§ 51.
Podmínečné odsouzení.
U osob starších 18 plet jest podmínečné odsouzení vyloučeno, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.
§ 52.
Příslušnost.
(1) Trestní řízení pro přečiny uvedené v § 48 náleží soudům.
(2) Trestati přestupky uvedené v § 49 přísluší, pokud viník nepodléhá vojenské soudní pravomoci, politickým úřadům. Pokud má býti rozhodováno o odvoláních proti trestním nálezům v III. stolici, přísluší rozhodnutí ministerstvu národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra. Odvolání mají účinek odkládací.
§ 53.
Promlčení.
Stíhání přestupků uvedených v § 49 promlčuje se v šesti měsících; a promlčení přečinů uvedených v § 48 platí ustanovení trestních zákonů.
ČÁST VII.
Závěrečná ustanovení.
§ 54.
Co jest rozuměti politickými úřady na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Pokud tento zákon zmiňuje se o politických úřadech I. neb II. stolice, jest tím na Slovensku a v Podkarpatské Rusi rozuměti administrativní vrchnosti, resp. - pokud jde a funkci trestní - administrativní policejní vrchnosti.
§ 55.
Osvobození od kolků a poplatků.
Veškerá podání i protokoly, přílohy a jinaké listiny na provádění tohoto zákona se odnášející, jsou osvobozeny od kolků a poplatků.
§ 56.
Účinnost zákona a zrušení dřívějších zákonů.
(1) Tento zákon nabývá účinnosti tři měsíce po vyhlášení.
(2) Tímto zákonem se zrušují všechny zákony a ustanovení, jež jsou s ním v odporu, tak zejména zákon č. 235/1912 ř. z., zák. čl. LXIX/1912 uh. a cís. nař. č. 34/1916 ř. z.; zákon o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z., a zák. čl. LXVIII/1912 uh. jsou však tímto zákonem nedotčeny.
§ 57.
Provedení zákona.
Zákon tento provede ministr národní obrany v dohodě s ministrem vnitra, spravedlnosti, veřejných prací, financí a zemědělství.
Důvodová zpráva.
Všeobecné poznámky.
Tato osnova, jež se týká požadování dopravních prostředků pro vojenské účely, upravuje v jednotlivostech tyto materie:
a) požadování koní (evidenčních koní),
b) požadování vozidel pro zvířecí potah, koní, které nejsou evidenční a ostatních tažných zvířat s příslušenstvím,
c) požadování motorových vozidel a dl požadování letadel.
Kdežto materie uvedená sub a) a b) byla již právním řádem dosud platným upravena, není tomu tak u materie uvedené sub c) a d).
O koních, vozidlech pro zvířecí potah a tažných zvířatech platí dosud ustanovení zákona o odvodu koní č. 235/1912 ř. z. (pro Čechy, Moravu a Slezsko) a zák. čl. LXIX/1912 uh. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus). K tomu přistoupila za války ještě ustanovení cís. nař. č. 34/1916 ř. z. a příslušného uh. z. čl., jimiž bylo pozměněno ustanovení § 11 zákonů o odvodu koní z r. 1912 (klasifikování a oceňování koní za mobilisace). Ustanovení zákonů o odvodech koní z r. 1912 byla též základem pro vypracování příslušných ustanovení této osnovy, při čemž ovšem bylo zapotřebí míti zřetel na některá ustanovení, která podle nabytých zkušenosti, obzvláště zkušenosti nabytých za mobilisace se neosvědčila, takže jest potřeba nahraditi je jinými vhodnějšími ustanoveními. Na jednotlivosti budu na příslušných místech důvodové zprávy upozorněno.
Pokud se týče motorových vozidel a letadel nebyla věc dosud zákonem upravena.
Podle § 11 zákona o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912 uh. může sice každý držitel jízdného motoru způsobilého k dopravě po souši býti zavázán, aby svoje vozidlo i s průvodcem (šoférem) přenechal k užívání pro účely branné moci, kterážto povinnost byla cís. nař. č.7/1915 ř. z., resp. zák. čl. L/1914 uh. rozšířena i na povinnost odevzdati tyto předměty vojenské správě do vlastnictví. Rovněž může býti tatáž povinnost uložena podle 12. cit. zákonů o válečných úkonech držitelům letadel, na základě kteréhož ustanoveni bylo za války vydáno též nař. č. 191/1914 ř. z., jež mělo za účel zabrániti též zneužívání letadel.
Ustanovena tato jsou však, pokud jde o motorová vozidla a letadla, pro potřebu mobilisované armády za války naprosto nedostatečná. Má-li býti mobilisace těchto dopravních prostředků účelně a rychle provedena, jest zapotřebí, aby byla již v míru připravena tím, že se provede jejich soupis, roztřídění a určení pro válečnou potřebu. Opatření tohoto jest potřebí nejen z důvodu, aby vojenská správ, již v míru věděla, na jaké množství dopravních prostředků může za války spoléhati, nýbrž i z toho důvodu, aby rozvržení tohoto břemene na obyvatelstvo mohlo býti pokud možno stejnoměrně prováděno a aby mobilisace dopravních prostředků za války mohla nerušeně pokračovati.
Jaký význam má takový soupis dopravních prostředků pro mobilisační účely, ukázalo za války, kdy různými cestami si musila vojenská správa soupis tento teprve za mobilisace opatřovati, což ovšem průběh a zdárný výsledek mobilisace ztěžovalo. Tak lze upozorniti na vládní nařízení č. 314/1919, 315/1919, 316/1919 a 317/1919 Sb. z. a n. jakož i na vládní nařízení č. 424/1921 Sb. z. a n., jimiž teprve za mobilisace byly nařízeny potřebné soupisy motorových vozidel (pohonných hmot); stalo se tak podle zmocňovacího zákona č. 307/1912 ř. z., resp. našeho zmocňovacího zákona č. 337/1920 Sb z. a n.
Přítomná předloha má tedy poskytnouti - dosud neexistující - zákonný podklad nejen pro soupis motorových vozidel a letadel (v míru), nýbrž i pro jejich požadování pro válečné účely v předvídaných případech, hlavně při hromadném požadování a má zároveň unifikovati dosud platné normy o požadování koní a povozů obsažené v zákoně o odvodu koní č. 235/1912 ř. z. a zák. čl. LXIX, 1912 uh.
Obzvláště z důvodu uvedeného na prvém místě jest zákonná úprava nezbytná, má-li býti nejen mobilisace úspěšně provedena, nýbrž i mají-li býti v tom směru k obraně vlasti učiněna, pokud se dopravních prostředků týče, všechna potřebná opatření.
Poznámky k jednotlivým paragrafům.
K části I.
Všeobecná ustanovení společná.
Část tato pojímá v sobě zásadní (všeobecná) ustanovení, jež jsou společná všem dopravním prostředkům. Společnými jsou ovšem též ustanovení trestní a závěrečná, jež se však odporučuje z důvodů legislativně-technických pojmouti do částí zvláštních (oddělených).
K § 1.
Tento paragraf obsahuje v odst. (1) povšechnou zmínku o účelu, k němuž požadování se děje, jakož i povšechné udání doby, kdy lze požadování uplatniti, a v odst. (2) povšechný výpočet předmětů, jež lze pro účely vojenské požadovati.
Pokud se předmětů týče, na něž se osnova vztahuje, jde tu, jak z nadpisu zákona patrno, o "prostředky dopravní". Co pod tento pojem v širším slova smyslu patři, uvádí § 1. (2) osnovy (všeobecné pravidlo interpretační), jsou to především koně (evidenční a neevidenční), muly, mezci, osli a jiná tažná zvířata, dále vozidla pro zvířecí potah - čímž rozuměti dlužno i sáně - pak motorová vozidla a konečně letadla; všechny tyto předměty lze za podmínek ve zvláštních částech osnovy uvedených požadovati i s "příslušenstvím", po případě u některých dopravních prostředků jen toto příslušenství samo (na př. postroje a výstroje podle § 26 (1)).
Co rozuměti jest tímto "příslušenstvím", uvedeno jest ve zvláštních částech, pojednávajících o požadování dopravních prostředků.
Výraz "požadování" jest hromadným označením všech právních úkonů, jimiž stát (vojenská správa) opatřuje si podle navrženého zákona dopravní prostředky pro účely vojenské v případech v zákoně uvedených; korrelatem tohoto "požadování" jest na straně závazného subjektu přihláška dopravních prostředku k soupisu, podrobení jich klasifikačnímu řízení, zachovávání povinnosti ve příčině evidenčních listů, předvedení na nařízené povolání a odevzdání vojenské správě.
Přítomná předloha netýče se dopravních prostředků pohybujících se po kolejnicích (viz § 32. a contr.) - železnic - ani dopravních prostředků vodních.
V tom směru pokud železnic se týče, postačuje pro účely vojenské úplně platný řád. Lze tu poukázati jednak na ustanovení § 70 žel. dopr. řádu č. 1/1852 ř. z., podle něhož za válečné doby přísluší vojenské správě právo, pokud to strategické a jiné ohledy vyžadují, za přiměřené odškodnění použití železniční dopravy na soukromých drahách buď zcela nebo z části k účelům vojenským, po případě železniční dopravu vůbec zastaviti; dále sem spadá ustanovení § 16 zák. o váleč. úkonech z r. 1912, podle něhož může býti, vyžadují-li toho vojenské ohledy, vozba na jednotlivých nebo na všech tratích zastavena, nebo jí může býti zcela, po případě z části použito k vojenským účelům.
Pokud pak lodí se týče, vystačí vojenská správa s ustanovením § 12 zák. o vál. úk. z r. 1912.
Pokud pak předmětů se týče, na něž se navržený zákon má vztahovati, poznamenává se, že účelem požadování dopravních prostředků jest uspokojení potřeb vojenských za jistých mimořádných okolností, kdy vlastní zásoba dopravních prostředků nestačí.
Dopravních prostředků nelze tudíž požadovati kdykoliv (v dobách mírových), nýbrž může se tak státi jen za určitých předpokladů, a to pouze
a) za mobilisace a za války,
b) za mimořádného zvýšení presenčních stavů povoláním nejmladších tří ročníků zálohy podle § 27 br. zák.
V obou případech jde o mimořádné zvýšení presenčních stavů, o opatření mimořádná, kdy zásoba dopravních prostředků vzhledem k zvýšeným stavům nepostačuje a jest tudíž zapotřebí doplniti ji požadováním dopravních prostředků podle navrhovaného zákona.
Tím, že požadování dopravních prostředků lze uplatniti jen za těchto mimořádných poměrů, není řečeno, že by nemohly býti již v normálních mírových dobách učiněny všechny potřebné přípravy, aby v daném okamžiku požadování mohlo býti uskutečněno; ba naopak přípravy takové jsou nezbytny. K přípravám těmto patří hlavně soupis a klasifikace dopravních prostředků. Tyto přípravy nejsou tedy omezeny na dobu mimořádnou, nýbrž jest je prováděti s pravidelností se opakující již v dobách normálních (mírových), aby celá mobilisace, resp. zvýšení presenčních stavů, jakmile k němu dojde, mohly býti rychle a bezvadně provedeny.
Kromě toho pamatuje osnova ještě na možnost povolati na zkoušku některá vozidla na mobilisační cvičení v míru. Zákon chce tu poskytnouti možnost, aby ve zcela výjimečných případech mohly býti povolány jisté dopravní prostředky, a sice evidenční koně, dopravní prostředky podle části III. zákona a motorová vozidla již v míru na zkoušku, a sice na tzv. mobilisační cvičení; nebude tu tedy běžeti o obyčejná cvičení, nýbrž o cvičení zcela mimořádná (mobilisační) v případech zcela výjimečných, kdy ukáže se nezbytná potřeba povolati částečně dopravní prostředky právě uvedené a nejsou splněny ještě úplně všechny předpoklady, aby mohlo býti přikročeno k normálnímu jich povolání.
Aby zájmy držitelů dopravních prostředků byly co nejvíce chráněny a aby uvedené možnosti nebylo vojenskou správou zneužíváno, stanout předloha, že povolání toto může býti nařízeno nikoliv podřízenými úřady vojenskými, nýbrž ministerstvem národní obrany, které však v tom směru nemůže jednati samostatně, nýbrž musí sjednati dohodu s ministerstvem financí a vnitra po slyšení příslušného ministerstva resortního (ministerstva zemědělství v případech § 25 a 31 (11), pokud se týče ministerstva veřejných prací v případech § 42 a 43 (5).
Dále zdůrazňuje předloha, že jest při takovém povolání na mobilisační cvičení míti náležité zření k hospodářským poměrům a zájmům dopravních prostředků (viz § 25, 31 (11) a 42) a že mobilisační cvičení mohou se týkati jen jednotlivých vojenských útvarů.
Již nyní se poznamenává, že vojenská správa při takovémto mimořádném povolání dopravních prostředků na mobilisační cvičení nebude jich přejímat do vlastnictví nýbrž jen do používání a že také - došlo-li by k takovému mimořádnému povolání - nepřešly by snad evidenční koně po šedesátidenním používání do vlastnictví vojenské správy jako při povolání evidenčních koní za mobilisace (§ 12 (1)). Jak uvedeno, může vojenská správa převzíti dopravní prostředky při jich povolání na mobilisační cvičení pouze do používání. Jedině v těch případech, když by při vrácení dopravního prostředku po skončených cvičeních byly uplatňovány se strany držitele příliš vysoké nároky na poskytnutí náhrady za mimořádné poškození (opotřebování), takže by pro vojenskou správu bylo výhodnějším dotčené dopravní prostředky nevraceti, nýbrž převzíti je do vlastnictví (§ 7, (4)), mohlo by i u takových dopravních prostředků na zkoušku povolaných dojíti ku převzetí jich do vlastnictví vojenské správy, což však dlužno v zájmu státních financi úplně schvalovati.
Poznamenává se ještě, že navrhované ustanovení o možnosti povolati zmíněné dopravní prostředky na zkoušku není ustanovením úplní; novým, nýbrž zná je již platná právní soustava a sice 13 zák. č. 235/1912 ř. z. a zák. čl. LXIX/1912, uh. (pokud se týče evidenčních koní). Proto ani navrhovaný zákon nemže uvedené možnosti postrádati. Pokud se motorových vozidel týče, nebylo sice dosud podobného ustanovení (poněvadž tato materie nebyla dosud vůbec zákonem upravena).
V Rakousku byly povolávány na cvičení za míru jenom nákladní automobily subvenční a z osobních automobilů soukromých automobily členů různých spolků. Přítomná předloha chce poskytnouti i u automobilů tutéž možnost, kterou platné zákony stanout o evidenčních koních.
K § 2.
Tento paragraf upravuje především otázku, kdo stanoví úhrnnou potřebu (počet) požadovaných předmětů; jest samozřejmé, že rozsah požadování dopravních prostředků, to jest jejich válečné stavy pro různé případy mobilisace, neb válečného nebezpečí, může určiti toliko ministr národní obrany, jenž jediný může na základě plánů, vypracovaných hlavním štábem pro mobilisaci a válku, posouditi, mnoho-li a jakých dopravních prostředků bude nutno v konkrétních případech k účinnému provedení mobilisačních plánů povolati. Proto ponechává osnova toto rozhodnutí výhradně ministru národní obrany, jenž jest v tom směru též jediným ústavně odpovědným činitelem.
Paragraf tento upravuje dále otázku, jak se tato úhrnná potřeba rozvrhuje na jednotlivé územní oblasti. Při tomto rozvržení sluší míti zřetel nejen na vojenské zájmy, nýbrž i na hospodářské poměry jednotlivých územních oblastí. Aby při rozvrhu úhrnné potřeby na jednotlivé územní oblasti byly hospodářské zájmy jejich - pokud možno - nejvíce chráněny, stanoví předloha, že rozvrh tento provede ministr národní obrany v dohodě s ministerstvem vnitra po slyšení příslušného resortního ministra, jimž jest u koní a dopravních prostředků podle III. části ministr zemědělství (§ 14 (2) a 28), u motorových vozidel ministr veřejných prací (§ 34 (2)).
K § 3.
Především se všeobecně poznamenává, že závazky, které přítomná předloha ve příčině dopravních prostředků ukládá, postihuji věcně držitele dotčené věci, který jest majetkoprávním subjektem zavázaným.
Závazky, jež držitele dopravních prostředků všeobecně postihují, jsou uvedeny v tomto paragrafu.
K těmto všeobecným povinnostem patří:
1. přihlásiti dopravní prostředky k soupisu,
2. podrobiti dopravní prostředky klasifikačnímu řízení,
3. odevzdati dopravní prostředky vojenské správě
a) buď k používání nebo
b) do vlastnictví.
O jiných (zvláštních) povinnostech činí se zmínka na příslušných místech, věnovaných jednotlivým dopravním prostředkům (na př. povinnost předvésti koně a motorová vozidla, povinnost přinésti s sebou krmivo, pohonné hmoty pro motorová vozidla atd.).
K závazku sub 3. uvedenému se poznamenává:
Dopravní prostředky přejímá vojenská správa, jakmile je nařízeno jejich povolání, a sice buď do vlastnictví, aneb do pouhého používání. Zásadně lze povšechně říci, že u všech dopravních prostředků má vojenská správa možnost, rozhodnouti se buď pro převzetí do pouhého používání anebo do vlastnictví; pouze při povolání dopravních prostředků na mobilisační cvičení na zkoušku nemá obou těchto možností, nýbrž v tomto případě přísluší jí pouze právo převzíti povolané dopravní prostředky do používání (viz o tem ještě další poznámky k tomuto paragrafu).
V jednotlivostech lze tu ještě uvésti toto:
Kdežto dosavadní zákon o odvodu koní a povozů z r. 1912 zná pouze převzetí evidenčních koní do vlastnictví, připouští přítomná předloha i u těchto dopravních prostředků převzetí do používání, ovšem s jistým omezením, že totiž evidenční koně podle zákona (ex lege) přejdou do vlastnictví vojenské správy, jsou-li po 60 dní v používání vojenské správy. O tomto ustanovení jest srovnati poznámky k § 12.
Závazek držitelů dopravních prostředků odevzdati je vojenské správě (do používání neb do vlastnictví) je nejdůležitější a nejzávažnější povinností; závazek tento vzniká, jakmile je povolání dopravních prostředků podle § 5 nařízeno (vyhlášeno) a trvá tak dlouho dokud není provedena úplná demobilisace, po případě pokud nejsou ročníky zálohy, mimořádně podle § 27 br. zák. do činné služby povolané, opět přeloženy do neaktivního poměru (propuštěny z činné službu). V této době jest držitel povinen podle vydaných rozkazů podrobiti svůj dopravní prostředek přejímacímu řízení, kdykoli je to nařízeno a podle rozhodnutí vojenské správy odevzdati jí jej do vlastnictví neb používání. Převezme-li vojenská správa dopravní prostředek k používání, jest držitel povinen ponechati jí jej po celou uvedenou dobu v používání, dokud vojenská správa jej sama nevrátí nebo nepřevezme do vlastnictví nebo dokud tento dopravní prostředek nepřejde po zákonu (ex lege) po 60 denním používání do vlastnictví vojenské správy (u evidenčních koní).
Pokud pak se týče povolání dopraveních prostředků na mobilisační cvičení na zkoušku, poznamenává se i na tomto místě - jak to bylo již k § 1 připomenuto - že povinnost držitelů spočívá zde v tom, že jsou povinni odevzdati tento dopravní prostředek vojenské správě na vyzvání (obdržení svolávacího lístku) k používání a ponechati jej v používání po dobu mobilisačního cvičení, leč by se vojenská správa rozhodla již před ukončením cvičení dopravní prostředek vrátiti. Při povolání dopravních prostředků na mobilisační cvičení neodevzdávají se tyto vojenské správě do vlastnictví, nýbrž jen do používání; rovněž nepřecházejí tyto předměty po určité době používání po zákonu (ex lege) do vlastnictví vojenské správy, jako jest tomu u koní evidenčních za mobilisace a ve válce a při mimořádném povolání zálohy podle § 27 br. zák. Vojenská správa je pouze oprávněna odevzdaných předmětů použíti na mobilisační cvičení a jest povinna po cvičení je zase vrátiti držiteli podle ustanovení § 7; jen výjimečně, kdyby měla platiti na př. náhradu za mimořádné poškození dopravního prostředku podle § 7 (3) v takové výši, že by pro ni bylo výhodnějším převzíti předmět do vlastnictví a zaplatiti za něj náhradu podle § 6 (3), jest oprávněna tak učiniti podle ustanovení § 7 (3).
§ 3 obsahuje dále důležité vykládací pravidlo, koho jest rozuměti při provádění navrženého zákona "držitelem", aby nevznikla pochybnost o tom, zda zákon rozumí tu držitelem pouze držitele ve smyslu zásad občanského zákoníka. Vzhledem k účelu, jemuž požadování slouží, nemůže býti na vojenské správě jednak požadováno, by se zabývala otázkou, je-li osoba, jež má dopravní prostředek fakticky v moci, jeho skutečným vlastníkem v právním slova smyslu. S druhé strany nelze z požadování a povinností navrženým zákonem ukládaných vyjmouti osoby, jež z vůle vlastníkovy resp. na základě jiných okolností mají předmět ve faktické moci buď jako držitelé věci neb držitelé práva (pachtýři, uživatelé atd.). Pro potřebu tohoto zákona musí býti rozhodující ta okolnost, kdo má předmět, jehož se zákon týká, ve faktické moci; je-li to vlastník, jest subjektem zavázaným vlastník sám, nemá-li však věc ve faktické moci, pak je to ta osoba, jež má věc ve faktické moci.
Konečně zmiňuje se tento paragraf, (aby nebylo v tom směru žádných pochybností), též o tom, že i držitelé dopravních prostředků cizí státní příslušnosti podléhají ustanovením navrženého zákona, pokud tento nestanoví jinak (na př. výjimky z hlediska mezinárodního práva uvedené v § 4). Poznamenává se, že ustanovení § 3 (4) jest v plném souhlasu se zásadami práva mezinárodního a neodporují též žádné tzv. vojenské klausuli, pojímané zpravidla do mezistátních smluv obchodních a konsulárních. Dotyčné vojenské klausule mívají zpravidla pouze ustanovení, že příslušníci jedné ze smluvních stran nebudou přidržováni na území strany druhé k žádné povinné službě vojenské, že budou osvobozeni od jakýchkoli dávek a ukládaných náhrad za osobní službu vojenskou, ode všech vojenských plnění a rekvisicí osobních, že však budou podrobeni, pokud jde o movitý neb nemovitý majetek jejich v zemi, vojenským rekvisicím a břemenu vojenského ubytování za týchž podmínek jako příslušníci domácí (viz na př. čl. XXVIII, A, 2. odst., obchodní smlouvy mezi republikou Československou a republikou Francouzskou č. 174/1923 Sb. z. a n.
K § 4.
Přihlížejíc k zásadám mezinárodního práva, vylučuje osnova především vůbec z požadování dopravní prostředky, jež jsou určeny k osobnímu používání osob, požívajících exteritoriality podle mezinárodního práva.
Osnova však jde dále, přiznávajíc toto osvobození - za předpokladu vzájemnosti i přednostům konsulárních úřadů z povolání, jakož i u těchto úřadů přiděleným konceptním úřadům z povolání cizích mocností, jsou-li cizozemci.
Ačkoli osobám těmto prostým poukazem na právo mezinárodní nebylo by lze přiznati žádných výsad, jež poskytuje právo mezinárodní diplomatickým misím, rozhodla se osnova pro navržené řešení, hlavně z těchto úvah:
a) Nelze tvrditi, že by postavení konsula státu vysílajícího ve státě přijímacím nelišilo se nikterak od postavení každého jiného cizince. Poněvadž konsulové jsou ustanoveni státem vysílajícím a dostávají od státu přijímacího exequatur, jsou státem přijímacím úředně uznávaní za jednatele státu vysílajícího, za jeho zástupce pro omezený počet úkolů a pro účely místní. Proto jsou uznanými veřejnými funkcionáři. Tím liší se od pouhých cizinců a z toho důvodu také jejich postavení ve státě přijímajícím liší se od postavení pouhých cizinců, ač - jak výše bylo řečeno - nemohou se poukazem na právo mezinárodní domáhati žádných výsad. Jest tudíž účelno, řádně pověřeným konsulům cizího státu přiznati aspoň takové výsady, bez nichž by nemohli zastávati svého úřadu svobodně a náležitě.
b) Osvobození uvedené bude vzpomenutým osobám přiznáno jen tehdy, jestliže stát vysílající stejným způsobem nakládá s našimi řádně pověřenými konsuly a konsulárními úředníky.
c/ Cizích konsulů a konsulárních úředníků, již by tu mohli přijíti v úvahu, nebude nikdy tolik, aby vojenská správa utrpěla přiznáním výhody podstatnou újmu.
Dopravní prostředky osob požívajících práva exteritoriality, dále konsulů a konsulárních úředníků, o nichž byla právě řeč, jakož i zastupitelských úřadů cizích mocností na území Československé republiky zřízeným a mezinárodních komisí požívajících exteritoriality, nejen nemohou býti požadovány (ať k používání nebo k převzetí do vlastnictví), nýbrž nepodléhají ani soupisní povinnosti, takže držitelé jejich nejsou ani povinni hlásiti je k soupisu. Ostatní držitelé dopravních prostředků však jsou povinni bez výjimky své dopravní prostředky podle ustanovení zákona k soupisu přihlašovati, ovšem, že jim zůstává ponecháno na vůli, jsou-li u nich splněny důvody pro osvobození od povinného odevzdání, aby tyto důvody uplatnili a o osvobození požádali.
K § 5.
Jak bylo v poznámkách k § 3 uvedeno, vzniká za mobilisace a ve válce a při mimořádném doplnění presenčních stavů podle § 27 br. zák. závazek držitelů dopravních prostředků k jich odevzdání vojenské správě povoláním dopravních prostředků.
Povolání toto děje se všeobecnou vyhláškou pojatou zpravidla do vyhlášky mobilisační, jde-li o povolání dopravních prostředků za mobilisace. Vyhlášku tuto vydává politický úřad. Pokud se tyče povolání dopravních prostředků za mimořádného povolání tří nejmladších ročníků podle § 27 br. zák. bude záviseti na okolnostech konkrétního případu, jak se povolání provede, zda vyhláškou nebo individuelními povolávacími lístky, bude v tom směru patrně rozhodovati, jakým způsobem bylo provedeno samo povolání příslušníků jmenovaných ročníků zálohy, zda vyhláškou či povolávacím lístkem.
Politické úřady dostanou za účelem dalšího opatření příslušné pokyny od ministerstva národní obrany, jež tu postupuje po dohodě s ministerstvem vnitra a sice ihned, jakmile je kompetentními činiteli (presidentem republiky po slyšení vlády) rozhodnuto o mobilisaci (§ 23 br. zák.) nebo o mimořádném povolání zálohy podle § 27 br. zák.
Povolání dopravních prostředků na zkoušku (na cvičení) děje se povolávacími lístky, jež doručuje vojenská správa, jakmile bylo o výjimečném povolání dopravních prostředků na mobilisační cvičení rozhodnuto ministerstvem národní obrany v dohodě s ministerstvem zemědělství (u evidenčních koní a dopravních prostředků podle části III. zák.), pokud se týče s ministerstvem veřejných prací (u motorových vozidel).
K § 6.
Kdežto § 3 zmiňuje se všeobecně o povinnostech držitelů dopravních prostředků, pojednává § 6 o základních povinnostech vojenské správy, jež spočívají v tom, že vojenská správa je povinna poskytnouti za požadovaný předmět přiměřenou náhradu. Náhrada tato pozůstává:
a) u předmětů převzatých do používání v částkách, jejichž výši určí vládní nařízení, (při čemž bude brán přiměřený zřetel na druhotní poměry v době vydání vládního nařízení panující);
b) u předmětů převzatých do vlastnictví nahradí se držiteli zpravidla obecná cena, která se stanoví dílem již při klasifikaci v míru (u koní), dílem teprve při povolání (u motorových vozidel a letadel). Výjimečně stanoví se cena přejímací jinak, na př. u krmiva podle § 22 (5) a 31 (8), u pohonných hmot § 40 (8) atd.
Obecnou cenou věci rozuměti dlužno hodnotu, určenou dle užitku, který věc pravidelně a všeobecně poskytuje dle poměrů, času a místa (§ 305 všeob. zák. obč.); s touto obecnou cenou věci nelze ztotožňovati cenu tržní, zejména ne ve válce a nelze v konkrétním případě nákupní nebo prodejní cenu bráti za základ pro zjištění obecné ceny rekvírovaných předmětů. Tak rozhodl nejvyšší správní soud v jednom svém nálezu, týkajícím se náhrady za válečné úkony, jímž odmítnu(stížnost strany, která se domáhala tržní ceny, jí samotnou zaplacené, oproti přiznané menší ceně obecné.
Svou právní povahou jest převzetí dopravních prostředků do vlastnictví státu vlastně vyvlastněním a jest tudíž i cenu za dotčen předměty poskytovanou upraviti podle zásad § 365 všeob. zák. obč., který zaručuje dosavadnímu majiteli přiměřené odškodnění tímto odškodněním může býti toliko obecná cena.
Také zákon o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. - resp. zák. čl. LXVIII/1912 uh. -, jakož i prováděcí nařízení ze dne 23. ledna 1918 č. 23 ř. z. přidržují se téže zásady, tj. stát platí za předměty, převzaté podle těchto zákonů do vlastnictví, jako náhradu obecnou cenu jejich.
Pokud se týče obecné ceny, již jest držiteli za dopravní prostředek do vlastnictví převzatý vyplatiti, připomíná se, že i v těch případech, kdy se dopravní prostředky převezmou původně jen do používání a teprve později do vlastnictví, resp. kdy podle zákona teprve po šedesátidenním používání přecházejí po zákonu (ex lege) do vlastnictví (u evidenčních koní), zaplatí se za tento dopravní prostředek pouze obecná cena, jež byla stanovena při klasifikaci (u koní), resp. při přejímám (u motorových vozidel a letadel), při čemž třeba započítati náhradu za používání do ceny dotčeného dopravního prostředku, stejně jak tomu jest podle cís. nař. č. 7/1915 ř. z., resp. zák. čl. L/1914 uh. v případech zabrání dotčených předmětů podle zákonů o válečných úkonech. Ustanovení toto jest nejen spravedlivé, nýbrž i nezbytné proto, že by byli ti, kdo jsou povinni k odevzdání požadovaných dopravních prostředků do pouhého používání vojenské správy podle zákonů o válečných úkonech, posuzováni jinak - a to daleko nevýhodněji - nežli ti, kdož jsou k stejným úkonům povinni podle navrženého zákona.
K § 7.
Jest nutné pro ty případy, kdy byly převzaty dopravní prostředky jen k používání, zákonem upraviti otázku náhrady škody způsobené na těchto dopravních prostředcích v době používání; v tom směru recipuje osnova v podstatě zásady obsažené v § 13. zákona o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z., resp. zák. čl LXVIII 1912 uh. a stanoví, že za opotřebení používaných předmětů vzniklé obyčejným používáním věci se náhrada neposkytuje; jiná poškození způsobená na dopravních prostředcích v době používání má vojenská správa hraditi, leč by bylo lze držiteli nebo jeho lidem přičítati vinu na poškození (zmenšení hodnoty) věci. Ačkoli se zdá posléze uvedená výjimka nepraktickou, není tomu tak ve skutečnosti, uváži-li se případy, kdy škoda objevila se na používaných dopravních prostředcích hned v prvních dnech (na začátku) používání, byla zaviněna držitelem nebo jeho lidmi, nebo kdy dopravní prostředek byl obstaráván za doby používání vojenské správy samým držitelem nebo jeho vozkou (chaufferem) a tyto osoby škodu zavinily atd.
Při vrácení dopravních prostředků funguje zvláštní smíšená komise, u niž jest též všechny nároky na náhradu škody podle tohoto paragrafu ohlásiti, aby mohl býti rozsah škody na místě samém zjištěn. Zjištění škody provede se podle potřeby znalecky a po předsevzetí potřebných pokusných jízd; podrobnosti stanoví nařízení. Každý držitel, jenž chce náhradu podle tohoto paragrafu požadovati, musí to u komise ohlásiti, ježto jinak by byl se svým návrhem prekludován. Ustanovení toto jest nezbytné, ježto byl-li dopravní prostředek zpět vzat, jest pozdější průkaz o tom, že škoda vznikla v době používání vojenské správy velmi stižen, resp. bylo by tu pro vojenskou správu nebezpečí, že by bez jakéhokoli omezení časového po převzetí byly držitelem uplatňovány proti vojenské správě nároky na náhradu škody s poukazem na to, že škoda vznikla v době používání vojenské správy atd. Ze zásady této lze učiniti výjimku pouze v těch případech, kdy nebylo možno o vadách dopravního prostředku přesvědčiti se při jeho odborném přezkoušení před převzetím, aneb šlo-li by o tzv. vady skryté; v těchto výjimečných případech připouští osnova možnost uplatňovati nárok na náhradu škody í později, avšak nikoli bez jakéhokoliv časového omezení, nároky takové musí býti uplatněny do čtyř neděl ode dne převzetí a to pod podmínkou, že dotčená vada byla úředně zjištěna nejpozději do 15 dní ode dne převzetí.
Vzhledem k tomu jest přítomnost držitele dopravního prostředku při jeho vrácení důležitou. Kdyby se držitel z jakýchkoli důvodů ke komisi, o níž jest v tomto paragrafu řeč, nedostavil, má se o zájmy jeho postarati zástupce odborných kruhů nájemnických; jeho věcí jest též, aby v zájmu nepřítomného držitele vráceného dopravního prostředku nárok na náhradu mimořádného poškození (opotřebení) uplatnil. O tom, jak se bude zástupce těchto nájemnických kruhů ustanovovati, bude obsahovati bližší ustanovení vládní nařízení prováděcí. Nebude-li u některé komise pro navrácení dopravních prostředků zástupce odborných kruhů nájemnických zřízen, bude pečovati o zájmy nepřítomných držitelů zástupce obce, z níž dopravní prostředek byl odevzdán a kdyby ani takový zástupce nebyl přítomen, zástupce obce, v níž se vracení dopravních prostředků děje.
Vojenská správa má možnost ještě u komise svým zástupcem prohlásiti, že převezme vrácený předmět do vlastnictví; bude tomu hlavně tehdy, když uplatňovaný náhradní nárok na náhradu škody dosáhl by takové výše, že by bylo pro vojenskou správu spojeno se značnou ztrátou, kdyby vedle částek za používání dopravního prostředku musila zaplatiti ještě značnou náhradu za způsobenou škodu, a že by bylo pro ni daleko výhodnějším převzíti dopravní prostředek do vlastnictví za doplatek na obecnou cenu podle § 6 (3).
Dopravní prostředek se vrací zásadně tomu, kdo předloží průkaz přejímací komisí vydaný, že dotčený dopravní prostředek byl vojenské správě do používání odevzdán. Komise není povinna zkoumati legitimaci osoby tento průkaz předkládající. Kdyby však byly učiněny před vydáním dopravního prostředku proti osobě, jež průkaz předkládá, námitky (co do poctivého nabytí tohoto průkazu atd.), nemůže býti dopravní prostředek osobě průkazem se legitimující vydán, dokud tato neprokáže, že jest osobou skutečně oprávněnou. Ztratí-li držitel průkaz, přejímací komisí vydaný, jest jeho věci, aby to příslušným úřadům ohlásil a vymohl si zavčas (ihned po ztrátě) duplikát, na základě něhož mu bude při vrácení dopravního prostředku tento vydán.
Již v zákoně o válečných úkonech přijata byla zásada, že o ohlášených nárocích na náhradu škody, pokud držitel není spokojen s částkami jemu poskytnutými, rozhoduje podle § 33 zákona o válečných úkonech instance jediná a sice meziministerská komise, kdežto šetření o ohlášených nárocích konají tzv. komise okresní, jež předkládají své elaboráty tzv. zemské komisi; tato po eventuelní opravě elaborátů a jich přezkoušení předkládá je se svým návrhem ke konečnému rozhodnutí komisi meziministerské. Obě nižší komise tudíž zásadně vůbec nerozhodují, nýbrž připravují pouze celou věc komisi meziministerské (nejvyšší).
Postup tento má mnoho nesporných výhod pro sebe. Tím, že o všech nárocích rozhoduje pouze stolice jediná, lze snadno dosíci jednotnosti v rozhodování, jehož tu jest obzvláště zapotřebí, poněvadž běží o věci závažného finančního dosahu.
Ze zásady této lze učiniti výjimku, což stalo se též - pokud zákona o válečných úkonech se týče - cís. nař. č. 249/1916 ř. z., pokud se týče zák. čl. XXIII/1916 uh., jen v těch případech, kdy jde o věc menší finanční důležitosti; v těch případech lze rozhodování ve věci samé ponechati komisím nižším.
Tyto zásady přijaty byly i v osnově přítomné, dle níž potřebné šetření koná a příslušné návrhy činí komise zřízená u politického úřadu I. stolice, vyšetření touto komisí provedené přezkoumá komise zřízená u politického úřadu II. stolice, v jehož oblasti působila komise I. stolice. Komise II. stolice předkládá spisy o šetření po přezkoumání jich s vlastním návrhem komisi meziministerské, jež rozhoduje o ohlášených nárocích na náhradu škody s konečnou platností.
Komise tato je složena ze zástupce ministerstva národní obrany jako předsedy, ze zástupce ministerstva vnitra a ministerstva financí; podle potřeby přibere komise ta jako členy zástupce ostatních zúčastněných ministerstev.
Tak jako cís. nař. č. 249/1916 ř. z., resp. zák. čl. XXIII/1916 uh., zmocnilo ministra zeměbrany, aby v zájmu rychlého rozhodnutí o nárocích na náhradu škody dle zákona o válečných úkonech vydal nařízení, že o těchto nárocích až do určitě výše a za určitých stanovených podmínek v cestě dohody se stranami mohou býti vyřízeny již u komisí okresních resp. zemských - tak i do přítomné osnovy bylo pojato (§ 7 (7)) ustanovení, že komise zřízené u politického úřadu I. a II. stolice mohou býti vládním nařízením zmocněny, aby o ohlášených nárocích rozhodovaly za předpokladů v nařízení tom stanovených až do jisté výše samy; dotyčné vládní nařízení bude obsahovati též ustanovení o opravných prostředcích, proti takovýmto rozhodnutím.
Způsobem tímto doufá vláda, že tak nejúčelněji bude vyřešena otázka, komu přísluší právo o předmětných nárocích rozhodovati, k čemuž se poznamenává, že obdobný způsob zavedený podle zákona o válečných úkonech se v praxi osvědčil, takže není zajisté příčiny, aby v případech, jež má přítomná předloha na myslí a jež povahou svojí jsou "válečným úkonům" zcela rovny, byla od zmíněného postupu zavedena odchylka.
K tomu se poznamenává, že bylo též uvažováno o tom, zda by neměl býti pojat za člena I. a II. komise jeden soudce; vzhledem k tomu však, že ve většině případů komise tyto nebudou o věci rozhodovati, nýbrž pouze o věci konati šetření, pokud se týče šetření toto přezkoumávati a návrhy meziministerské komisi činiti, jakož i dále vzhledem k veliké přetíženosti soudů a konečně vzhledem k tomu, že - byť i otázka náhrady škody sama svojí povahou byla otázkou soukromoprávní povahy - přece jen jde tu o návrhy mající základ v poměrech veřejnoprávních, nenavrhuje předloha, aby v komisích byli též jako členové soudci z povolání a to též z toho důvodu, že ani zákon o válečných úkonech, který - jak již uvedeno - týká se v tom směru poměrů věcně stejných, soudců v okresních a zemských komisích jakožto členy nemá.
Rovněž nenavrhuje osnova, aby snad držiteli byl vyhrazen pořad práva pro případ, že se nebude cítiti rozhodnutím cestou administrativní (komisemi) spokojen, neboť za této právní úpravy věci byla by vojenská správa vydána nebezpečí ustavičných sporů, při čemž by důkazy u soudů zpravidla - pro délku doby - nemohly býti znovu prováděny, nýbrž musily by se tu soudy spokojiti se zjištěním komisionelním. Tím by se pak též stalo, že skoncování rekvisičních akcí by bylo o značnou dobu oddálen; k tomu se poznamenává, že též zákon o válečných úkonech, který upravuje obdobné poměry, výhrady pořadu práva nezná.
Komise shora zmíněné rozhodují většinu hlasů o tom, zda jest tu povinnost vojenské správy k náhradě škody; o výši náhrady, která se má za škodu poskytnouti, rozhoduje, nejsou-li všichni členové komise souhlasného mínění, průměr částek, jež byly jednotlivými členy komise naznačeny.
Osnova vychází v § 7 z požadavku, že jest zapotřebí - v zájmu konečné likvidace věci a ušetření dalších nákladů pro vojenskou správu - aby dopravní prostředek byl při komisi držitelem převzat. Požadavek tento jest zajisté z uvedených důvodů zcela odůvodněný. Věci držitelovu jest, aby se ke komisi dostavil, neb není-li mu to možno, aby svého zástupce s potřebným průkazem ke komisi poslal.
Neučiní-li držitel takto (to jest, nedostaví-li se ke komisi ani sám, ani nepošle zástupce), aneb dostaví-li se sice ke komisi, avšak z jakýchkoli důvodů dopravní prostředek nepřevezme, bude vracený předmět prozatím uležen na náklad a nebezpečí držitelovo u vojenské správy; politický úřad I. stolice vyzve na to držitele, jenž jest takto s převzetím dopravního prostředku v prodlení, aby si jej do 8 dnů po vyrozumění (o jehož doručování platí zásady pro doručování v řízení správním), u vojenské správy vyzvedl a náklad za opatrování zapravil, jinak že bude tento předmět prodán veřejnou dražbou a stržená částka po úhradě nákladů spojených s dražbou a opatrováním držiteli poukázána neb pro něho soudně deponována. Stanoviti nějakou nejnižší vyvolací cenu, pod níž by předmět neměl býti prodán, nelze, poněvadž výsledek dražby bude se říditi podle koupěchtivých a nebudou-li tito ochotni zajímati se o věc za vyvolací cenu, jíž vojenská správa před začátkem dražby stanoví, bude se musiti jíti i pod tuto cenu, ježto další uschování a opatrování dopravního prostředku bylo by pro vojenskou správu spojeno se značným nákladem, který by po případě nebyl odnikud uhrazen.