X./4171 (překlad).
Interpelace
poslanců Hillebranda, Pohla, dra Holitschera a druhů
ministrům vnitra a zdravotnictví,
aby bylo vyplaceno odškodnění podle zákona o epidemiích.
V obci Wintersgrünu, v okrese loketském, byly při úředních šetřeních, konaných v místě dne 28. ledna 1921 zjištěny neštovice. Rodiny, v nichž byly zjištěny případy neštovic, byly vyhlášeny za zamořené a podle výnosu zemské politické správy ze dne 20. února 1921, č. 22 B-149/5 ai 1921 bylo nařízeno ve Wintersgrünu očkování. Výnosem okresní politické správy loketské ze dne 4. března 1921, č. 4325 byla neštovicová epidemie ve Wintersgrünu prohlášena za zaniklou. Poněvadž obec musila poskytnouti zamořeným rodinám zálohou jak hotové peníze, tak také potraviny, poněvadž šlo o rodiny, které ztratily práci, vznikly tím obci značné výdaje, které obci stát nahradil. Naproti tomu těžce poškozené rodiny přes to, že podaly mnoho úředních výkazů a mnoho podání, jež byly žádány, nedostaly dosud náhrady za své ztráty výdělku, ač od epidemie uplynulo již přes dvě léta.
Podepsaní se tedy táží pánů ministrů:
Jsou-li ochotni neprodleně naříditi, aby postižené rodiny konečně dostaly, co jim náleží podle zákona o epidemiích?
V Praze dne 14. května 1923.
Hillebrand, Pohl, dr. Holitscher,
dr. Czech, Hoffmann, R. Fischer, Grünzner, Taub, Roscher, Blatny, Kirpal, Schäfer, dr. Haas, Dietl, Wittich, Palme, Hausmann, Schweichhart, Leibl, Beutel, Čermak, Jokl, Hackenberg, Schuster, Deutsch, Uhl.
XI./4171 (překlad).
Interpelace
poslance dra Luschky a druhů
ministrovi financí
o zdanění služebních platů státních zaměstnanců.
Podle §u 8 zákona o platech státních zaměstnanců ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n. jsou státní zaměstnanci povinni platiti osobní daň z přijmu ze svých služebních požitků a to od 1 ledna t. r. 50%, od 1. dubna 1923 75% a od 1. července 1923 plných 100%.
Nuže, daň se skutečně při vyplácení měsíčního platu vybírá tak, že se dvanáctina daňové sazby, odpovídající služebnímu příjmu, každého měsíce z úřední moci strhuje, aniž se dříve vyžádalo zákonem nařízené přiznání příjmu poplatníka a podle toho se provedl aspoň předběžný předpis.
Při této úřední praksi se zřejmě nedbá, že podle platného zákona o osobních daních z příjmu určité dávky, jako na příklad úroky z dluhů, splátky, trvalé důchody, pojistné příspěvky a jiné položky, jež jest podle zákona odečísti a odůvodňují nižší stupně příjmu a daňové sazby, než jaké by se shodovaly s plným ročním příjmem. V tomto smyslu jsou také služební požitky státních zaměstnanců zdaněny příliš vysoko.
Podepsaní jsou toho mínění, že odečítání těchto položek má platiti také pro služební příjmy státních zaměstnanců a táží se proto pana ministra financí:
1. Jaká opatření v tomto směru finanční správa učinila a
2. jestliže ještě nic neučinila, je-li ochoten vydati v tomto smyslu berním správám pokyny?
V Praze dne 15. května 1923.
Dr. Luschka,
dr. Schollich, Bobek, Röttel, Schälzky, inž. Kallina, Matzner, dr. Radda, Budig, Böhr, Patzel, Simm, inž. Jung, dr. Medinger, Kraus, Kostka, Mark, Scharnagl, dr. W. Feierfeil, dr. Lodgman, Knirsch.
XII./4171 (překlad).
Interpelace
poslanců H. Jokla, R. Heegera, dra V. Haase a druhů
ministrovi spravedlnosti
o novém zabavení časopisu ťVolkspresseŤ, vycházejícího v Opavě.
Konfiskační činnost opavského státního zastupitelství bude v Československu brzy smutně proslavena. Také číslo 85. časopisu ťVolkspresseŤ, vycházejícího v Opavě bylo zabaveno. V úvodníku s nadpisem ťPřes to přese všechnoŤ byla zabavena první věta:
ťŽe dne 8. dubna nabyl účinnosti zákon na ochranu republiky, který jest výjimečným zákonem nejhoršího druhu, - vzrušilo to zvláštním způsobem lidové vrstvy?Ť
Poznamenáváme, že tento článek jest doslova převzat z časopisu ťFreiheitŤ vycházejícího v Teplicích-Šanově, kde jej censura propustila bez překážky. Dále byla zabavena tato poznámka k soudnímu rozsudku:
ťUkradne-li ubožák z nouze a zoufalství otep dříví, dostane za to 4 měsíce, které si musí důkladně odseděti. Za lidský život? Ten nemá takové ceny. Eh, nač se nad tím pozastavovat; stává se to častěji, že někoho zastřelí a v tomto případě to byl jen chudák. Ať žije vlastnictví! Nechť zhyne lidství! To je občanská logika a morálka.Ť
Tiskový soud v Opavě odůvodnil toto zabavení takto:
ťObsah čísla 85. periodického tiskopisu ťVolkspresseŤ, tištěného v Opavě, vycházejícího v Opavě ze dne 14. dubna 1923 zakládá:
1. V článku s nadpisem ťPřes to přese všechnoŤ a to ve vedlejší větě od ťNabyl účinnosti...Ť a ť... vzrušilo,Ť skutkovou podstatu přečinu podle článku III. zákona ze dne 17. XII. 1862, č. 8 ř z. ex 1863.
2. v článku s nadpisem ťČtyři měsíce podmínečně za lidský životŤ a to od slov ťukradne-li...Ť až ťa morálkaŤ skutkovou podstatu přečinu §u 300 tr z.Ť
Ačkoliv ustanovení dovolaná v soudním odůvodnění velmi podstatně omezují svobodu projevu mínění, přece ani nejširší výklad těchto ustanovení, čišící nejzpátečničtějším duchem, nemůže z nich vyčísti, že každá kritika soudnictví a zákonodárství jest zakázána a trestná. Tato konfiskace dokazuje že opavský censor jest buď nezpůsobilý anebo že svého místa zneužívá.
Podepsaní se tedy táží:
Jest pan ministr spravedlnosti ochoten poučiti úředníka, pověřeného censurou u opavského státního zastupitelství o jeho povinnostech a pro porušení zákona zbaviti jej jeho úřadu censora?
V Praze dne 17. května 1923.
Jokl, Heeger, dr. Haas,
Taub, Grünzner, Pohl, Hausmann, Deutsch, Schweichhart, Kaufmann, Uhl, Roscher, Palme, Schuster, Kirpal, Hackenberg, Häusler, dr. Czech, Blatny, Čermak, Hillebrand, Leibl.
XIII./4171 (překlad).
Interpelace
poslanců Josefa Mayera, Böllmanna
a druhů
ministrům vnitra a spravedlnosti
o zabavení časopisu ťDeutscher LandrufŤ v Chebu.
Číslo 48 časopisu ťDeutscher LandrufŤ ze soboty. dne 28. dubna t. r. bylo zabaveno a dohlédací úřady dopustily se tím kousku, o němž nelze říci byl-li spáchán ze zásadné zlomyslnosti, nebo z nedostatku porozumění. Na chebském krajském sjezdu svazu zemědělců měl poslanec Böllmann řeč, z niž byly zabaveny tyto vývody:
ťU Moravsko-slezské banky, u banky Bohemie, u Fischla a Bondyho, u Pozemkové banky a jak se všechny ty podniky jmenuji, které jsou v úpadku. Již opět slyšíme, že v Jablonci je zničena československá sklářská společnost a kdežto Voskova společnost vrací za 100 K ještě 5 K, československá sklářská společnost vrací jednu desetinu procenta. Tak se ztrácejí miliony. Dovídáme se, že se u Moravsko-slezské banky ztratilo 170 milionů, že u banky Bohemie jest ohroženo 176 milionů. Nepřihlížíme-li již vůbec k akcionářům, kteří ztratili všechno, lze snad ještě doufati, že se něco zachrání, takže ztráta bude prý činiti jen 100 milionů. Pozemková banka likviduje, aby se neřeklo, že učinila úpadek. Novou formou jest, že věřitelé dostanou 30% prostřednictvím Zemské banky a zbytek v československých státních papírech (Smích), v moučné půjčce, která má cenu 76 korun a jim se počítá v plné ceně. Z toho tedy hrozí opět ztráta 24 korun. Kdo musil převzíti záruku a přispěti na pomoc? Jinak se o Němcích neví. Avšak toho dne, kdy tato banka učinila úpadek, bylo telefonováno také německým bankám a musily ihned poskytnouti příspěvek k tak zvané sanaci. Jak lehkomyslně se však při tom postupuje, dokazuje, že banka Bohemie, která měla v Paříži filiálku (a tato byla pokládána za filiálku Bankovního úřadu), pohledávky vkladatelům tam vyplatila plně. Jen domácí obyvatelstvo trpí. Takovýmto způsobem se nezískávají noví přívrženci pro českou hospodářskou politiku. Nemůžeme se proto také diviti, lze-li právě v Československu tak velmi cítiti hospodářskou krisi. Slyšíme-li že po úpadku banky Bohemie jedna holandská banka nepřijala ani akreditivů Živnobanky, pak se musíme nad tím velmi zamysliti. Jestliže v poslanecké sněmovně při rozpravě o úpadku bank jeden Čech žádal, aby vláda pověděla jakých slev daní poskytla vláda průmyslovým podnikům které jsou pod ochranou Živnobanky pak lze o tom také přemýšleti. Obžalovaný předseda banky Bohemie dr. Kubíček řekl: ťJe-li možno, aby se živnostníci a obchodníci vypořádali konkursem nebo vyrovnáním a vidíme-li, že těmito konkursy a vyrovnáními jsou těžce ohroženy banky musejí míti právo se vypořádati také ústavy, které zaujímají velké a lepší postavení, avšak jsou ohroženy.Ť
Příznačné jest, že článek byl zabaven podle §u 18, bodu 1. a 2. t. zv. zákona na ochranu republiky na němž se jednostranně usnesly vládní strany. V něm se praví, že jest zakázáno rozšiřovati nepravdivé zprávy. Mělo by velkou cenu, kdyby vláda prokázala tazatelům co není pravda v těchto vývodech. To, co řekl, bylo proneseno ve sněmovní řeči, vyšlo ve stech časopiseckých článcích a štěbetají to konečně všichni vrabci na střechách. Kdo může toto zabavení odůvodniti, ten by mohl dělati divy. V onom čísle se však zalíbilo zabavujícím činitelům ještě další místo zatajiti před veřejností pomocí červené tužky.
ťLázně Kunžvart. (Co si všechno u nás dovolují.) V neděli šel jeden žák tělocvičného spolku přes náměstí. Potkal jej zdejší český praktikant berního úřadu a spatřil černo-červeně-zlatou stužku, která jej zvláště pobouřila, a již měl žák Eheim připjatou na kabátě. Čech se pustil do chlapce a stužku mu vzal, neučiniv další poznámky. Vidíme z toho opět jednou, jakých drzostí si mohou dovolovati takovíto živlové v čistě německých oblastech. Což není prostředků, které by přivedly k rozumu takovéhoto klučíka, který svým provokativním chováním vzbuzuje veřejné rozčilení? Či jest šovinistovi dovoleno činiti vše, co se mu zlíbí?Ť
Také zde se opět musí užíti pověstného zákona a užije se §u 14, odstavec 4. jako pomocníka v nouzi a místo, aby se zaujalo stanovisko proti přeceňování české rozpálené hlavy, postupuje se proti těm, kdo si takovýchto drzostí nenechají prostě líbiti a náležitě je kárají.
Naproti tomu si může ťČeský DeníkŤ dovoliti věci, jichž nelze prostě popsati. V čísle ze dne 23. dubna denuncuje způsobem, vlastním tomuto charakternímu časopisu, členy chebské místní rady, podezřívá je sprostě a zákeřně a štve úřady proti oněm německým pánům. Zdá se, že pro tento list neplatí § 14 svrchu jmenovaného zákona. Působí to, že zde byl skutečně usnesen zákon, který vynalezla většina proti menšině a jehož se zamýšlí užíti při každé možné i nemožné příčině jen proti menšině.
Podepsaní se ohražují proti takovýmto věcem a táží se pánů ministrů:
1. Zamýšlejí-li příště zabrániti, aby nedocházelo k takovýmto svévolným zabavením?
2. Jaký zájem na tom mají, aby byla potlačena pravda o skutečně ostudných poměrech mnoha českých bank?
3. Chtějí-li učiniti opatření, aby se platných zákonů užívalo ve všech částech země rovnoměrně, ať jsou české nebo německé a konečně
4. zamýšlejí-li nahraditi škodu způsobenou státními činiteli časopisu ťDeutscher LandrufŤ zabavením?
V Praze dne 8. května 1923.
J. Mayer, Böllmann,
Heller, dr. W. Feierfeil, Scharnagl, inž. Kallina, Knirsch, Patzel, inž. Jung, Schubert, Wenzel, Simm, dr. Luschka, dr. Radda, Windirsch, dr. Spina, Röttel, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Keibl, Kraus, dr. Lehnert, dr. Schollich, Matzner.
XIV./4171 (překlad).
Interpelace
posl. inž. O. Kalliny a druhů
celé vládě,
že česká většina v inženýrské komoře nedbá zákonných ustanovení, že němečtí členové komory jsou úplně zbaveni práv, zvláště v oboru jazykového práva, což po dvouletém marném usilování, aby platné zákony byly prováděny, vedlo k tomu, že se němečtí členové předsednictva komory vzdali mandátů.
Zákonem ze dne 2. ledna 1913,. č. 3 ř. z. a ze dne 10. ledna 1913 byly v Rakousku zřízeny inženýrské komory; § 1 tohoto zákona zní:
ťAby byl zastupován stav úředně oprávněných soukromých techniků a horních inženýrů, aby bylo napomáháno zájmům a aby byla chráněna stavovská čest tohoto povolání, budou zřízeny inženýrské komory.Ť
Podle §u 2 určují se sídla inženýrských komor.
Podle nařízení c. k. ministerstva veřejných prací ze dne 1. ledna 1914, č. 5 byla podle § 1 zřízena pro království české jedna inženýrská komora v Praze, skládající se ze dvou odborů, z nichž podle §u 2 byl pro německé členy zřízen jeden odbor sídlem v Teplicích-Šanově.
Ačkoliv zákon výše uvedený výslovně stanoví:
ťÚřady dají komorním představenstvům příležitost, podati dobré zdání … o změně obvodu a sídla zřízených komor inženýrských.Ť kteréžto ustanovení bylo pravoplatné také po převratě, usneslo se Národní shromáždění, v němž Němci nebyli zastoupeni, na zákoně ze dne 18. března 1920, č. 185 Sb. z. a n., jímž bylo usneseno zříditi pro Československou republiku inženýrskou komoru jednu.
Německý odbor v Teplicích-Šanově zakročil několikráte u příslušných úřadů, aby byl podle §u 13 uvedeného zákona vyslechnut.
Tak v podání ministerstvu veřejných prací ze dne 22. září 1919 se pravilo:
ťPři usnášení se na novém zákoně o inženýrských komorách podepsané předsednictvo odboru podle své povinnosti pečovati o ochranu zájmů německých civilních techniků v Československé republice žádá, aby bylo slyšeno, aby se mohlo vyhověti přáním a požadavkům německých civilních techniků.Ť
Německý odbor nedostal na to, jako na všechna podobná podání žádné odpovědi.
Nový zákon o inženýrské komoře ustanovuje v §u 1:
ťPro zastupování úředně autorisovaných civilních techniků a úředně autorisovaných horních inženýrů, pro hájení zájmů tohoto stavu a k ochraně jeho stavovské cti zřizuje se inženýrská komora pro Československou republiku se sídlem v Praze. Úřední řečí komory jest jazyk československý. Užívání jiných řečí při jednání komory upraví se nařízením ve shodě se zásadami jazykového zákona republiky Československé.Ť
§ 15 tohoto zákona ustanovuje:
ťV Praze, v Brně a v Bratislavě budou zasedati pracovní sekce komorního představenstva...Ť
Jak nespravedlivým jest ustanovení §u 1 stran úřední řeči, vysvítá z tabulky uveřejněné komorou o seznamu členů ze dne 31. července 1921:
Z počtu všeho členstva 987 bylo napočítáno 334 členů německých a 27 členů jiné národní příslušnosti, kdežto zbytek připadá na Čechy a Slováky. Vyjádřeno v procentech: 63.7% Čechů a Slováků a 36.3% menšinových národů.
Tato nespravedlnost se zvláště jeví u odboru brněnského, v němž jest 131 Němců proti jen 122 Čechům a v odboru bratislavském, v němž 19 Čechů, kteří se přistěhovali většinou teprve po převratu a 12 Slováků jest proti 21 Maďarům a 5 Židům.
Nařízení ohlášené §em 1 zákona vyšlo jako vládní nařízení ze dne 22. prosince 1920, č. 654 Sb. z. a n. Toto nařízení ustanovuje v §u 6:
ťÚřední řečí komory jakož i pracovních sekcí představenstva komory jest jazyk československy, této řeči užívá se při jednáních představenstva …
O užívání jiných řečí při jednáních těchto ustanovuje se toto:
Návrhy a dotazy jednotlivých členů představenstva a účastníků valné hromady inženýrské komory, pokud tito náležejí jedné a téže, však jiné národnosti než československé, mohou býti podány písemně v jazyku mateřském, navrhovatel musí však je opatřiti překladem v řeči československé. Táž ustanovení platí pro jednání jednotlivých pracovních sekcí. Představenstvo inženýrské komory, jakož i jednotlivé pracovní sekce jsou, pokud v členstvu inženýrské komory … jest alespoň 20% členů téhož, avšak jiného jazyka než československého, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydávati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž na požádání i v jazyku podáníŤ
Dne 14. března 1921 se konala zakládací valná hromada inženýrské komory, na které ministerstvo veřejných prací pozvalo také Němce jak se sluší v německém jazyku.
Na této hromadě učinili Němci toto prohlášení:
ťOčekáváme, že se zde sejdou všichni členové komory jako mužové práce ke společné činnosti pro blaho našeho stavu, veškeré techniky a veškerenstva a že nám německým členům bude poskytnuta možnost, abychom vydatně spolupracovali na pracích a úkolech komory.
Za těchto předpokladů ustupujeme od svých pochybností, zvláště že zákon o inženýrské komoře ze dne 18. března 1920 byl usnesen, aniž jím postižení civilní technikové a horní inženýři byli při tom spolupůsobili jak jim to zaručuje zákon ze dne 2. ledna 1913.
Za stejných předpokladů ustupujeme také od přání a návrhů zákonitých zastoupení německých členů komory, jež jsme příslušným úřadům několikráte a včas oznámili.
Konečně žádáme, aby toto prohlášení, odevzdané předsednictvu dnešní valné hromady v německém a českém jazyku bylo pojato do zápisu o dnešní valné hromadě.Ť
Pozvání k prvnímu zasedání předsednictva pražské pracovní sekce byla německým členům komorního předsednictva zaslána jen v českém jazyku.
Přes to se však na tuto schůzi předsednictva dostavili všichni němečtí komorní radové. V této schůzi podali tento návrh:
ťVšechna prohlášení předsedy všech shromáždění v komoře a ve výborech buďtež oznamována úřadujícím předsedou nebo zvláště k tomu ustanoveným schopným úředníkem komory také v německém jazyku. Rovněž všechna oznámení, prohlášení atd. komory v sekci a ve výboru buďtež všem civilním technikům, kteří se přihlásili za Němce, vydávána v německém jazyku.Ť
Tento návrh byl podán, aby vyplnil mezeru v prováděcím nařízení. Poněvadž se nepřipustilo, aby se o tomto návrhu jednalo němečtí komorní radové po delším vyjednávání schůzi opustili.
Po té byla dne 26. dubna 1921 podána stížnost ministrovi veřejných prací (doslovné znění v příloze 1), v níž bylo žádáno o rozhodnutí o jazykových právech německých členů komory. Na schůzi předsednictva komory, která se konala dne 13. června 1921, dostali němečtí členové opět jen české pozvánky, kterážto praxe byla zachována až do dnešního dne. Této schůze komory se zúčastnili němečtí členové a podali stejný návrh jako v pražské pracovní sekci, jenž však rovněž byl zamítnut. Za této schůze odevzdal vládní zástupce odpověď ministerstva veřejných prací na žádost německých komorních radů ze dne 26. dubna 1921 ve formě výnosu ministerstva veřejných prací čís. 20942/XlV-1921 ze dne 11. června 1921 (viz přílohu 2).
V tomto výnose jest mezi jiným:
ťMohou tedy němečtí členové žádati, aby jim také oznámení a prohlášení komory nebo jejího sekčního předsednictva byla zasílána v německém jazyku.Ť
O návrhu Němců, aby jazyková otázka byla upravena podle tohoto výnosu předseda inž. Borkovec však nepřipustil jednati a usnášeti s poznámkou že tento výnos obsahuje nesrovnalosti.
Námitka předsedy u ministerstva veřejných prací byla příčinou výnosu tohoto ministerstva číslo 36378/XIV-1921 ze dne 7. srpna 1921 (příloha 3). Tento výnos rozhodl, že z práva dožadovati se německých vyřízení, přiznaného předcházejícím výnosem jsou vyloučeni členové komorního předsednictva, poněvadž úřední řečí komorního předsednictva jest řeč československá,
ťtakže předsednictvo nemůže vůbec jiných jazyků užívati.Ť
Výnos vyvozuje z tohoto dovozování podmínku volitelnosti do komorního předsednictva, totiž důkladnou znalost československého jazyka.
Němečtí komorní radové se usnesli dne 28. srpna 1921 podati proti tomuto výnosu stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.
Dále bylo usneseno, aby se účastnili schůzí komory a aby se prozatím až do rozhodnutí nejvyššího správního soudu podrobili ministerskému výnosu.
Mezitím dostali němečtí členové komory jen české legitimace a seznam členů sepsaný jen v českém jazyku v němž dokonce i křestní jména, stav, jména měst a ulic jsou uvedena v překladech částečně pro tento účel teprve vymyšlených, takže seznamy mohou dokonce uvésti v omyl.
Odůvodněné žádosti o německé seznamy nebylo vyhověno.
Dne 20 dubna 1922 dostali němečtí komorní radové od komorního předsednictva jen českým jazykem sepsaný výnos ministerstva veřejných prací, č. 66982/XIV-1921 ze dne 12. března 1922 (viz přílohu 4), v němž v podstatě znovu uznávají německé nároky a zároveň ruší výnos ze dne 7. srpna 1921, čímž byl výnos ze dne 11. června 1921 opět obnoven. Nejvyšší správní soud zaslat na základě nového výnosu (příloha 6) našemu právnímu zástupci panu dru Wien-Claudi přípis, zdali na základě tohoto výnosu chce odvolati žalobu, což bylo zamítnuto, ježto onen výnos neposkytuje záruky pro uspokojení Němců, a jen rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jak vysvítá z množství dříve uvedených výnosů poskytuje záruku. Mimo to tento nový výnos obsahuje pokyn komoře, jak může rozřešiti jazykovou otázku proti smyslu a duchu zákonů a nařízení jiným způsobem, jak jest v příloze obšírně dokázáno. Poslední dobou se však událo velice mnoho jiných závažných porušení práv německých členů komory, která dokazují že česká většina komory nemá úmyslu se podrobiti rozhodnutím představeného úřadu, jakož že i úřady samy jeví málo ochoty.
Důkazem toho jest postup nejvyššího správního soudu, jenž na základě výnosu ministerstva veřejných prací, který Němce znovu těžce ohrožuje, zasáhl do právního řízení cestou, ostatně při právních sporech neobvyklou.
Dalším důkazem omezování našich práv jest, že ministerstvo veřejných prací z malicherných důvodů odmítá žádost, aby ve výboru pro inženýrský titul zasedal německý zástupce.
Přes výnos ze dne 12. března 1922 a přes opětovný požadavek nemohli němečtí komorní radové dosáhnouti, aby členové dostali česko-německé pozvánky k řádné valné hromadě dne 30. dubna 1922. Ani věstník komory, zřízený k oznamování v obou jazycích, neuveřejnil pozvání v německém jazyku a jedině, když bylo ukázáno na nezákonitost tohoto postupu přímo před schůzí byly uveřejněny v obou německých pražských časopisech stručné, na nenápadném místě vsunuté zprávy, které aspoň pro německé členy, bydlící převážně mimo Prahu, vůbec neměly významu.
Zvláště křiklavým případem, jak se nedbá německých důležitých věcí, jest odmítnutí důležitého oznámení německé zemské úřadovny II. všeobecného pensijního ústavu v Praze, č. j. XIV-135/1-5 ze dne 8. února 1922, důležitého pro německé členy komory, jehož dodání německým členům komory bylo zmařeno tím, že komora tohoto německého přípisu nepřijala.
Zemská úřadovna II dopisuje se všemi státními úřady bez odporu výlučně německým jazykem a čistě hospodářskému sboru, inženýrské komoře, zůstává vyhrazeno, aby první zamítl přípis tohoto zemského úřadu, týkající se hospodářské otázky.
Za nejnovější urážku a přímo za výsměch německých členů komory dlužno však označiti přípis komorního předsednictva, č. 566/22/J ze dne 17. května 1922, v němž se požaduje od německých komorních radů aby zdarma přeložili nový sazební řád neobyčejně obšírný spis, obsahující 75 stránek strojem psaných, kromě mnoha tabulek, a to se směšným odůvodněním, že sazebník bezplatně vypracovali většinou čeští kolegové. Na tomto sestavení němečtí komorní radové zajisté rovněž spolupracovali bezplatně v míře daleko přesahující jejich počet, při čemž jako nádavek měli ještě mimo to daleké cesty ze svých bydlišť do Prahy. Nyní mají Němci bezplatně vykonati překlad, což jest přece věcí komory, na kterou 334 němečtí členové komory platí každý po 400 Kč, tedy ročně 133.600 Kč členského příspěvku, za kteroužto částku Němci dosud doznali jen útisku a odstrkování.
Ačkoliv jak dříve bylo uvedeno, ministerstvo veřejných prací výnosem č. 66.982/XIV-1921 ze dne 12. března 1922 v podstatě znovu uznalo německé nároky rušíc výnos ze dne 7. srpna 1921, prohlásil předseda komory, že tohoto třetího výnosu ministerstva veřejných prací nebude prováděti a že dokud on bude předsedou, komora bude úřadovati jen česky, neohlížejíc se na ministerstvo veřejných prací, které může dělati co chce. Přes námitky přítomného vládního zástupce navrhl český člen komory inž. Kalbac aby výnos nebyl uznán. Němečtí zástupci učinili po té prohlášení, které vyvrcholilo ve zjištění, že pro nezákonný postup české většiny komory nebudou od nynějška uznávati její usnesení. O událostech na schůzi a o stanovisku německých členů představenstva bylo učiněno podání ministerstvu veřejných prací, uvedené v příloze 5. Na den 6. června 1922 byla ohlášena schůze pracovní sekce. Z německé strany byl vysloven požadavek vládnímu zástupci této sekce panu vrchnímu komisaři Sadilovi aby tuto schůzi zakázal. Při rozmluvě v ministerstvu prohlásil pan stavební rada Kadlec, že březnový výnos ministerstva veřejných prací platí tak dlouho, dokud nebude zrušen vyšším rozhodnutím nebo odvoláním ministerstva a že se mu komora až do té doby musí najisto podrobiti. Toto oznámení vzbudilo dojem, že zástupci ministerstva vážně pomýšlejí na to aby vynutili uposlechnutí tohoto výnosu. Schůze svolaná na den 6. června se také nekonala avšak byla svolána nová schůze na den 12. června 1922. Na nový protest německých členů podaný referentovi panu vrchnímu stavebnímu radovi Dittrichovi a panu stavebnímu radovi Kadlecovi bylo rozesláno pozvání podepsané ministrem veřejných prací, jímž byli němečtí komorní radové vyzváni aby se určitě účastnili schůze komorního předsednictva, svolané k úpravě jazykové otázky. Tato schůze se konala dne 19. června 1922. Vrchní stavební rada Dittrich odůvodňoval především třetí výnos ministerstva veřejných prací, jenž se stal již proslaveným a jenž Němcům má proti odporu české většiny komory zaručiti těch málo práv, která jim zákon vyhrazuje. Po několikahodinných poradách se konečně podařilo vládním zástupcům dosáhnouti uznání výnosu avšak čeští komorní radové prohlásili, že chtějí přivoditi rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Pro postup vládních činitelů jest příznačným, že v oné době již uplynula 60denní lhůta k námitkám a aby se přes to české většině komory umožnilo zakročiti, podvolilo se ministerstvo veřejných prací k vydání stejně znějícího výnosu již dva dny po schůzi. Přípisem ze dne 10. srpna 1922 oznámilo ministerstvo veřejných prací komoře, že stížnosti podané nejvyššímu správnímu soudu a týkající se výnosu z ochoty ministerstva veřejných prací ze dne 21. června 1922 se přiznává účinek odkládací a to podle zákona ze dne 22. října 1875. K následujícím schůzím komorního předsednictva byly rozeslány opět jen české pozvánky. Dne 26. srpna 1922 podali němečtí členové dohlédacímu činiteli komory žádost, v niž poukazovali na řádnost usnesení ze dne 19. června, které nemůže býti zrušeno novým nařízením ministerstva veřejných prací, nýbrž jen usnesením komorního předsednictva. Poněvadž tedy schůze ze dne 28. srpna nebyla svolána řádně, odmítli němečtí členové svoji účast. Dne 9. září konečně došlo vyřízení ministerstva veřejných prací (viz přílohu 6), jež však obsahovalo mnoho nesprávností, které byly opraveny v novém přípisu ministerstvu ze dne 16. září 1922 (viz přílohu 7).
V čísle ze dne 7. září komorního věstníku se pak objevilo české pozvání k mimořádné valné hromadě komory na den 24. září 1922. Na stížnost podanou ministerstvu byla výnosem ze dne 22. října 1922, (viz přílohu 8) dána odpověď v tom smyslu, že se ministerstvo tentokráte postavilo na stanovisko, že pozvání bylo učiněno řádně a že teprve po schválení nového jednacího řádu bude dán základ jemuž nebude možno odporovati
Valná hromada se konala a účastnil se jí jen jediný česky mluvící německý člen předsednictva. Ačkoliv také mnoho českých členů podporovalo německé požadavky jazykové, rozhodla se česká většina komory na přijetí návrhu jednacího řádu, jenž Němce zbavuje všech práv. Podáním ze dne 23. října (příloha 9) byly německé návrhy a požadavky znovu oznámeny ministerstvu veřejných prací. Na nejbližší schůzi představenstva sekce dne 4. prosince 1922 byly znovu rozeslány jen české pozvánky. Na to podali němečtí členové nové podání (příloha 10) na ministerstvo veřejných prací a žádali, aby byly konečně vyřízeny požadavky ze dne 9. září 1922, neboť na rozhodnutí, zdali němečtí členové představenstva komory musejí znáti český jazyk závisí další jejich chování. Neboť na tomto rozhodnutí závisí, zdali oni neznajíce českého jazyka - mohou dále podržeti mandáty či nikoliv. Ježto se však takové rozhodnutí příčí zákonu, neodvažuje se asi ministerstvo veřejných prací vydati rozhodnutí. S druhé strany však nechce také pracovati proti přáním české většiny komory. Tak povstal nedůstojný stav, že na základě nezákonitého jednacího řádu byla členům představenstva odňata možnost účastniti se prací tak důležitých pro stav civilních inženýrů. Aby učinili tomuto neudržitelnému stavu přítrž, vzdávají se němečtí členové předsednictva svých mást. (Viz přílohu 11 a přílohu 12.)
Po té předsednictvo komory vydalo přípis ze dne 30. ledna 1923 (příloha 13), v němž oznamovalo, že se má o jednacím řádu jednati ještě jednou. Ministerstvo samo chtělo německé členy pozvati na tuto schůzi. Po zkušenostech, kterých dosud v komoře nabyli, žádali němečtí členové (příloha 14) ministerstvo veřejných prací aby konalo tuto poradu pod předsednictvím zástupce ministerstva, poněvadž dosavadní průběh vyjednávání ukázal, že jen takové zasáhnutí může vésti k cíli. Jelikož ministerstvo tento návrh zamítlo bylo mu přípisem ze dne 23. února 1923 uvedeno na vědomí, že němečtí členové komorního předsednictva skládají mandáty neodvolatelně.
Tak se ukončil boj německých členů komory o nepatrná jazyková práva, příslušející jim podle zákona. Vylučujíce všechny politické vlivy - vedeni jen myšlenkou umožniti vydatnou práci na tomto hospodářském poli zastupitelství stavovských zájmů - pokoušeli se ve vyjednávání trvajícím po léta dospěti k cíli. Kolísavé chování ministerstva veřejných prací znemožnilo dosáhnouti, aby platné zákony byly uznány českou většinou komory a tak se ukončila usilování německých členů komory, vedená s bezmeznou trpělivostí a obětavostí tím, že byli z komory vytlačeni. Tak se znemožňuje celému německému stavu jemuž v hospodářském životě státu připadá významná účast, hájiti svých stavovských zájmů, jelikož český šovinismus a bezmezná nesnášelivost nechce dovoliti německým civilním inženýrům, aby užívali svého mateřského jazyka. Tak tento stát deptá přes všechna zákonitá ustanovení nejzákladnější právo Němců. President tohoto státu prohlásil sice za své heslo: ťPravda vítězí.Ť Vládne se však pod heslem: ťMoc nad právem.Ť
Aby však tato soustava znásilňování a nedbání zákonů byla dovršena, zamýšlí nyní česká většina komory místa v předsednictvu připadající německým civilním inženýrům obsaditi Čechy. Tento neslýchaný postup se ztroskotal ještě prozatím na chování českých členů z Moravy, kteří vzdálivše se ze schůze, zatím ještě znemožnili takový surový postup. Nyní jest nejvýš na čase aby vláda učinila přítrž těmto neslýchaným poměrům a znovu obnovila úctu před zákony. Uspokojující řešení se nade jen tenkráte, odhodlá-li se vláda provésti rozdělení inženýrské komory na národnostní sekce.
Podepsaní se táží celé vlády:
1. Ví o výše vylíčených událostech a o nezákonitém postupu české většiny komory?
2. Jest ochotna ihned zakročiti a učiniti všechna opatření aby konečně byla dodržena aspoň zákonná ustanovení a aby se umožnila německým členům komory účast na poradách?
3. Jest vláda ochotna připraviti novelisaci zákona o inženýrských komorách na podkladě rozdělení na národnostní sekce?
V Praze dne 15. května 1923.
Inž. Kallina,
dr. Lodgman, dr. Schollich, Böhr, dr. E. Feyerfeil, Wenzel, Bobek, dr. Petersilka, J. Mayer, Matzner, dr. Medinger, Kraus, dr. Keibl, dr. Radda, dr. Brunar, dr. Lehmert, Schälzky, Patzel, Simm, inž. Jung, Kaiser, Mark.