Důchod vdovský a vdovecký.
§ 114.
(1) Nárok na vdovský důchod má vdova pojištěnce, který v době svého úmrtí požíval důchodu invalidního nebo starobního nebo měl nárok na takový důchod; když v době jeho úmrtí jest anebo později se stane invalidní, a to po dobu invalidity.
(2) Za invalidní se považuje vdova, která pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní nemůže prací, přiměřenou jejím silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu životnímu postavení vydělati ani třetiny toho, co tělesně a duševně zdravá žena toho druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává.
(3) Vdovec po pojištěnce, která ze svého pracovního výdělku zcela nebo převážně vyživovala rodinu, má nárok na důchod vdovecký, je-li v době úmrtí své manželky invalidní (§ 109), po dobu invalidity.
§ 115.
(1) Nároku na důchod vdovský nemá vdova,
a) byla-li z vlastní neb oboustranné viny soudně rozvedena nebo bylo-li manželství soudně rozloučeno nebo prohlášeno za neplatné;
b) byla-li rozsudkem trestního soudu usvědčena, že zavinila nebo spoluzavinila smrt manžela;
c) bylo-li manželství uzavřeno v době, kdy pojištěnec požíval již důchodu invalidního nebo starobního.
(2) Ustanovení odstavce 1. platí obdobně pro vdovce o nároku na důchod vdovecký.
§ 116.
Důchod vdovský (vdovecký) činí polovinu důchodu, jehož požíval pojištěnec (pojištěnka) nebo na nějž měl nárok.
§ 117.
(1) Požitek důchodu vdovského (vdoveckého) počíná dnem, kdy byly splněny podmínky pro nápad stanovené (§ 114).
(2) Požitek důchodu končí, zlepšil-li se zdravotní stav důchodcův tak, že již nelze mluviti o invaliditě, úmrtím důchodce nebo novým sňatkem vdovy nebo vdovce.
(3) Provdá-li se vdova znovu, obdrží jako odbytné trojnásobnou roční částku svého vdovského důchodu.
Důchod sirotčí.
§ 118.
1) Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší 17 let v případě úmrtí pojištěného otce neb pojištěné matky, požíval-li zemřelý rodič důchodu invalidního nebo starobního neb měl-li nárok na takový důchod. Nemanželské děti mají však nárok na sirotčí důchod zakládající se na pojištění jejich otce jen tehdy, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo za života otcova mimosoudně uznáno. Děti přijaté mají nárok na sirotčí důchod po adoptivních rodičích pouze tehdy, nemají-li nároku po svých vlastních rodičích a byla-li mimo to adopce provedena alespoň rok před nápadem důchodu adoptivním rodičům neb před jejich smrtí. Schovanci mají nárok na sirotčí důchod po rodičích, jimž byli svěřeni pouze tehdy, nemají-li nároku po rodičích tělesných a byli-li u rodičů je převzavších vyživováni bezplatně alespoň rok před nápadem důchodu těmto rodičům neb před jejich smrtí.
(2) Zanechal-li pojištěnec osiřelé vnuky mladší 17 let, které zcela nebo převážně vyživoval, mají tito vnukové nárok na důchod sirotčí, pokud není nejvyšší přípustná výše důchodu sirotčího (§ 120) vyčerpána již dětmi zemřelého.
§ 119.
Požitek sirotčího důchodu počíná dnem úmrtí pojištěného rodiče, po případě pozdějším dnem narození dítěte a končí dokonaným 17. rokem věku nebo dřívějším provdáním aneb úmrtím dítěte, neb odpadla-li jiná z podmínek uvedených v § 118.
§ 120.
(1) Důchod sirotčí činí pro každé jednostranně osiřelé dítě jednu pětinu, pro každé oboustranně osiřelé dítě dvě pětiny invalidního neb starobního důchodu (bez příplatku podle § 113), jehož pojištěnec v době úmrtí požíval nebo, na nějž měl nárok. Oboustranně osiřelému dítěti, jehož oba rodiče byli pojištěni, vyměří se důchod sirotčí dvěma pětinami důchodu neb nároku onoho rodiče, jehož důchod nebo nárok na něj byl vyšší.
(2) Úhrn všech důchodů sirotčích nesmí činiti více nežli 100% důchodu nebo nároku zemřelého rodiče, byli-li pak oba rodiče pojištěni, více nežli 100% důchodu nebo nároku onoho rodiče, jehož důchod nebo nárok na něj byl vyšší.
Odbytné.
§ 121.
(1) Zemřel-li pojištěnec dříve nežli uplynula dobra čekací (§ 107), mají jeho pozůstalí nárok na odbytné ve výši polovičního ročního invalidního důchodu, na nějž by pojištěnec měl nárok, kdyby byl dokonal čekací dobu ve mzdové třídě, v níž byl pojištěn v době úmrtí.
(2) Zemře-li pojištěnec po uplynutí doby čekací neb zemře-li důchodce, mají jeho pozůstalí nárok na odbytné ve výši polovičního důchodu, jehož zemřelý požíval neb na nějž měl nárok, nemají-li nároku na důchod vdovský nebo vdovecký. Nabudou-li tohoto důchodu v době pěti let ode dme úmrtí pojištěncova (důchodcova), zaúčtuje se vyplacené odbytné na důchod.
(3) Pozůstalými podle předchozích odstavců rozumějí se manžel, děti, rodiče nebo sourozenci zemřelého. Při tom má manžel přednost před dětmi, děti před rodiči a tito před sourozenci.
(4) Rodiče a sourozenci mají však nárok na odbytné jenom tenkrát, žili-li s pojištěncem (důchodcem) ve společné domácnosti aspoň půl roku přede dnem úmrtí.
§ 122.
Nárok na odbytné musí býti uplatněn do roka po smrti pojištěncově nebo po vystoupení z pojištění, jinak zaniká.
Státní příspěvek.
§ 123
Stát poskytuje k důchodu příspěvek, který činí
u důchodu invalidního a starobního 500 Kč ročně,
u důchodu vdovského a vdoveckého 250 Kč ročně,
u důchodu jednostranně osiřelého dítěte 100 Kč ročně,
u důchodu oboustranně osiřelého dítěte 200 Kč ročně.
(2) Úhrn státních příspěvků k důchodům sirotčím nesmí převyšovati 500 Kč ročně.
(3) K dávkám podle §§ 113, 117 odst. 3 a 121 se neposkytuje státní příspěvek.
(4) Státní příspěvek se neposkytuje důchodci, jehož příjem, nečítaje v to důchody podle zákonů sociálně pojišťovacích, přesahoval v uplynulém berním roce 6000 Kč.
(5) Má-li osoba oprávněná k důchodu podle tohoto zákona též nárok no požitky podle zákona o válečných poškozencích, vyplácí se státní příspěvek pouze potud, pokud převyšuje tyto požitky.
(6) Cizí státní příslušníci mají nárok na státní příspěvek jen tehdy, je-li v jejich vlasti rovněž provedeno invalidní a starobní pojištění a je-li občanům Československé republiky poskytován státní příspěvek k jejich důchodům.
(7) Státní příspěvek vyplácí Ústřední sociální pojišťovna současně s důchodem v měsíčních stejných lhůtách. Ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí upraví způsob vyúčtování státního příspěvku.
Věcná plnění místo peněžitých.
§ 124.
(1) Na místě důchodu může býti důchodcům s jejich souhlasem poskytnuto bezplatné zaopatřeni v útulcích pro invalidy neb osoby staré, sirotčincích a pod. ústavech; notoričtí pijáci mohou býti i proti své vůli umístěni v ústavu pro ně vhodném. Ústřední sociální pojišťovna může osobám uvedeným v § 121, jež důchodce zcela nebo převážné vyživoval, poskytnouti podporu až do poloviny důchodu.
(2) Je-li zřejmo, že vyplácením důchodu důchodci by nebylo dosaženo účelu, jemuž důchod slouží, neb že by byly poškozovány zájmy členů důchodcovy rodiny (§ 121), určí okresní soud důchodcova bydliště k návrhu jeho manželky, opatrovníka jeho dětí, zákonných orgánů pro péči o mládež neb obce jeho bydliště po provedeném řízení nespornou osobu nebo korporaci, jíž má býti důchod vyplácen místo důchodci. Tato osoba nebo korporace je pak povinna vynaložiti důchod ve prospěch důchodce a jeho rodiny. Důchod jí vyplácený je majetkem důchodce, jí svěřeným.
Konkurence s jinými požitky.
§ 125.
Požívá-li osoba, oprávněná k důchodu z pojištění invalidního a starobního, současně nemocenského (§ 95), může vyžadovati výplatu důchodu onoho pouze, pokud důchod ten převyšuje nemocenské.
§ 126.
(1) Požívá-li osoba uvedená v § 125 důchodu podle zákonův o úrazovém pojištění dělníků, o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců nebo o báňském pojištění hornickém nebo nabude-li takového důchodu, může vyžadovati jen potud výplatu důchodu
a) invalidního, pokud tento s důchodem vyměřeným podle uvedených zákonů nepřevyšuje dvě třetiny střední mzdy mzdových tříd, do nichž byl důchodce zařazen v době dvou let před nápadem důchodu invalidního; převyšuje-li důchod invalidní sám o sobě tuto částku, jest z něho vyplatiti pouze část, o níž jest vyšší nežli důchod konkurující;
b) starobního, pokud tento s některým z uvedených důchodů nepřevyšuje plné mzdy uvedené pod lit. a),
c) vdovského (vdoveckého) a sirotčího, pokud tento převyšuje příslušný důchod podle uvedených zákonů.
(2) Důchod podle tohoto zákona a státní příspěvek snižuje se v takových případech stejným poměrem.
§ 127.
Požívá-li vdova (vdovec) důchodu invalidního nebo starobního podle tohoto zákona nebo nabude-li ho, může vyžadovati výplatu důchodu vdovského (vdoveckého), jen pokud tento jest vyšší onoho.
Pojištění jiných dávek než zákonných.
§ 128.
(1) Pojištěnec může získati v pojištění invalidním a starobním nároky na dávky jiné než zákonné, odvádí-li pojistné k tomu cíli zvláště stanovené.
(2) Ústřední sociální pojišťovna může pojišťovati také skupiny osob, nepodléhajících pojistné povinnosti.
(3) Toto pojištění provádí Ústřední sociální pojišťovna ve zvláštním oddělení s odděleným účtováním a hospodařením.
(4) Pojistné pro toto pojištění možno odváděti buď jako běžné příspěvky nebo vklady jednou pro vždy nebo oběma způsoby.
(5) Běžné příspěvky jsou splatné týdně neb v delších časových obdobích.
(6) Podmínky pro toto pojištění jednak pro jednotlivé pojištěnce (pojištění individuelní), jednak pro celé skupiny (pojištění souborné) jakož i příslušné pojistné sazby a stanovy tohoto oddělení vyžadují schválení ministerstva sociální péče.
Zachování nároků z pojištění.
§ 129.
(1) Nároky získané aspoň 200 příspěvkovými týdny mohou se uchovati ve výši, která odpovídá převodní částce podle § 239. přes lhůtu stanovenou v § 130. bez jakéhokoliv časového omezení placením uznávacího poplatku 10 Kč ročně.
(2) První uznávací poplatek jest splatný dne následujícího po uplynutí lhůty uvedené v § 130.
(3) Toto zachování nároků zaniká, zůstane-li pojištěnec se zaplacením uznávacího poplatku déle než 3 měsíce po jeho splatnosti v prodlení, anebo došlo-li k převodu podle §§ 239. - 242.
§ 130.
Dávky z pojištění invalidního a starobního stávají se splatnými také, nastal-li případ pojistný v době jednoho roku ode dne, kdy pojištěnec přestal býti pojištěn.
§ 131.
(1) Vstoupí-li bývalý pojištěnec nově do zaměstnání povinně pojištěného, připočítávají se nové příspěvkové týdny k týdnům již dříve dokonaným pouze tehdy, přestal-li prve býti pojištěn proto, že mu napadl důchod invalidní nebo trvalo-li přerušení nejvýše 10 lept ode dne zániku pojištění.
(2) Byla-li tato doba kratší nežli 5 roků, stane se tak bezpodmínečně; byla-li delší, stane se tak jen tenkráte, stráví-li pojištěnec v pojištění znovu alespoň 40 týdnů.
Oddíl třetí: Společná ustanovení o dávkách.
Způsob a doba výplaty dávek.
§ 132.
Peněžní dávky zarovnávají se na 10 haléřů tak, že částky do 5 hal. zůstávají nepovšimnuty a vyšší částky zvyšují se na 10 hal.
§ 133.
(1) Peněžité dávky pojištění nemocenského vyplácejí se týdně pozadu.
(2) Důchody invalidního a starobního pojištění vyplácejí se měsíčně napřed. Skončí-li právo k důchodu během měsíce, nevracejí se přijaté částky.
Kdy dávky nebudou vypláceny.
§ 134.
(1) Pojistné dávky nebudou vypláceny, pokud oprávněný
a) odpykává trest na svobodě trvající déle nežli jeden měsíc, nebo jest v donucovací pracovně nebo v jiném ústavě, jejž vláda nařízením určí,
b) je déle nežli jeden měsíc ve službě vojenské.
(2) Má-li však pojištěnec v těchto případech příslušníky rodiny, kteří jsou uvedeni v § 96 anebo kteří mají zákonné nároky na výživu oproti němu, přechází na ně jeho nárok. Je-li takových oprávněných osob více, mají přednost manželka (družka, manžel) a potomci před předky, tito pak před ostatními příslušníky rodiny. Mezi osoby téže skupiny rozdělí se dávka stejným dílem.
Změna dávky.
§ 135.
(1) Změní-li se poměry rozhodné pro vyměření dávky, nebo zjistí-li se dodatečně, že dávky byly přiznány na základě omylu ve skutečných poměrech, pojišťovna dávky přiměřeně sníží, zastaví nebo zvýší. Toto opatření nabývá působnosti uplynutím období § 133, v němž rozhodnutí o tom bylo poživateli dávky doručeno.
(2) Vrácení přijatých dávek může býti vyžadováno, jen když pojištěnec nebo důchodce přivodil přiznání dávky tvrzením nepravdivých směrodatných okolností, nebo bylo-li soudně zjištěno, že vyloudil dávku trestním jednáním.
Promlčení nároků.
§ 136.
Není-li v tomto zákoně něco jiného ustanoveno, promlčuje se právo na přiznání pojistné dávky v pěti letech ode dne; kdy nastal případ pojistný, nárok pak na výplatu jednotlivé splátky její v jednom roce ode dne jejího nápadu.
Uplatňování nároku.
§ 137.
(1) Nárok na přiznání dávek podle tohoto zákona může uplatňovati pouze oprávněná osoba nebo její zástupce, nejde-li o případ uvedený v § 244. Nezletilec dosáhnuvší 17. roku může jej uplatňovati sám; za zástupce nezletilců mohou uplatňovati nároky také organisace pro péči o mládež.
(2) Uplatněný nárok přechází na dědice oprávněné osoby.
Neplatná ujednání o nároku.
§ 138.
(1) Neplatna jsou ujednaní, kterými nároky podle tohoto zákona jsou postupovány, zastavovány nebo zabavovány, pokud nejde o nároky, vyplývající z pojištění podle § 125. (2) Může se tak státi pouze až do polovice dávky k úhradě nárokův osob, které proti oprávněnému mají zákonný nárok na poskytnutí výživy.
§ 139.
Rovněž jsou neplatna ujednání, která by omezovala nebo vylučovala platnost tohoto zákona v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníkův.
Oddíl čtvrtý: Lékařská služba a léčebná péče.
Lékařská služba u nemocenských pojišťoven.
§ 140.
(1) Nemocenská pojišťovna jest povinna zajistiti, aby se dostalo pomoci lékařské a pomoci porodních asistentek osobám, jež na ni mají oproti nemocenské pojišťovně nárok. Nemocenská pojišťovna může stanoviti, že tyto osoby mají vyžadovati pomoci od určitých lékařů nebo porodních asistentek a že náklady vzešlé povoláním jiných lékařů nebo porodních asistentek nebudou hrazeny, leč že šlo o naléhavý případ první pomoci.
(2) Povinnost zaměstnavatele stanovená právními předpisy vydanými v zájmu ochrany zaměstnancův není tímto zákonem dotčena.
§ 141.
Sjedná-li Ústřední sociální pojišťovna s organisací lékařskou smlouvu o zajištění lékařské služby pro celý obvod působnosti organisace lékařské nebo pro část obvodu, jest tato smlouva závazná pro nemocenské pojišťovny tohoto obvodu a členy lékařské organisace.
(2) Podobné smlouvy možno sjednati s organisací porodních asistentek.
§ 142.
Instrukce pro lékařskou službu u jednotlivých nemocenských pojišťoven nesmí býti v rozporu se smlouvou s lékařem sjednanou buď přímo, buď podle § 141. Nemocenská pojišťovna jest povinna vyrozuměti lékaře o instrukci dříve nežli s ním sjedná smlouvu a slyšeti lékaře nebo jejich důvěrníky před zamýšlenou změnou instrukce.
§ 143.
Nemocenská pojišťovna jest oprávněna kontrolovati svými lékařskými důvěrníky způsob, jakým smluvní lékaři poskytují lékařskou pomoc pojištěncům a rodinným příslušníkům.
§ 144.
Nemocenské pojišťovně, ve které není zajištěno opatření lékařské služby, může Ústřední sociální pojišťovna dovoliti, aby po dobu tohoto mimořádného stavu místo pomoci lékařské poskytovala oprávněným osobám příplatek k nemocenskému, jejž Ústřední sociální pojišťovna současně určí.
Ústavní zaopatření.
§ 145.
(1) Nemocenská pojišťovna může místo dávek podle § 95 I. a II. 1. a 2. poskytnouti na své útraty léčení a ošetřování v nemocnici nebo v jiném ústavě léčebném. V tom případě jest povinna dopraviti tam nemocného na vlastní náklad i zpět do jeho obydlí, byl-li nemocný propuštěn z nemocnice, ač není vyhojen, a neuplynula-li ještě doba, po kterou nemocný měl nárok na dávky nemocenské (ústavní zaopatření).
(2) K odevzdání do ústavu je třeba svolení nemocného. Nezletilý nemocný, překročivší 17. rok věku, může dáti svolení sám; za mladší nezletilé nemocné uděluje je přednosta domácnosti.
(3) Svolení není však třeba,
a) nežije-li nemocný ve společné domácnosti se členy rodiny,
b) vyžaduje-li nemoc ošetření a péče, jež v domácnosti nemocného nemohou býti poskytnuty,
c) vyžaduje-li toho druh nemoci, zejména jde-li o nemoc nakažlivou,
d) jednal-li nemocný proti předpisům, vydaným o chování se nemocných a dozoru nad nimi, nebo proti příkazu ošetřujícího lékaře,
e) vyžaduje-li stav nebo jednání nemocného jeho stálého pozorování.
§ 146.
Vládním nařízením mohou býti stanoveny druhy nemocí, jimiž postižené osoby nemocenská pojišťovna musí odevzdati do léčeni v nemocnici nebo v jiném léčebném ústavě a to i bez jejich svolení.
§ 147.
Nemocenská pojišťovna jest povinna oznámiti Ústřední sociální pojišťovně onemocnění pojištěnce, neb jeho manželky, jež by mohlo míti za následek invaliditu.
§ 148.
Ústřední sociální pojišťovna může kdykoli uložiti nemocenské pojišťovně v určitém případě, aby nemocný byl odevzdán do léčení v nemocnici anebo v jiném léčebném ústavě; Ústřední sociální pojišťovna jest však povinna nahraditi nemocenské pojišťovně zvýšený náklad tím způsobený.
§ 149.
Ústřední sociální pojišťovna může kdykoli převzíti nemocného do vlastní o léčení; učiní-li tak, přecházejí na ni povinnosti, jež má nemocenská pojišťovna podle zákona a stanov vůči pojištěnci a jeho příslušníkům. Nemocenská pojišťovna jest však povinna nahraditi jí, co v takovém případě ušetřila na nákladech.
§ 150.
(1) Má-li pojištěnec ošetřovaný v léčebném ústavě podle §§ 145 - 149, příslušníky rodiny (§ 96), náleží jim od pojišťovny po dobu jeho ošetřovaní v ústavě podpora rovnající se polovici nemocenského, jehož pojištěnec požíval nebo na něž by měl nárok.
(2) Tuto podporu jest vypláceti osobě, jež opatřuje domácnost pro oprávněné členy rodiny, kteří bydlí ve společné domácnosti.
(3) Nároku na tuto podporu není, pokud léčený pojištěnec má vůči zaměstnavateli i v době ošetřování v léčebném ústavě nárok aspoň na polovici mzdy.
§ 151.
(1) Je-li nemocný pojištěnec ošetřován ve veřejné nemocnici, jest pojišťovna povinna nahraditi nemocnici náklady za léčení a ošetřování podle poslední třídy až do čtyř týdnů, i když k ošetřování ústavnímu došlo bez souhlasu pojišťovny. Náklady za léčení příslušníků rodiny ve veřejných nemocnicích není povinna pojišťovna platiti.
(2) Veřejným nemocnicím rovnají se léčebny pro pijáky, nikoli však porodnice.
§ 152.
Neuposlechne-li nemocný příkazu pojišťovny odůvodněného tímto zákonem, aby se odebral do léčebného ústavu, nebo, přeruší-li beze svolení pojišťovny předčasně léčení, může pojišťovna odepříti mu nadále nemocenské nebo může je snížiti na polovici, má-li pojištěnec příslušníky rodiny, uvedené v § 96; na tyto následky jest však nemocného napřed upozorniti.
§ 153.
(1) Nemocným, kteří zůstali v domácím ošetřování, může býti přidělen školený personál ošetřovatelský; šestinedělky mohou býti odevzdány do ústavu pro šestinedělky nebo do podobného ústavu, svolí-li.
(2 Na úhradu těchto nákladů může býti súčtováno nemocenské (§ 95 I. 2.), po případě podpory podle § 95 II. 2. a 3. až do polovice.
Léčebná péče Ústřední sociální pojišťovny.
§ 154.
(1) Ústřední sociální pojišťovna může z moci úřední nebo k žádosti dotčené osoby nebo příslušné nemocenské pojišťovny místo dávek zavésti léčení, aby výdělečná způsobilost důchodcova byla obnovena nebo aby byla odvrácena nebo odsunuta invalidita, jež může vzniknouti z onemocnění pojištěnce, jeho manželky (manžela) nebo jeho vdovy (vdovce).
(2) K tomuto účelu může Ústřední sociální pojišťovna zejména
a) dáti osoby ty na vlastní útraty do nemocnice, sanatoria nebo do jiného pro léčení vhodného místa, jakož i do ústavu pro rekonvalescenty, při čemž o svolení jejich platí obdobně ustanovení § 145;
b) nemocného pro skončeném léčení neb i za léčení na své útraty dáti vycvičiti pro jeho dosavadní neb nové zaměstnání;
c) pečovati o vhodné zaměstnání osob, jichž léčení bylo skončeno.
(3) Ustanovení §§ 150 a 152 jest obdobně použíti.
§ 155.
Pojištěnci, jenž bude podroben léčebné péči ve smyslu § 154, nesmí býti pro dobu léčení neb z důvodu tohoto léčení zaměstnavatelem dána výpověď ze služebního poměru.
Lékárny.
§ 156.
Pojišťovny jsou oprávněny, zřizovati a provozovati ústavní lékárny za předpokladů zákona ze dne 18. prosince 1906, č. 5 ř. z., na rok 1907 a zák. čl. XIV, odd. 16, z r. 1876.
ČÁST ČTVRTÁ: O POJISTNÉM A O PENĚŽNÍM HOSPODÁŘSTVÍ POJIŠŤOVEN.
Oddíl první: O pojistném.
Pojistné a výše jeho.
§ 157.
(1) Prostředky potřebné k úhradě pojistných dávek kromě státního příspěvku, k úhradě správních nákladů pojišťoven a k tvoření záložních a jiných fondů opatří se pojistným.
(2) Úhrada dávek pojištění invalidního a starobního děje se podle zásad pojistné matematiky průměrným pojistným, které vypočítá se pro celek pojištěnců, odstupňováno pro jednotlivé třídy mzdové tak, aby hodnota všech budoucích příjmů spolu se jměním ústavu stačila podle zásad pojistné matematiky k úhradě všech budoucích výdajů na dávky podle tohoto zákona, na náklady léčebné péče podle §§ 154 a násl. na správní a jiné výdaje, přípustné podle tohoto zákona. Ve prospěch jiných účelů nesmí býti pojistné vybíráno, ani ho nesmí býti používáno.
§ 158.
(1) Výše pojistného pro starobní a invalidní pojištění může býti měněna pouze zákonem na základě pojistně matematického zkoušení finanční rovnováhy Ústřední sociální pojišťovny. Současně s pojistně matematickým zkoušením jest provésti statistické šetření o průběhu souborných zjevů rozhodných pro vývoj pojištění (úmrtnost, invalidnost, ženatost, vystupování, přistupování, změny platových poměrů atd.) a srovnání s průběhem očekávaným.
(2) Toto šetření jest konati v obdobích nejméně 5letých. Výsledek zkoušení předloží ministerstvo sociální péče Národnímu shromáždění.
(3) Týdenní příspěvky, jež bude nutno platiti pro období prvých deseti let, budou ustanoveny zvláštním zákonem.
§ 159.
Výši pojistného, jež slouží k úhradě pojistných dávek nemocenského pojištění a jež nesmí přesahovati pravidelně 5 proc. střední denní mzdy, stanoví Ústřední sociální pojišťovna. Ukáže-li se toho potřeba, může Ústřední sociální pojišťovna povoliti k úhradě povinných dávek výjimečně na přechodnou dobu zvýšení pojistného pro nemocenské pojištění. Pojistné budiž stanoveno v jednotlivých mzdových třídách ve stejném poměru ke střední denní mzdě.
Za kterou dobu pojistné se platí.
§ 160.
Pojistné jest platiti za dobu, po kterou trvá -zaměstnání povinně pojištěné, jakož i za dobu, po kterou pojištěnec má nárok na mzdu, i když zaměstnání nevykonává nebo z něho vystoupil; mimo to i - nenastal-li pojistný případ - za dobu, po kterou pojištěnec nebyl ze zaměstnání odhlášen, ačkoli poměr zakládající pojistnou povinnost byl přerušen, leda že byl k pojištění přihlášen jiným zaměstnavatelem.
Kdo vyměřuje a vybírá pojistné.
§ 161.
(1) Pojistné vyměřuje a vybírá nemocenská pojišťovna, u níž pojištěnce jest přihlásiti (§ 17).
(2) Povinnost platiti pojistné není závislá na tom, byl-li příspěvek vyměřen a nabyl-li výměr moci práva.
(3) Ze zaplaceného pojistného jest nejdříve uhraditi pojistné, připadající na pojištění invalidní a starobní. Ústřední sociální pojišťovna určí, jak má býti toto pojistné jí odváděno a s ní zúčtováno.
Kdo je platí a kde.
§ 162.
(1) Z pojistného hradí zaměstnavateli zaměstnanec po jedné polovině.
(2) Zaměstnavatel hradí ze svého celé pojistné za zaměstnance, kteří nemají výdělku na penězích, a za učně (§ 12, odst. 4), jejichž skutečná mzda nedosahuje výše uvedené v § 12, odst. 4.
§ 163.
Zaměstnavatel jest povinen v platebních obdobích nařízených stanovami pozadu zaplatiti u nemocenské pojišťovny celé pojistné, které jest platiti za zaměstnané osoby.
§ 164.
(1) Část pojistného připadající na zaměstnance (§ 162) může zaměstnavatel při výplatě mzdy sraziti částkou, která připadá, poměrně na toto platební období mzdové. Neužije-li zaměstnavatel tohoto svého práva, může při pozdějších výplatách mzdy použíti ho vzhledem k částce svého času nezadržené jen potud, neuplynuly-li od dotyčné výplaty mzdy více nežli čtyři týdny. To platí i tenkrát, bylo-li pojistné vyměřeno dodatečně proto, že zaměstnavatel nepředložil pojišťovně včas udání potřebná k vyměření správného pojistného.
(2) Osobám však, jimž vyplácí se mzda pravidelně v delších časových obdobích nežli za jeden měsíc, může zaměstnavatel sraziti pojistné na ně připadající při nejbližší výplatě.
(3) Bylo-li pojistné vyměřeno dodatečně, ač zaměstnavatel vyhověl svým povinnostem ohlašovacím, zejména v případech § 13, odst. 2, může si zaměstnavatel strhnouti část připadající z dodatečného výměru na zaměstnance bez ohledu na uvedenou lhůtu.
§ 165.
Pojistné, které zaměstnavatel srážel zaměstnanci se mzdy, jest statkem zaměstnavateli svěřeným.
§ 166.
Nevyhověl-li zaměstnavatel platební povinnosti, jest pojištěnec oprávněn, nenastal-li dosud pojistný případ pojištění invalidního nebo starobního, na místě něho zaplatiti pojistné a vyžadovati na zaměstnavateli náhradu části na zaměstnavatele připadající (§§ 162 a 164). Tento nárok požívá v řízení exekučním, konkursním a vyrovnávacím pořadí pohledávky ze mzdy.
Zvýšení pojistného.
§ 167.
(1) Pro osoby, které jsou zaměstnány v závodě, jehož zařízení nevyhovuje předpisům zdravotnickým a ochranným, může býti po dobu tohoto stavu pojistné zvýšeno přirážkou až do 50 proc., kterou zaměstnavatel bude povinen hraditi ze svého.
(2) Přirážku uloží k návrhu nemocenské pojišťovny Ústřední sociální pojišťovna vyslechnouc příslušný odborný orgán státní (živnostenského inspektora, okresního lékaře atd.).
§ 168.
Cizozemským podnikům, jež sídlí v cizině a provádějí přechodně práce na zdejším území, může býti Ústřední sociální pojišťovnou pojistné zvýšeno až o 100 proc. Pojišťovna může také vyžádati po nich přiměřené jistoty za pojistné. Nevyhoví-li podnik tomuto požadavku, může mu býti provádění prací zakázáno politickým úřadem první stolice, v jehož obvodě práce jsou nebo mají býti prováděny.
Záruky za pojistné.
§ 169.
Úřad udělující povolení ke provedení stavby jest povinen vyrozuměti o žádosti za ně nemocenskou pojišťovnu a k její žádosti uložiti stavebníkovi, aby před započetím stavebních prací složil přiměřenou jistotu za pojistné.
§ 170.
(1) Několik osob, které v dohodě zaměstnávají téhož zaměstnance, třeba za oddělenou mzdu, ručí společně a nerozdílně za jeho pojistné podle úhrnné mzdy jeho.
(2) Pracuje-li zaměstnanec mimo tento případ u několika zaměstnavatelů za oddělenou mzdu, jest podroben pojistné povinnosti jenom podle svého hlavního zaměstnání.
(3) Za hlavní zaměstnání jeho považuje se zaměstnání nejvýše placené. Jde-li o několik zaměstnání stejně placených, stanoví se hlavní zaměstnání nejprve podle užší souvislosti toho či onoho zaměstnání s dřívější výdělečnou činností nebo s předběžným vzděláním zaměstnancovým, pak podle delší doby trvání toho či onoho zaměstnání nebo podle jiných vhodných známek.
(4) Ustanoveni tato nevztahují se na domácké dělníky. (§ 3.)