Zu § 37.
Wettbewerbsverbot.
Dem bisher als zulässig erklärten Wettbewerbsverbote (Konkurrenzklausel) liegt der bei der heutigen wirtschaftlichen Entwicklung vorzugsweise nurmehr auf starker Einbildung beruhende Begriff des Betriebs- und Geschäftsgeheimnisses zu Grunde. Von wirklichen Betriebs- und Geschäftsgeheimnissen kann, gegenwärtig nurmehr in sehr vereinzelten Fällen gesprochen werden. Weder deren Zahl noch die tatsächlichen Erfahrungen mit der Konkurrenzklausel rechtfertigen diese Massnahme, die auf die Verhütung des wirtschaftlichen Verrates wohl abzielt, aber die Zukunft und das Fortkommen eines bedeutsamen Teiles der Angestelltenschaft unberechtigter Weise abschnürt. Die Wettbewerbsabrede hat sich noch immer als unwirksam gegen den Verrat erwiesen. Sie stellt vielmehr - soweit sie überhaupt die Sicherung wirklicher Geschäftsgeheimnisse zum Inhalte hat eine Art Versicherung gegen strafbar Landlungen dar, deren Prämie viele Ehrliche einiger weniger Unehrlicher wegen bezahlen müssen. Die Angestellten, die eine Konkurrenzklausel unter dem bekannten wirtschaftlichen Drucke eingehen müssen, werden unter ein Ausnahmerecht gestellt, das einerseits den Unehrlichen vom Verrate keineswegs abschreckt (also auch nach dieser Seite hin dem Dienstgeber durchaus nicht nützt) und das anderseits den tüchtigen Angestellten das Vorwärtskommen erschwert, wenn nicht gar unmöglich macht. Dass durch die Wettbewerbsabrede, die die fähigsten Kräfte an der freien Entfaltung hindert, der gesamten Wirtschaft und damit der Allgemeinheit ein schwerwiegender Schaden bereitet wird, bedarf wohl keiner besonderen Erörterung.
Wettbewerbsverbot und freier Arbeitsvertrag sind zwei unverträgliche Dinge. Es muss grundsätzlich verlangt werden; dass die erstere als sachlich und sittlich durchaus ungerechtfertigte Massnahme vollständig unterbunden wird. Die Wettbewerbsabrede dient nach den vielfachen Erfahrungen zudem nicht so sehr zur Sicherung von Betriebs- und Geschäftsgeheimnissen, als sie dem Arbeitgeber ein wirksames Mittel gegen lästige Konkurrenz und zur Erhaltung billiger Arbeitskräfte ist. Der tüchtige Angestellte, dessen besonderes fachliches Wissen sich bei der heutigen, weitverzweigten Wirtschaft erklärlicherweise immer nur auf ein bestimmtes Sondergebiet erstrecken kann, ist naturgemäss bei der Verwertung seiner Arbeitskraft auf einen ziemlich keinen Kreis angewiesen, der nun durch das Wettbewerbsverbot nach der Willkür des wirtschaftlich stärkeren Arbeitgebers noch weiter eingeengt wird. Er ist also gezwungen, auf bessere Stellungen und auf die bestmöglichste Verwertung seiner Arbeitskraft überhaupt zu verzichten. Die Angestelltenschaft von der drückenden Fessel der Wettbewerbsabrede zu befreien, ist eine Handlung wahrhaft sozialer Gerechtigkeit.
Zu § 38.
Zeugnis.
Eine sorgfältigere Regelung des Zeugnisrechtes erweist sich als dringend notwendig. Beantragt wird, den geltendem Vorschriften einzufügen dass das Zeugnis auf Verlangen des Angestellten auch auf die Führung und auf die Leistungen auszudehnen ist. Das bisher vorgesehen. Dienstzeugnis soll zum Verwendungszeugnis gestaltet werden. Die Zeugnisse sind für das wirtschaftliche Fortkommen des Angestellten vorn grösster Bedeutung die nach Erfüllung der erhobenen Forderungen zur Vorbildung der verschiedenen Angestelltenschichten zweifellos noch steigen wird.
Es verdient hier festgehalten zu werden, dass schon im mehrfach erwähnten Wiener Legierungsentwurf zum HGG. für 30 vorgesehen war, dass dem Dienstnehmer ausser dem Zeugnisse über die Art und Dauer der Dienstleistung (Dienstzeugnis) auf sein Verlangen ein besonderes Zeugnis über seine Leistungen und sein Verhalten (Verwendungszeugnis) auszustellen ist. Die damalige Regierung begründete diesen Teil ihres Entwurfes u. a. in sehr treffender Weise wie folgt:
ťDer Dienstnehmer hat ein berechtigen Interesse, wenn er seine Pflichten erfüllt und gute Dienste geleistet hat, darüber eine Bestätigung zu empfangen. Dieses Interesse bedarf umsomehr eines Schutzes, als unter Umständen gerade die Aussicht auf ein gutes Zeugnis für den Dienstnehmer den wertvollsten Teil des Dienstverhältnisses bildet. Ein gerecht und billig denkender Arbeitgeber wird das verdiente Zeugnis ohnedies gerne geben und nur gegenüber dem übelwollenden und ungerechten Dienstgeber ist die Gewährung eines rechtlich durchsetzbaren Anspruches notwendig.Ť
Diese Ausführungen können nur unterstrichen und ihre volle Beachtung muss empfohlen werden. Es würde dadurch erreicht, dass jene überaus zahlreichen Rechtsstreitigkeiten, die wegen der Ausstellung und Berichtigung von Zeugnissen geführt werden, weiterhin zum grössten Teile vermieden werden.
Zu Artikel II.
Uebergangs-Wirtschaftsstellen.
Die Vorschriften dieses Gesetzes sollen auch in vollem Umfange auf die Angestellten der Kriegs- und Uebergangs-Wirtschaftsstellen Anwendung finden, wie Getreideverkehrsanstalt; Baumwollzentrale u. dgl. m., also auf wirtschaftliche Einrichtungen, die nur vorübergehende Bedeutung haben und deren Einfügung irr § 2 des Gesetzes aus Zweckmässigkeitsgründen unterlassen wurde.
In formaler Beziehung wird ersucht den Gesetzentwurf der Beratung im sozialpolitischen Ausschusse zuzuweisen.
Prag, am 24. April 1923.
Patzel, Knirsch, Dr. Lelley, Füssy, Schälzky, Dr. Petersilka, Dr. Keibl, Palkovich, Scharnagl, Dr. Luschka, Bobek, Mark, Dr. Körmendy-Ékes, Ing. Jung, Simm, Hlinka, Dr. Labay, Wenzel, Szentiványi, Dr. Jabloniczky, Dr. Medinger.
POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1923.
|
I. volební období. |
7. zasedání. |
Překlad.
4181.
Návrh
poslanců Josefa Patzela, H. Knirsche a druhů
na zákonnou novou úpravu služebních poměrů obchodních pomocníků a siných zaměstnanců v podobném postavení.
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Zákon
ze dne................
o služební smlouvě soukromých zaměstnanců.
(Zákon o zaměstnancích.)
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Dnem, kterého tento zákon vstoupí v platnost, přestává působnost zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o obchodních pomocnících). Současné pozbývají platnosti §§ 201, 202, 203, 205 a 208 všeobecného zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z., pokud se vztahují na zaměstnance.
Na koho se vztahuje tento zákon.
§ 1.
(1) Ustanovení tohoto zákona platí pro služební poměr osob, které jsou zaměstnány při provozování obchodu některého kupce, aby převážně konaly služby kupecké (obchodní pomocníci) nebo vyšší, nikoli kupecké služby nebo práce kancelářské, pokud služební poměr vyžaduje hlavně výdělečné činnosti zaměstnancovy.
(2) Osoby zaměstnané u kupce, kterých se užívá toliko výjimečně ke kupeckým službám jakož i ti, kdož vykonávají převážně podřízené práce, se nepokládají za obchodní pomocníky.
§ 2.
(1) Ustanovení tohoto zákona se dále vztahují na služební poměr zaměstnanců, kteří jsou ustanovení, aby převážně konali kupecké služby nebo vyšší služby, nikoli kupecké nebo kancelářské práce při provozování obchodu podniků, ústavů nebo jinakých zaměstnavatelů následujícího druhu, pokud služební poměr vyžaduje hlavně výdělečné činnosti zaměstnavatelovy:
1. V podnicích všeho druhu, na které se vztahuje živnostenský řád;
2. v úvěrních ústavech, spořitelnách, záložnách, výdělkových a hospodářských družstvech, zastavárnách, zaopatřovacích a rentových ústavech, nemocenských pokladnách, zapsaných pomocných pokladnách, všelikých pojišťovnách bez rozdílu, provozují-li soukromé pojišťovací obchody nebo slouží-li účelům veřejnoprávního pojišťování, jakož i ve svazech řečených ústavů;
3. v redakci, správě nebo prodeji některého periodického tiskopisu;
4. v kancelářích advokátů, notářů a patentních zástupců;
5. u civilních inženýrů, neautorisovaných architektů a civilních geometrů;
6. v tabákových trafikách a loterních sběrnách;
7. u obchodních dohodců, soukromých obchodních zprostředkovatelen a informačních kanceláří;
8. u lékařů, zubních techniků, v soukromých léčebných a ošetřovacích ústavech a v soukromých vyučovacích ústavech;
9. u odborových svazů, spolků a nadací všeho druhu;
10. v hornictví na vyhrazené nerosty čítaje v to závody zřízené na základě propůjčení horního oprávnění (§ 131 všeobecného zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z.);
11. u plavebních podniků.
(2) Po slyšení korporací, jimž náleží hájiti příslušných zájmů, lze nařízením rozšířiti užívání tohoto zákona také na zaměstnance u jiných zaměstnavatelů.
§ 3.
Provozuje-li veřejný fond, země, okres zeba obec některý podnik druhu uvedeného v §§ 1 nebo 2, podléhají zaměstnanci, kterých se užívá v těchto polnicích převážně ke kupeckým službám nebe vyšším službám, nikoli kupeckým anebo k pracím kancelářským, ustanovením tohoto zákona jen tehdy, zakládá-li se jejich služební poměr na soukromoprávní smlouvě.
§ 4.
Ustanoveními tohoto zákona není dotčen služební poměr zaměstnanců, kteří jsou ustanoveni úředníky nebo zřízenci státu, státního ústavu nebo fondu státem spravovaného.
§ 5.
Ustanovení tohoto zákona se nevztahují na učně ve smyslu živnostenského řádu, dále na zaměstnance železnic, jakož i na zaměstnance zemědělských a lesnických podniků, pokud nejsou obchodními pomocníky.
O obsahu služební smlouvy.
§ 6.
(1) Druh a rozsah služebních úkonů, jakož i plat za ně náležející (peněžité a naturální požitky) se řídí úmluvami. Není-li takovýchto úmluv, jest konati služby přiměřené okolnostem a platiti rovněž takový plat. Ke služebním úkonům, které nenáleží do oboru, pro nějž jest zaměstnanec vzdělán a v němž dosud byl činným, může býti přibrán pouze s výslovným svým souhlasem.
(2) Za úmluvu platí, náležejí-li smluvní strany ke sdružením zaměstnavatelů a zaměstnanců, kolektivní smlouva sjednaná mezi těmito sdruženími, pokud nebylo ujednáno nic jiného.
(3) Přenechání obytných místností zaměstnancům, jakož i jejich stravování na účet platu může ministerstvo sociální péče vyslechnuvši korporace, kterým náleží hájiti příslušné zájmy (obchodní a živnostenské komory, hromady společenstevní, organisace zaměstnanců, hromady pomocnické atd.) nařízením zapověděti pro podniky určitého druhu nebo pro obvod určitých míst.
(4) Zaměstnavatel jest povinen po uzavření služební smlouvy vydati zaměstnanci písemný výpis podstatných práv a povinností ze služební smlouvy.
O zápovědi konkurence.
§ 7.
(1) Zaměstnanci označení v § 1 nesmějí bez povolení zaměstnavatelova ani provozovati samostatného kupeckého podniku ani v obchodním odvětví zaměstnavatelově uzavírati obchody na svůj účet nebo cizí.
(2) Přestoupí-li zaměstnanec tento předpis, může zaměstnavatel žádati náhradu způsobené škody nebo místo toho požadovati, aby obchody učiněné na účet zaměstnancův byly pokládány za uzavřené na jeho účet. Pokud jde o obchody uzavřené na cizí účet, může žádati, aby mu byla vydána odměna, kterou za to dostal nebo aby mu byl postoupen nárok na odměnu.
(3) Nároky zaměstnavatelovy zaniknou ve 3 měsících ode dne, ledy se dozvěděl o uzavření obchodu, každým způsobem však v pěti letech po uzavření obchodu.
O nárocích zaměstnance, nemůže-li konati služby.
§ 8.
(1) Nemůže-li zaměstnanec po nastoupení služebního poměru pro nemoc nebo úraz konati své služby a této překážky nezpůsobil zúmyslně nebo hrubou nedbalostí, podrží svůj nárok na plat po dobu šesti neděl. Nárok na plat se zvyšuje na dobu osmi neděl, trval-li služební poměr nepřetržitě 5 let, na dobu 10 neděl, trval-li 15 let a na dobu 12 neděl, trval-li 25 let. Po další čtyři týdny podrží zaměstnanec nárok na poloviční plat.
(2) Nastane-li v půl roce po opětném nastoupení služby opět překážka ve výkonu služby, má zaměstnanec pro dobu překážky ve výkonu služby, pokud úhrnná doba překážek přesahuje doby označené v odstavci 1, nárok pouze na polovinu platu, který mu přísluší podle odstavce 1.
(3) Zaměstnanec podrží dále nárok na plat, nemůže-li bez svého zavinění pro jiné důležité důvody, týkající se jeho osoby, po poměrně krátkou dobu vykonávati své služby.
(4) Ženy podrží nárok na plat po dobu šesti neděl po slehnutí; po tuto dobu nesmějí býti k práci připuštěny. Onemocněli, platí ad doby slehnutí ustanovení odstavce 1.
(5) Předloží-li lékařské vysvědčení, že slehnou pravděpodobně v šesti nedělích, mohou žehy zataviti práci. Onemocní-li v této doba platí ode dne tohoto onemocnění ustanovení odstavce 1.
(6) Po slehnutí, kojí-li své děti samy, mají v pracovní době nárok denně na dvě půlhodinové přestávky ke kojení.
(7) Částky, které zaměstnanec dostává po dobu překážky na základě veřejnoprávního pojištění, nesmějí býti započteny do peněžitých požitků.
(8) Zaměstnanec jest povinen zaměstnavateli neprodleně oznámiti překážku ve výkonu služby a na žádost zaměstnavatelovu, kterou lze po přiměřené lhůtě opětovati, předložiti potvrzení příslušné nemocenské pokladny nebo úředního nebo obecního lékaře a příčině a trvání neschopnosti ku práci. Nedostojí-li zaměstnanec této povinnosti, pozbývá po dobu tohoto opominutí nároku na plat.
(9) Nemůže-li zaměstnanec vykonávati své povinnosti pro plnění vojenské služební povinnosti, podrží nárok na plat po dobu nejvýše osmi neděl, trval-li služební poměr nepřetržitě již šest měsíců. Byl-li zaměstnanec povolán, aby konal svoji presenční služební povinnost po dobu stanovenou zákonem, přísluší mu plat za jeden měsíc, trval-li jeho služební poměr nepřetržitě již jeden rak.
§ 9.
(1) Pro překážku ve výkonu služby, způsobenou těmito důvody (§ 8), nesmí býti zaměstnanec propuštěn, leč by překážka přesahovala o dva týdny dobu, po kterou trvá nárok na další příjem celého platu nebo jeho části. Byla-li dána výpověď v době, kdy trvala překážka, trvají jeho nároky po doby stanovené v § 8; byt by služební poměr končil dříve.
(2) Ženy nesmějí býti propuštěny, poněvadž nemohou vykonávati služby pro těhotenství (§ 8, odst. 5) anebo slehnuti. Byl-li služební poměr vypověděn zaměstnavatelem ve lhůtě šesti neděl před slehnutím anebo ve lhůtě šesti neděl po něm, nekončí služební poměr v žádném případě před uplynutím osmi neděl po slehnutí.
(3) Nároky zaměstnancovy na další příjem platu (§ 8) zanikají skončením služebního poměru, zruší-li se tento poměr uplynutím doby, na kterou byl uzavřen anebo následkem dřívější výpovědi. Totéž platí, byl-li zaměstnanec propuštěn z některého jiného důvodu než že nemůže konati služby pro nemoc, úraz nebo plněni vojenské služební povinnosti.
O provisích.
§ 10.
(1) Bylo-li vymíněno, že zaměstnanec má obdržeti z obchodů, které sjednal nebo zprostředkoval, provisi, přísluší mu, není-li nic umluveno, provise obvyklá pro příslušné obchodní odvětví v místě závodu, pro nějž jest činným.
(2) Uzavřel-li zaměstnanec, jenž jest pověřen pouze prostředkováním obchodů, obchod s třetí osobou jménem zaměstnavatelovým, platí tento obchod za schválený zaměstnavatelem, neprohlásí-li tento bezodkladně, jakmile se a uzavření obchodu dozvěděl, že obchod zamítá.
(3) Není-li nic umluvena, platí při prodejních obchodech, že zaměstnanec nabyl nároku na provisi, když dojde zaplacení a to jen podle poměru došlé částky, při jiných obchodech uzavřením obchodu.
(4) Provise, jež dlužno zaplatiti, se počítají není-li nic umluvena, koncem každého kalendářního čtvrtletí, zruší-li se však služební poměr před uplynutím kalendářního čtvrtletí, při vystoupení ze služby.
(5) Zaměstnanec může bez újmy práva na předložení knih, platného podle jiných zákonných předpisů, žádati, aby mu byl oznámen výpis z knih o obchodech, k nimž došlo jeho činností.
§ 11.
(1) Zaměstnanci přísluší v pochybnosti prakse také z takových obchodů, k nimž došlo bez jeho přímého spolupůsobení v době služebního poměru mezi zákazníkem, jenž mu byl přikázán nebo kterého přivedl, a mezi zaměstnavatelem.
(2) Je-li zaměstnanec výslovně ustanoven pro určitý okres jako jediný zástupce zaměstnavatelův, přísluší mu, není-li nic ujednáno, provise také z takových obchodů, jež byly uzavřeny bez jeho spolupůsobení v době služebního poměru zaměstnavatelem anebo pro něho v tomto okresu.
(3) Nedošlo-li k provedení obchodu, uzavřeného zaměstnancem anebo jeho prostředkováním, anebo k vzájemnému plnění třetí osoby, se kterou obchod byl uzavřen zcela nebo z části pro zaměstnavatelovo chování, aniž pro to bylo důležitých důvodů v osobě tohoto třetího, může zaměstnanec žádati plnou provisi.
(4) Slevy, jež zaměstnavatel poskytl někomu třetímu, není-li nic ujednáno nebo není-li zde odchylného zvyku pro ono obchodní odvětví, smějí býti při výpočtu provise odečteny jen tehdy, byly-li smluveny při uzavření obchodu.
§ 12.
Zabrání-li zaměstnavatel protismluvně zaměstnanci, aby vydělal provise nebo denní platy (diety) v rozsahu smluveném nebo takovém, v jakém je modle učiněných úmluv mohl očekávati, přísluší mu přiměřená náhrada.
§ 13.
(1) Zaměstnanec pověřený sjednáváním nebo prostředkováním obchodů, nesmí ode dne nastoupení služby bez svolení zaměstnavatelova přijmouti provise nebo jinaké odměny od třetího, s nímž sjednává obchody pro zaměstnavatele nebo prostředkuje.
(2) Zaměstnavatel může bez újmy dalších snad nároků na náhradu škody žádati od zaměstnance vrácení provise nebo odměny, jež přijal neprávem.
(3) Tento nárok zaměstnavatelův zaniká ve třech měsících od té doby, kdy se dověděl o chování, příčícím se povinnosti, na každý způsob však ve třech letech od vzniku nároku.
O účasti na zisku.
§ 14.
(1) Bylo-li vymíněno, že -plat zcela nebo zčásti záleží v podílu na zisku ze všech nebo z určitých obchodů, nebo že zisk má býti jiným způsobem měřítkem pro výši platu, provede se, není-li nic ujednáno, vyúčtování za uplynulý obchodní rok na základě bilance.
(2) Zaměstnanec může žádati, aby směl nahlédnouti do knih, pokud je toho zapotřebí k přezkoušení správnosti vyúčtování.
O platební lhůtě.
§ 15.
Běžné služné, jež zaměstnanci přísluší, platiti dlužno nejpozději koncem každého kalendářního měsíce. Podle ujednání se tak může díti také 15. a posledního dne každého měsíce ve dvou přibližně stejných částkách.
O remuneraci.
§ 16.
(1) Všichni zaměstnanci, pro něž platí ustanovení tohoto zákona, mají nárok na novoroční remuneraci činíce nejméně průměrný měsíční příjem uplynulého roku. Netrvá-li služební poměr koncem kalendářního roku ještě jedem rok, má zaměstnanec nárok na takovou část, která odpovídá skutečné služební době.
(2) Má-li zaměstnanec nárok na jinou občasnou remuneraci anebo na jinou zvláštní odměnu, náleží mu, i když se služební poměr zruší před splatností nároku, v částce, která odpovídá poměru mezi služebním obdobím, za které se odměna poskytuje, a mezi odslouženou služební dobou.
O dovolené.
§ 17.
(1) Trval-li služební poměr nepřetržitě rest měsíců, jest poskytnouti zaměstnanci každoročně nepřetržitou dovolenou po dobu alespoň dvou týdnů. Doba dovolené se zvětšuje po pěti služebních letech na tři týdny, po deseti služebních letech na čtyři a po dvaceti služebních letech na pět týdnu. Nastoupení dovolené jest určiti se zřetelem na dobu přiměřenou provozovacím poměrům po dohodě pokud možno tak, aby zaměstnanec měl přiměřený čas se připraviti.
(2) Trval-li služební poměr nepřetržitě aspoň dvě léta, jest započítati služební dobu, ztrávenou u jiných zaměstnavatelů v tuzemsku, pokud trvala vždy alespoň šest měsíců, pro vyměření doby dovolené do nejvyšší míry pěti let.
(3) Trval-li služební poměr nepřetržitě šest měsíců, jest započítati zaměstnanci, jenž vykonal vysokoškolská studia, pro vyměření doby dovolené čas, jenž odpovídá obyčejnému trvání těchto studií, pokud nepřekročuje pěti let.
(4) Po dobu dovolené podrží zaměstnanec nárok na plat. Nebere-li zaměstnanec stravy, která mu smluvně přísluší, budiž mu při nastoupení dovolené nahrazena částka ve výši peněžitých požitků, připadajících na dobu dovolené.
(5) Při podnicích, ve kterých nepracuje více zaměstnanců než tři, může dovolená býti poskytnuta ve dvou přibližně stejných lhůtách.
(6) Doba, po kterou zaměstnanec nemůže pro nemoc nebo pro úraz konati své služby, nesmí se započítati do této dovolené.
(7) U zaměstnanců, kteří dali nebo dostali výpověď, jest poskytnouti dovolenou tak, aby její konec spadal v jedno s ukončením služebního poměru.
(8) Zříci se příslušející dovolené nebo ji odepříti jest nepřípustné.
O povinné péči.
§ 18.
(1) Zaměstnavatel jest povinen svým nákladem provésti a udržovati všechna zařízení pokud jde o pracovní místnosti a náčiní, kterých je zapotřebí vzhledem ke způsobu služebních výkonů na ochranu života a zdraví zaměstnanců.
(2) Přenechává-li zaměstnavatel zaměstnanci obytné místnosti, nesmí k tomuto účelu býti užito místností zdraví škodlivých.
(3) Zaměstnavatel má pečovati, aby pokud ta způsob zaměstnání připouští, pracovní místnosti byly udržovány v době pracovní světlé, čisté a bez prachu, aby v zimě byly vytápěny a aby zde bylo dostatek sedadel, na něž by si mohli zaměstnanci sednouti v pracovních přestávkách.
(4) Zaměstnavatel jest povinen učiniti opatření k zachování mravnosti, jež přikazuje stáří a pohlaví zaměstnanců.
O ukončení služebního poměru uplynutím doby.
§ 19.
(1) Služební poměr končí uplynutím doby, na kterou byl sjednán.
(2) Služební poměr na zkoušku lze ujednati pouze na dobu nejdéle jednoho měsíce a může jej v této době každá smluvní strana kdykoliv zrušiti.
O výpovědi.
§ 20.
(1) Byl-li služební poměr uzavřen bez určení času anebo byla-li v něm pokračováno, může býti zrušen výpovědí podle následujících ustanovení.
(2) Není-li ujednání pro zaměstnance příznivějšího, může zaměstnavatel zrušiti služební poměr uplynutím každého kalendářního čtvrtletí předchozí výpovědí. Výpovědní lhůta činí šest neděl a zvyšuje se po dokonaném druhém služebním roce na dva měsíce, po dokonaném pátém služebním roce na tři měsíce, po dokonaném 15. služebním roce na čtyři měsíce a po dokonaném 25. služebním roce na pět měsíců.
(3) Výpovědní lhůty nelze úmluvou snížiti pod dobu ustanovenou v odstavci 2.
(4) Není-li pro zaměstnance ujednání příznivějšího, maže zaměstnanec zrušiti služební poměr posledním dnem kalendářního měsíce zachovav jednoměsíční výpovědní lhůtu. Tuto výpovědní lhůtu lze úmluvou rozšířiti až na dobu půl roku; avšak lhůta, kterou má zachovati zaměstnavatel, nesmí býti kratší než výpovědní lhůta ujednaná se zaměstnancem.
(5) Byl-li služební poměr ujednán toliko na dobu přechodné potřeby, mohou jej během prvního měsíce zrušiti obě strany kdykoliv, zachovavše týdenní výpovědní lhůtu.
§ 21.
Služební poměr sjednaný na čas života některé osoby nebo na dobu delší pěti let může zaměstnanec vypověděti po uplynutí pěti let, zachovav výpovědní lhůtu 6 měsíců.
§ 22.
Po dobu výpovědní lhůty budiž zaměstiianci k jeho žádosti dáno týdně alespoň po 8 pracovních hodin volno bez zkrácení Mlatu, aby si mohl vyhledati nové služební místa.
O odbytném.
§ 23.
(1) Trval-li služební poměr nepřetržitě 3 léta, přísluší zaměstnanci při zrušení služebního poměru odbytné. Odbytné činí dvojnásobný plat, který náleží zaměstnanci za poslední měsíc pracovního poměnu a zvyšuje se po pěti služebních letech na trojnásobný, po desíti služebních letech na čtyřnásobný, po patnácti služebních letech na šestinásobný, po dvaceti služebních letech na devítinásobný a po dvaceti pěti služebních letech na dvanáctinásobný měsíční plat.
(2) Byl-li podnik zrušen, závazek poskytnouti odbytné zcela nebo částečně zaniká, jestliže se osobní hospodářské poměry zaměstnavatelovy zhoršily tak, že ad něho nelze splnění tohoto závazku zcela nebo z části spravedlivě požadovati.
(3) Byl-li podnik přenesen na jiného, nemá zaměstnanec nároku na odbytné, odmítne-li pokračovati ve služebním poměru, ačkoliv mu nabyvatel nabídl pokračovati ve služebním poměru za dosavadních podmínek a se zavázal, že služební dobu u jeho předchůdce bude považovati, jako by byla ztrávena u něho samého.
(4) Byl-li služební poměr zrušen úmrtím zaměstnancovým, náleží odbytné, neučinil-li nějakého ustanovení v závěti, osobám, jež mají právo na výživu.
O úmrtí zaměstnancově.
§ 24.
(1) Zemřel-li zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel na základě služební smlouvy přenechal obytné místnosti, dlužno vykliditi byt, měl-li zaměstnanec vlastní domácnost, do jednoho měsíce, jinak do 14 dnů po jeho smrti.
(2) Jsou-li příslušníci zemřelého zaměstnance, kteří s ním žili ve společné domácnosti, vyklizením bytu ve lhůtě ustanovené v odstavci 1 vydáni v nebezpečí, že budou bez přístřeší, může okresní soud, v jehož obvodě jest byt, povoliti prodloužení lhůty k vyklizení nejvýše a dva měsíce. Jen za okolností zvláštního zřetele hodných lze povoliti další prodloužení nejvýše o jeden měsíc.
(3) Zaměstnavatel však může žádati bezodkladné vyklizení části bytu, pokud toho jest zapotřebí k umístěni nástupce a jeho zařízení.
O předčasném zrušení.
§ 25.
Služební poměr může zrušiti každá strana z důležitých důvodů a to byl-li sjednán na určitou dobu pře-d uplynutím této doby, jinak však bez zachování výpovědní lhůty.
§ 26.
Za důležitý důvod, jenž opravňuje zaměstnance k předčasnému vystoupení, dlužna považovati zejména:
1. stane-li se zaměstnanec neschopným pokračovati ve výkonu služby nebo nemůže-li služby dále konati beze škody pro své zdraví nebo mravnost;
2. zkracuje-li nebo zadržuje-li zaměstnavatel neoprávněně plat, jenž zaměstnanci náleží, škodí-li mu při naturálních požitcích tím, že mu poskytuje stravu nezdravou nebo nedostatečnou nebo nezdravý byt, anebo porušuje-li jiná podstatná ustanovení smlouvy;
3. zpěčuje-li se zaměstnavatel dostáti svým zákonitým závazkům na ochranu života, zdraví nebo mravnosti zaměstnance;
4. dopustí-li se zaměstnavatel proti zaměstnanci nebo jeho příslušníkům násilností, porušení mravnosti nebo vážných urážek na cti anebo zpěčuje-li se zaměstnance chrániti proti takovýmto činům některého spoluzaměstnance nebo některého příslušníka zaměstnavatelova.
§ 27.
Za důležitý důvod, jenž opravňuje zaměstnavatele k předčasnému propuštění, považovati dlužno zejména:
1. je-li zaměstnanec ve službě nevěren, dává-li si ve své činnosti bez vědomí nebo bez vůle zaměstnavatelovy od třetích osob poskytovati neoprávněné výhody, obzvláště přijímá-li proti ustanovení § 13 provisi nebo jinakou odměnu nebo dopustí-li se skutku, pro kterýž se jeví býti nehodným důvěry zaměstnavatelovy;
2. je-li zaměstnanec neschopen konati slíbené služby nebo služby přiměřené podle okolností (§ 6);
3. provozuje-li některý ze zaměstnanců, označených v § 1, bez přivolení zaměstnavatelova samostatný kupecký podnik nebo provozuje-li v obchodním odvětví zaměstnavatelově obchody na svůj anebo na cizí účet;
4. nekoná-li zaměstnanec služby bez řádně odůvodněné překážky po dobu podle okolností značnou nebo zpěčuje-li se tvrdošíjně konati svoji službu nebo podrobiti se příkazům zaměstnavatelovým, jež jsou odůvodněny předmětem služebního výkonu, nebo hledí-li jiné zaměstnance sváděti k neposlušnosti proti zaměstnavatelovi;
5. nemůže-li zaměstnanec služby konati pro nemoc nebo úraz nebo pro plnění vojenské služební povinnosti po dobu delší, než označenou v § 8 odstavec 1, nebo pro delší trest na svobodě nebo pro nepřítomnost po dobu podle okolností značnou; 6. dopustí-li se zaměstnanec násilností, porušení mravnosti nebo vážných urážek na cti proti zaměstnavateli, jeho zástupci, jeho příslušník um nebo proti spoluzaměstnancům.
§ 28.
(1) Vystoupí-li zaměstnanec bez důležitého důvodu předčasně nebo je-li vinen předčasným propuštěním, přísluší zaměstnavateli nárok na náhradu škody jemu způsobené.
(2) Za výkony již provedené, za něž plat není ještě splatný, přísluší zaměstnanci nárok na přiměřenou část platu jen potud, pokud tyto výkony předčasným zrušením služebního poměru nepozbyly pro zaměstnavatele své ceny zcela nebo z největší části.
§ 29.
(1) Propustí-li zaměstnavatel zaměstnance bez důležitého důvodu předčasně nebo je-li vinen předčasným vystoupením, může zaměstnanec bez újmy případných dalších nároků na náhradu škody mima část platu, přiměřenou jeho dosavadním výkonům, žádati plat, který mu podle smlouvy přísluší za čas, který by byl musil uplynouti do ukončení služebního poměru uplynutím stanovené smluvní doby nebi řádnou výpovědí. Nárok na odbytné, jež zaměstnanci přísluší (§ 23), zůstává nedotčen.