radda, dr. Lehnert, Palkovich, dr. Jabloniczky, dr. Korláth, Křepek, Böhr, Schälzky, Pittinger, dr. Petersilka, Bobek, Scharnagl.
X./5066 (překlad).
Interpellácia
poslanca Palkovicha a súdruhov
ministrovi financií
o liknavom vybavovaní odvolaní vo veciach daňových a dávky z majetku.
Pane minister financií!
Medzi obyvateľstvom obcí, ktoré patrily do obvodu pôsobnosti bývalého finančného riaditeľstva v Komárne, ozývajú sa všeobecne sťažnosti proti dnešnému spravovaniu vecí berných, následkom čoho nastáva vo veľa prípadoch právna neistota a poplatníci, ktorí trpia pod ťarchou daňovou, vydaní sú zbytočným šikánam. Totiež platí aj o dávke z majetku, lebo po vydaní novely snažia sa každého odvolateľa primať k tomu, aby od odvolania ustúpil bez jeho meritorného pojednania, poneváč dávka z majetku bola snížená. Je to zrejmým podvázaním obecenstva, lebo vyrúbenú dávku z majetku snížiť treba použitím novely z úradnej povinnosti a skutkové otázky odvolaní posúdiť treba od toho neodvisle.
V dôsledku týchto vecí tážem sa pána ministra:
1. Či viete pane minister o tom, že odvolania, podané vo veciach daní vyrúbených na roky 1919, 1920 a na roky pozdejšie ležia hromadne nevybavené u bývalého finančného riaditeľstva v Komárne, po prípade u generálneho finančného riaditeľstva?
2. Či schvaľujete pane minister to jednanie finančných orgánov, že vyrúbené dane vydobývajú na poplatníkoch nehľadiac na odvolanie, čo sa protiví každej právnej norme a vyvoláva právnu neistotu, lebo činí illuzorným opravný prostriedok odvolania?
3. Či je pánu ministrovi známe, že ani odvolania, podané proti vyrúbeniu dávky z majetku a prírastku na majetku, nie sú ešte vyriešené a že finančná správa chcela zlákať majiteľov k ustúpeniu od odvolania pod zámienkou, že dávka z majetku bola znížená, čo odporuje skutočnosti, lebo sníženie nastane na základe novely a tedy obecenstvo bolo tým podvádzané?
4. Či ste pane minister ochotní tieto krivdy bez odkladu napraviť?
V Prahe, dňa 27. januára 1925.
Palkovich,
dr. Jabloniczky, dr. Lelley, Szentiványi, dr. Korláth. Scharnagl, Bobek, dr. Petersilka, Kurťak, dr. Medinger, Füssy, Patzel, dr. Lehnert, Böhr, Schälzky, dr. Keibl, inž. Kallina, dr. Lodgman, dr. Körmendy-Ékes, Schubert, Kraus, inž Jung.
XI./5066 (překlad).
Interpellácia
poslanca dra Lelleyho a súdruhov
ministrom vnútra, zemedelstva a školstva a nár. osvety
o poškodení cirkevného majetku obce Imeľ.
Chudobní a nebydliaci občania obce Imeľ zaviedli na základe zákona čís. 35/1923 vyvlastňovacie pokračovanie cieľom opatrenia stavebných pozemkov.
Pre stavebné pozemky najlepšie sa hodily nemovitosti, ktoré boly vlastníctvom náboženskej obce rím. katolíckej v Imeli a patrily k dotácii organistovej.
Podľa svedectva zápisnice, napísanej dňa 10. decembra 1923 svolili v zastúpení cirkvi katolíckej farár Jozef Varga a organista Koloman Szabó k vyvlastneniu pozemkov organistových pod podmienkou, dostanú-li za vyvlastnené nemovitosti príslušnú náhradu in natura, totižto v pozemkoch. Toto je aj podľa zákona možné a v Imeli o to viac, lebo v chotári obce Imeľ je veľkostatok ostrihomského arcibiskupstva, zabraný k účelom pozemkovej reformy, z ktorého by mohla byť náhrada in natura poskytovaná.
Na tomto podklade učinil okresný náčelník v St. Ďale vyvlastňovacie usneseníe, pozemky organistove odovzdal náročníkom a bez vypočutia farára nariadil, aby na miesto nich pridelená bola určitá výmera z pozemkov arcibiskupských.
Kým však pozemky organistove boly pôdou obiľnou, pridelené boly na miesto nich ako naturálna náhrada pozemky pašienkové, ktoré sú k pestovaniu obilia naprosto nespôsobilé.
Proti tomuto rozhodnutiu podal farár odvolanie u župana nitrianskeho a vyložil, že pridelená pôda sa k pestovaniu obilia nehodí, organista však potrebuje pôdu pre obilie. Požiadal, aby pašienková povaha pôdy na mieste bola zistená. Župan schválil usneseníe prvej stolice, lebo vraj podľa dobrozdania hospodárskeho inšpektora majú obidve výmery pôdy stejnú cenu.
Poneváč proti usneseníu župana ďalšieho opravného prostriedku nieto, vyvlastňovacie rozhodnutie nabylo moci práva a následkom toho vytvorilo sa také položenie, že organista v Imeli nemá pozemkov obilných, ale môže sa isť - pásť na pašienky či lúky za náhradu pridelené.
Príčinou tohoto nemožného vysledku je to, že okresný úrad a župan rozhodovali ľahkomyselne, bez vypočutia interesentov a na základe dobrozdania takého hospodárskeho inšpektora, ktorý sa snáď ku zastávaniu svojho úradu naprosto nehodí, lebo nevie rozoznávať lúku od ornej pôdy.
Podľa pripojeného vysvedčenia je totiž dokázané, že pôda, ktorú dostal organista na náhradu, nie je ornou pôdou, ale lúkou, ktorá sa pre ornú pôdu ani nehodí.
Takýto nedbalý postup podriadených úradov nielen že je spôsobilý k tomu, aby privodil veľké škody, ale otrasie dôveru ľudu vo spravedlnosť a ničí auktoritu štátu.
Tážeme sa pánov ministrov:
a) či ste ochotní podrobiť túto vec prísnemu vyšetrovaniu?
b) či ste ochotní vinníkov s náležitou prísnosťou potrestať?
c) či ste ochotní odčiniť spôsobenú škodu?
V Prahe, dňa 14. februára 1925.
Dr. Lelley,
Palkovich, dr. Jabloniczky, dr. Korláth, inž. Jung, Böhr, Schubert, dr. Lehnert, Kraus, dr. E. Feyerfeil, Schälzky, Pittinger, Patzel, Zierhut, inž. Kallina, dr. Medinger, dr. Keibl, dr. Lodgman, Füssy, Kurťak, Szentiványi, dr. Körmendy-Ékes.
XII./5066 (překlad).
Interpellácia
poslanca Palkovicha a súdruhov
ministrovi školstva a nár. osvety
o udajnom prejave menovaného pána ministra pred deputáciou ťvšeobecného spolku maďarských učiteľovŤ.
ťVšeobecný spolok maďarských učiteľovŤ konal v Komárne dňa 20. novembra roku minulého výborové zasedanie, ktorého hlavným predmetom bol prejav pána ministra školstva a verejného vyučovania, učinený dňa 12. novembra pred deputáciou všeobecného spolku maďarských učiteľov a ku jehož uverejneniu bola vedúca osoba deputácie pánom ministrom zmocnená.
Prejav pána ministra znie udajne takto: ťZa môjho ministerstva prevediem, opierajúc sa na demokraciu, poštátnenie obecných, erárnych a súkromých škôl. Cirkevné školy ponechám v rukách vierovyznaní, avšak prevediem osobné poštátnenie cirkevných učiteľov. Štátna podpora cirkevných učiteľov januárom počínajúc sa zrušuje, lebo nemá žiadneho zákonného podkladu, ale je len platom z milosti.Ť
Že štátna podpora učiteľov nemá zákonného podkladu, to zvláštne znie z úst ministra školstva a národnej osvety. A preto ja pochybujem o autenticite tohoto prejavu.
Zaiste znáte, pane minister, zák. článok XXVII z r. 1907, ktorý dáva vierovyznaniam právo žiadať štátnu podporu pre učiteľov zamestnaných na školách cirkvami udržovaných, ako aj ostatné zákony, ktoré upravujú platy učiteľov, systemizujú vekové prídavky, ďalej ustanovujú platové triedy (XVI:1913), v týchto zase platové stupnice a tiež poskytujú právo na štátnu podporu; a tieto štátne podpory aj boly poskytované každej škole, ktorá vyhovovala zákonným požiadavkom.
Jedine válečné prídavky, núdzové a odevné príspevky, nákupné, drahotné a iné podpory nie sú v zákone detailované ale na základe zmocnenia parlamentu vládnymi nariadeniami riešené.
Zaiste je Vám, pane minister, známe aj to, že pri štátnom prevrate bolo vyslovené pravidlo, že zákony a nariadenia, vydané v bývalom Uhorsku pred 28. októbrom 1918 zostávajú v platnosti. Zákonný podklad je tedy tu a štátna podpora učiteľov na žiaden pád nemôže byť tedy platom z milosti; zákon však môže len zákonodarcom byť zmenený.
Ku všetkým týmto štátnym podporám majú cirkevní učitelia rovnaké právo, jako učitelia štátni alebo obecní, lebo s tou istou kvalifikáciou koná tú istú prácu; a preto poskytujú-li sa učiteľom štátnym, nelzä ich odoprieť učiteľom cirkevným.
Ba chce-li byť štát spravedlivým, musí uznať svoju záväznosť voči náboženským obciam, lebo je-li vyučovanie úkolom štátnym, plnia náboženské obce úkol štátny, a to s nemalými obeťmi. Budovy a zariadema, udržované cirkevnými obcami k účelom výučby, kmenové platy učiteľov reprezentujú ťažké miliony. Ba krikľavou nespravedlnosťou bolo by práve poskytovať prémie obciam, v ktorých sú štátné školy a ktoré tedy neprispievajú k úhrade verejného vyučovania, a odňatím štátnej podpory trestať obce, ktoré prinášajú obeti v záujme štátu.
Štátne podpory poskytujú sa z verejných daní. Obce, ktoré majú školy štátné, dostanú z daní zpäť sumy tie, ktoré ich školstva stojí. Spravedlivé by bylo to, aby aj náboženské obce dostávaly zpäť zo svojich daní nielen doplnky podpôr, ale aby braly účasť v pomere ústavov nimi udržovaných na stejných podporách, ako školy štátné, lebo aj ich dane berie štátna pokladňa a tedy žiadajú zpäť len zo svojho.
Jestliže by pán minister v skutku zamýšľal odnať štátne podpory cirkevným školám, tým by uložil rodičom také bremená, ktoré by títo nesniesli pri dnešných bremenách daňových, keď podniky platia 90% svojho zárobku na štátne dane a hlavy rodín utrácajú svoje kapitále, a tým by bola ohrožená možnosť živobytia učiteľstva. A keď potom tých veľa hladujúcich učiteľov zavrie knihu a odloží kriedu, kto ponesie za to zodpovednosť?
To však, že najprv sa cirkevným učiteľom vyhrožuje tým, že nedostanú štátnej podpory a potom sa vyzývajú, ako sa to práve na zmienenej schôdzi stalo, aby hlasovali buď pre soštátnenie alebo proti nemu, - je počínaním vo svrchovanej miere nemravným. To je priamo kupčenie s dušami! Cirkevní učitelia skladajú pri ich inštalovaní vyznanie viery a sľub, že budú bojovníkmi za výchovu náboženskú a teraz ich lákajú, aby zradili svoju prísahu, chcú-li byť živí.
Je pravda, že udajný ministerský prejav zdá sa dištingvovať, keď slubuje osobné soštátnenie učiteľov a nie soštátnenie škôl. Táto dištinkcia však nemá žiadnej praktickej ceny, lebo dušou školy je učiteľ; aký učiteľ, taká škola. Učiteľ nábožne založený vychováva svojich žiakov nábožne, učiteľ bez náboženstva však vychováva ich nenábožne. Proti tomu však protestujú stá a tisíce rodičov, čoho dôkazom je veľký počet žiadostí vláde predložených. Dokiaľ bude škola rázu beznáboženského, dotiaľ budú nábožní rodičia vždy protestovať proti štátnej škole a soštátneniu učiteľov, lebo soštátnenie učiteľov bude mať v zápätí ohroženie náboženského ducha školy.
Dúfame, že k vôli niekoľko tisícov ľudí bez náboženstva a pre ich kriky neurazí pán minister svedomie niekoľko tisícov rodičov nábožných. Demokracia si vyžaduje, aby sa neuplatnil dešpotismus beznáboženskej menšiny, ale aby bola rešpektovaná vôľa obrovskej nábožnej väčšiny. Štát nepatrí len bezvercom! Náš všeobecne vážený pán prezident praje si vo svojej novoročnej reči tiež demokratizáciu školstva, ktorú lzä dosiahnuť len tak, uplatní-li sa vôľa väčšiny rodičov.
S úctou tážeme sa pána ministra:
1. či je autentický referát predsedu spolku učiteľov, dľa ktorého by pán minister zamýšľal odňať cirkvám štátnu podporu?
2. či je pravdou, že máte v úmysle soštátniť cirkevných učiteľov? A jestliže áno,
3. či ste ochotní k uspokojeniu rodičov a aby sa vyhlo nespokojom a zmätkom, upustiť od tohoto úmyslu, ktorý ostatne patrí do právneho oboru zákonodarcov?
V Prahe, dňa 17. februára 1925.
Palkovich,
Böhr, Schälzky, dr. Petersilka, Křepek, Kurťak, Szentiványi, inž. Kallina, dr. Lelley, Patzel, Füssy, Pittinger, Kraus, Bobek, dr. Korláth, dr. Körmendy-Ékes, Scharnagl, dr. Jabloniczky, dr. Medinger, Zierhut, Budig, Schubert.
XIII./5066 (překlad).
Interpelace
poslance J. Patzela a druhů
vládě
o náhradě škody obětem vojenských přehmatů.
Od té doby, co vojska Československé republiky obsadila území sudetských zemí, v nichž se používá německého jazyka, čeští vojáci několikráte neoprávněně užili zbraní proti neozbrojeným německým obyvatelům, při čemž bylo mnoho zabitých a raněných. Zvláště při klidných, neozbrojených politických projevech dne 4. března 1919 došlo v mnoha městech k velkému krveprolití, rovněž na německé slavnosti slunovratu v Jihlavě dne 23. června 1920, při násilném svržení pomníku císaře Josefa v Aši dne 17. listopadu 1920, dále když čeští vojáci vtáhli do Kraslic dne 27. října 1921. Výsledkem tohoto vojenského střílení bylo úhrnem 117 německých mrtvých, jakož i mnoho set mrzáků, raněných, vdov a sirotků. Jen v málo případech bylo vyšetřováno, proč bylo užito zbraní, a uveřejněn výsledek, poněvadž se zřejmě chtělo vyhnouti úsudku veřejnosti. Několikráte uznali úřední činitelé, také v roce 1919 president republiky, že podle platných zákonů jest stát povinen nahraditi škodu, avšak toto odškodnění nebylo poskytnuto všude a dostatečně.
Podepsaní se tedy táží:
Bylo ve všech uvedených případech učiněno opatření, aby skuteční vinníci byli pohnáni k odpovědnosti? Jak vláda státu zhostila se své povinnosti odškodniti oběti použitých zbraní?
V Praze dne 4. března 1925.
Patzel,
Bobek, Knirsch, Schälzky, J. Mayer, dr. Luschka, Simm, Windirsch, Zierhut, Wenzel, inž. Jung, dr. W. Feierfeil, dr. Petersilka, dr. Lodgman, Kraus, dr. Lehnert, Matzner, dr. Radda, dr. Schollich, dr. Brunar, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil.
XIV./5066 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Hanreicha, Böhra, dra Kafky, Stenzla a druhů
ministrovi pro zásobování lidu, že nedbá předpisů jazykového zákona.
Ministerstvo pro zásobování lidu vyřizuje podání, pocházející z okresů, kde jest více než 20% německého obyvatelstva, vždy jen česky a k těmto vyřízením nepřipojuje ani německého překladu. Tento postup ministerstva pro zásobování lidu zřejmě nedbá předpisů jazykového zákona.
Podepsaní se tedy táží:
Jest pan ministr pro zásobování lidu ochoten, ihned učiniti přítrž vylíčené nezákonité praksi a vyhověti předpisům zákona, a jest pan ministr pro zásobování lidu ochoten, pohnati k nejpřísnější odpovědnosti všechny, kdož nynější praksi zavinili?
V Praze dne 5. března 1925.
Dr. Hanreich, Böhr. dr. Kafka, Stenzl,
dr. Medinger, J. Mayer, Schälzky, dr. Petersilka, Pittinger, Böllmann, Windirsch, J. Fischer, dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Zierhut, dr. Spina, Heller, Kostka, Budig, Schubert, Sauer.
XV./5066 (překlad).
Interpellácia
poslanca Palkovicha a súdruhov
ministrovi školstva a národnej osvety
o odstránení protizákonných pomerov, zavládnuvších v štátnej ľudovej škole v Šale n. Váhom.
Veľká obec Šaľa nad Váhom (župa Nitrianska) má podľa posledného súpisu ľudu 49% obyvateľstva maďarského. V obci je štátna ľudová škola so 7 sieňami vyučovacími, z ktorých v každej je vyučovacím jazykom jazyk slovenský a maďarské deti po celý rok ani jediného maďarského slova nepočujú, ba jedna česká učiteľka opovážila sa pod trestom zakázať, aby deti medzi sebou maďarsky hovorily.
Rodičia vysielali deputácie k ministrovi s plnou mocou pre správu Slovenska i ku školskému referátu v Bratislave, kde žiadali o sriadenie pobočiek a v nich maďarské vyučovanie, avšak dosiaľ dostalo sa im len sľubov a nič viac.
Maďarské matky musia učiť svoje deti doma po maďarsky čítať a písať, S úctou tážem sa pána ministra, či je vám známy tento anomálny pomer, ktorý sa protiví demokracii, jazykovému zákonu ba i právu prírodnému? A neni-li vám známy, či ste ochotní vec vyšetriť a nariadiť, aby boly pre deti maďarské bez odkladu sriadené zvláštné triedy a aby deti dostaly maďarských učiteľov a maďarské vyučovanie?
V Prahe, dňa 25. februára 1925.
Palkovich,
dr. Jabloniczky, dr. Lelley, dr. Korláth, Scharnagl, Bobek, Budig, dr. Petersilka, Kurťak, dr. Medinger, Füssy, Patzel, Böhr, Szentiványi, Knirsch, dr. Körmendy-Ékes, dr. Lehnert, dr. Lodgman, Zierhut, inž. Kallina, dr. Keibl, Schälzky.
Původní znění ad I./5066.
Interpellation
der Abgeordneten Pohl, Uhl, Jokl und Genossen
an den Minister für nationale Verteidigung
betreffend das Verhalten der Militärärzte.
Der aus Fischern stammende Porzellandreher Rudolf Fischer ist am 1. Oktober zum Militär eingerückt. Er kam zum Landwehr-Regiment Nr. 9 nach Brüx. Am 11. Jänner d. J. weilte er das letztemal auf einige Stunden in seinem Heimatsort. Fischer war krank. Er hat auch beim Exerzieren wiederholt über seinen Gesundheitszustand geklagt, aber der Mann, der den Titel eines Militärarztes trägt, fand bei ihm ťnur ein kleines Augenleiden.Ť Major Dr. Adolf Schubert, so heisst der Arzt, schickte also den Kranken nach Prag zur Untersuchung und bedeutende ihm: ťWenn man Sie in Prag nicht anerkennt, werde ich gegen Sie die Strafanzeige erstatten.Ť
Fischer erhielt in Prag den Befund ťBŤ, und meldete sich am 24. Jänner neuerdings bei der Marodenvisite. Zwei Soldaten führten ihn, dessen Zustand sich unterdessen verschlimmert hatte, in das Zimmer. Bei dieser Gelegenheit stiess er, als er allein vor den ťArztŤ treten wollte, an dessen Schreibtisch, worauf der Arzt sagte: ťMarkieren Sie doch nicht!Ť Auch nach dieser Visite wurde Fischer, obwohl doch der Prager Befund hätte zur Vorsicht mahnen müssen, wieder zur Kompagnie geschickt. Die Furcht vor Strafe hielt den Unglücklichen davon ab, noch einmal zur ärztlichen Behandlung zu gehen. Er blieb in der Mannschaftsstube, wo sich sein Zustand verschlimmerte. Als er nicht einmal mehr fähig war, das Essen selbst einzunehmen, mussten ihm seine Kameraden dabei behilflich sein. Als die übrigen Soldaten den Kranken nicht mehr länger leiden sehen konnten, machten sie beim Kommando die Meldung und verlangten, dass Fischer in ein Spital gebracht werde. Als der Kompagniekommandant, ein Major, erschien, fiel Fischer ihm um den Hals und sagte in fast unverständlichem Tone: ťIch kann nicht mehr…Ť Die Umstehenden wussten, was dieses Flehen um Erbarmen zu bedeuten hatte.
Am Montag, den 26. Jänner, wurde Fischer in das Brüxer städtische Krankenhaus gebracht und am anderen Morgen hatte der Tod den armen Menschen von seinen Qualen erlöst. Siebenmal war der kranke Soldat beim Arzt, immer und immer wieder wurde er zurückgeschickt, immer und immer wieder für einen Simulanten erklärt. Die Obduktion der Leiche, die in Gegenwart eines Vertreters der Militärbehörde vorgenommen wurde, ergab eine eitrige Entzündung der Luftröhre und ihrer Verzweigungen bis tief in die Lunge und zahlreiche alte Entzündungsherde, sowie eine Verwachsung der Lunge mit dem Rippenfell. Als unmittelbare Todesursache wurden die Eiterung der Luftröhre und ein akuter Prozess im linken unteren Rippenfell festgestellt.
Dies ist der eine Fall und nun der zweite: Karl Schrems aus Rollessengrün bei Eger rückte gesund und rüstig am 1. Oktober 1924 zum 35. Infanterie-Regiment, 3. Kompagnie, 9. Rotte, nach Pilsen ein. Am 7. Jänner 1925 erkrankte Schrems an heftigen Kopfschmerzen, meldete sich zur Marodenvisite und wurde in das Divisionsspital Nr. 2 geschickt. Dort hat man ihm sechs Zähne gerissen und ihn dann nach zwei Tagen gesund entlassen. Trotzdem Schrems infolge des Zahnverlustes fast nichts essen konnte und körperlich sehr geschwächt war, wurde er sofort wieder zur Dienstleistung eingeteilt. Am 10. Jänner stürzte Schrems am Wachposten bewustlos zusammen und musste mittels Sanitätsauto neuerlich in das Divisionsspital Nr. 2 überführt werden. Obwohl dort bei Schrems 41.2 Grad Fieber konstatiert wurden, entliess man ihn am nächsten Tage als diensttauglich. Da er aber beim besten Willen keinen Dienst machen konnte, wurde er auf das Marodenzimmer gebracht, wo er einige Tage liegen blieb. Die ihn behandelnden Aerzte Dr. Marek und Dr. Bergmann erklärten Schrems als einen Schwindler und Simulanten und konstatierten Diensttauglichkeit. Schrems, durch diese Behandlung eingeschüchtert, versah mit Aufbietung seiner letzten Kräfte den Dienst bis sich sein Zustand derart verschlimmerte, dass er am 31. Jänner in das Divisionsspital Nr. 1. Prag, Hradschin, geschafft werden musste. Es wurde dort eine schwere Mittelohrentzündung festgestellt und auch sofort die Operation durch geführt. Leider zu spät! Schrems lag ständig im hohen Fieber, ohne dass man ihm besondere Beachtung geschenkt hätte. Ein anderer Soldat - der Name ist uns bekannt - der sich in der gleichen Spitalabteilung befand, verständigte die Eltern des Schrems von dem Zustand ihres Sohnes, worauf ihn seine Mutter am 9. Feber besuchte. Die Frau konnte sich selbst überzeugen, dass die Pflege und Behandlung des Kranken äusserst schlecht war. Trotz des hohen Fiebers, bekam Schrems fast keine Umschläge und auch nichts zum Trinken. Es war nicht einmal ein Umschlagtuch vorhanden, so dass Umschläge mit seinem eigenen Handtuch nur über den Kopf gemacht werden konnten. Schrems erwachte aus dem Fieber nicht mehr. Am 12. Feber schrieb sein Leidensgenosse neuerlich an die Eltern. Der Vater Schrems fuhr auf das hin am 15. Feber nach Prag und fand seinen Sohn, ohne mit ihm noch einmal reden zu können, im Sterben.
Soweit die brieflichen Aufzeichnungen des Verstorbenen und der Bericht des schmerzgebeugten Vaters.
Es liegt wohl auf der Hand, dass hier wiederum durch die Unfähigkeit und Leichtsinnigkeit der Militärärzte ein junges, blühendes Menschenleben vernichtet wurde. Wir vermuten, dass man es sich auch noch leicht gemacht hat, da nicht einmal eine Sezierung der Leiche vorgenommen wurde.
Wenn solche Fälle vereinzelt wären, so könnte man annehmen, dass die Schuld daran unfähige oder böswillige Militärärzte tragen, und dass durch die Beseitigung dieser Menschen wenigstens nachträglich das beleidigte Rechtsgefühl gesühnt ist. Die Häufung der Fälle lässt aber darauf schliessen, dass es sich um einen Mangel am System handelt. Es ist bekannt, dass im alten Oesterreich der Soldat ein willenloses Werkzeug der Aerzte und Offiziere war, dass das Leben und die Gesundheit der Soldaten immer zurückstehen musste hinter dem sogenannten Interesse des Dienstes. Dieses so durchaus verwerfliche und so oft gebrandmarkte System, das eben das charakteristische Merkmal des Militarismus ist, scheint nun auch in der čechoslovakischen Armee zum Durchbruch gelangt zu sein. Es scheint, dass auch bei uns mit dem Leben und der Gesundheit der zum Militärdienst eingerückten Bürger in unverantwortlicher Weise verfahren wird. Wir wollen hiebei, wie wir nochmals betonen, gar nicht von den oben angeführten Fällen sprechen, die ein Beweis für die Verwilderung der Sitten mancher Militärärzte sind. Es gibt aber zweifellos Grenzfälle, in denen es fraglich sein mag, ob der Soldat, der sich krank meldet, auch wirklich krank ist. Für diese Fälle verlangen wir, dass sie mit aller Gewissenhaftigkeit geprüft werden und dass dort, wo nur der geringste Zweifel besteht, das Leben und die Gesundheit des Bürgers wichtiger sein muss, als das Interesse des militärischen Dienstes. Wir fordern, dass den Militärärzten und den Kommanden die strengsten Weisungen im Interesse der Gesundheit der Soldaten erteilt werden, und dass alles geschieht, um solchen Vorkommnissen vorzubeugen. Gewiss müssen die geschehenen Untaten gesühnt werden. Damit wird aber weder dem toten Soldaten noch seinen Angehörigen geholfen. Nur Massnahmen, welche solche Vorgänge von vornherein unmöglich machen, sind geeignet, der Bevölkerung Gewissheit zu verschaffen, dass die zum Militärdienst einrückenden Bürger nicht der Willkür und Unfähigkeit ihrer Vorgesetzten und der Militärärzte ausgesetzt sind.
Wir fragen daher den Herrn Minister:
l. Wurden die beiden oben geschilderten Vorfälle untersucht. von wem wurden sie untersucht und welches ist das Resultat der Untersuchung?
2. Ist der Herr Minister bereit, Garantien für die unparteiische Untersuchung solcher Vorfälle zu geben?
3. Ist der Herr Minister bereit, an die Kommanden und Truppenkörper Weisungen herauszugeben, welche dahingehen, dass in allen jenen Fällen, in welchen sich Soldaten krank melden in erster Linie das Leben und die Gesundheit der Soldaten und in zweiter Linie die Erfordernisse des Militärdienstes zu beachten sind?
Prag, den 28. Feber 1925.
Pohl, Uhl, Jokl,
Schuster, Roscher, Hoffmann, Kaufmann, Beutel, Schweichhart, Grünzner, Schäfer, Kirpal, Palme, Taub, Häusler, Wittich, Dr. Czech, Heeger, Leibl, R. Fischer, Hackenberg.
Původní znění ad VI./5066.
Interpellation
des Abgeordneten Ing. Othmar Kallina und Genossen
an den Minister für Post- und Telegraphenwesen in Angelegenheit der willkürlichen Entlassung und Pensionierung von Postbeamten und Angestellten.
Unter den deutschen Staatsangestellten, insbesonders unter den Postlern ist in den letzten Wochen geradezu eine Panik ausgebrochen. Es vergeht kein Tag, an welchem nicht Hiobsbotschaften, beinhaltend die vorzeitige Pensionierung, Kündigung, in den meisten Fällen sogar plötzliche Entlassung deutscher Postangestellter, eintreffen. Trotz aller Versicherungen seitens der Regierung und der Vertreter der Koalitionsparteien im Parlamente, dass dem Abbaugesetze keine nationalpolitischen Absichten zugrunde liegen und dass die Angehörigen der nichtčechischen Nationen in diesem Staate keinen Nachteil zu befürchten haben, beweisen die täglichen Vorkommnisse doch, dass seit Gesetzwerdung des Abbaugesetzes nur deutsche Staatsbeamte und Angestellte entlassen werden und - was bezeichnend ist - an ihre Stelle sofort čechische Beamte und Angestellte nachrücken. Alle diese Fälle beweisen klar, dass es den Regierenden in diesem Staate nur darum zu tun ist, unter Zuhilfenahme gesetzlicher Bestimmungen die letzten deutschen Beamten von ihren Posten zu vertreiben und der Čechisierung des deutschen Sprachgebietes Tür und Tor zu öffnen.
Schon vor Inkraftreten dieses Gesetzes hat der Vernichtungskampf die unerhörtesten Formen angenommen und sei heute nochmals auf die Nichtwiedereinstellung der 15 Postaushilfsdiener in Karlsbad hingewiesen, die Jahrzehnte hindurch während der Sommermonate klaglos ihren Dienst versehen haben und plötzlich im Jahre 1923 durch, aus allen Weltrichtungen herbeigezogene čechische Angestellte ersetzt wurden und zwar mit der Begründung, dass diese die Staatssprache besser beherrschen. Nun ist es jederman klar, dass es im Weltkurorte Karlsbad beim Postzustellungsdienste mehr darauf ankommt, dass die Postangestellten die deutsche Sprache beherrschen, weil diese eben eine Weltsprachc ist. Bei den čechischen Postaushilfsdienern, die neuangestellt wurden, musste trotz gegenteiliger Versicherung des Herrn Ministers festgestellt werden, dass sie nicht, wie er behauptete, die deutsche Sprache im Worte beherrschten von der Schrift gar nicht zu reden.
Dass es sich bei allen diesen Vorkommnissen nicht um dienstliche Rücksichten handelt, geht ja auch daraus klar hervor, dass bereits im Oktober des Vorjahres, also noch vor Gesetzwerdung des Abbaugesetzes, von den verschiedenen Postvorständen die Vorlage von Verzeichnissen über das gesamte Dienstpersonal verlangt wurde, in welchen verschiedene Rubriken auszufüllen waren, insbesonders aber auch die Nationalität anzugeben war. Acht Tage nach Einlangen dieser Verzeichnisse bei der Prager Postdirektion kam die Aufforderung an alle Diener, Unterbeamte und Angestellte, sich einer ärztlichen Untersuchung zu unterziehen. Den meisten erklärte der Staatsarzt nach Abschluss der Untersuchung, dass sie pensioniert werden würden. Es ist bezeichnend. dass nur zur deutschen Nation sich Bekennende ein solches Attest erhielten. Besonders hervorgehoben soll aber auch sein, dass auch die vollständige Beherrschung der čechischen oder slovakischen Staatssprache an dem ärztlichen Urteile nichts änderte.
In letzter Zeit wurden wieder 5 Postaushilfsangestellte in Weipert gekündigt, von denen einer schon auf dreizehn anrechenbare Dienstjahre zurückblicken kann. Alle sind verheiratet und würden der grössten Notlage preisgegeben werden, wenn die Kündigung aufrechterhalten bleibt. Ein besonders krasser Fall hat sich in letzter Zeit in Karlsbad ereignet. Der Telegraphen-Monteur Rudolf Mader, seit 6. Jänner 1918 dem Telefonbauamte in Karlsbad zugeteilt, ab 1. Jänner 1922 in der 4. Gehaltsstufe definitiv angestellt, sollte ab 1. Feber 1925 in die 5. Gehaltsstufe vorrücken. Nach Zuteilung des čechischen Kommissär Jiráska zum genannten Amte wurde auf dessen Einfluss hin Rudolf Mader am 7. Juli 1924 zum Telefonbauamte 2 nach Prag versetzt, obwohl dem Genannten, welcher verheiratet ist, eine entsprechende Wohnung in Prag nicht beigestellt werden konnte. Er kam der Aufforderung, den Dienst in Prag anzutreten, nach, aber die weiterhin gestellte Forderung, seine in Fischern bei Karlsbad befindliche Wohnung zu räumen, konnte er nicht nachkommen, da ihm in Prag nur 1 Zimmer ohne Küche späterhin angeboten wurde. Herr Kommissär Jiraska gab aber seine Bemühungen nicht auf, Mader zu bewegen, in den Wohnungstausch einzugeben und zwar mit der Begründung, dass seine in Fischern gelegene Wohnung für den Nachfolger benötigt würde. Mit Recht lehnte Mader einen solchen Wohnungstausch ab und es ist auch als eine unerhörte Zumutung zu bezeichnen, dass ein Verheirateter seine aus Zimmer und Küche bestehende Wohnung gegen ein Zimmer vertauschen soll. Dieser Vorgang beweist klar, dass es sich hier durchaus nicht um eine Versetzung aus Dienstesrücksichten handeln kann, da an seine Stelle in Karlsbad ein čechischer Monteuer gestellt wurde. Herr Kommissär Jiraska gab Mader den energischen Rat, doch auf den Wohnungstausch einzugeben, ťdie überzähligen Möbel könne er ja ruhig verkaufenŤ. Es ist klar, dass Mader seine Wohnung in Fischern behielt und seinen Dienst in Prag trotzdem pünktlich versah. Als er am 1. Feber 1925 seine Bezüge abholen wollte, wurde ihm erklärt, dass er sich ohne Kündigung als entlassen zu betrachten habe. Der mit ihm verhandelnde juristische Beamte des Postamtes II in Prag II soll ihm auf seine Bemerkung, dass einem definitiv Angestellten bei Entlassung auf Grund des Abbaugesetzes eine Abfertigung gebühre, erklärt haben, dass er keinen Anspruch besitze und soll ihn überredet haben, eine Erklärung in seinem eigenen Interesse zu unterschreiben, dass er auf eine Abfertigung Verzicht leiste. Er wurde weiters aufgefordert, seine Arbeitsmontur für das Jahr 1924 abzuliefern. Er kam dieser Aufforderung nach; doch wurde ihm die Arbeitsmontur mit dem Bemerken zurückgestellt, dass er eine andere Montur eingesandt hätte, was der Genannte energisch bestreitet. Es sei ausdrücklich festgestellt, dass es sich um die Arbeitsmontur aus dem Jahre 1924 handelt, die am 1. Feber 1925 verlangt wurde, obwohl nach den geltenden Bestimmungen die Angestellten die Arbeitsmontur nach Ablauf eines Jahres überhaupt nicht zurückzustellen brauchen. Aus diesen Feststellungen geht hervor, dass es sich hier, gelinde gesagt, um eine unerhörte Schikanierung eines deutschen Angestellten durch seine Vorgesetzten handelt.
Die Unterzeichneten fragen daher an:
1. Ist der Herr Minister bereit, die angeführten Tatsachen zur Grundlage von genauen Erhebungen zu machen und bekanntzugeben, welche Grundsätze bei der Durchführung des Abbaugesetzes den untergeordneten Behörden als Richtschnur angegeben wurden?
2. Ist der Herr Minister bereit, die Kündigung der 5 Aushilfsangestellten in Weipert rückgängig zu machen, da es sich durchwegs um Verheiratete handelt, die nach dem Wortlaute des Abbaugesetzes besonders zu berücksichtigen sind?
3. Ist der Herr Minister bereit, die ausführlich geschilderte Angelegenheit des Telegraphen-Monteurs Rudolf Mader besonders erheben zu lassen und dem Genannten zu seinem Rechte zu verhelfen?
Prag, am 28. Feber 1925.
Ing. Kallina,
Dr. Lodgman, Dr. Brunar, Dr. Medinger, Dr. E. Feyerfeil, Dr. Lehnert, Kraus, Schubert, Zierhut, Schälzky, Wenzel, Stenzl, Mark, Böhr, Bobek, Dr. W. Feierfeil, Ing. Jung, Simm, Patzel, Pittinger, Dr. Schollich, Dr. Radda, Matzner, Dr. Keibl.