Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

K jednotlivým paragrafům osnovy se podotýká:

§ 1.

Původ zboží sluší rozuměti v pojetí zeměpisném. Osnova neobírá se takovými označeními původu, která se vztahují na určitý závod, neboť v těchto případech čelí proti nesprávnému označení původu předpisy zákona o ochraně známek (ve znění čs. zákona ze dne 24. července 1919, čís. 471 Sb. z. a n. a zák. ze dne 30. června 1921, čís. 261 Sb. z. a n.), jež se vztahují jak na známky registrované, tak i na jméno, firmu, znak nebo obchodní pojmenování závadu jiného výrobce neb obchodníka; mimo to přichází zde k platnosti i ustanovení § 46 živn. řádu.

Zeměpisné pojmy, jež při označování původu zboží mají význam, jsou místo a stát v první řadě. Pro případy, kde přichází v úvahu pojmenování určité krajiny, volí osnova ve shodě s ustanoveními mírových smluv a obchodních smluv s Francií, Rakouskem a Maďarskem pojem "okrsku". Za okrsky budou po případě moci býti prohlášeny (§ 6 osnovy) i celé země, ale jest také možno, že jednotlivé okrsky budou zasahovati do více zemí. Z tohoto důvodu neuvádí se v osnově "země" v našem ústavním smyslu.

Osnova přijala pojem původu zboží v užším smyslu, obmezujíc jej na místo výrobní na rozdíl od místa pouhé obchodní činnosti. Jsouť vlastnosti určitého místa, na př. jakost půdy, poměry klimatické, výhodná jakost surovin, zvláštnosti výrobní methody atd. rozhodující pro kvalitu určitého zboží a má proto znalost místa, v němž zboží bylo vyrobeno, pro obchodní kruhy obzvláštní význam a důležitost. To nelze říci zpravidla i o místě obchodního podnikání jako takovém, kde záleží spíše jen na dobré pověsti obchodníkově, jeho solidnosti, zdatnosti a jiných ryze individuelních vlastnostech.

Zneužití místa obchodního podnikání cestou nekalé soutěže je již ostatně dle stávajících zákonů (ochrana známky, jména, firmy, znaku, obchodního pojmenování) dosti znemožněno, takže potřeba v přítomné době tuto otázku zákonem upraviti nebyla zvlášť naléhavá. Obmezením pojmu původu na místo výroby udržen žádoucí soulad se zákonodárstvím sem zasahujícím, zejména se zákony celními (srov. § 7 prov. předpisu k zák. o celním sazebníku) a statistickými (srov. § 1 zák. ze dne 13. července 1922, č. 235 Sb. z. a n. o nové úpravě statistiky zahraničního obchodu, a § 9 vl. nař. ze dne 9. listopadu 1922, č. 328 Sb. z. a n.).

S tím nesluší ovšem zaměňovati otázku v příčině aktivní legitimace k uplatňování nároků zákonem zajištěných. Ježto jde o výsek látky, týkající se problému nekalé soutěže, bylo nutno poskytnouti právo k stíhání trestnímu, i civilnímu všem soutěžitelům, bez rozdílu, jedná-li se o činnost výrobní neb jen obchodní, a to nejen těm, kteří jsou usazeni v místě uvedeném nesprávně jako místo původu, nýbrž i v místech jiných. Tito všichni mají stejný zájem na tom, aby nekalé, obchodní morálce odporující a do jejich zájmů jako soutěžitelů zasahující jednání bylo vůbec potlačeno.

Není a nemůže býti úkolem tohoto zákona dávati předpisy, zda a jakým způsobem má býti zboží označováno; zákon má jen zabrániti označení nesprávnému. Výjimky v §§ a 6 uvedené jsou povahou věci odůvodněny.

Nerozhoduje o všem tolika označení na zboží samém. Praktická potřeba obchodu vyžaduje, aby pojem označení byl vykládán co nejšíře, tedy aby se týkal i označení nalézajících se na bezprostřední úpravě zboží, na obalech, nádobách, ba i na označení zboží v oznámeních, nápisech, vyhláškách, obchodních oběžnících, cenících, účtech, průvodních listinách atd.

Důvod tohoto rozšíření je ten, že by jinak ustanovení zákona mohla se státi snadno absurdními, neb mohla býti obcházena, když by totiž zboží samo zůstalo bez označení a v listinách ke zboží připojených neb k němu se vztahujících neb v ústních sděleních o původu zboží učiněných byl původ zboží nesprávně označen. Též cizí zákonodárství přiznávají toto rozšířeni, které ostatně je logické vzhledem k tomu, že se jedná o látku, spadající do oboru nekalé soutěže. Lze je též vyvoditi i z ustanovení obchodní úmluvy mezi Československem a Francií (arg. slova "uvádění do prodeje") a obchodní dohody s Rakouskem (arg. slova "nabízení nebo vůbec uvádění do obchodu").

Ze stejných důvodů nelze činiti rozdílu, činí-li se nesprávné označení přímo, na př. slovy, či nepřímo, na př. vyobrazením, poukazujícím v obchodu na určitý původ.

Dodatek "v obchodním styku" (im Verkehre) připojen z toho důvodu, aby se naznačilo, že tu budou směrodatnými úsudky súčastněných kruhů, zejména i názory t. zv. obyčejného, průměrného kupce. Tím sjednána žádoucí konformita s obdobnými ustanoveními zákona o ochranných známkách.

Ze slov "o něž jde" vyplývá, že jen zboží, které je konkrétně určené, může se ochrana zákona dotýkati, nikoliv i zboží individuelně neurčeného.

V § 1 vyslovují se všeobecně záležitosti nesprávného označení původu, na které se pak §§ 2-4 odvolávají. Kde není těchto podmínek, není nesprávného označení původu. Zejména bude vždy třeba, aby bylo označení klamavé, t. j. způsobilé vzbuditi v obchodním styku nesprávnou domněnku o místu výroby.

Že se zbožím rozumějí také produkty prvotní výroby a vyrobením také vypěstění, vytýká osnova výslovně jen proto, aby již předem možné snad pochybnosti byly odstraněny. Lze očekávati, že naše zemědělství použije ochrany nového zákona měrou ne-li vyšší, tedy jistě stejnou, jako výroba průmyslová a živnostenská.

§ 2.

Předpis tohoto paragrafu je jen důsledkem zásady v § 1 uvedené. Bude záležeti na konkrétní úpravě označení, zejména na velikosti, formě, místě dodatků v paragrafu tomto uvedených, má-li býti vyloučen omyl v § 1 zmíněný či nikoliv. Bude-li celkový ráz označení takový, že přes tyto dodatky vznikne nesprávná domněnka v § 1 uvedená, bude označení takové nesprávné. S ustanovením § 2 setkáváme se v článku 16 československo-francouzské úmluvy ohledně okrskových pojmenování; z důvodů shora uvedených bylo však účelno zásadu tuta vysloviti povšechně v příčině všech označení původu.

O otázkách sem spadajících bude soud povinen vyžádati si odborný posudek (§ 12), čímž dána záruka, že soudy postupovati tu budou v souladu s názory súčastněných kruhů.

§ 3.

Ustanovení to vyskytuje se téměř ve všech zákonodárstvích, jež upravují tuto látku. Srovnej i článek 4. madridské smlouvy. Účelem jeho je ponechati volnému obchodu taková označení, jež stálým užíváním v súčastněných kruzích pro vyjádřeni jistého druhu nebo jakosti přestala býti označeními původu a stala se pouhými označeními jakostními nebo druhovými. Vzhledem k tomu, že tu jde o otázky namnoze velmi sporné a pochybné, které bude třeba řešiti dle potřeb obchodního života, předpisuje § 12, aby soud vyžádal si o nich posudek z kruhů odborných, čímž vyhověno projevenému přání zájemníků.

Je-li ovšem z označení patrno, že má sloužiti k označení původu, což jde z připojených dodatků: "pravý", "přirozený" atd., nelze o označení druhu (jakosti) mluviti.

Smlouva madridská (čl. 4) vyjímá místní názvy o původu produktů z vinné révy zásadně z pojmu názvů všeobecné povahy. Osnova rozšiřuje tuto výjimku na názvy označující původ piva a minerálních vod. Ochrana poskytnutá tím pivu a minerálním vodám, bude arciť prozatím obmezena jen na tuzemsko, tímto ustanovením bude však zároveň sjednána potřebná základna pro uplatňování nároku na ochranu jména našich piv a minerálních vod i v jiných státech cestou mezinárodních dohod.

Ustanovení odst. 3 stalo sena přání kruhů obchodních, které si slibují od seznamů údajů (názvů) v odst. 1 uvedených obzvláštních výhod pro obchodní styky. Bližší úprava toho předmětu stane se nařízením, které vydáno bude po slyšení zájemníků (§ 25 odst. 2).

§ 4.

Opatření toto má sloužiti k tonu cíli, aby se zabránilo nesprávné domněnce, že jde o zboží pocházející (vyrobené) od prodavače, totiž z místa (okrsku, státu), v němž má prodavač na zboží uvedený svůj závod (bydliště), ač ve skutečnosti bylo zboží vyrobeno v místě jiném.

Omylu takovému musí prodavač již dle všeobecných předpisů § 1 náležitě čeliti; nejvhodněji stane se to připojením místa výrobního. Kde ovšem nebezpečí takového není, t. j. v případech, ve kterých připojení jména a adresy prodavačovy nevzbuzuje nesprávné domněnky o původu zboží - a to bude pravidelně u obchodníků, kteří zboží takové neb podobného druhu vůbec nevyrábějí - není opominutí dle § 4 vůbec stihatelno. V těchto případech bude se totiž jednati o zboží, co do místního původu ve smyslu tohoto zákona vůbec neoznačené.

Tak dlužno zajisté rozuměti stejnému ustanovení článku 3 madridské úmluvy ohledně výrobků cizozemských a to vzhledem k zásadě v čl. 1 téže smlouvy uvedené. Poněvadž běží tu jen o důsledné provedení zásady § 1, bylo toto ustanovení madridské smlouvy přijato ohledně všech výrobků tuzemských i cizozemských.

§ 5.

Ustanovení toto je obdobné předpisu § 6 zákona o ochranných známkách (zákon ze dne 6. ledna 1890, č. 19 ř. z.) a účelem jeho je přivoditi obligatorní označení zboží místem původu, když by se ukázala nutná potřeba toho u některého druhu zboží. K opatření takovému dojde jen po předchozím slyšení zájmové korporace (§ 25, odst. 2).

§ 6.

Článkem 275 mírové smlouvy Versailleské a obdobnými články ostatních mírových smluv byl zaveden v mezinárodním styku institut vzájemné notifikace předpisů o okrskových pojmenováních. V mírových smlouvách a v obchodní dohodě s Rakouskem ustanovuje se pouze o notifikaci pojmenování vín a lihovin, kdežto v obchodní smlouvě s Francií rozšiřuje se toto opatření na všechny výrobky, jež odvozují své zvláštní vlastnosti z půdy neb podnebí. Maďarská obchodní dohoda mluví všeobecně o užívání okrskových pojmenování k označování původu zboží a přírodních produktů vyrobených v území druhé strany, včítaje v to vína a jiné produkty vinné révy. Není vyloučeno, že dalším vývojem mezinárodního práva bude instituce okrskových pojmenování prohloubena a rozšířena na jiné druhy zboží a jiné státy. Abychom z tohoto vývoje mohli patřičně těžiti, jest nutno instituci okrskových pojmenování především na půdě domácího zákonodárství vybudovati. Leč i na poli čistě vnitrostátním má otázka tato důležitý význam pro řadu výrobků, zejména zemědělských. Úprava jednotlivých okrskových pojmenování vyžaduje v každém případě bedlivého ocenění všech okolností, jakož i dohody s interesenty, což bude často vyžadovati dlouhého jednání. Tím jest zdůvodněno, že osnova ponechává provedení úpravy cestě nařizovací.

§ § 7-8.

Zákon rozeznává dvě skutkové povahy trestní, které se liší od sebe tím, že se u jedné (těžší, § 7) vyžaduje k pojmu trestnosti úmyslnost, tedy vědomí a vůle přivoditi oklamání, kdežto u druhé (lehčí, § 8) stačí již hrubá nedbalost, tedy kulposnost. Prvá kvalifikována je jako přečin. druhá jako přestupek. Úpravou touto se docílí, že převážná část trestních žalob projednávána bude sborovými soudy, čímž zajištěna jednotná judikatura nejvyššího soudu. Že se stíhá i jednání kulposní, jest odůvodněno praktickou potřebou, neboť, zhusta nebude lze jednání úmyslné dokázati a tak tendence; jíž zákon sleduje, nebylo by lze vůbec dosíci. Ostatně úprava ta odpovídá osvědčeným ustanovením zákona o obchodu s potravinami (ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. ex 1897), kterýžto zákon i jinak má mnohé podobnosti se zákonem o označování původu zboží. O objektivních skutkových náležitostech nesprávného označení původu jedná se v § 1, pokud se týče v §§ 2-4. Pojmy "vyrábí", "na prodej chová", "v oběh uvádí" jsou tytéž jako u zákona o obchodu s potravinami. Při pouhém "opatřování zboží nesprávným označením" samozřejmě se předpokládá, že pachatel zamýšlí zboží takto označené uvésti do obchodu; jinak bylo by jednání takové beztrestné.

Sazba trestní přizpůsobena byla sazbám zákona o obchodu s potravinami, při čemž přihlíženo ke stupni trestnosti u obou skutkových podstat, která je u přestupků dle § 8 menší nežli u přečinů dle § 7.

Zmínka o trestnosti pokusu přečinu se stala vzhledem na § 65 uh. zak. čl. V. z roku 1878. Jinak řídí se u obou deliktů otázka solupachatelství, spoluviny a účastenství dle všeobecných předpisů zákonů trestních.

Příslušnost soudů pro stíhání těchto deliktů opírá se o řadu vážných důvodů (obdoba s předpisy zákona o ochranných známkách, zákona o obchodu s potravinami, souvislost s jinými konkurujícími zákony, rychlost, jednoduchost soudního řízení, spolehlivý podklad pro spory civilní atd.). Oproti těmto výhodám ustupují prospěchy, jež by snad byly v případě řízení před úřady správními, značně do pozadí a též z kruhů zájemníků byl vysloven téměř jednomyslně požadavek, aby trestní řízení přikázáno bylo soudům.

§ 9.

Ustanovení toto má za účel odstraniti event. pochybnosti a určiti jednotnou praxi ohledně vyměř ování náhradních trestů za nedobytný trest peněžitý u všech soudů našeho státu.

§ 10.

Bylo třeba stanoviti trestní sankci i na přestoupení oněch spíše jen formálních předpisů, jež budou vydány na základě § § 5 a 6. Bude se tu trestati pouhá neposlušnost, nešetření zákazu, nebo příkazu (t. zv. delikty policejní). Tím příslušnost politických úřadů je dána sama sebou; řízení bude tu oficiosní. Pokud by ovšem přestoupení těchto předpisů zahrnulo v sobě zároveň skutkovou povahu některého z deliktů uvedených v § 7 neb v § 8, nastoupí trestní sankce tam vytčená.

§ 11.

Ježto přestoupením předpisů daných k ochraně označování původu zboží porušují se hlavně jen zájmy soukromé, ponechává osnova potlačení nesprávného označení stranám samotným, kterými jsou osoby fysické a právnické v tomto paragrafu uvedené. Přiznati právo žalobní také spolkům doporučuje se z důvodů praktických, neboť lze očekávati, že se tím počet sporů zmenši. Vzhledem k tomu zvolena byla forma t. zv. deliktů soukromo-žalovatelných, při nichž nejen iniciativa, nýbrž celý osud řízení trestního dává se výhradně do rukou dotyčné strany soukromé. Stíhání z moci úřední, jež tu přijala cizí zákonodárství, neodpovídá úplně právní povaze tohoto deliktu, který, byt i z části dotýkal se zájmů veřejných, zůstává v podstatě jen zásahem do soukromých zájmů zúčastněných jednotlivců. Tito také budou moci sami nejlépe posouditi, je-li třeba proti různým jednáním zakročiti čili nic. Stíháni oficiosní kladlo by též na orgány veřejné bezpečnosti úkoly, jichž nebyly by s to zmoci a vydalo by veškeré obchodní podnikání stálé nejistotě a nebezpečí bezdůvodných zákroků. Možné chikaně se strany soutěžitelů bude účinně čeleno tím, že bude žalobce povinen nésti útraty bezdůvodné žaloby a že k návrhu osvobozeného obžalovaného bude lze na útraty žalobcovy uveřejniti osvobozující rozsudek (§ 14).

O tom, do které doby dlužno žalobu podati a v které době se trestní činy v §§ 7 a 8 uvedené promlčují, platí povšechné předpisy platných zákonů trestních.

§§ 12-14.

V paragrafech těchto uvedeny jsou zvláštnosti trestního řízení, obdobné předpisům nalézajícím se v zákoně o ochraně známek, patentů a o obchodě s potravinami. Předpisy těmi má se zajistiti praktický výsledek řízení a spočívá v nich jádro ochrany, jíž zákon dosíci se snaží.

Velmi důležitým jest ustanovení § 12, v němž se soudu ukládá, aby o otázkách, uvedených v §§ 2 a 3 vyžádal si znalecký posudek odborných kruhů. Tím dána jest záruka, že o těchto odborných otázkách nebude vynesen nález, jenž by byl v odporu s běžnými názory zúčastněných kruhů. Bylo by však v odporu se zásadami platných trestních řádů, aby se těmto posudkům přiznávala moc závazná a dlužno proto jinak i ohledně těchto posudků setrvati při všeobecných ustanoveních trestních řádů.

§ 15.

V paragrafu tomto upravují se podmínky soukromoprávních, žalob, jejichž petit sleduje celkem tytéž právní výsledky, jaké jsou dosažitelny dle § 13 cestou trestní. Zvláště uvádí se i žaloba na náhradu škody.

§ 16.

Ustanovení tohoto paragrafu o objemu náhrady škody odpovídá vzhledem k §§ 7 a 8 zásadě § 1324 obč. zák. Otázku, namnoze velmi spornou, byl-li žalující činem žalovaného poškozen a do jaké míry, bude moci rozhodnouti soud dle volného uvážení, čímž vyhověno praktické potřebě.

§ 17.

V paragrafu tomto uvádějí se zvláštní případy, ve kterých nastává podpůrné civilní ručení majitele podniku za závadné jednání jeho zřízenců nebo zmocněnců. Ve druhém odstavci tohoto paragrafu stanoví se ručení za škodu způsobem, jenž praktické potřebě lépe hoví, nežli nejasné a k pochybnostem zavdávající ustanovení platných zákonů občanských (srov. § 1315 obč. z.).

§ 18.

Příslušnost soudů sborových, vykonávajících pravomoc ve věcech obchodních jest odůvodněna požadavkem, aby spory o nárocích, týkajících se označení původu zboží, dostaly se do rukou soudců, jimž ostatní jejich agenda poskytuje širší rozhled na poli národohospodářském a aby rozsudky vynesené ve sporech těchto mohly vzhledem k vyšší autoritě sborového soudu a k širšímu místnímu obvodu jeho působnosti nabýti váhy, směrodatné i pro posouzení jiných obdobných případů a tím obmezovati vznik nových sporů. Zároveň tím dosaženo i žádoucí konformity se spory, týkajícími se ochrany vzorků a patentů. Z důvodu toho nemá míti místo projednávání těchto sporů před samosoudem (srov. § 7 a J. N. a § 55 uher. civ. s. ř. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., čl. VII., lit. c).

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde není zvláštních sborových soudů, vykonávajících pravomoc ve věcech obchodních, nastupuje ovšem příslušnost řádných soudů sborových (sedrií).

§ 19.

Aby se docílilo žádoucí soustředěnosti všech sporů, jež by proti jednomu a témuž žalovanému byly vzneseny, stanoví § 19 výlučnou místní příslušnost dle místa podniku, případně dle bydliště žalovaného a teprve podpůrně dle místa spáchaného činu. Tím nejen se soudní řízení zjednoduší a urychlí, nýbrž i vyhoví lépe napadenému žalovanému.

§ 20.

Ustanovení toto je obdobné ustanovení § 13 a má rovněž za účel zabezpečiti výsledek sporu.

§ 21.

Předpis ten odpovídá zásadám občanského zákona a má za účel odstraniti pochybnosti, jež by tu mohly jinak vzniknouti.

§ 22.

Ustanovení a poměru k cizině odpovídají předpisům čl. 2 a 3 Pařížské svazové smlouvy na ochranu živnostenského vlastnictví. Ve smyslu těchto článků budou požívati ochrany našeho zákona zejména všechny ony státy, jež jsou členy Unie k ochraně živnostenského vlastnictví a jichž je dnes kromě Československa 25 (Německo, Rakousko, Belgie, Brazilie, Kuba, Dánsko, Dominik, Španělsko, Spojené Státy Americké, Francie, Velká Britanie, Uhry, Italie, Japonsko, Maroko, Mexiko, Norsko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko, Tunis). Také Bulharsko bude, jakmile provede ustanovení čl. 154 mírové smlouvy, ochrany našeho zákona požívati. Dle ustanovení § 22 stačí reciprocita formální a není tedy třeba, aby cizí stát poskytoval našim příslušníkům právě touž ochranu, jak co do způsobu a rozsahu, jaké jsou jeho příslušníci účastni u nás. - Vyhláška ve Sbírce zákonů a nařízení má ráz toliko deklaratorní, pouhého průkazu o jisté faktické okolnosti a může proto nastoupiti místo ní i průkaz ministerstva obchodu.

§ 23.

Ježto zákon sám o formě a způsobu, jakým označení zboží se má státi, ničeho nepředpisuje, je přirozeno, že nedotýká se platnosti jiných zákonů a nařízení, jimiž se nařizuje nebo zakazuje určitý způsob označování zboží.

Aby vyloučila možné pochybnosti, uvádí osnova v prvém odstavci § 23 demonstrativně zákony, jež zůstávají v celém svém obsahu nedotčeny.

Jestliže tedy zákony tyto upravují touž látku po stránce trestní, nastane po případě ideální konkurence, pokud ve smyslu výhrady v § 7 uvedené nedojde k použiti předpisu přísnějšího.

Ustanovení 2. odstavce plyne ze všeobecných zásad právních (sr. § 1295, odst. 2. obč. zák.), neboť nelze připustiti, aby právo k ochranné známce mohlo sloužiti jako prostředek nekalé soutěže.

§ § 24-25.

Ustanovení § 24 odpovídá praktické potřebě (odst. 1.) pokud se týče (odst. 2.) všeobecným zásadám právním.

K ustanovení § 25 odst. 2 dán byl podnět kruhy odbornými, které budou moci před vydáním zmíněných nařízení projeviti svoje přání a názory.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v poslanecké sněmovně přikázán výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a výboru ústavně-právnímu, v senátě pak výboru živnostensko-obchodnímu a ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 13. dubna 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.