XIV./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra na interpelaci poslance Kreibicha a druhů o přednáškách generála Limana v. Sanders v Liberci a Jablonci (tisk 3909/V.).
Spolek ťDeutscher Verein für Gablonz a. N. und Umg., Ortsgruppe Gablonz a. N.Ť ohlásil na den 13. prosince 1922 a Německá národní strana v Liberci na den 15. prosince 1922 u příslušného úřadu, že bude pořádati přednášku, na které promluví maršál Liman von Sanders z Berlína o příbězích z doby svého více než pětiletého působení jako velitel vojska v Turecku. Při přednášce měly býti promítány světelné obrazy.
Přednášky tyto byly příslušnými úřady podle §u 6 shrom. zákona, zakázány ještě dřív, než svrchu uvedená interpelace došla na vědomí ministerstva vnitra, a nekonaly se.
V Praze dne 12. ledna 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XV./3966.
Odpověď
ministra zemědělství na interpelaci poslanců Fr. Janalíka, Frant. Navrátila a soudruhů v záležitosti opatření laciného krmiva a steliva (tisk 3740/XII).
Aby zjištěn byl celkový stav sklizně pícnin, ohrožující produkci živočišnou, předsevzalo ministerstvo zemědělství již v průběhu letních měsíců roku 1922 přesné zjištění stavu sklizně prostřednictvím okresních a zemských správ politických.
Na základě takto zjištěného stavu dle jednotlivých soudních okresů, zahájena byla pomocná akce nouzová, ovšem jen v onom rozsahu, který umožňoval úvěr, poskytnutý v úhrnné částce 5,750.000 Kč.
Částky této bylo použito na zlevněný nákup sena, slámy, otrub a osiva, ovšem jen v těch okresech, kde prokázán byl katastrofální stav v důsledku živelních pohrom. Každá akce v širším smyslu byla vyloučena pro omezenost finančních prostředků. Při této akci přišly v úvahu následující politické okresy v okruhu Českomoravské vysočiny: Boskovice, Dačice, Jihlava, Lanškroun, Ledeč n. S., Nové Město na Moravě, Tišnov, Třebíč, Morav. Třebová a Zábřeh.
Pro zajištění náhradního steliva získáním lesní hrabanky dány byly prostřednictvím zemských správ politických politickým úřadům I. stolice pokyny (výměrem ministerstva zemědělství ze dne 6. června 1922, č. 49.099-XIV.), dle kterého okresním správám politickým uloženo, aby působily na majitele lesů, aby dobrovolně poskytnuli lesní stelivo drobným zemědělcům, trpícím nedostatkem vlastních zásob steliva.
Když opatření toto ukázalo se málo účinné, dány nové striktní pokyny orgánům státní správy v témže směru (výměrem ze dne 24. září 1922, č 61.174-XIV.).
Otázka dovozu píce ze zahraničí jest podstatně stížena hlavně zákazem vývozu ze států, vykazujících přebytky pícnin. Postupem sezony uzavřely sousední státy hranice své vývozu pícnin, tak, že v přítomné době přichází v úvahu pouze Holandsko, jehož nabídka zdražuje se zvýšeným dovozem po říšskoněmeckých drahách tolik, že cena dovezeného zboží není v žádném poměru k cenám zemědělských produktů domácích. Dokladem toho jest skutečnost, že cena požadovaná za slámu rovnala se prodejní ceně žita franko venkovská skladiště. K všeobecnému zlevnění těchto dovozů nemá ministerstvo zemědělství finančních prostředků.
K zlevnění krmiv v širším rozsahu bylo možno působiti jen opatřením rázu preventivního. Za tím účelem sjednán byl s ministerstvem obchodu odborem dřív. úřadu pro zahraniční obchod generelní zákaz vývozu veškerých hodnotných krmiv, kteréžto sjednání se také dodržuje.
S ministerstvem železnic sjednána byla sleva dopravného na krmiva, pokud tato určena jsou pro okresy, stižené živelní pohromou.
Aby mohla nouzová akce býti prováděna též v průběhu jara roku 1923, jedná se mezi súčastněnými resorty o opatření dalšího úvěru. Jednání toto není ještě skončeno a nelze tudíž jeho výsledku předcházeti.
Aby interesovaná veřejnost byla pravidelně informována o průběhu těchto akcí, podává o ní ministerstvo zemědělství podrobnou zprávu ve ťVěstníku ministerstva zemědělstvíŤ (č. 11, z roku 1922).
V Praze dne 13. ledna 1923.
Ministr zemědělství:
Dr. Hodža, v. r.
XVI./3966.
Odpověď
ministra železnic na interpelaci posl. Geršla a soudr. o železničním neštěstí na trati Prostějov-Třebovice (tisk 3909/IV.).
Na interpelaci dovoluji si dle výsledků podrobného vyšetřování podati tuto odpověď:
Nákladní vlak čís. 671 ze dne 1. prosince 1922, který odjíždí z výchozí stanice Chornic do Prostějova, na trati Třebovice-Prostějov, sestával ze stroje čís. 9210 a 9 vozů a byl doprovázen vlakvůdcem a třemi průvodčími; přijel v 10. hod. 55 min. do Džbel-Jesence, kde byl doplněn dvěma vozy, takže měl v celku 11 vozů. Vlak má ze Džbel-J. pravidelný odjezd v 11. hod. 16 min.
Když byl posun asi v 11 hod. 2 min. ukončen a vlak sestaven na 1. koleji se strojem ve správném postavení v čele vlaku tak, že stroj byl vzdálen asi sedm kroků ode dveří dopravní kanceláře, odešel vlakvůdce do dopravní kanceláře, aby si vyzvedl průvodní listiny, za ním pak tak zv. vlakový posunovač a o něco později oba ostatní průvodčí, prý proto, aby se zeptali, zda nemají ještě nějakou práci.
V dopravní kanceláři byl i správce stanice, který vykonával službu výpravčího, staniční pomocník, obsluhující výměny, který odevzdával klíč od uzamknutého stavědla, druhý staniční pomocník a traťmistr.
Pojednou zpozorovali průvodčí, že se vlak počíná pohybovati a upozornili zvoláním ostatní přítomné zaměstnance. Zprvu měli za to, že strojvůdce popotahuje vlak k vodnímu jeřábu a na čisticí jámu. Když na to ale zpozorovali větší rychlost vlaku, vyběhli z kanceláře a uviděli, že vlak jede dále; dávali ihned návěsť ťstůjŤ, kterou také opakovala četa vrchní stavby pracující u výjezdové výměny, ovšem ale již ve chvíli, když byl stroj vlaku stanoviště pracující čety minul; strojní mužstvo však dávaných návěstí nezpozorovalo.
Poněvadž vlak nebyl obsazen brzdaři a brzdění samotného tendru jednoduchou ssací brzdou nedostačovalo, aby vlak byl zastaven. ujížděl vlak rychlostí stále se stupňující směrem ke Konici po spádu nejprve 18‰, který počíná ihned ve Džbeli-J. od výjezdových výměn, a později po spádu 22‰.
Správce stanice ve Džbeli-J. uvědomil ihned stanici Konici o tom, že vlak č. 671 ujel bez vlakové čety, ale dříve, než mohlo býti cokoliv podniknuto projel vlak stanici Konici.
V km 23.8, mezi Konicí a Ptením, kde nebyl shledán stav vrchní stavby nijak závadným, na sklonu 16‰, kde počíná oblouk ve směru jízdy levý, o poloměru R=200 m, nastalo vyšinutí nezatíženého služebního vozu, který byl pravděpodobně nadzvednut jednak tlakem brzděného tendru z předu, jednak tlakem následujících vozů. Služební vůz vyšinul se na vnější straně oblouku, strhl tendr i stroj, který sjel s náspu v levo a položil se na pravou stranu. Vyšinutí bylo mimo to uspíšeno též velikou rychlostí - rozborem rychloměrného proužku bylo zjištěno, že rychlost činila ze Džbele po ujetí 1.4 km již 55 km/hod., zbývající 4 km projel vlak za tři minuty a dosáhl na místě nehody přibližně 90 km -, jež přestoupila nejvyšší přípustnou mez, které odpovídá také převýšení kolejnic v oblouku.
Strojvůdce byl zasypán uhlím a zadusil se; topič vypadl a utrpěl otřes nervů, nebyv nijak zraněn. Pět vozů bylo zničeno, tři vozy a stroj značně poškozeny a tři další vozy se pouze vyšinuly. Svršek dráhy byl na vzdálenost asi 100 m značně poškozen.
Trať byla zatarasena, nákladní doprava přerušena a osobní udržována přestupováním.
Žádané pomocné vlaky dojely z Přerova a Č. Třebové. Trať byla učiněna sjízdnou po vlaku čís. 618 kolem 20 hod. dne 2. prosince 1922.
Škoda na zboží je nepatrná; celková škoda na vozidlech a vrch. stavbě činí asi 600.000.- Kč.
Příčinou nehody bylo:
1. že strojvůdce Blaške ujel ze Džbele-J. s vlakem č. 671 před pravidelnou dobou odjezdu bez průvodčích, s nebrzděnými vozy, nebyv řádně vypraven; jeho tvrzení vůči topiči za jízdy, že slyšel návěsť ťodjezdŤ, lze vysvětliti sluchovým klamem.
2. že topič Jarka nepozoroval za výjezdu vlaku ze stanice návěstí ťstůjŤ, dávaných průvodčími a staničními zaměstnanci,
3. že vlaková četa opustila bez svolení výpravčího vlak a nezabrzdila u vozů brzdy se zřetelem k tomu, že sama stanice leží ve sklonu 2‰ a hraničí směrem ke Konici s tratí o sklonu 22‰ a k Chornicím o sklonu 27‰;
4. že výpravčí, správce stanice Džbel-Jesenec trpěl, že celá četa vlaku prodlévala v dopravní kanceláři a že sám nevěnoval celou svou pozornost službě;
5. že staniční pomocník, pověřený obsluhou výměn, místo aby dlel poblíže stavědla venku, se zdržoval v dopravní kanceláři.
Z výpovědi topiče Jarky, který utrpěl otřes nervů a nemohl býti proto ještě podrobně vyslechnut, vysvítá, že strojvůdce uvedl vlak do pohybu, když topič nebyl ještě na stroji, a že vyzýval topiče k rychlému nastoupení, poněvadž prý již byla dána návěsť ťodjezdŤ. Topič, vystoupiv na stroj, upozorňoval strojvůdce, že sám návěstí ťodjezdŤ neslyšel, jakož i na to, že u vlaku neviděl průvodčích. Strojvůdce na tyto námitky odpověděl, že návěsť ťodjezdŤ byla dána dvakráte, a že průvodčí jsou na brzdách.
Zda bylo za jízdy vlaku mezi Džbelem-Jes. a místem nehody použito protipáry, nedalo se zjistiti.
Proti vinníkům bylo zavedeno disciplinární řízení.
Železniční správa použije samozřejmě všech poznatků, plynoucích z tohoto případu k opatřením, aby závady podobného druhu zamezila.
V Praze dne 18. ledna 1923.
Ministr železnic:
Stříbrný, v. r.
XVII./3966 (původní znění).
Odpověď
vlády na interpelaci poslanců Kostky, dra Kafky a druhů o uhelném hospodářství (tisk 3700/IV.).
K bodu 1.:
Uhelná rada, která jest pouze sborem poradním v otázkách uhelných, podala návrh na uvolnění hospodářství uhelného. Vláda, jejíž starostí je, aby tím netrpěly zájmy státní, přikročí k úplnému uvolnění vázaného hospodářství nyní již značně omezeného ihned, jakmile všechny předpoklady, jichž státní správa musí dbáti, budou splněny. Již nyní omezuje se stát pouze na dohled a obchod uhlím je prakticky téměř volný.
K bodu 2.:
Prodej uhlí ze státních dolů, jak v tuzemsku, tak i.do ciziny jest od července 1921 svěřen ťÚstřední prodejně uhlíŤ ze státních dolů. Před tím zadán byl prodej uhlí dopravovaného po železnici do Německa firmě E. Friedländer a spol. v Berlíně. Této prodejně svěřen byl prodej proto, že zná velmi dobře poměry v Německu a má vliv na tamní trh. Firma platila ceny uhlí bez rabatu za plné ceny a zisk firmy šel na vrub konsumentů německých.
K bodu 3.:
Ústřední prodejně přiznána provise 2%, která je náhradou za úkony účtovací prodejnou stanovené, a za které nemůže prodejna svým členům dávati takový podíl, aby mohli prodávati za ceny státem stanovené, ježto nesou risiko prodeje.
Proto členové prodejny, jako jiní obchodníci uhlím, přirážejí k cenám úředně stanoveným svůj obchodní zisk a to v maximální částce, povolené ministerstvem veřejných prací. Členové nedocilují však ani tohoto plného zisku, poněvadž z důvodů konkurenčních jsou nuceni mnohým konsumentům prodávati se ziskem zcela nepatrným, jako na př. městu Praze pro průmyslové obecní podniky. Velkonákupně dělnických družstev, Škodovým závodům, mnohým elektrárnám atd.
Poměr prodejny jest tentýž, jako komisionářů, kteří rovněž malým odběratelům dodávají uhlí prostřednictvím obchodníků, kteří rovněž účtují uhlí s přirážkou dovoleného zisku.
K bodu 4.:
Dodávky německého uhlí do československé republiky povolovalo k žádostem zdejších zájemníků uhelné oddělení ministerstva veřejných prací. Úřední povolení, která pravidelně již obsahovala i označení německých komisionářů, jichž prostřednictvím bylo lze uhlí obdržeti, byla zasílána říšskému německému komisaři pro uhelnou distribuci, a ten v mezích své působnosti zařídil uvolnění uhlí pro vývoz. Němečtí komisionáři dodávali uhlí do Československé republiky konsumentovi buď přímo anebo prostřednictvím německých, aneb českých subkomisionářů. Z velké části však se uhlí sem dovážené účtovalo cizozemskými firmami. Subkomisionáři účtovali si mimo zisk plynoucí z diference německých cen domácích a cen pro cizinu ještě i zisk 40-80 Kč za 10 tun, uznávaný při velkoobchodu uhlím v Československé republice vzhledem k výlohám obchodní manipulace a obchodního risika.
Ministerstvo veřejných prací, sledujíc cíl, aby z ciziny dovážené uhlí bylo dodáváno a fakturováno prostřednictvím domácích firem, rozhodlo se řešiti věc tak, že by dovoz hornoslezského uhlí obstarávalo společenstvo zájemníků na obchodu tímto uhlím. Jelikož se však společenstvo vůbec neustavilo, bylo generelní povolení k dovozu hornoslezského uhlí do Československé republiky z polské části Horního Slezska zrušeno.
Otázka dovozu hornoslezského uhlí byla s hlediska národohospodářské nutnosti upravena tak, aby dodávky uhlí byly zaručeny hornoslezskou uhelnou konvencí a státními doly a aby vláda na všechny otázky, s dovozem související, měla nesporný vliv. Dovozní kontingent stanoví měsíc co měsíc ministerstvo veřejných prací a doručí komisionářům dovozní průkazy, dle nichž budou zásilky všestranně kontrolovatelny a jež jsou zároveň pro zásilku průkazem k překročení hranic. Dodávky uhlí konají se prostřednictvím plnomocníků hornoslezské uhelné konvence a tisku v Čs. republice. Dovozní průkazy budou celními úřady zkoušeny a zaslány k další kontrole ministerstvu veřejných prací. Vzhledem k podmínkám, jež jsou pro dovoz hornoslezského uhlí stanoveny, lze předpokládati účelnou hospodářskou působivost reglementace dovozu. Dodávky hornoslezského uhlí jsou přípustny jen do odbytišť normálních, t. j. která byla v dobách předválečných, uhelné ceny budou v úřední evidenci, a budou upravovány tak, aby byla dána možnost pro vývoj soutěživosti dle normálních předválečných poměrů a aby nebyl ohrožován hornický provoz v našem státě. Stanovení kontingentu jest odvislo od hospodářských poměrů při uhelné produkci a obchodu uhelném a připouští se dovoz pouze uhlí tříděného dobrých známek jen prostřednictvím vnitrozemských firem. Překročení povoleného dovozního kontingentů jest nepřípustno, nedodaná množství na povolený kontingent měsíčně propadají a nelze jich přenášeti na měsíc příští. Při této úpravě dovozu uhlí bude lze docíliti toho, abychom opět dosáhli odbytišť, která jsme zaopatřovali našim uhlím v dobách předválečných.
K bodu 5.:
Československo - německá úmluva ze dne 29. června 1920 prodloužena byla u příležitosti československých a německých hospodářských jednání, konaných ve dnech od 21. března do 10. dubna 1922 v Berlíně dohodou, docílenou dne 29. března 1922 mezi zástupci vlády československé a německé, za nezměněných podmínek do 31. října 1922 s vymezením, že pro dodávky uhlí a koksu z Horního Slezska platí pouze do 30. dubna 1922. Pro případ, že by rozhodnutí o Horním Slezsku v Ženevě obsahovalo ustanovení toho obsahu, že mají se uhelné a koksové dodávky z Horního Slezska úplně neb částečně díti Německem též v budoucnosti, prohlásily obě strany ochotu znovu vyjednávati.
Poměr obapolných dodávek po 31. říjnu t. r. byl příslušnými zástupci upraven zvláštním protokolem.
K bodu 6.:
Zákonem ze dne 12. srpna 1921, čís. 321 Sb. z. a n. byla daň z obratu zvýšena z 1% na 2% s platností od 1. října 1921. Z toho důvodu domáhali se obchodníci uhlím ještě před nabytím účinnosti zákona, aby daň z obratu u uhlí a koksu byla paušalována. K tomuto paušalování konečně po několikaměsíčním jednání došlo, když ministerstvo financí spokojilo se nepatrným paušálem, který ve skutečnosti představuje jen asi 2 1/2 % ceny fakturované doly za uhlí a koks, a nařízeni o paušalování publikováno 8. ledna 1922 pod č. j. 129.512 ex 1921. Uváží-li se, že finanční správa, kdyby k paušalování nedošlo, by dostala hned od dolů 2% daně, od velkoobchodníka 2% a obchodníka rovněž 2%, tedy daň 6% a že se spokojila s paušálem daleko menším, vidno, že finanční správa se odhodlala k paušalování jen s velikou obětí; přistoupila-li však finanční správa na tak nízký paušál. nemohla ovšem ponechati uhlí, dovážené z ciziny bez daně, neboť pak by toto uhlí při dalších tuzemských dodávkách bylo prosto daně z obratu, kdežto uhlí tuzemského původu by bylo zdaněno. Paušál se zpětnou (tříměsíční) platností od 1. října 1921 do doby publikace nařízení bylo nutno zavésti proto, že by finanční správa byla jinak nucena postupovati podle zákona, že by tedy musela požadovati od obchodníků uhlím, aby dodatečně si pořídili daňové záznamy ohledně tržby za uhlí a koks, dovezené z ciziny, podali ohledně této tržby daňové přiznání a finanční správě udali, komu, kdy a jaká množství uhlí a koksu dovezených z ciziny, dále prodali, aby finanční správa mohla požadovati od jejich odběratelů zákonnou daň z obratu. Z toho vidno, že při striktním provádění zákona by byli jak obchodníci uhlím, tak jejich odběratelé vysazeni řadě nepříjemností, jimž se vyhnuli tím, že platili po dobu 3 měsíců paušál jen o málo vyšší než činí zákonná 2% daň, kterou by byli v každém případě musili platiti. V uvážení těchto okolností daly jak směrodatné organisace obchodníků uhlím, tak Ústřední svaz československých průmyslníků v Praze svůj souhlas k dodatečnému vybírání daňového paušálu z uhlí dovezeného po 30. září 1921.
V Praze dne 3. ledna 1923.
Za předsedu vlády:
G. Habrman, v. r.
Ministr veřejných prací:
Srba, v. r.
XVIII/3966 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti na interpelaci poslance dra E. Schollicha a druhů o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu (tisk 3909/III).
Postup okresního soudu v Hlučíně v otázce jazykové byl již předmětem interpelace tisk 3442/XIV. Dotkl jsem se v odpovědi, otištěné pod čís. tisku 3794/XXI, otázky, kterou dnešní interpelace opět uvádí na přetřes, zda jazyková práva příslušníků menšinového jazyka lze přiznati též osobám, které nejsou státními příslušníky československými. Odkazuji k uvedené odpovědi a zdůrazňuji opětně, že nevidím příčiny, abych nějak zakročoval proti okresnímu soudu v Hlučíně proto, že ve svých rozhodnutích neřídí se názorem, který v jiných věcech vyslovil jiný soud.
V Praze dne 8. ledna 1923.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XIX/3966 (původní zněni).
Odpověď
ministra vnitra na interpelaci poslance dra Rud. Lodgmana a soudr. v záležitosti kinematografické licence obce Podbořan (tisk 3853/XV).
Podmínka v licenční listině obce Podbořan, dle níž Československé Obci Sokolské v Praze se vyhražuje právo kontroly nad kinematografickým podnikem obce Podbořan, dostala se do licenční listiny pouze nedopatřením. Zemská správa politická v Praze používá totiž při udělování licencí kinematografických tiskopisu, který obsahuje podmínky pro různé druhy licencí kinematografických a omylem opomenula v daném případě v konceptu škrtnouti podmínku, určenou pro sokolské biografy. O tom, že šlo o omyl, byla obec podbořanská vyrozuměna okresní správou politickou v Podbořanech ještě před podáním interpelace dne 19. října 1922 a týž den byla licenční listina obce podbořanské v tom smyslu opravena.
V Praze dne 20. ledna 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XX/3966 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic na interpelaci posl. H. Simma a druhů o rozsáhlém překládání německých železničních zaměstnanců na tratích liberecko-jablonecko-tannwaldské dráhy (tisk 3887/XVI).
Na tuto interpelaci dovoluji si odpověděti takto:
Státní správa železniční jest v prvé řadě v zájmu bezpečnosti provozu na drahách nucena trvati na tom, aby veškerý personál železniční ovládal řeč služební aspoň v té míře, by nerušený chod služební byl zajištěn a aby vzájemné dorozumívání se personálu mezi sebou i ve styku s obecenstvem nenaráželo na nepřekonatelné obtíže. Správa železniční je daleka úmyslu, z pouhé libovůle prováděti dalekosáhlá přesazování personálu, je si vědoma též hospodářského pozadí, jež s každým přeložením souvisí a věnovala již od počátku své činnosti zvláštní zřetel tomuto druhu disposic personálních. Aby odpomohla zjištěnému a zarážejícímu nedostatku znalosti služební řečí, uspořádala skoro v každé větší stanici jazykové kursy, aby si v nich železniční zaměstnanci německé národnosti osvojili aspoň nejpotřebnější znalost češtiny. Naděje, jež do výsledků těchto kursů byly skládány, nesplnily se však tou měrou, jak by bylo možno očekávati. Namnoze setkali se pořadatelé jejich s naprostým neporozuměním, jež se jevilo jednak v nepatrné účasti na kursech a proto špatným prospěchem při konečných zkouškách, v kursech uspořádaných. Že státní správa železniční vycházela vstříc zaměstnancům německé národnosti po stránce jazykové více než s dostatek, viděti též z toho, že ještě v r. 1922 svolila, aby služební zkoušky jejich byly uznány za odbyté s prospěchem i tehdy, když kandidát naprosto nevyhověl v ohledu jazykovém, jen když požadavky věcné byly splněny. Při této praxi, jež hověla plně poměrům, jak vytvořily se bezprostředně po státním převratu, nebylo vsak možno z vážných důvodů setrvati a bylo nutno sáhnouti k vzájemnému překládání zaměstnanců jednak k tomu cíli, aby německým zřízencům byla v krajích ryze českých poskytnuta větší příležitost osvojiti si češtinu, jednak proto, že služební ohledy vyžadují, aby aspoň část personálu po stránce jazykové zaručovala bezvadné a rychlé dorozumívání navzájem i ve styku vnějším.
Nutno podotknouti, že zhusta i v krajích ryze českých byli železniční úředníci nuceni udíleti služební rozkazy svým podřízeným německy, zaleželo-li jim na tom, aby podřízený, který neovládá služebního jazyka, aspoň porozuměl rozkazu jemu danému. Podobné dorozumívání obešlo se samozřejmě zřídka bez stížností české veřejnosti. Proto také je čsl. správa železniční i z tohoto důvodu nucena ohlédnouti se po přiměřeném prostředku k nápravě, ježto jí na tom záleží, aby otázka dorozumívání se zřízenců při výkonu služby nedávala stálou a hojně se opakující příčinu k stížnostem. Pokud jde o poměry na trati liberecko-jablonecko-tannwaldské dráhy děje se překládání personálu zejména také z důvodů úsporných a přikazuje se na trať Liberec-Jablonec-Tannwald na místě drahého personálu lacinější; disposice takové jsou jen v zájmu společnosti místní dráhy samé, ježto finanční poměry této místní dráhy jsou velmi neutěšené. Pouze za rok 1921 vykazovala přes 3 mil. Kč provozního schodku a již koncem r. 1920 dlužila státní správě přes 1,000.000 Kč za posečkané provozní výlohy.
V Praze dne 16. ledna 1923.
Ministr železnic:
J. Stříbrný, v. r.
Překlad ad I./3966.
Az iskola- és nemzetmüvelődésügyi miniszter válasza dr Lelley képviselő és tarsai interpellációjára a bratislavai tanügyi referátus önkényes eljárása tárgyában (3795/III. sz. ny.).
Az 1921. évi népszámlálás szerint Horný Duradon a lakósság 93.04%-a, Dolný Duradon 79.39%-a, Malý Dekenešen 86.02%-a csehszlovák nemzetiséget jelentett be. Az 1922/23.-i iskolaévre szóló beiratás eredménye szerint Hor. Duradon 48 iskolaköteles gyermek közül csupán 4, Dol. Duradon 56 közül csak 8 és M. Dekenešen 32 gyermek közül csupán 2 gyermek magyar nemzetiségü. Az iskolal hatoságok tehát az 1907. évi XXVII. t. c. 18. §-a alapján joggal követelték, hogy a felsorolt iskolák tannyelve csehszlovák legyen. Minthogy Surányí Gyula m. dekeneši és Ledényi Gyula dol. duradi tanítóknak a csehszlovák tannyelvü iskolákra megkívánt nyelvi képsítésük nem volt, a szlovenszkoi telhalmú miniszter hivatala által az 1918. december 10.-i 64. számú törvény 2. §-a alapján a tanügyi szolgálatböl elbocsáttattak. Amidön azonban Lédcnyi tanító kötelezte magát arra, hogy a csehszlovák tannyelvú iskolák számára megkivánt nyelvi képesítést megszerzi, reaktiváltatott. Surányi már 1921 május 2.-án Köbölkúton reaktiváltatott és mindkettőnek szogálati illetményei is folyósíttattak. E részben tehát az interpellációban felhozott panaszok indokolatlanok.
Panko Sándor, Budovszky Mária és Dady Vilma tanítók választása az 1907. évi XXVII. t. c. 21.-§-a értelmében nem nyert jóváhagyást, mert nevezettek szlovák iskolákra nem voltak képesítve. Az interpelláció téves n gondolja, hogy az ezen iskolákon való tanításra a szlovák nyelvból mint tantárgyból nyert előmeneteli jegy már képesít. Az iskolaszék ez okbol felszólíttatott, hogy olyan ujtaneróket válasszon, akik a nyelv tekintetében is a törvényes feltételeknek megfelelnek.
Az iskolaszék elnöke azonban az iskolai hatóságok rendeleteivel nem törődött, hanem mindkét tanítónőt állásában meghagyta (Panko tanitó állásáról maga mondott le) s mindkettő az ó tudtával minden tilalom dacára tanított. Az iskolai hatóságok ennek folytán az iskoláknak az 1876, évi XXVIII. t. c. 6. §-a, az 1878. évi VI. t. c. 32. §-a, illetöleg az 1907. évi XXVII. t. c. 25. §-a alapján történö ideiglenes bezárására kényszerültek. Ezen intézkedés azonnal hatálytalaníttatik, amint az iskolaszék a törvény követelményeinek megfelelő tanerőket választ. Ha a választás a legrövidebb időn belül be nem követkazik, az iskolai hatóságok részéról az 1907. évi XXVII. t. c. 21. §-a alapján állami tanítók lesznek kiküldve.
Ami az iskolaszék elnöke ellen fotytatott birói vizsgálatot illeti, megiegyzem, hogy ez az államügyész indítványára indíttatott meg.
Világos, hogy a felhozott esetekben az iskolai hatóságok a törvényes rendelkezések szemmeltartásával jártak el, minél fogva külön intézkedések megtételének szüksége fenn nem forog.
Kelt Prahában, 1922. évi december hó 28.-án.
A iskola- és nemzetmüvelődésügyi miniszter:
Bechyně, s. k.
Překlad ad II./3966.
Antwort
des Justizministers auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Keibl und Genossen betreffend die Verletzung des Sprachengesetzes durch das Oberlandesgericht in Prag (Druck 3853/XIV.).
Aufgrund der Berichte der Präsidien des Oberlandesgerichtes in Prag und des Kreisgerichtes in Reichenberg wurde in der letzten Zeit kein Erlaß eines solchen Inhaltes, wie ihn die Interpellation anführt, herausgegeben. Höchstens wurde in einzelnen Fällen in Erinnerung gebracht, daß der innere Verkehr der Gerichte untereinander und der Gerichte mit den übrigen Behörden lediglich in der Staatssprache zu erfolgen habe.
Dieses Vorgehen entspricht vollständig den Vorschriften des Sprachengesetzes und auch ein Erlaß solchen Inhaltes, wie ihn die Interpellation anführt, wäre in keiner Weise gesetzwidrig.
Nach dem Sprachengesetze ist die čechoslovakische Sprache die Staatssprache, in welcher grundsätzlich die Amtierung aller Gerichte, Behörden, Anstalten, Unternehmungen und Organe der Republik erfolgt. Ausnahmen sind einzig und allein unter den Bedingungen des § 2 zulässig. Da aber die Vorschrift des § 2 - mit Ausnahme des letzten Absatzes, welcher aber für den Verkehr der Gerichte und Behörden untereinander nicht in Betracht kommt - einzig und allein die Sprachenfrage bei Parteieneingaben und Erledigungen. welche die Parteien bekommen, betrifft, so geht aus der Vergleichung der §§ 1 und 2 des Sprachengesetzes zweifellos hervor, daß die Gerichte untereinander und mit den übrigen Staatsbehörden einzig und allein in der Staatssprache schriftlich verkehren können. Die Auslegung des Sprachengesetzes läßt in dieser Richtung keine Zweifel aufkommen und da das Gesetz (§ 9) mit dem Tage der Kundmachung in Wirksamkeit getreten ist, ist es nicht notwendig die Durchführungsverordnung abzuwarten.
Ich habe daher keine Ursache, in dieser Angelegenheit in irgendeiner Form einzuschreiten.
Prag, am 14. Dezember 1922.
Der Justizminister:
Dr. Dolanský, m. p.
Překlad ad III./3966.
Antwort
des Ministers für Schulwesen und Volkskultur und des Ministers des Innern auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Schollich und Genossen in Angelegenheit der Verweigerung der der deutschen Volks- und Bürgerschule in Böhm. Aicha gehörenden Lehrmittel durch den Ortsschulrat in B. Aicha (Druck 3550/VIII).
Gegen den Bescheid des Bezirksschulausschusses in Turnau vom 30. Jänner 1922, Nr. 222, womit dem Vorsitzenden des Ortsschulrates in Böhm. Aicha angeordnet wurde, eine neuerliche beratende Sitzung der Direktoren beider Schulen einzuberufen, welche von Neuem über die Teilung der Lehrbehelfe zwischen der čechischen und deutschen Bürgerschule verhandeln sollte, hat der Ortsschulrat in Böhm. Aicha die Berufung an den Landesschulrat in Prag eingebracht. Diese Berufung des Ortsschulrates wurde mit dem Erlasse des Präsidiums des Landesschulrates in Prag vom 23. Juni 1922, Z. 3136, und zwar aus dem Grunde abgewiesen, weil die deutsche Bürgerschule in Böhm. Aicha bisher zurecht besteht und einen gesetzlichen Anspruch darauf hat, mit Lehrmitteln versehen zu werden. Mit demselben Bescheide wurde ferner angeordnet, daß die Teilung der Lehrmittel zwischen der čechischen und deutschen Bürgerschule in Böhm. Aicha sofort durchgeführt werde, wenn die zitierte Entscheidung des Landesschulrates rechtskräftig wird. Unter solchen Umständen lag bisher kein Grund vor, um wegen der Ausfolgung der Lehrbehelfe an die deutsche Bürgerschule mit Zwangsmitteln einzuschreiten. Die politische Bezirksverwaltung wird allerdings verpflichtet und bereit sein, den rechtskräftigen Entscheidungen der Schulinstanzen zum Vollzuge zu verhelfen, wenn nötig, auch mit Exekutionsmitteln.
Soweit es sich um die Aufnahme von Kindern aus fremden Schulbezirken handelt, wurde die Direktion der deutschen Bürgerschule mit Bescheid des Landesschulrates darauf aufmerksam gemacht, daß gemäß § 25 des Gesetzes vom 9. April 1920, S. d. G. u. V. Nr. 292, die Entscheidung über die Aufnahme von Schülern aus fremden Schulbezirken dem Ortsschulrate zusteht und daß die Direktion der genannten Schule ohne Bewilligung des Ortsschulrates und im Falle der Einbringung eines Rekurses vor der Entscheidung der übergeordneten Schulbehörden bei der Schuleinschreibung Schüler aus fremden Schulbezirken nicht aufnehmen darf. Gleichzeitig wurde vom Landesschulrat in Erinnerung gebracht, daß hinsichtlich der Aufnahme von Kindern aus fremden Schulbezirken in Bürgerschulen überhaupt, also auch in die deutsche Bürgerschule in Böhm. Aicha, die Bestimmungen des § 3 des Gesetzes vom 3. April 1919, S. d. G. u. V. Nr. 189, abgeändert durch das Gesetz vom 9. April 1920, S. d G. u. V. Nr. 295, gelten, daß aber die Aufnahme von Kindern aus fremden Schulbezirken, welche die Bürgerschule des Ortes oder die ihrem Wohnorte näher gelegene, besuchen können, unzuläßig ist, weil dadurch das Gesetz vom 3. April 1919, S. d. G. u. V. Nr. 189 umgangen würde. Die Entscheidung über allfällige Beschwerden wegen Nichtaufnahme fremder Schüler in die deutsche Bürgerschule durch den Ortsschulrat in Böhm. Aicha steht in erster Reihe dem Bezirksschulausschusse in Turnau zu.
Prag, am 18. Oktober 1922.
Der Minister für Schulwesen und Volkskultur:
Rud. Bechyně, m. p.
Der Minister des Innern:
J. Malypetr, m. p.
Překlad ad IV./3966.
Antwort
des Ministers für Schulwesen und Volkskultur auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Schollich, Pittinger, Dr. E. Feyerfeil, Simm, Dr. Kafka und Genossen in Angelegenheit der Errichtung einer deutschen Privatvolksschule in Altenberg, Bez. Deutsch-Brod (Druck 3550 VII).
Die deutsche einklassige Volksschule in Altenberg wurde mit Erlass des Vorsitzenden des Landesschurates vom 13. August 1920, Z. IV-6658-20 gemäß den Bestimmungen des § 9. des Gesetzes vom 3. April 1919, S. d. G. u. V. Nr. 189, aufgelassen. Durch das damals eingeleitete Verfahren wurde nachgewiesen, daß sich in derselben weit weniger deutsche Kinder als 31 befinden. In der Beschwerde gegen die Auflassung der Schule hat die Gemeinde zwar angeführt, daß sich in Altenberg 40 Kinder befinden, welche verpflichtet sind, in die deutsche Volksschule zu gehen. Sie hat aber der Beschwerde einen amtlichen Ausweis beigeschlossen, in welchem 38 Kinder angeführt waren, und von diesen 37 schulpflichtig waren. Durch die Erhebungen, welche damals - 15. Dezember 1920 - in Altenberg ein Beamter des Landesschulrates durchführte, wurde sichergestellt, daß in Wirklichkeit nur 23 Kinder für die deutsche Schule angemeldet wurden. Die gegen den Auflassungserlaß eingebrachte Berufung wurde mit Entscheidung des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur vom 30. Dezember 1920, Z. 88.121/20 abgewiesen; das Intimat über diese Entscheidung wurde der Gemeindevertretung in Altenberg am 19. Jänner 1921, dem Ortsschulrate am 18. Jänner 1921 zugestellt wie durch die Zustellungsscheine erwiesen ist.
Bei den Erhebungen, welche über die Errichtung der čechischen Schule in Altenberg eingeleitet wurden, wurden zum čechischen Schulunterrichte 42 Kinder angemeldet; tatsächlich wurden in diese Schule auch 49 Kinder eingeschrieben als sie im Jänner 1921 eröffnet wurde.
Gegen den Zwangspacht des Gebäudes der ehemaligen deutschen Schule für die neue čechische Schule wurde eine Beschwerde eingebracht, welche aber vom Ministerium für Schulwesen und Volkskultur mit der Entscheidung vom 11. Oktober 1921. Z. 4756, abgewiesen wurde. Daß gegen diese Entscheidung eine weitere Beschwerde an das Oberste Verwaltungsgericht eingebracht worden wäre, ist mir nicht bekannt. Die Entscheidung des Obersten Verwaltungsgerichtes vom 26. Oktober 1921, Z. 13.546, auf welche sich die Interpellation beruft, betrifft nicht Altenberg, sondern Plan.
Die deutschen Kinder in Altenberg blieben aber durch die Aufhebung der deutschen Volksschule nicht ohne Unterricht, weil der Auflassungsbescheid sie sofort der deutschen Volksschule in Ebersdorf zuwies, welche nur 2 km entfernt ist. Dorthin hatte übrigens Altenberg bis zum Juli 1918 mit der Schule gehört, in welchem Zeitpunkte erst eine selbständige Schulgemeinde daraus gebildet wurde.
Als ein Ansuchen um eine deutsche Privatschule eingebracht wurde, konnte der Landesschulrat deren Errichtung deshalb nicht bewilligen, weil ihre Unterbringung im Gebäude der ehemaligen deutschen Schule projektiert war, welches Gebäude provisorisch durch die böhmische Schule besetzt war. Sobald von dem ansuchenden Vereine ein anderes Gebäude (Konskr. Nr. 3) angegeben wurde, wurde das gesetzlich vorgeschriebene Verfahren eingeleitet und es erfolgte am 22. April 1922 der Lokalaugenschein.
Die Schulbehörden, denen es obliegt, über die Bewilligung einer Privatschule zu entscheiden, müssen mit aller Sorgfalt alle Umstände erheben und prüfen, welche für die Bewilligung der Schule entscheidend sind. So verhält sich die Sache auch im Falle der deutschen Privatvolksschule in Altenberg. Das Verfahren betreffend diese Schule ist im Zuge und die Entscheidung wird herausgegeben werden, sobald alle entscheidenden Umstände erhoben sein werden.
Prag, am 19. Dezember 1922.
Der Minister für Schulwesen und Volkskultur:
Rud. Bechyně, m. p.
Překlad ad V./3966.
Antwort
des Finanzministers auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Schollich, Dr. Baeran und Genossen betreffend die Überführung von Mündel- und Waisengeldern an das Prager Postscheckamt (Druck 3690/VIII).
Die aus dem Auslande eingeführten Wertpapiere müssen im Inlande in jedem Falle bezeichnet werden. Für die Bezeichnung der auf Kronenwährung lautenden Wertpapiere wird gemäß dem Wortlaute des § 4 der Reg. Vdg. vom 12. März 1919, S. d. G. u. V. Nr. 126, eine 1/2%ige Evidenzgebühr und zwar vom Nennwerte des Papieres eingehoben. Da die hieher aus Österreich, Ungarn bzw. aus den anderen Nachfolgestaaten mit entwerteter Valuta eingeführten Wertpapiere regelmäßig auf Kronen lauten, ist die vom Nominalwerte für die Bezeichnung der Wertpapiere eingehobene 1/2%ige Evidenzgebühr auf Grund der angeführten Bestimmungen völlig begründet.
Für die Abstempelung der eingeführten österreichischen oder ungarischen Wertpapiere wird eine weitere Gebühr (abgestuft nach dem Gesetze vom 27. Mai 1919, S. d. G. u. V. Nr. 304), nicht mehr eingehoben, da diese durch die Evidenzgebühr gedeckt ist.
Die Überführung von Wertpapieren der čsl. Mündel und Waisen an das Postscheckamt in Prag haben die Gerichte als Obervormundschaftsbehörden deswegen besorgt, weil sie im Interesse dieser Pflegebefohlenen einfach alles das unternehmen mußten, was auch alle eigenberechtigten Besitzer von in Österreich sich befindenden Wertpapieren mit aller Kraft anstreben, d. i. die Ausfolgung der Depositen aus Österreich in das Gebiet der Čsl. R.; umgekehrt wurden diese Depositen seinerzeit über ausdrücklichen Auftrag der vormaligen österreichischen Regierung nach Wien überführt.
Obwohl der Art. 266 des Friedensvertrages von St. Germain der österreichischen Regierung die Verpflichtung auferlegt hatte, den Angehörigen des vom österreichischen Kaiserstaates ihren Besitz an Gütern u. s. w., also auch die Wertpapiere auszufolgen, war zur faktischen Überführung dieser Werte auf unser Gebiet eine zwischenstaatliche Vereinbarung der Modalitäten dieser Ausfolgung notwendig, was nach zahlreichen Schwierigkeiten endlich durch das Übereinkommen zwischen der Čsl. R. und Österreich vom 10. August 1920 (Kundm. des Fin.-Min. v. 6. September 1920, S. d. G. u. V. Nr. 513) und durch die Durchführungsverordnung hiezu vom 29. September 1920, S. d. G. u. V. Nr. 549, gelang. Dann erst konnten sowohl Einzelpersonen ihre eigenen Depositen als auch die Gerichte, soweit es sich um Mündel- und Waisenpapiere handelte, diese aus Österreich überführen. Es tragen daher weder die Staatsverwaltung noch die Gerichte eine Schuld daran, daß die Überführung verhältnismäßig erst später und durch ein Zusammentreffen von Umständen erst zu einer Zeit durchgeführt werden konnte, wo die Relation der čechoslovakischen Währung zur österreichischen (ungarischen) Währung sich zu Ungunsten dieser fremden Valuten entwickelt hatte.
Eine Herabsetzung oder Nachlassung der oberwähnten Evidenzgebühr wäre nur auf Grund einer neuen gesetzlichen Bestimmung möglich, deren Entwurf den gesetzgebenden Körperschaften vorzulegen aber das Finanzministerium nicht erwägen kann und zwar aus dem Grunde, weil diese allfälligen Erleichterungen dann auch von anderen Personen angestrebt werden würden.
Prag, am 19. Dezember 1922.
Der Finanzminister:
Dr. Rašín, m. p.