Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4497.

Interpelace:

I. posl. dra Jabloniczkého a súdr. min. vnútra a min. s plnou mocou pre správu Slovenska o protizákonnom odstrkovaní maďarského jazyka v okrese Želiezovce,

II. posl. dra Kafky a druhů min. železnic o zavedení jednojazyčné české vnější úřední řeči u železniční správy,

III. posl. Křepka, Böhra, dra Kafky, Stenzla a druhů min. železnic o porušení jazykového zákona v železničním provozu,

IV. posl. Najmana, Horáka a soudr. min. obchodu, průmyslu a živností a min. pošt a telegrafů pro udělení koncese hostinské a výčepnické do šekového úřadu na Smíchově,

V. posl. Andreja Hlinku a spol. ministru vnútra a ministru pravosudia v záležitosti zhabania 36. čísla časopisu "Slovák" zo dňa 13. februára 1924,

VI. posl. Andreja Hlinku a spol. min. vnútra a min. pravosudia v záležitosti zhabania "Slováka", číslo 53 zo dňa 4. marca 1924,

VII. posl. Floriana Tománeka a spol. min. vnútra a pravosudia v záležitosti zhabania "Slováka" zo dňa 11. decembra 1923, číslo 269,

VIII. posl. Flor. Tománeka a spol. na min. predsedu a min. vnútra v záležitosti slovenského úradníctva.

I./4497 (překlad).

Interpelácia

poslanca dra Jabloniczkého a súdruhov

ministrovi vnútra a

ministrovi s plnou mocou pre správu Slovenska

o protizákonnom odstrkovaní maďarského jazyka v okrese Želiezovce.

Páni ministri!

Okres Želiezovce vo veľžupe zvolenskej skladá sa z obcí číročisto maďarských a aj v tom obvode okresného súdu, ku ktorému patria obce tohoto administratívneho okresu, značne presahuje počet maďarského obyvateľstva 20% celého obyvateľstva. A tedy ustanovenia §-u 2 jazykového zákona zo dňa 29. februára 1920, čís. 122 Sb. z. a n., týkajúce sa používania jazyka menšín, bezpodmienečne platia aj v tomto okrese. Vzdor tomu, že zákon zreteľne predpisuje, aby sa jazyka menšinového úradne používalo, vydáva okresné náčelníctvo v okrese Želiezovce s maďarským obyvateľstvom prípisy, nariadenia a inštrukcie pre obce jemu podriadené v prevážnej väčšine len v reči slovenskej a vôbec vo všetkých písomných stykoch používa len reči slovenskej. Dľa svedectva jednotlivých obecných predstavenství dosiaľ len veľmi zriedka sa prihodilo, aby bol okresný náčelník vydal niektoré svoje ustanovenia v reči slovenskej i maďarskej vo dvoch stĺpcoch vedľa seba.

Členovia zastupiteľských sborov a predstavenství ako aj rychtári číročisto maďarských obcí sú Maďari, ichž zákonitú činnosť táto bezzákonná prax okresných náčelníctví takmer úplne znemožňuje. Keďže obecní rychtári, ktorí mluvia len po maďarsky, dostávajú úradné spisy len v reči slovenskej, ktorá im je naprosto cudzia, nemôžu ustanoveniam v nich obsaženým ani pri najlepšej vôli vyhovieť. Z tohoto nezákonitého stavu veci plynú samozrejme škody a újmy pre štát i obyvateľstvo. V konečnom výsledku je tým obyvateľstvo maďarskej národnosti z administratívy temer vylúčené, čo stavia demokraciu republiky do veľmi smutného svetla.

Dr. Bela Packó, okresný náčelník, nezachováva predpisov citovaného jazykového zákona a tým systematicky vážne porušuje zákon a previňuje sa vážne neplnením svojich úradných povinností. Jeho protizákonné jednanie je kvalifikované tým, že práve on, v úradnej hodnosti postavená osoba, mal by najmä bdieť nad neporušenosťou a autoritou zákona. Jestliže okresný náčelník, tedy hlava politického a správneho úradu prvej stolice nezachováva čo najprísnejšou presnosťou platné zákony, tým osudne otriasa vierou obyvateľstva v záväznú moc zákonov a osudne podkopáva autoritu zákonov. Ako môže okresný náčelník, ktorý sám zákonov nezachováva, požadovať od občanov, aby ich zachovávali?

Protizákonné jednanie dra Belu Packa vyžaduje si v smysle nášho právneho poriadku exemplárneho trestu. Nikto nesmie beztrestne zákon porušovať a najmä nie prednosta správ jeho úradu!

Aj prípadom v okrese Želiezovce je dokázané, ako bezodkladne súrne a nutné je vydať prevádzacie nariadenie k jazykovému zákonu. K takémuto porušeniu zákona môže byť úrad posmelený len tým, že ani vláda ešte nesplnila toho predpisu jazykového zákona, ktorý sa vzťahuje na vydanie prevádzacieho nariadenia.

Tážeme sa pánov ministrov:

či majú vedomosť o tomto protizákonnom odstrkovaní maďarského jazyka v okrese Želiezovce,

či sú ochotní ihneď zahájiť v tejto veci úradné vyšetrovanie,

či sú ochotní bezodkladne zahájiť trestné a disciplinárne pokračovanie proti okresnému náčelníkovi drovi Belovi Packovi,

či sú ochotní suspendovať okresného náčelníka dra Belu Packa až do ukončenia týchto pokračovaní,

či sú ochotní súrne sa postarať, aby maďarské obce dostávaly všetky prípisy úradov aj v reči maďarskej v smysle zákona

a aby sa čelilo ďalším protizákonnostiam a právnej neistote, - či sú ochotní učiniť opatrenia, a y prevádzacie nariadenie k jazykovému zákonu bolo bezodkladne vydané?

V Prahe, dňa 24. februára 1924.

Dr. Jabloniczky,

dr. Lelley, dr. Körmendy-Ékes, dr. Lehnert, dr. Scholich, Kraus, Wenzel, Simm, inž. Kallina, inž. Jung, Knirsch, Křepek, Patzel, Pittinger, dr. Keibl, dr. Lodgman, Szentiványi, Füssy, Böhr, Palkovich, Schälzky.

II./4497 (překlad).

Interpelace

poslance dra Kafky a druhů

ministrovi železnic

o zavedení jednojazyčné české vnější úřední řeči u železniční správy.

Jak dokazuje prakse, ministerstvo železnic odpovídá v poslední době na německá podání z německé jazykové oblasti jen česky. Dosud se na takováto podání odpovídalo nejen česky, nýbrž také německy. Tím, že ministerstvo železnic nedodržuje více tohoto postupu, který poněkud vyhovoval nedokonalému duchu jazykového zákona, via facti odstranilo u železnic německý jazyk ve vnějším styku.

Důvod, proč se ministerstvo železnic vzdalo této své dosavadní prakse, záleží v tom, že zřejmě přijalo za svou interpretaci § 2 jazykového zákona, kterou hájí dr. Bouček a kterou uveřejnil v českém časopisu pro železniční právo a politiku v č. 7 z roku 1923.

Podle tohoto názoru se nemůže povinnost uložená v § 2 jazykového zákona soudům, úřadům a orgánům republiky, aby vyřizovaly podání v jazyku menšiny, vztahovati na železnice, poněvadž jednají jako "podnik kupecký" a jen v ojedinělých případech jako "úřad", pro nějž se však nedostává přísného požadavku § 2, totiž, že se místní obor působnosti vztahuje na soudní okres. Platí tedy pro ně jen povinnost § 1 uvedeného zákona, podle něhož mají úřadovati jen česky.

Vzhledem k těmto důvodům se pisatel domnívá, že železniční správa nemá formálního oprávnění k takovéto praksi, a že by takovýto stav nemohla udržeti ani tehdy, kdyby chtěla jazykový zákon vykládati liberálně.

Zaráží, že se rozhodující úřady v ministerstvu železnic připojily k názoru mladého ministerského úředníka a ihned zavedly via facti vyřizování německých podání výhradně v jazyku státním a nepovážily, že se velmi těžce poškozuje právo na vícejazyčná vyřízení, zaručené smlouvou o ochraně menšin a za určitých podmínek jazykovým zákonem.

Nemělo by přece smyslu, aby menšinám v československém státě byla smluvně zaručena určitá práva po stránce jazykové, kdyby podřízení činitelé pro nesprávný výklad jazykového zákona nemohli jich uskutečňovati. Jazykový zákon jako zákon rámcový vytýčil jen všeobecné zásady pro úřadování všech úřadů a ústavů republiky (navenek i uvnitř) a pro určité případy uložil všem soudům, úřadům a orgánům za povinnost, aby ve vnějším styku používaly také jazyka menšiny. Toto vypočtení "soudů, úřadů a orgánů" nelze najisto pokládati za taxativní, nýbrž se zřetelem na toto podrobnější vypočtení obsažené v § 1 za enumerativní, zvláště když zákonodárce najisto nemohl a nechtěl v zákoně podrobně vypočítávat všechny státní úřady, státní podniky a orgány. Úmyslem jeho bylo, aby prováděje převzaté smluvní povinnosti stran užívání jazyka u všech státních úřadů a podniků ustanovil všeobecná právní pravidla, jejichž podrobnější výpočet měl býti upraven prováděcím nařízením a přizpůsoben státní potřebě a nutnosti denního života.

Nehledě k tomu, jest svrchu uvedený názor proto neudržitelný, že pojem "úřad" jest interpretován příliš úzce. Již z oficiálních názvů železniční staniční úřad, železniční provozní úřad vysvítá, že tato služební místa železniční správy platí přece jako "úřady" státního podniku. Podle toho spadají pod úřady blíže neoznačené v § 2 jazykového zákona a to tím spíše, že jazykový zákon neobsahuje pro železniční úřady závazku, aby ve vnějším styku užívaly výhradně státního jazyka. Bylo by přímo nesmyslné, právě železnice, které přece mezi státními podniky nejvíce přicházejí do styku s občany státu, vylučovati z povinnosti užívati německého jazyka a tuto povinnost omezovati jen na soudy a ostatní státní úřady, které vykonávají státní výsostní práva, tedy na poměrně nepatrné pole. Ze to nebylo v intencích jazykového zákona, vysvítá již z důvodové zprávy k tomuto zákonu.

Tímto vylíčeným postupem přivodilo ministerstvo železnic právní stav, který se může opírati jen o neudržitelný výklad podřízeného úředníka a jímž jest německý národ v československém státě těžce poškozován na svých zaručených právech, aby německá podaní byla vyřizována v německém jazyku.

Podepsaní se tedy táží:

1. Ví pan ministr železnic o protizákonném vyřizování německých podání?

2. Jak může odůvodniti, že ministerstvo železnic nedbajíc práv, zaručených jazykovým zákonem a smlouvou o ochraně menšin, úplně vylučuje německý jazyk ve vnějším styku u železnic jako státního podniku?

3. Jak může odůvodniti, že jednotliví podřízení činitelé mají podstatný vliv na rozhodování, jimiž miliony německých státních občanů jsou velmi těžce poškozovány na svých zaručených právech?

4. Co zamýšlí naříditi, aby ihned odstranil tento protiprávní stav?

V Praze dne 6. března 1924.

Dr. Kafka,

Bobek, Böhr, Kostka, Budig, dr. Luschka, Mark, Pittinger, J. Fischer, Böllmann, Kaiser, J. Mayer, Křepek, Schubert, Windirsch, dr. Spina, dr. Hanreich, Zierhut, Stenzl, Schälzky, dr. Petersilka.

III./4497 (překlad).

Interpelace

poslanců Křepka, Böhra, dra Kafky, Stenzla a druhů

ministrovi železnic

o porušení jazykového zákona v železničním provozu.

Dne 7. února 1924 pod č. 189/6-V-24 oznámilo královéhradecké ředitelství státních drah podmokelskému starostenskému úřadu toto:

"Na Vaši stížnost proti jednojazyčnému textu tabulek na osobních vlacích jezdících na trati Podmokly - Varnsdorf, oznamujeme, že se to stalo na rozkaz ministra vnitra, podle něhož stanice ležící na území Československé republiky v textu směrových tabulek mají býti označovány jen ve státním jazyku."

Podepsaní si dovolují tázati se:

1. Podle jakých ustanovení jazykového zákona bylo vydáno zmíněné nařízení?

2. Jest pan ministr železnic ochoten toto nařízení ihned odvolati a obnoviti zákonitý stav v železničním provozu?

V Praze dne 20. března 1924.

Křepek, Böhr, dr. Kafka, Stenzl,

Wenzel, Böllmann, Schälzky, Heller, Patzel, Schubert, dr. Hanreich, dr. W. Feierfeil, Zierhut, Windirsch, Budig, Knirsch, Simm, Mark, inž. Jung, Kostka, J. Mayer, dr. Spina, dr. Petersilka.

IV./4497.

Interpelace

poslanců Jos. V. Najmana, Frant. Horáka a soudruhů

ministru obchodu, průmyslu a živností a

ministru pošt a telegrafů

pro udělení koncese hostinské a výčepnické do šekového úřadu na Smíchově.

Výměrem okresní správy politické na Smíchově ze dne 22. června 1923, č. 57561 byla Františku Kopřivovi udělena přes námitky obce i Měšť. společenstva hostinských a výčepníků v Praze koncese hostinská a výčepnická s právem podávati pokrmy a čepovati pivo v budově poštovního úřadu šekového čp. 106 na Smíchově s obmezením, že živnost tu smí provozovati výhradně pro úřednictvo a zaměstnance poštovního úřadu šekového, kteří se vykáží příslušnými poukázkami, a pouze mezi 13 - 15 a 18 - 19 hodinou denní.

Zemská správa politická výnosem ze dne 24. září 1923, č. 374150 k odvolání společenstva pozměnila rozhodnutí řečené v ten smysl, že kromě podávání pokrmů povolila pouze výčep piva lahvového, čímž - jak v důvodech uvedla - bude zabezpečeno, aby živnost ta podržela ráz stravovny a nestala se pivnicí, a aby se pivo nečepovalo přes ulici, zachovavši ostatní omezující podmínky.

K odvolání žadatelově ministerstvo obchodu výnosem ze dne 19. listopadu 1923, č. 46344 potvrdivši výměr I. stolice propůjčilo mu oprávnění též k výčepu piva ze sudu, za podmínky, že výčep piva díti se smí výhradně pro úřednictvo a zaměstnance poštovního úřadu šekového, kteří se vykáží příslušnými poukázkami a v době mezi 13. až 15. a 18. až 19. hodinou denní s vyloučením výčepu piva přes ulici; tím prý odpadá obava, že by bylo pivo čepováno přes ulici a že by výčepu bylo zneužíváno.

Avšak obava tato se ukázala opodstatněnou, poněvadž Frant. Kopřiva nedbaje tohoto koncesního obmezení, provozuje živnost nejen mimo stanovené hodiny, nýbrž čepuje pivo a podává pokrmy též cizím osobám, nejsoucím ve službách šekového úřadu, ba i přes ulici, takže de facto v šekovém úřadě zřízen veřejný, každému přístupný hostinec.

Ale i kdyby toho nebylo, odporuje udělení této koncese výnosu ministerstva obchodu ze dne 19 února 1922, č. 5538, kterým stanoveny zásady pro udílení koncesí hostinských a výčepních a vysloveno, že jeden hostinec má připadati průměrně na 600 obyvatel, kdežto na Smíchově připadá již na 442 duší, takže další koncese neměla býti vůbec udělena. Ministerstvo pošt a telegrafů pak na protest místní městské rady již v listopadu 1919 podaný proti zřizování obchodů a živností v různých úřadech státních třebas jen pro potřebu úřednictva a zaměstnanců dotyčného úřadu, jmenovitě proti povolení výčepu v budově poštovního šekového úřadu odpovědělo přípisem ze dne 12. ledna 1920, č. 256 Mp, že žádost za povolení výčepu piva pro personál tohoto úřadu podaná Jaroslavem Köhlerem se projednává u okresní právy politické na Smíchově, ale i kdyby jí bylo vyhověno, že ředitelství poštovního úřadu šekového nesvolí ke zřízení výčepu v budově úřadu. Stejný přípis byl zaslán též ministerstvu obchodu, které jeho obsah přípisem ze dne 20. ledna 1920, č. 1401 městskému úřadu na vědomí uvedlo, takže také ministerstvu obchodu odmítavé stanovisko ministerstva pošt a telegrafů bylo známo. Tehdy šlo ovšem o jiného žadatele, ale ježto protest městské rady na Smíchově byl namířen proti povolení výčepu v šekovém úřadě vůbec, nikoli proti určité osobě, nemůže býti pochyby o tom, že prohlášení ministerstva pošt týkající se p. Köhlera platilo také pro p. Kopřivu.

Tím více tedy překvapilo, že ministerstvo obchodu udělení koncese Františku Kopřivovi potvrdilo, a že mu místnosti v šekovém úřadě byly pronajaty, takže vlastně obě ministerstva sama sebe desavuovala.

Úřady živnostenské všech tří stolic arciť dovozují, že potřeba velkého počtu zaměstnanců v úřadě tom vyžaduje rychlého podávání obědů a večeří na místě samém.

Avšak tím tvoří se velmi nebezpečný prejudic, poněvadž pak by důsledně nemohly býti činěny námitky proti udílení koncesí hostinských a výčepních také do jiných úředních budov, kde jest zaměstnán větší počet úřednictva, jmenovitě do budov, kde jsou umístěna ministerstva, zemská politická správa, banky, pojišťovny atd., ježto také tam úřednictvo by se mohlo dovolávati těchže důvodů, jako v šekovém úřadě, a tak by se mohlo dospěti ke zřizování hospod přímo v úředních budovách.

V důsledku toho by samozřejmě živnosti hostinské a výčepnické byla zadána smrtelná rána, poněvadž hostinců jest všude nadbytek a všechny počítají také s návštěvou úřednictva, bez které jejich výdělek by poklesl na míru nedostatečnou k výživě. O tom, jaké následky pro kázeň v úřadech a pro práci úřednictva by mělo, kdyby úředníci v úředních hodinách mohli si kdykoliv zaskočiti do hostince při úřadě zřízeného a tam po případě i delší dobu vysedávati a tak povinnosti úřední zanedbávati, ani nemluvě.

Jakožto zastanci ohrožených zájmů živnostnictva vznášíme tedy dotaz jednak na ministra obchodu, kterak může odůvodniti ono rozhodnutí a ospravedlniti porušené zákonné povinnosti tohoto ministerstva chrániti zájmy též živnostnictva a zda jest ochoten učiniti, čeho třeba, aby se podobné případy neopakovaly, jednak na ministra pošt a telegrafů, zda jest ochoten postarati se o to, aby hostinec z úřední budovy šekového úřadu byl odstraněn?

V Praze dne 20. března 1924.

Najman, Horák,

Vávra, Mlčoch, Anděl, Tománek, dr. Juriga, Onderčo, Windirsch, Hlinka, Tomik, dr. Buday, Hancko, Pastyřík, dr. Gažík, dr. Kubiš, dr. Labay, Bobok, J. Mayer, Schubert, Böllmann.

V./4497.

Interpelácia

poslanca Andreja Hlinku a spoločníkov

ministru vnútra a

ministru pravosudia

v záležitosti zhabania 36. čísla časopisu "Slovák" zo dna 13. februára 1924.

Keď oceňujeme význam jednotlivých prác predprevratových v prospech utvárajúceho sa štátu česko-slovenského a v prospech Slovenského Národa, zaiste medzi prvé musí prísť spolupráca amerických Slovákov a nášho pána prezidenta T. G. Masaryka.

Táto spolupráca má nie len svoj nepominuteľný historický význam, ale je stredobodom dnešného najpalčivejšieho aktuálneho politického problému, takrečeno životnej otázky našej republiky: otázky slovenskej Krajiny.

S touto otázkou sa vážne zaoberať je nie len právom ale aj povinnosťou politickej tlače.

Tejto povinnosti vyhovel časopis "Slovák" vo svojom horespomenutom čísle, ktoré bolo pre isté state patričného článku zhabané.

Ale nech rozprávajú zhabané čiastky samé:

Prijmite všetci drahí rodáci náš vrelý a srdečný pozdrav!

Sdruženie slovenských katolíkov v Amerike nám posiela krásne a úhľadne vystavený prípis, ktorým sa obracia na prezidenta republiky v záležitosti biskupa Vojtaššáka a poličkovaného katolicizmu. Ako súrodňujúca rosa na vyschnutú a smädnú zem, tak padajú milé a teplé slová našich amerických bratov. Vďaka Vám Bratia!

My vieme, že americkí bratia klopú na zavreté dvere... Slováci boli národovnými len potiaľto. Dnes ostali maďarónmi doma ako aj v Amerike.

Odkedy sa nemusia kolenkovať u Wilsona, Poincaréa a Lloyd Georgea, vyhlásili nimi složené, podpísané a odobrené Dohody a smluvy za handru papieru a americkým Slovákom odkázali "laseiate agni speraza - nechajte, zložte všetku nádej na autonomiu, márne je vaše volanie."

Dobre píšu bratia na konci svojho listu:

"V čom akoby nám vláda republiky Česko-Slovenskej priamo, alebo nepriamo prekážala a vo vyše uvedených žalobách prednesené bezprávie nezamedzila. My z našej stránky - i keď by sme neboli hneď vstave proti každému pražskému "Metternichovi", "Bachovi", alebo "Schmerlingovi" postaviť slovenského či už "Palackého", "Riegra", alebo "Braunera" - nájdeme predsa prostriedky a spôsoby k odhaleniu našich krívd, ale úfame spolu, že aj Boh, ktorý nedá zahynúť v neho dúfajúcim národom, vzbudí nám nových "Viatorov", ktorí oboznámia svet s našim podružným položením a že nadchne aj početnejších Björnsonov", ktorí povedia Vám i vláde československej tam, a také pravdy, kde a akých by ste si najmenej priali v tejto na najvýš delikátnej situácii."

Pravda, že sú to slová slovenskej Kassandry. Tým nemôže rozumieť žiaden cez Prahu na Slovensko chodiaci "Viator" My žiadame nových Viatorov.

Čo viedlo našich zámorských bratov k podobnému zúfalému výkriku? Preto, že prezident Masaryk sa nestará, aby jeho vláda plnila dané sľuby. Píšu bratia toto: "ak ste nie zodpovedný za svoje činy štátnym medzítkam, - a ak Vaša vláda nehonoruje Váš sľub a Váš podpis ako predsedu Národnej Rady Č-Sl. ťaháme Vás na zodpovednosť, čo džentlemana za to kultúrne pirátstvo, ktoré Vaša vláda a Vaši ministri od prvej hodiny prevratu na našom slovenskom národe páchajú, žiadajúc Vás súčasne ako džentlemana soznať a splniť, čím Ste sa nám, americkým Slovákom boli zaviazali".

A k čomu sa zaviazal pán prezident Masaryk? K tomu, že Slovensko vstupuje do sväzu štátneho do republiky Česko-Slovenskej - demokratickej. Že Slovensko bude mať svoju administráciu, svoje školy, svoje súdy, svoje financie. Že Slovensko bude mať svoj snem. Toto ste uzavreli a podpísali. Dnes vás americkí Slováci ako stránka kontrahentov žaluje. Či o tomto má nejakú známosť T. G. Masaryk? Či vôbec o tomto dakedy uvažoval, alebo sa o tomto rozprávali vážne so Scotus Viatorom? Alebo Scotus Viator dostal od hradu úpravy, aby písal o Slovákoch a pre Slovákov do českých "Lidových Novin". Alebo či sú mu slovenské časopisy už vôbec primalé a nezodpovedné?

Bratia americkí pozdvihujú žalobu a to pred celým svetom 1. pre narušenie obapolnej smluvy Pittsburgskej, ktorú dnes neuznávajú a bagatelizujú.

Americkí Slováci ale stoja na svojom práve, a žiadajú, že ako oni dodržali smluvu a dané slovo, tak žiadajú exekvovanie tejto národnej bully.

2. Americkí bratia žalujú na p. prezidenta a jeho vládu pre nedemokratické, nerepublikánske prenasledovanie opozičných časopisov, ktoré neťahajú voz česko-imperialistických ašpirácií.

3. Žalujú na p. prezidenta a jeho vládu pre hanobenie katolíckych slovenských ústavov a natískanie katolíkov urážajúcich učebníc.

4. Žalujú na p. prezidenta a jeho vládu pre barbarské monstrum "Zákona na ochranu republiky", ktorým ničí pochop demokracie.

5. Žalujú pre župnú reformu, ktorá je putom Slovenska ako národnej jednotky a národného celku.

6. Žalujú pred svetom pre cenzúru opozičnej slovenskej tlače."

Pýtame sa pánov ministrov,

1. či majú vedomosť o tom, že hore spomenuté číslo "Slováka" bolo nespravodlivo zhabané, čim šliapalo sa najprimitivnejšie právo občianskej slobody?

2. či sú páni ministri toho vedomí, že takéto pokračovanie vzbudzuje nenávisť oproti štátnym vrchnostiam a podkopáva autoritu štátu?

3. či sú ochotní páni ministri učiniť opatrenie a zabezpečiť platnosť ústavnej listiny, ktorá zabezpečuje slobodu tlače?

V Prahe, dňa 6. marca 1924.

A. Hlinka,

Onderčo, Bobok, dr. Juriga, dr. Buday, Tomik, Hancko, dr. Gažík, dr. W. Feierfeil, dr. Kubiš, Tománek, Böhr, Mark, Scharnagl, Schälzky, dr. Petersilka, J. Mayer, Schubert, J. Fischer, Stenzl, dr. Labay.

VI./4497.

Interpelácia

poslanca Andreja Hlinku a spoločníkov

ministru vnútra a

ministru pravosudia

v záležitosti zhabania "Slováka", číslo 53. zo dňa 4. marca 1924.

Vláda chcejúc utlmiť spravodlivý a nie menej žalostný, pre ňu však zdrcujúci hlas Slovenského Národa, dorážajúci už na dvere víťazných mocnosti objednala si odhlasovanie dôvery na prvom zasadnutí okresných výboroch.

Okresní výborníci hlboko presvedčení o nedôstojnosti vládneho jednania a nezasluženosti tejto dôvery, majúc na svedomí blaho Slovenskej Krajiny a Česko-slovenskej republiky, miesto dôvery podávajú ostrú a zdrcujúcu kritiku ich pôsobenia.

Vláda teraz, aby napochytre tú zdrcujúcu kritiku mohla dajako ukryť všemožne sa snaží všetky hlasy kritiku podporujúce umlčať a preto aj 53. číslo "Slováka" zo dňa 4. marca 1924 nechala nespravodlivo zhabať pre článok: "Dôvera k vláde je podvod a klam."

V článku sú uvedené pádne príčiny tej zaslúženej kritiky a nedôvery.

Nespravodlivosti zhabanie nech hovorí zhabaný článok sám:

Dôvera k vláde je podvod a klam.

Náčelníci nastolujú dôveru výborom a klamú ich.

Prežili sme behom piatich rokov našej slobody a štátnej existencie nejednu priekorizeň a potupu... V prostriedkoch neboli výberčiví: rovnako bol vítaný vzdelaný a úprimný Scotus Viator ako aj hnusný pansfletista a štváč, krvavý vrah Dimitrijevič.

Na nekonečnú potupu slobody tlače a shromažďovania, rozbíjali nám shromaždenia. Počnúc od Pruského, roku 1920 až do 22. septembra 1923, po famósny deň košického shromaždenia. Stuchlík, Prchlík, Bílek, Jančo, Staš, Kostelničiak, všetko si na nás sbieralo vlastenecké zásluhy. Poslali do Ameriky Rudinského i Mauleho, Šrobára i Ballaya agitovať proti nám a zavádzať svet.

Biskupovi nedali pas do Ameriky, olomúckeho arcibiskupa posadili za prešovského rabína. Ztrhly marianský stĺp, opitý Franta Sauer sa chvastal vlasteneckým činom barbarizmu. Celý svet za špinili liehovým smradom na toľko, že žiaden nevieme, ež ktorý český politik je nie dnes v špiritusovom smrade. Predseda senátu, odstúpivší Prášek sa nevedel očistiť, páchnul ako obeť alkoholového mora. Donát, jeho nástupca je nie o nič lepší a čistejší. Obertor žaloval už roku 1919 na poslanca dr. Kubíčka, že dostal 300.000 kor. od rafinerie Vantoch zato, že jej vymohol rafinačnú licenciu. Kubíček pravda podvracia všetko. "Role" sa zase chytá iného velikáša. Hovorí, že predsedovi Domoviny, poslancovi Mašátovi doniesol do jeho bytu v Prahe - Vršoviciach inšpektor Konba ako dar od ministra orby dra Hodžu 100.000 kor., Bendovi, podpredsedovi Domoviny na stavbu budovísk na zbytkovom statku, ktorý dostal od Pozemkového úradu za svoju otrhanú chalupu dal pán minister 115.000 kor.

Pekné dary.

O ministroch Slovákoch nekolujú tie najlepšie povesti. Šrobára žalujú pre leopoldovský liehovar, o jednom ministrovi popísal a porečnil Tausik, komunista také veci, že keby z toho len tisíca čiastka bola pravda, nuž by už nesmel chodiť po slobode. "Rudé Právo" hovorí o slovenskej afére špiritusovej, v ktorej je zamočený skoro každý bývalý župan. Herzka, Kállay je tiež nie ďaleko od Starkovej rafinerie.

Sme po uši v bahne a smrade. Vláda nemá väčšiny, strany sa potierajú, ministri padajú ako hnilé hrušky. Po Práškovi Tučný, "to prase" ako ho nazval kolega a súdruh Stříbrný. Po Tučnom pôjdu Bečka, Novák i Stříbrný. Konečne pôjde aj sám Švehla, lebo mu opat Hellmer v Marianských Lázňoch dal košík. Praští to všetko. Vláda akoby niečo cítila, hľadá dôveru. A keďže jej už nik na svete nedôveruje, uteká na úbohé Slovensko. Ale čo dnes vláda počína, to prevyšuje všetko...

Dáva podvádzať a klamať. Náčelníci a slúžnovci dávajú nepriamo hlasovať dôveru vláde na okresných a župných poradách. A robia to s takou rafineriou a podlosťou, že voči ním Haydinovci a Szabovci boli praví gentlemani. Páni náčelníci na prvom zasadnutí župných a okolných výborov pustia oslavujúce reči, oslavujúc republiku, chvália slobodu, špincú na maďarský režim a na konci, keď už ako aligátor alebo boa konstriktor omámili a oslnili svoje obety, svojou hnusnou slinou dajú im dôveru odhlasovať a pošlú telegram do hradu a Kolovrátovho palácu. Kladú hold oddanej a zúboženej Slovače k nohám pána prezidenta. A dokiaľ sa úbohí, neškolení dôverníci strany zbadajú, už pán náčelník vyhlásil výrok.

"Slovenský národ ruky a nohy bozkáva." Slovenský národ dôveruje svojmu mesiášovi a osloboditeľovi.