|
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924 |
|
|
I. volební období. |
8. zasedání. |
4409.
Vládní návrh,
kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé
Úmluva, sjednaná v Paříži dne 27. května 1923,
jíž se schvaluje Řád, jakož i připojený Závěrečný protokol o pravomocí a působnosti Stálé technické komise pro vodní režim dunajský.
Návrh usnesení:
Národní shromáždění republiky Československé
souhlasí s
Úmluvou, sjednanou v Paříži dne 27. května 1923, jíž se schvaluje Řád, jakož i připojený závěrečný protokol o pravomoci a působnosti Stálé technické komise pro vodní režim dunajský.
Důvodová zpráva.
I. Vznik úmluvy.
Návrh mírové smlouvy Trianonské předložený mocnostmi spoj mými a sdruženými maďarské delegaci počátkem rohu 1920 obsahoval ustanovení o vodním hospodářství převzaté doslovně z textu mírové smlouvy St. Germainské z 10. září 1919 (čl. 309 a 310). Ustanovení ta měla zavázati súčastněné státy sousedící s Maďarskem, aby sjednaly s ní dohodu k tomu cíli, aby byly chráněny zájmy a zachována získaná práva všude tam, kde následkem stanovení nové hranice závisí vodní hospodářství (jako kanalisace, zavodňování, odvodňování a pod.) v jednom státě na pracích provedených na území jiného státu, nebo užívá-li se na základě předválečného stavu na území jednoho státu vody nebo vodní síly pocházející z území jiného státu nebo konečně, jestliže se v jednom státě používá pro obecné neb domácí potřeby elektřiny nebo vody, jejíž zdroj následkem stanovení nové hranice je v území jiného státu. Kdyby v uvedených případech k dohodě nedošlo, měl rozhodnouti rozhodčí jmenovaný Radou Společnosti národů.
V odpověď a tento návrh předložila maďarská delegace mírové konferenci obsáhlá memoranda, v nichž se snažila dokázati, že politické rozdělení území býv. Uher mezi nové státy bude míti neblahé následky pro obyvatelstvo maďarské nížiny, jelikož rozdělení území dosud jednolitého se stanoviska vodního hospodářství povede k zanedbávání provedených již vodních staveb i péče o zachování lesů a bude míti za následek nedostatek jednoty v budoucích stavbách, zvýšení nebezpečí povodní následkem odlesňování, nemožnost oznamovati povodně pro chybící pozorování dešťoměrná a povětrnostní, dále zabránění ve vývoji staveb zavlažovacích, kanalisačních, plavebních a ve využitkování vodních sil. Poukazujíc na tato domnělá nebezpečí, žádala maďarská delegace, aby celé území býv. Uher zůstalo i nadále ve svých starých hranicích pod jednotnou správou maďarskou, aneb kdyby tento požadavek byl zamítnut, aby povodí středního Dunaje svěřeno bylo správě mezinárodní komise, která by prováděla a spravovala na těchto územích příslušných států všechny stavby kanalisační a zavodňovací, stavby k využití vodních sil, hospodářství lesní, rybářství a pod. Maďarská delegace předložila současně úplný návrh stanov této komise obsahující podrobné předpisy o jejím složení a působnosti.
Mírová konference odmítnuvši politické požadavky maďarské delegace uznala, že pro uherskou rovinu má zachování dřívějšího vodního hospodářství v hlavních rysech velkou důležitost a že je v zájmu všech súčastněných států nutno zajistiti vzájemnou dohodou jednotu vodního režimu v povodí středního Dunaje. V důsledku toho byl do smlouvy trianonské podepsané 4. června 1920 vložen vedle výše již zmíněných ustanovení čl. 292 nepatrně pozměněných také článek 293.
Článek 292. řečené smlouvy zní:
"Není-li jiných ustanovení a jestliže následkem stanovení nové hranice závisí vodní hospodářství (kanalisace, zaplavování, zavodňování, odvodňování a věci podobné) v jednom státě na pracích provedených na území jiného státu, nebo užívá-li se na základě předválečného stavu na území jednoho státu vody nebo vodní energie pocházející z území jiného státu, má býti mezi státy súčastněnými zjednána dohoda k tomu cíli, aby byly chráněny zájmy a zachována získaná práva každého z nich.
Není-li jiných ustanovení, a jestliže se v jednom státě pro obecní nebo domácí potřeby používá elektřiny nebo vody, jejíž zdroj následkem stanovení nové hranice je v území jiného státu, má býti mezi súčastněnými státy sjednána dohoda k tomu cíli, aby byly chráněny zájmy a zachována získaná práva každého z nich. Než dojde k této dohodě, jsou elektrické centrály a závody pro dodávání vody povinny pokračovati v dodávkách tak, jako to odpovídá podmínkám a smlouvám trvavším 3. listopadu 1918.
Nedojde-li k dohodě v případě některého z předcházejících odstavců a s výhradou ustanovení článku 293., rozhodne rozhodčí jmenovaný Radou Společnosti národů."
Článek 293. zní:
"Aby byl proveden článek 292., zřizuje se v územích bývalého království uherského, tvořících poříčí Dunaje, vyjma poříčí Olty, jakož i k obstarávání věcí spadajících do její pravomoci níže uvedené, v společném zájmu států, majících svrchovanost nad řečenými územími, stálá technická komise pro správu vod, složená z jednoho zástupce každého ze států územně súčastněných a z předsedy jmenovaného Radou Společnosti národů.
Úkolem této komise bude přivoditi uzavření dohod zmíněných v článku 292., na ně dozírati a v případě nutnosti zajistiti jich provedení. Má udržovati a zlepšovati, obzvláště pokud se týče kácení lesů a zalesňování, jednotu říčního řádu, jakož i sem spadajících služeb, jako služby vodoměřičské a oznamování povodní. Bude se zabývati studiem otázek souvisejících s plavbou, vyjma těch, které spadají do oboru komise pro plavbu na horním Dunaji, kteréžto otázky jí bude předávati, a bude pečovati obzvláště o rybářství. Tato komise podnikne dále veškeré práce neb studia a zřídí veškeré služby, které jí budou svěřeny jednohlasnou dohodou zúčastněných států.
Komise pro správu vod se sejde do tří měsíců po tom, kdy tato smlouva nabude působnosti; vypracuje předpisy, týkající se její pravomoci a činnosti, kteréžto předpisy budou podrobeny schválení zúčastněných států.
Veškerá nedorozumění ve věcech, o nichž jedná tento článek, budou urovnána podle rozhodnutí Společnosti národů."
Komise, o níž jedná citovaný článek 293., ustavila se 14. listopadu 1921 v Mnichově za účasti zástupců Československa, Jugoslavie a Maďarska za předsednictví p. Charguérauda jmenovaného Radou Společnosti národů. Zástupce Rumunska se omluvil, Rakousko pak bylo zastoupeno jen poloúředně. Pravidelné své práce začala komise teprve v lednu 1922 za účasti oficielních zástupců všech států, také Rakouska a Rumunska. Již tehdy také provedla všeobecnou rozpravu o zásadách příštích svých stanov či "řádu", který byla povinna vypracovati podle ustanovení článku 293. Trianonské smlouvy. Další zasedání komise projednávající návrh tohoto řádu konala se ve Vídni v květnu a listopadu 1922 a konečně v Paříži v květnu 1923. Dne 25. května 1923 shodli se členové komise na definitivním znění tohoto řádu, který téhož dne všichni podepsali. O dva dni později podepsali v Paříži zmocněnci Rakouska, Maďarska, Rumunska, království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československa úmluvu schvalující zmíněný řád komise. Při všech těchto jednáních zastupoval Československou republiku zplnomocněný ministr inž. Bohuslav Müller, jemuž byli k ruce znalci ministerstva veřejných prací, zemědělství a zahraničních věcí a ministerstva pro správu Slovenska, jakož i Civilní správy Podkarpatské Rusi.
II. Obsah úmluvy a Řádu.
Z důvodů praktického používání smluvních předpisů byla veškerá věcná ustanovení vtělena v samostatný "řád", kdežto ustanovení formální a přechodná, týkající se ratifikace a vejití v platnost těchto předpisů, tvoří obsah "úmluvy". Tímto způsobem bylo také vyhověno předpisům mírové smlouvy, dle kterých "řád" měl býti vypracován technickou komisí pro vodní hospodářství, jejímž členem je také předseda jmenovaný Společností národů, který však nezastupuje žádný stát. Schválení tohoto řádu je pouze věcí súčastněných států, pročež úmluva schvalující řád nemohla býti podepsána jen zástupci zmíněných států a nikoli předsedou komise.
A. Úmluva obsahuje vedle obvyklého úvodu, jenž podává její účel a výpočet smluvních stran a jejich zmocněnců, pouze dva články, jichž ustanovení nepotřebují bližšího výkladu.
B. Obsah Řádu.
Článek 1.
jedná o složení komise a vypočítává státy v ní zastoupené, tj. státy, jimž připadla část území bývalého království uherského, pokud tvořilo povodí dunajské s vyloučením povodí Oltu. Každý z pěti zastoupených států má po jednom zástupci, šestým členem pak je předseda jmenovaný Radou Společnosti národů. Sluší poznamenati, že komise je stálá a technická, má tudíž charakter odborný.
Článek 2.
vymezuje území, na něž se vztahuje přítomný řad a tudíž také působnost komise. Činí tak všeobecnými slovy převzatými úplně z mírové smlouvy Trianonské a vyhýbá se jakémukoli bližšímu výkladu pojmů "bývalé království uherské" a "povodí Dunaje".
Vzhledem k různosti názorů vyhnula se komise řešení konkrétních otázek, zda sem sluší zahrnouti také jednak Bosnu a Hercegovinu, jak by plynulo z ustanovení čl. 364. smlouvy Trianonské, jednak území bývalého Chorvatska a Slovinska (povodí pravého břehu Drávy a Sávy).
Vznikly-li by v budoucnosti spory o tento výklad, budou rozřešeny podle článku 20., tj. komisí samostatnou, neb Společností národů v každém jednotlivém případě.
Pokud jde o Československo, vztahuje se působnost komise na celé území Slovenska vyjímaje povodí řeky Popradu a Dunajce, jež nenáleží k povodí Dunaje, nýbrž Visly.
Článek 3.
vymezuje povšechnou pravomoc komise úplně shodně s 2. odstavcem čl. 293. Trianonské smlouvy.
V závěrečném protokolu vymezují se přesněji pojmy "kácení lesů" (déboisement) a "zalesňování" (reboisement) v tom smyslu, že jde pouze o takové výkony, které by mohly způsobiti změnu ve vodním režimu a pokud jde o kácení lesů, dodává se, že není zde míněno kácení, jež vyžaduje normální a pravidelné využitkování lesů.
Pokud jde o pravomoc v otázkách plavebních, nemá komise dle jednomyslného soudu jejích nynějších členů práva iniciativy, nýbrž jest příslušnou pouze tehdy, jde-li o takové otázky plavební, jež by měly vliv na vodní režim.
Článek 4.
K prvnímu odstavci dlužno podotknouti, že cíle jednomyslného soudu komise mohou se soukromí nájemníci obraceti na komisi jen prostřednictvím delegáta státu, jehož jsou příslušníky, a nikoliv prostřednictvím předsedy. Svaz národů a Mezinárodní dunajská komise mohou se na komisi obraceti prostřednictvím jejího předsedy.
Ustanovení 3. odstavce dává předsedovi právo dáti podnět k svolání užšího výboru k vyšetření některé nutné záležitosti na místě a to ještě před zasedáním komise. Bližší podmínky svolání tohoto výboru stanoveny jsou v článku 9.
Článek 5.
předpisuje, jaké dokumenty jsou státy v komisi zastoupené povinny komisi zasílati. Účelem toho je, aby každý stát byl tímto způsobem informován, co se děje ve vodním hospodářství států sousedních a mohl případné uplatniti své námitky, kdyby provedené neb navrhované práce nebo zákonná a správní (patření jednoho z těchto států měla praktický vliv na vodní režim jeho vlastního území.
Závěrečný protokol udává přesnější podmínky, v jakém rozsahu mají býti komisi podávány roční zprávy o technické situaci v příslušném povodí.
Článek 6.
jedná o podkladech, dle nichž mají býti vypracovány projekty pro důležité stavby na některých říčních tratích, které by mohly míti citelný vliv na dosavadní vodní režim. O těchto zásadách mohou se příslušné státy dohodnouti mezi sebou mimo komisi, ale každý z nich může též přednésti své návrhy přímo komisi, aniž by byl povinen předem se pokoušeti o dohodu se svými sousedy.
Na rozdíl od prvního odstavce, který jedná o pouhých podkladech či zásadách projektů, týká se druh odstavec projektů samotných vypracovanýma těchto zásadách. I zde mohou se příslušné státy mezi sebou dohodnouti. Teprve nestane-li se tak, musí býti všeobecný popis projektu zaslán předsedovi komise a jím pak ostatním delegátům.
Článek 7.
obsahuje ustanovení o formálním řízení komise pro schvalování prací, jež státy budou prováděti na svém území, při čemž je zřejmo snaha zabrániti, aby schvalování to nebylo komisí odkládáno na úkor dotčeného státu.
Článek 8.
je jedním z nejdůležitějších celého statutu a jeho redakce působila komisi největší obtíže, poněvadž některé státy viděly v zásadě v něm obsažené, která byla již vtělena také do jiných mezinárodních smluv, přílišný zásah do státní svrchovanosti.
Dle ustanovení tohoto článku může některý stát žádati, aby za účelem zachování neb zlepšení jednotnosti vodního režimu jiný stát provedl na svém území určité práce neb určitá opatření. Návrh takový bude předložen komisi a jestliže tato jej schválí, je stát na jehož území stavba neb opatření mají býti provedeny, povinen dohodou se státem navrhujícím umožniti provedení těchto prací neb opatření aniž by byl nucen na ně finančně přispěti. Stát tento může se však opříti tomuto provedení, udá-li k tomu vážné důvody. V případě sporu bude ve smyslu čl. 20. vážnost těchto důvodů zkoumati komise, po případě Společnost národů.
Článek 9.
stanoví způsob ustavení, složení a činnosti zvláštního výboru pro bližší vyšetření určité záležitosti.
Výbor ten může býti ustaven buď z vlastního popudu předsedova (ve smyslu ustanovení 3. odstavce čl. 4.) neb z usnesení komise. Prací takového výboru účastní se též předseda neb jeho zástupce zvolený předsedou ze sboru znalců, jichž výběr byl dříve jednomyslně schválen komisí. Tato jednomyslnost má zameziti, aby za znalce, zastupujícího předsedu při vyšetřování nebyla určena osoba, jež by nevyhovovala některému ze zastoupených států.
Článek 10.
Prvý odstavec zavazuje státy, aby zavedly na svém území službu hydrotechnickou, jež by obstarávala pozorování povětrnostní, vodoměrná a povodňová. V Československu je taková služba řádně organisována. Způsob pozorování bude v každém státě samostatný.
Komise vypracuje pouze jednotná všeobecná pravidla pro sebrání a uveřejňování těchto zpráv, aby bylo docíleno jich rychlé výměny mezi súčastněnými státy. I tato výměna a uveřejňování zpráv budou prováděny úřady příslušných států, jichž samostatnost zůstává tudíž nedotčena. Nebude také zřízena v komisi žádná společná mezinárodní služba ale jednotného postupu a výměny zpráv, která je nutná a užitečná pro všechny státy, bude přece docíleno.
Článek 11.
Komise skládá se ze 6 členů počítaje v to předsedu. K platnému usnášení je třeba přítomnosti aspoň čtyř členů počítaje v to předsedu.
Komise usnáší se většinou hlasů vyjímaje případy, kde statut výslovně žádá jednomyslnost. Předseda má sice právo hlasovací, nerozhoduje však v případě rovnosti hlasů, kteréžto právo by mu jinak příslušelo dle všeobecného znění čl. 362. Trianonské smlouvy. Mohlo by se totiž státi, že při poměru hlasů 3 : 2 ostatních členů komise mohl by předseda rozhodnouti ve prospěch menšiny. Komise odmítla takovouto možnost, jež by dávala předsedovi přílišná práva a velkou zodpovědnost. Nastane-li tedy rovnost hlasů, je to případ spora mezi státy. V takovém případě může dle ustanovení článku 20., odstavec 3. kterýkoliv stát předložiti spornou záležitost Společnosti národů.
Velmi důležité je ustanovení posledního odstavce, dle kterého mohou býti usnesení komise týkající se provedení nějakého opatření na území určitého státu provedena jen se svolením tohoto státu. Ovšem odmítne-li stát dáti toto svolení, je možno postiženým státům odvolati se dle článku 20. k Společnosti národů.
Článek 12. a 13.
nevyžaduje výkladu.
Článek 14.
Rada Společnosti národů jmenovala v roce 1921 na jeden rok předsedou p. Charguérauda, předsedu ústřední komise rýnské a zástupce Francie v mezinárodních komisích labské a oderské. V roce 1922 prodloužila Rada tento mandát na žádost komise vzhledem k tomu, že statut nebyl dosud vypracován. Zároveň vyslovila přání, aby komise stanovila v návrhu statutu délku trvání mandátu předsedova, což se stalo určením trvání mandátu na dobu pěti let.
Článek 15.
Sídlem sekretariátu bude sídlo dočasného předsedy komise, nyní tedy Paříž.
Článek 16.
Překlady, o nichž jedná poslední odstavec, týkají se jen oněch dokumentů, jichž je nutně zapotřebí k porozumění záležitosti. Tabulky statistické neb nápisy technických plánů nemusí býti překládány.
Článek 17.
ustanovuje zásadně stejné příspěvky všech států v komisi zastoupených na úhradu společných výdajů komise. Avšak vzhledem k malému zájmu, jaký má na této komisi Rakousko, jak územně tak i věcně, jakož i v uvážení nepříznivé finanční situace tohoto státu, přistoupila komise k důtklivé žádosti rakouské vlády na řešení obsažené v závěrečném protokolu, dle kterého Rakousko bude přechodně platiti jen polovinu příspěvku ostatních států, tj. 1/9 celého rozpočtu, kdežto ostatní čtyři státy budou platiti po 2/9. Tato výhoda přestane, jakmile se komise, přihlížejíc k finanční situaci Rakouska, na tom usnese.
Články 18. a 19.
nevyžadují výkladu.
Článek 20.
dává komisi a Společnosti národů právo vysloviti se nejen o všech sporech týkajících se výkladu a provádění Řádu, nýbrž také o ostatních otázkách vzniklých při výkladu závazků obsažených v článku 292. a 293. smlouvy Trianonské, nikoliv však o otázkách, týkajících se provádění těchto závazků. Poslednímu odstavci třeba rozuměti tak, že ve sporu mezi dvěma státy mají jen oba tyto státy právo obrátiti se na Společnost národů, nikoli však některý stát třetí, třeba v komisi zastoupený, ale na sporu nezúčastněný.
Článek 21.
umožňuje revisi statutu, žádají-li o to aspoň tři státy. Ovšem podle ustanovení 2. článku úmluvy musí každá změna statutu, aby nabyla platnosti, býti schválena všemi súčastněnými státy.
Veškeré náklady, jež z účastenství republiky Československé na úmluvě vzniknou (viz zvl. čl. 17. Řádu), budou hrazeny z rozpočtu ministerstva veřejných prací.
Podotýká se, že pan president republiky souhlasí s tím, aby tato úmluva byla Národnímu shromáždění předložena.
Vláda upozorňuje, že podle čl. 2., odst. 2. Úmluvy musí býti ratifikační listiny složeny nejpozději 1. března 1924.
Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh přikázán nejprve v poslanecké sněmovně výborům dopravnímu a zahraničnímu a po projednání sněmovnou poslaneckou v senátě rovněž výborům dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory podaly o něm zprávu vždy co nejdříve.
V Praze dne 17. ledna 1924.
Předseda vlády:
A. Švehla, v. r.,
též za ministra věcí zahraničních.