Při úpravě sociálního pojištění řídila se naše osnova těmito zásadami:
A) Ustanovení všeobecná (§§ 1-56).
1. Sociální pojištění dle osnovy vztahuje se na pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Jest pojištěním povinným.
Pojištění úrazového se netýká, neboť to jest již u nás řádně organisováno, má svoje vlastní dobře vedené ústavy (úrazové Pojišťovny) a nepotřebuje pronikavějších reforem. Nespojujeme tudíž dobře se osvědčivčí s něčím, co má býti vyzkoušeno.
Tytéž důvody mluvily i pro ponechání dosavadního pojištění pensijního soukromých zaměstnanců a pojištění horníků. Rušiti pensijní pojištění soukromých zaměstnanců soustředěné ve ťVšeobecném pensijním ústavě v PrazeŤ a unifikovati je s ostatním pojištěním sociálním nevyzkoušeným u nás ani jinde, byl by neprozřetelný národohospodářský krok a zbavilo by soukromé zaměstnance, podléhající pensijnímu pojištění, velmi mnoha vymožeností pensijního pojištění, které nelze přejímati do ostatního sociálního pojištění, ježto by se zdražilo tak, že by provedení jeho stalo se ilusorní.
I nemocenské pojištění soukromých zaměstnanců, podléhajících pensijnímu pojištění, potřebuje odlišné úpravy od ostatního nemocenského pojištění sociálního, neboť soukromý zaměstnanec reflektuje spíše na léčebnou péči, než na nemocenské. Vyhražujeme proto úpravu nemocenského pojištění těchto soukromých zaměstnanců zvláštnímu zákonu.
Za nositele sociálního (nemocenského, invalidního a starobního) pojištění horníků se nejlépe hodí bratrské pokladny, jimž dosud bylo svěřeno také t. zv. provisijní pojištění horníků. Toho jest si plně vědoma i nynější naše vláda. Podala v důsledku toho 19. ledna 1922 svým ministrem veřejných prací Tučným ťVládní návrh zákona o bratrských pokladnáchŤ, v němž upravuje nemocenské, invalidní a starobní pojištění horníků a svěřuje prováděti pojištění to bratrským pokladnám. Bude tudíž dle všech okolností upraveno sociální pojištění horníků i pro příště samostatným zákonem.
Proti těmto tendencím nelze věcně ničeho namítati, pročež dáváme tomu patřičný výraz i v naší osnově (viz § 1).
Nemocenské sociální pojištění jest obligatorním jen u osob nesamostatně výdělečných, poněvadž vrstvy samostatně výdělečné pojištění toho nepotřebují a proto si ho nepřejí. Naproti tomu sociální pojištění invalidní a starobní budiž povinno nejen pro nesamostatně výdělečné, nýbrž i pro všechny vrstvy samostatně výdělečně činné. Vylučovati z dobrodiní invalidního a starobního pojištění samostatně výdělečné bylo by sociální nespravedlností. Nelze řádně ospravedlniti ani požadavek, aby tomuto pojištění podléhali jen samostatně výděleční, jejichž příjem nepřesahuje určité maximum. Vždyť ani o nejzámožnějším se nedá říci, že pro invaliditu nebo na stará kolena si zachová tolik, aby nebyl odkázán na chudinskou podporu své domovské obce nebo na žebráckou hůl.
Avšak ani kdyby toho nebylo, přimlouvají se důvody ekonomie pojišťovací, aby kruh pojištěnců byl co nejširší a aby tudíž pojištění podléhali nesamostatně i samostatné výděleční beze zřetele na svoji majetnost. Budou to právě vrstvy hospodářsky dobře situované, které usnadní a zlevní provozování sociálního pojištění. Proto jest také potřebí, aby sociální pojištění osob samostatně a nesamostatně výdělečných bylo organisováno jednotně.
Požadavkům těm snažila se naše osnova vyhověti v §§ 1-7.
II. Osnova chce míti sociální pojištění skutečným pojištěním a nikoli institucí nesoběstačnou a odkázanou na subvence státní.
Jednotlivé větve povinného pojištění dosud platné u nás dokázaly, že nepotřebují subvencí státních, že se dovedou samy udržovati ze svých prostředků. To platí nejen o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, o úrazovém pojištění dělníků, o provisijním pojištění horníků a o pojištění nemocenském. Nositelé všech těchto pojištění (Pojišťovny a nemocenské pokladny) mají namnoze velmi bohaté fondy a přebytky. Náš stát také z finančních důvodů nemůže přispívati na sociální pojištění, má-li přijíti do normálních poměrů. Kdyby mělo býti závislým uskutečnění sociálního pojištění na finanční podpoře státní ať už trvalé nebo přechodné, znamenalo by to nejen oddálení uskutečnění sociálního pojištění, nýbrž i jeho ohrožení. Nám pak se jedná o brzké uskutečnění sociálního pojištění, poněvadž dle našeho přesvědčení přinese další pokrok v konsolidaci našeho státu a našeho národního hospodářství.
Ani když sociální pojištění bude samo na sebe odkázáno, nezdraží se podstatně. Vždyť na příklad roční státní podpora 50 miliony Kč byla by pro státní pokladnu zatížením nesmírným a přece by pro sociální pojištění neměla významu, počítáme-li, že budou v obvodu naší republiky podléhati sociálnímu pojištění pravděpodobně asi 4 miliony osob. Rozvrhlo-li by se těchto 50 milionů Kč na účet pojištěnců samých, znamenalo by to zatížení každého pojištěnce okrouhle o Kč 12.-, tedy o peníz, který ani u nejnuznějšího z nich nepadá na váhu.
Ani pro počátek nebude potřebovati pravděpodobně sociální pojištění záloh od státu, aby mohlo býti uvedeno v život a v pravidelný chod, neboť při likvidaci všech nemocenských pokladen budou tu dostatečné přebytky peněžní, kterých bude lze použíti k zařizovacím nákladům sociálního pojištění.
III. Aby bylo usnadněno provádění sociálního pojištění, bylo nutno roztříditi pojištěnce v třídy pojistné. Pro nesamostatně výdělečné zavedeno XII tříd pojištěnců dle výše denního výdělku a u samostatně výdělečných VI tříd pojištěnců dle ročního příjmu a to tak, že dvě po sobě jdoucí třídy nesamostatných přibližně odpovídají do výšky příjmů jedné třídě samostatných. Do I. třídy nesamostatně výdělečných zařazuje osnova pojištěnce se mzdou do Kč 5.- a do XII. třídy pojištěnce se mzdou nad Kč 45.-. Do I. třídy samostatně výdělečných patří, kdož mají ročních příjmů do Kč 3000.-, do VI. třídy pak patří pojištěnci s ročním příjmem ze samostatné výdělečné činnosti přes 18.000.- Kč (viz § 13-25).
IV. Úhradu nákladů sociálního pojištění třeba opatřiti premiemi pojištěnců. U pojištěnců nesamostatně výdělečných jest uloženo zaměstnavateli platiti polovinu předepsané premie. Větší měrou nelze zaměstnavatele zatěžovati proto, že by toho nesnesli bez finančního ohrožení svých podniků a tím i bez ohrožení samých zaměstnanců.
Z důvodu pojišťovací techniky pokládáme za vhodné oddělené stanovení premií z pojištění nemocenského, invalidního a starobního.
Výši premie však nelze určiti v naší osnově, poněvadž není hotov posud příslušný úřední materiál statistický. Bude na vládě, aby premie sama stanovila po vykonaných předběžných pracech a výpočtech (§§ 26-27).
V. Podrobná ustanovení v osnově lze nalézti o otázkách souvisejících s vyměřováním, předepisováním, vybíráním a odváděním premií jakož i s jich promlčením a vrácením (§ 26-62).
Ve všeobecné části osnovy je také pamatováno na to, aby bylo zajištěno řádné uplatňování nároků (§ 43, 44), řádné poukazování dávek ze sociálního pojištění (§ 48-50), aby bylo zamezeno poškozování pojištěnců právními jednáními příčícími se účelu sociálního pojištění (§§ 51 až 52) a konečně aby bylo zřejmo, že jakých okolností zaniká pojistná povinnost (§ 53) a nárok z pojištění sociálního (§§ 54-56).
B) Ustanovení zvláštní (§§ 57-175).
I. Jednotlivé druhy sociálního pojištění (§§ 57-99).
Osnova upravuje podrobně sociální pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
1. Pojištění nemocenské (§§ 57-71).
Nemocenské pojištění poskytuje pojištěncům nejen nemocenské podpory, nýbrž i podpory šestinedělek a pohřebné.
Nemocenské podpory zahrnují léčebnou péči a mimo to nemocenské, které se poskytuje dle třídy I. až XII. v obnosech od Kč 2.70 do 27.- Nemocenské podpory se poskytují po dobu jednoho roku od počátku nemoci.
Při podporách šestinedělek jest pamatováno také na premie na kojení u oněch šestinedělek, které svoje děti samy kojí.
Pohřebným má býti poskytnuta pozůstalým pojištěncovým minimální náhrada výdajů spojených s pohřbem.
Nárok na léčebné a pohřebné mají též příslušníci rodiny uvedení podrobněji v osnově. Družka pojištěncova nároku toho nemá., ač na ni bylo pamatováno v dosavadním zákoně o nemocenském pojištění. Pokládáme poměr takový za podporování konkubinátu. Za dnešních poměrů, kdy možno manželství rozloučiti daleko snáze než dříve, lze žádati, aby pojištěnec v konkubinátě netrval a spíše se nutil žíti v zákonném manželství. Stát, který se vyslovil pro ochranu manželství, nemůže ani v nemocenském pojištění podporovati takové poměry, které se nesrovnávají s manželstvím.
Za podmínek určených podrobněji ve stanovách okresních sociálních pojišťoven bude lze dávky z nemocenského pojištěni zvýšiti, po případě snížiti nad sazbu zákonnou nebo pod sazbu.
Léčení v ústavech (ústavní léčení) proti souhlasu pojištěncovu jest obmezeno na míru nejnutnější.
2. Pojištění invalidní a starobní (§§ 72-99).
Předmětem invalidního a starobního pojištění jest poskytovati důchod pro případ invalidity a pro případ stáří, jakož i poskytovati požitky ve prospěch pozůstalých.
Aby se nabylo důchodu invalidního, starobního, vdovského a sirotčího jest zapotřebí splniti určité podmínky, zejména platiti předepsané příspěvky na pojištění invalidní a starobní po určitou, t. zv. čekací dobu. Čekací dobu jest velmi těžko správně určiti, neboť na její délce závisí také výška minimálních důchodů. Zkracovati čekací dobu pod 10 roků příspěvkových se nedoporučuje a nelze to odůvodniti věcně. Proto osnova jako pravidelnou dobu čekací stanovila 120měsíční nebo, 514týdenní příspěvková období. Jen výminečně připouští zkrácení čekací doby na polovic, což však má za následek zmenšení nároku invalidního i starobního. Při úrazu činí osnova ještě další úlevy (viz § 75).
K důchodu invalidnímu nebo starobnímu tam, kde má pojištěnec nezaopatřené děti do 16ti, po případě 18ti roků, se poskytují ještě v určité míře příplatky. Důchod invalidní může bráti jen invalida, který má svoje dosavadní příjmy zmenšeny způsobem v osnově naznačeným (§ 77). V §u 78 čís. 2 pamatuje osnova na případy, kdy by se sice pojištěnec stal invalidním, avšak nadále by mohl na své jméno a účet nebo na svůj účet někým třetím provozovati svůj podnik a z něho bráti příjmy. Opatřením tím vyvracíme současně námitku odpůrců invalidního pojištění osob samostatně výdělečných, že se u nich invalidita nedá určiti.
Starobního důchodu může požívati jen, kdo dosáhl 65 roků svého věku a splnil podmínky předepsané zákonem. Bylo by neodůvodněno snižovati hranici věkovou pod 65 roků, neboť sociální pojištění by se tím zdražilo nad míru. Také tento věk zpravidla teprve jest počátkem stáří lidského. Zpravidla teprve po 65 roků ochabuje výdělečná činnost jednotlivcova. Kdo se stane invalidním před dosažením tohoto věku a splní zákonné podmínky, stane se účastným důchodu invalidního.
Při úmrtí pojištěncově má jeho vdova nárok na důchod vdovský, který nelze vyměřiti větší měrou než polovicí důchodu invalidního a starobního jejího zemřelého pojištěného manžela: Také dětem (za určitých předpokladů i vnukům) ponechává osnova nárok na důchod sirotčí, nejsou-li starší 16ti, resp. 18ti roků nebo nebyly-li před tím zaopatřeny nebo provdány.
Kapitalisaci důchodů bude lze připustiti jen se svolením obce domovské.
Za určitých podmínek poskytuje se pozůstalým pojištěncovým pohřebné a vdově po případě dětem pojištěncovým odbytné jednou pro vždy. Osnova na odbytné pamatovala proto, že jest sociálně spravedlivým, aby právě tito pozůstalí nezůstali na holičkách, nemají-li nároku ani na důchod vdovský, ani na důchod sirotčí. Odbytné se poskytuje beze zřetele na čekací dobu.
Jen se souhlasem oprávněného důchodce nebo jeho zákonného zástupce lze poskytnouti ústavní nebo jiné zaopatření na účet důchodu invalidního, starobního, vdovského nebo sirotčího. U invalidního pojištění pamatováno bude také, aby invaliditě bylo čeleno preventivně i represivně zavedením léčebného řízení, které však nastává proti vůli pojištěncově jen výjimkou (§ 82).
II. Organisace sociálního pojištění (§§ 100-133).
Nositeli sociálního pojištění jsou jednalo Ústřední sociální pojišťovna v Praze se svými zemskými úřadovnami v Praze, v Brně a Bratislavě, pak okresní sociální pojišťovny.
Ústřední sociální pojišťovna se svými zemskými úřadovnami vykonává pojištění invalidní a starobní a dozírá na pojištění nemocenské. Okresní sociální pojišťovny provádějí v samostatné působnosti nemocenské pojištění a fungují jako pomocné úřadovny ústřední sociální pojišťovny, po případě jejích zemských úřadoven, při pojištění invalidním a starobním. Okresní sociální pojišťovny zřízeny budou pro obvod okresního soudu se sídlem v místě, kde je okresní soud; zemské úřadovny budou zřízeny se sídly shora uvedenými pro obvody Čech; pak Moravy a Slezska a konečně pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ústřední sociální pojišťovna zřídí se pro celý obvod republiky Československé.
Právě uvedený způsob organisace, který v žádné z dosud podaných osnov nenašel ohlasu, pokládáme za rozřešení nejvhodnější i nejpřiléhavější účelnému provádění sociálního pojištění.
Členy sociálních pojišťoven budou nejen pojištěnci samostatně i nesamostatně výděleční, nýbrž i zaměstnavatelé. Vyloučení zaměstnavatelů ze zastoupení, jak usilují mnohé socialistické strany, nelze nikterak ospravedlniti. Přiznáme-li sociálním pojišťovnám autonomii, jest i přiznati, aby na vedení sociálních pojišťoven měli také příslušný vliv všichni, kdož přispívají na udržování a chod sociálního pojištění. Zaměstnavatelé budou stejně zatíženi sociálním pojištěním ve prospěch svých zaměstnanců jako tito. Již z toho důvodu nelze je vylučovati. Námitka, že by měli zaměstnavatelé v sociálních pojišťovnách dvojí zastoupení (jednou jako zaměstnavatelé, po druhé jako samostatně výděleční), neobstojí, neboť větší část samostatně výdělečných bude ze řad drobných živnostníků, zemědělců a jiných zaměstnání samostatně výdělečných, v nichž podnikatel pracuje sám bez cizích sil. Avšak kdyby toho ani nebylo, platí zaměstnavatel také na své pojištění a to daleko větší měrou nežli zaměstnanec a proto musí býti zastoupen i za díl placený na svoje pojištění.
Orgány sociálních pojišťoven budou: 1. valná hromada, 2. představenstvo, 3. dozorčí výbor, 4. u zemských úřadoven též důchodové komise. Ve všech těchto orgánech budou stejným způsobem zastoupeni pojištěnci samostatně výděleční, nesamostatně výděleční a zaměstnavatelé.
Valné hromady okresních sociálních pojišťoven a zemských úřadoven Ústřední sociální Pojišťovny sestává z delegátů volených členy, valná hromada Ústřední sociální Pojišťovny obesílána je delegáty volenými valnými hromadami zemských úřadoven. Podrobnosti o složení a působnosti všech jmenovaných orgánů uvádí osnova v § 104 až 199. K tomu třeba podotknouti, že osnova vyhražuje státní správě jmenování předsedů sociálních pojišťoven, jimiž nesmí býti člen některé sociální pojišťovny..Isme přesvědčeni, že takovým způsobem stane se předseda nestrannou osobou, jíž bude záležeti na řádném a správném vedení sociální pojišťovny a nikoliv na prosazování různých stranických zájmů.
Aby byla zaručena nestrannost úřednictva a zaměstnanectva sociálních pojišťoven, jest předepsáno (§§ 120 až 123), že obsazení míst úřednických a zaměstnaneckých děje se jen veřejným konkursem, že budoucí úřednictvo sociálních pojišťoven (konceptní, matematicko technické, účetnické) potřebuje schválení státního, že všechno úřednictvo a zaměstnanectvo sociálních pojišťoven musí míti alespoň minimální kvalifikaci předepsanou služebním řádem pro místo obsazované. Tím se také docílí zodborněné vedení sociálního pojištěni. Aby bylo docíleno odpolitisování všech sociálních pojišťoven, předepisuje osnova, že úředník sociální pojišťovny nesmí současně zastávati jiné placené místo, že nesmí býti současně tajemníkem některé politické, odborové nebo jiné stavovské a zájmové organisace. Stanovám, jednacím řádům a řádům služebním jsou vyhrazena podrobná ustanovení o chodu sociálního pojištění, jakož i hospodaření sociálních pojišťoven. Nad všemi sociálními pojišťovnami vede vrchní dozor stát svými orgány (§ 133).
III. Soudnictví (§§ 134-175).
Rozhodování sporů ze sociálního pojištění jest rozděleno mezi státní úřady správní a mezi sociálně pojišťovací soudy.
Správní úřady státní rozhodují tam, kde rozhodování nepřísluší sociálně pojišťovacím soudům.
Sociálně pojišťovací soudy jsou trojího druhu:
a) okresní sociálně pojišťovací soudy pro obvod okresní sociální pojišťovny se sídlem, kde obecný okresní soud,
b) zemské sociálně pojišťovací soudy při obecných sborových soudech I. stolice a to: pro obvod Čech se sídlem v Praze, pro obvod Moravy a Slezska se sídlem v Brně a pro obvod Slovenska a Podkarpatské Rusi se sídlem v Bratislavě,
c) vrchní sociálně pojišťovací soud pro obvod celé republiky Československé.
Okresní a zemské sociálně pojišťovací soudy jednají a rozhodují o senátech čtyřčlenných za předsednictví odborného soudce a za přítomnosti tří přísedících, z nichž každý musí patřiti jedné ze skupin zaměstnanců, zaměstnavatelů a samostatně výdělečných.
Vrchní sociálně pojišťovací soud zřízen je při nejvyšším správním soudě v Praze a skládá se jednak z odborných soudců, jednalo ze členů jmenovaných z konceptních úředníků správních a z odborníků v sociálním pojištění. Každý sociálně pojišťovací soud má předsedu (presidenta), který musí býti ze řad odborných soudců.
Řízení před okresními sociálně pojišťovacími soudy se řídí předpisy o řízení soudním ve věcech nepatrných, řízeni před zemskými sociálně pojišťovacími soudy pak předpisy o řízení soudním před řádnými okresními soudy a řízení před vrchním sociálně pojišťovacím soudem předpisy platnými pro řízení před nejvyšším správním soudem v Praze. Odchylky ustanovuje osnova.
Okresnímu sociálně pojišťovacímu soudu jest nadřízen zemský sociálně pojišťovací soud, zemskému sociálně pojišťovacímu soudu pak vrchní sociálně pojišťovací soud. Podrobnosti obsahují §§ 135 až 173. Na základě rozhodnutí správních úřadu státních a sociálně pojišťovacích soudů ve věcech sociálního pojištění lze vésti exekuci soudní nebo politickou dle platných předpisů, obsahuje-li rozhodnutí doložku, že jest pravoplatné a vykonatelné (§ 174).
C) Ustanovení závěrečná (§§ 176-201).
Každému pojištěnci bude umožněno připojištěním (§ 176) nadlepšiti si důchod invalidní nebo starobní a pokračovati v pojištění sociálním, i když vystoupí z pojistné povinnosti (§ 177).
Při přestupování ze zaměstnání podléhajícího tomuto sociálnímu pojištění do zaměstnání jiného (i veřejné služby) a naopak jest postaráno převodem premiových reserv (§§ 178-179) o to, aby pojištěnec nepřišel o svoje nároky ze zaplacených příspěvků. Platí ta ovšem pro pouštění invalidní a starobní. Na postihové nároky jest pamatováno §em 181 až 182.
Aby docíleno bylo přesnosti, nařizuje osnova v §u 183, že výměry sociálních pojišťoven určené pro stranu musí býti písemné a že některé z nich (pro pojištěnce velmi důležité) musí býti doručeny do vlastních rukou pojištěnců.
Počítání lhůt děje se obvyklým způsobem (§ 184).
Pro usnadněné prováděni sociálního pojištění nařízeno jest veřejným úřadům v §u 185, aby vycházely vstříc všem dožádáním sociálních pojišťoven.
Činovníci a úředníci i ostatní zaměstnanci sociálních pojišťoven mají povinnost zachovávati přísné mlčení o obchodních a provozovacích záležitostech svých ústavů (pojišťoven; § 186). Sociálním pojištěním se nemalou měrou ulehčí chudinství, k čemuž také napomáhá ustanovení v §u 187.
Stát chce usnadniti sociální pojištění osvobozením od berní (§ 188).
Aby bylo zajištěno řádné provádění sociálního pojištění, pojala osnova do §ů 189-193 ustanovení trestní. Přestupky sociálního pojištění patří zpravidla před politické úřady.
V osnově naší jest pamatováno také, aby při sociálním pojištění byl vzat náležitý zřetel na vojenskou službu (§ 194).
Vládě jest vyhrazeno upraviti účelně provádění sociálního pojištění u osob s nestálým zaměstnáním (§ 195), jakož i upraviti poměr k cizině na poli sociálního pojištění (§ 176).
S povahou sociálního pojištění není slučitelno, aby vedle sociálních pojišťoven prováděly sociální pojištění ještě ústavy jiné. Proto nařizuje § 197 likvidaci všech a tudíž i okresních nemocenských pokladen, pokud provozují nemocenské pojištění osob podléhajících tomuto zákonu. Likvidovati nemocenské pokladny s vyjmutím okresních nemocenských pokladen, jak by se snažily uplatniti strany socialistické, jest nevěcné, stranické a neobstojí.
Peněžní a jiné přebytky nemocenských pokladen budou vydány okresním sociálním pojišťovnám, aby jich použily v sociálním pojištění, zejména k zařizovacím nákladům.
Sociální pojišťovny samy nesou zařizovací náklady i náklady spojené se soudnictvím (§§ 198, 199).
Neustálené poměry nutily naši osnovu, aby v §u 200 pamatovala na to, že všechny premie a dávky bude nutno určiti vždy na kratší dobu. Za nejvhodnější takovou periodu pokládáme období 3 roků.
Aby bylo zajištěno co nejdřívější provedení a uvedení v život sociálního pojištění, stanoví § 201, aby vláda provedla zákon tak, aby se stal účinným nejpozději prvním lednem 1924.
Ustanoveními těmito doufáme, že jsme vyčerpali v podstatě látku sociálního pojištění. Osnovu o sociálním pojištění pracovali jsme za okolností nejnepříznivějších. Práci ztěžovalo také, že jsme ve velmi mnohých směrech neměli vzorů, zejména vzorů osvědčených, a že jsme tudíž mnohé věci musili budovati samostatně.
Naše osnova jest první, která dobrodiní sociálního pojištění poskytuje v rozměrech co nejširších.
V osnově jsme se snažili ukázati, že sociální pojištění jest proveditelné a že bude usnadněno, jestliže se neponese duchem třídním, nýbrž v duchu a ku prospěchu všech tříd národa.
Vyhražujeme si doplnění a tam, kde věc toho si vyžádá, i změnu různých ustanovení osnovy.
Doložku finanční do důvodová zprávy nevkládáme, poněvadž sociální pojištění dle naší osnovy na státu ničeho nežádá. Sociální pojištění musí státi na vlastních nohou, což bude jen jemu ku prospěchu.
Po stránce formální navrhujeme přikázati tento návrh výboru sociálně-politickému, výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a výboru zemědělskému, aby jej projednaly ústavně.
V Praze dne 21. června 1922.
Dr. Hajn, dr. Matoušek, Petrovický, Veverka, Votruba, inž. Bečka, G. Navrátil, dr. Lukavský, Purkyňová, dr. Rašín, Špaček, Mašek, Zavřel, Rosolová, dr. Kramář, Dyk, dr. Engliš, Bergman, Šamalík, Fr. Navrátil, Sedláček, Bezděk, Kaderka.
Přehled osnovy zákona.
A) Ustanovení všeobecná.
(§§ 1-56.)
I. Rozsah sociálního pojištění §§ 1-7.
II. Roztřídění pojištěnců do tříd pojistných §§ 8-12.
III. Přihlašování pojištěnců §§ 13-25.
IV. Úhrada nákladů sociálního pojištění §§ 26-42.
V. Uplatnění nároků z pojištění §§ 43-47.
VI. Poukazování dávek ze sociálního pojištění §§ 48-50.
VII. Nedovolené úmluvy a jednání §§ 51-52.
VIII. Zánik pojistné povinnosti a nároků z pojištění §§ 53-56.
B) Ustanovení zvláštní.
(§§ 57-175).
I. Druhy sociálního pojištění §§ 57-99.
1. pojištění nemocenské §§ 57-71.
2. pojištění invalidní a starobní §§ 72-99.
II. Organisace sociálních pojišťoven §§100-133.
III. Soudnictví §§ 134-175.
C) Ustanovení závěrečná.
(§§ 176-201.)
I. Připojištění § 176.
II. Dobrovolné pojišťění § 177.
III. Převod premiových reserv §§ 178-179.
IV. Postihové nároky §§ 181-182.
V. Výměry sociálních pojišťoven § 183.
VI. Počítání lhůt § 184.
VII. Spolupůsobení veřejných úřadů § 185.
VIII. Povinnosti zachovávati tajemství § 186.
IX. Poměr sociálního pojištění k chudinství § 187.
X. Osvobození od berní § 188.
XI. Ustanovení trestní §§ 189-193.
XII. Vojenská služba § 194.
XIII. Pojištěnci s nestálým zaměstnáním § 195.
XIV. Poměr k cizině § 196.
XV. Likvidace nemocenských pokladen § 197.
XVI. Zařizovací náklady §§ 198-199.
XVII. Tarify. Vykonávací doložka §§ 200-201.
Odůvodnění osnovy str. 62-69.