VI.
Česká pozemková reforma v zrcadle zahraniční
propagandy.
Napsal Emil Karel Drapke z Opavy.
Všechny státy znají tak zvanou zahraniční službu, jejíž úkolem je pečovati o vhodné rozšiřování vlastních vládních zpráv a podávati opravy, které by v cizině povznesly vážnost domácího státu. Čím užitečnější může býti tato zahraniční služba, tím zkázonosnější může se také státi, jestliže tato zpravodajská služba opustí cesty správnosti a pravdy. Stát může snad na krátký čas setříti skutečné události, avšak trvale se nemůže vyhýbati pravdě. Pozemková reforma, která se započala, a zamýšlené postátnění lesů v Československu jsou znova školními příklady, jakému způsobu zahraniční propagandy aby se mělo vyhýbati. Jest dostatečně známou věcí, že pozemková reforma má býti učiněna nástrojem mocenské vůle jednotlivých stran. Stranicko-politický egoismus, jenž politiku staví nad hospodářstvím, stojí u kolébky díla rozkouskování velkostatků. Organisace velkostatkářů, svazy zaměstnanců a dělníků zemědělských a lesnických opětovně a co nejdůrazněji ukazovaly na těžké národohospodářské a sociální škody, které musejí přijíti;hned po provedení pozemkové reformy a sestátnění lesů.
Revoluční horečka převratových dnů usilovala o ťsociální vyrovnáníŤ a částí tohoto sociálního vyrovnáni byla podle mínění jednotlivých politických stran nyní započatá pozemková reforma, První národní shromáždění vytvořilo ve spěchu zákon o provedení pozemkové reformy a spěch v zákonodárství vysvětluje také, proč jest tento zákon zatížen nejhrubšími právními, hospodářskými a sociálními krutostmi a vadami.
Poměry a okolností, za nichž:zákon povstal, mohly by snad býti polehčující okolností při posuzování nevhodností zákona, avšak stále znovu podávané protesty proti způsobu provádění měly by také konečně dojíti povšimnutí. Bohužel třeba zaznamenati politování hodnou věc, že vláda a pozemkový úřad si úplně nevšímají protestních výkřiků. Ba ještě více! V zahraničním tisku se rozšiřuje vylíčení, uvádějící cizinu v omyl o účelu a nutností pozemkové reformy a postátnění lesů. Pro lásku k pravdě zahraniční propagandy jsou významná zvláště oznámení stratu postátnění lesů, která nalezla cestu do zahraničních časopisů. Vláda ukazuje, že stát má nepatrný pozemkový majetek, chce také dále přesvědčiti že soukromým hospodařením se mohou lesy státi obětí vydrancování. Kromě tohoto vylíčení si opatřil pozemkový úřad,ještě jiný důvod. Nutnost bezvadného zaopatřování vodou nutí vládu k sestátnění lesů! Podle toho poskytuje asi stát jako vlastník nejlepší záruku pro tvoření pramenů a zavodňování země. Nemůžeme se připojiti k mínění, že státní mocenská vůle nebo státní péče mohou působiti silněji než síly přírodní. Naopak tvoření pramenů se bude rozvíjeti, jak to předpisují přírodní zákony bez účastí moudrého umění vládního.
Stran zřizování užitečných vodních cest, údolních přehrad, stavění dobrých vodotoků může vláda vystoupiti jako vůdčí činitel, nemusí vsak při tom násilím zabírati do svého držení soukromých lesů. Obávanému vydrancování lesů bude lze velice účinně čeliti státním dohledem, tedy také v tomto směru jest dokazování pozemkového úřadu velice nedostatečným.
Pohraniční lesy Československa mají ohromnou hospodářskou cenu a bohatství. To jest ovšem dostatečným dráždidlem, aby se někdo pokusil dosáhnouti držení. Jest však zásadně chybným předpokladem již nyní míti za to, že se státní lesní hospodářství rovná zvýšení lesní výroby. Nechcem dnes vyšetřovati, zdali a v jaké míře jest reforma lesního hospodářství nutná a účelná, avšak musíme se postaviti proti tomu, aby se cizině přednášelo nesprávné odůvodnění účelností postátnění lesů. Pravé úmysly vyvlastnění lesů nemají nic společného s tvořením pramenů nebo s opatřováním vody, jsou jedině pláštikem pro opatření vyplývající z politické moci a zmenšující výrobu.
Kdyby jednak český pozemkový úřad a česká vláda byly skutečně přesvědčeny, že zestátnění lesů jest co nejúžeji spojeno s opatřováním vody pro zemí a kdybychom také my byli tímto odůvodněním přesvědčená, pak by byla k zestátnění lesů oprávněna nejen česká vláda, nýbrž musilo by se také říšsko-německé a maďarské vládě vyhraditi právo účasti v této otázce, Neboť řeky, vznikající v pramenité oblasti Československa, odtékají skoro všechny do nížin Německa a Maďarska a oba státy mají vůbec největší zájem na úpravě nerušeného přítoku vody a opatřování vody.
Pohraniční lesy Československa nesměly by tedy přejíti do výlučného vlastnictví státu, musilo by se také vyhraditi dotčeným pohraničním státům právo spolurozhodovati a nařizovati v příští správě a hospodářství pohraničních lesů. Jestliže se vláda československá uzavírá před podobnou žádostí, pak dokazuje, že se její odůvodnění stran opatřování vody zakládá vědomě na mylných předpokladech. Jestliže tomu také tak skutečně jest, obracíme se proti tomuto druhu zahraniční propagandy, jejž jsme vyložili na počátku článku.
Tento způsob vykonávání censury se příčí svobodě v této republice tak často vychvalované a působí postiženým časopisům velké hospodářské škody. Jest zahanbující pro vůdce tohoto státu, kteří bud nechtějí podřízeným činitelům konečně zabrániti v počínání, které omezuje správa národů ostatně všude samozřejmá, nebo nemají nutné autority, aby svým nařízením dodali důrazu, předpokládaje, že v nich samých žije ještě pojem o tiskové svobodě.
Podepsaní se tedy táží pana ministra:
1. Jest ochoten pečovati o to, aby právo svobodného projevu mínění nebylo omezováno?
2. Jest ochoten tomuto rdoušení tisku nehodnému demokratické republiky, které směřuje k zamýšlenému a promýšlenému zničení německého národního tisku, konečně učiniti přítrž?
V Praze dne 19. prosince 1922.
Inž. Kallina,
dr. Lehnert, dr. Brunar, dr. Spina, J. Mayer, Matzner, dr. Medinger, dr. Schollich, Mark, inž. Jung, dr. E. Feyerfeil, Zierhut, Böhr, Bobek, dr. Radda, dr. Lodgman, Simm, Wenzel, Knirsch, Kraus, dr. Keibl,
XIX/4017 (překlad),
Interpelace
poslanců Schweichharta, Čermaka, Beutela a druhů
ministru veřejných prací
o poměrech v labské plavbě,
Labe jako dopravní cesta mezinárodního obchodu má odjakživa zcela mimořádný národohospodářský význam. Budiž vzpomenuto jen, že před světovou válkou překládalo se v ústeckém labském přístavu mnohem více zboží, než v mořském přístavu terstském, Nehledě k tehdejšímu spořádanému světovému obchodnímu styku měla tato potěšitelná, okolnost původ v tom, že starý rakouský labsky překladištní sazebník velice obratně sváděl k Labi obchod zbožím z nejodlehlejších krajů mocnářství i z jiných dalších. Tento skvěle osvědčený sazebník byl dne 1. listopadu 1921 nahrazen novou překladištní sazbou labsko-vltavskou; ta však, žel, skorem vůbec nepřihlíží k soutěži jiných cest a tím těžce škodí labské plavbě, která beztoho krutě jest postižena hospodářskou krizí a měnovými poměry. Sta lodníků jsou již přes rok bez zaměstnání. Poněvadž jsou mylně považováni za ťsezonní dělníkyŤ, nedostávají podporu v nezaměstnanosti. Jelikož vyhlídky na nové oživení labské plavby jsou bezútěšné, pokoušejí se i staří lidé, kteří přes 30 let působili při plavbě, dosáhnouti někde jinde zaměstnání.
Mimo to rozhodující místa zřejmé usilují, aby labská doprava zboží svedla se z dosavadních nejdůležitějších překladišť Loubí-Děčína, Podmokel-Rozběles, Ústí nad Labem a Lovosic do Mělníka, Roudnice, Kralup a Prahy-Holešovic. Tomuto účelu slouží, že zlevněny železniční sazby za dopravu zboží od hranic až tam, že neúčtují se sazby za užití vlečky v Holešovicích a snižují v Kralupech a Mělníku, kdežto na př. v Loubí sazba za užití vlečky (z Děčína) stojí 112 haléřů, k čemuž ještě přistupuje 120 haléřů jako poplatek za přeložení.
Jak se s určitým úmyslem jednostranně podporují horní překladiště na Labí a na Vltavě, dokazuje úředně potvrzená zpráva, že se přistupuje s velikým nákladem ke zřícení úplně nového přístavu u Mělníka. V křiklavém rozporu s tím všechny námahy, aby se překladiště na dolním Labi, která trvají od desítek let, ne-li po staletí, upravila, ztroskotaly úplně na odporu rozhodujících činitelů v Praze, ač na př. plány pro výstavbu překladiště v Loubí jsou již po mnoho let úplně hotovy a práce by stály jen malý zlomek nákladů nového přístavu na Mělníce.
Při pohledu na tyto právě tak nápadné jako překvapující skutečnosti, táží se podepsaní pana ministra:
Jaké důvody hlavně rozhodují pří nepopiratelném nadržování,části labsko-vltavských překladišť a při zřejmém zanedbávání jiných?
Jest vláda ochotna příště, v zajmu národního hospodářství urychliti také konečně vybudování překladišť na dolním Labi?
V Praze dne 23. února 1923.
Schweichhart, Čermak, Beutel,
Leibl, Hackenberg, Hillebrand, Blatny, dr. Holitscher, Roscher, Jokl, Uhl, Hoffmann, dr. Czech, Häusler, Grünzner, Heeger, Palme, Dietl, Schäfer,
Hausmann, Taub.
XX/4017.
Interpelace
poslance Františka Toužila a soudruhů celé vládě republiky Československé o konfiskacích časopisu ťRudé PrávoŤ v Praze.
Od roku 1920 provozuje se proti ústřednímu orgánu komunistické strany Československa ťRudému PrávuŤ neslýchaná konfiskační praxe vyloženě perzekučního rázu. Konfiskuje se všechno, každá zmínka i nejobjektivnější kritiky správy státu, ale i už kritika stran a pod. Pražská censura pro konfiskace tyto po většině nemá žádného zdůvodnění zákona, přes to, že se snaží konfiskace ustanoveními zákona trestního odůvodniti. Abychom podali ukázku, jak se v Praze konfiskuje, citujeme některé ze zvlášť křiklavých konfiskací našeho ústředního orgánu.
V čísle 261 časopisu ťRudé,PrávoŤ z 8. listopadu 1922 v úvodním článku ťVláda divočinyŤ, ve kterém je kritisován bezdůvodný útok pražských policistů (obušky) na zástup nezaměstnaných dělníků, klidnou Jindřišskou ulici kráčejících, zabaveny byly tyto partie, kterými je postup vlády posouzen sice břitce, ale pravdivě. V referátu o uzavřeni Havlíčkova náměstí, ulicí Dlážděné, Senovážné a Hybernské zabaven tento pasus:... aby tu mohla ukázati, čím vlastně jest: vládou divočiny!
Nezaměstnaní volali po práci a chlebě. Švehlova vláda s nimi naložila, jako jedna vláda divočiny s vlky a s divokými psy: místo chleba dala jim rány pendreky, místo aspoň soucitného slova, vytáhla na ně revolvery policistů.
V témže článku zabavila tento posudek: Nebylo-li stříleno včera, netekla-li krev, pak to bylo jistě,jen zásluhou nezaměstnaných, kteří za tohoto útoku si musili všichni bez rozdílu politického přesvědčení, uvědomiti, že do divočiny velkopražské ulice za vlády Švehlovy všenárodní koalice nechodí se bez holí, obušků a revolverů. V čísle 264 časopisu ťRudého PrávaŤ ze dne 11. listopadu byla konfiskována celá rubrika nadepsaná ť Z ovzduší cvičišť a kasárenŤ, ve které zcela mírným způsobem posouzeny byly poměry u 8. pl. v Těšíně, a to jak následuje:
Z ovzduší cvičišť a kasáren.
Jaké jsou poměry u 8. p. pl. v Těšíně. V době, kdy se kapitalism vrhá na dělníky, na naše druhy v civilu a po tisících je vrhá z továren do chřtánu nezaměstnanosti a do největší bídy, nám vojákům zakazují na vojně čísti naše komunistické časopisy, zakazují nám styky se soudruhy komunisty, zakazují nám zpěv dělnických písní a kdyby mohli čísti v našich hlavách, snad aby nám vyrvali i mozky z hlavy. To je ta ťsvobodaŤ občanská, o které tolik bylo po převratu u nás žvaněno, a na niž pěje ješte dnes ťBílé právoŤ hnusné servilní chvalozpěvy. Jak je všechny nenávidíme, ty podlé pokrytce, kteří každým otevřením svých republikánských úst příšerně lžou. Doma rozpouštějí naše organisace, persekvují naše jednoty,konfiskují pravdu, mluvenou našim tiskem, pro nic za nic bijí naše soudruhy i ženy dělnické pendreky, a zde na vojně chtějí nám rvát naší poctivou dělnickou čest a srdce a učinit z nás stroje, nemyslící, slepé a opováží se činí nám tu ještě -ke všemu výklady o naši ťkrásné a demokratické vlastiŤ. Jsou ale na omylu. Nenávidíme všechnu tu lžidemokratickou chasu měšťáctva i s těmi proradnými chlopy naší buržoasie, která se stala odpovědným a zarputilým nepřítelem zpracujícího českého lidu, tedy i nás, Tomuto lidu se nikdy nezpronevěříme! pamatujte si to pro vždycky! A nechť si to zapíší dobře za uši i ti, kteří uchvátili moc v tomto státě proti chudému lidu, Nic na světě z nás neučiní otroky kapitalismu, byt sebe více vlastenecky nafintěnému.
Z toho zřejmo, že nesmí se pronésti ani slovo kritiky o neudržitelných, poměrech, jež u jednotlivých pluků zavládají. Vojákům se zakazují už i dělnické písně, ačkoliv i ve starém Rakousku byly dovolovány. A když si vojíni ve veřejném tisku postěžuji, republikánská censura československá žalobu jejich násilně potlačí. V téže rubrice zdála se velmi ostražitému pražskému censoru závadnou i humorně psaná lokálka ťKdyž má pan brigadýr přehlídkuŤ. Že zkonfiskoval i tuto stať, je důkazem toho, že pražská censora se neřídí zvyklostmi a ohledy na zákon, nýbrž dle nálady a libůstek censora sebere šmahem všechno.
Zabavená stať zní:
Když má pan ťbrigadýrŤ přehlídku. Pan brigádník Klecanda se vrátil z Francie, kam si naší páni důstojníci jezdí pro ťfištrónŤ po vojensko a švejkovsku řečeno. Dělal nejdříve přednášky legionářským důstojníkům, jak chtějí páni Francouzi míti vybudovanou naši armádu. A pak se rozhodl, že se podívá na nás, na vojáčky. My ťosmadvacátníciŤ jsme byli poctěni jeho návštěvou nejdříve. Byla opovězena a tak jsme měli v kasárnách velký ťfrmolŤ. Tři dni před ťinšpicíruňkemŤ jsme drhli podlahy, stoly,okna zamazávali a ucpávali myší díry a otlučené zdi. V předvečer jsme šli o hodinu později spát. Nu, za to jsme ale ráno veselí a plni humoru zdravého, švejkovského o hodinu dříve vstávali. Všecko, knoflíky, řemeny, torny, všecko od hlavy až k patě jako alabastr. Pak jsme šli s naši ťtureckouŤ na cvičiště do Malešic. Řekli nám: ťKdo to zkazí, nesmí ven a má 20 dní ťcimerkuŤ!Ť A tak jsme to nezkazili. ťDefilírovaliŤ jsme panu Klecandovi, že to byla jedna radost. Za to měli důstojníci pak tříhodinový oběd a nám, kamarádům Švejka, dali k obědu hrách a aby se nám nezkrátily žíly, měli jsme odpoledne také tříhodinovou - ťexercírkuŤ. Jójo! Ta republikánská vojna je jako řemen. A hoši méně chápaví trpí nesmírně. Kasárník, basa v neděli a cvičení po večerech - to vše kvete lepší než za maršálka Radeckého. Vivat, republika!
V čísle 281 z 1. prosince 1922 přineslo ťRudé PrávoŤ pod nadpisem ťVražedná demokracieŤ z Litoměřic zprávu o lehkomyslném přímo utracení života mladého vojína, který utonul dne 23.listopadu m. r. na Ohři pří ústí této řeky do Labe, při cvičení na pontonech s nováčky ženijního pluku č. 1. z Terezína. Mezi vojíny zařaděn byl i nováček Václav Hladík ze Zaluží u Mostu, hoch tělesně slabý, komandovaný dokonce k řízení kormidla, ač s ním zacházeti neuměl. Při prudkém otáčení pontonu Brašen byl pákou kormidla do řeky a utonul. Na jeho zoufalé volání nebylo mu přispěno ku pomoci a při cvičení nebylo ani jediné záchranné loďky, ani ochranného pásu po ruce. V této zprávě zabaven byl tento komentář:
Máme prý demokratickou armádu; podle toho mohlo by se předpokládati, že v této armádě neprovádějí se ty smutně známé bravurní kousky neodpovědných oficírů, jak tomu bývalo v armádách militaristických, kde život lidský byl obyčejnou bezcennou věcí. Případ, který dnes uvádíme a kterých se děje v naší demokratické armádě celá řada, přesvědčuje o jiném.
A k osobnímu zakročení ochrannému jsou naší vyšňoření oficíři příliš málo stateční. Následkem křiklavé nedbalosti velitele pluku podplukovníka Říhy, který na předpisy a rozkazy opatrně kašle, i nedbalostí vedoucího cvičení, kapitána Riegra, nebylo možno utonulého ani včas vytáhnouti, aby mohl být vzkřísen a životu navrácen, neboť bez záchranného člunu byla rychlá pomoc vyloučena. Ku zachycení mrtvoly bylo nutno při ústí řeky nastavěti přes řeku tyče, alby proud mrtvolu na tyto nanesl. Zmíniti se dlužno o cynismu pluk. lékaře, který, když mu byl případ hlášen, suše prohlásil, aby utonulý, žije-li ještě, byl dopraven do nemocnice; o zachránění vzkříšením se ovšem vůbec ani nepokusil ba ani neuznal za nutno nešťastníka prohlédnouti! Tak utracen, ba nedbalostí přímo zavražděn mladý život jinocha, který byl nadějí rodičů a kýženou oporou jejích stáří! Kdo jej nahradí? Jak naloženo bude s viníky? Jak naloženo bude s podpluk. Říhou, který snad z ťúsporných ohledůŤ, snad z nedbalosti, jsa cvičení přítomen, nechal cvičiti bez náležitých záchranných opatření a dal postaviti nováčky na místa, věda dobře, že jich neovládají? Aby dostal od přehlížejícího parádního inspektora Havla pochvalu za to, že nováčky ťštramŤ cvičil? - Jak vidět, jest i v té naší ťdemokratickéŤ armádě voják jen zcela lacinou věcí, hračkou v rukou nikomu neodpovědných lidi, kteří nad ztrátou lidského života dovedou jen pokrčit rameny. Nelze očekávati spravedlnosti v tomto případě od povolaných orgánů, od těch, kdož dnes mají moc v rukou.Smrt nováčka Hladíka jest důkazem, že v republice naší se s životy vojínů stejně tak hazarduje, jako za býv. Rakouska.
V čísle 288 z 9. prosince 1922 téhož listu zabaveny byly částí zprávy o ztrýznění odborového tajemníka Foltýna z Kroměříže četníky. V Lipníku n. Bečvou, kde týž referoval při schůzi tamní skupiny zemědělské organisace o konferenci delegátů skupiny z 26. listopadu v Brně konané. Četníci vnikli do místností, kde schůze byla konána a rozehnali klidně sedící dělníky zemědělské, učinivše na ně útok bodáky. Při tomto útoku byl soudruhu Foltýnovi propíchnut bodlem svrchník a Foltýn několikrát udeřen byl kolbou pušky. Ostatní členové skupiny zbyli rovněž četníky podobným způsobem ztýráni. V tomto článku zabaveny byly kromě nadpisu ťStát humanisty Masaryka - eldorádem Švehlovy vlády divočinyŤ tyto partie:
Ve větě, v níž se sděluje nově zatčení soudruha Foltýna a jeho odvedení na strážnici, kde byl podroben výslechu, zabavena byla tato věta o výslechu: ťvedeném ve smyslu onoho, jejž ve známé humoristické publikací provádí ožralý četnický strážmistr s dobrým vojákem ŠvejkemŤ, dále tento pasus:
Protože právě před několika dny přinesly časopisy zprávu o řádění opilého četníka v Kloboucích u Brna, nechceme se vůbec zabývati charakteristikou lipnického případu. Postaráme se však, aby případ byl vyšetřen co nejdokonaleji, neboť pobouření v dělnictvu, jaké pod dojmem surovosti četníků nastalo...
V čísle 284 z 5. prosince 1922 v manifestačním buletinu Širšího výkonného výboru komunistické strany Československa pod nadpisem ťPro zvýšenou činnost komunistické stranyŤ v odstavci prvním, kterým vyzývají se příslušníci strany k návštěvě schůzi druhých dělnických stran a k odhalování škodlivosti koaliční politiky socialistických stran se stranami buržoasními v těchto schůzích zabaven byl pasus výzvy o působení k jednotné proletářské frontě v tomto závěru: ťProti kapitalistické krutovládě a k společnému ovládnutí státu třídou dělnickou (vládou dělníků, rukou i duchem, vojáků a malých rolníků)Ť.
V tomže čísle, v článku ťProti vynucování mateřstvíŤ posl. K. Kreibicha zabaveny byly tyto dva odstavce;
Ale právě tak, jako mi nezbraňuje to, abych nepovažoval měšťácký sňatek za škodlivý, abych nebojoval za právo volné lásky jako za prastarou souhrnnou věc vzájemně se milujících lidí, právě tak nepřekáží mi to, abych odejmul právo měšťácké společnosti a jejím etickým, právnickým a morálním pasákům, obtěžovati nešťastnou ženu jejich právním a etickým haraburdím, nebo dokonce hrozbou trestu.
Snad někomu se bude zdáti moje řeč příliš drastickou. Je však nutno, aby o této otázce se zástanci oněch hanobících paragrafů zákoníka bylo mluveno jednou jak se patří. Je nutno zažraných hanebností,zastaralých podlostí, které v maskách t. zv. ťbližníchŤ naše společnost si neuvědomuje a na které musí býtí milá veřejnost dodatečně upozorněna, Vynucování mateřství, které se skrývá v tomto paragrafu, patří k těmto praničemným drzostem. Proto musíme jednou otevřeně a zcela brutálně mluviti.
V témže čísle ťRudého PrávaŤ zabaven byl dále závěr lokálky o prohlášení spisovatele Anatola France k případu hrdiny Černého moře Martyho. Zabavený závěr zní:...
V čísle 16. z 21. ledna 1923 v provolání pod nadpisem ťBoj proti reakčním plánem buržoasieŤ a s podtitulkem ťDělníci, občanéŤ, jež vydal výkonný výbor komunistické strany Československa a klub komunistických poslanců, zabaven byl o hrozícím nebezpečí války censurou tento passus:
Hrozí nám nová válka, nové krveprolití pro zájmy kapitalistů. Hroutí se celá soustava versaillského mírového diktátu. Blíží se úplný bankrot politiky Dohody, Jednostranné spojení zahraniční politiky československé vlády s politikou francouzského imperialismu, vpřed čímž jsme marně tak často varovali,poutá osud československého národa, jeho samostatnost a svobodu k osudu dobrodružného francouzského imperialismu, Stojíme před nebezpečím, že československá republika bude zatažena do hrozících imperialistických válek v Evropě, Stoupencům této politiky hrozí však současně nebezpečí odporu dělnické třídy za vedení komunistické strany. Proto má býti strana potlačena a oslabena, proto mají býti umlčeny výminečným zákonem národnostní menšiny, z velké částí skládající se z pracujícího lidu.
Tak vypadají hanebné plány českých kapitalistů a jejich socialistických lokajů ve vládní koalici, kryté pláštíkem připravovaného výminečného zákona na ochranu republiky!
V témže čísle, v článku ťJak se připravuje válkaŤ zabaveny byly tyto části:
Jak se připravuje válka?
F. Obsazením Poruří byla vytvořena komplikovaná mezinárodní situace. Nikdo nemůže říci, čím skončí se francouzský pochod za Rýn, jen tolik jest jisto, že světový mír visí opětně na nitce. Francouzský generální štáb horečné pracuje a činí se válečné přípravy ve všech státech francouzského bloku. Československo jako člen široké aliance pod hegemonií Francie taktéž činí přípravy a vnitropolitický život republiky přijímá ráz buržoasního vojenského režimu, to jest svérázně modifikuje se. S tohoto hlediska nutno pozorovati některé zjevy vnitropolitického života u nás a nebude proto nezajímavo zkoumati, jak tento proces se v Československu konkrétně projevuje a jaké metody jsou užívány, aby bylo dosaženo maximální rovnováhy kapitalistické soustavy za podmínek, do nichž ji může postaviti imperialistická válka, Především všimněme si některých souvislostí....
...a Francie činí poslední přípravy, Hradčany poznovu dostávají pokyny; ťSituace jest vážná a nejsou vyloučeny komplikace.Ť, "
K zajištění jeho zdaru musí býti mobilisovány nejenom síly Francie; nýbrž všech jejich spojenců, tedy i Československa, Má-li však býti Československá republika cenným spojencem v případě nové evropské války, nesmí její schopnost akce býti ohrožována velikou masovou stranou komunistickou. Proto v okamžiku zahájení francouzské akce přichází do Prahy důtklivý apel: utužení koalice, boj proti ťvnitřnímu nepříteliŤ. Vyplňujíc první část francouzského pokynu, čsl. vláda rychle likviduje spor legionářů s Rašínem, nár.-demokr. tisk zastavuje útoky proti čsl. socialistům a celý koaliční tisk svaluje odpovědnost za atentát na komunistickou stranu. V koaličním výboru se přijímá návrh za uzákonění t. zv. zákona na ochranu republiky a koaliční tisk zahajuje kampaň vyvolávající protiněmecké a protičeské nálady a připravující válku.
Takto a těmito metodami se připravuje válka. Nejprve kampaň proti komunistické straně, pak za ťochranu republikyŤ, a vyústí to nakonec do protiněmecké a protiruské kampaně, aby dělnictvo bylo ťpřipravenoŤ, až z Paříže zazní povel: Vzhůru do války!
V čísle 28. ze dne 4. února 1923 zabaveny byly z referátů Prvého řádného sjezdu komunistické strany Československa tyto partie:
Z debaty o agitaci:
Přes to však naše strana musí se drobnou prací snažit vniknout do mas a připravit je pak na opravdovou revoluci a diktaturou,proletariátu jít k vítězství.
Z řeči posl. Buriana z Brna:
Dnešní koaliční vláda má základ tak vratký, že by byla neudržitelna i v tom případě, kdyby se mohlo zdařit uvrhnouti komunisty v nelegalitu. Dnešní vláda není nemožná z té příčiny, že za ní nestojí v parlamentě tolik a tolik poslanců, nýbrž je přes všechny činy násilí slabá, poněvadž za ní nestojí obrovské masy lidu, zejména, však že proti ni stojí tak obrovské masy dělnického lidu,který jest věrně oddán komunismu a komunistické straně. A kdyby i toto hnutí bylo uvrženo do katakomb, musí nakonec dnešní státní moc před touto silou stejně tak kapitulovati jako musila, státní moc Říma kapitulovati před křesťanstvím. Dnešní koaliční vláda se trvale udržeti nemůže. Dělnická vláda přijíti musí.
Kdyby nakrásně se koaliční vládě podařily všechny její triky a všechny její politické machinace, kdyby se na čas zachránila všelijakým politickým taškářstvím, nezachrání se na konec před jedním činitelem, kterého nezažehná výjimečný zákon, žádná persekuce. Nebudou-li to volby, vynesou ortel nad koaliční vládou veliké dělnické boje. Jeden, dva, tři velké hospodářské boje v Československu, dělnictvo v masách v boji a dnešní koaliční vláda je smetena. Tam, kde jsou v pohybu statisíce, miliony, tam stačí hlasité volání silnou vůlí naplněných mas: Pryč s koaliční vládou, sem s vládou dělnickou! A dnešní vládní režim poletí. Požadavek dělnické vlády není žádná utopie, není to žádný výpočet možných či nemožných parlamentárních konstelací, nýbrž je to výsledek střízlivého rozboru dnešního absolutně nutného pohybu mas pracujícího lidu..
Jiná je otázka, zdali se komunisté tímto požadavkem svým zásadám nezpronevěří. Nuže, komunistická strana musí býti věrna svému programu, ale musí býti v prvé řadě věrna dělnictvu.Ptáte-li se, kde,jsou záruky dělnictva, odpovídám: v tom, že se dělnická vláda zrodí v boji. Dělnická vláda nebude výsledkem nějakého parlamentárního čachrování, nýbrž bude výsledkem vůle mas a boje dělnictva! Stačí, aby dělnictvo jednotlivě chtělo a dělnická vláda bude. Ale dělnictvo musí dostati záruky, že 1. dělnická vláda bude vykonávati vůli dělnictva, 2. že bude proti buržoasii dosti silná a 3. že bude míti dobrý, pracujícímu lidu prospěšný hospodářský program. Vláda dělnická se musí opírati o volené orgány dělnictva a musí vykonávati jejich vůli,; vláda dělnická a dělnictvo musí se postarati o odzbrojení veškeré měšťácké reakce a ozbrojení dělnictva. To jsou dostatečné záruky,že se dělnická vláda nezvrhne. Mimo to však musí dělnická vláda uskutečniti podstatné zvýšení pravomoci dělnictva a pracujícího lidu vůbec přímo ve výrobě; správa průmyslu a zemědělství musí býti vykonávána nejen podnikateli, nýbrž také státem (orgány dělnické vlády) a dělnictvem(zaměstnaným vůbec).
Opakuji: Dělnictvo v Československu má, takový význam a je schopno takových akcí, že vůle dělnictva stačí a vláda dělnictva bude. O vůlí dělnictva však zase silně rozhoduje komunistická strana. Chtění komunistické strany je činitel důležitý, podstatný. Soudruzi, chceme-li něčeho docíliti, musíme chtíti, musíme pevně a určitě chtíti!
Postup komunistické strany je úplně promyšlený. Chceme vybudovati jednotnou frontu proletářského boje, chceme povaliti koaliční vládu a chceme vytvořiti vládu dělnickou. To je náš plán.
Z řeči posl. K. Kreibicha o versailském míru zabaven tato stať vztazích proletariátu českoslov. k situaci v Poruří a k nebezpečí války:
Rok 1914 se neopakuje, nemůže se opakovati. To musí platiti též pro nás. Vůle zraditi eksistuje všude, na všech stranách. Též u nás nebude klásti česká soc. demokracie odpor proti válce, přijde-li doba, kdy Československo bude nuceno dostáti svým závazkům ohledně boje proti Německu, zejména jestliže tento boj bude namířen proti Německu proletářskému.
Dále zabaven závěr téže řeči, jimž tato v resumé shrnuta.
Je samozřejmo, že jen diktatura může vésti k cíli, že jen ona může kapitalism definitivně zdolat. Dělnická vládla je jedině stupněm k tomu. Není žádnou náhražkou za diktaturu, žádnou ťmírnou cestouŤ k socialismu nebo ťzjednodušenou revolucíŤ. Není ničím jiným nežli prostředkem k rozvrácení demokraticko-parlamentárních ilusí. Celá nynější koaliční vláda, tu i jinde je vystavěna na těchto ilusích. Jedná se o to,aby tyto iluse byly dělnictvu prokázány jako škodlivé, aby proletářské masy od nich byly osvobozeny.
Každá dělnická vláda ,která se zrodí průběhem proletářského obranného boje, je výsledkem revolučního hnutí, vede ke kombinovaným akcím uvnitř parlamentu i mimo něj. Může trvati déle jen tehdy, má-li v masách pevnou oporu a může-li se opírati o organisace těchto mas. Reformističtí vůdcové jen váhavě uposlechnou tlaku mas a budou ochotni podporovat dělnickou vládu. Největší nedůvěra bude proto na místě. Přirozeně pro průběh věcí neplatí před dělnickou vládou a během dělnické vlády jakákoli ztrnulá šablona, k dělnické vládě a od dělnické vlády k diktatuře mohou vésti různé cesty. Buržoasie bude klásti dělnické vládě nejhouževnatější odpor, bude sabotovat a přejde konec konců k otevřenému boji. To připraví proletariát o poslední zbytky demokraticko-parlamentárních ilusí. Proletariát nahlédne, že s demokracií nevystačí, aby zlomil odpor buržoasie. Proletariát v tomto okamžiku postaven bude před volbu: Buď demokracii, to jest podrobiti se buržoasii, nebo diktaturu! A je nyní již jasno, že reformisté rozhodnou se pro prvou cestu,že dojde k deserci sociálních demokratů k buržoasii. V tomto okamžiku musí komunistická strana převzíti vedení mas, musí býti s to revolucí hnáti dál, sociální demokraty úplně připravit o stoupence. Dělnická vláda mohla by se velmi rychle zhroutiti, dříve než situace bude zralá pro diktaturu. To tehdy, kdyby dělnictvo nebylo dostatečně rozhodnuto. Je však také možné, že již propaganda pro dělnickou vládu rozpory odstraní a že toto všecko bude v zárodku potlačeno. Nedá se však určovati žádná šablona. V thesích komunistické strany Německa praví se o otázce dělnické vlády přibližně: Nejostřejší boj musíme vést až v občanské válce a musíme použít, dosáhnouce ji, všech legálních i ilegálních prostředků.
Při účasti na dělnické vládě jsou kladeny na stranu takticky daleko vyšší požadavky. Účast na dělnické vládě prináší s sebou stálé nebezpečí občanské války a nutnosti, aby každý jednotlivec byl ve zostřené pohotovosti.
V čísle 29 z 6. února 1923 zabaveny byly rovněž z referátu ťPrvého řádného sjezdu komunistické strany Československa tyto části:
V debatě tato úvaha:
Dělnická vláda může býti jen přechodným stadiem, které musí býti vystřídáno diktaturou proletariátu. Třeba větší pozornost věnovati svým bratřím v armádě ....
Ze závěrečné řeči předsedy posl. Buriana tyto části:
Komunistická Internacionála a veškeren revoluční proletariát odpoví všeobecným povstáním a světovou revolucí k zničení kapitalistického řádu a k nastolení revoluční vlády rad!
Z úvodu téhož předsedy k odpol. jednání tento passus:
Velmi často se mluví o naši agitaci v armádě, ale poměry jsou takové, že soudruzi vojáci jsou také bez naší agitace dobrými komunisty a dávají nám to na jevo. Dostal jsem pozdravný přípis od soudruhů vojáků. Nebudu uváděti přirozeně ani místo, ani pluk, podotýkám jen, že dopis je náležitě ověřen. Soudruzi píší:
Snad nikdy nescházeli se zástupci dělnictva k poradě v tak vážných dějinných chvílích jako dnes. Oči všech proletářů nejen doma, ale i z kasáren upřeny jsou na Vás, na náš dělnický sněm. Srdce nám rychleji tepe, vzpomeneme-li si, že již zítra budete se raditi o dalším postupu, o příštím našem spravedlivém boji. Přejeme z plna srdce tomuto našemu sjezdu plného zdaru. Čest Vaší práci!Ť
Z resolucí sjezdových v témže čísle uveřejněných byly zabaveny tyto stati z resoluce o Versaillském míru:
Z resoluce IV.:
Versailleská mírová smlouva měla za účel zorganisovati malé národy tak, aby... jejich malé státy, protože nejsou hospodářsky schopny samostatného života a následkem toho nemohou vykonávati samostatnou politiku, byly nástrojem v rukách velkých mocností. Toto byl též jeden z důvodů, proč Československo bylo hospodářsky isolováno a proč k němu byly přičleněny velké obvody s nečeským obyvatelstvem. Důsledky se jeví ve vnitřních i zahraničních obtížích rázu hospodářského, politického a národnostního, které oslabují Československo zrovna tak, jako ostatní malé státy a stlačují jeho význam na význam vasalského státu, podrobeného dohodovému imperialismu: Úplné podřízení dohodovému imperialismu má za následek,že celá státní existence,že národnostní svoboda samostatnost československého lidu nejen se vyvinula ve vnitřní diktaturu československé buržoasie, nýbrž že jest též do důsledku spjata s dnešními mocenskými poměry či vlastně s politickým postavením Dohody. Osud československého národa byl takto na život a na smrt spjat s osudem francouzského imperialismu a jakákoliv změna mocenských poměrů v Evropě ohrožuje vždy znovu státní existenci národa. Rozpory mezi francouzským a německým imperializmem stavějí československý národ před vyhlídku,že sklesne úplně buď na úroveň koloniálního porobence francouzského imperialismu a bude stržen hospodářským zhroucením Německa anebo, že v případě opětného rozkvětu německého imperialismu bude podroben tímto. Leží to už v povaze politiky imperialistických států, že používají malých národů jako svých vasalů, jako svých žoldnéřů, aby vedly války místo těch velkých (viz Řecko) a aby pak - jakmile již velkým nemohou býti prospěšny, anebo jakmile jest výhodno použíti jich jako kompenzací - bez všeho byly opuštěny a bezohledně obětovány. Tento osud malých národů spočívá - jako ostatně celá imperialistická politika - plnou váhou na bedrech pracující třídy, pokud je součástí malých národností. Proletariát Československé republiky velmi těžce strádá hospodářskou krisí, musí nésti útraty vzestupu valuty a hospodářské ťkonsolidaceŤ, avšak musí vedle toho nésti útraty, spojené s vybudováním a udržováním zbytečně velkého státního mocenského aparátu, zejména, silné armády. Zbídačení německého proletariátu stlačuje mzdy dělnictva v československu a vzrůstající politické reakce, zostření buržoasní diktatury následkem přiostření mezinárodní hospodářské a politické krise obmezuje proletářské svobody stále silněji.
Z resoluce V.:
Úkolem komunistické strany Československa bude, podporovati tento boj všemi prostředky a vésti do nejostřejších důsledků boj proti československé vládě,jako oddané služebnici francouzského imperialismu. KSČ, bude šířiti mezi pracujícím obyvatelstvem ČSR, porozumění pro pravý charakter versaillské mírové smlouvy a bude pracovati proti lživému tvrzení,že versailleská mírová smlouva je zárukou národní svobody a samostatnosti československého lidu.
Proto povolá KSČ pracující masy všech národností Československa k prudkému odporu proti jakémukoliv pokusu, zavléci Československo do imperialistické války. KSČ nikdy nestrpí,aby uniformovaní proletáři Československa byli vedeni do bratrovražedné války proti revolučnímu ruskému a německému proletariátu.
Z resoluce VI. odstavec 3.:
Rozpoutání všech revolučních sil pracujících mas v ČSR a vzburcování revolučního ducha v československém národě pod hesly politické svobody a socialistické republiky, což bylo vytýčeno nacionální revolucí.
Z thésí k národnostní otázce zabavena část I. v tomto znění:
Vtělení obvodů obývaných Němci bylo provedeno....porušením téhož práva národního sebeurčení, na něž se zakladatelé státu, v téže době odvolávali pro národ československý. Založení československého státu bylo spojeno s oktrojem versaillského míru, osvobození s novým potlačováním.
Stanovením hranic, jímž vtěleny mu byly také polské, maďarské a ruské menšiny, stalo se Československo ve skutečnosti státem národnostním. Způsob jakým byly hranice stanoveny,dále bezohledná politika násilí, s níž česká buržoasie se snaží v zájmu neobmezené diktatury československého kapitálu vtisknouti státu ráz centralisticky ovládaného a spravovaného státu národního, učinil Československo také co do národnostních sporů věrným nástupcem rakouské monarchie, stejně jako se to stalo převzetím starorakouského reakčního zákonodárství, byrokracie a sboru důstojnického. Tato situace byla měrou pro celou existenci státu nebezpečnou zhoršena bezohlednou politikou české buržoazie její byrokracie policie a soldatesky na Slovensku..... Vůči pak obvodu Podkarpatské Rusi , která byla svěřena Československu jako autonomní obvod jen ku správě, nedodržuje se žádná ze smluv a přejatých ostatních závazků.
Z oddílu IV. zabaveno:
Armáda byrokratů, četníků a policistů mohutně vzrůstá a její rozšiřující se pravomoc jest výsměchem demokracii, již vládní strany při každé příležitosti hlásají. Celý ráz a státu a jeho správy stává se stále reakčnějším. Poněvadž touto politickou sílicí nacionalistické strany jsou vesměs reakční, jest konečným výsledkem stále hrozivější vzrůst reakce, která se obrací proti všemu dělnictvu, také proti českému. Vůči této mocné reakci propadají se v nich všechny četné sliby a slavnostní přísahy, jež skládali a jimiž se zavazovali vůdcové čsl. národní revoluce,aby masy českého pracujícího lidu získali pro své cíle. Z pařížské deklarace nezůstalo nic než hanba, jíž se následkem své politiky od založení státu pokryli ti, kdož tuto smlouvu podepsali. K reakci sociální a politické přidružuje se také reakce kulturní. Titíž čeští politikové, kteří slíbili národu osvobození od Habsburků a Říma, jsou dnes ochránci výsad římské církve v republice a jejich někdejší svobodomyslnost nestačila dále než k založení nových církví a sekt.
Z oddílu V. zabaveno:
Zvlášť nebezpečnou se stanoviska zahraniční politiky jest vládní soustava českých držitelů moci na Slovensku, kde uvolňuje svazky, spojující český a slovenský lid, podporuje tendence, směřující k odtržení, které ve chvíli kritické mohly by býti nebezpečnými pro celý národ československý, tím více, ježto zde jako sousední stát padají na váhu bílé Uhry, ohnisko evropské kontrarevoluce. Tak česká buržoasie, bezohledně prosazujíc zájmy své hospodářské a politické moci, jsouc při tom podporována socialistickými vládními stranami a na venek kryta koalicí, provádějíc brutální nacionální a třídní režim, hraje současně také hazardní hru s právem sebeurčení, s národní svobodou a neodvislostí národa československého. Tato hra stává se ještě nebezpečnější spolkem s..... imperialismem francouzským, z části veřejným,z části určeným tajnými smlouvami československé vlády spolkem,jenž samostatnost státu činí ilusorní. Francouzský imperialism stejně jako imperialism německý před převratem usiluje o hospodářskou a politickou nadvládu nad evropským kontingentem, touto svou snahou vyvolává stálá nebezpečí válek a celou Evropu uvádí do stavu stálého neklidu a nejistoty. Malé národy a jejich státní útvary považuje francouzský jako každý imperialismus jen za své nástroje, jen za šachové figurky své politiky. Bude je zatahovati do svého boje o moc,jako to už učinil s Polskem proti Rusku, nechá je aby vykrvácely a bezohledně se obětovaly, nebudou-li už více moci sloužiti jeho zájmům, anebo uzná-li on za vhodné jejích vržením v šanc zkompensovati pro sebe jiné úspěchy. Po moci žíznící vystoupení francouzského imperialismu je s to přivoditi buďto úplné zhroucení se Německa anebo vítězství německé protirevoluce, restauraci německého monarchizmu a imperialismu. Tím staví československý národ před vyhlídku, buďto že by mohl býti stržen do zkázy středoevropského hospodářství, anebo,že by hůře než dříve dostal se pod vládu německého imperialismu. Politika české buržoasie, pro niž byl český proletariát získán pod heslem ťTábor jest náš programŤ, může velmi rychle končiti u Bílé hory.
Konečně ze závěrečné řeči předsedy sjezdu při zakončení sjezdového jednání, posl. Buriana, zabaven byl celý tento závěr:
Imperialism a nemravná koalice sociálpatriotů s buržoasií vhání proletariát do nového nebezpečí války. Máme jen jedno, co říkáme všem dělníkům, vojákům a malorolníkům: Jednotná fronta a dělnická vláda je prostředek, který toto nebezpečí může odstranit. Soudruzi a delegáti, vašim úkolem, abyste vykonali to, co žádáte od svých poslanců, jimž namnoze křivdíte, neboť oni spravedlivě zasazují se o vaše zájmy. Vy jste nyní takovými poslanci a my tvrdíme, že toto vaše poslanectví je mnohem cennější než někde v Rudolfinu. Máte povinnost jíti teď k soudruhům a říci jim vše, na čem sjezd se usnesl a co je třeba činit. Nepovažuji tento okamžik za vhodný ke krasořečnění, nýbrž hrdě a otevřeně říkám, že je to vaší povinností a že je třeba navštívit každou jednotlivou politickou organisaci, v každé se postavit za usnesení tohoto sjezdu a postarat se o jejich provádění. Soudruzi, vzpomeňte si, jak v těžkých dobách se chovali soudruzi v Rusku, když ofensiva nepřítele hrozila Moskvě a Petrohradu. Tenkráte ruští soudruzi dělníci, sedláci a vojáci vydali heslo: Socialistická vlast je v nebezpečí. V boj proti našim nepřátelům! A dělnictvo, vojáci a malosedláci se ozbrojili a vyhnali nepřítele, zahnali bandy Denikinovy i Wrangelovy a přešli z defensivy k ofensivě, ve které jsou doposud. Byly to slavné, nezapomenutelné chvíle v dějinách ruského proletářského státu. Takové nebezpečí hrozí dnes všemu pracujícímu lidu a proto z těchto míst a z tohoto sjezdu voláme ke všemu dělnictvu: Pracující lid je v nebezpečí. Vzhůru do práce, vzhůru do boje!
Komunistický sjezd byl sjezdem veřejným. Byli k němu pozváni novináři denních listů, kteří se ho také zúčastnili, byla na něm také zastoupena celá řada denních časopisů, i zástupci vládní Československé tiskové kanceláře. Tím úžasněji působí neslýchaná konfiskace téměř všech sjezdových referátů, které se pražská censura dopustila. Ale i v ostatních konfiskacích je zřejmo, že v republice Československé přestala býti svoboda tisku domovem a že tu zavládli poměry naprosto neslučitelné s občanským názorem o svobodě tisku a o občanské kritice. Poukazujíce na tuto nemožnou a pověst republiky Československé za hranicemi poškozující persekuční konfiskační praxi v Praze, která nesmí sobě rovné na evropském kontinentu, táží se podepsaní interpelanti:
Zná vláda tyto případy konfiskační praxe pražské censury, jež vzbuzují účast i za hranicemi toho státu?
Co míní vláda učiniti, aby tato neomluvitelná konfiskační praxe ihned byla zastavena?
V Praze dne 6. února 1923.
Toužil,
Merta, Kučera, Malá, Nagy, Blažek, Warmbrunn, Koutný, Mikulíček, Houser,dr. Šmeral, Tausik, Bubník, Skalák, Burian, J. Kříž, Haken, Kreibich, Darula, Kunst, Krejčí, Svetlík, Rouček, Teska,