|
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1922. |
|
|
I. volební období. |
6. zasedání |
3808.
Interpelace:
I. posl. Flor. Tománeka a spol. min, spravedlnosti v záležitostí cenzurovania naších slovenských časopisov,
II. posl. Flor. Tománeka a spol. min. spravedlnosti a celé vláde pre nespravedlivé cenzurovani naších slovenských časopisov,
III. posl. dra Brunara a druhů min. zahraničních věcí a předsedovi vlády o potrestání zločinů, z nichž jest viněn Miloslav Julinek, československý legionář ves Vladivostoku,
IV. posl. inž. Kalliny a druhů min. spravedlností o neslýchané konfiskační praxi chomutovského státního zastupitelství, obracející se zvláště proti časopisu ťDeutsches VolksblattŤ,
V. posl. Zeminové a soudr. min. vnitra o sestátnění policie města Chebu,
VI. posl. J. Mayera a druhů min. vnitra o zabavení časopisu ťDeutscher LandrufŤ v Chebu.
I./3808.
Interpellácia
poslanca Floriána Tománeka a spol.
ministru spravedlnosti
v záležitosti cenzurovania naších slovenských časopisov.
Pane Ministre! Základnou myšlienkou nových čias je to, že v politike nesmie byť pána a nesmie byt otroka. Sloboda nás mala, rovnosť kolísala .... Slovenské matere nerodia preto, aby ich deti českým pánom slúžily. Takto smýšľa každý národ, budiaci sa zo sna utlačenia. Takto smýšľa aj slovenský národ stlačený do jarma českého v Slovenskej krajine. Takto smýšľa aj slovenský roľnícky ľud, ktorí pod terajšou koaličnou vládou nesmierne bedári, trpí a trápi sa. Vám podriadení českí fiškusi - censori - časopisov v Bratislave, nechcú porozumeť, čo žiada od nich duch času, demokracia; veď oni jednajú oligarchicky a udajne činia tak s Vaším vedomím. To, čo Vaši českí fiškusi vystrájajú s naším slovenským časopisom, so ťSlov. Ľudovými NovinamiŤ, protiví sa demokracii, protiví sa slobode.
Čujte, čo si dovolí škrtať v časopise našom Váš český fiškus - censor? - Pod titulom ťSodemítske drápyŤ napísali sme v ťSlov. Ľudových NovináchŤ toto: ťV dnešnej smutnej chvíle poukazuje na zvláštnu ukrutnosť, chceť držať roľníka i na ďalej v jarma rekvirovania a vymáhať na ňom pokuty a také dane, ktoré boly vyrúbené na základe celkom inších hospodárskych pomerov roku 1919-1920. - Ale sodemíti nemajú milosrdenstva k úbohému roľníkovi. Vo svojích časopisoch také tóny púšťajú, že aj tohoto roku by sa malo podržať rekvirovanie. No iste v každom roľníkovi musí sa krv vzbúriť na takéto otŕčanie sodemítskych drápov po krvavom pote roľníctva. Trpelivosť roľníka je už vyčerpaná, kalich jeho utrpenia kypí a sme presvedčení, že jarmo ďalšieho otročenia, krivdu rekvirovania toho roku už na žiadon pád nestrpí, neznesie.
Slovenská krajina má pre seba chleba dosť. A nestačí-li naša zásoba, ministerstvo Slovenskej krajiny, nech dodá toľko, koľko je zapotreby na zaokrytie potrieb Slovenska, ale rekvirovať sa už viac nedáme.
Keby pražskí páni aspoň hospodárskej autonomie Slovensku dopriali, že by slovenská vrchnosť riadila výmenu výroby, dovoz, vývoz, umiestnenie robotníctva a priemysel, nebola by taká hospodárska tieseň, nebola by taká nezamestnanosť. Ale jako že by nebolo biedy, keď pražskí páni vyvezú si zbožie do jech a tam s ním obchodujú a do takto zbiednenej krajiny húfy a húfy svojích ťlidíŤ posielajú, aby jak chlieb tak aj robotu z rúk Slovákov vydrapovali. Veď pomaly ešte aj žobrácke licencie budú mat v rukách ťbratrŤ a Slovák-invalid ani žobrať nebude smieť. V Bratislave som už dva také pády zistil, že kde pred tým sbieral almužnu Slovák, dnes tam stojí ťbratrŤ. A ešte nám chcú rekvirovať pre pražských pánov? No, to by už musela prasknúť struna trpelivosti našeho národa. Ohradzujeme sa čo najrozhodnejšie proti uskutočneniu sodemítskych rekviračných úmyslov. Podobne žiadame čo najrozhodnejšie nové ocenenie majetku, lebo to len zlomyseľník nenahliadne, že sa daň z majetku a z prírastku nedá platiť dľa ocenenia z roku 1920.
Ktorí ste sa vyhlásili za ťštátotvornýchŤ, vedzte, že budete štátotvornými, jestli sa opovážite zachovať akýkoľvek spôsob rekvirácie a budete chceť dane zekzekvovať na základe ocenenia z roku 1920. Pre Vaše krutosrdenstvo Vy budete zodpovední za tie následky, ktoré akýkoľvek zpôsob rekvirovania tohoročnej úrody vynúti z národa. Veru, veru vedzte, že si smečku rekvirovania na krky uhodiť nedáme.Ť
Pana Ministre! Toto sú politické záujmy nášho národa, ktoré my slovenskí ľudoví poslanci v parlamente hájime a hľe, Váš český fiškus - censor - opovážil sa aj toto škrtnúť.
Pane Ministre! Ten bratislavský fiškus censor - koná otrocké služby vláde a koalicii. Čujte, čo si ešte dovolil? Napísali sme v ťSlov. Ľudových NovináchŤ o našom apoštolskom vikárovi v Trnave, Dru Jantauschovi toto: ťRadosťou zaplesala Slovenská krajina, že za apoštolského administrátora trnavského vikariátu vymenovala Sv. Stolica Dra Jantauscha. Kto len trochu zná život Dra Jantauscha, vie, že bol vždy mužom múdrosti a čnosti a pri tom v časoch najdivokejšieho prenasledovania Slovákov za Uhorska bol vždy verným, otvoreným a neohroženým Slovákom a buditeľom. A proti takému mužovi opováži sa česká vláda podať do Rímu ohradeni. To nemôžeme inším pomenovať jako ťdrzosťŤ. Čo ešte aj snáď Dr. Jantausch je im Maďarónom, ktorý smelo držel zástavu slovenskú po čas dvojo posledných volieb v Uhorsku, ktorý vždy slovenské slovo šíril. Nuž, nemá sa človek v hneve pohnúť na taký chýr? Českí páni! Keby ste bolí skutočne ťbratrŤ, tešiť by ste sa mali, že Jantauschově čnosti, jeho národné zásluhy boly povšimnuté a že bolo svetlo na svietnik pozdvihnuté. Hľaďte, Slováci, jaký osud čaká nás všetkých, keď ešte aj takého Slováka jako bol a je Dr. Jantausch takto tupia a ani na cirkevnom poli pokoja nedajú. Ej, Praho, Praho, uskutoční sa na tebe sybillské proroctvo pre sliny jazyka tvojho, ktorými okydávaš synov národa našeho.Ť
Pýtame sa Vás, pane Ministre:
1. či je dovolené pre dačo takého časopis slovenský, ťSlov. Ľudové NovinyŤ v ústavnom štáte cenzurovať a v ňom obloky robiť?
2. či ste ochotný Vašich českých censorov do Čiech bezodkladne odvolať?
Praha, dňa 26. júna 1922.
Florián Tománek,
Hancko, Bobok, Onderčo, dr. Gažík, dr. Kubiš, Tomik, dr. Buday, dr. Juriga, dr. Labay, Vrabec, Hlinka, Kaiser, Kraus, Budig, dr. Spina, Křepek, Böhr, Simm, Wenzel, Patzel, dr. Petersilka, Schälzky, Zierhut.
II./3808.
Interpellácia
poslanca Floriána Tománeka a spol.
ministru spravedlnosti a celé vláde
pre nespravedlivé cenzuravanie naších slovenských časapisov.
V Slovenskej krajine je sloboda tlače Slov. Ľudovej Strany nesmierne obmedzená, čo je zretedelne proti Slovenskej Ľudovej Strane namerené.
Vládní censori jednoducho násilničia, lebo škrtajú z naších časopisov celé články, i také články, ktoré odhalujú krivdy na slovenskom národe popáchané. Je to duchovražda a aj okrádanie nášho slovenského čitateľstva o duševný pokrm.
Pán fiškus (censor) bratislavský, vidí vo všetkom búrenie. Takéto búrenie videl aj v úvodnom článku ťSlovákŤ-a v čísle 130 pod nadpisom:
ťSlovenská slobodaŤ, Obsah tohoto citne písaného článku verne resumuje pomery v Slovenskej krajine panujúce: Viďme teda, čo je v tom článku poburujúceho?!
Pisateľ článku pripomína, že v Slovenskej krajine žiadna práva sú nerešpektované a neuznávané. Ťarchy rastú, dane sú nesnesitelné. Panuje trieda privilegovaných, jedni znášajú ťarchy do úmoru, iní se ich prstom netknú. Všetka ťarcha sa valí na ľud. Istoty majetkovej niet na celej čiare. Dňa 25. mája na deň Vstúpenia za jasného dňa pri assistencii policie sa sobrala luza exponovaných ulicemi Bratislavy a šli rabovať, lámať, ničiť a drúzgať to, na čom nepracovali a nestavali! Odpadlik kňaz zvolal: ťod slov k činomŤ a započalo sa plienenie časopisov slovenských. Koľko slovenských legionárov obetovalo krv svoju, a za to sú len v evidencii a nie v službe; koľko bezmenných a zaznaných hrdinov padlo za čas 4ročnej váľky, koľko je invalidov a sirôt? Títo sú žobráci, pre týchto niet chleba. Sirotám a vdovám slovenských hrdinov sa povie: ťDete si do Maďárie, dete si ke Karlovi pre podporu, vy ste Maďarónia či už Slovensko nemá synov súcich za policajtov, četníkov, strážnikov, magazinerov, a výhybkárov? Kde sú voľby do obcí a žúp? Keď my toto žiadame, na nás štvú zapredaní perohryzovia.
My dostávame za to odmenu dosť hojnú, na nás nakydajú špiny. Ale čo dobrého dostal národ?
Obrali ho o národnú existenciu. Slovenského národa niet, sú len slovenské morské panny, polochlapi, položeny, tak zvanf čechoslováci. Národnej suverenity, práva samourčenia nám nedopriali. Z milosti pražských a bratislavských vladárov, sme culzai vôle lútky, sme otroci, sme heino na jatku a doarma hnaných otrnkov. Dnbre to previedli. Svätyne nám poškvrnili, náboženský cit nám urazili. Sme pobúrenf.
A representant tohoto zbankrotovaného systému Dr. Beneš ide staveť Europu, malú dohodu, ide rečniť o Janove, Wilsonových bodoch, Versailles, práve, pravde a zákone. Či nezavre krv v žilách naších? Pobrali nám školy katolícke.
V Prievidzi je professorom nejaký Oldrich Mančal, odsúdený na 5 rokov väzenia pre podvod. Tento pán terrorizuje Prievidzu a jej okolie. V katolíckom prievidzkom gymnáziume nemôže Slovák Horňák a Briška dostať definitivu. Piaristický kláštor okupovali ako kuvici, alebo sovy. Ľud nemá pôdy a chleba, ale školnik a český riaditeľ si zemiaky sadí v zahrade slovenským mníchom kolčovanej. Ľud náš pozbavujú chleba a práce. Donášajú nielen Oldrichov a Bílekov z Čiech na Slovensko, ale aj výhybkárov, strážnikov, robotníkov a žencov už dneska. Slovenskí obuvníci, krejčíri i stolári sú sotročení. Baťa zadusil už niekoľko sto obuvníckych existencií.
Slovenská krajina pre zradu argalášov je vykorisťovaná a ničená. Po železniciach, reštauráciach, poštách a súdoch je 80% Čechov zamestnaných, lebo nám Slovákom neveria a chleba nám nedožičia. Priepasť rastie, dorozumenie deň po deň je vždy ťažšie a nemožnejšie. Ľud sa búri, vidí, čo sa deje.
Toto v krátkom výťahu obsahuje článok a p. fiškus - censor - bratislavský, na tieto odhalené krivdy povie, že poburujeme. Toto pokračovanie vládnych censorov, zarazilo každého poctivého a rozumného Slováka a preto pýtame sa p. Ministra spravedlnosti:
Či je náchylný pánov fiškusov - censorov časopisov naších - pre páchanú duchovraždu na otázku vziat a potrestat?
Praha, 14. júna 1922.
Florián Tománek,
dr. Juriga, Böhr, Budig, dr. W. Feierfeil, dr. Lodgman, dr. Schollich, inž. Kallina, dr. Kubiš, dr. Buday, Kostka, dr. E. Feyerfeil, Bobok, dr. Labay, dr. Brunar, Hlinka, dr. Gažík, Vrabec, Hancko, Tomik, Onderčo.
III./3808 (překlad).
Interpelace
poslance dra Brunara a druhů
ministrovi zahraničních věcí a předsedovi vlády
o potrestání zločinů, z nichž lest viněn Miloslav Julinek, československý legionář ve Vladivostoku.
Ve vídeňském časopise ťDeutsche TageszeitungŤ bylo možno čísti dne 27. února 1921 tuto zprávu:
ťČeské ohavnosti na Sibiři.
1. Zastřelení 16 hudebníků.
Nelze sečísti strastí, které způsobili Češi našim válečným zajatcům na Sibiři a krvavá jest stopa, kterou tam zanechali. V dalším jsme s to, na základě přezkoušených zpráv očitých svědků podati pravdivý obraz českých ohavností na Sibiři (Chabarovsku), který poskytuje strašlivý pohled do poměrů na Sibiři.
Z rozkazu ruského plukovníka Lukyanowa byla v roce 1917 táborová hudba z tábora válečných zajatců v Chabarovsku přidělena do města, aby tam hrála ve městském domě, v lidovém divadle a v čajovně k dobročinným účelům. Tento rozkaz byl po převratu v roce 1918 zachován v platnosti a po likvidaci 106. brigády obnoven velitelem jmenovaným nyní sověty, kapitánem Knochem, který zároveň, aby ušetřil hudebníkům cestu do města, nařídil, že se toto německé hudební sdružení přestěhuje do svobodných bytů ve městě. Dne 1. května bylo vojenské sdružení přinuceno červenou gardou, aby hrálo při průvodu. Aby se mohli ospravedlniti tehdejší rakouské vládě, dali si hudebníci potvrditi od dánského, švédského a amerického zástupce, že jejich činnost byla a jest úplně nepolitická, a že se jen z donucení zúčastnili této politické demonstrace dne 1. května. Také tehdejší velitelé tábora válečných zajatců 274 B dostali o tom zprávu. Když se počátkem září 1918 dal čekati nový převrat českých legionářů a bílé gardy, chtěli se vrátiti hudebníci do tábora, poněvadž nebyli ve městě více dosti bezpeční. Avšak ředitel hudby Lirov, který jim slíbil plnou bezpečnost, je od toho odvrátil. Když po ústupu červené armády bez boje vtáhl do Chabarovska dne 3. září 1918 bílý gardista ataman Kalmyckov s Kozáky, Čechy a Japonci, bylo pro hudebníky tábora válečných zajatců, kteří byli bez ochrany, nebezpečné přestěhovati se a zdržovali se tedy trvale ve svém obydlí ve městě. Dne 5. září večer musili hráti v čajovně před atamanem Kalmyckovem, který jim děkoval za jejich výkony a slíbil, že je bude podporovati. Druhého dne ustanovil kapelník Parisek (brněnský Němec) na 10 hodin dopoledne zkoušku. Zde počíná nésti ovoce předcházející podrývačná česká činnost, měsíce trvající.
V Chabarovsku bylo totiž vedle této německé hudby ještě také české hudební sdružení, které však daleko nebylo na té výši jako německá hudební společnost. Tato česká klika a její přívrženci štvali již delší dobu proti německým hudebníkům a v českém legionáři Julínkovi našli důstojného pomocníka. Manželka jednoho tohoto nešťastného hudebníka paní Alide Ungerová t. č. ve Vídni, udává tyto skutečnosti:
ťDne 6. září v 10 hodin dopoledne přišla ke mně do obchodu (Obchodní dům Kunst a Albers) herečka Karimskaja z lidového divadla a vypravovala mi se slzami v očích, že právě kapelník Parisek, který šel se svou paní Marií Alexejevnou po hlavní třídě, byl zatčen českým legionářem Julinkem a strašlivě ztýrán. Prosila mě, abych neposlala svého muže ke zkoušce. Běžela jsem hned domů, bohužel nenašla jsem však více svého muže doma, nýbrž v hudebním domě. Vypravovala jsem tam vše, načež se jednohlasně usnesli, že se přestěhují ještě téhož dne do tábora, tím spíše, že v časopisech bylo vyzvání velitelství, že se mají všichni váleční zajatci, bydlící ve městě, do 7. září hlásiti u velitelství tábora. Před mýma očima začali hudebníci baliti, když se náhle vřítil česky legionář Julinek až po zubu ozbrojen s revolverem a knutou v rukou, volaje: ťZhyňte bídáci, rakouští svinští psiŤ a s línými ruskými nadávkami, jichž nelze vysloviti, plival na hudebníky a bil je. Pak rozkázal všem, aby podle jmen nastoupili a odvedl je drze před sebou sevolver a tluče je knutou. Jak jsem se sama zachránila na ulici, jest mi samotné ještě dnes hádankou.
Pevně přesvědčena, že budou nyní převedeni do tábora, šla jsem k řediteli hudby Lirovovi, jemuž jsem vypravovala o tom, co se stalo. Pan Lirov mne těšil a chtěla jsem uklidněna jíti do obchodu. Tu jsem potkala u divadla hudebníky provázené Kozáky a několika Čechy a s Julinkem v čele. S davem lidí šla rozčilená a zoufalá paní Parisková. Vypravovala mi o celé události, jak Julinek hudebníky s pomocí Kozáků zavřel do stodoly, tam jim rozkázali ťruce vzhůruŤ a všichni prý byli nejsprostším způsobem oloupeni. Julinek si přivlastnil všechny hodinky, prsteny a jiné cenné předměty, jakož i plat, který den před tím obdrželi (300 rublů pro muže). Oloupil je také o jejich dobré šaty, takže někteří zůstali v podvlíkačkách a botách. Pak Julinek a Kozáci nejsprostším způsobem ubožáky pohaněli a ztýrali. Chtěla jsem do městského parku, kam potom byli hudebníci vlečení, než Kozáci nikoho nepustili a stříleli, aby dav lidí od zahrady zahnali. Na náměstí před pomníkem hraběte Murajeva byli nyní podle výpovědí hostinského v městském parku vždy po čtyřech mužích zastřeleni. Poněvadž někteří nebyli ihned mrtví, dobil je Julinek šavlí a bodlem a pobodal je. Mrtvoly byly přes mříž hozeny dolů k řece. V noci byly úplně zohavené mrtvoly tajně odneseny do městské umrlčí komory. Na mojí přímluvu byly dne 8. září ve 4 hodiny ráno s pomocí útlocitného ošetřovatele úplně tajně pohřbeny bez oděvu na polském hřbitově. Paní Pariskové a mě se podařilo s největší námahou opatřiti pro naše manžely druhý hrob a zabaliti oba alespoň do prostěradel. Za několik hodin po zastřelení přijel Julinek s několika vozy a odvezl veškerý majetek hudebníků (kufry s prádlem a šaty s úsporami), jakož i nástroje a noty, které samy měly cenu přes 1000 rublů a prodal to většinou vetešníkům.
V neděli po tom byl Julinek ještě tak drzý, že mě navštívil a hroze, žádal nástroj mého muže, při čemž se mi nejsprostším způsobem vysmíval. Bez vyzvání mi vyprávěl, že tato poprava byla prý jen činem osobního a národního záští proti všem Němcům. Řekl také s úsměvem, že před popravou vyzval Pariska, aby se přihlásil jako Čech, že bude jeho život zachráněn. Tento však (moravský Němec) prohlásil: ťNevinně jsi zavraždil 15 mužů, chci jako Němec zemříti s nimi.Ť
Za několik dní po popravě psaly časopisy pod vlivem Julinka a jeho druhů, že bylo zastřeleno 16 červených maďarských gardistů, zajatých na frontě.
Tito červení gardisté, jak se udávalo, byli však oni nevinní politicky úplně nezúčastnění němečtí hudebnicí.
Toto jsou jména zavražděných:
Grahms Jan z Georgsvalde v severních Čechách,
Ziernstein Emil ze Svadova u Ústí nad Labem,
Sttebich Jan z Huntířova u Králové Dvora,
Grüssel Josef z Jetřichovic u České Kamenice,
Pfeifer František z Cvikova č. 368/2.
Weide Ludolf z Neštědic,
Hamml Otto ze Spansdorfu u Ústí nad Labem,
Guth Heřman z Homol č. 30 u Velkého Března,
Bönisch František ze Svadova u Ústí nad Labem,
Parisek Josef z Brna, Jodokstrasse č. 4,
Elsner Lev z Poříčí u Trutnova,
Jirka Rudolf z Nové Kočbeře u Králové Dvora,
Schindler Rudolf ze Šternberka, ulice Štefanie,
Steiner Ignác z Inšpruku z Johmstrasse,
Unger Pavel z Vídně XVII., Petzelgasse 17,
Weber Ludolf z Vídně VII., Seidelgasse.
Zavraždění dvou švédských státních občanů. Ruský časopis ťPriamurjeŤ ze dne 20. III. 1920 přináší na základě oficielních údajů tyto zprávy: ť........ V květnu 1918 byl na stanici Pograničnaja zatčen zástupce švédského Červeného kříže a švédský státní občan Sven Hedblom a jeho zástupce Opsaug, který s sebou vezl 273.000 rublů pro válečné zajatce. Sveda Hedbloma dopravila stráž Kalmykova do Charbina. Po cestě bylo mu 273.000 rublů odňato a v Charbinu byl propuštěn na svobodu. Na tehdejší dobu ještě velmi vysoká částka peněz přes to, že o ně několikráte žádalo nejvyšší velitelství, nebyla vrácena.
V říjnu téhož roku byl Hedblom a jeho pomocník pod záminkou, že jsou podezřelí z vyzvědačství, opět zatčeni. Ve skutečnosti šlo však o zabrání 1,600.000 rublů, které Hedblom měl s sebou jako majetek švédského červeného kříže. Hedblom se svým pomocníkem byli prostě bez soudu ve vagonu, v němž byli zavřeni, pověšeni. Vraždu provedl rovněž pověstný kat Julinek.
3. Zavraždění Estonky Korfové, svobodníka Geibela a jiné zločiny.
ťV téže době byla Julinkem zavražděna Estonka Korfová, zaměstnaná u švédského Červeného kříže jako písařka na stroji. Před popravou byla znásilněna spoluvinníkem Julinkovým Kandranrovem. Když Korfová na cestě k popravě o tom vypravovala stráži a stěžovala si, vypálil jí velitel stráže Julinek z browningu ránu do obličeje a druhou ze zadu a poněvadž ještě nebyla mrtva, střílel tak dlouho až zemřela.
Rakouský poddaný Alois Penz, tyrolského jízdeckého pluku 2 z Jennbachu u Zillertalu, okres inšprukský, protokolárně udal, že byl v březnu - dubnu 1918 právě na nádraží v Chabarovsku, když tam přišel Julinek. Penz také udává, že Julinek v září 1918 vyvedl z tábora válečných zajatců četaře Geibela a odpravil ho, poněvadž mu již Geibel nemohl dáti více peněz, než mu již Julinek odňal. Dále ukázal Julinek svobodníkovi Penzovi listinu, na níž byla uvedena jména těch, kdo byli zavražděni rukou Julinkovou. Na této listině bylo již tehdy (v září 1918) napsáno přes 100 jmen, většinou válečných zajatců. Julinek prohlásil, že tuto listinu má vždy s sebou, aby ji mohl vždy doplniti.Ť
O zločinech zde vylíčených mluvilo se na hlavní schůzi ťŘíšské organisace pro repatriaci válečných zajatcůŤ v Litoměřicích dne 7. května 1922 a byla tam také ukazována fotografie zavražděných hudebníků.
V tomto hlavním shromáždění bylo však také oznámeno, že proti Julinkovi bylo již učiněno oznámení dne 2. července 1920 u 3. divisního soudu československého vojska ve Vladivostoku a že tehdy bylo slíbeno potrestání.
Přes tuto věc spatřily prý tyto osoby vraha Julinka při mobilisaci minulého roku jako poručíka:
1. Rudolf Schickel z Kamonína, pošta České Chvojno, který při mobilisaci nastoupil k železničnímu pluku, spatřil prý Julinka jako poručíka u 5. roty v Pardubicích. Slyšel prý také, že Julinek vypravoval o svém zajetí a svém pobytu na Sibiři.
2. Jakýsi Tichý, zeť pana Ziernsteina ze Svadova u Ústí nad Labem, také při poslední mobilisaci nastoupil do Pardubic, slyšel, že poručík Miloš Julinek 5. roty československého železničního pluku v Pardubicích jest totožný s oním Julinkem, který popravil a dal popraviti 16 Němců v Chabarovsku.
Mimo to znají vraha Julinka tyto osoby:
1. Jan Kuss z Košťan 373 u Teplic, vrátivší se z válečného zajetí.
2. Alfred Stolze, syn hostinského a hudebník z Vilsdorfu u Podmokel, vrátivší se z válečného zajetí.
3. Josef Deix z Königsgrundu u Wagramu, v Rakousku.
Otec zavražděného hudebníka pan Antonín Hamne ze Spansdorfu u Ústí nad Labem, pošta české Chvojno, ukazoval dne 7. května skupinu z doby mobilisace 1921, na níž jest zobrazen Julinek jako poručík železničního pluku. Pokud mihlo býti zjištěno, byl Julinek dopraven do vlasti s 28. transportem legionářů (v červnu 1920) a přísluší do Podbřeznice (narozen ve Slavkově 15. srpna 1892) a zdržuje se nyní pravděpodobně v Holešově (na Moravě).
Tážeme se pana předsedy vlády, zda o tom všem ví, jaký výsledek mělo vyšetřování vedené vojenským zastupitelstvím a je-li ochoten posléze uvedené údaje neprodleně vyšetřiti a několikanásobného vraha Julinka ihned zatknouti, jestliže k vylíčeným událostem došlo?
Zároveň zasíláme opis této interpelace také švédskému vyslanectví, které by pravděpodobně mělo zájem o Julinka.
V Praze dne 20. června 1922.
Dr. Brunar,
dr. Baeran, Matzner, dr. Radda, Böhr, Röttel, Budig, dr. Spina, Zierhut, dr. E. Feyerfeil, inž. Kallina, Schälzky, dr. Keibl, Kostka, dr. Lodgman, Kraus, dr. W. Feierfeil, Windirsch, Bobek, dr. Medinger, dr. Schollich, Mayer, Schubert, Knirsch.
IV./3808 (překlad).
Interpelace
poslance inž. O. Kalliny a druhů
ministrovi spravedlnosti
o neslýchané konfiskační praxi chomutovského státního zastupitelství, obracející se zvláště proti časopisu ťDeutsches VolksblattŤ.
Nejlepším měřítkem svobody ve státě jsou zvláště censurní poměry. Od té doby co žijeme v této demokratické republice, zuří censor tisíckráte hůře, než před převratem, a tento soustavný boj se vede zvláště proti našemu německému národnímu tisku. Nechybíme, budeme-li v této censurní soustavě shledávati pokus, oloupiti nás Němce v tomto státě o právo svobodného projevu mínění vůbec.
Z několika set článků zabavených v posledních týdnech v německých časopisech v českém území buďtež tuto zdůrazněny jen tři. Tak v čísle 113 časopisu ťDeutsches VolksblattŤ ze dne 19. května 1922:
Domnělé výtržnosti německého nováčka na zastávce Ú. T. D. Horní Ves. - Obviněný nesmírně podrážděn českými vojáky a železničními zřízenci zvířecky ztýrán. - Důstojník vyzývá, aby jej zabili.
Ve včerejším vydání jsme podali zprávu o události, která se stala včera v poledne na zastávce Ú. T. D. Horní Ves-Chomutov a jejíž hlavní osobou byl německý novobranec. Poněvadž skoro všichni svědkové události na uvedené zastávce odjeli poledním vlakem Ú. T. D. směrem k Mostu, a zmíněný nováček tam zůstal sám, nebylo nám bohužel možno již včera podati zevrubnou zprávu o tom případu, takže jsme mohli jen opakovati, co nám nestranná osoba dala k volnému použití a co pro svoji neúplnost musilo činiti dojem, že jde o pustou výtržnost úplně opilého. Dnes však, kdy se již v naší kanceláři přihlásilo mnoho svědků této události, jsme s to, abychom podali zevrubnou zprávu o celé té věci, která - to jest požadavek, jenž nezmlkne, dokud se mu nevyhoví - matně musí míti za následek soudní vyšetřování. Neboť co se včera událo na několikráte uvedené zastávce; byly částečně hrozné výjevy a činy zvířecké krutosti dvou českých nosičů a důstojníka, kteří zase jednou mihli volně popustiti uzdu své nezkrotné nenávisti proti Němcům, když retní Němci na zastávce stojící, jim v tom nebránili, zřejmě z hluboce zahanbující zbabělosti nehnuvše prstem ani ne tehdy, když týrání ubohého Němce, jenž již krváceje ležel na zemi, dosáhlo takového stupně, že se jisté paní, která to viděla, udělalo špatně. Že ten čistý ťdůstojníkŤ, jenž byl na místě činu přítomen, místo aby učinil přítrž zvířeckému týrání českých nosičů a vojáků, nabral ještě tolik smutné odvahy a nabádal tuto zběř k ťubitíŤ německého brance, doplňuje jen obraz, jejž si již široké vrstvy učinily o tak mnohém jeho druhu v povolání. Se zvláštním zadostiučiněním musíme zjistiti, že se jistý německý akademik se zřetelem na události odhodlal k činu, jenž byl jedině vhodným v oněch poměrech, a mocným, dobře mířeným úderem pěstí donutil čisté sexteto, aby konečně ustalo v týrání. Jak jest tedy zřejmo, nebyla ťodvahaŤ českých vojáků a nosičů, sbírajících laciné vavříny, zvlášť veliká, a takové týrání nebylo by bývalo možné, kdyby byli němečtí zevlouni ukázali jen trochu německého citu pro čest. Že tomu však tak nebylo, jest skutečností, za niž by se uvedení měli pořádně styděti a již na české straně jen znovu utvrzují mínění, že kopance jsou jediným správným nakládáním s Němci. Uvádíme zde vylíčení skutečného stavu věci, jak jsme je těsnopisně sepsali podle výpovědí očitého svědka:
Kolem 12. hodiny v poledne přišel na nádraží nějaký rozjařený mladík a chtěl jíti na záchod, který však byl zabedněn, poněvadž se staví. Jelikož však přes to tam chtěl vejíti, dal se s ním jeden zedník do hádky, která se však brzy urovnala. Náhle se objevil nosič, přeskočil zábradlí, chytil opilého za rámě a uhodil ho. Na to se napadený pochopitelně rozčílil a aby projevil svou nevoli, chopil se vozíku naloženého kamením a převrhl jej, takže se kamení kutálelo dolů po svahu. Mezitím nosič znovu zmizel, prý, jak udal, aby přivedl policii. Týráním rozčilený mladík volaje: ťUvidíme, zdali v České republice můžeme jíti na záchod,Ť trhal se záchodu dřevěné plaňky. Jeden z jeho druhu chtěl mu v tom zabrániti a český nosič podněcoval české vojáky tam stojící, aby mu pomohli vypuditi opilého. Ti však nejevili nejmenší chuti k tomu, nýbrž krčíce rameny odcházeli. Když však německý nováček uslyšel německy lámanou výslovnost nosičovu, velice se rozčílil a všelijak se vyjádřil. Rozumného člověka by se to nebylo dotklo, neboť každý viděl, že onen muž není již více úplně při vědomí. Ne však nosič a jeho pomocníci. Ihned po prvních slovech nosič strčil do vlajícího a několikráte ho uhodil do obličeje. Nováček se pokoušel o obranu, musel se však samozřejmě toho vzdáti a nosič, jakož i jiný železniční zřízenec bili ho jen ještě více a pak utekli do místnosti na zavazadla. Ztýraný šel za nimi a pokoušel se dostati do místnosti na zavazadla. Poněvadž se mu to nepodařilo, chytil jedno zavazadlo ze dvou ležících na voze před výpravnou a hodil jim na dvéře. Náhle nosič otevřel dvéře a ozbrojen polenem, zatlačil opilého na schody vedoucí na zadní stranu staniční budovy, on, jakož i jeho pomocníci, několik českých vojínů a jeden v občanském oděvu, přehnuli jej přes zábradlí, chytili jej za ruce a nohy a tloukli pěstmi a přineseným polenem ubožáka, jenž se již více nemohl hýbati. Nějaká paní, která se na to dívala, omdlela. Po tom hrdinském činu jej surovci, krvácejícího v obličeji, svrhli přes zábradlí a svah příkře spadajícího východu na Platnéřskou ulici, kde krváceje zůstal ležeti a teprve po chvíli znovu mohl povstati. Tu zakročil jistý pán, jenž to pozoroval, a obrátil se proti surovcům, chytiv českého muže v občanských šatech, jenž se zvláště vyznamenal a mrštil jím o zem. Ten byv tak napomenut, se odplížil. Při tom neuvěřitelně surovém nakládání s bezbranným roztrhl mu nosič kabát přes celá záda. Mezitím se ťhrdinovéŤ znovu dobře ukryli v místnosti na zavazadla a onen, svými smysly více nevládnouti, uchopil nyní ve svém vzteku kámen, a hodil jím do dveří místnosti na zavazadla. Náhle uchopil jej ze zadu jakýsi český muž v občanském oděvu a přispěchavší čeští vojíni začali jej znovu bíti, při čemž si jistý nadporučík dovolil - což jest příznačné - zvolati: ťZabte jej!Ť Na to odvlekli jej do místnosti na zavazadla, kde jej ještě jednou napadli a potom jej nechali ležeti. Ve své zuřivosti chopil se opilý návěstního terče a rozbil jím okno místnosti na zavazadla. Hned po tom se dostavila policie, která ukončila výstup odvedši zuřivce.
K tomu musíme ještě poznamenati, že jsme již udavši jména očitých svědků chomutovské bezpečnostní stráži, poskytli jí možnost, aby připravila cestu soudnímu vyšetřování, aby jím vinníci - těmi jsou především dva čeští nosiči Ú. T. D., jakož i čeští vojáci s českým důstojníkem - dosáhli zasloužené odplaty. Bez milosti musí býti dán výstražný příklad, aby se konečně jednou zřetelně ukázalo, že ony časy již minuly, kdy lidé, kteří nosí vojenský stejnokroj, zvláště důstojnický kabát, mohou se bez okolků, dopustiti zločinů, které vážnost českého vojska dalekosáhlým způsobem vláčí blátem. Avšak i od Ú. T. D. nutno očekávati, že co nejostřeji uvede oběma nosičům na vědomí, že se ve službě nesměji chovati jako zákeřní rváči.
Jak se dovídáme krátce před uzávěrkou listu, byl již vyslechnut důstojník, jenž vybízel lidi, jak jsme již sdělili, k ťzabitíŤ. K svému ospravedlnění uvedl ťhrdinaŤ, že proto užil slova ťzabítiŤ, poněvadž prý neviděl jiné možnosti, jak by německý nováček mohl býti učiněn neškodným!!!
V čísle 120 ze dne 29. května 1922 byl zabaven tento článek:
Plzeňské pivo.
Jak se dovídáme, dosáhlo námi před několika dny zahájené hnutí proti pití plzeňského piva, jež jak známo vaří české pivovary v Plzni, již potěšitelných úspěchů se zřetelem na krátký uplynulý čas. Jak se nám totiž oznamuje, prohlásily rozličné stolní společnosti jak v Chomutově, tak i v Horní Vsi, hostinským, že nebudou více píti piva z plzeňských pivovarů, neboť nemají chuti podporovati české národní spolky, jimž, jak známo, české plzeňské pivovary odvádějí část čistého zisku. Toto chování zmíněných pijáků piva možno jen co nejradostněji pozdraviti, neboť dokazuje, že si na německé straně začínají uvědomovati, jak nás Němce zahanbuje a jak naší věci škodí, když Němci pijíce plzeňské pivo podporují organisace, vůči nám nepřátelsky smýšlející. Oni němečtí pijáci piva, kteří se dosud nemohli ještě odvážiti k uvedenému rozhodnutí, uvádějí na svoji omluvu, že domácí pivo není tak dobré. Připusťme, že jest tomu tak. To by však ještě stále nebylo omluvou pro kritisované chování pijáků piva na druhém místě uvedených. Pak by se musily činiti pokusy s některým vhodným pivem ze sousedství tak dlouho, až by se na místě rozhodli vyhověti projeveným přáním zlepšením jakosti onoho piva. Ostatně, jak se nám oznamuje, má prý chomutovský pivovar úmysl vyrobiti pivo, které by mohlo vyhovovati všem požadavkům. Kdyby se to podařilo, nutno by to bylo uvítati s radostí, neboť pak by zmizel ťomluvný důvodŤ pití ťplzeňského pivaŤ. - Těmito otázkami vůbec se zabývají již širší vrstvy. Tak se nám n. p. z rozličných stran prohlásilo, že jest úmysl, pří velké tělocvičné oslavnosti, která se má v nejbližších dnech v Chomutově konati, čepovati na slavnostních místech také plzeňské pivo. To pokládáme za úplně nemožné, poněvadž by známé přísně nacionální chováni německých turnérů nedopustilo, aby se čepováním finančně posilovaly české spolky. Ostatně nemůžeme při této příležitosti opomenouti nadhoditi k úvaze otázku, zdali by se neměly německé pivovary říditi příkladem českých a odváděti jisté procentní příspěvky německým ochranným spolkům. Proč nás vždy mají Čechové předstihovati v obětavosti? Vracejíce se k původní věci musíme zjistiti, že jest nezbytně nutno, aby ctitelé českého plzeňského piva, náležející k německému táboru, již konečně učinili ve zmíněném směru usnesení, jež by vyhovovalo německému smýšlení, které ostatně mnozí projevují. Neboť jak jim může chutnati takové pivo, cítí-li, že požitkem každé sklenice plzeňského piva poskytují počešťujícím spolkům jistý příspěvek nebo tyto spolku posilují. Věříme, že samo toto vědomí nejen ulehčí, ale i přispíší ono rozhodnuti.
Podepsaní táží se tedy pana ministra, je-li ochoten postarati se o to, aby se konečně učinila přítrž neslýchanému, demokratické republiky nehodnému rdoušení německého národního tisku, které směřuje k soustavnému a cíle vědomému zničení?
V Praze dne 13. června 1922.
Inž. Kallina,
Böhr, dr. Brunar, Simm, Kaiser, dr. Hanreich, J. Mayer, Böllmann, dr. W. Feierfeil, dr. Medinger, dr. Radda, Matzner, Bobek, Kostka, Scharnagl, Kraus, dr. Petersilka, Mark, dr. Keibl, dr. Schollich, dr. E. Feyerfeil, Schälzky, Knirsch, dr. Lodgman.
V./3808.
Interpelace
poslanců Fr. Zeminové, Jana Slavíčka, dra Th. Bartoška a spol.
ministru vnitra
v záležitosti sestátnění policie města Chebu.
V městě Chebu a celém tamním obvodu pohraničním opakují se nepřetržité útoky proti integritě našeho státu a panují na Chebsku tak nejisté a neurovnané právní poměry, že poslanci československé strany socialistické považuji za svoji povinnost žádati vládu republiky o ochranu státní autority i bezpečností příslušníků našeho státu tamtéž.
Zahraniční agitace se na Chebsku stupňuje a jest třeba energicky jí klásti meze.
Podepsaní poslanci dovolávajíce se zákona ze dne 16. března 1920, táží se Vás, pane ministře vnitra:
Jste ochoten bezodkladně policii města Chebu sestátniti?
Učiníte všechna opatření, aby zájmy státu a našich příslušníků byly v celém obvodu Chebska respektovány a hájeny?
V Praze dne 24. října 1922.
Zeminová, Slavíček, dr. Bartošek,
Landová-Štychová, Draxl, dr. Vrbenský, Špatný, Hrušovský, Trnobranský, Boříval, David, dr. Patejdl, Laube, Sajdl, Prášek, Netolický, Langr, Sladký, dr. Uhlíř, Pechmanová, Pelikán.
VI./3808 (překlad).
Interpelace
poslance J. Mayera a druhů
ministrovi vnitra
o zabavení časopisu ťDeutscher LandrufŤ v Chebu.
číslo 66 časopisu ťDeutscher LandrufŤ ze dne 10. června t. r. propadlo červené tužce státního zástupce a v článku ťZrádci národaŤ bylo zabaveno toto místo:
ťOhavný případ zrady národa se udál v Podmoklech. Tam majitel domu Emil Tullinger prodal dva domy (řemeslnickou útulnu se zadním domem) české zasílatelské společností ťčechoslaviaŤ. Tullinger spáchal tuto zradu národa, neporadiv se dříve o tom s děčínským družstvem pro prodej a koupi ťHeimatscholleŤ. Toto jednání jest tím hanebnější, poněvadž tento zrádce národa byl dříve redaktorem jednoho německého časopisu na českém území a kdysi také v tisku pranýřoval podobné případy zrady národa. Jest zajisté samozřejmé, že pro takové lidí není více místa v německých spolcích, jakož i ve slušné německé společnosti. Němci, pamatujte si jméno Emil Tullinger z Podmokel.Ť
Toto místo obsahuje skutečné události, jest výrazem oprávněného rozhořčeni proti vlastizrádnému jednání a vládní místa nemají práva brániti rozšiřování takových pravd.
Proto se podepsaní táží:
Jest pan ministr ochoten naříditi, aby německému tisku zůstalo bez omezení právo volného projevu mínění?
V Praze dne 13. června 1922.
J. Mayer,
Kaiser, Pittinger, dr. Hanreich, Heller, Patzel, Schubert, Böllmann, J. Fischer, dr. Keibl, dr. Spina, dr. E. Feyerfeil, Matzner, dr. Radda, Siam, dr. Luschka, Scharnagl, Knirsch, Windirsch, dr. W. Feierfeil, inž. Jung, dr. Kafka.