XVII./4044 (překlad).
Interpelace
poslance Marka a druhů
ministrovi železnic,
že železniční průvodčí zneužívají své úřední činnosti.
Podle časopiseckých zpráv prodávali v posledních dnech průvodčí ve všech osobních vlacích na trati Praha-Cheb a Plzeň-Cheb cestujícím lístky s tímto nápisem:
1 cihla
na postavení
Národ. domu v Chebu.
1 Kč.
Tyto lístky jsou opatřeny razítkem štváčského spolku ťNárodní Jednoty SeveročeskéŤ. Prodej těchto lístků děl prý se tak, že průvodčí cestujícímu zároveň s kontrolovanou jízdenkou podal takový lístek a žádal za něj jednu korunu.
Podepsaní se táží pana ministra:
1. Jest ochoten dáti provésti vyšetřování, na čí rozkaz průvodčí tento prodej konali?
2. Jest pan ministr ochoten zakročiti proti tomuto zneužívání a využívání úřední činností a vinníky pohnati k odpovědnosti?
V Praze dne 6. března 1923.
Mark,
Scharnagl, Böhr, Budig, Röttel, Bobek, dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Simm, Wenzel, dr. Peterslika, Kaiser, Böllmann, Schälzky, Füssy, Kostka, Schubert, Palkovich, dr. Jabloniczky, J. Mayer, Pittinger, dr. Kafka.
XVIII./4044 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Holitschera, Hillebranda, Palme a druhů
ministrovi vnitra
o přehmatech státní policie při veřejné schůzi lidu ze dne 4. března 1923 v Chebu, svolané německou sociálnědemokratickou stranou dělnickou.
Na neděli dne 4. března v 10 hodin dopoledne svolali důvěrníci německé sociálně-demokratické strany dělnické v Chebu veřejnou schůzi lidu ve velkém sále střelnice s denním pořadem: ťZákon na ochranu republiky, útokem na politickou svoboduŤ, tuto schůzi ohlásili ve čtvrtek dne 1. března dopoledne u chebské státní policie, jíž nyní náleží dohlížeti na shromažďovací činnost. Kdežto okresní politická správa vždy bez překážky vzala na vědomí ohlášení schůzí, která byla učiněna 3 dni napřed a tento způsob byl již i ve starém Rakousku všude obvyklý, chebská státní policie trvalá na tom, že schůze má býti ohlášena 72 hodin napřed a že do této doby schází I hodina, zapovědělo tedy pořádati schůzi lidu a vrátilo se tím k trýznivému postupu, jakého se užívalo proti všem svobodomyslným hnutím v nejzpátečničtějších, nejčernějších dobách policejního režimu. Od tohoto zákazu se nedala chebská státní policie odvrátiti žádným rozkladem, nezbylo nic jiného, než schůzi lidu nahraditi veřejnou schůzí spolku ťVorwärtsŤ.
Avšak na tom nebylo dosti! Na plakátech, jimiž se zvalo na schůzi, byla uvedena tato věta: ťTohoto nedělního dopoledne nesmí zůstati nikdo doma, neboť jde o nejprostší právo každého člověka, jde o to, zda máme býti svobodnými lidmi usilujícími ku předu a vzhůru, nebo otroky, na něž čekají kázníce, jestliže zatřesou svými okovy.Ť V této větě vzbudila nelibost chebských státních zachránců slova ťnebo otroky, na něž čekají káznice, jestliže zatřesou svými okovyŤ, na plakátech musila býti zalepena. Správce chebské státní policie, aby dovršil svoji činnost, poslal na schůzí do střelnice 20 strážníků, kteří ozbrojení gumovými obušky, očekávají ve vedlejší místností věci, k nimž zde mělo dojíti. Mnoho let nepokládal úřad za potřebné sáhnouti k takovým policejním opatřením, poněvadž jsou nejen zbytečná a působí směšně, nýbrž i nejvyšší měrou dráždí a roztrpčují. Tento účinek, vskutku málo prospívající státní autoritě, dostavil se v Chebu tím méně, poněvadž se velitel oddílu dopustil pošetilosti, že nečekal, až se byli účastnící schůze rozešlu nýbrž po skončení schůze, která se odbyla v klidu a pořádku, před jejich očima a mezi nimi nařídil mužstvu, aby nastoupilo a odvedl je, což zavdalo podnět k mnoha vtipům a úsměškům.
Postup chebské státní policie jest po všem tom návratem k způsobům týrání, omezování shromažďovací svobody, podpichování a provokování, jež již mnoho let byly opuštěny a jichž se dříve užívalo proti nemilým stranám. Odporují zásadám demokracie a řítí se také postupu, jejž dosud zachovávaly politické úřady. Namane se tedy otázka, zda vláda vydala pokyny, aby podřízené, úřady nyní obrátily či zda pří chebských událostech jde o přehmaty příliš horlivé policejní dušicky. Proto se táží podepsaní pana ministra vnitra:
1. Schvaluje pan ministr postup chebské státní policie, vylíčený v interpelací?
2. Jest ochoten naříditi správci chebské státní policie, aby dbal shromažďovací svobody, upustil od zbytečných donucovacích opatření, a aby trýzněním nedráždil a neroztrpčoval obyvatelstva, užívajícího práv, náležejících mu podle ústavy?
V Praze dne 6. března 1923.
Dr. Holitscher, Hillebrand, Palme,
Wittich, Beutel, Uhl, R. Fischer, Hirsch, Hackenberg, Hoffmann, Schäfer, Dietl, Häusler, Roscher, Blatny, Deutsch, Schweichhart, Schušter, Leibl, dr. Haas, Heeger, Kaufmann.
XIX./4044 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o protizákonném potrestání německých rodičů na Moravě, že jejich děti nedocházejí do českých menšinových škol.
Na Moravě byly v rozličných místech vyloučeny děti z německých škol, poněvadž prý byly české národnosti.
Zvláště rodiče ve smíšených manželstvích byli postižení tímto opatřením i tehdy, jestliže vychovali dětí německy. Byl-li otec Čech, byly dětí se zřetelem na vychovatelskou moc otcovu zaznamenány pro českou školu. Byla-li matka českého původu, rozhodovala mateřská řeč.
Proto se tedy mnoho takových rodičů rozhodlo zajistiti svým dětem německé vychování tím, že dali své děti vyučovati po německu doma.
Nyní však čeští inspektoři menšinových škol, jakož i okresní politické správy vydávají trestní nálezy proti těmto rodičům prý, pro zanedbávání školní docházky. Doufají, že několikerým předvoláním k úřadu a důsledným, stále se stupňujícím trestáním, přinutí rodiče, aby své děti, dosud německy vychovávané, přece posílali do české školy.
V jednotlivých případech bylo rodičům potrestaných dětí prostě odepřeno právo stížnosti. Domnívali jsme se, že jest to následek §u 14 malého školního zákona ze dne 13. července 1922, č. 226, podle něhož právo trestati pro zanedbání docházky do menšinové školy náleží ministrovi, tento však vyhláškou, uveřejněnou aspoň měsíc napřed v úředním Věstníku, může pověřiti vykonáváním trestního práva jiný školní úřad nebo jiný školní orgán, který v těchto věcech rozhoduje jménem ministrovým a s konečnou platností, bez zřetele na to, že tento ministerský výnos ze dne 12. října 1922, č. 92079 byl uveřejněn ve Věstníku ministerstva školství a národní osvěty teprve dne 15. listopadu 1922 a tím podle zákona může nabýti účinnosti teprve dne 15. prosince 1922, jest ustanoven den 1. prosince jako den, kdy toto zmocnění nabývá účinnosti: Mimo to byly však jíž také konečné trestní nálezy předsedů okresních školních výborů a inspektorů menšinových škol vydány před dnem 1. prosince. Tato potrestání jsou úplně protizákonná, poněvadž podle §u 23 říšského zákona o obecných školách ony děti, které jsou vyučovány doma, jsou, bez výmínky osvobozeny od docházky do veřejné školy.
Podle §u 44 zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 ex 1906 zemského zákoníka nevztahuje se lex Perek na soukromé školy, tedy také na domácí vyučování.
Proto rodiče ve smíšených manželstvích mají podle tohoto zákona na vůlí dáti své dětí vyučovati doma po německu.
O nedbalou školní docházku, jak se praví v §u 14 malého školního zákona může jíti len tehdy, jestliže do školy nedocházejí takové dětí, které jsou do školy řádně zapsány, nebo jestliže dítě z nedbalosti nebylo zapsáno a není důvodu k odvolání podle §u 23 ř. z. o obecných školách. Německé děti, které jsou doma soukromě vyučovány, což ve všech případech bylo oznámena okresním školním výborům, nejsou tedy povinny docházeti do veřejných českých škol, do nichž vůbec nejsou zapsány a do nichž podle práva vůbec nepatří. Potrestání takových dětí jest tedy úplně nezákonné a nelze proto odepříti v této věci stížnostní právo, poněvadž by tím nezákonné a svévolné úřední opatření mohlo býti prosty zbaveno jakéhokoliv instančního přezkoušení. Nařízené tresty však také podle §u 23 ř. z. o obecných školách nemají zákonného podkladu. Bylo-li přiznáno právo odvolati se, byl opět odvolání odepřen odkládací účinek, ač všechny zemské zákony přiznávají odkládací účinek trestním nálezům pro zanedbávání školní docházky.
Jest pobuřující viděti šikanování německého obyvatelstva na Moravě takovýmto trestním zením: Jest vydána úplně na pospas čisté svého i několika úředních činitelů.
Podepsaní se táží pana ministra školství a národní osvěty:
Jsou tyto tresty ukládány s vědomím neb dokonce z rozkazu pana ministra?
Jak může pan ministr ospravedlniti tato vylíčená opatření, když výnos ze dne 22. října 1932, č. 92079 podle, §u 14 malého školního zákona nemohl vůbec nabyti účinnosti přede dnem 15. prosince 1922?
Jest pan ministr ochoten naříditi předsedům okresních školních výborů a moravským inspektorům menšinových škol, aby dbali platných předpisů a zabránili, by pro zameškanou školní docházku dětí byli trestání rodiče, kteří nejsou vinni zanedbanou školní docházkou, poněvadž jejích děti podle práva a zákona,jsou osvobozeny od docházky do veřejných škol?
V Praze dne 7. prosince 1922.
Dr.Schollich, Pittinger, dr. W. Feierfeil, Simm. dr. Kafka,
dr. Brunar, dr. Keibl, Kraus, dr. Lodgman, Kostka, Inž. Kallina, dr. Luschka, Schälzký, J. Fischer, inž. Jung, Mark, Böhr, J. Mayer, Schubert, Dr. Petersilka, dr. Lehnert, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda.
XX./4044 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů ministrovi školství a národní osvěty
a ministrovi vnitra
o zabavení německé mateřské školky v Žalhosticích pro účely české menšinové školy.
Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 4. července 1922, č. 63431 byl vysloven nucený nájem místností v I. patře budovy německé školy tamtéž, v němž byla dosud německá mateřská škola, pro účely české menšinové školy, mateřská škola byla umístěna v souterrainu. Ačkoliv obec podala proti tomu odpor, proto že se nedbalo jejích námitek, setrvalo ministerstvo výnosem ze dne 7. září 1922, č. 87512 na zabrání. Litoměřická okresní politická správa nařídila na to intimačním výnosem ze dne 14. září 1922, č. 48157 vyklizení místností německé mateřské školy. Proti zabavení podalo obecní zastupitelstvo stížnost Nejvyššímu správnímu soudu. Tento usnadnil si vyřízení této stížnosti, neboť ji a jimine zamítl s odůvodněním, že vnucený nájem nastal již prvním rozhodnutím ministerstva ze dne 4. července 1922, kdežto výnos ze dne 7. září 1922 obsahuje pouze vysvětlení úřadu, že setrvává na vnuceném, nájmu, již vysloveném. 60denní lhůta od doručení prvního ministerského výnosu byla již uplynula a nemohla býti prodloužena podáním odporu. Stran toho možno býti rozličného názoru, obec zvláště doufala, že podáním odporu dosáhne po dobrém zrušení nařízení a to proto, poněvadž úřad pří svém rozhodování nebral vůbec zřetele na námitky, které obec proti tomu podala. Rozhodnutí ministerstva o zabrání stalo se definitivní teprve tehdy, kdy ministerstvo přes odpor na něm setrvalo, neboť jinak by bylo mohlo dáti provésti zabrání již dříve. Konečně zabírací nařízení vydal podřízený úřad teprve dne 14. září (doručeno bylo dne 20. září), kdežto stížnost k nejvyššímu správnímu soudu byla podána dne 17. listopadu 1922. Nebyla tedy naprosto nutného důvodu k zamítnutí a limine.
Meritorní vyřízení stížnosti bylo by právě bývalo choulostivé a to proto, poněvadž místnost německé mateřské školy byla zabrána pro nově zřízenou 2. třídu -české menšinové školy v Žalhosticích. Nyní však přesným šetřením a na základě úředních dat o školních dětech se ukázalo, že žalhostická česká škola měla v letech 1919/20 do 1921/22 úhrnem jen 178 dětí. Průměr ze 3 let činí tedy jen 54 dětí, pří čemž ještě v roce 1919/20 byly k tomu připočteny také dítky z Velkých Žernosek, což při rozšiřování škol odporuje odst. 5 §u 5 malého školního zákona, dále také ještě děti německé národnosti. jež se nesmějí započítávati, poněvadž nemají mateřské řeči předepsané pro českou menšinovou školu.
Letošního školního roku má česká menšinová škola i s německými dětmi jen 45 dítek. Při takovém počtu dítek nejsou.ovšem dány předpoklady §u 11 ř. z. o ob. šk. k rozšíření školy, tedy prozatímní poboční třída nemůže také býti zřízena.
Úhrnný počet dítek navštěvujících českou školu jest přibližně takový, jako počet německých školních dětí v jedné třídě (německá škola má letošního školního roku 93 dětí). Může se tedy v české škole, i když jest jednotřídní, naprosto postačitelně vyučovati, ve třídě, která tu jest a pojme 70 dítek.
Druhé třídy české menšinové školy v Žalhosticích nelze tedy považovati za třídu podle zákona oprávněnou a odůvodněnou. Nebe tedy také zabírati k jejímu umístění místností německé mateřské školy, která jest zákonitě oprávněna.
Na počátku školního roku 1921/22 žádala česká menšinová škola v Žalhosticích o kabinet na učebné pomůcky. Ačkoliv při komisijním projednání bylo smluveno, že se kabinetu pro učebné pomůcky německé školy má užívati společně také k uschování českých učebných pomůcek, ministerstvo této úmluvu nepotvrdilo, nýbrž nuceně celý německý kabinet zabralo a také jej dne 25. března t. r. odevzdalo. Od té doby jest kabinet prázdný, ačkoliv jest ho co nejnutněji potřeba pro německé pomůcky. Dne 6. září byl konečně obsazen, avšak nebyly tam umístěny učebné pomůcky české školy, nýbrž užilo se ho jako bytu pro druhého učitele české školy, takže tedy vůbec nebylo dbáno vlastního účele zabrání a kromě toho veřejné přístřeší vynalezeno pro učitele, vyučujícího ve třídě zákonitě neodůvodněné.
Zabavení místnosti německé mateřské školy pro neodůvodněnou třídu právě tak naprosto nelze ospravedlniti jako zabrání kabinetu učebných pomůcek pro učitele této neodůvodněné třídy a bylo nařízeno jen proto, aby rozsah německé školy byl leště více zúžen a aby konečně propadla redukcí. Když dvoutřídní německá škola má jen 45 dětí, ihned se omezuje. Pří českých menšinových školách však se pří stejném počtu pomýšlí dokonce na rozšíření.
Tážeme se tedy pana ministra školství a národní osvěty a pana ministra vnitra:
Jak ospravedlní páni ministři zabírací nařízení ve prospěch druhé české třídy v Žalhosticích, která není zákonitě ospravedlněna?
Jest pan ministr školství a národní osvěty ochoten, ihned zrušiti toto nezákonně zabrání místnosti mateřské školy, jakož i zabrání kabinetu na učebné pomůcky pro druhého českého učitele?
Jak ospravedlní pan ministr školství a národní osvěty toto úplně nestejné nakládání s německým a českým školstvím a jest ochoten co nejdříve dáti tazatelům vysvětlení, za jakých podmínek se rozšiřují české menšinové školy a zdali se i při nich, právě jako při německých školách, béře za základ § 11 ř. z. o o. šk.?
V Praze dne 7. prosince 1922.
Dr. Schollich, Pittinger, dr. W. Feferfeil, Simm. dr. Kafka,
dr. Keibl, dr. Brunar, dr. Radda, Kraus, inž. Kallina, dr. Lodgman, dr. Lehnert, dr. E. Feyerfeil,Scharnagl, dr. Luschka, Kostka, dr. Petersilka, Mark, Schälzky, Schubert, Böhr, J. Mayer, J. Fischer, inž. Jung.
XXI./4044 (překlad).
Interpelace
poslanca dra Schollicha, Pittingera, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů
ministrovi školství a národní osvěty a ministrovi vnitra
o zřízení německé menšinové školy v Skřečoni u Bohumína ve Slezsku.
V Skřečoni u Bohumína byla do roku 1920 pětitřídní německá obecná škola. V říjnu 1920 vnikli do učebných síní německé obecné školy dosud nezmámí pachatelé, z budovy patřící německému spolku ťSchulvereinŤ vyhnali děti a učitele a násilně zabránili dalšímu vyučování. České úřady loupež také potvrdily a budovu přikázaly české škole, ač stále ještě byla vlastnictvím německého spolku ťSchulvereinŤ. Zákroky o opětné zřízení německé školy byly marné. Od té doby musí tedy přes 100 dítek čtyřikrát denně konati dlouhou a nebezpečnou cestu ze Skřečoně do Bohumína-nádraží a do Pudlova, aby se mohly účastniti vyučování ve svém mateřském jazyku.
Z těchto důvodů usilují němečtí rodiče ve Skřečoni, aby tam byla zřízena německá menšinová škola, pro niž jsou všechny zákonité předpoklady. Než mohla býti podána žádost o zřízení takové školy, musili se němečtí rodiče ve Skřečoni ovšem přesvědčiti o počtu dětí, na něž bylo bráti zřetel. Tomuto úkolu se podvolila paní Riedelová ze Skřečoně, která také dotazujíc se oněch rodičů, kteří posílali dětí do německé školy do Bohumína a Pudlova a kteří také již dříve posílali dětí do německé školy, založila skutečně seznam dětí, na něž bylo bráti zřetel pro německou menšinovou školu a přihlásila se skutečně 73 dětí: Paní Riedelová však nemohla práci dokončiti, poněvadž jí v tom zabránilo četnictvo a seznam ji odňalo. Na zakročení byl jí však teprve později opět vrácen.
Na základe tohoto, ovšem neúplného seznamu počtu žáků, dne 1. srpna t. r. zažádali němečtí rodiče o zřízení menšinové školy. Na zmíněnou žádost přišla dne 18. října t. r. do obce Skřečoně komise, skládající se z okresního hejtmana dra Jaroslava Haeringa a německého školního inspektora Ferdinanda Parczika od fryštátské okresní politické správy.
Správní komise obce Skřečoně oznámila po svém strážníku ústně rodičům, kteří byli zapsáni v seznamu, a chtěli posílati své děti do menšinové školy, která měla býti nově zřízena, že tito rodičové mají přijíti dne 18. října 1922 ve 2 hodiny odpoledne do obecní kanceláře ke komisi okresní školní rady, aby byl zjištěn počet dětí.
Budiž konstatováno, že nebyli před komisí pozvání všichni -rodiče, kteří byli zapsáni v seznamu, a že v opisu seznamu nebyly zaznamenány ještě všechny dětí, poněvadž dalšímu dotazování, jak již bylo zmíněno, četníci zabránili. Tak dokonce ti rodiče, kteří pro naprosto neospravedlnitelné zakročení četnictva nebyli již pojati paní Riedelovou do seznamu a kteří se tedy poněvadž jim na tom záleželo, aby posílali dětí do německé školy, která se měla zříditi - osobně dostavili před svrchu uvedenou komisi, byli odmítnuti odůvodněním, že nebylí zapsáni v seznamu dětí, předloženém komisi.
Abychom uvedli jen dva příklady, podotýkáme, že dcera kupce ze Skřečoně chtěla v zastoupení svých rodičů ohlásiti své sourozence a byla komisí odmítnuta a že jiné strany vůbec nedostaly zpráv o nařízené komisi, ač byly v seznamu zapsány. O vyhlášení zápisu nebylo postaráno. Děti ze smíšených manželství nebyly připuštěny, rovněž tak dětí židovských rodičů, takže seznam byl snížen na 36. Komise tedy postupovala úplně nevěcně a vůbec se nestarala, aby počet všech dětí, na něž bylo bráti zřetel pro německou školu, bezvadně zjistila, naopak, usilovala připustiti pro německou školu dětí pokud možno nejméně. To jest vládou tak často zdůrazňované stejné nakládání se všemi národy ve státě při zřizování menšinových škol.
Konečně pokud jde o trestní oznámení proti paní Anně Riedelové, které po hrdelním výslechu proti ní učinil četnický strážmistr Vodrážka okresnímu soudu, byla odsouzena zároveň se dvěma mladíky, kteří jí pomáhali, nálezem fryštátské okresní politické správy ze dne 10. listopadu 1922, č. 2346 podle §u 11 Prügelpatentu k osmidennímu vězení, když okresní soud se touto věcí vůbec nezabýval. V trestním oznámení se tvrdí, že ťagitacíŤ paní Riedelové bylo vyvoláno ťveliké národnostní hnutíŤ mezi skřečonským obyvatelstvem, které mohlo býti uklidněno teprve zakročením četnictva a že přitěžujícím bylo, že u obžalované byl nalezen vystřižený článek z časopisu ťTagŤ, jehož paní Riedelová pravděpodobněŤ užila k agitaci proti Československé republice. Rozsudek byl také proveden přes to, že všichni vyslechnutí svědkové bezvadné popřeli údaje, uvedené v oznámení, a prohlásili, že o nějaké agitací paní Riedelové nelze vůbec mluviti a že také vůbec žádné nebylo. Jakým způsobem si však měli němečtí rodičové ve Skřečoni zjistiti počet dětí, na něž bylo bráti zřetel pro německou školu než klidným dotazováním? Jest přece úplné jasné, že žádost musila býti odůvodněna udáním počtu dětí.
Pokojné sepisování německých dětí vylíčí se jako demonstrativní jednání a agitace, jimiž se vzbuzuje veliké národnostní hnutí a trestá se podle Prügelpatentu. Násilné zavření německé školy a loupež školní budovy v říjnu 1920 se klidné přijímá a vychází bez trestu. Ovšem len z toho důvodu, poněvadž jde o zničení německé školy, kdežto v prvním případě byla podána strašlivá žádost o zřízení německé menšinové školy.
Případ skřečoňský jest typickým příkladem v kapitole stejného nakládání se všemi národy ve státě.
Tážeme se tedy pana ministra školství a národní osvěty a pana ministra vnitra:
Jest pan ministr školství a národní osvěty ochoten, ihned příznivě vyříditi žádost o zřízení zákonem úplně odůvodněné německé menšinové školy ve Skřečoni, započítaje všechny děti, na které jest bráti zřetel pro tuto školu, bez neoprávněného odpočtení a umožniti její umístění uvolněním potřebných školních místností v německé školní budově, náležející německému spolku ťKulturverbandŤ a jemu odňaté?
Jest pan ministr vnitra ochoten ihned zrušiti úplně neoprávněné potrestání paní Riedelové a obou mladíků jí pomáhajících?
V Praze dne 5. prosince 1922.
Dr. Schollich, Pittinger, dr. W. Feierfeil, Simm,
dr. Kafka.
Schälzky, dr. Brunar, dr. Radda, dr. Keibl, Kraus, Kostka, dr. Lehnert, J. Fischer, Inž. Kallina, J. Maver, dr. E. Feyerfeil, Scharnagl, dr. Lodgman, dr. Petersilka, Böhr, Schubert, dr. Luschka, Mark,
XXII./4044 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Haase, Jokla a druhů ministrovi školství a národní osvěty,
aby byla znovu zřízena německá obecná škola v Jablunkově na Těšínsku.
Až do převratu byla v Jablunkově třídní obecná škola s dvojím vyučovacím jazykem (a to polským a německým), úhrnem 10 tříd. Tento způsob vyučování umožňoval žákům, aby se úplně naučili jak polštině, tak i němčině. Za dob polské vlády v Jablunkově polské úřady protiprávně nařídily, že se německy nemá vyučovati. Na tomto stavu se nic nezměnilo i po přivtělení Jablunkova k Československé republice. Německá škola nebyla znovu zřízena, naopak kompromisem s Poláky byla otevřena česká menšinová škola, ačkoliv Jablunkov má německou menšinu 750 hlav, kdežto česká jest značně nepatrnější.
Na počátku školního roku 1920/21 se také přihlásilo do německé školy 181 dítek. Okresní školní výbor v českém Těšíně nevzal však na vědomí přihlášky do německé školy a nepovolil, aby byla otevřena. Písemná i ústní zakročení u úřadů byla marná. Nepomohla také žádost k zemské školní radě slezské. Když byla dne 7. ledna 1921 u presidenta Masaryka holdovací deputace z Těšínska, přednesli také Tablunkovští Němci své stížností stran školy. Asi na tuto stížnost byl v březnu 1921 proveden zápis školáků a pří tom bylo zjištěno 53 školou povinných dítek německých rodičů. Děti šlonzáckých rodičů (Němcům přátelské obyvatelstvo Těšínska) a těch, kteří nebydlí v Jablunkově, byly zamítnuty, ač se německá škola musila bráti v úvahu i pro okolí, tak byl počet hlásících se dětí stlačen z 200 na 53.
Jablunkovská obecní správní komise se také v dubnu 1920 usnesla, že věcný náklad na německou školu, lež se měla znovu otevříti, převezme na účet obecního hospodářství, také slezská zemská správní komise zásadně vyslovila svůj souhlas se zřízením německé školy. Škola však přece nebyla otevřena.
Také na podzim roku 1921 nesměl se konati zápis do německé školy, ač se znovu přihlásilo mnoho dětí. Naproti tomu byla otevřena česká obecná škola, kterou zpočátku navštěvovalo poměrně málo dítek, později, když se zavedla němčina jako vyučovací předmět, návštěva se značně zvýšila. Při zápise se udály dokázané případy, že úřady činily nátlak na veřejné zaměstnance, kromě toho došlo k neshodám, poněvadž se zápis konal v téže budově. Pro německou školu bylo by se mělo v roce 1921/22 přihlížeti k 63 čistě německým a 91 šlonzáckým dětem.
Na opětovný protest také polského obyvatelstva na Těšínsku dostavil se počátkem školního roku 1922 do českého Těšína úředník ministerstva školství a národní osvěty, aby přezkoumal školní věcí. O Jablunkov se však nestaral.
Tak se zřízení německého vyučování protahuje na dni a léta a přes 50 německých dítek zůstává prostě bez německého vyučování. Všechny zákonné podmínky pro zřízení německé školy jsou zde zemský výbor a obec udělily svolení, od školních úřadů však nelze dosíci povolení k otevření školy.
Tážeme se pana ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten co nejdříve dáti znovu zříditi zcela odůvodněnou německou školu v Jablunkově a při zápisu do německé školy chrániti neomezené právo rodičů k volbě školy, aby se na závislé veřejné zaměstnance nevykonával nijaký nátlak a donucení?
V Praze dne 4. prosince 1922.
Dr. Haas, Jokl,
Hillebrand, Blatny, Taub, Dietl, Hackenberg, dr. Holitscher, R. Fischer, Schäfer, Uhl, dr. Czech, Čermak, Palme, Roscher, Hausmann, Beutel, Hoffmann, Häusler, Schweichhart, Kaufmann.
XXIII/4044 (překlad).
Interpelace
poslance dra Lodmana a druhů
ministrovi vnitra
a ministrovi spravedlnosti,
že inspektor liberecké státní policie Svoboda dopustil se přestupku shromažďovacího zákona.
Dne 4. března se konala v Liberci veřejná schůze lidu svolaná německou národní stranou. Na schůzí bylo kromě vládního zástupce, jenž přišel ve stejnokroji, několik tajných úředníků liberecké státní policie v občanském oděvu, kteří se vmísili mezi přítomné účastníky schůze. Státní zástupce schůzí rozpustil a pří tom tajný úředník inspektor Svoboda prohlásil za zatčena jistého Josefa Bára z Růžodolu pro jakousi poznámku, zakázanou prý trestním zákonem. Poslanec dr. Lodgman šel s inspektorem Svobodou, zatčeným a několika svědky na policejní komisařství v Lauferově ulici a tam žádal, aby se inspektor Svoboda legitimoval. Když inspektor Svoboda vytahoval z kapsy odznak tajného úředníka, vypadl mu gumový obušek, jejž měl schovaný pod kabátem a s nímž se dostavil do schůze. Podle §u 9 shromažďovacího zákona se ozbrojené osoby nesmějí účastniti veřejných schůzí lidu a proto se tážeme pánů ministrů:
1. Zamýšlejí naříditi státnímu zastupitelství, aby proti inspektoru Svobodovi uvedlo vyšetřování pro přestupek shromažďovacího zákona?
2. Čím může pan ministr vnitra ospravedlniti, že liberecká státní policie vysílá na schůze tajné úředníky, kteří se schůzi nepředstaví jako vyslanci vlády podle §u 12 shromažďovacího zákona, nýbrž nenápadně přebývají mezí obecenstvem, přes to však, jak se zde stalo, nevystupují jako prostí posluchači, nýbrž jako vládní činitelé?
3. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby se takové osoby, když jsou jíž vysílány na schůze, řádně představily svolavatelům jako vyslanci vlády nebo zamýšlí napříště takových osob, jako se zde stalo, užívati jako obecenstvu neznámých policejních slídičů?
V Praze dne 6. března 1923.
Dr. Lodgman,
Kraus, dr. Keibl, dr. Brunar, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda, Inž. Kallina, dr. Medinger, Matzner, dr. Lehnert, dr. Schollich, Inž. Jung,, Patzel, Simm, Knirsch, Böhr, Bobek, Mark, dr. Mayer, Zierhut, Windirsch.
XXIV./4044 (překlad).
Interpelace
poslance inž. Kalliny a druhů
ministrům spravedlnosti a vnitra
o neslýchané konfiskační praxi, jež se poslední dobou obrací hlavně proti časopisu ťTrautenauer TagblattŤ.
Žijeme prý v svobodné demokratické republice, jejíž přední mužové denně mluví, že se musíme ťodrakouštitiŤ. Pro míru občanských svobod ve státě jsou nejlepším měřítkem vládnoucí censurní poměry. Nuže, tiskový censor zuří od založení tohoto státu tak neslýchaně a surově proti našemu německému tisku, že již nyní nelze vůbec více mluviti o právu svobodného projevu mínění. Jak se budou poměry rozvíjeti, až nabude účinnosti nový náhubkový ochranný zákon, - nelze vůbec předvídati. V tomto státě jsme se již tak dalece odrakouštili, že z toho mála dobrého, jež Rakousko v tamto oboru vytvořilo, nezbylo jíž nic a že vše zlé nejen že bylo převzato, nýbrž sako příliš nevinné musilo býti ještě přiměřeně zostřeno, aby v mezích násilné soustavy v tomto státě nebylo nápadné příliš svobodomyslným zabarvením.
Obětí censury se stávají nejen nevinné novely, nýbrž censor míní, že svou červenou tužkou sprovodí se světa i konstatování skutečností, jež mohou býti dokázány úředními spisy. Tak v čísle 47 časopisu ťTrautenauer TagblattŤ ze dne 28. února 1923 označil censor za státu nebezpečné tyto oba články:
ťČetnictvem zabaveno.
Sebrané peníze pro říšskoněmeckou pomoc dětem. V Malé Bukovině, dne 24. února. (Původní zpráva časopisu ťTrautenauer TagblattŤ.) V tomto týdnu se konala v naší obci sbírka na říšskoněmecké děti dům od domu. Bylo sebráno asi 335 korun, jež však četnictvo ihned zabavilo, než mohly býti odevzdány uvedenému účelu. Zabavené peníze jsou uschovány na obecním úřadě. Dále se stal týž případ také ve Velké Bukovině, Hrabčicích, Vlčkovicích a Střeziměřících. - Byly již podniknuty kroky, aby se věci ujali naši poslanci. - Velká Bukovina, Vlčkovice a Střeziměřice leží v politickém okrese Králové Dvůr n./Labem, Hrabčice a Malá Bukovina v politickém okrese ťGermerŤ (Jaroměř).
Manželství ve městě Evropě!
(Moderní událost.)
Nádherný den to byl, nemýlím-li se, bylo to dne 28. října 1918, slunce ozařovalo svými paprsky skvostný svatební šat nevěsty, takže ženich byl zcela u vytržení nad touto skvostnou nádherou. Ženich vedl svou nevěstu k svatebnímu oltáři.
Právě tak jako u všech manželství, vždy tentýž počátek. Jásot nemá konce, sypou se blahopřání, krupobití radosti, blýská v očích všech přátel, hřmí v prsou zavrženého milovníka. Po krátké svatební cestě do města radostí, do Paříže, přichází mladý manželský párek k názoru, že jest nutno co nejrychleji uspořádati mladou domácnost. Začíná se horečně pracovati. Staří věrní služebníci se vyhazují a musí ustoupiti jiným, ještě skoro příliš mladým, takovým lidem, kteří dovedou oceniti přízeň okamžiku.
Ženich, chci říci mladý manžel, vede velkou domácnost, neboť jest tím povinen svým přátelům a svým - přítelkyním, s kterými se seznámil v Paříži. Jeho dům jest zařízen se vsím pohodlím, dohlíží se, aby v něm byl velíce přísný pořádek: Se sousedy obcuje velíce přátelsky, ale se svými příbuznými se nemůže mladý manžel dobře snésti.
Tak plyne život v hojnosti a přepychu, náš domácí pán potřebuje však mnoho peněz. Ostatně - celé manželství jest velice nákladné. Sluhové musí míti každou chvílí novou livrej, pak musí znovu měniti výložky, pak musí přijíti jiné knoflíky, a tak to jde stále. Lov jest hlavní zábavou, není tedy příliš drahé zbraně, musí je všechny míti zavěšeny ve své síni. Že jej při tom často napálí mazaný spekulant, jest jasné. Náš manžel spekuluje také ve valutách, má však tajemníka, jenž jej připravuje o mnoho devis.
Ačkoliv manželský párek neměl v den své svatby ani haléře dluhu, pozoruje přece brzy mladý manžel, že nějaké dluhy dělá, a že den ode dne rostou a chvatně se zvětšují. Nyní začíná šetřiti na svých úřednících a sluzích, snižuje jím druhotní přídavky o x procent. To mu však nepřekáží, aby elegantně nedělal -dalších dluhů, až. jednoho krásného dne bude nucen sáhnouti na majetek své paní. Proč by také ne. Jíní manželé také prodali umělecké poklady ze svého domu, zastavili nebo propachtovali monopoly atd.
Den ode dne jde to hůře. Náš manžel má špatné rádce, těch několik lidí, kteří mu udílejí dobré rady a říkají mu pravdu, proklíná a týrá, jak jen může. Při takových starostech musí člověk znervosněti, to jest přece jasné, dobří přátelé se o to velice přičiňují. Tak štve jeden den druhý, jde to ve stejných kolejích dále, pomalu, ale jistě, stále hůře, jak to jest v manželství obvyklé. Nejdříve, když přestane lichocení, přichází svatební den, pak líbánky, pak líbánky, svár, poté odcizení, a koncem všeho jest - rozvod.
Tak také zde. Lichocení pominulo, svatba také, líbánky uplynuly, začíná se jíž blýskati na manželském nebi (a třeba i z hlavní revolverů), a jak dlouho to bude trvati, než se začne třetí jednání dramatu.
Kdy přijde rozvod?Ť
Podepsaní se táží tedy pánu ministrů, zdali jsou ochotni pečovati, aby konečně bylo zastaveno neslýchané, demokratické republiky nehodné rdoušení tisku, směřující k soustavnému a promyšlenému zničení německého tisku?
V Praze dne 3. března 1923.
Inž. Kallina,
dr. Lehnert, dr. Schollich, dr. Lodgman, dr.Redinger, Kraus, Matzner, Zierhut, J. Mayer, Patzel, Simm, Knirsch, inž. Jung, Bobek, dr. E. Feyerfeil, dr. Keibl, dr. Brunar, dr. Radda, Scharnagl, Böhr, Wenzel.