XI./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra Lelleyho a soudruhů
o obžalovacím spisu státního zastupitelství v Bratislavě, ve kterém jest strana křesťansko-sociální urážena (tisk 3519/II).
Na interpelaci kladu si za čest odpověděti toto:
Obžaloba v trestní věci proti Vilému Kaisrovi a spol. byla vyhotovena přesně dle trestních spisů, zejména podle výpovědi obviněného Viléma Kaisra, jíž doznal nepokrytě svoji nenávist vůči všemu československému a vůči státu.
Pokud se týče zmínky o nepřátelství křesťansko-sociální strany vůči československému státu, poukázal státní zástupce na povšechné vystupování této strany proti státu, zejména však na to, že osoby, jež v době mobilisace v říjnu 1921 v Bratislavě byly smýšlení státu nepřátelského, byly hlavně příslušníky této strany.
Ze byla o straně samé učiněna zmínka v žalobě, vysvětluje státní zástupce tím, že Vilém Kaiser jest synem tajemníka této strany, vychovaný ve smýšlení svého otce a docházející do shromáždění strany křesťansko-sociální, z kteréhožto prostředí, podle soudu státního zástupce, jeho netajená nenávist vůči československému státu se zrodila a byla živena.
Bylo tedy, podle názoru veřejného žalobce, vytčené odůvodnění obžalovacího spisu k vysvětlení zločinného úmyslu nutným.
Za uvedených okolností nebyl jsem s to učiniti opatření v interpelaci žádaná; státní zastupitelství bylo pouze upozorněno, aby na příště o politických stranách takové všeobecné nařknutí v obžalovacích spisech neuvádělo.
V Praze dne 8. srpna 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XII./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci posl. inž. Junga a druhů
o tom, jak olomoucké ředitelství státních drah jedná s německými úředníky (tisk 3550/III).
Na tuto interpelaci dovoluji si odpověděti jak následuje:
Ve shodě s dřívějšími předpisy byla výnosem ministerstva železnic ze dne 9. prosince 1921, čís. 52.875, pro přeřadění všech úředníků dřívějšího statu III do statu IIIa případně pro zařadění podúředníků určitých kategorií do téhož statu, krom určité míry školního vzdělání a odborných znalosti, požadované jinými zvláštními předpisy, jáko podmínka stanovena aspoň dostatečná znalost služební řeči ve slově a písmě, pokud toho vyžaduje výkon služby a styk s obecenstvem.
Dle těchto směrnic řídilo se přesně i ředitelství státních drah v Olomouci.
Od požadavku znalosti služební řeči v uvedené míře krom zmíněných všeobecných podmínek pro zařadění do statu IIIa nelze v zájmu služby a její bezpečnosti ustoupiti. Správa státních drah přichází v tomto ohledu jinonárodním zaměstnancům vstříc a pořádá kursy českého jazyka. Bylo však zjištěno, že velká část těchto zaměstnanců netečně, ba leckde úmyslně tyto kursy zanedbávala a musí nésti nepříznivé důsledky toho sama.
V Praze dne 17. července 1922.
Ministr železnic v zast.:
Dr. Dolanský, v. r.
XIII./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra pošt a telegrafů
na interpelaci poslance dra Brunara a druhů
o užívání česko-francouzských tiskopisů (tisk 3561/XX).
U některých poštovních úřadů v politickém okresu frývaldovském byly, jak zjištěno, stranám po nějakou dobu skutečně vydávány na místě obvyklých vzorců poukázkových pro službu tuzemskou vzorce poštovních poukázek mezinárodních s předtiskem česko-francouzským vydání dřívějšího, jež, byvše vzaty z oběhu, se zužitkují z důvodů úsporných jako vzorce poukázek tuzemských s předtiskem českým.
Stalo se tak jen proto, že nebylo právě po ruce jiných vzorců poukázkových pro dopravu tuzemskou.
Ve věci byla zjednána náprava.
Pokud jde o poukázkové a jiné vzorce nebo celiny pro službu mezinárodní, vyhovuje jich jazyková úprava předpisům Světové smlouvy poštovní, jejíž ustanovení jsou směrodatna i pro písemný styk s cizími poštovními správami. Poštovní správa československá tu nesleduje tudíž nijakých cílů politických.
Tvrzení, že by byl ondřejovický poštmistr užil vůči straně inkriminovaného výroku, spočívá asi na nesprávné informaci.
V Praze dne 3. srpna 1922.
Ministr pošt a telegrafů:
Srba, v. r.
XIV./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance J. Mayera a soudruhů
ve věci poplatků ze stvrzenek na přijaté členské příspěvky spolků národohospodářských a obecně prospěšných (tisk 3519/XV).
Ministerstvo financí nařídilo okresnímu finančnímu ředitelství v Chebu, jehož se interpelace týká, aby podalo o věci zprávu. Ředitelství po vyšetření oznámilo, že byly v jeho obvodě takové poplatky, na jaké se interpelace vztahuje, předepsány jen v jediném případě, a to spolku ťDeutscher StenographenbundŤ v Jáchymově, tedy nikoli spolku zemědělskému, jaké má interpelace na mysli především. Poplatek činí 9 Kč, tedy nikoli nepatrnou částku 60 h, jakou uvádí interpelace.
Ve věci samé jest jisto, že stvrzenky na členské příspěvky spolkové, převyšují-li částky, jichž zaplacení se potvrzuje, 4 Kč a jsou-li stvrzenky vybaveny náležitostmi právní listiny podle poplatkového práva (jež může mít i dopis - saz. pel. 71/30 popl. zák.), poplatku podle stup. II. podléhají (saz. pel. 30/47 A popl. zák.).
Bez dalších konkrétních dat není tedy ministerstvo financí s to, aby posoudilo, dějí-li se nesprávnosti, a aby zjednalo nápravu.
V Praze dne 19. června 1922.
Ministr financí:
Ant. Novák, v. r.
XV./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelací poslance inž. Kalliny a druhů
o neslýchaném jednání vojenského posádkového velitele plukovníka Kauteckého v Chomůtově (tisk 3670/XIII).
Interpelovaný případ byl vyšetřen. Plukovníkovi Kauteckému, který byl rozčilen stálým pravdě odporujícím psaním dotyčného listu, bylo jeho jednání vytčeno.
V Praze dne 2. srpna 1922.
Ministr národní obrany:
V zast. F. Staněk, v. r.
XVI./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslanců dra Keibla, dra Schollicha a druhů
o poměrech u slezského finančního ředitelství v Opavě (tisk 3519/XXII).
Vrchní správce důchodkové kontroly Antonín Svoboda byl ministerstvem financí pověřen vedením dočasného inspektorátu pohraniční finanční stráže v Opavě, zřízeného za účelem organisace pohraniční služby finanční na hranici moravsko-Slezsko-německé. Úkolem jeho bylo vyšetřiti, ve kterých místech by měly býti zřízeny oddělení a inspektoráty pohraniční finanční stráže, kolik sil by mělo se vzhledem k délce hranic a povaze terainu přiděliti oddělením a inspektorátům, aby střežení hranic bylo úplné. - Dále měl sledovati činnost celé pohraniční finanční stráže, tedy i při celních úřadech zaměstnané, prakticky i teoreticky poučovati, často a nepředvídaně kontrolovati a dbáti toho, aby dle možnosti pohraniční stráž byla používána ke službě hraniční. Dalším úkolem jeho bylo, aby zjistil, kde by se vzhledem ku vzájemným stykům pohraničního obyvatelstva obou států, k potřebám obchodu a živností měly zříditi celní úřady a které cesty by se měly prohlásiti za celní silnice. Konečně bylo jeho úkolem, aby vyhlodal přiměřené místnosti k umístění celních úřadů i oddílů pohraniční finanční stráže.
Zvýšení stavu pohraniční finanční stráže bylo nezbytně nutným, aby se docílilo správného a úplného střežení hranic. Že byli přijímáni v převážné většině legionáři na tato nová místa, odůvodňuji zákonem ze dne 24. července 1919, čís. 462 Sb. z. a nař.
Na přejímání zřízenců finanční stráže k důchodkové kontrole neměl Antonín Svoboda vlivu, nýbrž bylo při přeřadění tomto postupována dle §§ 9 a 10 zákona ze dne 12. prosince 1919, čís. 28 Sb. z. a n. ai 1920 (t. j. kompetentní bylo finanční ředitelství v Opavě, resp. komise zřízená citovaným zákonem). Podotýkám, že celkem byly převzaty do stavu úřednictva důchodkové kontroly pro obvod finančního ředitelství v Opavě 124 osoby, z nichž je asi 114 úředníků národnosti německé. Patrno tudíž, že při převzetí zřízenců, případně úředníků finanční stráže do stavu úřednictva důchodkové kontroly rozhodovala věcná kvalifikace a nebylo přihlíženo k národnosti jednotlivých úředníků.
Pokud se týče pensionování německých úředníků pohraniční finanční stráže, podotýkám, že úředníci tito byli na odpočinek přeloženi finančním ředitelstvím v Opavě na základě §u 80, odst. 2 služební pragmatiky z důvodů zákonných. Tak rovněž stalo se v případě okresního inspektora Jana Stillera, který byl státním lékařem uznán ke službě nezpůsobilým.
Při tom zdůrazňuji, že rozhodování v osobních záležitostech příslušníků pohraniční finanční stráže a důchodkové kontroly příslušelo finančnímu ředitelství v Opavě a nikoli vrchnímu správci důchodkové kontroly Antonínu Svobodovi jako správci inspektorátu v Opavě.
Jelikož se jmenovaný stal ve Slezsku po provedené organisaci hraniční služby postradatelným, byl 15. května 1922 na základě zdejšího vynesení z 5. května 1922 č. 52491/6698 zproštěn služby ve Slezsku a přidělen do správního obvodu zemského finančního ředitelství v Praze.
V Praze dne 12. srpna 1922.
Ministr financí:
Aug. Novák, v. r.
XVII./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra a ministra národní obrany
na interpelaci poslanců dra Luschky, Schälzkyho a druhů
o zabavení periodického tiskopisu ťDeutscher VolksfreundŤ (tisk 3442/XXIV).
Dne 26. února 1922 šel jedenáctiletý Heřman Korzer s několika druhy na místo, kde se posádka frývaldovská cvičí v házení ručních granátů, v úmyslu, aby hledali zbytky munice. Korzer, který vnikl až do cvičební prostory ohražené drátem a opatřené tabulkou s nápisem: ťPřístup zakázán, nebezpečno!Ť ťHalt, Betreten lebensgefährlichŤ, našel tam skutečně jeden granát a zacházel s ním tak neopatrně, že přivodil výbuch. Výbuchem byl těžce zraněn, takže za nedlouho svému zraněni podlehl.
Druhý případ zranění sběhl se dne 27. února 1922. Toho dne vracel se ze školy desítiletý Richard Seidel se svým mladším bratrem Ervínem domů do Bieberteichu ze školy. Poblíže místa, kde se frývaldovská posádka cvičí ve vrhání ručních granátů, opustil však Richard Seidel veřejnou cestu a zašel stranou na louku. V těch místech, asi 80 kroků od vojenského cvičiště, zakopl prý o nějaký tvrdý předmět, který vybuchl. Explosí bylo mu způsobeno poranění na hlavě, rameni a na noze. Seidel jest již vyléčen. V tomto případě nebylo zjištěno, zda jde o vojenský ruční granát cvičební, či jinou třaskavinu. Není vyloučeno, že onen předmět, jehož výbuchem Seidel zraněn byl, pocházel ze zakázaných zásob soukromých, které mezi civilním obyvatelstvem z minulých dob ještě zbyly a kterých se jednotlivci hleděli zbaviti tím, že je na různá místa odhazovali. (Tak na příklad nalezeny byly dva německé granáty modelu ťvejceŤ v potoku u Bukové).
Je totiž velice pravdě nepodobno, že zranění, které si přivodil Seidel, byla způsobena vojenským ručním granátem, posádkou frývaldovskou ku cvičení užívaným, neboť tato zranění byla by mnohem těžšího rázu, než rány, které Seidel skutečně utrpěl. Ostatně se nedá předpokládati, že by některý z vojínů nevybuchlý granát na místo neštěstí mimo ohražené cvičiště odnesl, nebo že by granát při házení tak daleko od cvičiště dopadl. V tomto případě nelze tudíž prokázati zavinění se strany vojenských osob.
Vojenská správa činí vždy nejbedlivější opatření, aby jakémukoliv úrazu bylo zabráněno, pečujíc o poučení obyvatelstva vyhláškami, o napomenutí žactva ve školách, aby nechodilo na místa ohražená a j. Stane-li se pak přes to neštěstí, jest zavedeno vždy důkladné vyšetření, aby se zjistilo, pokud jednotlivé vojenské osoby na neštěstí snad vinu nesou. V případě prvním, kdy těžce zraněn byl Heřman Korzer, bylo zavedeným vyšetřením zjištěno, že jeden rotmistr nezničil nevybuchlých granátů po skončeném cvičení přímo na místě odborným způsobem a bylo proti němu zavedeno trestní řízení.
Periodický tiskopis ťDeutscher VolksfreundŤ, který dne 4. března v čísle 9 přinesl o těchto událostech zprávu, byl zabaven, poněvadž v článku ťOpfer des MilitarismusŤ byla shledána skutková podstata trestných činů dle § 300, po příp. 308 tr. z. a čl. IV. ze dne 17. prosince 1862 č. 8 ř. z. z r. 1863. Zabavení toto bylo zemským jakožto tiskovým soudem v Opavě potvrzeno. Jde tedy o rozhodnutí soudní, jež měniti možno jedině pořadem instancí soudních.
V Praze dne 3. srpna 1922.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Ministr národní obrany:
V zast. F. Staněk, v. r.
XVIII./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance F. Hellera a druhů,
jak se provádí jazyková praxe u litoměřického okresního soudu (tisk 3670/XV).
Dal jsem případ, jehož se interpelace týče, vyšetřiti a zjistil jsem, že skutečně v řízení o dluhuprostém odepsání části pozemku, zapsaného ve vložce čís. 71, kat. obce Sebuzína, bylo usnesení okresního soudu v Litoměřicích z 21. dubna 1922, č. j. Ne II 43/22-1 doručeno stranám pouze v českém jazyku. Jeden z účastníků usnesení přijal, druzí dva odmítli tak učiniti, poukazujíce k tomu, že jsou příslušníky jazyka německého a že česky nerozumějí. Soud doručil jim na to usnesení v jazyku českém a německém, které přijali.
Z uvedeného plyne, že nejde o úmyslné porušení jazykového zákona. Podání, jímž řízení bylo zahájeno, bylo sepsáno v jazyku českém a proto i usnesení vyřizující toto podání, vydáno bylo všem stranám česky. Pouze podání sepsaná v jazyku jiném než státním vyřizují se za podmínek § 2, odst. 2. jazykového zákona též jazykem menšiny. Když pak bylo zjištěno, že někteří účastníci českého jazyka nejsou mocni, postupoval soud, aby je uchránil právní újmy, správně podle § 2, odst. 1. jazykového zákona.
Nemám proto příčiny, abych ve věci učinil nějaké opatření, neboť soudu nelze vytknouti v tomto případě protizákonného jednání a jiných případů interpelace neuvádí. Nemohu ostatně soudu dáti poukaz, aby německým stranám dával na příště vyřízení v německém jazyku, neboť takový postup byl by porušením zákona, jenž připouští za podmínek § 2 nejvýše vyřízení v jazyku státním a v jazyku menšiny.
V Praze dne 26. července 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XIX./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelaci poslance dra R. Lodgmana a druhů
o nezákonitém postupu vojenských hřadů při stavbách kasáren (tisk 3519/XXIII).
Postup vojenských úřadů při stavbách kasáren jest ve všech městech bez ohledu na národnost stejný. Vojenská správa nečiní nikde nátlaku na města, provádí pouze řízení dle ubytovacího zákona. Jest si vědoma, že ubytování vojska jest povinností obcí a že umístěním posádky v městě vznikají tomuto velké výhody (vždyť máme ještě dobré paměti, jak jednotlivá města se přímo předstihovala v poskytování výhod při stavbách kasáren) a dotazuje se proto zástupců města, zda by město přispělo na stavbu kasáren, neb bylo-li by ochotno stavěti samo.
Musím zde však konstatovati faktum již známé, že německá města, patrně po vzájemné dohodě, staví se zásadně proti stavbě kasáren a jednání vojenské správy všemožně zdržují, zejména tím způsobem, že zástupci města při jednání slibuji vždy různé výhody, jako staveniště, materiál a pod. s výhradou schválení tohoto ujednání městským zastupitelstvím, městská zastupitelstva pak povolení těchto výhod zamítnou. Tak se stal také případ ve Stříbře. Zástupce vojenské správy se vyjádřil, že město Frýdlant poskytne výhody, poněvadž mu nebylo ještě známo, že zastupitelstvo zamítlo poskytnutí výhod původně sjednaných se zástupci města.
Postup vojenské správy ve Frýdlantě prováděl se rovněž předepsaným řízením. Jest ovšem přivozeno, že vojenská správa znemožní-li se stavba kasáren, stará se, aby ubytování vojska stalo se vhodným způsobem, aby posádka byla dle možnosti soustředěna, aby tak disciplína posádky netrpěla.
Nelze tedy také v tomto případě mluviti o nějakém nátlaku vojenské správy a bude se tak zajisté díti i v případech obdobných.
V Praze dne 4. srpna 1922.
V zast. ministra národní obrany:
F. Staněk, v. r.
XX./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslanců Dietla, Leibla a druhů
o tom, že nebyl proveden zákon ze 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům (tisk 3620/II).
Pokud jde o všeobecné tvrzení, že v mnohých územích se zpozdilo provedení zákona o drobných pachtech, mohu poukázati na odpovědi na četné dřívější interpelace, že jsem já i moji předchůdcové podnikli vše, aby bylo řízení uspíšeno, a že skutečně bylo již po většině skončeno. Skončeny nebyly případy, ve kterých podány byly nově přihlášky podle zákona z 1. dubna 1921, čís. 166 Sb. z. a n. anebo kde nebyly dosud předloženy plány o rozdělení parcel: Tyto plány nejsou vyhotovovány z úřední moci, nýbrž jde o soukromé ujednání pachtýřů s civilním geometrem; přes to bylo hleděno nařízením z 1. prosince 1921, čís. 453 Sb. z. a n., uspíšiti, aby byly plány předloženy a soudy naléhaly i na civilní geometry, kterým pachtýři práce zadali, aby je urychlili.
Co se týče okresních soudů v interpelaci zvláště jmenovaných mohu uvésti tato data:
U okresního soudu ve Vimperku bylo podle výkazu ke dni 31. května t. r. z celkového počtu 2492 přihlášek úplně skončeno 1513 případů, z ostatních nemohlo býti 909 případů skončeno, poněvadž nebyly předloženy plány, ostatní byly pořadem opravným projednávány v podaných stížnostech, takže soud rozhodl již o všech nárocích drobných pachtýřů u něho podaných. Kde byly dosud předloženy soudu správné situační plány, bylo vydáno konečné rozhodnutí přiznávající půdu, jinak bylo vše připraveno, aby mohlo býti vydáno. Ze měřičské práce vázly, zavinili především sami pachtýři; zadali totiž je jedinému geometru r. 1919, ač soud jim radil, aby pro urychlení je rozdělili na několik civilních geometrů. Po nařízení čís. 453 Sb. z. a nař. z r. 1921 hleděl soud vyrovnati přetížení geometra pracemi, když se hlásilo několik civilních geometrů ochotných provésti práce s největším urychlením, ale jeho snaha o dohodu ztroskotala o odpor samotných pachtýřů, kteří obávajíce se sporů, a větších výloh zaměřování, setrvalí při původních smlouvách o provedení těchto prací. Zúčastnění geometři vyjádřili se, že předloží poslední plány do konce června 1922.
U okresního soudu v Horní Plané bylo podáno celkem 1529 přihlášek, z nichž 1443 byly úplně vyřízeny. V ostatních vázne řízení, ježto jest sporna přejímací cena a odhad může býti vykonán, až budou plány předloženy.
U okresního soudu v Českém Krumlově byly ze 739 přihlášek 524 úplně skončeny. Ze 215 ostatních případů, ve kterých bylo již jednáno, jest ve 42 sporným nárok a ve 173 nebyly předloženy plány; civilní geometr jest stále urgován a předložil v polovici června t. r. plány ve 33 případech (obec Kirchschlag) a slíbil dalších 41 předložiti do konce června.
Soudům nelze vytknouti nějaké průtahy. Poměr mezi pachtýři a geometry jest soukromým, soudy nemohou zakročovati z úřední moci omezujíce se na pouhé urgence a pachtýři sami jsou podle zpráv soudů v tom směru úplně pasivní. Interpelace sama připouští, že provedení výkupu se zpozdilo, poněvadž vyměřování částečně vázne i tu však nemohu se postarati, aby soudy mně podřízené rychleji jednaly, ježto bez řádných plánů nemohou definitivně rozhodnouti, neboť by jinak nebylo možno knihovní provedení.
Podle zpráv jmenovaných soudů není správným tvrzeni, že přejímací ceny přesahují většinu 6 až 8krát mírovou cenu z r. 1913. Konkretní případy nebyly v interpelaci uvedeny. U okresního soudu ve Vimperku byla určena přejímací cena vůbec dohodou stran a to bud původně neb teprve při soudním šetření, to však v počtu případů poměrně velmi nepatrném; soudní odhad nebyl tam proveden ani v jediném případě. Tu nemají tedy pachtýři příčiny stěžovati si na cenu, když učinili dohody. Podle zprávy okresního soudu v Horní Plané jest průměrná přejímací cena za t ha 800 Kč, kdežto v jednom případě byla cena louky ve výměře 92 arů právě se zřetelem na cenu z r. 1913 znalci určena přes 1000 Kč. U okresního soudu v Českém Krumlově jest průměrná cena za 1 ha 887 K 56 h, ale při tom v rovině jsou pozemky lepší jakosti (na př. v obci Mříči) za 1353 Kč za 1 ha, v horách horší pozemky (na př. v obci Kirchschlagu) za 475 Kč 90 h. Podle zprávy jednoho ze soudů byla asi vyvolána nespokojenost s přejímacími cenami teprve zásadami hlásanými r. 1921 mezi tamějším lidem snad z politických hledisek, že by drobní pachtýři měli obdržeti pozemky úplně zdarma, ježto si jich prý dávno již zasloužili.
I kdyby nebyla přejímací cena přesně podle §u 8 zákona určena, nepříslušelo by mně naříditi, aby byla přezkoušena, neboť jest věcí jedině stran a ostatních účastníků, aby se opravnými prostředky domáhali opravy u soudu vyšší stolici; pachtýři ovšem mohli by si stěžovati jen, pokud se sami o ceně nedohodli a pokud nebyla cena určena soudním odhadem (§ 19, odst. 3 zák.).
Ježto řízení u jmenovaných soudů podle zpráv se protáhlo skoro jedině proto, že pachtýři, pokud se týče geometři jimi zjednaní nedodali plánů a tedy je postihuje nebezpečenství průtahu, a poněvadž i kdyby z jiných důvodů se nebyli pachtýři ještě stali skutečnými vlastníky, nemohou ani podle zákona si činiti nároky na nějaké odškodnění, a dokud nebyly jim do vlastnictví odevzdány pozemky, jsou povinni hraditi břemena spojená s pachtem, nelze mi nějakým opatřením je uchrániti před placením břemen, k nimž by nebyli povinni jako vlastnici anebo by jen v menší míře je plnili. Podle zprávy dohodla se správa velkostatku Vimperka se všemi pachtýři několika katastrálních obcí, že pachtýři složí u ní ihned, jak soudem bude určena cena, přejímací ceny, ode dne složení neplatí již pachtovné, ježto se hospodářská správa spokojuje s úroky a jakmile bude vydáno definitivní přiznávací usnesení, vyrovnají se pachtýři co do rozdílu mezi dohodnutou a určenou cenou a správa velkostatku složí hromadně všechny přejímací ceny u knihovního sonda. Touto dohodou chráněni jsou pachtýři všech úlem a bylo by se doporučovalo, aby stejně i jinde se byli obdobnou dohodou chránili.
V Praze dne 30. července 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XXI./3794 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra E., Schollicha a druhů
o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu (tisk 344/XIV).
Především třeba se obrátiti proti výtkám, jež činí interpelace okresnímu soudu v Hlučíně proto, že dovolávaje se k odůvodněni svého rozhodnutí jazykového zákona, prý přehlédl, že do dnes nebylo k jazykovému zákonu vydáno prováděcí nařízení. Z toho zdá se vyplývati, že páni interpelanti stojí na stanovisku, jako by bez prováděcího nařízení nebylo možno jazykového zákona vůbec používati.
Názor podobný dlužno odmítnouti, neboť odporuje přímo doslovu jazykového zákona, jenž v § 9 stanoví výslovně, že zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Prováděcímu nařízení byla sice vypražena úprava jistých otázek, jinak ale musí býti ustanovení jazykového zákona ode dne 6. března 1920, t. j. dne vyhlášení, v plném rozsahu bezpodmínečně zachovávána.
V podrobnostech vytýká interpelace okresnímu soudu v Hlučíně nesprávný postup ve dvou směrech:
1. že nepřipouští, aby strany, které jsou příslušníky státního jazyka, podání činily jiným jazykem než státním,
2. že nepřiznává jazykové ochrany příslušníkům menšinového jazyka, kteří jsou cizími státními příslušníky.
Ad 1. Interpelace uvádí usnesení okresního soudu v Hlučíně ze 3. Prosince 1921, č. 1542/21, kterým byla vrácena německá knihovní žádost Aloise a Cecilie Konečných v Bobrovníkách z toho důvodu, že strany jsou české národnosti, takže nemohou činiti podání v jazyku jiném než státním.
Toto stanovisko plně odpovídá jazykovému zákonu, jenž v §u 2 odst. 2. právo činiti podání v jazyku jiném než státním, výslovně přiznává penze příslušníkům menšinového jazyka. Ze zákona lze též dovoditi, že i zmocněnci (právní zástupci) stran, které jsou příslušníky státního jazyka, - byť i tito zmocněnci sami byli příslušníky jazyka menšiny - nemohou jménem svých zmocnitelů činiti podání v jazyku jiném než státním, jak vyslovil též nejvyšší správní soud v rozhodnuti z 29. března 1921, č. 13297/20. Byla-li u okresního soudu v Hlučíně dříve jiná praxe, byla protizákonná a nelze soudu vyčítati, že přizpůsobil svůj postup přesně ustanovením zákona. Ježto zákon toto stanovisko dostatečně odůvodňuje, nebylo třeba, aby soud v rozhodnutí uváděl, zda a které nařízení dalo podnět k změně dosavadní praxe.
V interpelaci se netvrdí, že by nebyl správným předpoklad, z něhož vycházelo naříkané usnesení, že totiž jde o strany, které jsou příslušníky státního jazyka. Uvádí se pouze, že obyvatelé Hlučínska většinou mluví německy a moravsky, že prý česká řeč jest jim cizí a nesrozumitelná. Ty to údaje neodpovídají skutečnosti. S hlediska jazykového zákona přichází ostatně pouze v úvahu, zda osoby, mluvící t. zv. moravským nářečím sluší pokládati za příslušníky státního jazyka, či nikoliv. Kladnou odpověď na tuto otázku interpelace sama, jak již podotknuto, ani nevyvrací. Na právním zástupci strany pak jest, aby ve vlastním zájmu dal se stranou informovati o tom, jakého jazyka je příslušníkem, jinak vystavuje se nebezpečí, že soud, přezkoumávaje jazykovou stránku podání, odmítne udání, které by nevyhovovalo výkladu jazykového zákona, jak shora byl podán.
Výnosu předsednictva vrchního zemského soudu v Brně z 31. října 1921, č. Pres. 25147-17/21 vytýká interpelace neprávem, že zavádí pojem ťnárodníchŤ menšin na místě ťjazykovýchŤ menšin, o nichž mluví jazykový zákon. Vždyť zákon sám v § 2 staví oba pojmy vedle sebe jako plně rovnocenné. Že pak příslušníci jazyka státního mohou činiti podání pouze v tomto jazyku, kdežto příslušníci jazyka menšiny bud ve svém jazyku, bud v jazyku státním, jest důsledkem §u 2 jazykového zákona a výhoda, která se přiznává příslušníkům jazyka menšiny, není žádným omezením práv příslušníků státního jazyka, kteří podobní; výjimky nemají zapotřebí.
Souhlasiti lze s interpelací v tom, že soudní okres, jenž vyhovuje podmínkám §u 2, odst. 2., jazykového zákona, t. j. v němž obývá 20% státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, dlužno považovati za jednolitý, takže nezáleží na tom, zda strana podání činící bydlí v obci, v které snad kvalifikované menšiny není. Okresní soud v Hlučíně v naříkaném rozhodnuti však nepoužil argumentace, kterou mu interpelace podkládá, nýbrž odvolal se na jazykové a národnostní poměry v obci, kde strana bydlila, pouze aby odůvodnil své tvrzení, že strana je zřejmě příslušníkem státního jazyka; a toto tvrzení, jedině rozhodné pro posouzení celé otázky, interpelace, jak již poznamenáno, ani se nepokouší bráti v odpor.
Ad 2. Okresní soud v Hlučíně v rozhodnutích ze dne 25. února 1922, č. j. M 36122-1 a M 37/22-1 postavil se na stanovisko, že jazykových výhod podle §u 2, odst. 2., jazykového zákona nemohou se dovolávati strany, které nejsou státními příslušníky republiky Československé. Nelze zapírati, že předsednictvo zemského soudu v Opavě v rozhodnutích, jež interpelace uvádí, postavilo se na stanovisko opačné. Nutno však zdůrazniti, že tato rozhodnutí vždy se týkala pouze konkretních případů, kdy strany si stěžovaly proti postupu okresního soudu v Hlučíně u nadřízeného orgánu dohlédacího. Tato rozhodnutí nemají všeobecně závazné povahy, podobně jako ji nemají jednotlivá opatření nebo rozsudky vyšších soudních stolic ve smyslu § 12 zákonníka občanského. Přes tato rozhodnutí předsednictva zemského soudu v Opavě neporušil okresní soud v Hlučíně svých povinností, jestliže, nejsa prozatím vázán žádným nařízením, při rozhodování nových případů vyložil si jazykový zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Nevidím proto v postupu okresního soudu v Hlučíně žádné svévole a neposlušnosti, pro kterou bych měl soudce, který věci vyřizoval, pohnati k zodpovědnosti. Tím méně vidím příčiny, abych nějak zakročil proti přednostovi okresního soudu, jenž na vyřízení oněch případů, které interpelace vytýká, neměl vůbec účasti.
Pokud jde o poslední požadavek interpelace, totiž aby byly vydány přesné předpisy o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu, podotýkám, že interpelaci patrně tane na mysli prováděcí nařízení k jazykovému zákonu; to však podle §§ 8 a 9 zákona vyhraženo je celé vládě.
V Praze dne 18. července 1922.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
Překlad ad IV./3794.
Antwort
des Eisenbahnministers
auf die Interpellation der Abgeordneten Kostka, Dr. Kafka und Genossen
wegen Wiederaufnahme des Postpaketverkehres mit Ungarn (Druck 3519/VI).
Auf diese Interpellation erlaube ich mir zu antworten, wie folgt:
Laut Mitteilung des Ministeriums für Post- und Telegraphenwesen wurde bereits am 20. Mai 1922 der Postpaketverkehr wieder aufgenommen, und zwar vorläufig nur über die Station Parkáň-Nánu, wie dies in der Ministerratssitzung vom 21. April 1922 genehmigt worden ist.
Die Behauptung der Interpellation, als ob den Bemühungen des Ministeriums für Post- und Telegraphenwesen das Eisenbahnministerium im Wege stünde, indem es alle möglichen Schwierigkeiten bereite, entspricht nicht den Tatsachen, denn sobald die Voraussetzung für die Wiederaufnahme des Paketverkehrs über Parkáň-Nánu gegeben waren, wurden unverzüglich im Einvernehmen mit den übrigen beteiligten Departements der Staatsverwaltung alle baulichen und andere Verfügungen in der Station Parkáň-Nánu, die zur Einleitung des Postpaketverkehrs nötig waren, getroffen.
Wird sich das Bedürfnis zeigen, den Transport von Postpaketen nach Ungarn auch über andere Uebergangstellen als Parkáň-Nánu einzuleiten, wird das Ministerium für Eisenbahnen diesem Bestreben nach bester Möglichkeit mit Rücksicht auf seine eigenen Bedürfnisse und Betriebs und Wirtschaftsinteressen entgegenkommen.
Prag, den 15. Juli 1922.
Der Eisenbahnminister: i. V.
Dr. Dolanský, m. p.
Překlad ad V./3794.
Antwort
des Leiters des Ministeriums für Volksverpflegung
auf die Interpellation des Abgeordneten W. Zierhut und Genossen
wegen der Spekulation mit dem Kontingent-Getreide (Druck 3718).
Auf Grund der Regierungsverordnung vom 30. Juni 1921; S. d. G. u. V. Nr. 224, hätten die Landwirte für die öffentliche Verpflegung aus der Ernte d. J. 1921 im Ganzen 40.000 Waggons Weizen und Korn abliefern sollen. Im Ganzen wurden aber ursprünglich zur Lieferung in allen Ländern nur 38.246 Waggons vorgeschrieben, also um 1.754 Wag. weniger, und zwar in Böhmen 17.420 Wag., in Mähren 7.000 Wag., in Schlesien 1.116 Wag., in der Slovakei 12.310 Wag. und in der Podkarpatská Rus 400 Wag.
Von dieser ursprünglichen Vorschreibung wurden im Laufe des Jahres weitere Nachlässe in der Höhe von 1893 Wag. zugestanden, sodass nach dem Stande in der Hälfte des Juni lediglich 36.353 Wag. zur Lieferung vorgeschrieben waren.
Das Ministerium für Volksverpflegung ist bei der Vorschreibung der Ersätze für nicht abgelieferte Pflichtlieferungen mit der grössten Liberalität vorgegangen. Wo erwiesen war, dass nicht böser Wille, sondern die Unmöglichkeit zu liefern Ursache der Nichtablieferung war oder der ungünstige wirtschaftliche Stand der Landwirte, wurde bereits bei dem Ersatzverfahren von der Vorschreibung eines Ersatzes Abstand genommen. Ausserdem ist das Ministerium in zahlreichen Fällen selbst eingeschritten und hat die ursprüngliche Vorschreibung aufgehoben oder herabgesetzt. Nur bei jenen Landwirten, wo als Ursache für die Nichtabliaferung ein Widerstand gegen die bestehende Verordnung sichergestellt worden ist, oder bei solchen Landwirten, welche bereits in den früheren Jahren sich der Lieferungspflicht entzogen haben, wird die Vorschreibung streng eingetrieben.
Von den vorgeschriebenen 36.353 Wag. Getreide waren bis zum 12. Juni d. J. 31.364 Wag. (86% der Vorschreibung) aufkauft und 29.182 Wag. (80% der Vorschreibung) tatsächlich abgeliefert:.
Das vorgeschriebene Pflichtkontingent hat ohne jedwegen Nachlass nur Schlesien erfüllt, das bereits im Ganzen 1.144 Wag., also 102% der Vorschreibung abgeliefert hat. Mähren hat auf das herabgesetzte Kontingent von 6.349 Wag. zwar bereits 6.608 Wag. aufgekauft, aber nur 6.084 Wag. (96% der Vorschreibung) geliefert. In Böhmen sind auf das herabgesetzte Kontingent von 16.323 Wag. zwar 16.435 Wag. aufgekauft, tatsächlich aber nur 15.302 Wag. (94% der Vorschreibung) abgeliefert. Die Slowakei und Podkarpatská Rus bleiben hinter den historischen Ländern weit zurück. Die Slowakei - herabgesetztes Kontingent 12.271 Wag., Aufkauf 7.026, Ablieferung 6.501 Wag. (53% der Vorschreibung), Podkarpatská Rus - herabgesetztes Kontingent 294 Wag., Aufkauf 154 Wag., Ablieferung 151 Wag. (51% der Vorschreibung). Im Ganzen wurden also bisher ungefähr 29.000 Wag. abgeliefert.
Da der gesamte herabgesetzte Bedarf, der samt Reserven ungefähr 40.000 Wag. Getreide beträgt, anfangs Juni bereits vollständig gedeckt war, so ist es klar, dass zur Deckung des Bedarfes ausser dem im Inlande aufgekauften Getreide auch noch die Liquidationsvorräte der Staatsgetreideanstalt einerseits, die Vorräte aus den Konsignationslagern andererseits herangezogen werden mussten.
Für dieses ausländische Getreide, das nur deshalb zur öffentlichen Verpflegung verwendet werden musste, weil die vorgeschriebene Pflichtlieferung von den Landwirten in den vorgeschriebenen Fristen nicht rechtzeitig abgeliefert worden war, musste der Staat höhere Preise bezahlen. Es ist daher selbstverständlich, dass der Staat dieses Getreide, welches die säumigen Landwirte erst über Zwang im Ersatzverfahren liefern, anderweitig verwertet, um teilweise den durch den Ankauf fremden Getreides entstandenen Abgang zu decken.
Dieses Vorgehen kann nicht als feindlicher Akt gegen die Landwirte bezeichnet werden, sondern zeugt von Benevolenz, da das Ministerium in einer Reihe von Fällen anstelle der hohen Geldentschädigungen sich mit der nachträglichen Getreidelieferung zufrieden gibt, obwohl es gemäss der Verordnung berechtigt wäre; diese Entschädigungen rücksichtslos einzutreiben, falls die vorgeschriebene Lieferung nicht rechtzeitig zu den vorgeschriebenen Fristen erfüllt worden ist.
Endlich wird bemerkt, dass das Kontingentgetreide, so weit es übrig blieb, in erster Reihe den landwirtschaftlichen und Konsumenten Organisationen zugeteilt wurde. Nur ausnahmsweise, wenn die erwähnten Organisationen darauf nicht reflektierten, wurde Kontingentsgetreide, bisher in zwei Fällen, an Händler verkauft.
Von einem Missbrauch mit dem Kontingentvetreide kann bei diesem Stande der Angelegenheit also keine Rede sein, und es liegt auch kein Grund vor, da keinerlei Verschulden vorliegt, irgend jemanden zur Verantwortung zu ziehen.
Prag, am 1. August 1922.
Der Leiter des Ministeriums für Volksverpflegung:
Der Minister: