Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1922
|
I. volební období |
6. zasedání |
3966.
Odpovědi:
I. min. školství a nár. osvěty na interp. posl. dra Lelleyho a druhů o svévolném jednání školského referátu v Bratislavě (tisk 3795/III.),
II. min. spravedlnosti na interp. posl. dra Keibla a druhů o porušení jazykového zákona pražským vrchním zemským soudem (tisk 3853/XIV),
III. min. školství a nár. osvěty a min. vnitra na interp. posl. dra Schollicha a druhů, že českodubská místní školní rada odepřela německé obecné a občanské škole v Českém Dubu příslušné učebné pomůcky (tisk 3550/VIII).
IV. min. školství a nár. osvěty na interp. posl. dra Schollicha, Pittingera, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů o zřízení německé soukromé školy obecné ve Staré Hůře, okrese německo-brodském (tisk 3550/VII.).
V. min. financí na interp. posl. dra Schollicha, dra Baerana a druhů, o převedení peněz poručenských a sirotčích na pražský poštovní šekový úřad (tisk 3690/VIII.),
VI. min. soc. péče a nár. osvěty na interp. posl. dra Luschky a druhů o nezaměstnanosti na Hlučínsku (tisk 3816/XI.)
VII. předsedy vlády na interp. posl. Pelikána a spol. o účasti přednostů státních úřadů olomouckých při oslavě Božího Těla církve římsko-katolické v Olomouci (tisk 3780/V.),
VIII. min. financí na interp. posl. Horáka, Pastyříka a druhů o předpisováni daní na základě let předchozích (tisk 3833/II.),
IX. min. národní obrany na interp. posl. Merty a soudr. o přijímání těžce provinilých lidí do služeb československé armády (tisk 3442/VI.),
X. min. školství a nár. osvěty a min. vnitra na interp. posl. dra Schollicha, Pittingera, dra E. Feyerfeila, Simma, dra Kafky a druhů o zabrání pozemku pro českou menšinovou školu v Boru u České Lípy (tisk 3785/XVI.),
XI. min. spravedlnosti na interp. posl. Blatné, Hillebranda a druhů o výkonu trestu (tisk 3785/VI.),
XII. předsedy vlády na interp. posl. Křepka a druhů o násilných výtržnostech v Litoměřicích dne 25. června 1922 (tisk 3785/IV.),
XIII. min. školství a národní osvěty na interp. posl. dra Schollicha a druhů o zabrání místností mateřské školy v Hradci-Podolí (tisk 3780/X.),
XIV. min. vnitra na interp. posl. Kreibicha a druhů o přednáškách generála Limana von Sanders v Liberci a Jablonci (tisk 3909/V.),
XV. min. zemědělství na interpelaci posl. Janalíka, Fr. Navrátila a soudr. v záležitosti opatření laciného krmiva a steliva (tisk 3740/XII.),
XVI. min. železnic na interp. posl. Geršla a soudr. o železničním neštěstí na trati Prostějov-Třebovice (tisk 3909/IV.),
XVII. vlády na interp. posl. Kostky, dra Kafky a druhů o uhelném hospodářství (tisk 3700/IV.),
XVIII. min. spravedlností na interp. posl. dra Schollicha a druhů o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu (tisk 3909/III),
XIX. min. vnitra na interp. posl. dra Lodgmana a soudr. v záležitosti kinematografické licence obce Podbořan (tisk 3853/XV),
XX. min. železnic na interp. posl. H. Simma a druhů o rozsáhlém překládání německých železničních zaměstnanců na tratích liberecko-jablonecko-tannwaldské dráhy (tisk 3887/XVI),
I./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra školstva a národnej osvety na interpelláciu poslanca dra Lelleyho a súdr. o svevoľnom jednaní školského referátu v Bratislave. (Čís. tl. 3795/III).
Podľa úradného sčítania ľudu z r. 1921 prihlásilo sa v Hornom Durade 93.04% obyvateľstva, v Doľnom Durade 79.39%, v Malom Dekeneši 86.02% k československej národnosti. Podľa výsledku zápisu v škol. roku 1922/23 sú v Hor. Durade z 48 detí školopovinných iba 4 deti národnosti maďarskej, v Doľ. Durade z 56 detí len 8 detí a v M. Dekeneši z 32 detí sú len 2 deti maďarské. Maly tedy školské úrady v smysle § 18 zák. čl. XXVII z r. 1907 právo žiadať, aby v uvedených školách bol jazyk československý naukosdelnou rečou. Poneváč učitelia Julius Suranyi v Malom Dekeneši a Julius Ledenyi v Doľ. Durade nemali jazykovej kvalifikácie pre školy s československou naukosdelnou rečou, boli úradom ministra s plnou mocou pre správu Slovenska v smysle § 2 zák. zo dňa 10 decembra 1918, čís. 64 Sb. z. a n. zo služby školskej prepuštení. Keď však sa učiteľ Ledenyi zaviazal, že si opatrí uspôsobilosť pre školy s naukosdelnou rečou československou, bol reaktivovaný. Tiež učiteľ Jul. Suranyi bol už reaktivovaný 2. mája 1921 v Köbölkute a obidvom boly tiež ich služobné pôžitky poukázané. Nie sú tedy ponosy interpellácie po tejto stránke odôvodnené.
Voľba učiteľa Alex. Pánka, Márie Budovskej a Vilmy Dadyovej nebola v smysle § 21 zák. čl. XXVII z r. 1907 schválená, lebo menovaní nemali kvalifikácie pre školy slovenské. Interpellácia sa mylne domýšľa, že pre vyučovanie na týchto školách stačí iba známka zo slovenčiny ako učebného predmetu. Preto bola školská stolica vyzvaná, aby si zvolila nových učiteľov, ktorí by i po jazykovej stránke vyhovovali zákonitým predpisom.
Predseda školskej stolice nedbal však nariadenia školských úradov, ale ponechal obidve učiteľky v mieste (učiteľ Pánko sa sám zriekol miesta) a obidve s jeho vedomím proti všetkému zákazu vyučovaly. Preto boly školské úrady nútené, aby podľa § 6 zák. čl. XXVIII z r. 1876, § 32 zák. čl. VI z r. 1876 i nakoľko sa týka, podľa § 25 zák. čl. XXVII. z r. 1907 školy dočasne zatvorily. Opatrenie toto bude hneď zrušené, akonáhle školská stolica zvolí si učiteľov, ktorí vyhovujú zákonitým predpisom. Ak sa tak nestane v dobe čo najskoršej, pošlú školské úrady v smysle § 21 zák. čl. XXVII z r. 1907 samy štátnych učiteľov.
Nakoľko ide o súdne vyšetrovanie s predsedom školskej stolice, pripomínam, že bolo zavedené na popud štátneho zástupcu.
Je zrejmé, že v prípadoch, o ktoré ide, školské úrady postupovaly podľa zákonitých predpisov, a nie je tedy treba osobitných opatrení.
V Prahe dňa 28. decembra 1922.
Minister školstva a národnej osvety:
Rud. Bechyně, v. r.
II./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti na interpelaci poslance dra Keibla a druhů o porušeni jazykového zákona pražským vrchním zemským soudem (tisk 3853/XIV).
Podle zpráv předsednictev vrchního zemského soudu v Praze a krajského soudu v Liberci nebyl vydán v poslední době žádný výnos toho obsahu, jaký uvádí interpelace. Nejvýše bylo v jednotlivých případech připomenuto, že vnitřní styk soudů mezi sebou a soudů s ostatními státními úřady má se díti pouze jazykem státním.
Tento postup plně odpovídá předpisům jazykového zákona a také výnos toho obsahu, jaký uvádí interpelace, nebyl by nikterak protizákonný.
Podle jazykového zákona je československý jazyk jazykem státním, v němž se děje zásadně úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. Výjimky připuštěny jsou jedině za podmínek § 2. Ježto však předpis § 2 - s výjimkou posledního odstavce, jenž však pro styk soudů a úřadů mezi sebou nepřichází v úvahu týká se jedině jazykové otázky při podáních stran a vyřízeních, jichž se stranám dostává, plyne ze srovnání. §§ 1 a 2 jaz. zák. nepochybně, že soudy mezi sebou i s ostatními státními úřady mohou dopisovati jedině ve státním jazyku. Výklad jazykového zákona nevzbuzuje v tom směru pochybností a ježto zákon (§ 9) nabyl účinnosti dnem vyhlášení, není třeba vyčkávati prováděcího nařízení.
Nemám tudíž příčiny, abych ve věci nějak zakročoval.
V Praze dne 14. prosince 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr Dolanský, v. r.
III./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů, že českodubská místní školní rada odepřela německé obecné a občanské škole v Čes. Dubě příslušné učebné pomůcky (tisk 3550/VIII).
Proti vynesení okresního školního výboru v Turnově ze dne 30. ledna 1922, čís. 222, kterým předsedovi místní školní rady v Č. Dubě bylo nařízeno, aby byla svolána nová poradní schůze ředitelů obou škol, jež by nově pojednala o rozdělení učebných pomůcek mezi českou a německou školu občanskou, podala místní školní rada v Čes. Dubě odvolání k zemské školní radě v Praze. Toto odvolání místní školní rady bylo zamítnuto vynesením presidia zemské školní rady v Praze ze dne 23. června 1922, čís. 3136 a to z důvodu, že německá občanská škola v Čes. Dubě dosud po právu trvá a má zákonný nárok na to, aby byla opatřena učebnými pomůckami. Týmž vynesením bylo pak nařízeno, aby rozdělení pomůcek mezi českou a německou občanskou školu v Čes. Dubě bylo provedeno ihned, jakmile citované rozhodnutí zemské školní rady nabude právní moci. Za takových okolností nebylo dosud příčiny, aby o vydání učebných pomůcek německé občanské škole bylo zakročeno prostředky donucovacími. Okresní správa politická bude ovšem povinna i ochotna, aby pravoplatným rozhodnutím instanci školských zjednala vykonatelnost, bude-li třeba i prostředky exekučními.
Pokud jde o přijímání dětí z cizích školních obcí, bylo ředitelství německé občanské školy z nařízení zemské školní rady upozorněno, že podle § 25. zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 292 Sb. z. a n., přísluší o přijímání žáků z cizích školních obcí rozhodovati místní školní radě a že ředitelství jmenované školy nesmí bez povolení místní školní rady a po případě, bude-li podán rekurs, před rozhodnutím nadřízených úřadů školních přijmouti při školním zápise žáků z cizích školních obcí. Zároveň bylo zemskou školní radou připomenuto, že o přijímání dětí z cizích školních obcí do měšťanských škol vůbec, tudíž také do německé občanské školy v Čes. Dubě, platí ustanovení § 3. zákona ze dne 3. dubna 1919, čí.s. 189 Sb. z. a n., pozměněného zákonem ze dne 9. dubna 1920, čís. 295 Sb. z. a n., že však přijímání dítek z cizích školních obcí, jež mohou choditi do občanské školy místní nebo jejich domovu bližší, jest nepřípustné, protože by tím byl obcházen zákon ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 Sb. z. a n. O případných stížnostech o nepřijetí cizích žáků do německé občanské školy místní školní radou v Čes. Dubě náleží v první řadě rozhodovati okresnímu školnímu výboru v Turnově.
V Praze dne 18. října 1922.
Ministr školství a národní osvěty:
Rud. Bechyně, v. r.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
IV./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty na interpelaci poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra E. Feyerfeila, Simma, dra Kafky a druhů o zřízeni německé soukromé školy obecné ve Staré Hůře, okrese německo-brodském (tisk 3550/VII).
Německá jednotřídní škola obecná ve Staré Hůře byla zrušena výnosem předsedy zemské školní rady ze dne 13. srpna 1920, čís. IV. 6658-20, podle ustanovení § 9, zákona ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 Sb. z. a n. Zavedeným tehdy řízením bylo prokázáno, že v ní je daleko méně německých dítek, než 31. Ve stížnosti proti zrušení školy uváděla sice obec, že je ve Staré Hůře 40 dítek, povinných choditi do německé školy obecné. Ke stížnosti připojila však úřední výkaz, v němž uvedeno by o 38 dítek a z nich bylo 37 školou povinných. Vyšetřením, které ve Staré Hůře provedl tehdy - 15. prosince 1920 - úředník zemské školní rady, bylo zjištěno, že dítek pro německou školu přihlášených je opravdu 23. Odvolání, podané proti výnosu zrušovacímu, bylo zamítnuto rozhodnutím ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. prosince 1920, čís. 88.121/20; intimát o tomto rozhodnutí byl dodán obecnímu zastupitelstvu ve Staré Hůře dne 19. ledna 1921, místní školní radě dne 18. ledna 1921, jak je prokázáno dodacími lístky.
Při šetření, které bylo zavedeno o zřízení české školy ve Staré Hůře, bylo přihlášeno k českému vyučování školnímu 42 dětí; také skutečně bylo do školy té, když byla v lednu 1921 otevřena, zapsáno 49 dítek.
Proti nucenému nájmu budovy býv. německé školy pro novou školu českou podána byla stížnost, kterou však ministerstvo školství a národní osvěty zamítlo rozhodnutím z 11. října 1921, čís. 4756. Že by proti tomuto rozhodnutí byla podána další stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, není mi známo. Rozhodnutí nejvyššího správního soudu z 26. října 1921, čís. 13.546, na něž se odvolává interpelace, netýká se Staré Hůry, nýbrž Plané.
Německé děti ve Staré Hůře však zrušením německé školy obecné nezůstaly bez vyučování, poněvadž hned výměr zrušovací přikázal je německé škole obecné v Hybrálci, vzdálené jen 2 km. Tam ostatně patřila Stará Hůra školou až do července 1918, kdy teprve byla z ní utvořena samostatná obec školní.
Když podána byla žádost o německou školu soukromou, nemohla zemská školní rada povoliti její zřízení proto, že bylo projektováno její umístění v budově býv. školy německé, kteráž budova byla zatím obsazena školou českou. Jakmile byla označena žádajícím spolkem jiná budova (čp. 3), bylo zahájeno řízení, zákonem předepsané, a komise ohledací konala se 22. dubna 1922.
Úřady školní, jímž přísluší, aby rozhodovaly o povolení soukromé školy, musí s veškerou bedlivostí vyšetřovati a zkoumati všechny okolnosti, rozhodné pro povolení školy. Tak je tomu i v případě německé soukromé školy obecné ve Staré Hůře. Řízení o této škole se koná, i bude vydáno rozhodnutí, jakmile budou vyšetřeny všechny rozhodné okolnosti.
V Praze dne 19. prosince 1922.
Ministr školství a národní osvěty:
Rud. Bechyně, v. r.
V./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra financí na interpelaci poslanců dra E. Schollicha, dra Baerana a druhů o převedení peněz poručenských a sirotčích na pražský poštovní šekový úřad (tisk 3690/VIII).
Cenné papíry, dovážené z ciziny, musí býti v tuzemsku v každém případě označeny. Za označení cenných papírů, znějících na korunovou měnu, vybírá se podle výslovného znění § 4. vlád. nař. z 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n. 1/2 % evidenční poplatek a to z jmenovité hodnoty papírů. Poněvadž cenné papíry, dovážené sem z Rakouska Maďarska, po příp. z jiných cessionářských států se znehodnocenou valutou, znějí pravidelně na koruny, je 1/2 % evidenční poplatek, vybíraný z jmenovité hodnoty za označení cenných papírů, výše uvedeným ustanovením zcela odůvodněn. Za okolkování dovezených rakouských nebo maďarských cenných papírů se poplatek další (stupnicový, podle zák. ze dne 27. května 1919, č. 304 Sb. z. a n.) už nevybírá, poněvadž týž je kryt poplatkem evidenčním.
Převedení cenných papírů čs. poručenců a sirotků na poštovní šekový úřad v Praze opatřily soudy jako vrchnoporučenské úřady proto, poněvadž v zájmu těchto svěřenců prostě musely učiniti, čeho i všichni svéprávní majitelé cenných papírů v Rakousku jsoucích úsilovně se domáhali, t. j. vydání deposit z Rakouska do území republiky Československé, naopak stalo se převezení těchto deposit do Vídně druhdy na výslovný rozkaz bývalé rakouské vlády.
Ač čl. 266 mír. sml. St. Germainské uložil rakouské vládě povinnost vydati příslušníkům býv. císařství rakouského držbu jejich statků atd., tedy i cenných papírů, bylo k faktickému převodu těchto hodnot do našeho území třeba mezistátního sjednání modalit tohoto vydání, což se po četných obtížích konecně zdařilo úmluvou mezi republikou Československou a Rakouskem ze dne 10. srpna 1920 (vyhl. min. fin. ze 6. listopadu 1920, č. 513 Sb. z. a n.) a prováděcím nařízením k téže z 29. září 1920, č. 549 Sb. z. a n. Teprve potom bylo lze z Rakouska převáděti jak jednotlivcům jich deposita vlastní, tak i soudům, pokud šlo o papíry poručenské a sirotčí. Nenesou proto ani státní správa ani soudy viny na tom, že převedení mohlo býti provedeno poměrně později a shodou okolností až v době, kdy relace měny československé k měně rakouské (maďarské) vytvářila se v neprospěch těchto cizích valut.
Snížiti neb prominouti svrchu zmíněný evidenční poplatek bylo by možno jen na podkladě nového zákonného ustanovení, jehož osnovu zákonodárným sborům předložiti však ministerstvo financí zamýšleti nemůže a to z důvodu, že by případné úlevy snažily se pak dosíci také osoby jiné.
V Praze dne 19. prosince 1922.
Ministr financí:
Dr. Al. Rašín, v. r.
VI./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra sociální péče na interpelaci poslance dra Luschky a druhů o nezaměstnanosti na Hlučínsku (tisk. 3816/XI.).
Pracovní poměry na Hlučínsku jsou utvářeny zvláštním způsobem. Průmyslových podniků, skýtajících pracovní příležitost domácímu obyvatelstvu jest poměrně málo, pročež dělnictvo ode dávna odjíždělo na práce do Německa, vracejíc se přes neděli nebo i ve větších časových mezerách do svých domovin. Činilo tak i po navracení tohoto území k republice Československé, hlavně ze zvyku, jakož i z toho důvodu, že vzhledem k tehdejším valutárním a drahotním poměrům jevil se jejich výdělek s porovnáním mzdy dělnictva v našem státě zaměstnaného velmi příznivý. Poměr tento zhoršoval se však postupně klesáním německé marky a tím nastalou stoupající drahotou v Německu v jejich neprospěch, takže poslední dobou výdělek našeho dělnictva v Německu, pracujícího nestačil by ku výživě těchto dělníků a jejich rodin, kdyby nebylo dovoleno přivážeti si sebou z Německa nejnutnější předměty denní potřeby.
Z okresu hlučínského v pruské části Horního Slezska bylo zaměstnáno více než 1.700 osob, v polské části pak asi 700 osob a to v různých průmyslových závodech zejména v hutích, dolech a na stavbách. Mnoho dělnictva, jež je zaměstnáno v Horním Slezsku má na Hlučínsku malé domky, případně polnosti, které jsou obdělávány jejich rodinami. V poslední době postavení těchto dělníků se poněkud zlepšilo, poněvadž mzdy v Horním Slezsku byly zvýšeny a kurs marky zastavil se ve svém poklesu, takže dělnictvo nakupující své denní potřeby v Německu daleko laciněji než u nás dobře zužitkuje svoji mzdu.
Z uvedeného jest patrno, že hospodářská situace dělnictva na Hlučínsku není tak zlá, jak v interpelaci jest líčeno, neboť dělnictvo, i když výtěžek z práce v Německu vykonané nedosahuje takové výše jako v dobách, kdy kurs německé marky byl vyšší nežli koruny československé, zachovává si pracovní příležitost a pořadí v závodech pro doby budoucí. Avšak i pro ty, kdož byli nuceni práci v Německu opustiti z vážných důvodů, naskýtá se na Hlučínsku pracovní příležitost na stavbě dráhy Opava-Hlučín-Annaberg, stavbě silnice Děhylov-Hlučín, novostavbě reálného gymnasia a domů úřednických.
Pokud by dělnictvo z práce propuštěné nenalezlo žádné jiné pracovní příležitosti a pokud by mělo zákonný nárok na podporu v nezaměstnanosti, byla by mu tato okresní politickou správou v Hlučíně také přiznána. O sprostředkování práce hlásilo se v poslední době méně než 170 osob, z nichž 150 přináleželo stavebnímu odvětví a ostatní odvětvím jiným. I pro dělnictvo stavební v okrese hlučínském výplata podpor jest uvolněna, takže v těch případech, kdy stavební dělník svůj nárok na podporu v nezaměstnanosti ve smyslu § 3. vládního nařízení ze dne 19. ledna 1922, č. 11 Sb. z. a n. nevyčerpal, může témuž podpora v nezaměstnanosti býti přiznána.
Rovněž tak i pro členy rodiny, jichž hlava jest zaměstnána na práci v cizině, která vzhledem k valutární diferenci nemůže vystačiti k zajištění výživy rodiny v našem státě bydlící, jest možno přiznávati polovinu rodinných příplatků podle analogie odst. 4., § 12. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 322 Sb. z. a n. Jest tedy věcí nezaměstnaných osob na Hlučínsku se nalézajících, aby svůj zákonný nárok na podporu v nezaměstnaností u okresní politické správy v Hlučíně řádným způsobem uplatnily, aby jim v případě jejich potřebnosti mohla býti přiznána podpora v nezaměstnanosti.
V Praze dne 10. prosince 1922.
Ministr sociální péče:
G. Habrman, v. r.
VII./3966.
Odpověď
předsedy vlády na interpelaci poslance Jana Pelikána a spol. o účasti přednostů státních úřadů olomouckých při oslavě Božího Těla církve římsko-katolické v Olomouci (tisk 3780/V.).
Přednostové státních úřadů v interpelaci jmenovaných súčastnili se v červnu 1922 oslavy Božího Těla v Olomouci pouze jako soukromé osoby a nikoliv oficielně jako zástupci úřadů.
Vláda nespatřuje v této účasti nižádné závady, ježto súčastnění se důstojných projevů národních neb náboženských není projevem stranickosti a není také v rozporu s platnými služebními předpisy.
V Praze dne 17. ledna 1923.
Za předsedu vlády:
G. Habrman, v. r.
VIII./3966.
Odpověď
ministra financí na interpelaci posl. F. Horáka, J. Pastyříka a druhů o předpisování daní na základě let předchozích (tisk 3833/II.).
Požadavku, aby při předpisování daně z příjmu a výdělkové (na které se vztahoval příslušný odstavec odpovědi - č. t. 3077 - na interpelaci poslanců F. Horáka, J. V. Najmana, K. Anděla a druhů ze dne 12. července 1921, č. t. 2620) byl brán zřetel na hospodářské poměry roku berního a aby daně byly dle těchto poměrů předpisovány, není možno vyhověti nejenom z důvodů administrativně technických, nýbrž hlavně proto, že požadavek zmíněný jest v rozporu s platnými zákonnými ustanoveními.
Nastalé změny v hospodářských poměrech poplatníkových dojdou i při dnešních zákonných ustanoveních plného uplatnění, když stanoví se zdaňovací základy pro příští léta berní, takže za delší období časové poměry nebo výsledky provozovací, které byly podkladem pro vyměření daní, jsou celkem úplně shodny se skutečnými poměry nebo s výsledky dotčeného časového období.
Aby se pak poplatníkům dostalo v době obtížné situace hospodářské co největší ochrany a úlev při vymáhání a vybírání daní, předepsaných jim na základě poměrů let hospodářsky příznivějších, byly již dříve berním správám dány potřebné pokyny, na které bylo již několikráte v odpovědích na různé interpelace poukázáno a které mají poplatníkům usnadniti přechod do poměrů příznivějších. Uvedené úlevy jsou i nyní v plném rozsahu zachovávány.
Pokud se žádá, aby platební rozkazy byly poplatníkům včas doručovány, mohu ujistiti, že splnění uvedeného požadavku jest rovněž toužebným přáním finanční správy samé, která zmíněnou závadou nejvíce trpí. Od státního převratu se také v tom směru poměry podstatně již zlepšily, přes to že finanční správě byly ukládány stále nové velmi obtížné úkoly, a tedy jest oprávněna naděje, že konečně též tato otázka v dohledné době přestane býti předmětem stížností.
V Praze dne 15. ledna 1923.
Ministr financí:
V z. Inž. L. Novák, v. r.
IX./3966.
Odpověď
ministra národní obrany na interpelaci poslance Merty a soudruhů o přijímání těžce provinilých lidí do služeb československé armády (tisk 3442/VI.).
Přijetí generála Stadlera do svazku čs. armády jako generála ve výslužbě, bylo značným opomenutím, vinu na tom však nelze přičítati pouze úředním orgánům, ale z velké části též naší veřejnosti.
Osobní a stížnostní komisi nelze vytknouti, že nedbala formalit zákonem předepsaných, vytkl bych jí pouze, že nesledovala soustavně současnou literaturu o škůdcích národa a člověčenstva za války. V osobní a stížnostní komisi zastoupeni jsou většinou legionáři, na jichž přidělení kladla veřejnost důraz. Jim nemohly býti známy různé případy, které se sběhly za války po čas jejich nepřítomnosti. Kromě toho byl počet - přes 70.000 - přihlášek do čs. armády příliš veliký a osobní a stížnostní komise věnovala přirozeně větší pozornost přihláškám gážistů aktivních.
Zákon ze dne 19. března 1920, č. 194, jímž se upravuje přejímání vojenských gážistů bývalé rakousko-uherské armády, byl vydán tiskem teprve 9. dubna 1920 a prováděcí nařízení k němu, jimiž stanovily se přesně směrnice pro postup vyřizování přihlášek, teprve v září, tedy v době vyřizování přihlášky generála Stadlera stížnostní komisi nebyl ještě znám.
Případ Stadlerův byl opomenut i v revisní komisi, kde zasedají též aktivní politikové, kterým mohla býti svého času v rakouském parlamentě podaná interpelace poslance Stříbrného známá, což platí rovnou měrou o tisku. Denní tisk, který měl i rubriky o přijímání býv. rak. důstojníků, kteří jakýmkoli.v způsobem prohřešili se proti češství neb lidskosti upozornil sice na osoby, které ve srovnání s činností generála Stadlera dopustily se pouhých maličkosti, na osud nešťastníků z Thalerhofu a hlavního strůjce však zapomněl.
Vyzvání ministerstva národní obrany k veřejnosti, aby upozornila na důležité případy, bylo mnohokráte uveřejněno v novinách, veřejnost však se k tomu chovala celkem negativně.
Občas vyslovují někteří lidé podivení, jak mohl býti přijat do čs. armády ten, neb onen, neuvědomuji si však své viny, že bylo též jejich, jakož i celé veřejnosti, povinností upozorniti včas příslušné orgány. Náš člověk dovede si postěžovati na poměry, nedovede z toho však vždy vyvoditi důsledky pro svoji osobu. Není to špatná vlastnost, že u našeho lidu není vrozena msta, my však nemůžeme dovolovati si různá gesta, která by spíše snesli velcí národové a musíme býti přísni nejen k sobě, ale i jiným, kteří by nám mohli způsobiti škodu. Jako se národ náš dovede soustřediti k činům, hrozí-li mu nebezpečí neb jde-li o jeho samostatnost, a jsem přesvědčen, že by lid opustil každou stranu, která by podnikla skutek ohrožující stát, tak po skončení větších akcí jest lid náš velkomyslný a pardonuje.
Činy páchané generálem Stadlerem v Thalerhofu byly učiněny předmětem trestního i disciplinárního řízení a zaopatřovací požitky byly mu zastaveny dnem 1. května t. r.
V Praze dne 1. června 1922.
Ministr národní obrany:
Udržal, v. r.
X./3966 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra na interpelaci poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra E. Feyerfeila, Simma, dra Kafky a druhů o zabrání pozemku pro českou menšinovou školu v Boru u České Lípy (tisk 3785/XVI.).
Při komisionelním šetření, které se konalo dne 21. ledna 1922, bylo zjištěno, že se pro stavbu menšinových škol v Boru u České Lípy hodí nejlépe pozemek čís. kat. 335/2, patřící ing. Rudolfu Raschelovi. Krátce po tom odkoupil od Raschela část tohoto pozemku, nynější cís. kat. 335/37 a 335/38 v celkové výměře asi 25 arů, Balduin Mechold.
Vyvlastňovací řízení konalo se dne 18. března a v důsledku rozhodnutí nejvyššího správního soudu znovu dne 17. října 1922.
Posudek příslušné komise vyzněl v ten smysl, že pozemky v interpelaci jmenované sub 1., 2. a 3 nelze pokládat za rovnocenné s pozemky vyvlastňovanými, neboť jsou v blízkosti dráhy, takže při pravidelné vozbě a při posunování byla by škola nevyhnutelně obtěžována hlukem, případně i kouřem. Pozemky jmenované sub 4. nemohou pak ve smyslu komisionelního šetření přijíti v úvahu, jsouce určeny k jinému účelu, totiž ke stavbě obytných domků.
Pozemky ad 5, 6., 7. leží pak v obci Arnultovicích, tudíž mimo sídlo českých škol a nelze k nim již z toho důvodu přihlížeti. Mimo to byly při komisionelním řízení shlédnuty ještě i jiné pozemky než v interpelaci uvedené, ale ani ty nebyly shledány vhodnými.
Namítá-li Raschel, že sám chce stavěti obytný domek na pozemku, navrženém k vyvlastnění, poukázala komise na okolnost, že Raschel má ještě v největší blízkosti vyvlastněného pozemku (vzdálenost jen asi 350 m) pozemek čís. kat. 292/1 ve výměře 25 arů (louka a zahrada), který ke stavbě obytného domu jest vhodný a dostatečný.
Prohlídkou závodu v čp. 206, který jest na druhém konci města bylo pak zjištěno, že provoz podniku bratří Mecholdů vyvlastněním pozemku, o nějž jde, netrpí, ježto zpracování materiálu (firma odebírá měsíčně asi vagon surového skla a kromě toho ještě porcelán) děje se mimo závod domáckými dělníky, kdežto v závodě samém děje se pouze přijímání a skládání surového skleněného materiálu, vydávání jeho domáckým dělníkům a balení hotového zboží pro výpravu.
Z uvedeného jest patrno, že vyvlastněním ani bydlení ani živnost majitelů pozemků, o nějž jde, není ohrožena a že pro novostavbu českých menšinových škol není jiného rovnocenného pozemku po ruce, kterého by se dalo použíti místo pozemku vyvlastňovaného.
V Praze dne 19. prosince 1922.
Ministr školství a národní osvěty:
Rud. Bechyně, v. r.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XI./3966 (původní zněni).
Odpověď
ministra spravedlnosti na interpelaci poslanců Blatné, Hillebranda a druhů o výkonu trestu (tisk 3785/VI.).
Jest nesporno, že účelná úprava výkonu trestu vyžaduje, aby prvotrestanci byli oddělováni od trestanců zpětilých a tak chráněni od možného jejich špatného vlivu. Zákonných ustanovení však v tom směru dosud není a nebylo do nedávna ani administrativních.
Teprve výnosem ministerstva spravedlnosti z 25. ledna 1922, č. 648 věz., jímž se zřetelem k moderním požadavkům kriminalistickým nově bylo upraveno dodávání trestanců do trestnic, učiněn byl v té věci první náběh ustanovením jedné trestnice pro trestance mladistvé, jiných určitých trestnic pro trestance nepolepšitelné a jiných pro prvotrestance a trestance polepšitelné; ředitelstvím posléze uvedených trestnic bylo zároveň uloženo, aby ve svých ústavech dle možnosti oddělovala prvotrestance od trestanců zpětilých.
Další zevrubnější třídění trestanců a zejména též zřízení velmi potřebného zvláštního většího odděleni pro trestance těžce nemocné (tuberkulosní, epileptiky, těžké syfilitiky) jest zatím, bohužel, znemožněno tím, že trestnice v Leopoldově na Slovensku jest od listopadu 1919 dočasně zabrána pro technickou potřebu vojenskou. Justiční správa nese újmu tu velmi těžce, neboť trestnice leopoldovská jest největší (pro 1200 trestanců) a nejúčelněji zařízená ze všech našich trestnic a není možno dosíci ve vězeňství uspokojivých normálních poměrů, dokud trestnice leopoldovská nebude justiční správě vrácena. Navrácení to jest již zásadně zajištěno, třeba však bude zaříditi pro vojenskou správu náhradní objekty.
Co do věznic sborových soudů jest dosavadními předpisy nařízeno jen oddělování vyšetřovanců od trestanců a trestanců mladistvých od starších. Předpisů těch se dbá pokud trvalé přeplnění skoro všech věznic sborových soudů to připouští. Avšak přesné provádění oněch předpisů, jakož i zařízeni dalšího žádoucího oddělování prvotrestanců bude ve věznicích sborových soudů proveditelno teprve tenkráte, až podaří se zameziti jejich přeplňování, jež má hlavní příčiny jednak ve vysokém počtu a namnoze i dlouhém trvání vyšetřovacích vazeb, jednak i v špatném stavebním stavu četných věznic. Ministerstvo spravedlnosti přihlíží všemožně k tomu, aby vyšetřovací vazby byly počtem i trváním omezeny na nejnižší nutnou potřebu a snaží se úsilovně, aby i jiné závady, co do zařízení a prostornosti, byly ve sborových věznicích postupně odstraňovány.
V Praze dne 26. října 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XII./3966 (původní znění).
Odpověď
předsedy vlády na interpelaci poslance Křepka a druhů o násilných výtržnostech v Litoměřicích dne 25. června 1922 (tisk 3785/IV.).
Dne 25. června 1922 pořádal spolek ťDeutscher TurnvereinŤ v Litoměřicích oslavu svého 60letého trvání.
Odpoledne toho dne vyšel průvod z tělocvičny na cvičiště na Střeleckém ostrově. V čele průvodu nesen byl spolkový prapor v barvě černo-červeno-zlaté.
Na křižovatce ulic Ohornovy a Lippertovy pronikli čtyři mladí muži k praporečníkovi, prapor mu se žerdi strhli a chtěli s ním utéci. Zakročivší četnictvo odvedlo tři osoby, jež se chtěly zmocniti praporu, na městskou strážnici.
Prapor byl pak znovu k žerdi připevněn a průvod pokračoval v cestě na Střelecký ostrov na řece Labi, kdež zahájeno bylo cvičení.
Brzo po té začalo se proslýchati, že osoby, které byly po srážce s turnéry zavedeny na městskou strážnici a po zjištění propuštěny, odebraly se ještě s jinými o pomoc do Terezína.
V nedlouhé době - asi po 4. hodině odpoledni - objevily se skutečně hloučky lidí, mezi kterými byl také jistý počet vojáků a demobilisovaných legionářů, na břehu Labském a strojily se přejíti na ostrov, v čemž jim však bylo zabráněno četnictvem a vojskem, jež můstek na ostrov vedoucí obsadilo. Na místo dostavil se též politický konceptní úředník, dočasnou správou okresní politické správy v Litoměřicích pověřený a velitel 3. pěší divise; ten vyzval jednotlivé hloučky vojínů k návratu do kasáren, načež se vojínové vzdalovali.
Kolem 8. hodiny večer začali se rozcházeti i účastníci cvičení. Opouštěli ostrov většinou druhým východem, oklikou přes Nádražní třídu do města. O odchodu tímto směrem intervenující politický úředník uvědoměn nebyl. Vracející se účastníci srazili se s hloučkem občanů a vojínů, při čemž házeno bylo kamením. Při tom byly jednotlivé osoby zatlačeny na svah, vedoucí na trať Severozápadní dráhy, a některé lehce zraněny. Rychle povolané četnictvo pod vedením dvou politických úředníků zjednalo v krátké době pořádek a rozptýlilo shromážděné. Skoro v tutéž dobu svoláno bylo vojsko signálem okamžitě do kasáren. Výzvy té vojsko uposlechlo.
Do Litoměřic byl vyslán zemskou správou politickou v Praze vyšší úředník politický, aby události vyšetřil a podal o nich zprávu. Rovněž bylo ministerstvem národní obrany nařízeno a provedeno obsáhlé vyšetřování.
Je politování hodno, že demonstranti dali se svésti k nezákonnostem, podotýká se však, že k výtržnostem na zpáteční cestě z ostrova nebylo by mohlo dojíti, kdyby pořadatelé byli o zamýšleném návratu uvědomili službu konajícího přítomného politického úředníka, který by byl učinil opatření, aby ku srážce nedošlo.
Pro uvedené události bylo zavedeno trestní řízení proti řadě civilních osob. V několika případech pak zavedeno bylo administrativní řízení trestní. Rovněž proti několika vojínům zavedeno bylo vyhledávací řízení, pokud se týče učiněno oznámení funkcionáři vojenského prokurátora.
V Praze dne 7. prosince 1922.
Předseda vlády:
G. Hafbrman, v. r.
XIII./3966. (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů o zabrání místností mateřské školy v Hradci-Podolí (tisk 3780/X.).
Aby se zabezpečilo umístění německé menšinové školy obecné v Hradci-Podolí a obydlí pro jejího správce, zabralo ministerstvo školství a národní osvěty vynesením z 15. listopadu 1921, čís. 95.201 nuceným nájmem budovu v Revoluční třídě čís. 4 v Podolí, vyjímaje vedlejší stavení, ležící proti hlavní budově přes dvůr. Místností těch používala dříve mateřská školka, vydržovaná spolkem ťNordmarkŤ.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí, podaná kurátorem rozpuštěného spolku ťNordmarkŤ a spolkem ťDeutscher KulturverbandŤ v Praze byla nejvyšším správním soudem zamítnuta jako bezdůvodná (nález z 8. června 1922, č. 7975/22).
Námitka pánů interpelantů, že mateřská školka po zrušení resp. rozpuštěni spolku ťNordmarkŤ právně trvala, ježto změna v osobě vydržovatelově byla školním úřadům oznámena, není správna. Ve smyslu § 4 ministerského nařízení z 22. června 1872, čís. 108 ř. z., lze povolovati zřízení soukromých školek mateřských v každém jednotlivém případě vždy jen určitým spolkům nebo soukromým osobám a je tedy zřejmo, že zánikem spolku, jemuž takové povolení bylo uděleno, končí se platnost daného povolení a pozbývá tím další trvání školky všeho právního podkladu.
Školka Nordmarky přestala rozpuštěním spolku toho existovati po stránce právní a právní existence školky spolku ťKulturverbandŤ nemohla začíti dříve než tomuto spolku bylo uděleno povolení k otevření školky dle právě citovaného § 4 min. nař. čís. 108 z roku 1872.
Poněvadž podle § 7 zákona z 22. října 1875, čís. 36 ř. z. z r. 1876, správní úřady jsou právním názorem nejvyššího správního soudu vázány, nelze na stavu věci ničeho měniti, aniž se poruší zákon. Tím méně pak ovšem jsem povolán k tomu, abych nález nejvyššího správního soudu podroboval kritice anebo o něm polemisoval.
Vykliditi prádelnu Lichnowského není toho času možno, neboť vojsko této místnosti nezbytně potřebuje, nemajíc za ni náhrady.
Opatření ministerstva, která se v této věci stala, byla nálezem správního soudu uznána za správná a zákonu nikterak neodporující. Jiné místnosti v zabrané budově pro německou školku dáti nelze prostě proto, že tam volné místnosti není. To uznává i spolek ťKulturverbandŤ, který zamýšlí přistavěti k zabrané budově novou část, v níž by byla místnost pro mateřskou školku.
V Praze dne 18. prosince 1922.
Ministr školství a nár. osvěty:
Rud. Bechyně, v. r.